ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Opravdu se radovati znamená v životě milostném jako v životě vůbec, uvolniti se pro tělesný i duchovní pohyb ode všech překážek, třeba až k opojení, povznésti se nad všední den poutaný nutnostmi, starostmi, nevlídnými řády a tíživou stránkou civilisace a vrátiti si pocit lehkosti, odvahy a nespoutanosti: zdá se ti při tom, že máš v moci svůj osud, a tvoje energie vzrůstají. Takové radosti ze života nemohl absolutismus potřebovati: volný pohyb v davech, vzrůst energie jednotlivé i hromadné byly mu nebezpečné a proto je potlačoval a tím i pravou radost znemožňoval v zárodku. Proto různé zábavy za ancien regimu představovaly jen snahu „vybouřiti se“, a lidé, opojujíce se, aby zapomněli na krutou skutečnost, ničili při tom ještě více svou energii a učili se muka všední existence viděti v růžovějším světle. Poněvadž pak tohoto klamu potřebovali za absolutismu ustavičně, hleděli si zjednati proň stálou a hojnou příležitost.

Z této příčiny a pak i proto, že styk, frekvence a provoz stále vrůstaly a potřebovaly pevných míst, na nichž by se lidé mohli setkávati, vznikl hostinec zcela odlišný od starého herberku a mnohem širší povahy než bývalá pivnice cechovní, zkrátka jako neutrální shromaždiště různých vrstev a skupin téže třídy společenské. Vývoj hostince byl pak nejrychlejší ve střední a severní Evropě, protože zde podnebí zahánělo lidi rychleji se silnice.

Ženy nebyly vzácní hosté v hostincích ancien regimu, hlavně pokud běželo o pitky. Již v 17. století pily ženy hojně. „U nás Němců… schází se v hostincích a šenkovnách téměř více ženských než počestných mužů,“ stěžoval si Abraham a Santa Clara. Ale pijáctví nekvetlo jen u žen spodních vrstev lidových. Universitním úřadům bylo dokonce kárati dcery a ženy profesorů, poněvadž se u nich vyskytovaly vedle cizoložství, nemanželských těhotenství a vyhánění plodů také hrubé mravy pijácké. O dvoře Ludvíka XIV. zaznamenala pak vévodkyně Alžběta Charlotta: „Chlast je velmi obecný u žen tady ve Francii, a paní de Mazarin zanechala dceru, která to také mistrně dovede, markýzu de Richelieu.“

Pohlavní stránka projevovala se v hostincích zcela okázale, jak to bylo ostatně přirozené právě zde, v sousedství alkoholu a v době galantní. Mravokární kazatelé stěžovali si, že ženy slyší tu jen necudnosti, muži činí všecko, aby dali najevo svou choutku, žádné slovo není jim dosti zřetelné, ale ženy samy dráždí k tomu muže tajným i veřejným souhlasem. O ničem neslyší tak rády jako o potěšení, jež poskytla by prý jejich láska, a o vnadách, jež zcela jistě lze prý u nich najíti. Odváží-li se pak některý muž při vhodné příležitosti smělého hmatu do šněrovačky nebo hodně nad kolena, staví se jen tehdy stoudnými, děje-li se to příliš neomaleně. Jinak děkují mu pokradmým chichotem nebo něžnými pohledy. Když pak se domů z hostince vracejí, mnohá děvečka ztrácí svůj věneček, nebo muž vínem zamžený svou domácí čest. Neboť, je-li muž opilý, nabídne se přítel, že ho domů dovede, a muž nedostane se tak snadno do postele, jako žena vzdá se posledního studu v náručí přítelově, který jen proto byl tak ochotný…

Hostince jako střediska družného života společenského zatlačily dřívější jeho formy, hlavně koupelny a přástevny. Hromadný život lázeňský přestal náhle, jak víme, po rozmachu syfilidy a obecného zbědačení; co později bylo z toho obnoveno, zvrhlo se většinou v podniky bordelové. Za to kvetla v 18. století léčebná místa lázeňská. Předně skutečná, která byla zároveň střediskem maloměšťáckého pobožnůstkářství, vyplývajícího ze stísněných poměrů, ve kterých tyto vrstvy nevalně majetné v té době žily: koupali se tu za zpěvu nábožných písní, nicméně ani pozemská láska nebyla odtud vyloučena. Pro panstvo pak existovaly jako v renesanci lázně módní, kde všecky druhy galantnosti byly hlavním zaměstnáním hostí. —

Ráz lidových zábav zjevný byl nejzřetelněji ovšem při rodinných slavnostech, lidových veselicích a obyčejích. Drsné zvyky renesanční se při nich v 17. a 18. století jen málo změnily: ledaže v lepších kruzích naivní hrubost erotická nahražena byla chlípnou smyslností. Především svatba byla vítanou příležitostí k tomu, aby si mohli řádně „zasviňačiti“, zejména druhého dne při svatebních dozvucích, kdy naslouchali hojným rýmovačkám žertovným, plným kluzkých vtipů. U maloměšťáků byla oblíbena, tu a tam až do nedávné doby, noční nádoba jako dárek novomanželům, zasílaný veřejně nebo anonymně; na jejím dně byl obrázek s nápisem nebo jen nápis, na př.: Kdybys věděl, co vidím! Mé oko vidí nebesa dokořán. Vidím to, co mám rád. Nebo nápis obšírnější: Dobrá rada: Měj u své ženy pravidlo, jehož používáš při své noční nádobě: večer než usneš, ráno než vstaneš. Pak budete šťastný párek.

