ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak už víme, vytvořil vývoj kapitalistické organisace a strojové výroby provozovací formy tak schopné, že drobná domácí výroba rodinná nemohla s nimi konkurovati. Nastala nová éra hospodářská, která obecně uplatnila zásadu, že statek není vyráběn tím, kdo ho potřebuje, nýbrž těmi, kdož jsou pro tuto práci nejlépe zařízeni a nejobratnější. Přestalo býti téměř úplně produkováno pro vlastní potřebu; skoro všichni produkují pro výměnu. Domácí výroba pro vlastní spotřebu byla úplně zatlačena výrobou zboží. Tak ztratila rodinná domácnost navždy důležitou funkci, kterou měla po dlouhá staletí. Zlevněním průmyslových výrobků bylo omezováno stále více rodinné hospodářství, byla znehodnocována značně domácí činnost. Dříve měla tato domácí činnost velikou hodnotu a veliký rozsah; původně k ní náleželo: mletí obilí, zpracování lnu, předení, tkaní, praní, bílení, vaření piva, vaření mýdla, svíčkařství, výroba různých ovocných šťáv a bylinných nápojů léčivých, zavařování ovoce, ukládání zásob na dlouhou dobu, zhotovování obleků, pečení chleba, opatřování vody, často také pěstování zahrady, dobytka, drůbeže atd. Většina těchto činností z rodiny zmizela: doma nejsou již zabíjeni vepři ani pečen chléb, není tu tkáno plátno ani vařeno mýdlo. Osvětlování přejímají plynárny a elektrárny, ústřední topení činí pokroky: téměř vše lze levněji koupiti než doma udělati. A jen dočasné momenty a závady brání tomu, že také nejíme ve veřejných jídelnách lépe a laciněji než doma. A tak domácí činnost ženy, která byla dříve provozovací, změnila svou povahu a stala se malokupeckou: vězí v tom, aby žena co nejvýhodněji nakupovala.

Tak byly hospodářské úkoly rodinné domácnosti velmi omezeny, nejprve v menší míře výrobou řemeslnou, pak radikálně organisací kapitalistickou: rodina poklesla s vrcholku svého vývoje ve vyvinuté epoše rodinné a počala se rozkládati.

Rozklad postihl nejprve nejsilnější formy rodiny, panskou velkodomácnost. Již zkvétající život městský podkopával hospodářství na robotném statku. Mnoho poddaných utíkalo tvrdým pánům za svobodou ve městech, takže již ve středověku byl jejich osud tu a tam zmírňován. Zrušení poddanství, jež v Rakousku provedeno bylo Josefem II. v 1781, ve Francii velkou revolucí v 1789, v Badensku v 1783, v Prusku v 1807 — 1811 atd., vedlo k zániku panské velkodomácnosti. Z této rodinné formy zbyly jen šlechtické statky a majoráty, ani ty však nevyrábějí již pro vlastní potřebu, nýbrž pro trh.

Za panskou velkodomácností následovala obyčejná domácnost rodinná, která se smrskla na rodičovskoprávní malorodinu, jež v naší době je nejčastěji složena jen z rodičů a jejich dětí, tvoří tedy myslitelně nejmenší skupinu geneonomickou. A tato nepatrná jednotka kolektivní se scvrká ještě více. Středověká hospodyně byla ještě obklopena hejnem dětí, ač úmrtnost dětí byla za tehdejších horších poměrů hygienických větší než dnes, ale hojnými těhotenstvími a porody bylo to nahrazováno a žena tudíž jako matka velmi zaměstnána. Dnes však je mnoho dětí pokládáno za těžké břemeno, poněvadž s jejich výchovou a zaopatřením jsou spojeny velké obtíže, neboť s vyšší kulturou vzrostly potřeby a náklady na výchovu, které vyžadují příjmů větších, než průměrný otec rodiny může si dovoliti bez strádání a přepracování. Ani lidé bohatí však nepřejí si více dětí, aby rodinné jmění se příliš nerozdělovalo a dědictví příliš nezmenšovalo. Také zalidnění je stále větší, a četné děti nejsou již nejen pro jednotlivou rodinu, nýbrž ani pro celek pokládány za žádoucí přes mravní nátlak vykořisťovatelů a imperialistů.

Ale dnešní rodina má nejen méně dětí, nýbrž také méně výchovných starostí s nimi. Velkou část této výchovy převzaly již stát a obec. Vznikly veřejné školy, kde mládež je vzdělávána odborně školenými a diferencovanými silami učitelskými a nucenou docházkou školní je pečováno o to, aby děti byly značnou dobu ve škole a nikoli jen v domácnosti. Tak náležejí děti rodině již jen napolo, a rychlé tempo vývoje intelektuálního a kulturního odcizuje často děti rodičům ještě více.

Děti, zvláště v nemajetných třídách, stávají se také mnohem dříve samostatnými a opouštějí pak zcela domácnost rodičů. Ve středověku dědil ponejvíce syn povolání otcovo, zvláště u sedláků a řemeslníků, kde všecko, obchod, zákaznictvo, dům a nářadí, přecházelo pak s otce na syna. A stejně se dělo v kupeckém stavu a ještě více u šlechty, která předem zabavovala pro sebe všecka vyšší místa. Tak nabývala rodina pevné, tradiční soudržnosti. Nyní však mnohem častěji je z pekařova synka úředník nebo lékař, rolníkova dcera vdává se do města. Stále ještě lze pozorovati u velikých národů, že synové otců akademicky vzdělaných nebo společensky těmto rovných nečiní ještě ani čtvrtinu studentského celku: tak se šíří tato fluktuce mezi kastami, čímž se také rozkládá rodina, poněvadž její členové se rychle rozcházejí.

Za „zlatých dob“ rodinného života jedli tovaryši, pomocníci a učedníci za rodinným stolem. Zaměstnanci podniku náleželi stejně jako služebnictvo k domácnosti a bydlili v ní také. Jejich poměr ke chlebodárci byl patriarchální. Ale když naturální hospodářství bylo zatlačeno hospodářstvím peněžním, stal se tento poměr čistě právním: personál dostává mzdu ve formě peněz, není již členem rodinné domácnosti, jako jím nejsou staré tety, sestřenice a jiní nezaopatření příbuzní, jimž dříve poskytovala rodina přístřeší, nyní však nemá pro ně již místa, poněvadž omezené funkce rodiny neponechávají jim přiměřeného zaměstnání v domácnosti a vedle toho byty v městech jsou malé a drahé, není tu již dvorů a zahrad, prostorných chodeb a četných místností.

Také počet služebných stále více klesá. Rodina, jako zřízení především hospodářské, potřebuje ovšem služek. Ale dívky nemajetných tříd dávají přednost továrnám a obchodům, kde mají větší míru osobní svobody, kde netřeba jim býti v rodinném jhu mezi cizími. Nouze o dobré služky je dnes známá a obecná bolest všech paniček, i když jsou ochotny vyhověti nejvyšším požadavkům dnešním co do mzdy, stravy, pracovní doby, dovolené atd. V Berlíně připadá jedna služka již jen na každou osmou domácnost. V severní Americe usazují se četné rodiny z tohoto důvodu v hotelích. Poměr mezi „pány“ a „služebníky“ nabyl zcela jiné, „demokratické“ povahy jako smluvní poměr, v němž zaměstnavatel a zaměstnanec jsou si rovni. Slovo služka stalo se hanlivým slovem, je nahrazováno slovem pomocnice v domácnosti. Čelednictví vůbec mizí, na jeho místo nastupuje volný poměr pracovní, který dělníka nepodrobuje již domácí kázni, nezařazuje ho již do rodiny; množí se také pouhé posluhovačky, které vykonávají toliko určité kvantum práce, jinak však žijí mimo rodinu, jež je zaměstnává, a volně rozhodují o sobě i zbývající době. Tedy aspoň v theorii mizí poslední forma nevolnictví.

Rodina byla kdysi také silna posvěcením, jež jí dávalo náboženství. Byla dříve zároveň i spjata pospolitým kultem. Ve starověku byl pater familias téměř nejvyšší kněz ve své rodině, který obětoval předkům a řídil denní pobožnosti, obklíčen náboženským nimbem. Dnes se vyskytují denní modlitby v městech i na venkově už jen v domácnostech klerikálních nebo zastarale konvenčních a náboženství mizí z rodin stejně rychle jako z životní prakse vůbec. Každá nová generace je méně náboženská, a nábožný otec imponuje málo bezbožným dětem. A s náboženstvím zaniká také smysl pro autoritu, neodůvodněnou vynikající povahou nebo zkušeností, nebo pokrokovostí rodičů.

I družný život mizí z rodin. Dříve příbuzní a sousedé bavili se družně téměř jen u domácího krbu. Hostince nebyly zařízeny pro pravidelné, denní hosty, nýbrž jen pro cizince. V 15. století bylo dokonce v Norimberku občanům zakázáno, jísti pravidelně v hostinci. Dnes však žijí malorodiny v činžácích isolovány; ze všech končin země a ze všech kast a stavů sehnané, bez společné tradice, nelnou jedny k druhým družně, a všecky pokusy o přátelské styky končívají pravidelně neshodami a nekonečnými hádkami. Malé byty nejsou také vhodny pro větší schůzky družné. Duševní potřeby, sdílnost, výměna myšlenek, umělecké a věděcké sklony ukájeny jsou mimo rodinu zvláště v městech, kde schůze, přednášky, divadla, koncerty, biografy, kavárny poskytují vše, po čem se může člověku po této stránce zastesknouti. Z těchto příčin vzrůstá také docházka do hostinců, které ještě na počátku 19. století byly cizí střednímu stavu a řemeslnictvu, a šíří se ohromně život spolkový a klubovní. Bernard Shaw napsal kdesi: „Existuje sotva rodinný život v Anglii. Muži tráví dvě třetiny svého času mimo dům, buď při práci nebo cestou do práce a z práce nebo také v klubu a hostinci. V třetí třetine ponejvíce spí nebo jedí. Děti jsou ve škole, na pochůzkách nebo si hrají na ulicích… Sklon k domácnosti je pokládán za povinnost, všecky jiné sklony jsou pokládány za zábavu.“ Tak tedy i v Anglii, v zemi života typicky rodinného, jest rodina v rozkladu. I ženy, ovšem městské, scházejí se dnes nejraději v kavárnách. A společenská družnost v rodinách, které pokládají za svou povinnost se representovati, je naopak pociťována nejčastěji jako nutné a obtížné zlo, je nechutnou obřadností, vězící v povinném zvaní a povinných návštěvách.

