ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak víme již, byla a je také v Japonsku důsledkem nevolného postavení ženina v patriarchálním manželství a rodině prostituce. Proslulý způsob, jímž byla japonská prostituce kasernována, a zánik tohoto upřímného, domorodého způsobu pod vlivem západní přetvářky morální činí z novodobé prostituce japonské pestrou a poučnou kapitolu v dějinách ženy, které nutno věnovati větší pozornost.

V Japonsku jako v Číně byla vždy zdůrazňována estetická stránka prostituce ještě více než v klasickém starověku a na mohamedánském Východě. Zejména v Japonsku byla až do doby nejnovější plna uměleckých elementů, a výchova k hetéře t. j. k pohlavní bytosti esteticky přetvořené, pokud běží jak o zevnějšek, tak o zaměstnání, byla především zde skutečností. Proto také styk mužů s prostitucí podobal se tu životní nutnosti obecně uznávané.

Již koncem 18. století popisuje Kaempfer (pozn. 23) japonské nevěstince jako nejkrásnější domy z celého města, stejně hojně navštěvované jako chrámy. Mluví o prostituční čtvrti v Nangasaki, kde bydlely výhradně tyto rozkošnice, téměř všeobecně vynikající krásou. „Děvčata jsou již v dětství zakupována za jistý peníz na určitý počet let (10 nebo 20) a jsou po sedmi až třiceti, velká i malá vydržována v jednom domě podle zámožnosti majitele nevěstince. Všecka mají velmi pohodlné pokojíky a jsou denně cvičena v tanci, hře na hudební nástroje, psaní dopisů a v jiných zručnostech pro jejich pohlaví vhodných a podporujících bujnou smyslnost. Mladší jsou služebnice starších a vycvičenějších a zároveň jejich žákyně. Pokud se pak stávají obratnějšími a chováním příjemnějšími a hospodáři více vynášejí jsouce hojně žádány a odváděny, jsou i povyšovány, mají lepší styky, a stoupá jejich cena, kterou hospodář sám dostává.“

V téže době byla také proslulá tokijská (jedská) Jošivara již dostaveníčkem t. zv. elegantního světa. Snem všech mladých mužů zámožnějších bylo, aby byli milováni nejvznešenějším druhem těchto veřejných dívek. Každá taková taju měla několik kamuro, dívek, které vzdělávala ve všech uměních prostituce, ve 150 pravidlech slušnosti, v kosmetice, elegantní a milostné hře mimické a v umění okouzlovati muže. Se čtvrtí nevěstinců spojeni byli ode dávna hokanové (zpěváci, tanečníci, hudebníci) a géšy, tanečnice, které nebyly vždy prostitutkami, ale měly s životem prostitutek úzké styky. Celé prostředí čtvrti veřejných domů činilo svou barevnou nádherou dojem tak estetický, že nejeden Evropan, jat podivem, nepostřehl vůbec stinných stránek tohoto života. Tak líčí na př. jistý německý spisovatel (pozn. 24) zevnějšek Jošivary těmito nadšenými obrazy:

„Branou, porostlou zelenou rýží, zdobenou hedvábnými vlajkami všech národů — té jemné narážky! — vcházíme na široký bulvár, který je toliko pro pěší. Uprostřed sad kvetoucích vonných keřů, v jejichž vršcích tančí lampiony všech barev. Uchvacující širá perspektiva se před námi otvírá: Po obou stranách zářící krámy a čajovny, podle nichž se plíží tisícihlavý had lidí pestře oblečených. Do nekonečna ubíhá pohled dolů po roztomilém záhonu květinovém, jehož střední řetěz rudě žhnoucí přerušují bíle svítící oblouky světelné. To je předsíň ke chrámu lásky. Nikde na světě nezřídila si rozmařilá, lehkovážná bohyně smyslné rozkoše bujnějšího a důmyslnějšího chrámu než zde v Jošivaře. Pohled do této skutečnosti postačí, aby obraz tohoto exoticky krásného světa nikdy nevymizel z naší vzpomínky. Ale zůstane marna námaha, vylíčiti slovy tento nesmírný, oslňující lesk, třpytné roucho šumné radosti životní. Světlo, barva a krása spolčují se tu k podmaňující hymně. V temnu jsou postranní ulice veliké hlavní třídy. S rafinovaností divadelního dekoratéra zřekli se každého postranního světla, jehož reflexy mohly by rušiti oko. Pohled jest jediné poután pestrými obrazy zářícími, které tě pozdravují ze zvýšeného přízemí domů.

Tyto obrazy zasazeny jsou do skvělých rámů. Skvostných, tmavě zlacených dřevořezeb, které činí ve východoasijských chrámech takový nádherný dojem, je tu použito hlavně za dekorativní pozadí. Veliká zrcadla uprostřed a postranní kulisy mají úlohu reflektorů rozmařilé hojnosti světelné, která sem proudí ze zakrytých zdrojů. V tomto chvějivém fluidu světelném a barevném sedí nejpůvabnější ženy japonské, odděleny od obecenstva tenkým mřížovím z hůlek. Vlasy mají v nádherném účesu, obličej podle domácího zvyku silně nalíčený a napudrovaný a jsou zahaleny nejkrásnějšími výrobky japonského průmyslu hedvábnického. Kimona v tmavých, sytých barvách, kolem štíhlé taille obi (pás) pikantního odstínu. Tak obraz překvapující krásy řadí se vedle obrazu, relief i stafáž mění se dům od domu. Zde scenerie v pestrém, moderním slohu secesním s dívkami v oblecích s velkými květy. Tam japonská garnitura ebenová, tmavé látky nábytkové i kobercové hlubokých barev, od nichž se lichotivě liší měkký heliotrop kimon. Jinde zase na zlatém pozadí zářícím lesklá čerň obleků, která jako tmavá lišta účinně rámuje bledou tvářičku něžných džóró. Po patnácti, dvaceti, třiceti sedí na bobku ve svých zlatých klecích, nehybně, jedna vedle druhé v dlouhé řadě na podlaze, pokryté koberci. Pozorně prohlížejí si ostrá očka mimojdoucí a šumící proud lidský. Zrcadélko s pudrátkem a ličidlem má stále u sebe; ustavičně vyprazdňuje maličkou hlavičku dýmky po obligátních třech tazích do úhelníku tepaného z mosazi. Mlčky sedí krásné pagodky. Zřídka vymění spolu slovo, ještě řidčeji s vnějším světem. Nic oplzlého neuráží pohled, nic neobtěžuje užaslého cizince, kterého pozdraví často usměvavý pokyn hlavy, přívětivé gesto štíhlé ruky. Také však ženská čest není tu špiněna hrubě a ošklivě. S nádechem onoho helénského, antického pojetí lásky a rozkoše setkáváme se tu ve světě moderním, který spatřuje ušlechtilost pohlavního pudu nikoli v zaknihované počestnosti, tedy ve stavovské otázce, nýbrž v osobní vlídnosti, sdružené s krásou. Zde je tento ideál uskutečněn.

Podle záře hojnosti světelné těchto věčně se měnících obrazů šine se množství četné do tisíců, žertujíc a jásajíc ve stínu ulice. Plujeme s proudem, křížem krážem spletí tříd, ulic a uliček. Nastala půlnoc a jásot v davu se vystupňoval v dionysský dithyrambus. Z jasných oken otevřených zaznívají zpěvy doprovázené kytarou. Z čajoven vystupuje ples veselé radosti. Přicházíme opět ke svému vozu a vracíme se divokým úprkem nočním Tokiem. V zamyšlení vzpomínáme na zvláštní svět, jejž jsme spatřili. Kolem nás neproniknutelná tma. Ale nahoře na oblacích nebes svítí slabý odlesk zářící hojnosti světelné z Jošivary. A tichou nocí proniká sem šum hlasů, spojených v divoký, temný křik bakchantské radosti. To není křik jednotlivců, to je pudová závrať celého národa ve smyslné veselosti, které nikdo nepřekáží.“

Podobně volá ve své „Procházce Japonskem“ Bernhard Kellermann (pozn. 25): „Oh, Jošivaro, tys pohádka z krásných dívek, zlata, hudby, květinové vůně a měsíčního svitu, tys Indie a ráj Turků, a žádná západní fantasie nedovedla by tě vysníti! Tys — celkem vzato — cenou vyznamenaný nevěstinec!“

*

Tokijští průvodci cizinců dovedli jen velmi málo říci o Jošivaře. Cizinec dověděl se toliko, že tato městská čtvrt určena jest jediné a toliko k prostituci zákonem regulované a nalézá se v okresu Asakusa, severně od chrámu Kvanonina, že elektrická dráha doveze hosta téměř až ke vchodu a že je to pro cizince jedna nejpodivuhodnější věc v říši mikadově. Opravdu byla Jošivara věc podivuhodná a poučná: v této čtvrti obehnané mříží a širokými příkopy našel člověk nejen neočekávané půvaby, ale i závažné myšlenky.

V Japonsku existuje systém prostituce regulované a kasernované déle než tři sta let bez značnějších změn a představoval poslední pokus zákonodárců, vyrovnati se v dnešních řádech s t. zv. nutným zlem. Víme však, že především Japonsko napodobí a dohání houževnatě západní mravy, je strženo proudem kapitalistického a imperialistického období a trpí legální zotročení ženino. Ač tedy nemůžeme očekávati, že tu prostituce a její trpěné formy v dohledné době zmizí, uvidíme, že podobně jako na Západě projevují se způsobem stále ohyzdnějším a bývalý pohádkový na pohled půvab prostitučních čtvrtí japonských stává se sám pouhou pohádkou ze starých dob.

Tokijská Jošivara, nejproslulejší ze všech čtvrtí vyhrazených v japonských městech prostituci, byla správně organisována roku 1617. V jiných městech japonských bývá čtvrt, vyhrazená legální prostituci, nazývána južova nebo kuruva. Ve starší době stály nevěstince tu a tam, po dvou nebo po třech rozesety po městě, někdy také deset nebo dvacet pohromadě v jedné čtvrti. To byly ulice Kamakura, Kožimači a Suruga, kde bydlily krásné ženy ze západního sousedstva, z Nary a jižních provincií, jako podobně ve Francii byly ulice Normanek, Provencálek, Bretonek. Bordeláři a jejich zřízenci tvořili bohatý a mocný cech. Byl to cech opravdu vážený, a nebylo hany na tomto řemesle. Zato však spolek kuplířů byl ve velkém opovržení u vrstevníků. Byli na tom stejně téměř jako etaové, japonští pariové, kteří náleželi k řemeslu koželužskému a nabyli teprve po restauraci sociální rovnosti s ostatními občany.

Již v 1600 byl cech bordelářů velice silný. Jeho moc se zachovala, jak uvidíme, až do dnešní doby. Změn, které vyvolány byly v různých částech Tokia zakládáním mnoha ulic, chrámů a paláců, použili bordeláři k tomu, aby si vyžádali od vlády zvláštního místa pro své domy. Doufali, že se usadí pevně v některém koutě města a nebude se jim báti již, že stálá stěhování způsobí jim nová a nová vydání. Vláda byla dlouho hlucha k jejich žádostem. Ale v roce 1620 našli statečného předsedu Žindžemona, jehož jméno cech podnes uctívá. V žádosti obratně sepsané upozorňoval, že mnohá města venkovská mají už určité městské čtvrti vyhrazené tomuto řemeslu. Vypočítával výhody s tím související, upozorňoval, že město se stane tím mravnější, poněvadž s přispěním policie budou moci bordeláři provozovati účinnou kontrolu i nad svými zaměstnanci i nad hosty, a že cechu se povede lépe, bude-li se moci zaříditi podle zálib publika. Ujišťoval také, že tato centralisace nevěstinců přispěje mnoho k návratu dobrých mravů, neboť unikalo opravdu každé kontrole používání nedospělých dívek ničemnými podnikateli, jakož i prostituce tajná, provozovaná v lázních. Také roninové, potulní vojáci s vlastním hejtmanem voleným, kteří po předchozích válkách občanských působili v zemi nejistotu, mohli by býti z blízka lépe pozorováni, poněvadž trávili život u nevěstek, terorisovali bordeláře, kteří se obávali jejich drzosti, navazovali s dívkami milostné poměry a odváděli je od jejich povinností.

Myšlenka Žindžemonova činila pokroky, neboť byl vytrvalý. Když pak vzniklo spiknutí proti novému šogunovi, rozhodla se vláda, puzena myšlenkou, že bude moci tajně střežiti neplechy nevázaných roninů.

V zásadě bylo Žindžemonovi dovoleno, aby se se svými druhy usadil ve zvláštní části města za těchto podmínek: 1. Bordeláři se zavazují pod vysokými pokutami, že se budou starati o to, aby žádná nevěstka neprovozovala svého řemesla v Tokiu. 2. Nutná vydání spojená s tímto dohledem hraditi budou bordeláři. Tak zbavil cech na svůj účet vládu útrat spojených s vydržováním mravnostní policie. Případy libovůle při zatýkání nebyly však předvídány.

Podle japonských kronikářů bylo opravdu třeba asanace tokijských ulic. Defilující jotaky neboli nočňátka vyvolávaly na ulicích scény málo povzbuzující. Veliká většina těchto žen byla znetvořena stářím a nemocemi. Jejich vady jim nedovolovaly již sloužiti v nevěstincích, třeba jen v kuchyni nebo hospodářství. Byly mezi nimi chromé, hluché a němé, a většina mohla jen velmi málo ještě poskytnouti mimojdoucím. Hlavu měly zahalenu křiklavými hadry hedvábnými, aby zakryly její holost; růžovým voskem natíraly si vředy, které jim rozežíraly nos a rty. Obočí barvily si na černo a na promenádě si hrály na mladé dívky, aby přilákaly mimojdoucí. Vláčely za sebou rohožku, kterou prostíraly pod širým nebem, aby se na ní ihned oddávaly za malý peníz. To byly podle slov japonského poety „zvadlé lístky třešňových květů, které večerní vítr honil tokijskými ulicemi.“

Prostituce lázeňská, na kterou v Tokiu upozorňoval Žindžemon, je zjev nám již od starověku známý. Pokud běží o Tokio, vysílaly lázně mladé obratné masérky, aby na ulicích a u kostelů lákaly pocestné z venkova jako zákazníky. Nebyly asi ani tak sličné ani tak obratné v milostném umění jako děvčata z nevěstinců privilegovaných, ale zákazníci mohli kdykoliv ve dne nebo v noci přijíti a za několik senů se svěřiti obratnosti těchto masérek, celkem roztomilých a zdvořilých. V odlehlých městech venkovských existují dosud lázně, které nejsou nic jiného než nevěstince.

Tokio bylo stále krásnější a den ze dne se šířilo. Venkované přicházeli v houfech, aby se tu usadili. Přítomnost šogunova a trvalý mír učinily z města středisko správy, elegantního světa uměleckého a vědeckého hnutí. Byla to renesanční epocha japonské literatury. Šogun Žemitsu (1604 — 1651), který si chtěl zajistiti věrnost svých lenních pánů vzdálených, uložil jim za povinnost, aby každého roku navštívili a zanechali mu tu několik rukojmí z vlastní rodiny. Tito dajmiové přicházeli v dlouhém průvodu, závodili nádherou, provázeni četnými samuraji, bojovníky a sluhy.

Pročež také nevěstince byly přeplněny. Bordeláři z Osaky a Kiota, kteří byli dříve zcela spokojeni, počali záviděti svým druhům v hlavním městě a spěchali zříditi si tu filiálku. To byly pravé paláce v nejnovějším slohu, které pohodlností a nádherou závodily s nejkrásnějšími stavbami v novém městě. Peníze hrnuly se v proudech, a moderní Jošivara nebyla by povstala, kdyby byl šogun nebyl znova vyrušil bordeláře z jejich výhodné situace. Netázaje se cechu na jeho mínění, vyzval je, aby do roka opustili svá sídla.

Nastalo obecné zděšení a šestiměsíční vyjednávání. Na konec bordeláři svolili odstěhovati se za těch podmínek, že dostanou větší rozlohu, že budou moci míti otevřeno ve dne i v noci a dostanou na rozdělení větší peníz k uhrazení stěhovacích výloh podle počtu ložnic v každém domě, a konečně, že budou osvobozeni od povinnosti vydržovati požární stráž. Povinný počet těchto stráží byl totiž velmi značný, neboť japonská města byla v té době jen ze dřeva a olejového papíru.

Jošivara skutečně také několikráte vyhořela. Kroniky vypravují o takových katastrofách průměrně každých deset let. V roce 1896 zničil tu požár více než třista domú. A takový jeden nejstrašlivější požár vznikl právě tehdy, když bordeláři vyjednávali se zřetelem k rozkazu, aby opustili své sídlo. Přišlo prý tehdy o život více než třicet tisíc lidí. Když nevěstincová čtvrt vyhořela, nemohli se bordeláři již zdráhati. Vybrali si tehdy pro Jošivaru nynější místo, vzdálené několik set metrů od asakuského chrámu. Kněží a hosté této svatyně mají od té doby pověst méně přísné mravnosti, přes to však zůstal tento chrám jedním nejnavštěvovanějším v Japonsku. Jeho okolí je plno divadel a hostinců se zdvořilými a veselými služkami, které si hledí dobýti přízně cestujících.

Čtvrt nevěstinců dostala tu jméno podle bažinaté půdy, na které jest vystavěna: jošivara = rákosová planina. Podle novějšího výkladu čínských značek překládáno bylo později její jméno jako planina nebo močál štěstí. V době moderní byla zalidněna jako veliké město. Více než patnáct tisíc lidí, nevěstek, tanečnic, sluhů, úředníků, obchodníků atd. žilo mezi jejími příkopy.

Host, který si na stanovišti najal džinrikšu, aby se dostal co nejrychleji vpřed, hořel netrpělivostí, kterou stupňovala dlouhá cesta. Viděl již veliká vrata mřížová docela blízko, ale ulice podle čínského a japonského vkusu prováděla ještě několik zatáček. Konečné dojel ke vchodu Ulice padesáti čajoven. Byly proslulé v 17. století, a nebyla to věru již prostituce tajná, která tu zcela veřejně kvetla těsně u bran Jošivary. Bordelářská policie udržovala tu však dobrý pořádek. Přes to jest pravda, že v několika těchto čajovnách povalovala se cháska všeho druhu, nejzkušenější v prostředcích, kterak vytloukati zisk z velikého nahromadění lidí přilákaných pamětihodnostmi „města rozkoše“. Byly tu hlavně kuplířky, géšy bez místa, herci hledající impresaria a roninové nejnižšího druhu. Břehy kanálu stávaly se za soumraku nejoblíbenějším dostaveníčkem rváčů, tuláků a zlodějů.

U vchodu do této ulice stál staletý smrk, který byl nazýván „smrkem k uvazování koní“. Pouze lékaři a dvorní páni směli Jošivarou jezditi na koni nebo dáti se nésti v nosítkách. Sluhové sousedních čajoven hlídali koně nedaleko „studny cestujících“. V tehdejší době neostýchali se princové a šlechtici ve dvorních službách baviti se na „planině štěstí“. Jeden šógun však byl prý chování tak klášternického a povahy tak žlučovité, že jich nepovzbuzoval v jejich zábavách, nýbrž dával je tajně střežiti. A tak se stalo módou sestupovati u jedné této čajovny, kdy bylo možno vypůjčiti si veliké, ploché, hrubě pletené širáky z rýžové slámy, které zakrývaly celou hlavu až po bradu.

Ale tahoun džinrikšy se zastavil a potutelně se usmíval: Byli u Veliké brány.

Rozsah „rákosové planiny“ činil podle úředního měření 18 jiter nebo 1074 stopy od severu k jihu a 716 stop od východu na západ. Místo bylo ohraničeno širokým příkopem, který byl v létě pokryt ostřicemi a lotosy. Červenooké žáby kvákaly tu v noci při svitu světlušek. Voda přicházela z kanálu, který vedl po severní straně. Jeho vnitřní strana byla lemována bambusovými hůlkami, které oplocovaly zahradu. Bylo možno se jím probroditi, ale historie nevypravuje o žádném útěku nevěstčině touto cestou. Vstup byl uzavřen monumentální mříží. To byla Veliká brána na straně k městu, kdežto do volné přírody vedla vrata mnohem menší, nemající zvláštního jména. Mříž prodloužena byla vpravo i vlevo a končila tu i tam sloupem, jejž zdobila železná svítilna tepaná v čínském slohu.

Nedaleko byli zvláštní hlídači jošivarští a strážníci, aby byly dodržovány předpisy pro tuto zvláštní čtvrt, jakož i obvyklá nařízení policejní. Dříve byla jejich služba dosti složitá, neboť bylo hojně stavů, které měly výsady. Jen dajmiové a samurajové na příklad směli vcházeti sem opásáni šavlí, kterou bylo jim však předati sluhovi, než vstoupili do domu, neboť často se přiházelo, že nevěstky spáchaly takovou šavlí sebevraždu. Hlídači kontrolovali chodce, zvláště po zavření brány, aby eventuelně zabránili útěku nebo výletu uzavřených žen. Nevěstky směly projíti Velikou branou toliko na průkazku podepsanou bordelářem a jeho hospodyní. Později bylo jejich povinností jen zabraňovati útěku holek, poskytovati žádaná vysvětlení a dohlížeti na tahouny džinrikší, kteří hádali se rádi o zákazníky. Ženám a dětem bez průvodu byl neoprávněný vstup zakázán.

Na sloupech bylo napsáno nádhernými pozlacenými písmeny čínskými: „Je to jarní sen, když ulice jsou plny květů; sen jednoho podzimního večera, když všude na ulicích zaplanou svítilny.“ Japonský básník nebyl obětí bohyně fantasie. Postačilo, prodlel-li toliko letního večera u Veliké brány a rozhlédl se po ulicích jošivarských očima japonského umělce. Všude byly květiny, svítilny a světla. Uprostřed ulice vyzařovaly elektrické koule jas, který byl snad příliš ostrý v této zemi, kde obleky a všecky ostatní věci mají barvu tak harmonickou… Ale který básník by dovedl vylíčiti zářící tóny barevné těch tisícerých svítilen města svátečně oblečeného! Některé jsou modré a červené, jiné mají barvu „protržené mlhy“ nebo „prchající vlny“, jedny jsou čtyřhranné, druhé podlouhlé, jiné mají tvar květin a na všech jest „požehnání“ a značka domu. Po ulicích jdou mladé služky se svítilnami v ruce a kolébají se množstvím téměř mlčelivým v orientálních oblecích. Je to na pohled opravdu nezapomenutelná nádhera pohádková jako vidění, které za každé slavnosti a v každé roční době opakuje se s novým leskem.