Lidové slavnosti byly odjakživa větším nebo menším holdem Bakchovi a Venuši a zůstaly jím i v době galantní. Největší rozmach měly tehdy v Anglii, protože tu bylo hojně velikých měst a občanských svobod. V různých zemích, také v Čechách, ale hlavně v Belgii bylo až do poloviny 19. století velmi oblíbeno posvícenské „válení sudů“. Sešli se u příkrého svahu travnatého, pili, jedli a zpívali, pak se objali do páru a za veselého povyku valili se po svahu. Běželo o to, aby hezké ženy ukázaly při tom co nejvíce své nahoty. V Bruselu, na svahu vosegatského údolí, účastňovalo se této zábavy až pět tisíc i více párů.

Velmi proslulý byl v tomto směru londýnský veletrh bartolomějský, „hrob londýnských panenství“. Všecky děti, jejichž otce nemohla matka udati, nazývány byly dětmi bartolomějskými. Vrstevník o tom píše: „Poněvadž všecko se tu snaží podrážditi smysly davu, oddává se dav také úplně výstřednímu užívání zábavy. Potěšení a radost září na všech tvářích, a jednomyslný je obecný jásot. Je pochopitelné, že nikdo nepovažuje za potřebné něčeho se odříkati a že nikdo při tom nedbá zvláštní slušnosti. Jistá třída veřejných dívek zdomácní v těchto třech dnech na rejdišti davu. Ale také nejedna mladá, nezkušená dívka ztržena je proudem zkažené holoty; a mnohé z těch, které jsou nyní v Londýně na prvním místě mezi kněžkami Venušinými, debutovaly nejprve na tomto jevišti a přišly do náruče lordovy z rukou opilého námořníka.“

V katolických zemích byly to ovšem hlavně pouti, které i v době galantní měly prahříšnou povahu. O Hernalsu u Vídně píše na př. soudobý svědek: „Bylo tu velmi mnoho míst a posvátných příležitostí, při nichž mohly býti neřesti prováděny nebo aspoň započaty… Nejznamenitější je Herrnhals, vesnice ležící před vídeňskými liniemi, kde jest hora Kalvárie, která k vyjížďce poskytuje zbožnou záminku. Toto místo je v době postní hojně navštěvováno a zaslouží si opravdu jména postní reduta, jakž bývá také nazýváno. Za záminkou pobožnosti sejde se tu všecko: holota stejně jako šlechta houfně se na toto místo sbíhá, sjíždí a dováží. Tu je pravá pastva pro oči na ňadrech dam, poněvadž fysické maso ústy pojídati je katolíkům v této době zakázáno, a nejskvostnější kočáry, ekypáže a parády nabízejí se tu lidskému oku… Také nejsou na tomto místě jako při všech veřejných radovánkách neznámy nevěstky… Tady vede si muž pod paždím svou milenku, a tamo potká ho jeho žena, zavěšená do dvou důstojníků; jdou navzájem mimo sebe, pozdraví se pokynem hlavy a zasmějí se…“

Říkali: Kdo pouští ženu do lázní a posílá ji na pouť, ten má každý rok plnou kolébku. Nebo: Požehnání přinesou si ženy z poutí hned, za devět měsíců křičí.

Mají-li dosud mravokárci hojnou příležitost stěžovati si na hrubé mravy společenské smetánky ženské, která se tlačí do porotních síní k sensačním přím a tlačila by se jistě i k popravám do dvoru trestnic, kdyby přístup byl jí dovolen, nutno doznati, že v 17. a 18. století bylo to mnohem horší. Veřejné popravy náležely tehdy k lidovým slavnostem ve všech zemích, hlavně pak v Anglii. Hodnověrní kronikáři vypravují o tom velice mnoho. Ale nejen lid se hrnul k popravám a kolem popraviště slavil mimořádné posvícení; i v t. zv. dobré společnosti náleželo k bontonu dívati se na sensační popravy. A vznešené dámy na balkonech a u otevřených oken hodovaly při tom, a zatím co dole podrážděná holota znásilňovala ženy a hrnula se do nevěstinců, počínalo si panstvo nahoře stejně nestoudně. Pohled na odsouzencova muka byl pro většinu nejsilnějším dráždidlem pohlavním.