S rozkvětem života hostinského a kavárenského nastal také úpadek pohostinství, které bylo rovněž jedním důležitým zařízením rodinným. V malých a drahých bytech městských je „hostinský pokoj“ stále vzácnějším luxusem. Hostince a hotely jsou také pro obě strany pohodlnější, ponechávajíce hostu úplnou svobodu a rodinu zbavují výdajú a zřetelů. A následkem snadnější dopravy vzrostl také povšechně počet návštěv, takže jejich hoštění přesahovalo by možnosti většiny dnešních rodin.

Velmi rozkladně působí dále na rodinu převaha velkých moderních domů činžovních. Dříve měla téměř každá řádná rodina vlastní dům, s pokolení na pokolení děděný, který i když byl sebe menší, byl přece její pevný hrad, obestřený vlastní poesií idylickou, probouzející a posilující rodinný smysl. Téměř už jen na venkově najdeme rodinný dům, po celé generace obývaný týmž rodem, a v něm staré mravy rodinné. Městské mravy odlišily se úplně od mravů selských hlavně tím, že u sedláka je vlastnictví vlastního domu obytného věc podstatná a nutná, kdežto u měšťáka je to věc náhodná. Soustředěním obyvatelstva v městech vyvolán tu byl takový vzestup cen půdy, že je stále více využíváno vzdušného prostoru, a v dlouhých řadách týčí se kapitalistické kasárny činžovní, v nichž malorodiny žijí nestále, kočovně téměř, štvány s místa na místo zvyšováním činží.

Rodina ztratila svou usedlost také tím, že moderní poměry výrobní zviřují lidi po statisících. Dříve i ve městech byl téměř každý člověk obklopen větším kruhem rodinným a příbuzenským. Většina zůstávala usazena tam, kde usazeni byli její předkové; jako tomu bývá ještě tu a tam na vesnici, viděla kolem sebe téměř jen bližší nebo vzdálenější příbuzenstvo. Ale volné a nutné přesídlování mělo ten následek, že není téměř rodiny, jejíž členové nebyli by rozptýleni, a v jednom činžovním domě bydlí jako „sousedé“ lidé z nejrůznějších míst, krajů, zemí.

Rodina je tedy slabá a ponejvíce bez domova, nemá tedy ani síly, aby zabezpečila jednotlivci trvalé útočiště v nouzi. Dříve rodina s celým rodem poskytovala svým příslušníkům ochranu a živobytí, i když onemocněli nebo postiženi byli neštěstím, ba dokonce i tehdy, dopustili-li se zločinu. Rodinná povinnost byla vyšší než obecné právo. Rodina byla všeobecný poměr ochranný proti všem protivenstvím života. Nyní však jen zřídka může otec se spoléhati na ochranu a pomoc příbuzných, postihne-li ho neštěstí a nouze, ba četné rodiny jsou příliš slabé, aby se mohly řádně starati o své nemocné, sirotky a zestárlé. V rostoucí míře musí tu pomáhati stát. Stát a obec staví nejen školy a opatrovny, nýbrž také sirotčince, nemocnice, chudobince, ozdravovny atd. Stát se vměšuje do vnitřních věcí rodiny: stará se o děti, jsou-li zanedbávány, stará se o rodiče, nemohou-li jich děti uživiti a státní péče o nemocné, invalidy a zestárlé vzrůstá měrou stále větší.

Tak tedy i péče o nemocné je rodině stále více odnímána. Bohatí ve vážných případech se léčí v sanatořích a na soukromých klinikách, chudí v nemocnici. I porodnictví přechází nezadržitelně z domácností do ústavů. Neboť také v oboru lékařském zatlačuje do jisté míry provozování ve velkém provozování v malém, poněvadž je velmi často schopnější.

Konečně je rostoucí činnost a zasahování společnosti do věcí dříve rodinných doplňována také pojišťováním. Aby se zabezpečila před existenční nejistotou, před zarmucující starostí o budoucnost, uchýlila se rodina ke společnosti kapitalisticky organisované. Neštěstí, které ničí isolovanou rodinu, opuštěnou od příbuzenstva i sousedstva, a vydává ji na pospas bídě, ztrácí svou krutost, jakmile jeho škodlivé účinky lze přenésti na okruh co největší. A tak rostoucí zájem o všechny druhy pojišťování je rovněž důkaz slabosti rodiny, kdysi tak silné a soběstačné.

Sílící společnost přebírá krok za krokem funkce slábnoucí rodiny jednu po druhé. Socialisace rodinných funkcí je stále větší, moc a síla rodiny stále chatrnější, jedinec a společnost setkávají se stále bezprostředněji a stýkají se stále blíže.

Se změnami, jimž podlehla rodina, změnil se také velice poměr mezi mužem a ženou, který přispívá nemálo k uvolnění manželství a rozkladu rodiny. Emancipační hnutí ženské povzneslo znamenitě postavení ženy ve společnosti. Příčiny toho jsou tyto:

O starých Germánech praví Tacitus, že „za lenost, ba zbabělost pokládali získávati potem, co bylo možno získati krví.“ A tento názor vládl i po celý středověk. Válka byla nejčestnějším povoláním svobodného muže. Ale kapitalistickými metodami výrobními změnil se tento názor. Zájmy občanstva se odvracejí stále více od války a kloní se k pokojnému a vynášejícímu vydělávání. Válka je stále více nenáviděna a v opovržení. Raději penězi než násilím prováděna je nadvláda. Na společenském výsluní se stkví chytrý magnát průmyslový a bankovní, nikoli hrubý voják. Myšlenka odzbrojovací a arbitrážní vznáší se nad intrikami diplomatickými a nutí je k opatrnosti. V pokročilých státech nechodí již hlavy státu a nejvyšších úřadů v uniformě, nýbrž v kabátu občanském.

Ale válka, jak víme, je nepřítel ženy. Bojovný a despotický duch, násilí a železná disciplina projevují se ve válečném státě také v rodině. Muž má tu v rukou veškerou moc, věci politické, zákonodárství. To si žena odpykává. Kdežto pracovní stát, v němž má převahu pokojná práce, je ženě příznivější; obchod a průmysl jsou ženě bližší než vojáctví a válka, činnost ženská a mužská jsou si tu podobnější a tím i jejich sociální význam.

Také mravní cítění jest při přechodu válečného státu ve stát průmyslový zjemňováno a povznášeno. Dravá krutost bojovných lidí ustupuje před mírnějšími city; pochopení a soucit vyvolávají v citovém životě lidském podstatné změny. Muž objevuje v ženě osobnost, vidí a hledá v ní nikoliv již jen pouhý nástroj rozkoše a pohodlí, nýbrž svéráznou a rovnoprávnou bytost, která je mu rovna a má státi na stejném stupni osobní samostatnosti.

Další příčina vyššího postavení ženy a nejdůležitější je diferenciace žen. Jak jsme viděli, přechází velká část funkcí rodinné domácnosti na kapitalistickou organisaci společenskou. Domácí činnost ženy byla znehodnocena, domácnost není již pro ženu povoláním vyplňujícím život, a tak tisíce žen jsou vedeny k výdělečné práci. Již dnes je třetina všech žen výdělečně činna, a diferenciace ženy postupuje přes všechny umělé překážky podle železného zákona kulturního. Tak stává se žena hospodářsky samostatnou, není již odkázána na muže, může se uživiti sama a nemusí čekati, až muž otevře dlaň. Tím ovšem bylo přetrženo jedno nejsilnější pouto rodinného svazku.

Účinky těchto příčin vyššího postavení ženina jsou zřejmy na poli náboženském, mravním i právním. Církve zařadily do článku své víry oteckoprávní morálku patriarchální z rodinné epochy a prohlásily tuto morálku za věčnou. Žena měla zůstati rozenou poddanou mužovou, velikou vinnicí, která hříšným pádem Eviným přinesla na svět všechno zlo, pohlavní láska měla zůstati nečistou a manželství nerozlučitelným. Poněvadž církve mohou se sice velmi přizpůsobovati, ale nemohou změniti svého učení, zakolísaly se v novém pořádku, církevní moc ztratila svou vnitřní sílu a je udržována jen politickými kompromisy, a na jejich místo nastoupil moderní stát, který počal regulovati manželství podle změněných poměrů. Vzniká nový kodex sociální, jemnější morálka pohlavní. Žena není již mužovou poddanou, nýbrž samostatnou osobností, která má stejnou svobodnou vůli jako muž. Pohlavní láska není již velikou většinou pokládána za něco nečistého nebo hříšného, nýbrž za květ lidského bytí a za zušlechťovatelku lidského rodu. Soudnictví ve věcech manželství bylo církvi odňato a přeneseno na stát. „Zákon pokládá manželství toliko za občanskou smlouvu,“ praví francouzská ústava z 3. září 1791. A poté téměř všecky kulturní státy zavedly civilní sňatek. Francouzská revoluce stanovila také, že synové i dcery jsou stejně oprávněni děditi. Měl-li dříve otec jus castigandi, t. j. právo trestati manželku (jako také služky), pokládají nyní občanské zákoníky špatné nakládání a bití ženy za důvod rozvodu. Konečně zavedl stát také rozlučitelnost manželství, čímž umožněno bylo ženě vyzouti se z mužského tyranství. A poněvadž muž-vinník je povinen alimentací, je žena aspoň v theorii hospodářsky zabezpečena i pro případ rozluky. Tak trvala tedy násilná monogamie církevní jen několik staletí, od 15. do 18. a 19. věku.