Nejkrásnější ulice byla Naka-no-čo, Veliká ulice, ve které podle aleje byly „uváděcí“ čajovny neboli dostaveníčkové domy. Měla nejvyšší stavby a byla navštěvována nejvíce vznešenými mladíky. Výstava žen ve výkladních klecích nebyla tu obvyklá. Dívky tu bydlící nazývány byly podle oněch třešňových stromů, které byly často opěvány básníky zamilovanými do kurtizán.

Jiná ulice jmenovala se Jedo-čo a byla zbudována na dřívějším kanále. Aby ji asanovali, zasadili tu různé druhy lakových stromů, z nichž některé jsou jedovaté. Poněkud delší dotyk jejich kůry vyvolává svědivou vyrážku jako kopřivy. Když tedy japonský otec zpozoroval, že jeho syn počíná, jak říkali jemně, „choditi do domů“, poučoval ho těmito obraznými slovy: „Půjdeš-li někdy do Jedo-čo, dej pozor, abys nedotkl se lakových stromů, neboť jsou jedovaté a otráví život.“ Každý mladý muž v Tokiu rozuměl této otázce.

V jedné postranní ulici byly dříve také čajovny kuplířek. Za kontroly bordelářů konaly službu vyjednávaček mezi zvláštními hosty a nejkrásnějšími děvčaty. Měly podivuhodné předpisy a mezi nimi také podmínku, že nesmí pod žádnou záminkou ponechati u sebe najatou kurtizánu déle než půl hodiny po odchodu zákazníkově.

Mezi názvy ulic vyskytovalo se také jméno zakladatele Žindžemona a jméno jedné proslulé kurtizány jako důkaz, že předkové jsou uctíváni. Jméno bohatého dřevaře bylo v názvu jiné ulice zachováno potomstvu z toho důvodu, že to byl veliký hýřil a provedl důležitou věc historickou, že sám pro sebe si najal Jošivaru na celou noc. Jiný prostý název uliční vypravoval o skutečné lásce sentimentálního studenta a pozdějšího ministra k jedné nevěstce. Bylo tu nároží zahradníků a obchodníků s rybami, jinde nároží, kdy ženy měly ve zvyku věšeti se mimojdoucím na ramena; konečně byla tu také zcela odlehlá ulice žen za deset senů. Pak se přišlo k budovám správních úřadů a sanitní inspekce vedle moderní nemocnice.

*

Podle prvních předpisů při zakládání Jošivary směli bordeláři stavěti toliko prosté domy bez luxu zvláště nápadného a měli se vyvarovati hlavně osvětlení, které bylo by se zdálo vtíravým se zřetelem k temnotě, která panovala tehdy v tokijských ulicích. Nalezneme tu také předpisy o nevěstčině obleku, podobné soudobým předpisům evropským. Rozpoznávacím znakem byly zvláštní účes a pak uzel pásu, jejž nevěstka měla nositi vpředu a který měl býti malý a pevný. Ženy počestné nosily naopak pásy velmi široké, široce zavázané vzadu. Většina předpisů však přestala býti pomalu dodržována, poněvadž cech měl velikou moc. Z vnitřku domu pronikl luxus navenek a do klecí, v nichž vystavovány byly dívky v oblecích stejně nádherných jako roucha božstev.

Zvláště kolem roku 1700 proměněny byly prosté stavby z počáteční doby v jednopatrové a dvoupatrové paláce. Šógunova správa a soudobá kultura vydávaly tehdy květy stále vyšší, město rozkoše stalo se dostaveníčkem elegantního světa. Výstava žen a veřejné slavnosti denně pořádané oplývaly v Jošivaře nádherou.

V 18. století bylo dvé druhů nevěstinců: U jedněch sahaly mříže až k podlaze, u druhých dosahovaly toliko do poloviční tělesné výšky dívek. Nevěstince nejlepšího druhu měly ženy tak krásné, mladé a nádherně oblečené, že pouhá jejich pověst lákala již hosty. Mříže byly někdy pozlacené, častěji však červeně nebo žlutě natřené. V nové době vznikly také nevěstince, kde veškero vystavování dívek na ulici nebo u dveří bylo potlačeno. Na zvláštní jakost těchto svých domů a svých dívek upozorňovali bordeláři obecenstvo rozesíláním tištěné reklamy a seznamů proslulých krásek. V roce 1900 nepřišel jistě do Jokohamy cestující, který by byl neobdržel třeba v celní kanceláři několik takových prospektů nebo lístků s vyobrazeními z rukou sluhy velmi dobře oblečeného. Nejnavštěvovanější domy bylo možno poznati také podle toho, že byly ozdobeny věžičkou, která vysílala oslňující jas elektrického světla. Tu prodlévala také po celou noc požární hlídka, aby při nejmenším nebezpečí mohla ihned varovati celou čtvrt.

Hluboko v odlehlých ulicích Jošivary existovaly však i velmi prosté domy, v nichž byli hosté dokonce olupováni. Nevěstky používaly pitek, k nimž milovníci zvou děvčata a při nichž teče hojně sake (rýžového vína), aby poté za spánku mohly svým ctitelům lépe vyprázdniti kapsy. Tokijští občané zřídka však se sem odvážili. Věděli dobře, že časopisy hlavního města, které jsou více nebo méně v žoldu bordelářů, spustily by veliký povyk, kdyby okradený host, třeba sebe méně známý, se pokusil o nějakou reklamaci.

Dovoluje-li místo, bývá vnitřní dvůr japonského nevěstince proměněn v malou zahrádku v japonském slohu. Kolem zahrádky jsou verandy, z nichž lze přijíti do pokojů a salonů.

Také čajovna, hikité-čaja, sloužívá prostituci. Je to noční lokál, v nemž navazovány jsou styky a kde se vypije mnohem více sake než čaje. Čajovny byly v první ulici za Velikou branou ve stínu staleté lípy. Byly jednopatrové, a výčep byl z uliční strany úplně uzavřen. Veliký počet plakátů a svítilen, jedny vedle druhých, pokrývaly průčelí. Oznamovaly jméno hostinského a na obrázcích vychvalovaly znamenitost kuchyně a obsluhy.

Tyto čajovny měly důležitou úlohu v životě Jošivary. Jejich majitelé měli četné povinnosti: podle usnesení valné hromady jedni spravovali účetní knihy a svou pokladnu udržovali v souhlasu s pokladnou nevěstinců, neboť jejich obchod byl spojen s ostatním obchodem celým systémem malých provisí, jiní měli na starosti měsíční účtování, někteří kontrolu nad pouličním dozorem a udržování stromů na útraty cechu, veřejných zahrad ve čtvrti, vysazování stromů podle roční doby a částečně i osvětlování. Jiní konečně starali se toliko o organisaci slavností a placení pouličních zpěváků a herců, kteří v deštivých dnech, kdy se v Jošivaře nic nedělo, zaháněli nudu líbezným obyvatelkám. Všichni konali potichu tajnou službu policejní. Bylo jim psáti deník, do kterého zanášeli netoliko jméno a národnost zákazníka jako ve všech japonských hotelích, nýbrž také dojem, jejž činil jeho zevnějšek, jakož i podle možnosti nejpodrobnější jeho popis tělesný i morální. Poněvadž v Japonsku nemají oči pro domorodce nic karakteristického, jest jejich popis nahrazován nejpodrobnějším vylíčením uší. Konečně bylo hostinským starati se, aby host neměl u sebe zbraní nebo výbušných látek. To byly jejich vztahy k hlavní správě, při čemž měli i dozor nad městskou policií jošivarskou. Této policie bylo používáno hlavně ke kontrole zaměstnanců a k ochraně před poškozovateli cechu. Pokoušel-li se vyždímaný host baviti, aniž ukázal peněz, a chtěl choditi z čajovny do čajovny, bylo naň ihned upozorněno. Všecky domy byly před ním zavřeny. Kdyby se byl některý hostinský opovážil vlídně ho přijmouti ze soucitu nebo pro reklamu, byl by býval ihned postižen všeobecným bojkotem svých kolegů. Někdy požádali také otcové rodin cech majitelů čajoven, aby znemožnili přístup jejich synům. Chtěl-li některý vážený host odejíti, aniž zaplatil, byl zadržen sterými zdvořilostmi, a hostinský zjednával si telefonem nutné informace. Dříve místo telefonu používáno bylo sluhy, který podle věrného zvířete z legendy se jmenoval „posel-kůň“.

Ještě na počátku 19. století odehrávala se vzácná návštěva takto: Bohatý host stane přede dveřmi čajovny. Hostinský běží mu ihned vstříc a přijímá ho s hlubokými poklonami a blahopřáními. Nabídnuv mu jiné sandály, usadí ho na rohožku vedle hibaši. Přinesou mu zelený čaj nebo sake a otáží se ho, zda zamýšlí poctíti svou vzácnou návštěvou určitý dům nebo chce-li si družku teprve vybrati. V novější době bylo mu předloženo několik alb s fotografiemi, které teprve toho večera byly sem zaslány z bordelů. Nejkrásnější dívky byly tu zobrazeny v celé nádheře svého svátečního obleku. Připojena byla zvláštní značka jejich třídy, cena za hodinu i celou noc. Všecky duševní i tělesné vlastnosti dívčiny byly tu zcela obšírně popsány, často velice věrně a proudem lyrických obrazů. Malé znaménko naznačovalo dokonce, že dívka není právě pro nemoc nebo předchozí objednávku dosažitelná. Očekávaje odpovědi nové nebo již známé dívky, jedl a pil host a poručil si někdy tanečníka nebo tanečnici, aby se zatím pobavil. V té době běžela služka již co nejrychleji ke krasavici, s kterou měla umluviti dobu schůzky. Kolem vzácného hosta pobíhaly mladé dívky velice ochotně. Byly zdvořilé a obratné v umění státi se užitečnými. Provázely ho do ložnice a pomáhaly mu se svlékati nebo, přál-li si host ztráviti noc v pokoji nevěstčině, provázela ho jedna musme se svítilnou označenou značkou jejího hostinského až do nevěstčiny komnaty. Na prahu dveří nesfoukla snad svítilnu, nýbrž použila zhasinadla, které držela v levé ruce, v ruce zdvořilosti a slušnosti. Sfouknutí bylo by bývalo drzostí a přáním nezdaru. Byl-li host seznámen s japonskými mravy, dal jí šadai, zpropitné, zabalené do papíru potištěného něžnými květy a japonskými verši. Dobře vychovaní lidé měli takové obaly stále u sebe. Vzorné služky přispívaly k dobré pověsti moderních čajoven. Pán na ně dával dobrý pozor. Kdyby byla některá nezdvořilá nebo neskromná nebo se pokusila spáchati nějaký podvod, byla by ihned poznána podle značky na své svítilně a udána hostinskému, který by ji propustil a vyloučil z celého cechu. Přál-li si host zůstati v čajovně a zde si odbýti své dostaveníčko, opustila žádaná kráska své pokoje s velikým průvodem. Pomalu kráčela ve svém nejkrásnějším šatě hlavní třídou noční. Před ní šel nosič svítilny, za ní dvě pážata a s ní její novicka a sluhové, z nichž jeden nesl slunečník a druhý podušku s jejími iniciálkami vyšitými a její svítilny, které byly třeba uměleckým dárkem proslulého malíře, jejího přítele. Bylo-li špatné počasí, měla na nohou vysoké špalíčky nebo se dala sluhou nésti. Sluha sepjal ruce na zádech, s otevřenými dlaněmi vzhůru, dáma vložila do každé ruky jedno koleno a opřela se tělem o ramena kuliho. Mohla tedy volně používati obou rukou, aby si držela šaty a chránila umělou budovu svého účesu. Tak vcházela oiran vítězně do domu, do něhož byla objednána.

*

Průvodce Jošivarou z roku 1896 napočítal 4.000 nevěstek, 159 nevěstinců a 400 čajoven. V roce 1900 bylo tu 177 nevěstinců a 101 čajovna, úhrnem bydlilo tu více než 15.000 lidí: úředníků obého pohlaví, služek a sluhů, obchodníků, géš a nevěstek.

Bordelář se jmenuje kicuva. Vlastnictví nevěstince bývá často dědičné, neboť zařízení obchodu vyžadovalo značného kapitálu. Šaty, zástěny, svítilny a obrazy mívaly značnou uměleckou hodnotu, a také dlouhodobé smlouvy s nevěstkami stěžovaly prodej a odstup.

V mnoha domech byli četní zřízenci, třicet i čtyřicet. To byli nejprve dveřníci a stráže u oken. V hodinách vystavování lákali chodce blahopřáním a oznamovali jim nejnovější ceny. Poté byli tu ponocní, kteří se procházeli po verandách a oznamovali hodiny, tlukouce dvěma dřevěnými poleny, jedním o druhé, pak požární stráž, sluhové v koupelně a četní „poštovní koně“ bordelářovy. Ač neměli od svého pána velikého platu, vydělávali si tito lidé mnoho, dík malému zpropitnému, věčnému malému zpropitnému, které je tak známo na celém Východě.

Dveřník dostával na příklad určitý peníz za každých sto sandálů, které hosté předali šatnářce, střežící práh. Ve všech japonských bytech je zvykem, zanechávati pouliční obuv u dveří a oblékati domácí sandály nebo vcházeti bosky, aby nebyly zašpiněny nebo zaprášeny čisté rohože, na něž lidé usedají nebo poklekají. Sluha v prvním poschodí dostával svou odměnu podle počtu prodaných lahví sake nebo krabiček s cigaretami, služka měla procenta z ovoce, jiná z nočních obleků atd. Mladé i staré služky hleděly také prokazovati četné služby a dělily se pak o obdrženou částku „na kouření“. Jedna na příklad starala se o svítilny, druhá o hedvábné polštáře, jiná o teplou vodu.

Nejváženější a nejnezbytnější mužský zřízenec byl však vrchní kontrolor účetních kníh domu a jeho obyvatelstva. Každý dům měl takového písaře, který každého rána zanášel do knih sluhů a nevěstek. Na svém sorobanu, jehož používal zároveň ke psaní i počítání, zkontroloval v několika minutách nejsložitější účty, zatím co jeho prsty pobíhaly po řadách kuliček různého významu a různé hodnoty. Kontrolní úředník přišel odpoledne na několik hodin, aby jednotlivé knížky srovnal s knihou vlastníkovou a zkoumal souhlas této knihy s knihou hlavní správy jošivarské. Jeho účty opět byly prohlíženy měsíčně úředníkem ústřední kanceláře. Účetnictví bylo opravdu jednou nejdůležitější věcí v Jošivaře; vždyť běželo o výdělek každého podúředníka, o příjem vyšších zřízenců, o aktiva nebo pasiva bankéřova, jehož místo zaujímal také bordelář, a o jeho podíl na daních a jiných břemenech. Nejvíce zájmu měla na věci nešťastná dívka, která počítala svůj výdělek po monech, shromažďovala seny, aby mohla zrušiti svou kupní smlouvu, platiti denní vydání a uložiti trochu peněz i pro své maličké rozmary. (10 monů = 1 rin, 10 rinů = 1 sen, 100 senů = 1 jen.) Všecky knihy byly tedy vedeny dvojmo. Jeden exemplář dostával každého večera majitel konta, druhý exemplář zůstal v kanceláři. Byly tu uchovávány nejméně čtyři léta a označeny značkou domu; zanášeny byly sem příspěvky a příjmy zřízenců, jakož i datum jejich budoucího propuštění. Zvláštní knihy obsahovaly počet objednaných géš, doby jejich závazků, různé platy hostovy v podrobnostech i celku, zpropitné, která byla dána; to vše bylo podepsáno každým zájemcem s připojením jeho pečeti. Kniha mohla by býti napsána o tomto účetnictví, tak neobyčejně specifikovaném.

Z ženských zřízenců představovala pravou ruku majetníkovu jarite, hospodyně a obchodvedoucí. Měla dozor nad personálem a vedle svého příjmu zisk z provise všeobecně obvyklé, kterou dostávala předem z účtů dodavatelů. Dostávala také četné malé dárky, dokonce od rodičů nevěstky, kteří chtěli obměkčiti její srdce, obyčejně tvrdé a vždycky pánovité. Vždyť v mnoha domech vládla často nad více než padesáti ženami. Jarity rekrutovaly se ze starých nevěstek nebo služek ve službě zešedivělých. Bylo jim míti velikou znalost věcí i lidí, aby udržely pořádek a obvyklé formy mezi četnými hosty a tak různě uzpůsobenými děvčaty i sluhy. Jarite procházela se ustavičně domem a byla dříve k poznání podle některých vlasových závitů, posazených dozadu ve slohu bobai; v nové době lze ji poznati téměř jen podle zvadlých rysů a temné barvy hedvábného kimona. Nic neujde matným zrakům této „strašlivé ženštiny“. Dříve se odvažovala dokonce trestati tělesně nevěstky, jejichž dětinské nápady nebo pouhé mládí již urážely její zestárlou mysl. V Jošivaře byly vypravovány o tom hrůzostrašné historky. Četné sebevraždy mladých nevěstek-novicek byly zaviněny těmito svárlivými jaritami.

*

Na celém světě je to stejné: především chudoba zahání dívky do bordelu. Jen zcela výjimečně přijde do nevěstinců několik dívek zcela dobrovolně. Ale způsob rekrutování prostituční armády liší se v Japonsku jistými podrobnostmi od rekrutování v jiných zemích. Dříve jednali lidé, kteří se tu zabývali kuplířstvím, veřejně, téměř pod policejní kontrolou, neboť tvořili cech, nikoli sice oficielní, ale přece jako kuplířské družstvo obecně známý. Všecky prostředky byly jim dobré v jejich obchodě s mladým žlutým masem: lži, podvody, často hrubé násilí. V nové době šlape jim vláda silně na paty, ale uvidíme později, že s výsledky jen nepatrnými.

Kterak bylo by možno zabrániti zástupu verbířů, aby neoklamal nejsvůdnějšími nabídkami nešťastné ženy i rodiče po hrůzách občanské války nebo války s cizinou, po dlouhém hladu na některém ostrově, jejž lze jen nesnadno opět zásobiti, nebo po katastrofách, jako jest na příklad požár celého města nebo zkázonosné zemětřesení nebo náhlý a soudobý zánik důležitých průmyslů, kdy chudé rodiny chytají se každého stébla, aby nevymřely hladem. V Japonsku jest mnoho děvčat; služky jsou četné, výdaje všeho druhu stouply po restauraci téměř trojnásobně, kdežto mzdy klesají den ze dne. Složitá otázka sociální není věru neznáma v říši vycházejícího slunce.

Tu přicházejí obchodníci s otroky. Jedni nabízejí dívkám, které by rády daleko odešly, výhodná místa v továrnách nebo při zemědělství. Jiní klamou lehkověrné slibem výhodného manželství za mořem, které oblévá jejich rodné ostrovy. Když pak dojdou na místo určení, vezmou jim ihned jejich šaty a zanechají je bez prostředků, až se podrobí krutosti svých únosců, dohnány hladem k nejhoršímu. Nejprohnanější kuplíři skryjí se za zákon o adopci. Podle tohoto zákona mohou se v jediném roce státi neomezenými pány těla i duše všech dívek, jež jim chudí rodiče svěří, tak často velmi rádi. Japonský zákonodárce bude míti menší práci s potlačením oficielní prostituce než by měl s omezením systému adopce. Každý Japonec může adoptovati z nižších tříd, koho chce, kdy chce a jak chce. Je to nejpružnější a nejfantastičtější zákon a jeden základ japonské rodiny. Jeden spisovatel vypravuje o kandidátu do poslanecké sněmovny, který byl adoptován jedním svým voličem o deset let mladším. Dříve stačila pouhá smlouva na nekolkovaném papíře. Nedovedl-li některý kontrahent čísti a psáti, přitiskl na smlouvu prostě svou pečeť.

Kuplíř, muž nebo žena, přijde do vesnice, která byla nějak postižena. Vyslídí si oběť a učiní rodičům, zaslepeným jeho zámožným vzezřením a počestností zdánlivě úplnou návrh, že se ujme jejich dcerušky nebo se postará, aby byla někým adoptována. Pak ji zavleče daleko od rodiště a udává stále falešné adresy. Nemúže-li býti ihned prodána, dá ji na venkově nebo ve městě do učení. Poněvadž služebný poměr trvá tři až sedm let, jsou dívky z nejrůznějších důvodů vrhány z města do města, až zapomenou úplně na své dětství a mají mravní cítění tak oslabené, že se stanou bezvolným a lhostejným nástrojem v rukou kuplíře nebo bordeláře, kteří dohodují se o ceně jejich těla. Co jim po bídě tak dlouho snášené záleží na tom, stanou-li se služkami v hostincích, čajovnách, koupelnách nebo nevěstkami v Jošivaře? Kterak by je jejich rodina nebo vláda mohli tu najíti? Vždyť ani dívky samy neznají jména a bydliště svých dřívějších pánů. Kuplíři sami by rádi někdy našli tuto stopu, mají-li naději, že by vymačkali nějaké peníze z majitele, nebo mají-li příležitost dostati peníze od rodiny, která žádá nazpět svou dceru.