V Londýně vznikly také v 17. století zábavní parky, velkoměstská příležitost pro všecky zahaleče a příživníky, aby mohli slaviti svátek každého dne; byli brzy napodobeni Paříží a Vídní, později i Berlínem. Koncerty, plesy a maškarády byly v jejich prvním programu, ale od počátku sloužila tato zábavní instituce především neodpovědné erotice. V popisu takové zahrady londýnské z 1769 čteme: „Zasadili tu mnoho malých osamocených křovin, které jsou příznivé milencům. To také asi láká sem hlavně anglické ženy. Mají slabůstky, ale nemají ještě odvahy, aby se za ně nerděly, neřku-li aby se jimi honosily. Veřejné holky nejsou z této promenády nikterak vyloučeny, nýbrž mohou tu použíti svých talentů, pokud se to děje bez pohoršení, a křoviny slouží znamenitě tomuto druhu prostituce.“

Tanec prováděl v galantní době jen důkladněji, pokud to vůbec ještě bylo možno, svou úlohu svůdcovskou a kuplířskou, stav se hravým, koketním a rozkošnickým. V této době vznikly menuet, allemande, valčík, a hlavně z valčíku stával se erotický akt stále bujnější. „Ono divoké otáčení se a divoké poskakování nevězí rozhodně v povaze valčíku, nýbrž v povaze našich lehkých pánů a dam,“ napsal kdosi v 1794.

Pravým plodem ancien regimu, specifickým tancem absolutistické doby, byl však menuet. „V menuetu je všecko elegance, všecko půvab, všecko nejvyšší logika umělecká, všecko ovšem také ceremoniel, jenž nedovoluje nejmenšího překročení předepsaných linií. V menuetu triumfuje zákon absolutismu, póza a demonstrace. Proto v dokonalé podobě zkvétal jen na dvorních parketách, neboť zde byly předepsanou podmínkou grandezza a odměřenost každého kroku, jakož i každého pohybu: jen zde byl veškeren život úplně rozplynut v hravé eleganci. Že menuet dosáhl tak veliké dokonalosti a že pracovalo na něm nepřetržitě sto let — v 1763 vznikla první význačná a hudebně cenná komposice tohoto tance; ,menuet de la reine‘, složený Gradelem na počest zasnoubení Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, je pokládán za nejdokonalejší, jaký kdy byl vytvořen některým komponistou — to byl ovšem také výsledek neúprosného nátlaku, který nedovoloval odporu. Špalíčkové střevíce a obroučkové sukně vedly k vytvoření tance s nimi slučitelného, neboť valčík v nich nemohl býti tančen. A to byl menuet, jediný tanec, jejž bylo možno tančiti v obroučkové sukni a špalíčkových střevících. Menuet je zideologičtěnou linií jejich rytmiky. Konec konců ovšem vězí tajemství tohoto neobyčejného uměleckého díla rytmického… rovněž jen v galantnosti, t. j. v námluvách, milostném styku a ukojení, jako u každého tance. Místo tančiti menuet říkali tehdy také ,kresliti šifry lásky‘. To byla jeho nejprostší, ale zároveň nejdůvtipnější karakteristika.“ Tak ocenil menuet Fuchs.

Jako módní zábava doby galantní jsou všeobecně známy tak zvané pastýřské hry. Jejich kořen vězel ovšem ve vzrůstající dobové snaze o návrat k přírodě, ale jejich pravá povaha nebyla nic jiného než organisace flirtování zcela veřejného. Poněvadž pastýř a pastýřka měli představovati nefalšovanou přírodu, nebylo jim třeba skrývati milostný flirt; vedle toho jejich erotická fantasie byla při tom drážděna představou selské síly pohlavní, dosud neopotřebované. Zjednávali si tedy tímto způsobem jen novou sensaci pikantní a rafinovanou.

Poněkud obšírněji třeba se ještě zmíniti o galantním divadle, jemuž hlavně v 18. století bylo všemi vrstvami fanaticky holdováno. Veselohry a šprýmy, které byly pravidelně jen zdramatisovaná pornografie, někdy velmi hrubá, byly hlavní potřebou diváctva, které chtělo míti své potěšení i z erotiky pasivní, t. j. baviti se i díváním na erotiku druhého nebo erotiku vůbec. Pantomimy a frašky přidávány byly téměř všude ke hrám vážným i tam, kde v těchto vážných kusech bojovala měšťácká oposice vší svou silou proti absolutismu.

Původně hráli v těchto veselohrách a fraškách muži i ženské úlohy, jen aby groteskní pohyby a hmaty mohly býti co nejzřetelněji prováděny. Když však absolutismus počínal míti stále větší smysl pro rafinovanost, staly se pikantní a sličné herečky na divadle nezbytností, neboť z jejich úst zněly různé ty sviňačinky mnohem dráždivěji než z úst komiků mužských. Na počátku druhé poloviny 17. století objevila se žena na jevišti: v 1660 v Anglii, za několik let poté ve Francii a Německu. „V epilogu panovala největší bezuzdnost, byl téměř vždy přednášen nejoblíbenějšími herečkami, a nic nepůsobilo zvrhlému publiku takovou rozkoš, jako slyšeti ty kluzké verše z úst sličné dívky, o které se domnívali, že neztratila ještě své nevinnosti,“ praví Macauley. Obecenstvo mělo nejraději, když kluzké scény ty odehrávaly se v hraběcích a knížecích budoárech a postelích.

