ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poznali jsme již přímé příčiny jednoho nejdůležitějšího zjevu a nejvelikolepějšího hnutí v soudobé společnosti: diferenciace žen. S postupující socialisací rodinných funkcí počala nejprve u žen tříd zámožných, jimž hospodářská nezávislost dovolovala konkurenci s mužem: zde se osvobodila žena nejdříve z patriarchálního poddanství a procitla jako osobnost. To ji vedlo k tomu, aby si hledala povolání a přestala býti pouhou loutkou více nebo méně rozmařilou nebo pouhou velitelkou nad služebnými, jejichž funkce se stávala stále duchaprázdnější. V třídách nezámožných a pracujících jest žena týmž vývojem vedena k výdělečné práci, což ji činí hospodářsky samostatnou, aspoň částečně na muži nezávislou: poddanské city z ní mizí, béře si pohlavní svobodu a emancipuje se podobně jako její bohatá sestra.

S hlediska sociologického můžeme tuto diferenciaci žen, toto novodobé hnutí ženské pokládati jen za pokračování prastarého procesu podle obecného zákona, jímž řídí se veškeren vývoj nejen v oblasti lidské kultury, nýbrž všude v organické přírodě. Od jednobuněčného organismu až k ssavci jest rostlina i živočich tím výše na vývojovém žebříku, čím více jest v jeho organismu zvláštních orgánů pro zvláštní funkce. V jednobuněčném organismu jsou všecky životní funkce jaksi spojeny v jedné buňce: cítění, pohyb, výživa, trávení, vyměšování, rozplozování (dělbou), všecko koná malý mikroskopický chuchvaleček protoplasmy. Kdežto u ssavce jsou zvláštní buňky pro cítění v orgánech pro smysly, zvláštní buňky pro pohyb ve svalech, zvláštní buňky pro trávení ve střevech, játrech, žlázách vyměšujících sliny, zvláštní buňky pro rozplozování, zvláštní buňky pro myšlení v mozku atd. A tento vývoj se nezastavil u kulturního člověka, a není omezen jen na organismus živočišný: lze jej stejně pozorovati i v organisaci společenské. Prahordu lidskou tvořilo téměř stejnorodé stádo individuí, která byla všecka přibližně stejně činna, kdežto v moderním státě je milionové obyvatelstvo diferencováno v mnoho set různých povolání.

V první epoše lidstva existovala toliko diferenciace pohlavní, t.j. mezipohlavní dělba práce. Muž opatřoval jako lovec a bojovník především potravu živočišnou, kdežto žena sbírala potravu rostlinnou, starala se o ohniště a děti. Na jedné straně všichni muži a na druhé straně všechny ženy konali stejnou práci, zvláštních povolání nebylo. V druhé epoše nastala diferenciace mužů, muži se počali rozčleňovati do různých oborů činnosti. Tak vznikli zemědělci, rybáři, lovci, řemeslníci, obchodníci, kněží, učenci, lékaři, vojáci, panovníci atd. S rostoucí kulturou vzrůstala také tato specialisace, takže dnes je asi deset tisíc různých povolání. Ženy však, nehledíc k mizivým výjimkám, setrvávaly při činnosti nediferencované, při t. zv. domácí práci. Nyní nastává epocha třetí, epocha diferenciace žen. Dělba práce se nezastavila před druhým pohlavím, nýbrž neodolatelnou silou uchvacuje i ženy, takže dnes téměř třetina národohospodářské práce je konána ženou.

Tato diferenciace žen pokládána byla a mnoha ideology měšťáckými je pokládána dosud za poblouzení, za nešťastnou episodu v dějinách dělby práce, způsobenou „náhlým“ vpádem strojové výroby a zasluhující, aby byla všemi prostředky potírána. To jí ovšem nevadí, aby rychlým tempem nepokračovala a nestávala se pomalu zcela samozřejmou. Dnes vidíme v diferenciaci a emancipaci ženy vývojovou nezbytnost a chápeme, že společnost, ve které jsou nejen muži, nýbrž i ženy diferencovány, t. j. konají organisovanou práci, spěje k vyšší formě kulturní.