Obrat v poměru mezi mužem a ženou zrcadlí se tudíž i v zákonodárství. Přes to jest žena ještě stále právně zkrácena se zřetelem k muži. Politická práva, zejména právo hlasovací, jsou jí tu a tam dosud odpírána, takže veškero zákonodárství bývá v rukou mužů. Ale zákon pokulhává vždycky nutně za vývojem, je vždy více nebo méně ustrnulou minulostí. Živý organismus nedá se tak snadno přemoci paragrafy, vyrůstá nad zákon, předbíhá zákon. Úplné a všeobecné zrovnoprávnění ženy jest již jen otázkou doby.

*

Podobný obrat nastal i v poměru mezi rodiči a dětmi. V rozvinuté epoše rodinné byl otec přísný a nedotknutelný velitel, nyní stává se pomalu z pána mírným přítelem svých dětí. Minulé doby patriarchální zdůrazňovaly výhradně práva rodičů a povinnosti dětí, dnes jsou v popředí povinnosti rodičů vůči dětem. Dříve bylo dítě nástrojem rodičovského sobectví, dnes hledíme na ně jako na předmět velké odpovědnosti. Především práva dětí jsou v popředí. Devatenácté století bylo nazváno stoletím dítěte: takový obrat se projevil v názorech na dítě. Stále více proniká názor, že rodiče mají povinnosti k dětem již před jejich narozením. Kdo jde za ukojením svého pudu, má se starati o to, aby život, jejž druhému daruje, nebyl pro obdarovaného jen kletbou. Nemravný je člověk, který plodí nebo rodí, aniž může dáti život dětem zdravým. Stejně nemravný je člověk, který plodí nebo rodí děti, jimž nebude moci poskytnouti řádné výchovy. Dříve byly vychovávány děti holí a metlou, aby to bylo nejpohodlnější. O pedagogice nebylo potuchy. Nyní však přechází velká část otcovské nebo rodičovské autority na učitele pedagogicky školené a tělesné tresty jsou u nesadistů v opovržení stále větším. I denní styk s dětmi v rodině stává se mírnějším, přátelštějším. I v dítěti jest již chápána a ctěna lidská osobnost a není již vedeno k bezpodmínečné podřízenosti, nýbrž k samostatnosti co nejranější. Volba manžela nebo snubního partnera nepodléhá již obecně jako věc především rodinná vůli rodičů, stává se svobodným individuelním právem dítěte jak u synů, tak i u dcer. Otec smí sice ještě podle zákona děti trestati, ale nesmí jich při provádění trestu trýzniti nebo zanedbávati; ani při roztržce nemůže jich úplně vyděditi, nýbrž musí jim odkázati povinný díl. Děti nemohou býti také jako dříve uvězněny pro dluhy rodičů, atd. V rodinné epoše děděno bylo z otce na syna nejen řemeslo, povolání, sociální postavení, nýbrž věcí rodiny bylo také náboženské „přesvědčení“, politické mínění a směr. Dnes doba rychle pokračující a vývoj nepříznivý autoritě rodičů nejčastěji opožděných za přítomností, vedou nezbytně k tomu, že mladší generace má pravidelně po nejedné stránce jiné názory než generace otců. Mezi otci a syny zeje nezřídka celá propast, rodina je vnitřně rozdvojena, i když materielní příčiny ji ještě po nějakou dobu povrchně stmelují.

*

Úpadek hospodářských i sociálních funkcí rodinné domácnosti, rozklad patriarchální autority a emancipace žen vedou nezbytně také k znehodnocení manželství, nikoli ovšem jako zjevu přírodovědeckého, nýbrž jako sociální instituce, společenského zřízení, právním pořádkem uznaného a privilegovaného spojení dvou lidí různého pohlaví k provozování společné domácnosti a pohlavního styku. Toto znehodnocení jeví se především stále stoupajícím počtem rozvodů ve všech zemích. Statistická čísla byla by tu zbytečná, neboť tento fakt je známý a nepopíraný. V některých státech severoamerických připadá jeden rozvod na deset sňatků, v jiných dokonce jeden rozvod na pět sňatků. Tento symptom rostoucí individualisace obou pohlaví bude jistě ještě vzrůstati a nelze ho zastaviti, leda dočasně a násilím.

Manželství jako společenské zřízení je těsně spjato s rodinnou domácností a s právním stavem. Čím méně hospodářských výhod poskytuje společná domácnost snubnímu páru, tím více je pociťována jako břemeno, jakmile manželé vystřízlivěli z prvního opojení snubního. Čím samostatnější hospodářsky i duchovně, nezávislejší jeden na druhém jsou oba manželé, tím břemeno společné domácnosti jest jim nesnesitelnější, neboť zpozorují brzy, že společná domácnost, hlavně v kruzích méně majetných, vraždí nejčastěji vzájemnou lásku, úctu a všecky jemnější city. Ale vývoj zbavuje opravdu manželskou domácnost hospodářské výhodnosti a nezadržitelně podporuje úsilí o hospodářskou i duchovní samostatnost obou pohlaví v snubním svazku. A čím více bude se právní stav kloniti k rovnoprávnosti ženy, čím více i jí zaručí zákon i mravy pohlavní svobodu, svobodu lásky i mateřství, čím důkladněji bude i podle zákona odstraněn rozdíl mezi dětmi manželskými a nemanželskými — a k tomu jistě spěje moderní názor na spravedlnost — a čím více konečně přecházeti budou děti z vlastnictví rodičů do vlastnictví společnosti, čím více bude uznáváno, že snubní poměr je věcí nejsoukromější, děti však nejzávažnější věcí společnosti, tím více podkopávána bude půda pod manželskou institucí a trvání manželství z důvodů hospodářských a konvenčních stane se velmi problematickým.

Znehodnocení manželství jako sociální instituce jeví se také stoupající nechutí k sňatkům, která ovšem souvisí dosud velmi často jen s nemožností vydržovati domácnost a živiti rodinu. Kdežto u národů přírodních přešlých do patriarchálního pořádku byl každý dospělý člověk neženatý nebo neprovdaný pokládán za nepřirozený a opovržení hodný zjev, a staromládenectví a staropanenství bylo velice vzácné; kdežto rané sňatky byly obecné u přírodních národů i u starších národů kulturních, Římanů, Hebrejců, Číňanů, Indů atd., žila na př. v 1875 v Evropě celá třetina mužského i ženského obyvatelstva ve věku nad patnáct let ve stavu svobodném. Statistické cifry musily by ovšem dialekticky oživnouti, aby odhalily skutečnou tendenci vývoje. Sestup a vzestup počtu sňatků souvisí s příliš mnoha zjevy v životě národů a kolísá z četných důvodů. V Německu na př. připadalo v letech 1872 — 1876 na 1000 obyvatelů 9.49 sňatků, v 1903 jen 7.91 a v 1906 8.16; v Norsku klesl počet sňatků v 1890 — 1900 z 8.48 ‰ na 5.94 ‰, ve Francii činil v té době 7.8 ‰, ve Švédsku 6.54 ‰ atd. Jisté zlepšení manželské statistiky v novější době plyne podle Bernsteina z toho, že proletariát se do jisté míry a relativně povznesl v důsledcích své organisace, pomaloměšťačil se hojně a přisvojil si tedy i manželskou ideologii měšťáckou. V proletariátu vyskytují se také obecně ranější sňatky než v panských třídách. To je však jen přechodný stav a přechodný účinek. Se vzrůstající vzdělaností proletariátu šíří se v něm také obyčeje vzdělaných tříd, které, pokud potrvají dnešní řády, povedou i zde ke vzrůstající nechuti k sňatku a k zvýšení sňatkového věku. Již po padesát let je stále zvyšován sňatkový věk u mužů „lepších stavů“ a počet sňatků v těchto stavech ubývá. Podle pruské statistiky žení se kupec průměrně v 30.5 letech, úředník v 32.5 letech, dělník však v 27.7 letech. Celkem lze říci, že již dnes žije téměř polovina všech mužů a žen nejsilnějšího věku ve stavu svobodném, rozvedeném nebo vdovském.

Hlavní příčinou tohoto bezmanželství vězí ovšem v ekonomických poměrech: je to, jak jsme řekli, rostoucí nesnáz s vydržováním rodiny, což vidno již z toho, že počet sňatků klesá nebo stoupá s hospodářskými konjunkturami. U přírodních národů byly ženy a děti pokládány za cenný majetek, který pro otce rodiny byl hospodářskou nutností a často zdrojem bohatství a moci. V naší době však a za kapitalistického způsobu výrobního poklesla nemálo hospodářská hodnota hospodyně. Jen v nižších třídách selských a proletářských přispívá ještě žena ze všech sil k materielnímu udržení rodiny, ale u zámožnějších stavů stává se obecně mužovým břemenem nebo jeho luxusem, pokud není dědičkou nebo si samostatně nevydělává. S hlediska hospodářského existuje dnes tedy čtvero druhů žen, které se vyvinuly z předcházejících poměrů:

1. Dáma, nejčastěji dědička, která se pravidelně vdává jako žena s důchody a žije neužitečným životem, jehož hodnota není v žádném poměru k velikosti jejích nároků; je to druh poměrně nejméně četný, poněvadž průměrně jen šestina lidí má větší jmění.