Vedle těchto veseloher, frašek a šprýmů a snad ještě více než jejich vtipy oblíbeny byly na jevišti a pódiu tance a balety, ovšem zase jen z důvodů erotických. „Tanec a balet jsou dnešního dne módní mor. Lidé běhají za nimi jako šílení, a nikdy nebylo žádné umění přijímáno s větším souhlasem než umění naše. Záliba v baletech je všeobecná a jde velmi daleko; všickni vladaři zdobí jimi své hry, nikoli, že by se řídili našimi obyčeji, nýbrž spíše, aby si opatřili potěšení, jehož toto umění poskytuje. Nejmenší tlupa kočovná vleče s sebou hejno tanečníků a tanečnic, ba šprýmaři a dryáčníci počítají více s úspěchem svých baletů, než s úspěchem svých kapek a prášků; oslňují zraky holoty baletními vložkami, a odbyt jejich lektvarů je větší nebo menší podle toho, poskytují-li více nebo méně hojné obveselení,“ napsal proslulý solový tanečník Noverre ve svých Dopisech o umění tanečním a baletech (1769).

S erotickou hrou na jevišti spojena byla však nezřídka i erotická skutečnost v hledišti, hlavně v jeho hlavní části, v lóžích. Veškeré lóže byly velmi pohodlně a měkce zařízeny; v některých divadlech stály v jejich temném pozadí dokonce pohodlné pohovky. „Máme teď v našich německých divadlech už také lóže polštáři vyložené, které jsou na celý rok pronajímány. Mnozí naši diváci chtějí býti také v přestávkách zaměstnáni a ponechati volné pole své fantasii, rozpálené nemravným představením. Taková dramata ve dvou jsou obecenstvu oznamována zatažením záclon, ale i když lóže zůstanou otevřeny, bývá děj přece konán v temném pozadí,“ napsal Mercier. Jistý spisek francouzský pak vypravuje, že když jednou v jednom divadle pařížském vypukla panika pro hrozící požár a obecenstvu v tmavých lóžích bylo oznámeno nebezpečí, objevily se v mnoha těchto lóžích dámy zcela nahé, „pokud ovšem galantnost nevyžaduje, abychom řekli o dámě, že jest již oblečena, má-li na sobě hedvábné punčochy a střevíce.“

Ostatně francouzské a německé panstvo počínalo si velice neomaleně i v otevřených lóžích před obecenstvem, provozujíc cynické žerty se ženskými příslušnicemi svého dvora. Bylo to tím snadnější, že vznešené dámy mohly choditi do divadla s maskami. Jiné panské lóže byly hustě zamřížovány a vůbec všelijak skryty, takže na jeviště bylo z nich viděti, ale nikoli z hlediště do nich. Divadelní mravy panstva měly ovšem vliv až na galerii. A tak čteme na př. u Merciera, že tu jistý řezník netleskal jinak, než svou herkulskou dlaní na nahou zadnici svého děvčete, což znělo prý v celém divadle.

Divadlo, zařízené především jako pohlavní dráždidlo, bylo zcela logicky přímo spojeno s prostitucí. O londýnských divadlech čteme: „Společnost jest v celém domě, žel, velmi smíšená, mluvím o Drury-Lane a Covent-garden, a často najdeme tu vévodkyni obklíčenou nevěstkami atd. Galerie je nevěstkami naplněna, každá má volný vstup. Neslušné žerty těchto holek s mladíky z prvních a nejlepších rodin zdají se býti něčím zcela dovoleným, a nestydějí se za toto milkování, ani když známé dámy k tomu přihlížejí. V přestávkách shromažďuje se celý zástup veřejných dívek, starých i mladých libertinů ve velkém sále, saloně, který jest umístěn v prvním pořadí a kde jsou prodávána občerstvení všeho druhu. Stěny jsou ze zrcadlového skla, pokoje kolem opatřeny jsou otomany a pohovkami. Sta svíček a veliký lustr, na němž hoří stejný počet světel plynových, ozařují tuto scénu nevídané nestoudnosti a drzosti.“

Vedle nevěstek veřejných konaly v divadlech pohlavní službu také biletářky a prodavačky květin a pomorančů a pak hlavně statistky a dívky z baletního sboru. Pokud nebyly zaměstnány na jevišti, potulovaly se stále po divadle, očekávajíce lísteček, který by je zval do některé lóže k důvěrné hodince. U baletu mohly býti dívky, aniž dovedly tančiti; většina vystupovala jen v nepatrných, snadných úlohách statistky, za to však potřebovala pikantní postavy a galantní povahy. Jejich sukním bylo podobati se divadelní oponě: na lehký pokyn musely kdykoli zdvihnouti se nebo spadnouti. Čím byl balet dvorní, o tom jsme se již dříve zmínili a vyplývá to přirozeně z poměrů u absolutistických dvorů. „Královská akademie hudby a tance respektive Opera, byla harém, ženská stáj pro knížata, veřejný dům pro šlechtice.“