V roce 1899 uveřejnil „The Japan Times“ dopis, který vzbudil velké pohoršení. Stůjž zde jeho podstatná část: V západním Japonsku žila vdova se třemi dětmi, dvěma dívkami a chlapcem. Starší dívka dvanáctiletá byla adoptována jinou rodinou. Když však adoptivní otec zemřel, byla by se adoptivní matka ráda zbavila tohoto dítěte, ale chtěla zároveň obdržeti odškodné. Napsala tedy skutečné matce dítěte dopis a nabídla jí vrácení dítěte za částku pět set jenů; kdyby však matka nechtěla tento peníz zaplatiti, že dá dívku na tři roky k jednomu bordeláři. Požadavek převyšoval příliš částku, kterou mohla sehnati chudá žena, živící sebe a své děti svou prací. Dívka byla pronajata na sedm let, a adoptivní matka ponechala si peníze. Když minulo sedm let, očekávala pravá matka návrat své dcery, ale prohnaný bordelář dorozuměl se s adoptivní matkou, která dostávala stále procenta z výdělku děvčete, v ten smysl, že před propuštěním z otroctví třeba ještě zaplatiti dluh třista jenů. Dopisy oběti vypravovaly o ošklivosti nad životem, k němuž byla připoutána, a byly plny naléhavých proseb, aby byla osvobozena. Konečně psala dívka, že dá přednost smrti před životem, jejž jest nucena žíti. Zoufalá matka se dala na cestu do města a podařilo se jí dceru vysvoboditi. Deset let těžkého otroctví, které bylo horší pro ni než smrt, prožila tato dívka. Poté žila jako hodná a slušná paní a měla radost ze své svobody. Pro poměry v Japonsku je karakteristické, že dopis zmíněného časopisu vzbudil v tisku velikou polemiku.

Koupil-li bordelář dívku nikoli přímo od rodičů, nýbrž prostřednictvím agentky ze řemesla, požadoval nejpřesnějších údajů. Aby vyhověl policejním předpisům bylo mu dopátrati se, kterak byla dívka vyhledána, jakého je věku, ke které budhistické sektě náleží, jsou-li v jejích papírech jména jejích rodičů skutečných nebo adoptivních, jak často byla adoptována, ve kterých městech byla dříve a kterak se dříve jmenovala. Policie, aby byla co nejvíce zabezpečena, žádala, aby tyto údaje dodány byly osobou třetí, která jako rukojmí neměla býti v žádném příbuzenském nebo finančním poměru se stranami uzavírajícími smlouvu.

Dříve nesměl býti služební poměr delší dvaceti let maximálně. I to byla ovšem doba velice dlouhá. Dívka, která v raném věku přišla do Jošivary jako učednice, stala se v době své pohlavní zralosti novickou a teprve za rok pravou nevěstkou. Bylo-li ve smlouvě použito slova učednice — bordelář nesměl učiniti z dívky novicku, aniž ještě jednou zaplatil kuplíři — objevil kuplíř náhle dívčiny rodiče nebo adoptivní rodiče, a těm dávaly soudy vždy za pravdu. Nebyl-li bordelář s tím spokojen, byla učednice odvedena, jakmile její práce byla výnosná, aby byla dána do štědřejšího domu konkurenčního. Proto žádali dvacetiletý závazek, aby měli jistotu, že vložený kapitál vynese jim největší zisk.

Poněvadž v Japonsku žena vždycky někomu náležela, musela býti na konci své služební doby bordelářem odvedena opět k svým rodičům. Tato podmínka byla ve smlouvě, a vláda přísně bděla, aby byla dodržována. Ale jména, potvrzující smlouvu, s výjimkou jména bordelářova a rodičů, byla téměř vždy falšována, ještě častěji nebyla správná čísla a jiné údaje. Také otec, který počítal s odstupným, byl o ně pravidelně ošizen, neboť při vstupu do otroctví byla větší část tohoto penízu odpočítána na účtu za náklady na šaty, cestu a stravu oběti i obou jejích katů.

Srovnáme-li obchod se žlutým masem a obchod s bílým masem, nenabudeme dojmu, že jest v této věci podstatný rozdíl mezi mravy západními a mravy na japonských ostrovech. Je tu jen jedna odlišnost: v Evropě nelze adoptovati tak o překot a slepě, a dětinná láska má tu přece jen jisté meze. V Japonsku příliš mnoho dívek oddává se prostituci z domnělé povinnosti k rodičům, která především dívkám je ustavičně vtloukána do hlavy.

*

Až do roku 1750 rozděleny byly nevěstky do několika tříd s mnoha nižšími oddíly, jejichž jména kolísala z nesčetných důvodů. Některá stala se proslulou a přivedla jistý druh žen do módy. Povídkáři a básníci vymýšleli si podobenství, jimiž jej označovali. Někdy dostávaly jméno podle nějakého fakta, podle čtvrti, ve které bydlily, nebo podle nově objeveného účesu, obleku nebo způsobu vystavovacího. V knihách japonsky psaných najdeme toliko názvy džóro a oiran, které se ustavičně opakují. Název oiran byl, jak se zdá, nejužívanější, neboť byla v něm jakási svěžest a něha: Zavátý květ z plné třešně. Nebylo v něm nic hrubého, kdežto slovo džóro naznačovalo příliš přesně a přímo řemeslo ženy jím označované.

V 19. století tříděny byly nejlepší nevěstky dlouho do dvou hlavních skupin: taju a kožidžóro. To je těch dvé tříd, které zříme vždy znova zobrazeny na barevných tiscích, na nichž účesy japonských žen jsou jakoby prošpikovány jehlicemi ze slonoviny, želvoviny nebo vzácného dřeva. Dříve vládly taju nad Jošivarou pro svou krásu a eleganci. Moderní Japonec však nebude dnes na „planině štěstí“ žádati nějakou taju; nebylo by mu prostě již porozuměno. Nicméně slovo nevymizelo. Francouzský spisovatel byl ujištěn mladým Japoncem bezvadné anglické elegance, že tímto jménem bývají dosud označovány nevěstky volně bydlíci ve městě, které se staly holkami z náklonosti a povahy. Bylo snem všech mužů, kteří byli dosti bohati tělesnými přednostmi a hmotnými statky a dovedli své vynikající vlastnosti stavěti do pravého světla, aby byli milováni některou taju. Sapfo byla by bývala v Japonsku takto jmenována, poněvadž toto jméno znamená nejvyšší míru, které oiran dosáhne v přátelství. Aby dosáhla tohoto titulu, bylo jí překonati své družky krásou, vychováním, duchem, zdvořilostí, vzděláním, počtem sluhů a výší poplatků.

Příjmy kožidžóro nebyly tak veliké. Jako taju, nebyly ani kožidžóro nuceny vystavovati se večer s ostatními dívkami. Měly jisté výsady. V době, kdy elegantní svět tokijský neměl v Jošivaře dostaveníčka, objevovaly se na krátko ve velké třídě Naka-no-čo k večerní procházce. Když bordeláři vystavovali je za velikých slavností, tu trůnily na rohoži zvláště jemné před krásnější zástěnou, kdežto jejich družky seděly v pozadí, u stěny výstavní klece. Vypadaly jako vítězné královny uprostřed dvora.

Tyto velké dámy jošivarské byly povinny zasvěcovati uchazečky a novicky do tajů koketerie. Hrály si na matku vůči svým dvěma dívčím pážatům, o něž se staraly, vychovávajíce je a rozmazlujíce.

Ženy, které byly do Jošivary posílány za trest soudy, soudy v tehdejší době zcela libovolně sestavenými, nazývány byly jakko. Byly to ženy nebo dívky z nižší šlechty, obžalované z nevěry, cizoložství nebo nečestného jednání, k němuž tehdy náležel také odpor proti vůli rodičů. Na základě jakéhosi tajného rozkazu zatýkacího byly zavírány do Jošivary na tři, sedm, deset let. Mnoho starých japonských povídek o tom vypravuje.

Komise-džóro náležela k nejnižší třídě, která se prostituovala za hromádku monů.

Šozu, japonský kronikář, popsal různé třídy nevěstek v letech 1781 až 1829 a při tom zaznamenal jejich poplatkový řád. Nejdražší byly podle jeho údajů jodiboši, jimž placeno bylo 15,5 až 17,5 jenů; přirovnávány byly k plnému třešňovému květu, královně květin. Joskiti-moči stály 2,5 jenů. Jejich pracovní doba trvala ve dne od poledne do pěti hodin a od západu slunce do půlnoci. Byly přirovnávány k prostému květu třešňovému. Cena heja-moči činila toliko 1,25 jenů, a u cubone-džóro, „které mluvily zvláštním žargonem“, kolísala mezi stem a dvěma sty monů.

Každá taju byla, jak jsme řekli, vychovatelkou, ba téměř adoptivní matkou malých kamuro, které čekaly na své zasvěcení. Byly v jejich službách jako jakási malá galantní pážata. Kamuro byly ve věku sedmi, ba i čtyř let kupovány bordelářem od agentky nebo rodičů. Byly tak pojmenovány podle dívek, jimž bylo doprovázeti velké dvorní dámy při oficielních slavnostech. V paláci šógunově chodily tyto děti do zvláštního výchovného kursu. V Jošivaře usilovala tato roztomilá pážata o největší štěstí, aby se stala taju. Nevěstky obou nejvyšších tříd měly jich dvé nebo tré ve své službě a používaly jich jako živých loutek. Prokazovaly těmto sirotkům něhu a péči často dojemnou, poněvadž mateřské radosti jiné byly jim navždy odepřeny. Děvčátka nosila na rukávech svého obleku značku a barvy své velitelky. Ane-džóro (ane = velitelka a vychovatelka) pojmenovala nejprve své páže jménem některého svého oblíbeného ptáka. Učila je tlouci na tamburinu, kterou provázeny byly zpěvy novicek. Když se stalo zručnejším, hrálo velkým plektrem ze slonoviny na šámisen, trojstrunnou mandolinu, nebo hrálo na jakousi loutnu stojíci na zemi, zatím co džóro dávaly takt vějířem. Kamuro učily se také zdobiti podle předpisů příbytek květinami. Bylo jim věděti, kterak podle tradičních předpisů jsou páleny vonné esence, a pomáhati při čajové ceremonii, zatím co jejich velitelka se modlila. Kamuro vyřizovaly rozkazy a poselství. Při jídle sedělo dítě po boku taju a dávalo pozor, co si host a jeho velitelka přejí. Bylo mu pečovati o misky k oplachování rukou a udržovati stále oheň v uhelníku (hibaši), aby mohlo stále zapalovati malou dýmku. Byla-li ane-džóro nemocna, proměnily se kamuro v malé ošetřovatelky a obveselovaly ji svými dětskými tanci. Kupovala jim hračky, japonské panenky, nosítka, čajové nádobí pro loutky nebo zvířátka s pohyblivými údy, která byla prodávána za několik rinů při slavnostech u asakuského chrámu. Malé páže dívčí bylo však také trestáno. V jedné malé, nezapomenutelné písničce naříká kamuro hořce, že dostala bití, poněvadž spala s otevřenými ústy. Bordeláři počítali často jejich příjmy spolu s příjmy jejich velitelky, aby učinili tyto dámy nejdokonalejšími na „rákosové planině“.

Asi ve dvanáctém nebo třináctém roce staly se kamuro pohlavně dospělými a nazývány byly nyní šinzo. Byly novickami. V patnáctém roce byly pak zasvěceny. Vlastnosti, kterých přísná ane-džóro požadovala od své šinzo neboli „čestné slečny“, byly nesčetné, možno-li věřiti „stopadesáti pravidlům slušnosti“, jichž má žena dbáti. Mladá dívka nesměla před svou velitelkou nebo jejím hostem ani funěti ani zívati, musila býti co nejzdrželivější i při drsných smělostech přátel své „starší sestry“, aniž je směla uraziti lhostejnými slovy; choditi, poklekati, ukláněti se a sedati směla jen s dokonalým půvabem. Musila znáti různé znaky, značky a pečeti Jošivary podle jména a se všemi podrobnostmi a vyznati se také dostatečně v počtech, aby mohla kontrolovati účty. Bylo třeba několikaměsíčního studia než dosáhla znalosti různých účesů v podrobnostech a umění zavazovati si slohově obi. Každého dne bylo děvčeti mýti se, česati a vlasy si znova upravovati,neboť kadeřnice povšimly si ho toliko o veřejných svátcích, aby jeho malý účes na temeni obnovily. První hodiny odpolední minuly za hojného masírování a omývání, jež mělo upevniti maso a zabrániti nočnímu potu. Neboť bylo nutno, aby se důvěrně seznámila s celou naukou o krášlicích prostředcích, měla-li si zachovati až do třiceti let nevinnou tvář, která je nepopíratelným půvabem musme.

Očekávajíce dne svého zasvěcení, cvičily se kamuro v elegantní a milostné hře posunkové, kterou předpisoval rituál Jošivary. Na jaře konáno bylo často několik zasvěcení téhož dne. To byla slavnost, radost a osvětlení; milostné písně byly zpívány pod všemi kvetoucími třešněmi „města štěstí“. Předvečer tohoto velikého dne nabarvila si novicka zuby jakousi směsí ze železitých solí a sake podle nejnovější módy a zakryla tím obratně i vady zubů eventuelně vyžraných. Kadeřnice upravila jí vlasy podle způsobu „mladých snoubenek“. Rozčilení této noci, ztrávené přípravami všeho druhu, učinily zbytečným použití pasty z tlučených mandlí, která má dodati obličeji interesantní bledosti.

V dlouhém průvodu navštívila poté šinzo se svou velitelkou všecky svatyně prodajné lásky v sousedství a vyprošovala si štěstí a úspěch. Vedle jejího prvního milence účastnil se slavnosti celý hlavní personál, jakož i zástupci sousedních domů a čajoven, přátelé a kolegyně ane-džóro. Průčelí ověšeno bylo marnotratně bílými pruhy hedvábné látky, na nichž napsány byly čínské nápisy a modlitby k dobrým duchům. Nejkrásnější svítilny byly vytaženy ze zásobárny a ve formě věncové zavěšeny od přízemí až na věž. Přede dveřmi vystavena byla na velkém stole výbava nové kněžky. Sem položil každý, kdo do domu vstoupil, svůj příspěvek: zrcadélka, brokátové váčky na tabák s jménem mladé dívky, vějíře, hřebeny ze želvoviny a gety ze vzácného dřeva, jejichž lak dával lépe vyniknouti květinám a ptáčkům na nich.

Objevila se u hostiny v obleku ze žlutého hedvábí a s účesem jako „mladý motýl“. Byly podávány po třech číšky se sake, obsahující toliko dva hlty. Milenec a šinzo odpovídali na každý přípitek a pili, když na ně došlo, tři číšky. Pak byly podány milencům dvě dýmky, jejichž popel smísili, a dvě lahve sake, jednu ozdobenou motýlím samečkem, druhou ozdobenou motýlí samičkou, jež slili do lahve třetí. Kamuro přinesly různé pokrmy hojné, mezi nimiž byl tradiční pokrm z makaronů a pohankové mouky a koláč z mouky červených bobů. K obveselení společnosti přišel hokan a géšy prováděly tance představující proslulé milostné historky, a jedna kamuro zpívala: „Jdi touto cestou jen stále přímo, až do domu, jejž vidíš před sebou; čím více se k němu přiblížíš, tím blíže budeš svému vřele milovanému.“ A všichni hosté porozuměli, že nadešla chvíle „uctivého zavedení domů“, do jejího soukromého pokoje.

Šinzo měla právo sama si vybrati svého prvního milence. Na radu své velitelky vybírala si často bohatého galána. Stalo-li se však, že si vybrala chudého hocha, tu podle prastaré povinnosti zaplatil bordelář sám útraty slavnosti.

Ale ani nyní ještě nekončila výchovná činnost ane-džóro. Její svěřenka potřebovala ještě jejích moudrých rad. Tisíc věcí skrytých její poloviční nevinnosti mělo jí býti teprve odhaleno v osmidenní době, než bude vystavena. Ane-džóro vodila ji Jošivarou, aby ji učinila známou a uznanou. Při návštěvách sklízela šinzo všude pochvalu a dostávala blahopřání. To stavělo do pravého světla také dobré vlastnosti její učitelky dobrých způsobů, které okrášlily její mládí a jejího ducha. A učitelka byla hrda na svou žačku. Ane-džóro dokončila svou činnost tím, že po několik dnů provázela svou svěřenku do výstavní klece a na konec dala jí důvěrné pokyny se zřetelem k umění okouzlovati muže nejspolehlivějším laskáním. Po restauraci kamuro zmizely, a jako šinzo, což znamená „mladou dívku“, vystupují dnes často jen staré, bezzubé ženy.

*

Dnes mají oiran jen dva pokoje; v jednom přijímají hosty a v druhém bydlí. Jedí a strojí se ve společné místnosti. Dříve měly podle hodnosti buď dva pokoje související nebo skutečný malý byt. Taju měly podlahu pokrytu několika rohožemi svrchovaně jemnými, položenými jedna na druhou. Kakemona a zástěny, dary vynikajících umělců, byly právě tak cenné jako mnohé obrazy v našich galeriích. Skřínky a svítilny byly z drahocenných dřev barevných a vonných, rovněž lakové věci, toaletní skřínky, stoličky a stolky byly stejně jemně zpracovány jako u nejbohatších rodin městských. Pro Japonce jest jednotlivá kvetoucí větévka ve smaltované váze právě tak krásná svou přirozenou formou, jako mravní nebo krasocitnou myšlenkou, kterou vyjadřuje. Japonci přistřihují k tomu účelu tyto větévky podle svého vkusu a svých představ, kteréžto umění má býti hlavně jednou ctností dobře vychovaných japonských žen po starém způsobu. V pokojích nevěstek jsou v zimě hlavně větévky smrkové a chrysantémy, v létě třešňové a slívové květy a kosatce. Postel složena je z několika pokrývek potažených satinem. Svrchní pokrývka znamená ložní pokrývku a jest potažena červenou, zelenou, černou nebo šedou látkou hedvábnou. V několika domech nejnižšího druhu spí všichni hosté a nevěstky téměř společně: mezistěny na noc zmizí, jako když složíme několikadílnou zástěnu, a tak jednotlivé pokoje jsou spojeny ve velikou místnost, ve které hosté spí na bavlněných pokrývkách, odděleny jeden od druhého toliko ložními zástěnami. V každém pokoji nevěstčině bývá křišťálová, porculánová nebo látková kočka s červenou hedvábnou stužkou. Původ tohoto obyčeje jest velmi starý, a kočky jsou považovány za ochránkyně nevěstek před neštěstím.

Účesy nevěstek byly od nejranější doby, již před založením Jošivary, nekonečně proměnlivé. V době zcela rané chodily džóro s vlasy splývajícími na ramena, zahalenými hedvábným nebo vlněným šátkem. Později dělily je na několik pramenů, spjatých stužkami ovinutými bez uzlů. Po založení „planiny štěstí“ vynořily se pomalu nejfantastičtější druhy vysokých, hlubokých, oblých, čtyřhranných, tu vysoko, tu do široka nebo šikmo nastavených účesů. Prohlédneme-li pečlivě mnoho set dřevorytů, shledáme nevěstky vyzdobené květinami, hřebeny a jehlicemi s nekonečnou proměnlivostí. Dnes udržuje tuto zvláštní budovu často jen malá, červená stuha. Japonka poznala velmi brzy, že tato živá barva sluší znamenitě její žlutohnědé pleti. V 1750 vynořily se jehlice, které byly nevídaně dlouhé a fantastické. Nyní jsou malé a nenápadné. Mladá Japonka má velice dlouhé, spíše hrubé než hedvábné vlasy.

Zkadeřeného vlasu tu nevidíme: jest považován za velikou chybu a macešský dar přírody. Jistý Evropan, který měl velice vlnité vlasy, byl nucen dáti si je pečlivě uhladiti, aby ho jeho japonská přítelkyně nečastovala poznámkami hodně nepříjemnými. Ve velkých přístavních městech spatříme někdy zrzavou ženu s melancholickýma očima, která jest jistě míšenka. Barva vlasů je obecně modročerná, někdy černá bez modrého nádechu. Jsou-li nevěstky samy, pokrývají si vlasy pruhovaným šátkem, aby si co nejdéle udržely umělecké dílo svého účesu. Na spací podložce Japončině, která je obyčejně ze vzácneho dřeva, jemně lakovaná a květinami zdobená a — těžko popsatelná pro toho, kdo žádné dosud neviděl, jest nití upevněna malá, oblá a tvrdá poduška z papíru, na kterou dívka nepokládá hlavu nebo účes, nýbrž nejhlubší část šíje, takže účes přečnívá volně. To jest rovněž opatření pro záchranu uměleckého díla kadeřnice. Po stranách podložky jsou tři nebo čtyři malé zásuvky, v nichž uschovány má Japonka reservní zásoby krášlicích prostředků, tabák a pamlsky. Je tu také kouzelný prsten a svitek papíru zvláště jemného, jehož čtverečku používá čistotná nevěstka pro sebe i pro muže k utírání očí, nosu, úst a… atd. Džóro neulehne nikdy, aniž se hluboce pokloní před svou poduškou. Omlouvá se patrně, že ji posunula a je tak nezdvořilá, jsouc nucena ukázati jí záda, načež poprosí ji potichu o dobrou noc a sladké sny. Podušce děkuje zvláště také za to, že bývá dlouho ušetřena dvojí brady a záhybů na krku, jež kráskám na Západě činí převeliké starosti.

V Jošivaře přicházela kadeřnice s třemi pomocnicemi každého odpoledne. Myly a parfumovaly vlasy po celou hodinu a pročesávaly je, užívajíce k tomu účelu řady několika hřebenů se zuby stále těsnějšími a různé síly a formy. Pak teprve vlasová umělkyně budovala s proužky zlatého nebo stříbrného papíru nebo s malými stužkami žádaný tvar a upevnila definitivně vlasy teprve, když byla je asi hodinu ponechala v modelu z řídkého pletiva rostlinného. Když sňala tuto formu, upevnila své dílo mnoha hřebeny a jehlicemi. Volba účesu závisela na obyčeji v domě a na konservativním nebo novotářském smýšlení jarite, která svým poddaným vnucovala účes, jejž pokládala za nejúčinnější. Účes, který nesluší ženám z jihu, jest velice přiměřen dívkám ze západu. Evropan může je toliko velmi těžce rozeznati, domorodec se nezmýlí nikdy. Pozná velice snadno, běží-li o ženu z Kiota nebo Surugy, jako Francouz rozezná Normanku od hnědé Provencálky. Zatím co vlasy jsou ve formě, oholí kadeřnice pečlivě celý obličej, tváře, někdy i obočí, vždycky nos a bradu, a vyčistí uši hůlčičkou ze slonoviny, obalenou kouskem bavlny. Jak jsme již řekli, musí účes potrvati několik dní, a aby nebyl pokažen, nutno ženě ležeti klidně s šíjí na tvrdé podušce. Musko (malý chlapec) učí se již v raném mládí dávati pozor na vlasový uzel své matky a svých sester; později dá si dobrý pozor, aby nepocuchal umělého účesu své noční družky.