2. Hospodyně starého slohu, která v zámožnějších třídách jest rovněž do značné míry luxusní předmět, poněvadž její pracovní výkon mohl by býti levněji a nezávazněji prováděn najatou silou, kdežto v chudobných třídách představuje domácího soumara, který si zachovává sice až do vysílení svou hospodářskou hodnotu, ale pro život pohlavní a družný ztrácí brzy veškeren půvab.

3. Prostitutka.

4. Diferencovaná žena, schopná samostatně se živiti. Neznamenala by pro muže žádných nucených břemen, nýbrž jen radosti, kdyby se po sňatku nevzdávala pro společnou domácnost svého povolání. Diferenciace žen, konkurujících s muži, vede rovněž k bezmanželství, pokud společnost nebude zřízena na snubní poměr dvou diferencovaných a hospodářsky samostatných a pracujících partnerů. K čemuž se ještě vrátíme.

Další příčinou bezmanželství je soudobý značný pokles touhy po četném potomstvu. U přírodních národů byly děti brzy schopny práce, nepotřebovaly dlouhé výchovy. Když dorostly, zůstaly v rodině a rozmnožovaly její moc, bohatství a vážnost; podobně bylo tomu i u starších národů kulturních; ve starém Egyptě odhadovány byly výdaje spojené s výchovou dítěte až do jeho pohlavní dospělosti na 20 drachem. Dnes však je výchova dítěte dlouhá a drahá, a když dítě dospěje, odchází z domova a často žije od rodičů trvale odloučeno. Hospodářský prospěch z dětí, který byl dříve velmi značný, změnil se téměř úplně v opak.

Také muž však potřebuje dlouhé doby učební a přípravné, než si může vydělávati, a trvá to pravidelně dlouho, hlavně v „lepších“ třídách, než má přiměřené příjmy, a tato okolnost vede logicky k tomu, že možnost sňatku nastává u těchto stavů poměrně pozdě. A když konečně je muž s to založiti si domácnost, bývá často již „blaseován“, zvykl si na pohodlný a bezstarostný život mládenecký i na nezávazný pohlavní styk mimomanželský, takže nemá chuti na jho a břemeno rodinné. Anebo bývá i pozdě na to, jak řekl Kant: „Dokud jsem ženy potřeboval, nemohl jsem jí uživiti, a když jsem ji mohl uživiti, nemohl jsem jí už potřebovati.“

I poměr manželství ke kultuře je dnes povážlivý. Jistý etnolog praví: „Poznáme to (špatný účinek manželství na duchovní energie) nejlépe při pohledu na proměnu, která… se děje pravidelně s jinochem, když po ukončení studijní doby… vezme na sebe starost o rodinu. S touto změnou bývá spojen pravidelně silný úpadek duchovního života, rozmanitosti zájmů a duchovní svěžesti… Vidíme, kterak duchovní život je potlačován živlem hospodářským až k tomu stupni, pro nějž užíváme pojmu filistrovství.“ To platí stejně i pro dnešní dívky. Je nejčastěji konec s jejich duševní svěžestí, s jejich intelektuálními zájmy a nadějemi, jakmile se vdají. Naslouchejme mladým matkám bavícím se ve veřejných sadech kolem kočárků s dětmi; před sňatkem byly snad postrachem moralistů pro své chlapecké způsoby a zájmy, nyní jim ze všeho zbývá jen cigareta, kterou ze zvyku kouří ještě, hovoříce o hospodářských zájmech domácnosti a starostech s dětmi. Na nižších stupních lidského vývoje vězely radosti života hlavně jen v ukájení přirozených potřeb a choutek; nejnižší vrstvy dnešní neznají často dosud nic jiného a jedinou radostí jejich bývá živočišný požitek v manželské posteli. Ale vzdělaný duch má k disposici a potřebuje jiných radostí ještě a požitků: umění a vědy, přiměřených sobě styků intelektuálních, diferencovaného života milostného atd. A těchto radostí lze si dopřáti ve stavu svobodném při nejmenším stejně dobře jako v manželství zámožném, kdežto v manželstvích závislých na výdělku jsou vyšší energie duchovní stavěny do služeb života výdělečného a hynou pravidelně bez milosti v hrubé činnosti obchodní, v materielních starostech o rodinu, v obavách o zdraví atd. Proto právě jemnější povahy s uměleckými, literárními, vědeckými sklony pokládají dnes manželství za neštěstí, a je to vůbec sociologický zákon, že každá vyšší kultura je nepřítel manželství a rodinného života jako sociální instituce. Viděli jsme, že vyrovnaná, klasická kultura antická oddělila přesně život rodinný od vyššího života intelektuálního a milostného. Ale to se mohlo státi jen tam, kde poddanství ženy a matky bylo jasně vysloveno mravy i zákony. Dnes, kdy se žena emancipuje jako osobnost i bytost pohlavní, je rozpor mezi vyšší kulturou a úpadkovou institucí manželskou sice zastřenější, ale také vnitřně prudčí a nebezpečnější. Ta okolnost, že jemnější a nadané povahy se vyhýbají manželství, má do jisté míry i špatný vliv na pohlavní výběr se zřetelem k budoucímu pokolení, poněvadž volné snubní poměry vyššího druhu, které tu nahrazují často manželství a jsou zvláště uzpůsobilé pro plození krásného potomstva, bývají z hospodářských a sociálních důvodů odsouzeny k bezdětnosti.

Kulturní a odpovědný člověk uvažuje také o důsledcích svých styků, není jako člověk přírodní slepě veden jen svými pudy. Místo instinktu vládne u něho rozum a rozmyslná opatrnost. Ví už dobře, že t. zv. manželství z lásky jsou mnohem méně šťastna a trvalá, než manželství konvenční a obchodní (důvody řekli jsme již dříve), že milostná vášeň, která vede k překotným sňatkům, brzy vyprchá, není-li s ní opatrně a hospodárně zacházeno, a že právě manželská postel a domácnost jsou pro ni vražedné; ví také zvláště dnes, že za všeobecné nejistoty hospodářské a sociální mohou býti děti nazdařbůh do světa vržené brzy nešťastné, že rodina může býti jeho náhlou smrtí uvržena do bídy, že starost o rodinu učiní ho třeba navždy nesvobodným a netečným k vyšším zájmům životním. A i když se mu zdá, že v manželství mohl by býti šťastnější než v životě bezmanželském, nezapomíná, že nikdy nemůže býti tak nešťasten a tak neodvratně uvězněn v starostech jako v manželství nešťastném. Vždyť také manželské právo nutí ho ke smlouvě, která se podobá prodeji vlastní bytosti a osoby, která mu ukládá pro celý život povinnosti, které rozváženy zdají se hrůznými. Takovou smlouvou je ve značné míře vydán na milost a nemilost člověku, kterého pravidelně ani dobře nezná, neboť v tolika případech se teprve po svatbě ukáže, co vězí v partnerovi. S právního hlediska stávají se manželstvím dva lidé dříve svobodní, jakýmisi srostlými dvojčaty. I když nic jiného, tedy často aspoň strach před hospodářským shroucením nutí manžele, aby zůstali spolu, třebaže se navzájem nesnášejí, třebaže vzniklo mezi nimi rozhořčené nepřátelství, které z domácnosti činí to pravé peklo.

K tomu všemu pak přistupuje ten závažný důvod, že výraznější osobnosti jsou vyběravější a nenajdou tak snadno družky nebo druha sobě přiměřeného, kdežto člověku přírodnímu bylo téměř každé individuum druhého pohlaví vhod. Tento „individualismus“ bývá moralisty pokládán za vypočítavý egoismus, ale s hlediska sociálního pokroku nutno jej toliko vítati. Nešťastných manželství, rozvrácených a škodlivých rodin i dětí jimi trpících je na světě stále ještě příliš mnoho. Ostatně kulturní láska je ze všech vášní lidských „nejsobečtější“; lidé nejsou k snubnímu svazku vedeni povšechně nějakými důvody „altruistickými“, nýbrž tím, že jeden snubní partner očekává od druhého trochu štěstí, blaha a opory. A kdyby k manželství měly vésti toliko morální motivy, bylo by mu odzvoněno mnohem dříve, než to učiní hospodářský a sociální vývoj.

*

Herbert Spencer napsal ve svých „Zásadách sociologie“: „Již dávno dokonán byl v národech dále pokročilých ten proces, který rozkládá větší skupenství rodinná tím, že zahlazuje stále více kmeny a rody a ponechává jen vlastní rodinu, a již počal také rozklad vlastní rodiny. Zároveň se změnami, které nahrazují rodinnou odpovědnost za provinění všeho druhu odpovědností jednotlivcovou, nastaly změny, které do jisté míry zbavují rodinu odpovědnosti za její příslušníky také v jiném směru. Stará-li se chudinský zákon o děti, které nemohou býti vydržovány svými rodiči buď vůbec nebo aspoň dostatečně, znamená to, že společnost převzala funkci rodiny; to se rovněž děje, stará-li se do jisté míry i o rodiče, kteří nemohou býti vydržováni svými dětmi. V novější době uvolnilo zákonodárství ještě více rodinná pouta, když zbavilo rodiče dokonce péče o ducha jejich dětí a nahradilo výchovu za vedení rodičů výchovou za vládní péče; a kde ještě k tomu příslušné úřady pokládaly za nutné, oblékati částečně zanedbané děti, dříve než jsou poslány do školy, nahradily ještě v širším smyslu rodičovskou odpovědnost odpovědností národní. Toto uznání individua za sociální jednotku oproti rodině stalo se dnes již ve skutečnosti v takové míře, že mnozí pokládají otcovské povinnosti státu za samozřejmé, a tak jsou zločinci poctíváni titulem ,naši nepodaření synové‘. Náleží tyto poslední zjevy rodinného rozkladu k průběhu normálního pokroku?“ Ideolog Spencer pokroku v tom neviděl a horoval proto, aby výchova dětí byla přikázána zase výhradně rodičům a rodině byly státem a společností vráceny jejich dřívější funkce. I jiní ideologové viděli a vidí v rozkladu rodiny a jeho příčinách i v důsledcích průvodní zjevy úpadku a rozkladu společnosti, vzpomínajíce na úpadek a rozklad států antických. Jedině skuteční socialisté a někteří moderní sociologové socialistům blízcí hledí do složité dialektiky hospodářského a sociálního vývoje očima dosti jasnýma, nezkalenýma ideologickými předsudky a subjektivními tužbami.