Dráždivý účinek divadla projevoval se v galantní době a projevuje se tu a tam po dnes i v jiném směru. Rampové světlo propůjčuje tomu, kdo vystupuje v jeho rámci, ženě i muži, desateronásobný půvab pro oči obecenstva. Tak za všech dob byla pokládána herečka za nejžádoucnější milenku a herec za nejideálnějšího milovníka. I v 18. století, ač žena veřejně vystupující byla stále ještě mimo zákon a společnost, bylo největší ctižádostí řádného světáka, aby měl za milenku umělkyni z Opery. Slepě se pro ně ničili. A na druhé straně nejvznešenější dámy zápasily spolu zcela veřejně o přízeň proslulého zpěváka nebo tanečníka. „Chvěly se blahem, jakmile se objevil na jevišti, a naslouchaly mu jako v radostném opojení. Mladé ženy počínaly si jako zběsilé. Bylo je zříti, kterak vystrkují polovinu těla z lóže, samy se vystavují na odiv ve svém bláznivém rozčilení, a nejedna nikoli z nejošklivějších chtěla se mu ukázati,“ napsal Marmontel o úspěších jednoho francouzského zpěváka, který od svého prvního vystoupení byl „modlou obecenstva a rozkoší dvora“.

Vládnoucí třída neměla však dosti na erotice v divadle veřejném, nechtěla se již spokojiti s pikantním naznačováním a přála si viděti na jevišti slova proměněná ve skutek. Vedle toho lesk dvorních divadel oslňoval bohaté lidi, takže si o překot zřizovali vlastní scény ve svých palácích. Tato soukromá jeviště byla také často spojována s luxusními petites maisons, čímž určena byla také povaha toho, co se na nich provozovalo. Byly to vždy erotické hry, někdy velmi volné, často však sprosté. Domácí jeviště povstalo z přání, aby v malém kroužku mohly býti hrány odvážné kusy, jejichž veřejné provozování byl by nepřipustil královský censor, oficielní strážce dobrých mravů. Kluzká představení, sotva zastřená dvojsmyslností, vyplňovala nejdříve tyto domácí večery, ale brzy se zvrhla v necudné hry, jejichž dramatické texty tvořily pouze záminku. Balety a pantomimy vyžadovaly ovšem většího aparátu a mohly býti tudíž provozovány jen na soukromých jevištích pánů nejbohatších; ostatní libovali si ve vlastních kusech divadelních, v aktovkách podle erotických motivů klasických, hlavně pak v erotických hrách pastýřských a společenských kusech o jednom nebo dvou jednáních. Tato představení byla zběsile navštěvována všemi, kdož náleželi ke „společnosti“. Jistý spisovatel vylíčil takovou návštěvu u hraběte de Clermont v 1754: „Kam jedou všecky ty šedivé karosy v odlehlé čtvrti pařížské? Není viděti štítku se jménem ani štítku se znakem. Kočové jsou bez chocholu a kníru, lokajové bez livreje a přece vezou nejvyšší společnost dvorní. Z karos vystupují dámy, které jsou neobyčejně prostě oblečeny a všecky mají malé černé masky. Pojďme s nimi těmi dlouhými alejemi, ozdobenými stromy, vstupme s nimi do toho malého sálu divadelního. Jak pěkný je, jak krásně vyzdoben, jak tato stříbrná lemování a střapce zvyšují galantně účinek dekorací z růžového hedvábí. Jaké plýtvání svíčkami na jevišti a jaká temnota naproti tomu v lóžích! Co spatříme? Kdo jsou herci? Vystoupí Horaciové nebo Cimové? Nikoli, vznešené krásy velikého Corneilla, jeho karaktery tak hluboké, tak pravé, tak komické, jimž tleskal Ludvík XIV., nemohou již nadchnouti tyto lidi. Jsou to blaseovaní hosté, jimž se znechutilo výtečné víno a kteří se opájejí nápoji silnějšími. Závidějí lidu jeho hrubé požitky. Fraška plná špinavých dvojsmyslů a neslušných žertů má tu svůj stánek. Ženy chodí sem maskovány, aby naslouchaly a dívaly se a nebyly viděny; pochopily byste to, kdybych vám vypravoval obsah jen jediného kusu z těch, jež jsou tu hrány.“ —

Zbývá nám dodati ještě několik slov o řeči, literatuře a umění doby absolutistické, poněvadž i tu proniká pravá povaha galantní doby a vyniká její poměr k ženě. Víme již, jak a proč byla galantní doba prosycena erotikou a čím tato erotika ke svému neprospěchu lišila se od erotiky renesanční. Poněvadž cítili galantně, myslili galantně, tedy se také galantně vyjadřovali. Proto řeč v době vladařského absolutismu byla z gruntu jiná než ve dvou stoletích předcházejících. Především vyjadřovala stavovské a třídní rozdíly. V renesanci nelišila se hlučná řeč panská téměř ničím od pouliční řeči lidové; nyní se vytvořila vznešená, nehlučná řeč salonní a vedle ní řeč plebejská, která před pány a představenými byla rovněž tlumená. Neboť hlasitá řeč vyjadřuje svobodné mínění, kdežto poddaný v ancien regimu vlastního mínění neměl a míti nesměl. Bylo mu mluviti tlumeně před každým policajtem.