Vedle mnoha prostředků omývacích, krémů a líčidel denně nutných, mají také zvláštní tinkturu, kterou uměle napodobují obočí. Bílý, velmi jemný krém udržuje jim obličej, krk a poprsí bílými. Na konec si prodlouží kresbu spodního rtu směrem dolů, aby ostřeji vynikl malý tvar úst.

Dnes nemají nevěstky zvláštního obleku. Každý dům má ve své šatně kimona velmi cenná, z jemného brokátu, hedvábného damašku, sametu, čínského krepu a atlasu, která za slavnostních dnů činí z nich královny. Výšivky představují květiny a ptáky nebo mořské vlny nebo táhnoucí oblaka a jejich barvy více nebo méně ostré kolísají ve svých odstínech od purpurové červeně k modři a zeleni. Podle roční doby nosí jeden nebo více obleků s velikými až k zemi padajícími rukávy, jejichž nejhlubší části používají jako kapsy. Celý půvab tohoto obleku vězí v opásání. Obi jest vždy z pásu velmi širokého, který sahá od boku až k ňadrům. Musí býti několikráte v krásných záhybech ovinut kolem těla, aby něžné odstíny hedvábí bohatě barevného, z něhož je utkán, projevily lépe svou hru. Je to celá škála hedvábných tónů. Také ohromný, oblý nebo čtyřhranný uzel bývá mistrovským kusem toaletního umění. Konce pásu jsou ukryty a uzel jest utvořen toliko z podélných závitů, které tvoří jedinou umělou křivku od prsou až ke kolenům. Nevěstky nosí uzel vpředu, géšy vzadu. V záhybech tohoto pásu vězí tisíc malých předmětů toaletních, amulety, šperky, vějíře, vyšívané hedvábné pytlíčky s tabákem a dýmčičkou a ovšem svitek papíru, kterého nelze si odmysliti od zdvořilých mravů galantní ženy.

Obi drží také límec kimona. Jeho tvar dodává mladé ženě při chůzi vzhledu poněkud ztrnulého a hrbatého. Japonka nezdvihá nikdy svého šatu vzadu, nýbrž drží jej vpředu oběma rukama, hmatem podobně nacvičeným jako býval hmat Pařížanky, chtěla-li překročiti louži. Musme nenosí ani kalhotek ani šněrovačky ani podvazků. Na nahém těle má toliko malé šátky, jimiž si obkládá boky. Na to přijde první oděv červený u mladých dívek a žen a tmavofialový u žen, které překročily třicítku: košile z hedvábí nebo krepu. Pak přijde kimono a obi. Na nohou, jejichž vyklenutí právě tak jako prsty nejsou znetvořeny úzkými a špičatými střevíci, nosí vlněné nebo kožené punčošky, které jsou vždy docela bílé a nepřesahují kotníků.

Netřeba snad dodávati, že ve městech není už dnes nijakou vzácností Japonka v evropských šatech.

V prvních hodinách večerních odcházely dívky v plné parádě do svých klecí. Bylo jich tu pět, deset, ba i dvacet: tu nehybné jako voskové panny v oblecích jako z pohádky hrály spolu nějakou kratochvilnou hru, tu kouřily svou dýmčičku nebo žmolily k jejímu naplnění mezi prsty tabákovou kuličku, ovívajíce se krátkými údery vějíře a vypravujíce si nevinné historky. Jiná klečela uprostřed nad velkým listem papíru a s koncem dlouhého štětce mezi zuby přemýšlela. Jiná klečela před hibaši a četla dopis, jejž rozvinovala mezi prsty: husí pochody jeho značek tančily jí před očima, byl to dlouhý dopis přítelkynin nebo milencův.

Zdálo se, že za svými pozlacenými pruty si nevšímají davu, který chodil mimo nebo se zastavoval; ale majíce tisíceré naděje na náhodné setkání nebo tužby, které by se mohly v noci uskutečniti, hleděly očima těsně sblíženýma zkoumavě na promenádu japonských plášťů a evropských obleků. Dívky, které přišly nedávno z venkova, krčily se společně v pozadí a jaksi se bály pohledu zastavivšího se zákazníka, který je tak podrobně hodnotil. Jistá plachost odlišovala je od nevěstek starších, které byly již důvěrně seznámeny s obchodem, jenž se tu provozoval, a byly po této stránce již otupělé.

Tady se zastavil student. Je hrdý na svou osobu a na hlavě má německou čepici, v ruce tlustou hůl podle nejnovější módy v latinské čtvrti. Vysokoškolák hovoří s dveřníkem. Jeho tobolka je patrně nebohatá. Napolo šeptem vrhne drze několik erotických veršů mřížemi. Jinde se zastaví na několik minut mladý kupec v měkkém klobouku, aby si pohovořil s jednou musme. V japonském obleku vypadá téměř jako dívka. Tu zase přichází kuli a na těsné modré kazajce má značku svého řemeslnického cechu. Kalhoty stejné barvy přimykají se k jeho nohám a bokům. Když se přiblíží, přiběhne dívka, nakloní se co nejblíže, tisknouc čelo na mříž, a s očima ještě sevřenějšíma rozčilením naslouchá napjatě zprávám o své rodině nebo snad o svém snoubenci, který za jejího otroctví stal se jí nevěrným.

Bez citu pro taková malá dramata vlnil se hustý dav mimo. Japonec od přírody mluví tiše. Samohlásky v jeho řeči i za největšího rozčilení zní spíše něžně než zvučně. Tónů šámizenu na ulici neslyšeti. Jen někdy dveřníkovo volání: Irašai! Irašai (Vstupte, prosím!) přerušilo klapot get.

Poněkud dále kráčela celá japonská rodina, vedouc za ruku děti, a obdivovala spíše nádheru květin a barev než modré, zelené, červené a růžové ptáčky, kteří přicházeli a odcházeli a odpočívali ve svých klecích za pozlacenými mřížemi. Služky šly tudy po boku snoubenců se stejným úsměvem, jaký měly ráno v asakuském chrámu. V uenském parku byla již noc, kdežto v Jošivaře slavnostně osvětlené mohly se opájeti až do půlnoci. V těsném styku s lidem vzpomínaly si tyto dívky na staré zvyky svého venkovského městečka, odkud přišly.

Říkalo se v Evropě: Japonský lid chodí do Jošivary jako na slavnostní průvod náboženský. Ale zakazuje snad naše šilhavá censura otci rodiny, aby netleskal revuálním skupinám v lidových divadlech? Jsou snad tanečnice v našich barech ctnostnější než džóro v říši vycházejícího slunce? Morálka staré Evropy získala by mnoho pro svou cynickou přetvářku, kdyby své nevěstky oblékala do šatů tak dlouhých, jakých vyžaduje vkus japonský. Japonec považuje za nevkusné, ukazuje-li se žena nahá; ani na erotických obrázcích nevídáme ji bez šatů. Ale ve skutečnosti nemá to nic společného ani s náboženstvím, ani s morálními zákony, je to prostě věc vkusu. V „městě bez noci“ jsou vystaveny nevěstky před zraky lidu v plném lesku svého vyšňoření a své krásy; ale matky i dcery vědí o těch zoufalých nočních slzách, jimiž déle než tři sta let omývají lak svých podhlavnic. Nižší třídy vidí tu v nevěstkách vždy jen sestry v žalosti tohoto slzavého údolí, ba téměř světice, proti své vůli obětované pro rodinu…

Tu však zastavil se před jednou klecí Evropan a chystal se vstoupiti otevřenými vraty. Za peníz, kolísající mezi třemi až patnácti jeny, mohl opravdu spatřiti prazvláštní věci. Jakmile překročil práh, usedly k jeho nohám na bobek služky, staře vypadající, více nebo méně bezzubé, a stáhly mu rychle střevíce, ať chtěl nebo nechtěl. Prach jeho obuvi pošpinil by jemné a bezvadné rohože, po nichž dívky provádějí ladné pohyby svých kimon. Ve slaměných sandálech, které při každém kroku mu klouzají s nohy, byl veden do prvního patra. Veliké schody osvětleny byly svítilnami a elektrickými lampami, zahalenými světlým hedvábím. Vpravo i vlevo byla otevřená přepažení. Zvědavě nakukoval do místností v jedné řadě: tu byla oblékárnička bez nábytku, ale s koupací vanou, tu pokoj, v němž konána byla právě elegantní hostina, jinde seděla nevěstka se vznešeným hostem důvěrně v šeru svítilny zahalené hedvábím. Cizinec neměl práva zdržovati se tu. Rychle ho vedly do prvního patra. Zatím co dozníval hlomoz z ulice, mohl se tu těšiti půvabům jarní noci na verandě, která vedla do zahrady s potůčkem nebo vyhlídkou na stromy uměle znetvořené a umělou skálou nad malou říčkou rovněž umělou, provedenou ze zeleného písku. Když se byl velmi zdlouhavě uvelebil na kolenou a seděl si neobratně na patách, ponechaly ho o samotě se stařenou velmi důstojnou. Vypočítávala mu ceny a překládala je do jeho řeči. Jarite snažila se velmi zdvořile dorozuměti se s ním a poznati jeho přání. Používala této příležitosti, aby poznala známky jeho fysické i morální povahy a mohla pak vyplniti dotazník, jejž si odnáší každého rána policie.

Musme opustily své klece a v nepořádku běžely do chodby. Svůj dětský křik mísily s klepotem svých sandálů. Vešly, host seděl mezi dvěma starými služkami, které dřepěly mu po boku, a viděl, kterak míjí kolem něho hrdé princezny krásy, upírajíce do dálky první pohled a nevšímajíce si jeho přítomnosti: slečna Slíva, slečna Bambus, Perlový potok, Něžný motýl, Dědina květin, Třešňový les, Malé jaro (mluví anglicky), Malá kýta (mluví francouzsky… je však pro tuto noc objednána), samá na pohled vtělení proslulých dívek, které nadchly japonské malíře k pestrým obrázkům.

Když si host vybral, dán byl slovem pokyn druhým k „čestnému ústupu“ a, aniž se cizinci ponechalo kdy, aby se vzpamatoval ze svého rozčilení, bylo mu dáno najevo, že přišla proň a jeho vyvolenou chvíle, „čestné výměny obleku“. Dostal se do rukou obratných, mladých, tentokráte velmi mladých služek, které ho vedly do jeho pokoje. Byly to nové učednice. Tyto mladé dívky za sterých zdvořilých formalit úplně ho vysvlékly. Zkoumaly ho celou silou svého pohledu skulinou svých těsně sblížených očí. Kdyby byl uměl japonsky, byl by slyšel, co říkají, má-li host třeba jen malé vousy: Jakou chlupatou tvář má ten barbar, jak je protivně veliký a plný vlasů! Po tomto vyšetření přinesly mu ze zdravotních důvodů a aby se přesvědčily, že jeho tělo není úplně zarostlé, veliké umývadlo s vodou téměř vařicí. Nebylo mu volno. Neoblečen, nemohl věru zůstati lhostejným mezi těmito mladými dívkami, tak neobyčejně zdvořilými. Podaly mu kimono bleděmodré nebo zelené, pomalované oblaky nebo vlnami, pravé roucho milostné, jež se více nebo méně snadno otvíralo, a jehož široké rukávy byly sotva udržovány na ramenech malým pásem, který při nejmenším pohybu padal. Bylo mu nyní toliko se položiti na vyšívané pokrývky.

Tu přichází krasavice. Přiblíží se půvabně, padne na podlahu a připravuje poté velmi dobrou smíšeninu z mandlí a ovoce, z které mu nabídne, podá mu cigaretu, kterou zapálila mezi svými rty, a se zdlouhavou péčí připravuje mu podušku… Za hodinu poté pospíchá, když byla použila mnoha lístků onoho zvláštního papíru, jejž nosí ve svém pásu nebo mezi zuby, do veliké koupelny.

Velice zdvořilá musme usmívá se stále. Rozzlobí se jen tehdy, pokazí-li hrubý a zcela nevychovaný host brutálně pyšnou stavbu jejího účesu, výsledek velké námahy celého odpoledne. V době odpočinku přivede některou nezaměstnanou přítelkyni, žvatlá s ní a kouří dýmčičku nebo píše dlouhý, hrozně obsažný dopis svým nejkrásnějším písmem, někdy ve verších. Tuto báseň ti věnuje, než odejdeš.

Dokud byl host zde, neuslyšel v tomto pohostinném obydlí hrubého slova, sprosté řeči, aniž spatřil nestoudného posunku. Slyšel-li dívky mluviti, napadlo mu, že používají něžnější a líbeznější mluvy než ostatní lidé. Všecko bylo tu tak zdvořilé, jemné a něžné, jako by trávil noc v paláci vysokého úředníka státního. Pak přišel spánek, přikolébaný molovými akordy, které sem vysílala s druhé strany zahrady vzdálená biva (kytara), a údery dřevěných klapaček, kterým dával zaznívati ponocný. Když pak druhého dne procitl, byla stěna jeho pokoje, vedoucí do zahrady, tak široce otevřena, že se mohl domnívati podle slov básníkových, že se ocitl, „v kvetoucím ránu šťastného dne ze starých dob“. Vstal, a dva mladí sluhové oblékli ho se vší obřadností. Pak nastala chvíle šadai nebo-li peněz „na kouření“, podávaných ve zdobeném obalu. Musme provázela ho středem nezaměstnaných sluhů a usmívala se až na práh.

Nekonečný je tento japonský úsměv ve svých nejjemnějších odstínech. Když sis ji vybral usmála se tak záhadně, jako to činívají šlechetní samurajové v divadle, než provedou harakiri. Zdálo se, že praví: „Možná, že nejsem tak krásná, jak si myslíš, snad nebudu také tak zdvořilá a líbezná, jak si přeješ. Budu se ti zdáti hloupou a bezduchou, poněvadž tě neznám a nepodobám se ženám tvé země. Ale učiním vše, co mi bude možno.“ Když v noci tvé chování uráželo její stud a jemnocit, usmívala se opět, jako by říkala tiše: „Jsi rozhodně brutální a hrubý, poněvadž neznáš forem dobrého vychování naší země. Jsem tu, abych se ti líbila, otrokyně tvých přání. Mučíš mě, nesmíš toho však pozorovati, poněvadž si mě béreš, abys byl šťasten. Nevole, kterou ve mně vzbuzuješ, pokazila by náš večer, kdybys jí mohl tušiti.“ „A nebudeš-li dosti štědrý, odcházeje, abych mohla vyrovnati svůj dluh svému pánu a jednou si nazpět koupiti své tělo, vrhnu se ti stejně přívětivě k nohoum a budu se ještě usmívati říkajíc: Sajónara. Můj úsměv ti řekne: Chci, abys neodcházel s myšlenkou, že nedostatek tvé štědrosti mohl zraniti tu, která snažila se ze všech sil líbiti se ti. Mohl bys po několik okamžiků s lítostí mysliti na to, že kdybys byl bohatší, prokázal bys mi tu nesmírnou službu, velikou jako moře, že bys mě totiž vrátil mé rodině, a mohl bys míti strašlivé vědomí, že mne tu zanecháváš. Prosím tě, nemysli na to, vidíš přece, usmívám se… směji se dokonce. Sajónara! Na shledanou! —“

*

Na „planině štěstí“, o které tu vypravujeme, byly vedle personálu nevěstinců všecky velkoměstské živly. Stále stejní žebráci přicházeli ráno a číhali na almužnu nebo zbytky hostiny. Prodavači talismanů a amuletů, přednašeči básní, vypravovači povídek, flétnisté, prodavači novin, veřejní písaři běhali tu o závod. V některých jídelnách bylo možno dostati nejen pokrmy výlučně japonské, nýbrž také různé jiné, zanesené sem ze Západu, jejichž pověst vnikla za velikou mříž jošivarskou. Z tohoto množství vynikali praví umělci lyričtí: hokanové a géšy. To byli zpěváci, vyprávěči a hudebníci, zvláště spojení s městem rozkoše, a tanečnice se zvláštními předpisy a obyčeji.

Géšy nepěstovaly dříve milostného obchodu. Jejich posice byla přesně vymezena: směly provozovati tanec a hudbu, organisovati velké slavnosti veřejné a účastniti se jich, bylo jim však zdržeti se sebemenších milostných styků s nevěstkami nebo jejich hosty. Jejich cech dovedl přesnými a přísnými zákony potlačiti i přechodní náklonnosti milostné mezi cizinci a géšami. Bylo jim v školní budově jejich očekávati pozvání k účasti na večerní nebo polední hostině. Dnes již není téměř velikých banketů v Jošivaře. Hodovníci hlavního města se vystěhovali do skvělých restaurantů v okolí uenského parku. Dříve však pořádány byly ve zdech jošivarských veliké pitky. Hokanové a géšy najímáni byli toliko na určitou dobu a odcházeli, když počaly důvěrnosti.

Běželo-li o to, aby hokan nebo géšy byli při velké slavnosti, bylo nutno, aby hosté i bordelář se přihlásili u dodávací kanceláře. Tento cechovní předpis měl tento původ: Kolem roku 1750 byli hokanové a géšy tak vyhledáváni, že jejich školy zbohatly, a nejproslulejší herci a nejkrásnější tanečnice přicházeli ze všech končin, aby se u nich dali zapsati. Tanečnice prováděly takový luxus ve svém obleku i ostatním životě, že bordeláři byli znepokojeni. Proč nemají umělci v Jošivaře platiti daně jako druzí a proč nemají býti pod kontrolou, která by je nutila, aby se omezili toliko na svoje povolání? Nevěstky měly zálibu v hokanech a tanečnících, kteří zaplavovali město rozkoše, a pomýšlely často jen na útěk, aby se opět shledaly se svým miláčkem. I nejbohatší hosté zůstávali v čajovnách a nestýskalo se jim po krásných oiran. Bordeláři cítili se poškozenými a učitelé ztráceli své nejlepší žačky. Ale půvab těchto géš brzy hynul, neboť častý styk pohlavní stíral jim mladistvou krásu jejich rysů a měnil také měkkost a ohebnost jejich hlasu. Po několika tajných schůzkách zřídil cech hlavní kancelář dodávací.

Umělci a umělkyně tu neprodlévali. Používali svého volného času ve školách, aby zdokonalili eleganci své toalety a svůj přednes i výraz. Ale každá škola vysílala do čekárny kanceláře několik starších žen nebo sluhů, kteří ve dne i v noci čekali na příchod pozvánek a ihned je vyřizovali. Géšy přicházely sem, aby se daly zapsati a zanésti hodinu, kdy vycházejí. Sluha, který nesl jejich nástroje, šel před nimi a svítil jim na cestu svítilnou se značkami jejich školy. V jedné místnosti kanceláře byly opatrovány luxusní nástroje hudební, kterých užívaly tanečnice při představení. Byla-li některá umělkyně náhodou nepřítomna, nemocná nebo již objednaná, ležela na pouzdře jejího šámizenu nebo na jejím místě kontrolní známka a záznam s dobou její nepřítomnosti a procenty na ni připadajícími.

Tanečnice rozděleny byly do dvou tříd: v dospělé a dětské géšy, které hosté nazývali také „polodrahokamy“. Poznal’s je podle jejich lesklých obleků, posetých znaky a symbolickými postavami, podle jejich účesů zdobených jehlicemi, podle jejich zlatých a stříbrných skvostů, několika moderních evropských nebo indických prstenů a podle celého jejich zvláštního půvabu, který byl poněkud smělý, srovnáván se zdrželivostí způsobných a skromných slečinek, které se šatí vždy jen barvami temnějšími.

Počla-li géša stárnouti, ujala se výchovy dívky až do jejího dvanáctého nebo třináctého roku a stala se její učitelkou. Děti, které byly vždy křiklavě oblečeny, byly nuceny zachovávati hodiny a slepě poslouchati dospělé géšy, jejichž průvodkyněmi byly. Při jejich prvním vystoupení byly obvyklé téměr stejné obyčeje, jako při zasvěcení šinzo, ovšem bez svatební noci.

Když hlas mladé tanečnice dokázal ohebně každý přízvuk a každý rytmus, když dovedla dvé nebo tré tanců a hráti na jeden ze tří nástrojů: šámizen, flétnu nebo tamburinu, když konečně naučila se umění odpovídati duchaplnou řečí na slova hostů, konala v průvodu své učitelky své první nástupní návštěvy. Bylo nutno ji učiniti známou, a dokázati, že se stala znamenitou géšou pro svět, ve kterém se lidé nenudí. Navštívily čajovny a malé lokály, pily sake, a každý pronášel svůj uvítací pozdrav a sliboval zakázku.

Trestány byly géšy malými pokutami nebo odnětím volných hodin. Přes veškerá pečlivá opatření dala se tu a tam některá strhnouti a stala se hrdinkou malé historky milostné. Zapomněla neprávem, že za každou svítilnou jošivarskou jsou skryty závistivé oči. Jakmile byla udána dodávací kanceláři, ztratila na několik dní možnost činnosti. Tak byly nuceny bdíti jedna nad druhou. Aby lépe odolaly smělým lichotkám svých hostí, jednaly podle hesla: Nikdy jedna, nikdy dvě, vždycky tři. Přicházely vždy v malých skupinách po třech, někdy v průvodu dvou malých dívek hrajících na tamburinu. Tyto dívky dávaly takt, zatím co jejich družky hrály na šámizen, flétnu nebo loutnu a účastnily se toliko jednoho tance, kappore, nejčastěji ostatně žádaného. Kappore, kappore sa-ute! byl jeho závěrečný rým, a hlavní půvab této rytmické pantominy byl ve fermate, kdy obě dívky pootevřely svůj oblek. O jiném tanci, džonkině, dnes zvrhlém a zakázaném v přístavních městech, uslyšíme později.