Je ovšem nesporno, že četné zjevy v dnešním životě hospodářském, sociálním, politickém i kulturním mají povahu vůbec úpadkovou (hrozivě rostoucí nezaměstnanost, mamonismus vedle rostoucí chudoby, ničení zásob vedle hladu a bídy, nucené bezmanželství, pohlavní bída vůbec, vzrůst zločinnosti, šířící se korupce, bezradnost v umění mezi konvenčními formami a planou „avantgardní“ hrou, vpád pověry do vědy, rozmach okultních kultů atd.) nebo aspoň s hlediska existujícího pořádku znamenají úpadek a rozklad. Podobnost mezi starověkým a dnešním světem je veliká, ale neméně veliké, ba nesmírné jsou také rozdíly mezi nimi. Neběží o rozklad civilisovaného a kulturního světa, nýbrž o rozklad jeho dnešních hospodářských a sociálních řádů, o rozklad kapitalismu a mravní a kulturní úpadek vládnoucí třídy, jeho nositelky.

Hospodářsky jest dnešek mnohem dále než starověk. Římské císařství nedostalo se za dobu raného kapitalismu, moderní civilisace dovedla kapitalismus na vrchol a počíná jej překonávati. Kapitalismus se rozkládá a nutnost nových řádů výrobních přes všecky konsolidační pokusy a polemiky je obecně, byť nikoli vždy veřejně, uznávána všemi bystřejšími lidmi. Dnešek vymáhá si již volnější formy rodiny, socialistický zítřek změní ji docela. Antická společnost nebyla hospodářsky a sociálně tak organisována, aby uvolnění rodiny a individualisace nebyly tu zjevy předčasnými: vládnoucí třída, ve které se objevily, byla panská, příživnická třída, která opovrhovala prací jako zaměstnáním otrockým. V moderní době je individualisace jako důsledek epochy vyvinutého kapitalismu se svými průvodními jevy, emancipací žen a rozkladem rodiny, nezbytný a neškodný zjev vývojový. Heslo: Kdo nepracuje, ať nejí, všeobecná pracovní povinost, dnes aspoň theoreticky již uznávaná, ukazují, že individualisace šíří se v dnešní společnosti na pevném základě, jímž jest především uznání práce jako sociálního ospravedlnění individuelních práv.

U slov individualismus a individualisace je třeba se poněkud zastaviti. Psychologie nás učí, že veškero lidské jednání závisí zhruba na našich základních pudech: pudu sebezáchovy, pudu pohlavním, pudech sociálních a mravních, pudu hravosti a pudu poznávacím. Čím lépe může člověk tyto pudy ukájeti, čím souladněji může vytvářeti a uplatňovati svou osobnost, tím je vnitřně spokojenější a na venek prospěšnější. Ale skutečnost staví se do cesty jeho snahám a touhám: příroda nedává mu své dary ochotně a společnost ho poutá celým systémem příkazů a zákazů. Zápas s přírodou provádí člověk jako bytost sociální, zápas se společností však jako individuum, které chce setřásti státní pouta, a toto úsilí je nazýváno individualismem, snahou o svobodu, štěstí atd. V mnoha věcech jsou zájmy individua v souladu se zájmy společnosti, ale ve věcech jiných jsou v rozporu. Svoboda jednoho končí tam, kde svoboda druhého nebo ostatních počíná. A je-li někdo tak mocný, že může svou svobodu rozšířiti na úkor druhých, činí to také pravidelně, jak známo. Tento fakt je příčinou toho, že individualismus bývá ztotožňován s egoismem; byly o tom dokonce napsány celé filosofické knihy. Ale věc individualismu není potlačováním a vykořisťováním druhých podporována. Na jednoho takového pána připadá deset otroků. Co jeden získává, druzí ztrácejí. A zisk je pochybný, poněvadž cizopasníci propadají zvrhlosti, a vykořisťovaní, kteří mají velikou převahu početnou, ohrožují cizopasníka, jakmile si uvědomí svou situaci. Což dnes není už tak nesnadné. Vedle toho však jest člověk svým původem, jak víme, stádní živočich, rodí se jako sociální bytost. Sociální pudy jsou v něm mocné, jak tomu bývá i u jiných stádních živočichů, někdy mocnější než sám pud sebezáchovy. Lidská družnost dává často člověku pociťovati samotu jako trest, ješitnost činí ho často otrokem stáda, soucit vzbuzuje v něm instinktivní potřebu pomáhati slabému a trpícímu atd. Bez sociálních pudů lidských nebyla by nikdy vznikla lidská společnost a neudržela by se ani dnes přes všecky policajty, zákonodárce a kněze. Poněvadž však individualismus usiluje o ukojení všech pudů co nejsouladněji, bývá člověk stejně nešťasten, nejsou-li ukojeny jeho sociální pudy, jako kdyby měl beznadějný hlad nebo beznadějnou touhu po lásce; výjimku činí jen lidé mravně defektní nebo výchovou zmrzačení, což dnes ovšem není vzácnost. Egoismus není tedy vyšší a rafinovaná forma individualismu, nýbrž individualismus lidí špatně vychovaných nebo mravně defektních.

V pravěku bylo tak málo lidského individualismu, jako je ho v hejnech a stádech zvířecích. Jednotlivec byl toliko úd společnosti, jeho veškeré konání a nekonání bylo čistě stádní. V mraveništích a úlech mizí jednotlivé individuum úplně v pospolitosti jako buňka v živém organismu. Včela bodne pudově útočníka, ač to zaplatí životem. V hovězích a skopových stádech je stádní pud tak silný, že individuelního života nelze tu téměř pozorovati. Takové bylo to také v lidských hordách. U nejnižších národů přírodních nám známých byl stádní pud jedině směrodatný: individuum se tu ještě neprobudilo. Tato „idyla“ stádního života, trvající dlouhá tisíciletí, porušena byla snad na konci pravěku prvním projevem individualismu: muž si přivlastnil lupem cizí ženu, stal se jejím neomezeným pánem a založil jednotlivou rodinu. Nevíme, stalo-li se to jen tam, kde nepříznivé podmínky životní nedovolovaly rostoucí hordě se usaditi a vybudovati později rodovou organisaci mateřskoprávní. Víme však, že na sklonku doby příbuzenské vedlo vznikající bohatství v rukou mužových ke kupu žen, který se stal základem patriarchální rodiny, oteckoprávního pořádku a nového zotročení ženina. Teď spěl vývoj individualismu rychle vpřed. Byla-li žena první otrok, počalo nyní i zotročování mužů, vznikl válečný stát, zřízení vykořisťovací a znásilňovací, v němž organisovaná menšina silou zbraní ovládala a vykořisťovala neorganisovanou většinu. Diferenciace v pány a sluhy podporovala ovšem kulturu, neboť vládnoucí třída zbavená starostí o všední potřeby se mohla věnovati vědě, umění, filosofii, státnictví atd. Ale věc individualismu mnoho nezískala: byla to pro většinu doba zotročení a znásilnění. Pak nastoupila vláda peněz. Se vzrůstem bohatství přešel válečný stát ve stát průmyslový, na místo vojáka a kněze nastoupil kupec, kapitalista. Vládnoucí třídou stala se plutokracie, která stále více vykořisťovala a ochuzovala široké davy. Objevily se první známky rozkladu. Ale v tomto starověkém rozkladu vězel zárodek nového života. Z lidu vzešlo nové poznání, že egoistická forma individualismu nepodporuje lidské úsilí o štěstí, nýbrž je neštěstím pro vítěze i poražené. V římské říši projevil je proletariát raným křesťanstvím: lidstvo mělo býti spaseno rovnoprávností všech, chudých i bohatých, láskou k bližnímu, bratrstvím. Ale nová pravda přišla příliš brzy, hospodářský základ nebyl pro ni ještě připraven, a tak nové myšlenky pohřbeny byly pod hromadou pověr. Kultura nicméně pokračovala. Hospodářství, oplodněné konečně vědou, povzneslo se k vyšším formám výrobním netušené výkonnosti. Ovládání přírody dosáhlo takových úspěchů, že možnost kulturního života pro všecky, všeobecného individualismu bez vykořisťování a potlačování, vychází stále více najevo. A nové poznání nabývá nového života: Člověk poznává, že jako sociální bytost může ukojiti svou touhu po štěstí jen sociální cestou, že jen práce dává právo na prostředky k živobytí, že spravedlivé rozdílení statků společensky vyráběných musí se státi novou zásadou společenskou, a že každý zisk bez práce je věc odsouzení hodná, poněvadž všichni mají stejné právo na výnos své práce. Tak na místo individuelního egoismu, na místo panské nebo otrocké morálky, nastupuje za těžkých bojů zásada individualismu sociálního. Společenská organisace stává se prostředkem k zdokonalení individuí, jediným prostředkem k tomuto cíli.