Až ku prahu devatenáctého století nelze mluviti o nějakém hnutí směřujícím k osvobození všeho ženského pohlaví a vyrůstajícím z jeho vnitřního vývoje: až do té doby setkáváme se v dějinách kulturního světa západního toliko s jednotlivými osobnostmi ženskými, které použily své příslušnosti k vyšším stavům, aby se osvobodily do jisté míry z duchovní stísněnosti, vstupujíce zároveň úsilovně do mužských šlépějí. Takové byly především učené ženy renesanční v Italii a částečně i ve Španělsku; počínajíc Boccacciem vznikla v Italii jakási móda vypočítávati a oslavovati zvučnými slovy vynikající ženy od dob starých Řeků a činiti z otázky vyšší ceny ženského pohlaví předmět společenské zábavy. Pro emancipaci ženského pohlaví nemělo to však hlubšího významu. Ve Francii, Anglii a Německu, kde ženy vládnoucích tříd nebyly tak zasypány bohatstvím a krásou jako jejich vlašské sestry, trvalo to déle, než se u nadaných žen probudila touha po intelektuální rovnoprávnosti a činnosti.

Za typickou francouzskou ženskou osobnost renesanční lze považovati Kristinu Pisanskou; její úsilí intelektuální bylo spojeno s nutností vydělávati si. „Brzy ovdověvši byla nucena živiti a vychovávati své děti. Poněvadž se jí dostalo vychování dobrého podle názorů její doby (15. století), vzdělávala se se železnou energií dále a dokázala toho, že uživila spisovatelstvím sebe i své děti. Román o růži, duchaplné Dějiny Karla V. rozšířily její jméno za hranice vlasti. Zvláště zajímavým však pro posouzení ženské otázky oné doby jest její polemický spis ,La cité des dames‘. Líčila v něm život a působení italské juristky Novelly d’ Andrea, aby, navazujíc na to, mohla vystoupiti pro vědecké vzdělaní žen, a prohlásila na konec, že muži jsou hlavně proto proti němu, že se bojí, aby se ženy nestaly nad ně chytřejšími. Kristina Pisanská požívá slávy, že touto prací napsala první spis o otázce ženské emancipace; byla k tomu předurčena v důsledku vlastního boje životního.“ (pozn. 27)

Jakousi následovnicí její byla mademoiselle de Gournay, adoptivní dcera Montaignova, která hlásala rovnoprávnost pohlaví, vyjímajíc brannou povinnost, a z ostatních učených žen francouzských vynikly duchem Markéta Navarrská, známá spisovatelka Heptameronu a zajímavých dopisů, karakteristických pro ducha 16. století, Markéta z Valois, která po padesáti letech vydala spis o převaze ženského rozumu a nízkosti soudobého světa mužského, a konečně Anna Dacierová, překladatelka Plauta, Aristofana, Terence a Homéra, vynikající skutečnou učeností. Na konec však stala se ženská učenost módou v „dobré společnosti“, a précieuses z hotelu Rambouillet, markýzského paláce, v němž shromažďovali se v 17. století literáti a esthétové francouzští, byly právem sesměšněny veselohrami Molierovými.

V Anglii měl svobodomyslný vývoj politický vliv i na obecné mínění o ženě, a ženy vládnoucích tříd měly tu jistá politická práva. Velkostatkářky starousedlých rodin a svobodné měšťanky vysílaly své zástupce do parlamentu. Některé státní úřady, na př. úřad smírčího soudce, mohly býti a byly hojně zastávány i ženami. V 1697 vystoupil Daniel Defoe s návrhem na založení ženské akademie: „Kdyby vědění a rozum byly pro ženské pohlaví zbytečnými přídavky, nebyl by jim bůh poskytl k tomu schopností.“ Již před tím, v 1694, kritisovala ostře výchovu ženského pohlaví Mary Astellová, kterou jako předbojovnici ženského hnutí možno stavěti po bok Kristýny Pisanské. Navrhovala, aby byly založeny ústavy, v nichž by se vzdělávaly ve vědách nejen dívky, nýbrž i osamělé ženy, nespokojené se svou nečinností, byly vedeny k užitečné práci ve službách chudých a nemocných. S logickou bystrostí obracela se proti právu silnějšího: „Předčí-li podle přírodního zákona každý muž každou ženu, nesměla by ani největší královna panovati, nýbrž bylo by jí poslouchati posledního sluhu… Dává-li pouhá síla právo vládnouti, jsme povinny poslušností každému nosiči břemen… Ale nejsilnější muž není vždy nejmoudřejší… Duch jest dar, jejž bůh rozdělil pohlavím nestranně.“ Tyto snahy zůstaly však nepovšimnuty. Na počátku 18. století byly anglické ženy výslovně vyloučeny z volebního práva. Vůbec ženská otázka nabyla v Anglii brzy formy otázky právní a politické, při čemž snahy o rovnoprávnost intelektuální ustupovaly do pozadí. Jako bojovnice za politická práva žen vynikla za Karla II. Anna Cliffordová.