Byly tu také školy, které vytvářely orkestry géš; to byly pravé hudební akademie. Hudebnice spojovaly se po deseti, patnácti i dvaceti a hrály zcela starou hudbu posvátnou. V Jošivaře objevovaly se v takových velikých skupinách jen za velikých slavností, jako byla na př. Nivaka. Když byla tato slavnost oznámena, nastal veliký nával do města rozkoše. Pozorovali přípravy ke slavnosti a posuzovali talenty herců. Ve dny věnované tomuto tanci, zvali často hostinští v čajovnách hokany s jejich sborem, aby ztrávili večer s jejich hosty. Na tuto příležitost čekaly géšy netrpělivě a používaly ji za záminku, aby mohly povoliti uzdu své touze po milostných dobrodružstvích. Bylo jim však doporučováno, aby šly jen za dary velice krásné, neboť pořádání Nivaky bylo velmi drahé. Deficit byl vždycky značný, a proto příslušná kancelář dodávací zamhuřovala shovívavě obě oči. Toto divadlo bylo však v r. 1888 zakázáno k veliké nelibosti hostinských; podle kronikářů byla to slavnost skutečně umělecká.

V druhém měsíci roku zaplavili tanečníci všeho druhu, dokonce i z okolí, jošivarské ulice. Byli mezi nimi etové třídy pariů, kteří poskytovali milostné touze nevěstek velmi krásné muže. Džóro byly do nich zblázněny a páchaly tisíc pošetilostí, aby se mohly sejíti s těmito pouličními zpěváky. Bordeláři byli však na číhané, aby zabránili všemu, čím by se dívky mohly zpronevěřiti svým povinnostem: zakazovali takovým zpěvákům vstup do domu a střežili nejpřísněji svůj personál. Přes to uprchlo vždy několik dívek za ety, a příštího měsíce bylo možno konstatovati rozmnožení sebevražd.

*

V Japonsku byla tedy prostituce uzákoněna, registrována a kasernována. Když japonský stát vešel do éry reforem, snažil se jako západní státy, uvésti své právo v souhlas s evropskými zákony, které eklekticky a co nejrychleji zařazoval do své ústavy. Především běželo o to, aby byla na uzdě držána zneužívaná moc bordelářů a kuplířů. Nové zákony byly však velice neoblíbeny, neboť dotýkaly se obyčejů tak starých jako nejstarší zřízení státní. Japonský lid byl na příklad příliš ovládán myšlenkou dětinné lásky, která nutila děti, aby prodávaly svá těla v zájmu rodičů. A tak muž z lidu, postižený neštěstím, setkal se vždy s lidmi poháněnými ziskuchtivostí, kteří tvořili nepřekročitelnou hranici mezi starými zvyky a prováděním nových zákonů podle smyslu i litery.

Po tři staletí byla tokijská Jošivara zábavný podnik, jejž navštěvoval lid ve svátečních a slavnostních dnech, aniž potřeboval u brány vstupenky. Mohl se tu obdivovati tomu nejmodernějšímu a učiti tomu, co jest krásné. Oznámení jošivarské slavnosti znamenalo pro mnoho lidí rodinný svátek. Jedni zanechali veškeré práce, aby tu navštívili svou uvězněnou dceru, aby jí přinesli zprávy a potěšili ji ujištením, že myšlenka na obět, kterou přinesla, zajistila jí velikou úctu v srdci nepotěšitelných rodičů. Jiní šli sem, aby spatřili, co jest elegantní, nové tvary a barvy svítilen, úpravu malých zahrádek při vchodu; malíř a básník hledali tu popud k oslavě květin, žen a lidu. Mnozí přišli sem s rodinami, jako se chodí do divadla pod širým nebem nebo k sportovnímu výkonu dlouho očekávanému.

Japonský lid vážil si t. zv. půvabů života rodinného snad mnohem více než Evropané, poněvadž tento život byl proň tím nenucenější, čím více byla manželka hodnocena jako služka; nikdy však nezraňoval nevěstku opovržením, neboť byl by jednal proti zákonům své náboženské morálky. Kasernovanou nevěstku pokládal jen za ženu nešťastnou, která se obětovala z nejsvětější povinnosti, z dětinné lásky, aby zachránila své staré rodiče před bídou.

Ze zákonů a předpisů týkajících se této kasernované prostituce, uveďme některé články z kapitoly o nevěstkách:

§ 34. Nevěstky mohou své řemeslo provozovati toliko v bordelu.

§ 35. Každá dívka, která se chce státi nevěstkou, musí o to písemně zažádati příslušnou kancelář policejní. Tato žádost musí obsahovati to, co následuje, a žádná dívka pod šestnáct let nebude zapsána: 1. Svolení otce a matky, nebo, je-li žadatelka sirotek, svolení podepsané nejbližším příbuzným; z této listiny musí býti přesně zjevná doba, pro kterou služební poměr byl ujednán, a mzda hotově vyplácená. 2. Rodný list z domovského města nebo vesnice (jméno, věk, rodiště, bydliště) a ověření podpisu otcova, matčina nebo příbuzného. 3. Předchozí ohlašovací lístek žadatelčin. 4. Smlouvu ujednanou s hostinským, v jehož domě bydlí. 5. Důvody, které ji vedou k tomu, aby se stala nevěstkou. 6. Její pseudonym a taxy. 7. Délku žadatelčina závazku. 8. Zdravotní atest vydaný kontrolním lékařem.

§ 36. Nevěstkám jest bydliti v nevěstinci. Chce-li však některá změniti byt, jest jí požádati příslušnou kancelář policejní o svolení. Žádost musí býti podepsána dvěma hostinskými.

§ 37. Každá změna jména, pseudonymu, místa nebo tax nevěstky musí býti ve třech dnech hlášena příslušné kanceláři policejní; rovněž, počne-li nevěstka jiný život, vzdá-li se na čas svého povolání nebo se k němu opět vrátí.

— — — — — — — —

§ 40. Nevěstkám jest se podrobovati lékařské prohlídce na základě zvláštních předpisů.

§ 41. Nevěstky smějí opustiti bordel jen tehdy, chtějí-li navštíviti hrob svého otce, své matky, dědečka a babičky, strýce, tety nebo bratra, nebo v případě nějaké slavnosti nebo smutku v příbuzenstvu. V celém obvodu jukvaku (bordelového města) mohou se však volně pohybovati. Chtějí-li jukvaku opustiti, jest jim obdržeti k tomu svolení předsedy prostřednictvím hostinského, jíti v občanském obleku a v průvodu jednoho zřízence svého domu. — — —

Zajímavé byly také předpisy vydané se zřetelem k t. zv. veřejné bezpečnosti. 1. Policie musí dostávati zprávy o přítomnosti podezřelých individuí. Je-li host podoben podle zatykače osobě policejně hledané, musí to býti oznámeno policejní kanceláři a popis hostův jí zaslán. 2. Policii musí býti oznámeno, mají-li hosté u sebe mnoho peněz nebo takové množství cenných papírů, které není v souladu s jejich sociálním postavením, nebo rozhazuje-li host peníze „marnotratným způsobem“. 3. Policii musí být podána zpráva, mají-li hosté podezřelého chování u sebe šavle, střelné nebo jiné vražedné zbraně. 4. Zdržuje-li se někdo v bordelech déle než tři dny nepřetržitě. 5. Svěřují-li nebo darem dávají hosté nevěstkám větší množství peněz nebo cenných papírů.

Zákon zakazoval také bordeláři sváděti dívku k přemrštěným vydáním nebo brániti jí, chce-li se polepšiti. Nemohl dovolávati se žádného místa v zákoně nebo řádu, které by dovolovalo týrati dívku nebo špatně s ní zacházeti. V takovém případě měla dívka právo stěžovati si policejnímu úředníku nebo v policejní kanceláři.

Obsah a forma smlouvy nevěstčiny s bordelářem vysvitnou z této ukázky:

Svolovací listina

Se zřetelem k předchozímu a následkem mnoha nezbytných okolností svoluji s dovolením svých rodičů věnovati se řemeslu nevěstky ve vašem domě. Vypůjčila jsem si od vás peníz shora uvedený a potvrzuji tímto, že jsem jej od vás v pořádku obdržela. Z tohoto důvodu a s úmyslem vrátiti vám tuto zálohu ze svého výdělku zavazuji se, že budu dodržovati tato smluvní ustanovení:

1. Moje taxa za každého hosta stanovena byla na 25 senů. Z každé částky mně náležející ve výši 12 a 1/2 senu ponechám si 3 seny jako své kapesné a 9 a 1/2 senů použito bude k amortisaci mého dluhu, úroků i kapitálu. Jste oprávněn tuto částku při sestavování mého účtu odečísti od mého denního příjmu.

2. Udělám-li za své služební doby dluhy mimochodem, budiž tato částka odpočítána z mého výdělku za běžný měsíc, a všecky podobné půjčky buďtež zcela zvláště vyúčtovány; nemají nic společného s dluhem, jejž přijímám na sebe v této smlouvě.

3. Poněvadž péče o mé tělesné zdraví za pobytu v nemocnici eventuelně nutného jest k mé tíži, jste oprávněn tuto částku stejným způsobem si strhnouti z mé mzdy za běžný měsíc. Tyto výdaje nemají nic společného s dluhem, jejž přijímám na sebe v této smlouvě.

4. Kdybych po nějakou dobu nemohla přechodné zálohy jakož i nemocniční výdaje vyrovnati ze své mzdy v měsíci, ve kterém jsem tyto dluhy učinila, jste oprávněn přiraziti tuto částku ke kapitálu smluvenému sub 1.

5. Příjmy z mé činnosti jsou zástavou za částku mi půjčenou, a nejsem oprávněna užíti jich jinak, dáti je jako záruku nebo prodati je někomu třetímu.

6. Délka mé služební doby byla ujednána od… do…, a v této době budu provozovati své řemeslo neúnavně ve vašem domě; kdybych se však chtěla vzdáti svého povolání nebo šla do jiného domu, zavazuji se, že vyrovnám svůj dluh, kapitál i úroky, beze srážky až do toho dne. Kdybych onemocněla nebo byla neschopna pro své řemeslo, rozhoduje o tom lékař. Podrobím se jeho příkazům a zavazuji se, že z osobního rozmaru nezastavím svou činnost, aniž vzdám se svého povolání.

7. Ukáže-li však po naplnění této smlouvy bilance, že následkem zvláštních záloh, které jste mi dal za pobytu v nemocnici nebo následkem výdajů za útěk nebo nepoctivé jednání, jsem ještě vaší dlužnicí, vyrovnám tento rozdíl beze srážky v den, kdy se vzdám svého povolání.

8. Vzdám-li se ho však při naplnění této smlouvy, budu-li nemocná nebo výdělku neschopná, vezme si mně můj ručitel, aniž vám způsobí nepříjemností nebo nepohodlí.

9. Nebude-li v případech sub 8 uvedených vyrovnán ještě můj dluh podle povinnosti, mohou býti eventuelní zástavy prodány v přítomnosti mého ručitele a výtěžku použito k vyrovnání mého dluhu.

10. Proviním-li se proti ujednáním sub 6, 7 a 8 nebo uteču a do třiceti dnů se nevrátím, buďtež zástavy mnou dané prodány a výtěžku použito k zaplacení mého dluhu.

11. Zůstane-li ještě nějaký zbytek dluhu, jsme dohodnuti se zřetelem k němu tak, že všecky osoby, jejichž podpis jest pod touto smlouvou, jsou odpovědny za zaplacení tohoto zbytku. Kdyby některá byla neschopna platiti, převezmou závazek ostatní.

Smlouva platí počínajíc hořejším datem.

Podpisy: Dlužník. Ručitelé. Představený korporace.

*

Jen trojí cestou mohou se nevěstky dostati na svobodu. Buď opustí Jošivaru, když vyprší jejich služební doba, což se nikdy neděje před dvacátým sedmým až třicátým rokem jejich věku, tedy v době, kdy dívka jest již odkvetlá, upracovaná a nemocemi zničená, a zůstává tudíž obyčejně v Jošivaře jako nevěstka nižšího řádu nebo služka v kuchyni. Kuplíři a bordeláři mají tolik prostředků, aby mohli dáti dluhům svých dívek růsti do nekonečna! Nebo jest dívka vykoupena svými rodiči; to se však děje zřídka, jak pochopíme z kapitoly o verbovacích způsobech. Nešťastnice sotva může počítati s tím, že její rodina se ocitne v poměrech tak příznivých, aby jí mohla vykoupiti. Konečně mohou dluhy nevěstky býti zaplaceny jejím milencem, který chce s ní žíti. To jest théma přemnoha povídek napsaných v Japonsku i Evropě. Nesmíme si však mysliti, že tento způsob vyváznutí je častý; je dokonce velmi vzácný. Lze si ovšem představiti, že uvězněná nevěstka, kterou tři, sedm nebo devět let takového života nezničilo ještě úplně, prosívá všecky své věrné přátele, aby ji vysvobodili z tohoto „jícnu hrůzné bídy“. Stále doufá, že bude jednou žíti příjemněji a především nezávisleji. Stále sní o tom, že bohatý zákazník ji vykoupí, aby mohla zůstati věrna snoubenci, jejž si dříve vyvolila. To jsou však pravidelně jen iluse.

Nevěstky, které byly prodány kuplířem, mohou býti jen nesnadno vykoupeny: adresa rodičů je ztracena a kuplíř v dohodě s bordelářem činí vše, aby osvobození zmařil. Jsou velice vynalézaví v různych úskocích a vyznají se znamenitě v diplomacii opravdu žluté, běží-li o to, aby udrželi dívku co nejdéle v otroctví. Snadnější je výkup tehdy, byla-li nevěstka prodána svými rodiči, kteří jistě přijmou věc s radostí.

Případ z 1900 dokázal, jak nesnadno se bojuje někdy se spodními mocnostmi, k nimž náleží nejen bordelářská organizace, nýbrž často i policie. V zásadě jest jednou výslovnou podmínkou propuštění nevěstky souhlas otce nebo hlavy rodiny. Nuže: Jistá džóro byla vykoupena svým milencem a chtěla opustiti dům, aby se mohla vdáti. Večer před zúčtováním zdráhal se však nevěstčin otec dáti k tomu souhlas před vypršením smlouvy. Oba milenci odvolali se k soudu a byli podporováni zahraničním tiskem a členy Armády spásy, která v Japonsku bojuje dosti energicky proti každé reglementaci prostituce. Soud rozsoudil, že dívka může dům opustiti bez otcova souhlasu, ale policie odepřela býti nápomocna při provedení tohoto rozhodnutí s tím odůvodněním, že je to proti stanovám korporace a výsadám města.

Byla-li dívka propuštěna svým pánem před vypršením smlouvy, byla jí vrácena smluvní listina a dostala průchodku, kterou předložila policejní kanceláři u Velké brány. Jakmile nevěstka dostala svůj lístek, vypravila se podle obyčeje se svým milencem, se svými družkami, sluhy a několika přáteli do některé čajovny k slavnostnímu obědu. Pili tu sake a jedli podle tradice koláče z červených bobů, hráchu a jakési makarony z pohanky.

V případě chronického onemocnění nebo smrti vracívá bordelář umírající nebo mrtvou nevěstku její rodině, aby ušetřil útraty s pohřbem nebo zabránil špatné pověsti, kterou tato smrt mohla by vyvolati u pověrčivých hostů. Rodina ji obyčejně přijme, aby zabránila nedůstojnému pohřbu.

Ostatně tu a tam mohou nevěstky za své služební doby opustiti nakrátko obvod Jošivary. Na příklad v době jarních slavností, aby se mohly jíti podívat do uenského nebo mikožimského parku, když kvetou třešně a kosatce. Na podzim mívají volný den na slavnost asakuského chrámu, až do pěti hodin, kdy věžní zvon oznamuje jim smutně dobu návratu. Jednou měsíčně mohou na několik hodin jíti do ulice padesáti domů, do chrámu jejich ochranného boha Inari. Je-li nevěstce jíti k soudu, je vždy doprovázena hospodyní nebo některou dozorkyní, která mluví místo ní. Onemocní-li, požádá bordelář úřady, aby jí na několik dní poslali do některého domu na venek. Jsou-li její rodiče na smrtelné posteli, dostane dovolení jíti k nim na několik hodin, aby vyslechla jejich poslední přání a potěšila je svou přítomností, s tou podmínkou, že bude brzy služkou opět odvedena. Opravdu jako vězeň.

Pokusí-li se některá džóro o útěk, jest pronásledována tajnou polícií jošivarskou a s nadávkami dovedena nazpět ke svému pánu. Neváhá potrestati ji pokutou; dříve byla trestána odnětím stravy nebo i bitím. Opakuje-li svůj pokus o útěk, prodá ji bordelář nezřídka do vzdálené provincie některému kolegovi, který, aby zboží lépe poznal, vyspí se s ní předem. Taková zkouška bývá ostatně prováděna i v Evropě otrokáři bílými.

*

Abychom lépe pochopili mentalitu a citovost japonské nevěstky, které ji mohou vésti i k sebevraždě, stůjž zde ještě dopis, jejž venkovská džóro Kane napsala přímo před svou smrtí bordeláři, který prý s ní vždycky pěkně jednal (pozn. 26):

„Zanechávám tento dopis.

Jak víte, počala jsem minulého jara milovati Taširosana, a také on mě miloval. Ale nyní, ach! Vzpomínka na naše styky v dřívějším životě nás mučí a slib, jejž jsme si tehdy dali, že budeme muž a žena, jest zrušen. Musím se tedy dáti dnes na cestu do méda (podsvětí).

Jednal jste se mnou s velkou laskavostí, ač jste jistě pozoroval, že jsem neobratná a nikoli pilná, ba pomáhal jste mi dokonce v mnoha směrech přes nepatrnou mou zásluhu jako matka nebo sestra. A poněvadž jsem dosud nebyla s to, oplatiti vám byť jen miliontý díl vaší dobroty, vašeho soucitu, jimž jste mne obestřel, a který byl veliký jako hory a moře, mohl byste mnou právem opovrhovati jako velikým zločincem. Ač však nemohu pochybovati, že se můj úmysl musí jeviti jako hanebný zločin, jsem přece okolnostmi k němu nucena, a také moje srdce mne k němu dohání.

Prosím vás tudíž ještě, abyste mi odpustil chyby, kterých jsem se dopustila, a třebaže vejdu do méda, nezapomenu přece nikdy vaší dobroty, která byla tak veliká jako hory a moře. Ještě pod temným trávníkem budu se snažiti vám děkovati a posílati vám důkazy své vděčnosti pro vás i váš dům. Ještě jednou vás prosím z celého srdce, abyste se na mě nezlobil.

Psala bych ještě mnohem více, ale nyní mé srdce není již mým srdcem, a musím brzy odejíti; tedy dávám klesnouti svému štětci.

Je to velmi špatně napsáno. Kane vrhá se vám třikráte k nohoum.

Kane…“

A nyní ještě jeden něžný dopis vzácného jemnocitu, jejž napsala proslulá oiran jošivarská:

„Hledím na těch několik květů, které jsi mi nedávno poslal, jako bych se dívala na tvůj obličej. Je mně nevýslovně smutno, když slyším, že jsi se dostal do situace tak nepříjemné, a nenalézám útěchy při myšlence, že jsem příčinou tvého neštěstí. Vím, říká se, že v každém květu sídlí bůh, a volám tedy slavně toto božství za svědka své nezměnitelné věrnosti a stálosti.“

Psala jej Komurasaki (Purpurový hlemýžděk), když její milenec, Ronin Gompači, byl ve vězení. Napsala jej několik měsíců před tím, než se probodla na hrobě milencově. Její láska a smrt jsou v Japonsku navždy proslulé. Ještě nyní chodí se poutníci modlit na hrob milenců v jutském chrámě u Megura. Bylo lze tu čísti: „Těchto dvé ptáčat, krásných jako třešňové květy, zahynulo, než se naplnila jejich doba, jako květy, které vítr rozvane, dříve než mohou nasaditi plody.“ —

V 1750 pustošila „planinu štěstí“ pravá epidemie sebevražedná. Vydali výstrahu. Cech dostal od guvernéra dovolení, aby mohl s nevěstkami, které se takto zpronevěří své povinnosti, jednati a je pohřbívati beze všech poct. Položili je na ulici a nechali je tu, dokud tělo nepočalo zahnívati. Jejich jméno a jméno jejich rodiny bylo vydáno na pospas všeobecnému opovržení a mrtvola etaům. Příslušníci této kasty byli před 1871 druhem pariů, jejichž povoláním byly veřejné popravy a pohřbívání odsouzenců i mrtvol zvířecích. Bylo zakázáno pod trestem ztráty veškerého majetku a dokonce pod trestem smrti, spojovati se manželsky s mužem nebo ženou této kasty. Dnes nalezneme je i mezi pouličními zpěváky, pro japonské okolí jsou snadno poznatelny podle pleti a povahy. Jsou mezi nimi velice krásné typy. Jejich původ je sporný. Byly-li tedy nevěstky, které si vzaly život, dány k pochování tomuto druhu pariů, mělo to znamenati, že se zpronevěřily svým povinnostem a jednaly jako zvířata. Jednali s nimi takto, aby prý zabránili jejich duchu choditi Jošivarou, strašiti tu a povzbuzovati nové sebevraždy. Pravou příčinou byla však jistě ziskuchtivost bordelářů, kteří nechtěli tímto způsobem ztráceti předčasně výnosné zboží.