Ztlumenost galantní řeči salonní měla ovšem ještě jiný důvod a smysl, hlavně pokud běželo o řeč se ženami. „Byla-li oslovována dáma, dělo se to vždy hlasem poněkud tišším, než mluvil-li muž s mužem. Tento jemný rozdíl ve styku byl nevylíčitelně půvabný. Zato však slova byla volná až k drzosti,“ napsal vévoda de Lauzun do svého deníku.

Rovněž zřetelná nesměla býti řeč za absolutismu tak, jako byla renesance. Stala se jednak opatrnou, jednak dvojsmyslnou, tedy i bohatší, pružnější a rafinovanější, hlavně pokud běželo o věci pohlavní. Dvojsmyslnosti náležely k bontonu. O salonu vévody de Choiseul, ministra Ludvíka XVI., kde projednávány byly i důležité otázky politické, čteme: „Vládnoucí tón byl tu neobyčejně volný; ona půvabná lehkost mravů, které společnost holdovala, byla také denním programem v Hautefontaine, venkovském sídle vévodově. Mladá paní, kterou její postavení a rodinné vztahy přinutily k návštěvě Hautefontaine, vypravovala, jak těžce si zvykala na tón v domě, jeho bezmeznou volnost a kluzké vtipy, které byly pronášeny jako něco samozřejmého. Její plachost a láska k jejímu manželu, kterých nedovedla skrýti, dávaly popud k tisícerým posměšným poznámkám a vtipům. Starý velkovikář, který viděl, jak nešťastnou činí ji všecky tyto posměšky, řekl jí jednoho dne: Nebuďte smutna, madame! Jste hezká, a to jest již nespravedlnost; ale to by vám rozhodně ještě odpustili. Chcete-li tu však klidně žíti, musíte lépe skrýti svou lásku k manželu. Manželská láska je to jediné, co tu není trpěno.“

Pokud však běželo o „lásku“, neznali mezí, jakmile se o ní bavili. Páni provokovali, a dámy, mluvíce o třetí osobě, líčily nejraději svá milostná dobrodružství se všemi podrobnostmi. Žofie d’Houtetot, v jejímž saloně býval Diderot a proslulé kroužky encyklopedistů, zveršovala své vlastní sensace milostné a v dobré náladě při víně předčítala je nenuceně Diderotovi. Filosof zaznamenal si o nich: „Verše sršely ohněm, prudkostí a barvitými obrazy. Byla mezi nimi také oslava jedné ženské dokonalosti, velmi ceněné.“

Venkovské měšťáctvo, o jehož mravech rozhodovala nutnost pilné práce a nikoli honba za požitkem, nevedlo ovšem takových řečí a bylo tehdy celkem ve vleku pobožnůstkářství, jemuž každé veselé slovo představovalo hřích. Za to měšťáctvo v městech sídelních nebylo mnohem cudnější v tomto směru než třída panská. Bavilo se jako v renesanci kluzkými anekdotami, hádankami, šprýmy a vtipy.

Také pouliční zpěváci a dryáčníci přednášeli a zpívali nejhrubší produkty kluzkého obsahu. Anglickou specialitou byly baladové ženy. Archenholtz píše o nich: „Balady ty jsou sepsány zcela řečí lidu a rýmy lze si snadno zapamatovati. Množství baladových žen zpívává večer ty nejneslušnější: každá žena má u sebe mnoho exemplářů písní, které zpívá, a prodává je třeba za nejmenší peníz měděný, který jí dáte. Frivolní přednes nestoudné zpěvačky a lákavá melodie doporučují špinavý text ještě více; půl tuctu takových písniček pouličních zničí tedy úplně zásady snad dobré, v nichž vychovávány jsou tu služky.“

V lidu udržel se přese vše patrně dlouho zdravý sloh hrubiánský, který neměl nic společného s galantní sprostotou. Důkazem toho jsou jednak lidová přísloví a pak hlavně lidoví kazatelé, z nichž jistě nejvíce vynikl nejen hrubostí, ale i vtipem, duchaplností a smělou pravdomluvností vůči bohatým a mocným známý nám již Abraham a Santa Clara (1644 — 1709), kazatel ve dvorním kostele vídeňském, jehož pravé jméno bylo Ulrich Megerle a jenž pocházel ze Švábska.

Pokud běží o galantní literaturu, víme již, že tu s hlediska kulturně-historického náleží první místo veliké literatuře memoárové, kterou nám ancien regime odkázal. Její věrohodnost není sice bez závažných kazů, ale její dokumentární hodnota je přes to veliká, poněvadž galantní básnictví, policejní akta soudobá a také akta soudní potvrzují její obsah, a máme i jiné možnosti kontroly, takže můžeme sice připustiti, že tyto různé paměti a vzpomínky často přemršťují, přebarvují a retušují skutečnost, hlavně pokud běží o ženy a erotiku, nicméně říkají výrazněji totéž, co dokumenty zcela neklamné zaznamenaly jen suše. Tato memoárová literatura, většinou plýtvající erotickými podrobnostmi, nesvědčí však o nějaké snaze říkati za každou cenu pravdu, o odvaze ke všemu se přiznávati, nýbrž spíše o zálibě v novém prožívání zažitých rozkoší, v možnosti nového hýření ve fantasii, a pak také o soudobém exhibitionismu, perversní choutce stavěti na odiv i svou hanbu, ponižovati se veřejně aspoň na papíře, když ve skutečnosti to nebylo tak snadné.