Také v hospodářském životě dosáhl „individualismus“ za vrcholné doby kapitalistického nejvyššího bodu v podobě obchodního egoismu: jeho heslem byla svobodná výroba, svobodný obchod a nevměšování se státu do průmyslu. To však vedlo zároveň k organisaci jednotlivých odvětví a k zápasu každého odvětví se všemi ostatními. Nejpokročilejší odvětví vytvořila kartely, syndikáty, ringy, stále více se rozširující v monopoly a ničící individuelní svobodu svých členů. A monopolisované odvětví stává se zralým k socializaci. Tak ztrácí člověk stále více svou samostatnost jako výrobce, při své práci je stále závislejší na druhých, na společenském celku i jednotlivých skupinách společnosti. Čím více je však individualismus zatlačován z výroby, s tím větší silou vrhá se na spotřebu. Člověk se podřizuje ve výrobě ochotně jen tehdy, dostává-li za to větší svobodu a jistotu spotřební.

S rostoucí kulturou rostl tedy také individualismus. Na přírodním stupni společenského života, v životě hordním rozplývalo se individuum v komunistické pospolitosti, poté začal se individualismus uplatňovati ve formě egoismu na útraty druhých, nejprve zotročením ženy, pak zotročováním mužů a konečně vládou peněz. Dnes počíná vznikati individualismus sociální: emancipace žen, emancipace pracujících tříd, rozklad kapitalistického hospodářství povedou pomalu a nutně ke společnosti, jejíž nová organisace, kterou na rozdíl od komunismu primitivního mohli bychom nazvati komunismem kulturním, sejme s individua nejtěžší břemena, starost o živobytí, starost o vzdělání, starosti s rodinou, a znemožní egoismus ohrožující druhé.

V naší historické chvíli prožíváme ovšem teprve kritickou dobu prvního přechodu od kapitalismu k socialismu. Rozklad kapitalistické společnosti zostřuje třídní boj v trvalou občanskou válku a anarchický individualismus naší doby plodí strašlivé zmatky. A tak setkáváme se hojně s hlasateli reakčních myšlenek, vlastenectví, návratu k starým zvykům patriarchálním. Ale to je ovšem starý a neužitečný blud. Každý kulturní pokrok má s počátku nepříjemné následky, to však neznamená, že jej můžeme zažehnati. Ani postupující socialisace ani rostoucí individualisace nedají se vnutiti do zastaralých zřízeni a forem, a pro nové lidi nutno vybudovati novou společnost. —

Vraťme se nyní k rozdílu mezi rozkladem starověkým a rozkladen soudobým. Ohromný rozdíl existuje tu, pokud běží o pracující davy. Starověký proletariát byl občanskými válkami a boji proti vládnoucí třídě brzy vysílen, oddal se resignaci a podlehl křesťanskému supranaturalismu: pojal naději v nebeskou odplatu, v záhrobní říši, kde chudí se budou míti dobře, kde však pro boháče nebude místa. Proletářské a otrocké davy vzdaly se politického boje proti plutokracii a plutokracie cítila se tak bezpečnou, že ani v posledních dnech římského císařství netušila katastrofu. Dnes však proniká pracující davy i mnoho vzdělanců duch zcela jiný. Ve všech moderních státech vytvořil proletariát ohromné organisace, jejichž cílem je buď dobývání lepších podmínek životních nebo rozbití kapitalistického systému a svržení vládnoucí třídy. Proletariát má dnes tisk, ve starověku neznámý, který jest velikou mocí agitační, propagační a organisační. Stát, který byl dříve jediné velké zřízení vykořisťovací, je volky nevolky nucen před vzbouřenými davy ustupovati a zákonodárstvím zlepšovati jejich existenční podmínky. Cílevědomým třídním bojem organisovaného proletariátu je úroveň pracujících tříd stále více pozdvihována, politická emancipace proletariátu je téměř skončena a jeho osvobození sociální je na pochodu. Z proletářů stávají se vlastní silou kulturní lidé. Vedle toho má dnešní proletariát po boku svou socialistickou vědu, která obnažuje kořeny hospodářské nespravedlnosti a naznačuje cesty k vyšším formám společnosti a života. Tato věda nám pomáhá, abychom přestali býti pasivními svědky vývoje, a učí nás býti aktivními bojovníky za lepší budoucnost.

A tato lepší společnost není jen utopický sen vykořisťovaných. Stejně jako individualisace člověka, postupuje i socialisace lidí. Je páteří kulturního vývoje. Vlastní moc lidská a převaha lidská nad ostatními tvory nevězí v individuelní síle a chytrosti člověka, nýbrž v lidském smyslu pro pospolitost, pro jednotnou součinnost mnoha, kteří jsou zařazeni jako elementární buňky do organismu vyššího řádu a představují stále mohutnější systém souhry sil, rozprostírající se pomalu po celé zemi. Všecky opravdu veliké vymoženosti kulturní jsou důsledkem vzrůstu a vyšší organisace pospolitosti: postupující socialisace. Socialisací milionů roste moc lidská do obrovitých rozměrů: tak se stal člověk z otroka přírody jejím pánem. Se vzrůstající mocí lidské společnosti roste také moc jednotlivcova a zdokonalování jednotlivcovo je důsledkem zdokonalování společnosti. Bez společnosti nebylo by kultury, jednotlivec nepředstavoval by osobnost, nýbrž jen nemluvného živočicha. Poněvadž pak socialisace spěje k formám stále diferencovanějším, vyšším a mocnějším, odnímá funkci za funkcí formám primitivnějším: odňala je rodu, odnímá je rodině. Rostoucí socialisace je nejhlubší příčina zániku rodu a rozkladu rodiny. Kapitalistická organisace a světový obchod přispěly nemálo k socialisaci práce a tato nezastavitelná socialisace povede nutně také k socialisaci rodinných funkcí, domácnosti, výchovy atd.

*

Známe tedy již důvody toho, proč se rodina rozkládá. Hlavní příčina je ta, že kapitalistická organisace a silný stát berou jí její funkce. Veliký převrat v hospodářském životě, jejž způsobilo zavedení strojů a vznik hospodářství světového, postavil veškeru kulturu na nový základ hospodářský. A každý pokrok na poli hospodářském má nutně za následek i změny a pokrok v kulturní nadstavbě. Všecky zjevy kulturní musí se pomalu přizpůsobovati nové hospodářské základně, tedy i rodina a snubní svazky. Ale dnes jest již také soudobá základna hospodářská otřesena, kapitalistický systém se hroutí a postupující individualisace a socialisace vynucují si pomalu nové formy hospodářské, sesocialisovanou výrobu mezinárodní. I tato změna hospodářské základny vyvolá nutně veliké změny ve všech oborech kulturních. Vliv socialistické ideologie jest již dnes všude dobře pozorovatelný a vliv zkušeností činěných v Sovětském svazu, prvním státě uvědoměle budujícím nový základ hospodářský, přispívá nemálo k jejímu prohloubení. A tak nemůžeme ani očekávati, že malorodina potrvá v dnešní své obecné podobě. Tažme se nyní, které funkce si rodina dosud udržela a jaký bude jejich osud za postupující socialisace a přibývající činnosti státu.

Je to předně vedení domácnosti, t. j. vaření, nakupování potravin a surovin, správka šatstva a prádla, šití, praní, čištění a zdobení bytu atd. neboli zbytky velké domácí činnosti dřívější, zbytky, které však neprovádí domácnost již pro jejich vnitřní účelnost, nýbrž jen z pohodlnosti a tradice. Domácnost malorodiny jest z hospodářského hlediska zataralý podnik trpasličí, jehož existence znamená denní mrhání miliony národního jmění, a který — jako ruční stav tkalcovský textilní továrnou — musí býti dříve nebo později nahrazen pro většinu obyvatelstva velkovýrobou, ústředním vedením domácnosti.

Představme si, v kolika malorodinách je zapalován oheň ve stejném počtu ploten, je připravováno jídlo v desateronásobném počtu malých hrnců a kastrolů, které pak je nutno zase rukama mýti. Stejný počet hospodyň běží s košem do trhu, nakupuje v nepatrných porcích (málo znamená dráže a špatně) maso, zeleninu, putnu uhlí atd., naplňuje celý byt kuchyňským pachem, čistí rukama obuv v kuchyni nebo na schodech, poněvadž není k tomu jiného místa — mrhá zkrátka v malicherné, otupující práci časem, penězi a silou, poněvadž strojů nelze v takovém malém podniku používati. Kdežto organisovaná velkodomácnost potřebovala by sotva desetinu sil, aby všecky tyto práce udělala lépe, laciněji a bez námahy. V ústřední kuchyni připravoval by skutečný mistr kuchařského umění hojnější a střídavější stravu za poloviční cenu. Každý člověk nebo každá rodina mohli by býti s ústřední kuchyní spojeni výtahem, který by jim dodával žádaná jídla a nápoje jako na povel: stolečku, prostři se. V takovém velkopodniku mohlo by býti používáno úsporných strojů, které jsou dávno vynalezeny, ale malorodinám nedostupny. Oplachovací stroj umyl by a osušil za krátko sta hrnců a talířů, vyssavač prachu vyčistil by byty, stroj očistil by a vyleštil obuv. A kdežto dnes musí malorodina v zimě stokráte zatápět a popel vybírat a vynášet, kdežto dnes v každé rodině se opakuje týdně nebo čtrnáctidenně soudný den praní, teď měli bychom ústřední topení, ústřední prádelnu, vodovod s teplou a studenou vodou, elektrické světlo atd., a hospodyně byla by zbavena veškeré té mizerné a malicherné činnosti, která otupuje jejího ducha a přes to znamená nesmírné mrhání celkovou silou pracovní. Zde podléhá člověk nejvíce „hrubé hmotě“. Vedle toho mohla by se hospodyně při vznikající nemoci šetřiti ihned a dáti se ošetřovati, kdežto dnes pracuje často tak dlouho, až nemoc je nevyléčitelná. A taková ústřední velkodomácnost dávala by každému k disposici i telefon, koupelnu, temnou komoru k vyvolávání snímků, dílny různého druhu, hostinské pokoje, hudební síň, knihovnu a čítárnu, a děti mohly by dováděti v halách, na dvorech a v zahradách, aniž by rušily. Individuelní svoboda byla by zřízením velkodomácnosti velmi posílena tím spíše, že velkodomácnost může aspoň theoreticky existovati v rozličných formách a podobách: rodinné, pensionované, klubovní, družstevní atd. Velkodomácnost odstranila by také otázku služebných osob, o které jsme již dříve mluvili. Služebnictvo je poslední výhonek starého poddanství, mění úplně svou povahu, proměňuje se v poměr na základě volné smlouvy pracovní, který jen ve velkodomácnostech, jako nyní v hotelech a pensionech, má své pravé místo. Ve velkodomácnosti nebude služek, nýbrž svobodných zřízenců, kteří vaření, úklid, dozor provozovati budou jako povolání. Vznikají také již pokusy o takovou velkodomácnost: ženské domovy, společnosti pro stavbu malých bytů se společnými doplňky, jako jsou dětské opatrovny, zahrady, hřiště, čítárny, spolkové místnosti pro celý dům nebo blok domů, ústřední domácnosti pro dělnické rodiny v Americe, domy pro svobodné se společnou kuchyní atd. Očividná neúčelnost jednotlivých domácností malých si vynutí jistě čilý pokrok těchto pokusů, ač malá domácnost zanikne patrně obecně až v nových řádech sociálních. Pak přispěje velkodomácnost nemálo k pozdvižení mravní i intelektuální úrovně širokých vrstev obyvatelstva a tím také k vzestupu celkové kultury. V dnešní době vedle hospodářských obtíží vyplývajících z kapitalistického systému překáží rychlému vzrůstu velkodomácnosti nepřátelství nediferencovaných žen, hospodyň starého slohu, které by ztratily svou poslední funkci, nesociální výchova rodinného člověka, velikášství rodiny podporované buržoasním státem, síla zvyku atd.