*

Je obtížno zjistiti v Japonsku bezpečný původ specielních method, jichž je tu používáno proti venerickým nemocem. Ve velikém počtu důvodů rozvodových je také zvláště uváděna lepra, malomocenství. V minulých staletích považovali asi lékaři v říši vycházejícího slunce také syfilis a její důsledky jen za jiné formy této nemoci, která byla v Japonsku velmi rozšířena. Staré kroniky podávají často zprávy o onemocněních, svědčící pro dědičnou nemoc o veliké jedovatosti. Japonský lékař Tatsuhiko Okamura popírá ve svém velmi dobrém spisu „K dějinám syfilidy v Číně a Japonsku“ legendu o starověké syfilidě. Probádal čínská díla lékařská co nejpečlivěji, ale nenašel tu žádné zmínky o syfilidě před 16. stoletím. V knize „Tsu-i-šüt“, kterou napsal Ü-pin (1550 — 1660) čteme: „Ke konci periody Vang-či (dynastie Min), podle evropského letopočtu asi 1488 — 1505, bylo obyvatelstvo Číny, hlavně jižní provincie Kvong-tung (Kanton), napadeno zlou nemocí vyrážkovou, která se zřetelem k barvě vyrážky podobá se rostlině jéung-mui (myrica rubra) a jest tudíž také tak nazývána: jéung-mui-čóng (čóng = vyrážka). Poněvadž severní obyvatelé zůstali ušetřeni, nazývána byla nemoc také podle prvního východiska: kvong-tung-čóng. Zavlečení syfilidy do Kantonu stalo se prý v 1504 po Kristu.“ V tomto roce totiž přijela do kantonského přístavu obchodní loď evropská a brzy poté se objevila nová nemoc v obyvatelstvu. Teprve od té doby vyskytuje se syfilis v lékařských spisech čínských. V 1600 vyšla první monografie „Mui-čóng-pi-luk“, jejímž spisovatelem byl lékař Čanc-šing, zároveň nejschopnější čínský therapeut syfilidy.

Japonci nazývali syfilis namban-kasa nebo namba-niasa neboli nemoc portugalská. Podle japonských spisovatelů zachovala se stará zpráva historická, podle které ve dvanáctém roce periody Jeiroku (1569 po Kristu) přijelo do přístavu Nagasaki mnoho obchodních lodí cizích, portugalských a čínských. Z těchto lodí zavlečena byla syfilis do města a odtud se rozšířila po celé zemi. Byla tudíž nazývána také too-kasa, t. j. vyrážka cizinecká. Jměno kasa zůstalo také v Japonsku nejpopulárnějším vedle jmen ostatních; vědecky nazývána je syfilis baidoku.

Dnes se zdá syfilis ubývati podle zpráv lékařů a mastičkářů, kteří jsou ve službách nemocnic v přístavních městech provozujících obchod. Ale po roce 1868 hrnuli se námořníci cizích marin do přístavů. Jokohama a Nagasaki byla města nejhojněji obšťastněná prostitucí nejnižšího druhu. Syfilidy bylo hojně a angličtí lékaři pokusili se ihned o to, čeho dosáhli na příklad v Hongkongu, aby prosadili periodickou a pravidelnou prohlídku nevěstek. Dr. Newton R. N. dosáhl velkou trpělivostí a houževnatostí, řadou článků a brožurkou, vyšlou v 1871 v Jokohamě, toho, že vládu přesvědčil. Přijímala tehdy ostatně horlivě všecko, co přicházelo ze Západu. Úřady ustanovily, aby v Kobe, Jokohamě a Nagasaki, jakož i v prostitučnich čtvrtích, které byly v Tokiu a jeho přímém okolí, kromě Jošivary, byly zřízeny prohlídkové úřady. To bylo však opatření, které bylo v Japonsku velmi nepopulární. Po dvou měsících nastaly obtíže. Celý cech bordelářů spojil se s nevěstkami, aby prohlídka byla znemožněna a aby bylo dokonce energicky odepřeno poslouchati zákony. Nesnáze měly ozvěnu i v parlamentě. V této době byly konány volby, které měly výsledek málo příznivý pro pokrokové hnutí, podporované vládou. Vydané nařízení zůstalo na papíře, aby bohatý a mocný cech bordelářů a jejich dodavatelů zůstal vládě nakloněn. Když se však bouře utišila, pokračovala japonská vláda příštího jara s větším důrazem v přerušených reformách.

Byla zavedena nejen tříměsíční prohlídka pravidelná v každé prostituční čtvrti, nýbrž bordeláři byli donuceni, aby zřídili na své útraty prohlídkové úřady a platili příspěvky za každý den internace nevěstky v nemocnici. Nevěstka měla platiti jeden sen a její zaměstnavatel asi devět senů. V každé smlouvě s nevěstkou byl nyní paragraf, který přesně určoval, z které části výdělku má býti strhována částka na výdaje, spojené s nemocí. Jošivara zřídila na jihozápadní části ohradní zdi velmi pěknou nemocnici, která jest od ostatní čtvrti oddělena a dobře spravována. Bylo tu možno přijmouti čtyři až pět set nemocných za měsíc. Příjmy vedoucího lékaře a asistentů, jakož i mzdy ošetřovatelů a ostatní výdaje byly hrazeny z peněz předem placených obyvatelkami Jošivary a cechy. Nemocnice měla tvar podkovy, jedno křídlo bylo určeno pro nevěstky, které vedle onemocnění syfilitického měly ještě nějakou obecnou nebo nakažlivou nemoc jinou. Nemocné měly tu setrvati podle nařízení až do svého uzdravení, které ovšem mohlo býti jen zdánlivé. V 1899 byl výsledek lékařské prohlídky v jošivarské nemocnici tento: zápisů bylo 175.667, nakažených 11.369; hostí bylo 1,270.435.

Bylo by však obtížno činiti závěry z těchto japonských statistik, neboť existuje na příklad veliký rozdíl mezi čísly z roku 1897 a 1899. V 1897 zřídila vláda fakultu s 360 studenty, která vzdělávala od prvního roku specielní lékaře. Mnozí lékaři japonští zdokonalili své znalosti a svou diagnostiku v Evropě. Tím byla velmi upevněna vážnost lékařského stavu japonského; vrchní lékař nemocnice jokohamské, dr. Dohi, pokládán byl na př. obecně za nejlepšího specialistu.

Poněvadž však reglementace prostituce byla přísněji prováděna, prospívalo to značně prostituci tajné a zatlačovalo to nakažlivé nemoci do zavřených domů. A pak syfilis je nemoc, která se skrývá za zdáním kvetoucího zdraví, nejcvičenějšího oko ji přehlédne často, a pak, obchod jest obchod: nesnadno lze vykázati bohatého zákazníka z nevěstince. Dobrá pověst těchto domů velmi pohostinných byla by zdiskreditována, a tak oběti i bordeláři přimhouří oči. Vybírá-li si nevěstka tajná při svém řemesle a dává-li se léčiti, pokud jí to dovolují prostředky, poněvadž má zájem na svém zdraví, aby neztratila zákazníků, je nevěstka kasernovaná a reglementovaná nejčastěji bez těchto zájmů. Téměř bez naděje, že bude ušetřena, je tu proti své vůli, aby se prodávala nejen tělesným a mravním chybám zákazníků, nýbrž i erotickým rozmarům těch, kdož ztratili pohlavní rovnováhu. Nezáleží jí na zdraví a budoucnosti, nic z nich nemá. Pouze naděje na to, třeba nepravděpodobná, že bude vykoupena, pouze to, že z dětinné lásky pomáhá své rodině, brání bordelové nevěstce každého večera, aby se nevydala na dlouhou cestu do méda.

*

Mnoho bylo proslulých slavností v Jošivaře, ale nejproslulejší slavností bývalo procesí nevěstek. Letopisy zaznamenávají je po staletí. Poslední se zřetelem k starým obyčejům, poněkud změněným, pořádáno bylo v 1887. Bylo nicméně tak nádherné, že tokijští občané se domnívali spatřovati slavnost z nejskvělejších let „květinového města“. Jistý anglický spisovatel vylíčil tuto slavnost takto:

„Nejpodivuhodnější divadlo poskytuje Jošivara několikráte odpoledne do páté hodiny večerní za tří různých dob v roce, když květiny v zahradách hlavní třídy jsou vyměňovány. To jest nejprve na jaře, když třešňové stromy se stkví růžovou nádherou květnou, pak v létě v purpurové ozdobě kosatcové a na podzim se sterými barvami chrysantém, které jsou národní květinou japonskou.

„Když se objeví nové květy, činí jim nevěstky svou slavnostní návštěvu. Z každého znamenitého domu vybráno jest šest nejkrásnějších žen v nejskvělejších oblecích a s vlasy učesanými v nejvelkolepějším slohu: hřebeny tři stopy dlouhé jsou zastrčeny po obou stranách do účesu, a nevěstky tyčí se na svých getách stopu vysokých. Když jsou připraveny k odchodu, provází je asi dvacet sluhů. Dva nebo tři jdou vpředu, aby rozháněli dav; každá nevěstka jest po obou stranách vedena sluhou za ruku, a slavnostně, velmi pomalu, v každé minutě krok, pohybuje se zvláštní průvod kolem zahrad.“

„Jiné průvody přicházejí z domů, setkávají se a spojují se. Tu se na hlavní třídě jošivarské nahromadí dav s otevřenými ústy na místech, kde možno tu a tam přes hlavy druhých spatřiti postavy průvodu. Lze těžko najíti slov k přesnému popisu tohoto neobyčejného divadla.“

„Skvělé a drahocenné obleky nevěstek jsou podivuhodně bohaté; brokáty zářící šarlatem a zlatem, přemrštěně veliké uzly jejich pásu vpředu zavázané, neobyčejně vysoké účesy, sněhobílé obličeje a černé řasy, růmělkové rty a dokonce nehty u nohou růžově zbarvené. Sluhové, kteří je vedou po každé straně uctivě za špičky prstů a bdí nad každým jejich krokem, jako by vedli stařičkého patriarchu, četní sluhové, kteří jdou za nimi, zatím co jiný sluha zadržuje dav a další sluha sbírá s jejich cesty spadlé větévky a listy, jejich pomalá a ozdobná chůze, strnulý, dopředu upřený, napolo opovržlivý, napolo bázlivý pohled, široká, mlčelivá zeď lidská, slavnostní obraz této svérázné ceremonie, to vše poskytuje divadlo tak zvláštní, že ho nikdo dosud neviděl, slavnost, kterou nelze srovnati se žádnou jinou slavností, připomínající falický kult, další život Priapův.“

*

V malém masitém a nervosním těle japonské nevěstky, jež jest od čela až k pasu bílé a jako atlas, od pasu až k nohoum žluté a drsné, žije „duše“, zdobená mnoha dobrými vlastnostmi. Viděli jsme, že její chování je plno způsobnosti a její slova plna něžné citlivosti, věrné oddanosti k rodinným a náboženským povinnostem. Chyběla by jí omamující, okouzlující vůně, kdyby nebyla po celý život zamilována do čarování.

Jako novorozeně přinesl ji otec do šintoistického chrámu, a volba jejího jména byla důležitá věc. Snad vybrali jí jméno také losem ze sedmi nebo osmi různých, napsaných na papírových lístcích, které tvoří klikatinu gohei, jež jest hlavním předmětem kultu šintoistického náboženství jako kříž náboženství křesťanského. Otec dotkl se nazdařbůh jednoho papírového proužku a přečetl z něho malé jméno. Snad uchýlil se dokonce k některému knězi, který po obřadech, jež jsou nutny, aby božstvo promluvilo ústy některého svého služebníka chrámového, otázal se boha přímo o radu.

Tak vyrůstala v okolí, kde pověra je spojena s čarováním, aby svou dětskou lehkověrnost vydala na milost a nemilost nejpodivnějším myšlenkám kouzelným. Nelze spočítati různých druhů pověry, mnoho svazků nestačilo by k jejich výčtu, vypsání jejich původu a různého významu.

Mají šťastné a nešťastné dny, rozeznávají také šťastné a nešťastné sny. Přesná pravidla jsou předepsána pro oblek, jeho barvu a záhyby pásu, pro dřevo, jimž jest rozděláván oheň, pro způsob, jímž má býti foukáno do ohně, aby byl rozdmychán nebo uhašen. Od narození až do smrti poslouchá Japonka tyto pověry, jako bez odmluvy podrobuje se přáním hlavy rodiny.

Existuje druh věštců dosti oblíbený u nevěstek a u lidu vůbec. Jsou to ninsomiové, kteří tazateli věští z jeho obrazu v jistých magických a začarovaných zrcadlech; děje se to za modliteb. Je-li obličej jasný, je to znamení dlouhého života; je-li zakalený, má člověk naději na brzkou smrt, a věštec ponechává své fantasii volný rozběh. Z pověrečných důvodů byla také po dlouhou dobu v nižších třídách obávána fotografie. Domnívali se, že zeslabuje životní sílu a snižuje citlivost. Báli se fotografie, jako mají dosud někdy strach, aby nebyli posednuti kočkou, liškou nebo dokonce jezevcem, kteří bývají často znázorňováni, jak za měsíčního svitu bubnují si předními tlapkami na břicho s tím úmyslem, aby očarovali lidi.

Otážeme-li se nevěstky na kouzla, jistě odpoví: Chcete-li to všecko přesně poznati, vysvětlí vám to išiko nebo maiko. Tyto dva druhy kouzelníků jsou opravdu zajímavé. K išikům náležejí muži a ženy, kteří mohou vejíti v duchovní spojení s jedním nebo několika bohy, s mrtvým nebo živým člověkem právě velice vzdáleným, a to hned s tím, hned s oním. Maiko jsou mladé dívky, kněžky a jasnovidky, které vedle toho provádějí při slavnostech posvátné tance šintoistického náboženství. Vybírány bývají k tomu dívky velmi hezké, dvanáctileté až šestnáctileté; mohou však býti také starší nebo dokonce vdány, ale jest jim míti bezvadnou pověst, a pak jsou věřícími svého chrámu ctěny a vydržovány. Tyto jasnovidky jsou často dcery kněží, stav maiko bývá děděn s matky na dceru. Jest jim projíti jakousi školou se zřetelem k tancům a trainingem, aby dosáhly onoho stupně hysterie, jehož potřebují ke stavu náboženské posedlosti. Lid má velikou zálibu pro jejich posvátné tance. K věštcům, kouzelníkům a prorokům mají nevěstky a lid vůbec asi takový poměr jako naše i jiné ženy k vykladačkám karet, jenže na naší kartářce nelpí nic posvátného. Její jemný čich a fantasie pracují pouze před očima klientů, kdežto išiko jsou při nejmenším oživeni bohem, božství mluví jejich ústy.

Můžete uposlechnouti rady, kterou vám dá malá džóro: za několik senů ujistí vás bůh, že vaše milenka je vám věrná, a poví vám dokonce, jaké mravní vlastnosti má vaše nevěsta.

Malá džóro jošivarská zná ostatně také četná a neomylná kouzla milostná.

*

Četné jsou také legendy o kurtizánách.

Typem krásné, líbezné, láskyhodné a láskyplné kurtizány byla na př. Tamakoto. Z jejího života lze souditi na povahu svrchovaně jemnocitnou a velmi něžnou. Vynašla několik způsobů, jimiž lze květinami zdobiti zrcadlo, které jest duší ženy, jak říkají Japonci. Také prý jest autorkou přísloví: Žena stárne, když zrcadlo počíná býti slepé. Kroniky jí připisují báseň: Zarmoucený motýl. Umřela chudá a velmi mladá u své rodiny. Osud stejně smutný měla Kokonoje neboli „devětkrát nešťastná“. Byla opatrovatelkou šlechtického dítěte u dvora. Při hře na ulici dostalo se dítě hatamotovo (dvořanovo) do sporu se svým druhem ve hře a poranilo ho tak nešťastně, že zemřel. Vrchní soudce rozhodl, že dítě má se státi mnichem a jeho mladá opatrovnice má býti na pět let poslána do Jošivary. Kokonoje uchovala si půvab svého ducha i ve svém neštěstí. Napsala báseň, ve které vypravuje o svém neštěstí, o truchlivém životě japonských žen a jejích družek v Jošivaře a o své touze po smrti. Tato báseň měla veliký úspěch u jejích vrstevníků, a po mnoha pokusech o milost bylo konečně dívce dovoleno, aby se mohla vrátiti ke svým rodičům. Pěkné vlastnosti měla také Hanaaži neboli „květovaný vějíř“. Dvakráte uprchla, aby v osamělosti a chudobě mohla žíti v předměstí se svým miláčkem a se svou starou matkou. Dosud slýcháno bývá její jméno a spojováno s povinnostmi, které jošivarské dívky mají ke svým rodičům. Nejeden mladý básník opěval její příklad vytrvalé lásky dětinné. Jedna nejbohatší taju jošivarská, velmi krásná a velmi uctívaná, Koharu neboli „malé jaro“, nezanechala však poetických vzpomínek na sebe. Zářila toliko svou krásou, a říkávají někdy: hloupá, lehkověrná jako krásná nevěstka Koharu. O Segavě vypravují, že její vlasy byly by dovedly slona udržeti, a zvuk z dýmky, vyřezané z její gety, byl by přilákal jelena. Když byla vykoupena, byla dlouho nemocná a uzdravila se teprve tehdy, když jistý věštec jí poradil, aby své jméno vyměnila za jméno nějakého užitečného zvířete.

Proslulá je také milostná povídka:

O nevěstce Otzumi a budhistickém knězi Itsari

V jedné vesnici v kraji surugském žil ovdovělý nájemce sám s dvěma dcerami. Vedlo se mu dobře, neboť jeho dajmio nevybíral velkých dávek a pršívalo úrodně v pravou dobu. Nebylo se rodině vysilovati dnem i nocí šlapáním kola, které zdvihá vodu z kanálu. Jinak byli tito venkované zbožně oddáni kamiovi malé šintoistické svatyně, která byla odedávna postavena v javorovém lesíku. Nájemce několikráte opravil její tori (bránu). Neopomněl nikdy ozdobiti omšelý oltář květinami gohei posvěcenými a pokládati naň obětní dary z rýže a zeleniny.

Jedna jeho dcera se jmenovala Otzumi. Když jí bylo šestnáct let, přirovnávali jí sousedé pro její mladou svěží krásu ke květu kozlíku.

Jednoho večera přišel cizinec, opíraje se o jedlovou větev. Vypravoval, že ho zaskočili lupiči a oloupili o zbraně. Zachránil se prý jen dík svému mládí a své síle, ale těžká rána, kterou v zápase utržil, brání mu jíti dále, a mladý muž prosil skromně o trochu čaje, aby se posílil. Nájemce ho pozdravil a požádal, aby vstoupil, neboť mluvil jako šlechtic.

Otzumi přinesla čaj a nemohla se nadiviti výrazné a vznešené tváři neočekávaného hosta. Minulo několik dní. Obou se zmocnila hluboká láska. Příliš rychle přišla pro mladou dívku chvíle, kdy cizinec chtěl se dáti na cestu do hlavního města východního, neboť jeho dajmio naň čekal. Poněvadž byl šlechtického rodu, mlčela Otzumi a neodvážila se říci nic, co by mu připomnělo slib stokráte daný, že na ni nezapomene. Krrrin-krrran… krrrin-krrran… jeho get za bambusovým plotem na pěšině pahorku bodalo ji do srdce, když viděla ho odcházeti.

A tímto dnem přišlo mnoho neštěstí do pokojného domu. Starý dajmio zemřel, do kraje vnikli roninové, a ožebračený nájemce se zbláznil. Obě dcery opuštěné a na sebe odkázané, pronajaly se špatné ženštině, která je prodala kuplíři, jenž je odvedl do Jedda. Otzumi stala se pro svou líbeznost a krásu jednou nejproslulejší džóro jošivarskou. Její mládí rozkvetalo vonným způsobem jako růžový květ slívy.

Jednoho svátečního dne v druhém měsíci shledala se s mladým mužem, kterého její otec přijal předešlého roku pod svou střechu: byl mezi tanečníky, kteří přišli, aby se dali bordeláři a nevěstkami pohostiti. Vyhlížel chorobně, ale jeho tvář se jí zdála právě tak líbeznou jako prvního dne. Zatím co si vypravovali o svém neštěstí, skryla Otzumi svou hlavu do rukávu, aby ukryla slzy. Mladý muž jí řekl, že je ronin bez zaměstnání i bez peněz, že však ji při první příležitosti vykoupí a ponechá u sebe.

Přešli dlouhé měsíce naděje, zatím co její milenec se potloukal s ničemy a rváči, denními hostmi v Ulici padesáti domů. Nicméně kicuva (bordelář) byl k Otzumi velmi laskav a často jí dovoloval vycházeti s mladou dívkou, která byla pod její ochranou.

Jednoho odpoledne v šestém měsíci (červnu) šla do Hukiri, nedaleko Mukožimy, aby se podívala na kvetoucí kosatce. Nedaleko ní stál mladý kněz budhistický, tmavě oblečený a s oholenou hlavou. Obdivoval krásu hezké dívky a její oči, které byly krásnější než oči motýla-bource. Byl to novic nebo spíše prostý sluha chrámový. Otzumi byla zaujata jeho chytrým vzhledem. Kozo (novic) pozoroval ji bez přetvářky, která tak často znetvořuje tváře mladých kněží.

Nevěstka zavřela svůj slunečník a vějíř, přiblížila se k němu a prosila ho tiše a půvabně o svaté slovo, jehož památka mohla by jí přinésti štěstí. Vzpomínala na svého milence, který již celý měsíc k ní nepřišel. Byl snad nemocnější než jindy?

Mladý kněz odpověděl: Modli se ke Kvanoně, která je bohyní soucitu. Myslil na bohyni soucitu, podle které vytvořil velikou sochu. Neboť ve skutečnosti líbilo se mnichovi více sochařství než cvičení paměti, jehož vyžaduje studium suter. Jak by to bylo skvostné, šeptal si, kdybych dvanáct tváří Kvanoniných mohl vytvořiti takto krásných a líbezných.

Mladá dívka řekla: Jmenuji se Otzumi a jsem jen dívka z Jošivary. Tisíc, stotisíc díků za to, žes dívku mého nízkého stavu uznal za hodnu odpovědi. A poněvadž mukožimský zvon bil hodinu opičí, odešla, aby se co nejrychleji vrátila k bordeláři, svému pánu.

Itsari, tak se jmenoval mnich, přišel do svého chrámu v hodinu, kdy straky a havrani na staletých cypřiších strkají hlavy pod křídla.