S podobnou důkladností a podrobností jako v memoárech bavilo se galantní panstvo o nejdůvěrnějších věcech pohlavního života svého i cizího také v dopisech. Klasickým příkladem takové literatury z nejvyšších kruhů je korespondence pruského krále Bedřicha II. s jeho duchaplnou sestrou, markraběnkou z Bayreuthu, která napsala rovněž své paměti. Aby si jako bratr a sestra mohli pikantněji vyměňovati své názory na věci erotické a při tom stejně pikantně dávati najevo své smyslné choutky, prováděli tuto zábavu jménem svých oblíbenců: Diana, fena králova, píše Folichonovi, psu markraběnčinu, a naopak, při čemž je ovšem v tomto případě fena živel útočný a pes částí mírnější. Nicméně běželo tu patrně jen o duchovní lásku sourozeneckou.

V galantní literatuře měl ovšem nemalou úlohu anonymní pamflet, jakž v době absolutistické je velmi pochopitelné. Útoky na držitele moci, na vladaře a jejich milostnice nebo na kněžny a jejich oblíbence byly nejhojnější. Lid také ochotně šířil plody této mstivé musy, třebaže skuteční původci nebo inspirátoři anonymních pamfletů, satir, epigramů, posměšných písniček a vtipů seděli pravidelně velmi vysoko a sledovali cíle velmi osobní nebo pěstovali skandál pro skandál. Nicméně přes původ svůj nepříliš čistý a přes svou anonymitu měly tyto politické nebo jen erotické pamflety jistou oprávněnost i užitečnost, i když příčinu soudobých neřestí a běd viděly v jednotlivých lidech a nikoli v povaze absolutistických řádů. K tomuto vyššímu a účelnějšímu hledisku nedospěla tehdy ještě většina lidí. Jako ukázka stůjž zde jen prosaický „otčenáš“ na „velemilovaného“ Ludvíka XV., vyhovující jistě obecnému smýšlení:

„Otče náš, jenž jsi ve Versaillesu, nebudiž posvěceno již jméno tvé, trůn tvůj je velmi otřesen — tvá vůle nestaň se již ani na nebi ani na zemi. Chléb náš vezdejší vrať nám dnes zase, jejž jsi nám ukradl, a odpusť našemu parlamentu, že bránil zákony, jakož my odpouštíme tvým ministrům, že je chtějí zničiti. Nedej se již Dubarryovou uvésti v pokušení, nýbrž zbav nás kancléře! — Amen.“

V hojnosti pamfletické produkce literární vyskytlo se tu a tam i satirické dílo umělecké, epigram opravdu pěkný, dobrá písnička i rozměrné dílo, jehož nejlepší příklady jsou Diderotovy „Žvatlavé klenoty“, pikantní satira na Ludvíka XV. a jeho dvůr, a Voltairova „Pucelle“, drastický útok na kult „panny orleanské“.

O povaze slovesného a výtvarného umění za ancien regimu, především o umění rokokovém zmínili jsme se stručně již dříve; dodejme ještě karakteristiku Fuchsovu: „Rokoková společnost našla svého kronikáře v umění. Žádné pero nebylo by bývalo schopno popsati zjemnělost jejího požitkářství, marnotratnost její rafinované kultury. Z překypujícího bohatství hravých linií tohoto umění však, jehož bezoddyšný let zdá se vysmívati všem zákonům rozumu a činiti pochybnými všecky zákony tíže, zaznívá stejná životní radost, stejná neodpovědnost překotná jako z proslulého doznání oné veliké soudobé umělkyně života: Po nás ať přijde potopa! Pro úsudek pozdější doby ztotožnilo se také umění této doby úplně s jejím duchem jako u žádné jiné epochy světových dějin. Kdo zná umění rokoka, domnívá se znáti celou tu dobu, jako by těmito bláznivými kudrlinkami zvláštními koloval ještě tajemný život, jako by tichý šepot minulosti celoval se tu něžně s přítomností.“ Nesmíme však zapomenouti, že tuto rokokovou společnost představovaly jen neširoké třídy a vrstvy vládnoucí. O lidu, o jeho zoufalé bídě nevědělo toto umění zhola nic, sloužíc toliko labužnictví mocných a bohatých, jako rovněž cizí byly mu veliké vášně, vůbec každá skutečná síla a velikost. I ti umělci, kteří chtěli ctnost vychvalovati, činili to v pikantní a galantní omáčce.