Po druhé zbývá rodině plození legitimních dětí a jejich výchova. Úkolem výchovy je předati nové generaci kulturní vymoženosti. Čím vyšší je kultura, tím větší požadavky klade na výchovu. Kdežto na primitivních stupních kulturních stačila k výchově dětí úplně rodina se svou primitivní pedagogikou, přesahuje dnes tento úkol stále více síly a schopnosti rodiny. Stává se sociální nutností, aby výchova rodinná nahrazena byla výchovou pedagogickou, t. j. výchovou diferencovanými silami odbornými a školenými, které mají k tomuto povolání zvláštní nadání. Proto vzniká u všech národů na jistém stupni civilisace škola, která pak provádí výchovu vedle rodiny. Škola je první vývojový krok k nahrazení rodinné výchovy výchovou pedagogickou nebo-li sociální. Dnes je téměř veškero vyučování, t. j. vytváření rozumu již v rukou školy, kdežto vlastní výchova, vytváření povahy, jest ještě v rukou rodiny. Tento podvojný systém je sám o sobě škodlivý, poněvadž vede nutně k četným konfliktům mezi rodinou a školou, které neprospívají škole ani dětem; rodina paralysuje často školní výchovu ke škodě dětí. Ani k výchovné funkci však rodina již nestačí. Předně nemají rodiče pravidelně dosti času a volné chvíle, aby mohli děti správně vychovávati. V chudých třídách, kde otec i matka chodí za svým povoláním, nelze vůbec mluviti o nějaké kulturní výchově. V bohatých třídách bývají děti svěřovány nejčastěji bonám a služkám, které ovšem bývají pravidelně ještě méně schopné vychovávati děti. Po druhé, i když rodiče mají čas a dobrou vůli, chybí většině schopnost k tomu. Je to osudný předsudek, domnívá-li se dosud tolik lidí, že ti, kdož děti plodí a rodí, jsou povšechně také schopní je vychovávat. A zkušenost učí, že právě ti rodičové jsou nejvíce přesvědčeni o svém pedagogickém nadání, kteří o obtížích dětské výchovy nemají ani tušení. Rodinná tradice předává v devíti prípadech z deseti z generace na generaci mravy a názory z dob barbarských, má ustavičnou snahu konservovati nižší stupeň mravní i intelektuální. Rodina také isoluje dnes často děti od ostatních dětí, vězní je mezi dospělými, brání jim v pravé družnosti přiměřené jejich věku. Bylo tomu poněkud lépe, dokud byly rodiny četné; dnes právě rodiče vzdělanější a existenčně zabezpečenější vštěpují svým jedináčkům protisociální povahu, která pak činí moderní život po mnoha stránkách tak ohyzdným. Špatně ztrávené poučky pedagogické a lékařské činí z přečetných rodičů strašpytle, v jejich rukou stává se z dítěte nepřítel společnosti. V isolovaných domácnostech nelze toho snadno postřehnouti, ale, máme-li na př. příležitost pozorovati rodiny, které se o prázdninách přestěhují na volnější venek, zděsíme se výchovných method, jichž používá polovzdělanost t. zv. inteligence. Také velkoměsta, v nichž statisíce rodin vězní své děti, které v rozumnější společnosti mohly by žíti se svými pedagogy na venkově, zvláště k tomu účelu vybraném, jsou zkázou pro psychickou i fysickou konstituci dětskou. Müller-Lyer cituje z jisté politicko-antropologické revue cifry školních lékařů z Berlína-Schönebergu, který jest pokládán za jedno nejlepší a hygienicky nejlépe opatřené předměstí. (Zprávy jsou z roku 1907/08). Zápisové vyšetřování školních dětí zjistilo, že z 1790 dětí byly 83 psychicky méněcenné, 202 tělesně zakrnělé, 416 rachitické, 541 skrofulosní, 3 tuberkulosní; u 145 zjištěna byla snížená schopnosť zraková, u 127 zesláblý sluch, u 92 porucha řeči, u 160 plícní neduhy, u 36 plícní tuberkolosa, u 80 srdeční choroby, u 79 kýla, u 137 zkřivení páteře. Z těchto dětí potřebovalo 566 lékařské kontroly. Nemocných nebo neduživých byla taková většina, že nepatrný počet opravdu zdravých nepřicházel vůbec v úvahu. Uvážíme-li po tom všem, že přečetné děti žijí v domácnostech s nešťastným manželstvím, že statisíce dětí jsou nemanželské, tedy v dnešní společnosti velmi často hůře situované, nebo žijí v předčasné sirobě, pochopíme, proč hrubá polovzdělanost je obecná a člověk opravdu kulturně vzdělaný a vychovaný vzácnou výjimkou. Čím více vzrůstají s rostoucí kulturou výchovné požadavky a čím více se zároveň rozkládá nutně rodina, tím méně jest rodina schopna říditi výchovu dětí. Směr pokroku vede však zřetelně k nahražení rodinné výchovy výchovou pedagogickou.

Viděli jsme již, že stát a obec jsou nuceny přejímati stále více, i pokud o děti běží, dřívější povinnosti rodiny, zvláště pokud běží o děti pracujících tříd obyvatelstva. Tendence vývoje rozmnožuje státní a samosprávnou péči o fysické blaho dětí. Chudé děti školní dostávají v některých zemích nebo obcích vedle učebných pomůcek i jistou část stravy, oděv, obuv, lázně; existují t. zv. polévkové ústavy, celodenní jesle, velké sirotčince, dětské zahrádky atd. Nejdokonaleji, pokud to již dovolují hospodářské poměry, je tato péče o děti pracujícího obyvatelstva budována ovšem v socialistickém Sovětském svazu. Také právní stav se mění v neprospěch rodiny. Zanedbávané děti může stát rodičům odejmouti, je zřizován dozor nad dětmi pouličními, spustlé děti jsou předávány bez soudního rozsudku reformním a pracovním školám. Dějí se také pokusy s pedagogickou výchovou dětí z iniciativy soukromé. Ve Frevillu u New-Yorku zřídil William George v r. 1910 zvláštní školu pro zanedbané děti na zásadě dětské samosprávy, „republiku svobodných dětí“, kde si děti samy vládly, měly svůj soud a vydělávaly si zemědělskou i jinou prací. Zkušenost ukázala, že i největší buřiči podrobili se tomuto systému s velkou horlivostí. V jiné škole (reehillské) pro spustlé děti byly děti vychovávány nejlepšími pedagogy a výsledek byl ten, že sotva jedno procento dětí přišlo po svém propuštění před soud a bylo potrestáno, kdežto 92 % dosáhlo řádného povolání v občanském životě. Takovým poměrem procentuálním nemůže se pochlubiti žádná obyčejná škola obecná. To znamená, že zanedbané, soudně stihané děti, jsou-li vychovávány schopnými pedagogy, stávají se snáze řádnými lidmi, než normální děti při výchově rodinné. Tím ovšem nechceme tvrditi, že výchova je všecko a vliv výrobních poměrů a sociálního pořádku nic. Naopak. Ale i v socialistickém státě a v něm nutně ještě více ukáže se úspěšnost pedagogické výchovy před výchovou rodinnou, pokud rodina ještě potrvá. Hnutí pro „volné školy“ a „venkovské domovy výchovné“, vůbec veliký počet reformních návrhů a pokusů, o nichž se tu nemůžeme šířiti, dokazují, že sama veřejnost počíná tu a tam chápati, že soudobá rodina, zvláště ve velkých městech, není pravé místo pro výchovu dětí. Veliký rozpor mezi dnešním pokrokem materielní i duchovní kultury a středověkou úrovní stále ještě značné části obyvatelstva i polovzdělaností a tupostí valné části t. zv. inteligence, je ve značné míře důsledek rodinné výchovy, zneužívané všemi reakčními mocnostmi.