Je noc, a kněží zpívají večerní sutry k temnému taktu posvěcených gongů.

Aniž čeho pojedl, neboť je den postní, jde Itsari spat. Ale horečně zabočuje do parku a pracuje na soše bohyně, „kterou člověk jen jednou prosí“.

Kocábka měsíce plynula klidně ke břehům obzoru. Cvrkot semií (jakýchsi cvrčků) a volání hotožizů (nočních ptáků) jediné rušilo klid sousedního hřbitova. Itsari myslil ještě na nevěstku:

Proč semi se vydává celá při cvrkotu? Ach, ach, že ji nemohu vykoupiti z jejího pekla!

Dotkla se ho světluška a padla vedle něho na zem. Zastavil se, aby jí nezašlápl, a mohla opět vzletěti. Stín stely s obrazem pěti atributů Budhových nabyl v jeho zraku podoby ženské hlavy. Řekl si: Tak nosí Otzumi své vlasy. Bílý svit v ovální jamce na pomníku, do které byla vlita voda pro mrtvé, připomněl mu znova bledou tvář nevěstky s něžnými barvami. Kdyby jen Jakuši-Sama, lékař duší, mohl uzdraviti mou horečku! Šeptal a opřel se o sokl sochy Žizovy, dobrého ducha dětí. Její ruce byly celé zvětralé nepohodami vlhkých dob ročních.

Konečně usnul Itsari klidně u nohou dobrého božství. Vděčen za to, že ho upokojilo jako malé děcko, vylezl ráno na sokl a doplnil trochou hlíny zmrzačené paže. Žizo usmíval se jako vždycky.

Večer pod záminkou, že jde do asakuského chrámu navštívit bohyni zdraví, šel do Jošivary. Přinesl Otzumi ofudu, kterou posvětil vrchní kněz, cennou ochranu před neštěstím. Nevěstka požádala ho o 15 riů (starojaponských mincí), poněvadž její milenec, o kterého stále ještě měla starosti, byl stihán pro dluhy.

Rozechvěn vrátil se Itsari pozdě v noci do svého chrámu. Měsíc za mraky na obzoru korunoval hřeben pahorků jakoby mořskou pěnou. Myslil si: Jednou v roce smí hvězda pastevce volů překročiti po mostě, jejž jí připravují ptáci, nebeský proud, aby se mohla setkati se svou milenkou. Ale já neuvidím již Otzumi. Neboť podle japonské legendy miluje souhvězdí pastevce volů souhvězdí kozy a setkává se s ním toliko jednou v roce, když překročí mléčnou dráhu.

Jako minulé noci položil se novic u soklu Žizova. Vzpomínka na nevěstku pronásledovala ho ustavičně a, když ráno opouštěl chrám, ukradl smaltovanou vázu. Prodal ji, aby mohl míti Otzumi po celou noc.

Po několika dnech byl Itsari, který neměl u sebe již peněz, zavražděn a vržen do řeky Sumidy, prý nevěstčiným milencem…

Když krásná džóro dostala tuto zprávu, propadla zuřivému šílenství se strašnými vidinami a řvala, že pronásleduje ji tisíc démonů. Ve dne i v noci byla šílená strachem a hrůzou. Kicuva použil klidného okamžiku, aby ji odstranil z Rákosové planiny a za mírné odškodnění ji svěřil rodině etů v okolí. Kněz zahynul bez pohřbu, bez tisícerých modliteb, které chrání hříšníka před peklem, a aniž mu dali na cestu šestero rinů, které dostane stařena, jež hlídá „křižovatku tří silnic“ v médu.

Baba, stařena, ptala se ho: Kde maš riny? Nedostala odpovědi, svlékla mu šaty a pověsila je na stromy u cesty. Její muž našel v knězových šatech kouzla posvěcená patriarchou. Svítila na nich rudá pečeť chrámová.

Zatím co Baba hovořila s démony, snila duše mnichova: „Budu-li přiveden před veliké zrcadlo, v němž se mrtví spatřují se všemi svými chybami, co bude ze mne, který jsem ukradl smaltovanou vázu? Nikdy nenastane pro mne doba, abych mohl ve věčné blaženosti odpočívati na sedátku ze zlatých květů lotosových.“

Žizo chrámu šel mimo a hrál si s malým tvorem na rukou. Pravil ke stařeně Babě: Tento kněz zemřel náhle, nelze-liž mu odpustiti, nemá-li na krku rinů, kterých od něho žádáš? Pojďme k Emma-o.

Bůh mrtvých konal soud nad dušemi; seděl mezi duchem, který vidí všecko, co se děje a duchem, k němuž proniká dobrá i špatná pověst lidí. A kolem něho byli démoni, kteří duším dávají nové podoby, a stranou si pohrávali na cestě s lotosovými květy duchové, krásní jako Otzumi.

Emma-o řekl: Chci spravedlnost poskytnouti Kvanoně požehnané mezi všemi, neboť se zřekla spánku ve velikém snu o štěstí, aby po tisíce a tisíce let naslouchala prosbám pozemšťanů. Nechť tento kněz se vrátí, aby ve svém chrámu mohl dodělati sochu bohyně soucitu. Pak nechť zemře.

Itsari se vrátil. Byl by zabloudil v nekonečných oblacích, kdyby noční povyk hotožizův, ptáka, který prokřičí celou noc, vodě duše do méda, nebyl ho přivedl na hřbitov a do jeho dílny…

Tajná touha ho poháněla, aby horlivě pracoval a co nejdříve dokončil sochu bohyně. Každá její hlava podobala se Otzumi… Neúnavně vytvářel její účes, její oči, podobné očím motýla-bource, její krásné obočí, její ústa, její uši něžné jako první listí rýžové. Dvanáct hlav měla Kvanon. A dvanáct Otzumi naň pohlíželo. Byly tak líbezné a krásné, že se neodvážil měniti jich nebo zničiti. Pak vytvořil dvanáct párů rukou, podobných rukoum nevěstčiným, štíhlých a něžných, téměř průsvitných. Paže vztyčovaly se prosebně k nebesům s týmž posunkem, s jakým džóro držela svůj vějíř.

Jednoho dne, když Itsari zestárlý a zesláblý stál před svou sochou, aniž měl odvahu zcela ji dokončiti, přišel k němu vrchní kněz. Blahopřál mu k tomu, že všecky ruce provedl v prosebné poloze, a odešel, aniž slova dodal. Vnitřní hlas mu řekl, jak je tomu asi s dílem.

Po několika okamžicích přišel patriarcha znovu se ženou, která byla oblečena jako poutnice a hubená jako duchové, kteří straší na odlehlých místech. Její pravidelné rysy a zvláštní oči připomínaly úsměv dvanácti tváří. Vrchní kněz ponechal je o samotě. Sochař se chvěl a řekl: Tys Otzumi.

Ano, jsem Otzumi, pravila hlasem tak tichým jako bzučení hmyzu. Zde máš ofudu, kterou jsi mi daroval. Prosím tě pokorně, abys mi odpustil.

Zatím co žena se ukláněla, umělec padl jí k nohám — — —

Druhého dne, v hodině ranních suter, našli je nehybné na stupních svatyně. K velikému údivu všech kněží a žáků, ruce Kvanoniny, které včerejšího večera zdvihaly své prsty prosebně k nebesům, skláněly se dnes nad jejich hlavy žehnajícím posunkem plným milostivého soucitu. Chrámem vlnil se oblak drahocenného kadidla, které upomíná na vůni lotosových květů, pach léta a vonný vítr podzimní.

Takové milostné povídky vypravují Japonci, a tak jim naslouchají rády nevěstky ze „zelených domů“.

O dnešní, poválečné Jošivaře vypravuje Artur Holitscher, autor „Nepokojné Asie“:

„Jošivara, správnější bylo by snad jukvaku, protože to jest obecný název bordelových čtvrtí, jest velmi podstatnou částí každého města. V prvním městě, které jsem spatřil, v Šimonoseki, byly doslova celé proudy ulic, dům vedle domu, ulicemi žen. Sesterské město Moži za sundem mělo rovněž mohutnou městskou čtvrt, ve které nevěstinec stál vedle nevěstince. V Osace, Kiotu, Jokohamě, městské čtvrti, sta domů — jošivary!

Nejproslulejší ze všech, Jošivara tokijská, byla úplně zničena požárem po zemětřesení. Vznikla na starém místě, čítá několik set domů lehké konstrukce dřevěné a papírové, liší se však od staré Jošivary tím, že ženy nejsou tu již vystavovány mimojdoucím v klecích dole na ulici, nýbrž v každém průjezdu jsou zavěšeny velké, velmi dobré fotografie dívek v domě činných. Pravidelně bývá pod těmito fotografiemi malá figurka boha štěstí z kameniny, tlustého, dlouhouchého baby štěstí japonské mythologie, uprostřed květin, váz, větévek a nádržek se zlatými rybičkami. V bráně každého domu sedí v jakési lóži podomek, který přivolává mimojdoucí tleskáním a s nímž nutno nekonečně smlouvati, než mu člověk dá vstupné, které kolísá mezi 7 až 100 jenů. V každém domě jest pěkná zahrádka, studna s měděnou nádržkou pro čistící účely, všechno jest zdobné, lesklé a nové, s velkým vkusem zařízené v jemných barvách. Zasouvacími dveřmi na galerii v patře lze nahlédnouti do jednotlivých místností, v nichž lze si vybrati z dívek mladých i starších, vážných i usmívajících se, pestrých se složitými účesy, s obličeji bíle a červeně nalíčenými, cupkajících na vysokých střevících.

Mnohé tyto dívky podobají se malým dětem, a japonský šat zahaluje jejich tělesné tvary tak úplně, že podle zevnějšku nelze vůbec rozeznati těla plně rozkvetlého od těla něžného nebo nevyvinutého. Poněkud bázlivě stávajíc se teprve později důvěrnou, ale oddána svému osudu a poslušna ztrnulého pohledu hospodyně, kráčí malá nevěstka před cizincem do pokoje rozkoše, v němž tlustá, pestře vzorkovaná pokrývka prachová rozprostřena je na lýkové rohoži. Podhlavník z pomalovaného dřeva k ochraně složitého účesu dívčina a oblá poduška prachová pro odpočinek mužův jsou veškeren nábytek v místnosti.

Ještě něco však. V každém domě rádio, ozvučnice v činnosti. Polovinu noci ve všech těch sterých domech, zatím co deset tisíc obyvatelek Jošivary koná svou povinnost, zní sladce jihnoucí vlašský tenor…

A při odchodu zase celý dům dole u dveří; zatím co vrátný-pokladník pomáhá člověku do střevíců, hluboké poklony dívek, hluboké poklony hospodyně, hluboké poklony také s naší strany! A pak kilometry ulicemi bordelového města, které čisté, vyleštěné a nové, osvětlené dvojitými řadami obloukovek, táhnou se po okrajích Asakusy — — —

V mém hotelu, nejproslulejším a nejvznešenějším v Tokiu, je tanec. V pět hodin odpoledne tancují tu Američané a Američanky z lodi pro světové cesty, která včera přijela do Jokohamy, foxtrott a charleston. S údivem sedím při tom. Vedle tohoto způsobu tanečního jest všecko, co jsem viděl v Evropě, ba v Číně a Mandžusku, nevinnou hrou dětskou. Japonci a Japonky tancují také. Podle jejich pohybů poznáš, že si činí násilí; asijská těla nejsou vhodná pro tato černošská kroucení. Jazz jest věru vynález, který byl učiněn na druhém konci světa. Brzy to pocítíme! Neboť již druhého dne hrají hudebníci v sále v pět hodin odpoledne Händelovo Largo a Gounodovo Ave Maria!

Rozhořčené obecenstvo vyptává se managera po příčině této změny. Včera byla tu policie a zapsala si jména tancujících Japonců a Japonek. Dnes však, zcela časně, objevili se úředníci ministerstva vnitra u ředitele hotelu a hrozili odnětím koncese, bude-li se odpoledne tanec opakovati ve formách, které tu zobecněly od příchodu amerických cestujících kolem světa.

V anglických časopisech tokijských, krmených americkými penězi, vzniká hlasité hromování: Tak uctíváte své hosty? Tak vítá Japonsko své americké přátele? V parlamentě však, ve sněmovně: velká polemika, vzrušená debata, vládní strany se ohražují proti tancům, které hanobí starou cudnou tradici národního tance japonského a hrozí ji zničiti. Oposice odpovídá posměšně: Od kdypak jste vy ochránci morálky v zemi? Od kdy jsou vůdcové vaší strany takovými cudnými obhájci japonské cti? Majitelé bordelů, zájemci na Jošivaře zde v Tokiu, v Kobe, Osace, to jste!

Odpolední tanec v hotelu Imperial stává se politickým skandálem, strhuje záclonu z japonské hanby, takže před zrakem obveseleného Evropana leží tu nahá a beze studu. Tito čistí parlamentárníci, bordeloví koncesionáři a městští tatíci jošivarští bojí se zkrátka špinavé konkurence charlestonu, která by jim mohla zničiti obchod! — — — při čemž si nejsem zcela jist, vylíčil-li jsem věc správně, nejsou-li snad páni z oposice těmi bordelovými koncesionáři a vůdcové vládních stran těmi odhalovateli!…“

A ještě několik slov téhož spisovatele o soudobých géšách japonských:

„S géšou setkáme se při velkých slavnostech oficielních, které se odehrávají v divadlech, chrámech, na ulici (na příklad při otevření nádraží nebo při zahájení pouliční linky dopravní), v parcích, při banketech. Je přítomna všude, kde se vyskytuje radost, krása, ceremonie a tradice ve veřejném i soukromém životě japonské společnosti.

Géša má v životě lidu přednostní místo. Je to herečka, tanečnice stejně jako kněžka. Kněžka japonské krásy, jež jest, jak si to stále více uvědomuji, zároveň japonským náboženstvím. Je to hetéra japonská, hlasatelka a dárkyně životní radosti, požitku, darovaného bohy lidskému rodu. Jako dítě jest již rodiči zasvěcena tomuto povolání, které nyní, poněvadž tradice počíná ustupovati módnímu amerikanismu, mění svůj smysl a význam.

Co jest géša ještě dnes? K jejímu povolání byla již přimísena znatelná část prostituce. To jest však v podstatě profanace pojmu géša, neboť dítě nebylo svými rodiči prodáno, aby hovělo choutkám nějakého holčičkáře, nýbrž bylo přivedeno k povolání, které vyžaduje dlouhé průpravy, výchovy a propracování k mistrovství, dáno do rukou zkušených, obeznalých a dobře smýšlejících stařen, bývalých géš, které byly a staly se umělkyněmi a které z kuplířky měly jen tolik, kolik erotiky jest v umění herečky a tanečnice.

Je třeba dlouhého, velmi dlouhého školení, aby sa naučily posvátným tancům, mnoha stům tradičních tanců, zpěvu, hře na šámizen, jemnému, tichému hovoru, čajové ceremonii, kultu podávání čaje, vybroušenosti, něžné schopnosti mlčeti v přítomnosti duchaplných, učených, vznešených mužů.

Čajovna jest zároveň klub, a nemálo oficielních funkcí, hostin, rozhovorů je konáno v čajovně, v přítomnosti krásných, něžných géš, oblečených skvostnými hávy hedvábnými, jimž často není bráněno promluviti slůvko do hovoru a které nejsou přivolávány toliko v přestávkách nebo za jídla a odpočinku, aby prováděly své tance a pantomimské hry…

Tanec malých, něžných géš je tiché klouzání semo tamo s malými posunky, smrtelně vážnými tvářičkami, natahování ruček, prstíků, tiché poťukávání si do kloubů, do rukávů, nové natahování prstíků, kynutí ručkou, ohýbání hlavičky šikmo při poskočení stranou, stahování hubičky třešňově nalíčené ke hře s vějířem. Tiché, cvrlikající zpívání, trošičku jen, malé zvuky syčivé, malé kvokání, broukání, polykání a štkaní, několik malých hrdelních zvuků k brnkání na šámizenu, nesmírně něžně, líbezně a slušně, beze stopy nějakého úmyslu drážditi smysly, beze stopy, že smyslnost měla by podíl na celém konání! Pak si usednou maličké před stolek, omočí si rty v našich miskách s rýžovým vínem, vstrčí opatrně motýlkovým párátkem sladký, fialový knedlíček cukrový do úst, v nichž se blýští zlaté zuby, a počnou pak vážně a s plachým úsměvem, který zalétá k našim evropským obličejům, vytahovati různé půvabné věcičky ze svých kapes: hřebínek, kolíček na rty, zrcadélko, papírek, do kterého smrkají, pudřenku, malinké pouzdro na navštívenky, párátka — podivuhodno, kolik věciček obsahuje taková géšina pompadurka!…“

Jak jsme řekli, není géša podle teorie nevěstkou. Nicméně některé z nich se dnes prostituují v zlatém dešti, který svedl i Danae, a pro jiné je dnes hudba, zpěv a tanec toliko záminka. V roce 1848 bylo rodičům zákonem zakázáno pod trestem vězení, prodávati dcery do tanečních škol. Nicméně nedostatek prostředků k živobytí byl podle soudu vrchnosti dostatečná omluva. V takovém případě bylo ostatně možno obejíti zákon adopcí nebo systémem dcer zastavených jako záruka za dluh. A jak jsme viděli, bylo těžko splatiti peníz poskytnutý na výživu, výchovu a umělecké vzdělání dívky.

Jako dítě sedmileté až dvanáctileté je taková dívka kakae nebo-li učednice. Když pohlavně dospěla, stává se ženou, která ovládá dokonale umění líbiti se: géšou. Géšy podléhají v městě podobným nařízením jako dívky v Jošivaře, žijí a prodlévají ve škole, jejich čas je kontrolován dohazovací kanceláří, mají zvláštní taxy atd.

Japoncům nahrazuje géša herečku, která chybí jejich divadlu. V divadlech vystupují muži i v úlohách ženských. Géša jest pro Japonce, v jehož domácnosti jsou vlastně jen služky, nejvzdělanější, nejduchaplnější ženou, elegancí, líbezností a něžným živlem. Nedovolí si nikdy důvěrnosti, k níž tanečnice sama nedá popudu. Dobře vychovaný Japonec spokojí se tím, že svůj obdiv vyjádří galantními slovy básnickými a štědrým šadai. Krásné géšy, které dbají své dobré pověsti, odmítají pozvánky Evropanů, kteří nemají dosud přiměřené zkušenosti ve zdvořilých obyčejích země vycházejícího slunce.

Tanečnice třetího řádu snášejí neomalené důvěrnosti cizincovy, ale s velikou ošklivostí. Mluví o něm jako o neohrabaném satyrovi. Podle jejich názoru si počíná takový světoběžník za hostiny velice neslušně. Pozve je, aby ho bavily, ale ony jsou to, které se baví na jeho účet bez jeho vědomí. Cizinec činí se směšným, potřísní-li své vousy a svůj oblek omáčkou, kterou musí jísti dvěma tlustými hůlčičkami místo lžící. Zdvořilost vyžaduje, aby kleče seděl na svých chodidlech, opíraje se poněkud o podušky. Ale musí někdy povstati, aby si natáhl své údy zmučené křečí. Géša, aby ho udržela v úloze platonského ctitele, nabídne mu ovoce, o něž má se s ní děliti s ústy na ústech. On však neporozumí a políbí ji. Jaká hrůza! Řekli mu, že má ji tu a tam nabídnouti sake ze své misky, ale muž zapomene nezdvořile, že má misku napřed vypláchnouti. Nevinně poskytují jeho zrakům možnost, aby se přičiňovaly ve výstřihu jejich kimona, a při tanci si zdvihají šaty nad nahé lýtko, ale když muž se pokusí dotknouti se jich a pomazliti se, je všemu konec. Již nemluví a netančí a provozují toliko jednotvárnou hudbu. Klečíce v jisté vzdálenosti, pohrávají si mladé dívky s vějířem nebo kouří z dýmčičky v přestávce a pozorují cizince nepřívětivým zrakem mladé kočky, která má chuť skočiti mu do tváře. Všecky čekají toliko na jeho odchod, aby mohly zasednouti k chutné hostině. A tak cizinec nakonec opustí je s bolavým křížem, prázdným žaludkem nebo bolestně podrážděn snad solenou slívou nebo kouskem syrové ryby, které nemůže ztráviti. Odejde s nekonečným účtem v neznámých značkách, pokořen a schlíplý jako liška v bajce.

Ale vedle těchto přísných tanečnic, kolik je dnes géš, které jsou spíše nevěstkami! Profitují ze svého uměleckého povolání, aby mohly platiti nejnižší taxu, unikly kontrole a byly skryty před lékařskou prohlídkou. Jednoho dne však jejich hlas je zlomen, půvab mládí zmizel, když byly po celé jaro svého života zpívaly jako semi v japonských polích. Opuštěny svými učitelkami nebo adoptivními matkami, jdou žebrat jako volné géšy. Pod ochranou líčidla a kosmetických prostředků dožebrávají se u dveří čajoven milostných styků, nikoli však již těch, při nichž tancovaly a zpívaly, nýbrž aspoň těch, které poskytnou jim živobytí a zaplatí jim z nedostatku něčeho lepšího misku kořeněného vína. Cizinec je pro ně dobré sousto. Takovému nováčkovi zdá se všecko podivuhodné a zábavné na březích Tichého oceánu. Když mu staré tanečnice zpívají džonkinu, domnívá se, že slyší národní píseň japonskou.

Džonkina, japonský národní tanec doprovázený zpěvem, při němž tančící dívky se postupně úplně svléknou, je původu opravdu starého a býval provozován za slavnostních příležitostí i ve vážených rodinách. V nové době však, kdy neslušný zrak evropský demoralisoval i Japonce, zakázala vláda tento tanec ve všech pobřežních místech, nikoliv proto, že sám o sobě by byl nemravný, nýbrž proto, že v důsledcích evropského vlivu byl nemravně pojat a znetvořen. Jeho pravá forma má se k tomu, co se v přístavních městech tu a tam přes zákaz provozuje, jako se má nejnižší tingl-tangl ke klasické opeře, a z jeho zpěvu stala se odrhovačka, jejíž mimice porozumějí snadno především námořníci všech národů.