To platí i o klasických spisovatelích této doby, ať již to byli ve Francii Lafontaine, Voltaire, Rousseau, Crebillon, Diderot, nebo v Německu Lessing, Wieland, Bürger, Heinse. U většiny těchto slavných spisovatelů hlásí se o slovo již předvoj nové doby měšťanské, ale galantní živel má přesto v jejich díle i životě největší úlohu. Jak v lyrice, tak v próze projevovalo se to především zálibou v obšírném líčení „nedovoleného flirtu“ a důvěrných podrobností milostných.

Tendence doby vedla však nutně ke vzniku zvláštního románu erotického, v němž všecko se otáčelo kolem pohlavního aktu, a jenž byl nejmistrnější, když líčil nejvýstřednější variace pohlavního ukojení. Tento druh erotické literatury objevoval se pak i v jiných formách: fingovanými memoáry, fingovanými kázáními morálními, sensačními soudními přemi rozvodovými, literárně zpracovanými atd. Erotické ilustrace podporovaly nejsměleji účel těchto spisů, ba dělo se, že i z knih obsahu více nebo méně nevinného dělány byly násilně, kluzkými ilustracemi, pornografie.

Tato literatura rozšířena byla ve všech kruzích, které měly na ni peníze, nechyběla ovšem na vlastních místech galantního milkování: knihovny v petites maisons obsahovaly jen ji, jen ona se také povalovala v lepších nevěstincích spolu s alby rytin, plnými „postojů Venušiných“, které byly horlivě napodobeny v milostné skutečnosti. Tato literatura byla také v budoárech a ložnicích žen, více nebo méně ukryta před nepovolanými zraky. Vznešené dámy málo se za ni ostatně styděly. V memoárech vévody de Choiseul čteme: „Za nic na světě nebyli by zámečtí páni z Hautefontaine a jejich hosté vynechali nedělní mši: zbožně šlo vše do kostela. Ale nikdo se nepodiví, když tu a tam úsměv si pohraje kolem rtů modlících se! Každý má v ruce knihu, z které horlivě čte. Podle vazby je to kniha modlitební, její obsah však tvoří sbírka kluzkých, skandálních historek. Nikdo se tím netají: všecky tyto knihy zůstanou po celý týden v kapli, kde sloužící a voskaři se mohou podle chuti z nich pobaviti.“

Veliký byl počet erotických a necudných žertů, provozovaných slovem nebo obrazem na různých předmětech denní nebo sváteční potřeby: vedle svatebních talířů, mís a nočních nádob, byly erotickými obrazy zdobeny nebo přímo formou mužských i ženských genitalií prováděny kordy, držadla, dýmky, poháry, karty, flakony, džbány, kachlíky atd., což se podobně dělo sice i dříve, ve starověku jako ve středověku, ale počínajíc 17. stoletím zaplavovaly takové předměty celý život, v jejich povaze nabyla převahy úpadková pikantnost a přicházely stále více i do rukou žen.

Až kam se takové předměty v galantní době šířily, o tom vypravuje Archenholtz z Anglie: „Jakýsi James Price byl zatčen úředníkem, vykonávajícím dozor nad podomními obchodníky, poněvadž neměl povolovacího listu. Inspektor viděl ho v Richmondu, že chodí dům od domu a prodáva tabatěrky. Při důkladné prohlídce jeho bylo shledáno, že mnohé z těchto krabiček opatřeny byly velmi necudnými obrázky a rytinami, z nichž některé měly hodnotu opravdu uměleckou. Tyto nabízel Price především v dívčích školách a měl veliký odbyt u slečinek. Byl odsouzen k deseti librám pokuty, která pro neschopnost obžalovaného zaplatiti, byla mu proměněna ve tři měsíce polepšovny.“ —

Vévoda Filip Orléanský, regent francouzský, seděl jednou za stolem s paní de Parabere, arcibiskupem cambraiským a finančníkem Lawem. Když hostina končila, přinesli mu nějakou listinu k podpisu: chtěl vzíti pero a podepsati, ale nemohl, neboť tak byl opilý. Předal pero paní de Parabere a řekl jí: Podepiš, děvko. Odpověděla, že jí nepřísluší podpisovati; dal tedy pero arcibiskupu cambraiskému a řekl mu: Podepiš, pasáku. Arcibiskup se zdráhal rovněž. Poté podal pero Lawovi a řekl mu: Podepiš tedy ty, taškáři. Law nepodepsal jako ostatní. Tu regent učinil tuto případnou poznámku: Jak znamenitě spravovaná to říše: spravovaná děvkou, pasákem, taškářem a opilcem. A podepsal.

Tahle karikujíci anekdota karakterisuje znamenitě galantní společnost absolutistickou. Zevně byla skutečnost její snad líbeznější, uvnitř byla ještě horší než tento příběh. Jen honba za rafinovaným požitkem smyslným byla tmelem vládnoucích tříd a stavů, jen v kultu neřesti byla solidární společnost feudální, učinivši si z milkování hlavní řemeslo. A čím více se blížil okamžik měšťáckého soudu nad ancien regimem, tím zuřivěji tančila vědomě i nevědomky svůj poslední vilný taneček na třídní sopce…