Třetí a původní funkce rodiny je regulace lidnatosti; tuto funkci vykonávala však rodina až dosud jen nejprimitivnějším a neuvědomělým způsobem. Byly-li životní podmínky obecně příznivé, vzrůstal počet sňatků a porodů; ubýval, byl-li existenční boj těžší. Jako jinde i zde bylo a je dosud lidstvo otrokem výrobních a hospodářských poměrů, místo aby tuto basi celého svého života a významu uvědoměle ovládalo a podle nových svých potřeb a možností mezinárodně regulovalo a přestavovalo. Přelidnění bývá, jako u některých druhů živočišných, odstraňováno bídou a mory nebo jinými prostředky násilnými. A funkce státu, vedená zde toliko zřetely politickými nebo nacionálně-hospodářskými, nenahrazuje tu nedostatečné funkce rodiny, nýbrž rozmnožuje leda nesnáze. Nejen státy, jejichž domácí populace má sklon k poklesu, nýbrž i státy přelidněné a nemohoucí při dnešním systému výroby a distribuce řádně uživiti svého obyvatelstva nabádají frázovitými projevy k rozmnožování a vypisují premie pro mnohodětné rodiny. Neběží jim o faktické blaho širokých vrstev pracujícího lidu, nýbrž o dobývání nových území a nových trhů pro domácí kapitalisty. Domácí obyvatelstvo má se rychle rozmnožovati, aby mohlo býti rychleji vybíjeno hospodářským vykořisťováním a imperialistickými válkami. Strach před „vylidňováním“ může činiti ostatně starosti jen nacionálním a „rasovým“ ideologům, fašistickým, hackenkreuzlovským a podobným fanatikům reakce, vydržovaným těžkým průmyslem a bankovními piráty; pro socialistický zítřek je důležitější kvalita než kvantita populace. Ale kvalita obyvatelstva závisí na biologickém výběru. Tuto funkci však koná rodina dnes už velmi bídně. V bohatších třídách přispívají konvenční a peněžní sňatky nutně k degeneraci, kdežto v chudých třídách trpí děti obecně podvýživou. A trvá stále ještě nepoměr, že právě tyto třídy dodávají nevyšší cifry porodů, kdežto třídy majetné, které mohou děti dobře vyživovati a poměrně lépe pěstiti, jsou nedětné. Dnešní snahy eugenické, velmi ještě zmatené a proniknuté falešnými ideologiemi, dokazují nicméně, že jednou, ve společnosti lépe organizované, bude přistoupeno také k organisaci biologického výběru a jeho sociální podpoře. O předpokladech k tomu zmíníme se ještě v poslední kapitole tohoto díla.

Čtvrtou funkcí, částečně ještě rodině zbývající, jest pěstování družnosti, „denní duchovní chléb rozprávky“. Viděli jsme však, že rodinný život u pokročilých národů upadá, a známe již nutné příčiny toho. Jakž takž existuje rodinná družnost ještě v maloměšťáctvu, které jest ovšem četné, ale duchovně často nejméně hybné. Z rodiny přechází družnost do spolků, klubů, hostinců a kaváren; muži a v novější době ani ženy „nemají už doma stání“. Kultura je však jen výraz vztahů mezi lidmi, a čím mnohostrannější, čím intensivnější jsou tyto vztahy, tím vyšší se stává vzdělanostní úroveň národa. Vzdělání je vůbec v každém směru věcí pospolitosti a tudíž úplně závislé na pevnosti a hloubce pospolitého života. Dnes je ovšem pospolitý a družný život roztříštěn, jako snad ještě nikdy v dějinách, třídním zápasem, politickými a stranickými boji i žurnalistikou až hluboko do posledního života rodinného, tmelem společenských kroužků je spíše klepařství a flirt než zájem o vzdělání, ale v dělnických klubech a jiných institucích pro výchovu k družným zábavám v novém duchu, jak se vyvinují v Sovětském zvazu, jsou první známky příštího obratu, k němuž i po této stránce povedou socialistické řády. Malorodina k tomuto vývoji už nepřispěje.

K dalším funkcím rodiny náležela a v malé míře náleží dosud péče o nemocné a zaopatření stáří. Viděli jsme již, že i pro tuto funkci stává se rodina stále bezmocnější. Péči o nemocné provádí malorodina již jen v lehkých případech nebo z donucení v případech nevyléčitelných, odmítaných veřejnými nemocnicemi a ústavy, dnes po většině přetíženými. Pokud běží o staré rodiče a příbuzné, jsou chudými a o živobytí zápasícími dětmi pokládány nutně za břemeno, a nezřídka se tu vyvine poměr nedůstojný a bědný pro obě strany. Mnozí starci a mnohé stařeny i po životě sociálně velmi užitečném žijí v bídě a útrapách, opuštěni dětmi i příbuznými. Takový osud může dnes potkati každého. Proto stát a organisovaná společnost jsou nuceny socialisovati tuto prastarou funkci rodinnou starobním a invalidním pojištěním, které ovšem zřídka zajišťuje právě poctivým a pracovitým jednotlivcům stáří lidsky důstojné. „Stáří a jen stáří má právo těšiti se ze života, aniž pracuje. Toliko před stářím strácí platnost biblické rčení: V potu tváři své chléb jísti budeš, kdežto pro všecky ostatní — ve spravedlivé společnosti — musí platiti to druhé rčení: Kto nechce pracovati, ať také nejí.“ Je jasno, že přiměřenou starobní rentu může zaručiti každému pracujícímu člověku toliko společnost řádně organisovaná.

Konečne zbývá rodině ještě jedna funkce, kterou provozuje dosud nejvydatněji k nemalé škole společnosti: jednak ovládá značně rozdílení národního jmění neomezeným děděním statků,jednak určuje volbu povolání. Neomezené dědění statků jest jedna nejhorší stránka kapitalistického systému a soukromovlastnického pořádku. Ale jako všeobecná vývojová tendence socializační podkopává půdu tomuto systému a tomuto pořádku, jak sme to viděli aspoň v oblasti funkcí rodinných, pod tolika jeho sloupy, tak i tu počíná stát dědickou daní sahati pomalu na rodinná jmění, a zvláště v naší době proniká již aspoň ta zásada, že soukromé právo vlastnické přestává tam, kde počíná státní nutnost. Postupující socialisace odnímá rodinnému životu všecky funkce opravdu společenské, stát, školu, vědu, bohoslužbu, provoz, obranu, soudnictví, policii atd. a již sahá i na regulaci výroby a spotřeby. Dříve děděn byl nejen majetek, nýbrž také úřad, důstojnost, titul a sociální posice. Ale staré kasty a šlechtické třídy, u nichž dědění zvrhlo se ve ztuhlý systém, dohrály svou sociální úlohu. Jen dědičná monarchie a kapitalistické výsady se dosud udržují. Ale dědičný monarcha ustupuje volenému presidentovi, a rodinný kapitalismus stojí před nesmiřitelným nepřítelem: organisovaným proletariátem. To všecko není ovšem ještě socialismus, ale rozklad rodiny, která je nucena všecky své funkce předávati státu a společnosti, znamená vedle čistě ekonomických příčin rozkladu kapitalistických a soukromovlastnických řádů a vedle ekonomických i jiných tendencí vývojových pro mezinárodní pospolitost, o nichž na tomto místě nemůžeme pojednávati, že socialismus se nezrodil a neroste ze vzduchu, nýbrž z vývojových tendencí lidské společnosti neboli, že vývoj spěje k socialismu. Provedení socialismu však je otázka mocenská, otázka převahy pracujícího lidu průmyslového a zemědělského v okamžiku koncentrovaného vývoje, nazývaného revolucí.

S rodinným děděním souvisí nemálo také rodinná volba povolání, poněvadž nejčastěji rozhoduje hospodářská situace rodiny o povolání synů, eventuelně i dcer. Důsledky toho jsou: předně zánik mnoha talentů, které jsou v zárodku potlačovány nebo aspoň znetvářeny, po druhé přeplnění vůdčích povolání lidmi prostředními nebo neschopnými, po třetí porušení nebo zničení životního štěstí mnoha tisíců. Rodinný vliv na volbu povolání činí z lidí, kteří mají talent k řádnému řemeslu, špatné lékaře nebo soudce, nebo z lidí s nadáním uměleckým advokáty nebo obchodníky. To není zjev toliko nezávažný: škody tímto způsobem vzniklé jsou ohromné. Volba povolání je věcí pedagogů. To se ostatně již poněkud uznává a jsou zřizovány poradny pro volbu povolání. Ale jako všecky podobné instituce v dnešním pořádku, jsou také tyto poradny pouhé embryo, jež se podobá spíše vědecké hříčce než sociálnímu dobrodiní.

*

Patriarchální velkorodina byla původně mikrokosmos, který ztělesňoval v sobě v zárodcích ekonomii i společnost, školu i církev, povolání i jmění, výrobu i spotřebu, soudnictví i policii, jako dejme tomu první nástroj pazourkový, který byl zároveň kladivo, dláto, hoblík, kyj, nůž, šíp, nebozez, pila atd., všecko ovšem v nedostatečné míře. A jako všecky nástroje vznikly, vyspecialisovaly se z původního pranástroje, tak také jednotlivé funkce rodiny jedna po druhé z ní unikají a specialisují se. Potrvá-li vývoj, zůstanou tu specialisované funkce a pratvar zanikne. Uprostřed vyšších forem kulturních existuje rodina, zdánlivě ještě „všemohoucí“, jako přežitek primitivních dob a představuje už jen nepřítele duchovního pokroku: prodlužuje život cizopasným třídam a nespravedlivé dělbě statků, podporuje existenci plutokracie, kazí biologický výběr, podporuje protisociálního ducha a polovzdělanost, je v cestě družnému životu, podporuje nucenou monogamii, která olupuje miliony o štěstí, je po většině neschopna starati se řádně o své příslušníky a v malých domácnostech mrhá národním jměním a pracovní silou lidu — stala se kulturní překážkou.