V Tokiu staly se neškolené „umělkyně“ konkurentkami posluhovaček v čajovnách nedaleko nádraží. Zastaví-li se člověk v předměstí nebo v malých venkovských městech před čajovnou, vrhne se před ním k zemi dvé, tré, patero mladých dívek, velmi svěžích a často sličných. Tyto tomeonna hledí již z dálky vyslíditi příchozího, aby ho obstoupily a za neustálých proseb dovedly do hostince svého pána. Hostinský nabídne hostovi bez přirážky služky k podání čaje, ke společné koupeli, k malé zábavě. Třeba, abys byl dostatečně seznámen s místními obyčeji: Dáš-li předem šadai, tu svou štedrostí naznačíš, přeješ-li si, aby služka dívek se omezila toliko na uvítací úsměv, nebo běží-li ti o koupel ve dvou nebo chceš-li styk ještě méně platonský.

Za velikých poutí a svátků lze ještě dnes spatřiti četné noclehárny přeplněné lidmi, které se proměňují v jakési nevěstince. Aby bylo více místa, byly odstraněny přepážkové stěny, takže pokrývky, oddělené toliko zástěnami, dotýkají se téměř jedna druhé. Společná lampa, která stojí na velmi vysokém soklu, vpouští do každé koje neurčité světlo. V jednom koutě spí celá rodina, muž, žena, dcery a děti nataženi na téže žíněnce, bok po boku, podle hodnosti. Za nejbližší zástěnou sedí skrčená bytost a mručí modlitby, pohybujíc dřevěným růžencem. Nedaleko okna řve poddůstojník vojenská komanda, omámen sake. V téže řadě voják, marně se namáhaje pověsiti svou čepici na zeď, mísí anglická, německá a francouzská slova. Pokouší se opříti o zástěnu, která počne kolísati, zatím co jeho soused chce mermomocí vyběhnouti, poněvadž se mu nelíbí konev z kameniny, kterou dostal za noční nádobu. Aby byl konečně klid, zhasne hostinský lampu. Evropan, vysílený dlouhou cestou, nemohl by věru usnouti z bázně, že se mu něco přihodí, kdyby v jeho blízkosti nezůstala služka za větší peníz „na kouření“. Poví mu snad nesrozumitelnými slovy, ale s úsměvem tím zřetelnějším, že bude nejlépe, zůstane-li vedle něho až do rána…

*

Žádná země na světě neprovedla tak přísnou reglementaci prostituce jako Japonsko. Přes to netřeba se věru ptáti, zda tento pokus, zříditi nepřekročitelnou hranici mezi láskou placenou a láskou volnou, se podařil zde mezi 128. a 142. stupněm zeměpisné délky lépe, než na příklad pod poledníkem pařížským. Tajná prostituce kvete v celém Japonsku stejně jako všude jinde.

Japonský vývoz lidského masa na nejzazší východ je tak živý a vydatný, že čínským, malajským, indickým a bílým ženám byla téměř znemožněna konkurence na tomto zvláštním trhu. Vláda se již dříve znepokojovala rozsahem tajné prostituce. Dříve byl každé osobě, která se věnovala tomuto řemeslu nebo mu napomáhala, zkonfiskován veškeren majetek, a byla dána s pouty na rukou pod policejní dozor na dva až deset měsíců. Toto strašlivé nařízení pochází z roku 1800. Mělo stejný výsledek jako tresty dnešní: „Kdo provozuje tajnou prostituci nebo k ní napomáhá mimo uznané nevěstince, bude potrestán dvěma až patnácti jeny pokuty a, bude-li to opakovati, dvěma až šesti měsíci vězení.“

I zde mohli by se přátelé reglementace poučiti. V Tokiu jest více nevěstek nekontrolovaných než „žen s pekla“, jak bývají nazývany dívky z nevěstinců. Dopisovatel časopisu „The Japanese Times“ uveřejnil polooficielní statistiku za rok 1899. Tehdy bylo v Tokiu 6393 zapsaných dívek s 200 géšami, zatčeny byly v tomto roce toliko 304 ženy, kdežto, nepřemrštěně počítáno, bylo v tomto městě 3000 až 5000 nevěstek volných. Podle úsudku znalců jsou tyto cifry mnohem menší než skutečnost. Jako všude lákáni jsou muži i ve velkých městech japonských spíše volnými děvčaty, která jim ponechávají jakousi ilusi, než zotročenými bytostmi, které se chladně prodávají. Reglementace prostituce nemohla zde jako nikde omeziti ani potlačiti prostituce tajné.

Tajná prostituce japonská zaplavila všecky přístavy Dálného východu. Evropan najde u japonské musme větší čistotu, větší věrnost, téměř hospodyni něžnou, elegantní a oddanou. Její veliké přednosti jsou obecně uznávány se zřetelem k nehezkým Tatarkám a tlustým ženám kantonským. V patnácti až šestnácti letech se vyrovná čistotou svých tvarů mladým Kongaičkám ze Zadní Indie nebo mohamedánským Indkám. Dobrý přítel, který již trochu poznal život v těchto zemích, poradí jistě nováčkovi, aby vešel ve volný poměr s některou touto mladou Japonkou. Může si ji najmouti za čtyři až šedesát mexických tolarů na měsíc, může ji podržeti nebo propustiti, aniž dohazovací kancelář činí námitky. Jest pak vždy jeho rozumnou družkou a spořivou tlumočnicí, která mu velmi usnadňuje delší pobyt v cizině.

Podle jistého francouzského žurnalisty nastal v den po prvním zahřmění děl rusko-japonské války velký odliv z nevěstinců v Port Arturu. Byly zde právě tak jako ve Vladivostoku četné nevěstky japonské, které sloužily stejně milostným potřebám Rusů, jako svým pánům prokazovaly cenné služby vyzvědačské. Ruský důstojník zdejší mohl býti věru přesvědčen, že jeho japonská dívka prohledává mu papíry hozené do koše, a že za zástěnami z rákosu nebo olejového papíru naslouchá pozorné ucho některého zřízence výzvědné služby.

Již od minulé války čínsko-japonské táhla zátopa japonských nevěstek podle zasibiřské dráhy od stanice k stanici Mandžuskem, jehož obyvatelky nejsou věru žádoucí. Od let 1902 až 1904 rozmnožilo se japonské obyvatelstvo v Tiencinu o polovinu. V říjnu a listopadu 1902 přišlo sem asi třista japonských dívek vedených kuplíři. Také v zimě 1903 vystěhovalo se velmi mnoho japonských žen. V japonském území založeno bylo asi dvacet nových čajoven.

Číňané v otevřených přístavech nedřímají už jako mumie ve svých starých, úctyhodných institucích. Naučili se ledačemu ve styku s evropskými vojáky. Klasická čajovna ustoupila americkému baru a střelnici. Tento druh živnosti monopolisoval si na pobřeží Japonec. Cvičí se tu v manipulaci s moderními zbraněmi a při tom hledí všemožně kořistiti ze záliby svých soukmenovců. V Tiencinu od ulice Taku až k hranicím německého a amerického území rozmnožili se majitelé těchto střelnic velmi rychle. Každá bouda zaměstnává dvě až čtyři japonské dívky. Jsou připraveny při prvním „Arimaska?“ (což znamená asi: Lze něco dostati?) otázati se majitele jakou cenu mají chtíti a požádati o svolení, aby mohly s hostem prodlíti chvilku ve vedlejší místnosti. Na počátku rusko-japonské války přišlo do Tiencinu více než tisíc žen. Jedny se vracely z Mandžuska a druhé přicházely z Ostrovů vycházejícího slunce. To byl již důsledek mobilisace: kuplíři prosmejčili již venkov i japonská města a posbírali ženy i dcery, které jejich živitelé byli nuceni zanechati v bídě. Tři čtvrtiny těchto vyhladovělých otrokyň prodávaly se pak za několik senů.

Četné srážky mezi vojáky cizích mocností v Šanhai-Kuanu počínaly pravidelně v japonských nevěstincích, které dělají znamenité obchody, a končily bajonetem na ulicích. V Šanhaji vyhradily si úřady dosazené cizími mocnostmi, dávati povolení k hromadnému dovozu japonských nevěstek. Dříve sem byly dopravovány ve velikém počtu. V novější době měly do země přístup toliko ženy, provázené svým manželem nebo otcem. Mnozí Japonci provozovali ve městě obchůdky s vyřazeným zbožím porculánovým, hedvábným, lakovaným a želvovinovým. Byly-li příjmy jejich příliš nepatrné, svoloval otec rodiny dohnán k tomu bídou, aby ženy rodiny se mohly sbližovati s cizinci. Šanhaj bylo snad jediné město čínské, kde v jednom nevěstinci dlely Číňanky, Malajky i dívky japonské. V Honkongu, který náleží Anglii, bylo před světovou válkou asi třicet nevěstinců. Japonky i Číňanky byly tu podrobeny velmi pravidelné prohlídce lékařské. V Singapuru jest ve zvláštní čtvrti více než tisíc Japonek, což není nikterak cifra přemrštěná. Každý dům přechovává spoustu mladých dívek japonských, které jsou pod dozorem staré jarite, která se nikdy neobjeví. Pohlavní nemoci zuří tu s největší silou. Je-li některá dívka hotova se svou milostnou schopností, je vrácena do vlasti na útraty kuplířovy. Japonské a anglické úřady se spojily, aby co nejvíce snížily dovoz Japonek na toto místo. Nicméně zůstává Singapur největším trhem na žluté maso lidské, neboť je to první obchodní místo, kde zastavují parníky mezi Kolombem a Čínou.

Obchodníci zavezli několik japonských dívek do Siamu, Kolomba, Adenu. Za války s Madagaskarem byly poslány tři nebo čtyři do Tamatavy. Francouzští vojáci zajímali se o jejich osud a viděli dvě tyto dívky umírati. V roce 1897 objevilo se šest japonských nevěstek v Džibuti. Snad jednoho dne dostanou se hromadně také přes suezský průplav. Přijdou jako pionýrky žluté lásky do Marseille, jako počátek „žlutého nebezpečí“.

Japonská krise hospodářská, zaviněná japonským imperialismem, vyžaduje si hrozných obětí. Tento hospodářský stav má vliv i na morálku nižších tříd, které považují za cudnou a ctnostnou ženu i manželku, která se z nouze prodá. Ostatně, podle jejich názoru stačí, aby se očistila ze vší špíny, hlavně z té, kterou zanechává nečistý styk pohlavní, vykoupá-li se podle budhistické morálky řádně a vymyje-li si ústa, nos, oči, jakož i ostatní otvory tělesné.

Japonské ženy jezdí již na koni a kole, pracují v tiskárnách, bankách, na železnicích i u telefonu. Nicméně více než šest set měst i vesnic japonských má nevěstince, a v mikadově říši je asi dvanáct tisíc „veselých domů“. Více než šedesát tisíc dívek a žen prodává v nich své tělo. Je to bída, která velikou většinu těchto žen vydává na pospas kuplířům, ale reglementace a bordelové řády pečují o to, aby se nikdy nemohly dostati z jejich drápů, ani když po tom nejvíce touží.

Japonský zákon neuznává prostituce již třicet pět let, ve skutečnosti však existují nevěstince dále a stále. Dnešní bordelář, pan kaši-zašiki-džioša neboli „osoba pronajímající místnosti“, půjčí dívce nebo ženě, která se chce „dobrovolně“ živiti prodejem svého těla, místnost, kde může své řemeslo prováděti. Jak ovšem víme, musí je prováděti, pokud nezaplatí svého „dluhu“, rovněž víme, jak bordelář a kuplíř se přičiňují, aby ho nezaplatila příliš brzy. Zákon se dívá na tento poměr velmi nevinně, jako na smlouvu věřitele s dlužníkem. Nikterak mu nevadí, že z nevěstinců je vybírána daň a jsou policejně reglementovány: daň vybírána je ze zábavy, a reglementována je rovněž zábava, nikoliv prostituce. Takový stav jde ovšem bordelářům znamenitě k duhu, bohatnou, stávají se váženými občany, jsou voleni do okresních zastupitelstev, do provinciálních rad a, jak jsme viděli, i do parlamentu. Mají zakoupenu téměř celou japonskou žurnalistiku, a policie volky nevolky, spíše však volky pomáhá jim ze všech sil.

Do tohoto nejlepšího pořádku udeří tu a tam nějaká aféra, jejímž původcem bývá nespokojená dívka, která se neřídí starými představami o svých povinnostech. Tu a tam se objeví v novinách zpráva, že z toho neb onoho nevěstince některá dívka utekla. Policie brzy se jí ujme a v devadesáti devíti případech ze sta vrátí ji tam, odkud utekla, neboť v právním státě nemůže přece trpěti porušení smlouvy. A na věc se rychle zapomene. Někdy však ujmou se dívky časopisy psané anglicky a vydávané většinou za americké peníze, tedy nezávislé na bordelářích, nebo také Armáda spásy a z případu stane se větší aféra veřejná.

Nám již známý časopis „The Japanese Times“ využil v srpnu 1927 takového útěku znova k energickému protestu proti skutečným poměrům v japonských nevěstincích.

Z nevěstince — místo džóro-ja nazývány jsou nyní bordely banzai-ro, t. j. veselý dům — ve venkovském městě hornickém Taira v severním Japonsku uteklo pět dívek směrem k Tokiu a bylo zadrženo policií na uenské stanici. Druhého dne přijel si pro ně jejich „zákonitý majitel“ a, vykázav se plnomocenstvím policie v Taiře, odvedl uprchlice zase do svého domu. Tak asi zněla zpráva v japonských novinách, které pokládaly věc tím za ukončenu. Redaktor „The Japanese Times“ chtěl však zvěděti více. Na uenské policii, která dívky vrátila bordeláři, dostalo se mu vysvětlení typicky policejního:

Děvčata tvrdila, že prý utekla z Taira pro špatné zacházení a poněvadž měla nešťastný život, kterého chtěla zanechati. A žádala policii, aby jim pomohla na svobodu. Na neštěstí nemohli jsme býti jim nápomocni, poněvadž na svobodu může je pustiti toliko policie, která má dohled na veřejné domy. Slyšeli jsme také jen dívky a nikoliv zároveň druhou stranu. Druhého dne přišel majitel banzai-ro, pan Macunaga Hiroši se dvěma „příbuznými“ a s plnomocenstvím policie z Taira, i vydali jsme jim děvčata, aby si je zase vzali nazpět. Děvčata si stěžovala na bídnou stravu a že bylo jim pracovati i když byla nemocná, ale jejich vzhled káral je ze lži, a tak jsme jim příliš nevěřili. Vedle toho, kdyby to bylo bývalo jen jedno děvče, snad by se bylo dalo něco podniknouti, ale bylo jich pět; nestalo se dosud, aby jich uteklo tolik najednou. Ti tři, kteří si pro uprchlice přišli, tvrdili, že děvčata utekla, byvše poštvána rebelantkou Haru Sato, která byla již v nevěstincích v Kobe, Osace a Jokohamě a nechtěla zaplatiti dluh; přiměla druhé, aby utekly s ní.

Zástupci časopisu „The Japanese Times“ vydali se tedy do Taira, aby majitele nevěstince pohnuli k propuštění děvčat. Zastavili se nejdříve na policejní stanici tairské, aby se tu informovali, ale dostalo se jim informací ještě policejnějších než v Uenu:

Když přivedli uprchlice nazpět, vykládal policejní náčelník, promluvil jsem s jejich majitelem Macunagou a pověděl jsem mu, jak má s dívkami zacházeti. Stěžovaly si na bídnou stravu, celkem však běželo jen o to, že dostaly jednou shnilé konservy, a proto činily tolik hluku. Vedle toho si stěžovaly, že se s nimi dobře nezachází, jsou-li nemocné, ale zbytečně, protože jsou léčeny v nemocnici, jsou-li nakažené. Stravu v nemocnici platí za ně prefektura a majitel koncese, takže je to nic nestojí. Mají-li jinou nemoc než nakažlivou, musí se léčiti na vlastní útraty a proto si snad stěžují. S děvčaty v tairských nevěstincích zachází se lépe než jinde a mají dvakrát měsíčně volno. Kdykoliv děvčata opouštějí svou čtvrt, musí míti policejní dovolení… Přikázal jsem Macunagovi, aby příště jednal s děvčaty slušněji. Na tomto útěku měla hlavní vinu Otomaru, nejstarší nevěstka v banzai-ro, která vedla a podněcovala druhé. Jsem přesvědčen, že druhá děvčata byla by sama ze své vůle neutekla. Otomaru přišla sem z Kanagavy, kde byla rovněž v nevěstinci, a postavil jsem ji pod přísný dohled, poněvadž jsem přesvědčen, že netoužila tolik po svobodě jako spíše po tom, aby jí nebylo platiti dluh. Kdyby se jim to bylo povedlo, bylo by to poškodilo majitele a byl by to podvod. Kdyby všecka děvčata z veřejných domů chtěla provésti stejný podvod, hrozil by veřejným domům bankrot, a obchody byly by zničeny. Pokud zákon trpí veřejné domy, je povinností policie, chrániti jejich zájmy. Činím, co mohu, abych zlepšil poměry v bordelové čtvrti. Nedávno jsem tu zavedl prémiovou soustavu, aby děvčata mohla zaplatiti dluh co nejrychleji. To je má vlastní myšlenka, neslyšel jsem, že by to bylo zavedeno někde jinde. Děvče dostane každého měsíce pět procent z útraty návštěvníků. Průměrně připadá na jedno děvče útrata tři sta až pět set jenů měsíčně. Tak tedy dostane děvče průměrně asi dvacet pět jenů měsíční prémie. Kromě toho má normální příjem čtyřicet jenů měsíčně. Doporučil jsem děvčatům, aby si ukládala prémie do poštovní spořitelny, a není-li děvče snad dlouho nemocno, může odejíti z bordelu s úsporou pět set až šest set jenů, s nimiž může začíti nějaký obchůdek.

Děvčata, která utekla, byla: Jošie Imano, jedenadvacetiletá, s přijatým jménem Futaba, Haru Sato (Otomaro), devětadvacetiletá, Jo Usuha (Banka), šestadvacetiletá, Kinu Cukamoto (Horju), jedenadvacetiletá, a šestadvacetiletá Manriu, všecky z banzai-ro v okresu Kamada, 1. Gošikičo, Taira, prefektura Fukušima. Horju vypravovala toto:

Přišla jsem do banzai-ro v sedmnácti letech. Pěstouni prodali mě sem za dva tisíce jenů. Neviděla jsem z nich ovšem ani haléř. Nejprve jsem byla asi deset měsíců služkou, a když mi bylo osmnáct let, udělali ze mne nevěstku. Slýchala jsem, že ve veřejných domech žije člověk vesele a v přepychu, a že budu nositi pěkné šaty. Ale shledala jsem, že mnou každý opovrhuje a že musím trpěti tělesně i duševně. Myslím jen na to, jak bych zaplatila ten velikánský dluh, a někdy se modlím, abych raději co nejdříve umřela, tolik musím trpěti… Uteklo nás pět, protože jsme byly hrozně nešťastné a mnoho jsme trpěly, dostávaly jsme mizerné jídlo a musily jsme konati službu, i když jsme byly nemocné. Každá z nás myslila již dávno na útěk, poněvadž jsme těžce snášely takový život. Rozhodly jsme se, že utečeme společně.

Z Taira přišli si pro nás druhého dne ráno vrchní hlídač z banzai-ro, majitel bordelu sousedícího s našim nevěstincem a ještě jeden muž, jakýsi Hijama, kterého jsme před tím nikdy neviděly. Tvrzení policie, že jsme byly vydány do rukou našich příbuzných, není pravdivé, ledaže těmi „příbuznými“ byli majitel sousedního bordelu a neznámý člověk. Ti tři odvedli nás na policii v Tairu, kde nám policie zle vyčinila, že jsme utekly. A ještě tu noc po našem návratu, bylo nám konati službu jako jindy, ač jsme byly hrozně unaveny. Viděly jsme, že jsme úplně bezmocné, ať prosíme, křičíme nebo hlomozíme sebe více…

Z ostatních čtyř uprchlic byla původkyně útěku, Otomaru (Haru Sato), prodána do jiného bordelu, tři zůstaly na starém místě a vypravují totéž co Horju. Celkem bylo v jejich bordelu osm děvčat a jedna „kandidátka“, sedmnáctiletá Košikibu, která dělala zatím služku. Byla prodána na jaře, podle smlouvy za osmnáct set jenů. Z toho dostali její rodiče toliko šest set jenů. Ve skutečnosti však nedostali nic, poněvadž čtyřicet jenů bylo jim zaplatiti zprostředkovatelně a za pět set šedesát jenů byla Košikibu opatřena majitelem bordelu „výbava“. Má právo předpisovati dívkám toalety, které jsou povinny opatřovati si u něho, čímž jejich dluh stále roste. Je to téměř pravidlo, že čím více děvče bordeláři vydělává, tím více se zadlužuje, takže, jak jsme již dříve řekli, dostane se na svobodu, až když „není k potřebě“. Podaří-li se jí nemožné, že totiž zaplatí dluh v určité době, nezbude jí na konec nic jiného, než aby se prodala do bordelu druhého. Pokud běží o pět uprchlic, měla intervence zástupců „The Japanese Time“ jen ten výsledek, že bordelář slíbil propustiti je na svobodu, jakmile udělá inventuru svého jmění a zjistí-li, že má zajištěno živobytí i bez bordelu.

*

Jak jsme již řekli, upadá bývalý prestiž kasernované prostituce, kterou i císařové navštěvovali, stále více v očích široké veřejnosti, stále více stává se prostituce jako instituce všeobecně opovrženější, a jsou tudíž také její formy stále horší a horší. Ani v japonských nevěstincích nenalezneme již oněch povrchních půvabů, které vylíčilo tolik západních cestovatelů. Předchozí obrázek jest jen důkazem toho, že bývalé „princezny lásky“ jsou dnes již většinou jen ubohé oběti surového vykořisťování.