V Německu dlouho zanedbaném z příčin, které jsme již dříve poznali, počali se vlivem vlašské renesance zabývati theoreticky ženskou otázkou humanisté, ale nad tím, co v Italii vzniklo bez boje přímým vlivem velkých výbojů duchovních, „stavěl hloubavý Němec rozvláčné theorie, a pomalý, uměle krocený duch německé ženy dovedl cizí stravu snésti pouze v homeopatickych dávkách. První učenec, jejž možno uznati za předbojovníka ženské otázky tohoto způsobu, byl znamenitý platonsko-křesťanský filosof Kornelius Agrippa z Nettesheimu. Jeho spis o přednostech ženského pohlaví, jenž vyšel v 1505, čte se částečně jako moderní obrana ženského práva na vzdělání. Bičuje vychovávání děvčat k lenosti a vysvětluje, že toliko ono je vinno, nerozvinují-li ženy svých schopností a nemohou-li podati důkaz své duševní síly, mužům rovnocenné… Ale přes veškery theoretické rozbory zůstalo ženské vzdělání omezeno na elementární vědomosti; k výjimkám zcela ojedinělým náležela na př. Charitas Pirkheimerová, která našla v domě svého bratra světla německého umění a vědy shromážděna a žila mezi nimi, podobna princeznám na dvorech vlašských mecénů. Šlechta zesurověla, měšťanstvo bylo obmezené a střízlivé, dvory knížecí chudé a malé. Teprve se 17. stoletím nastala jakási změna.“ Ale v této době měla již učenost ženská stejně jako mužská neplodný a epigonský karakter, tkvěla na povrchu, byl to „krám vědomostí“, z něhož citlivější ženy unikaly do par mysticismu a náboženských bludů. Na počátku 18. století pak počalo se vlivem anglických plánů hojně debatovati o potřebě vyššího vzdělání pro ženy, v Hamburku málem že nebyla založena ženská akademie, ale ve skutečnosti se nestalo nic, všeobecné vzdělání pro ženské pohlaví zavedeno nebylo, množily se jen „učené dámy“, které spíše z ješitnosti než z vnitřní touhy po vzdělání toužily po doktorském klobouku. Nad tyto učené dámy vynikla opravdu jen Karolina Herschelová, zdatná pomocnice svého bratra, slavného hvězdáře, aniž k tomu potřebovala akademických hodností.

V 18. století byly učené dámy zastíněny, jak víme, maitressami na trůně a salonními lvicemi. „Jako móda stlačovala všecku přirozenost, násilně svírala tailli, zvětšovala do nesmírných rozměrů kyčle obroučkovými sukněmi, vlasy zbavovala jejich barvy pudrem, líčidlem a náplastěmi dělala z obličejů masky, tak byly také potlačeny a zpitvořeny všecky přirozené city. Láska, umění, věda — vše stálo toliko ve službách touhy po požitku. Mnoho slavená duchaplná konversace 18. století byla třpytná a povrchní, vypočítaná jen pro triumf ješitnosti… Kdežto však na jedné straně odumíral citový život ženy, a nade všemi těmi krásnými a bystrými ženami oné doby spočívá stín smutku, vyvíjel se na druhé straně její rozum, její kritický úsudek v míře dosud neznámé, a žena počala vládnouti nejen v říši společnosti, módy, krásných umění, nýbrž i v říši politiky. Jí dávali se ve svých rozhodnutích voditi králové, ministři a diplomaté, její sympatie a antipatie měly na ně vliv.“ Montesquieu pravil: „Kdo vidí ministry jednati a nezná žen, které je ovládají, jest jako někdo, kdo vidí pracovati nějaký stroj, ale nezná sil, kterými je poháněn.“

Přicházela revoluce. Revoluční ideologové, plody rodícího se převratu třídního, Diderot, d’Alembert, Voltaire, Montesquieu a konečně Rousseau, podmaňovali si ženy podle jejich třídní příslušnosti. Kdežto rozmařilé aristokratky a maitressy viděly v módní filosofii jen novou sensaci a v takovém Rousseauově „návratu k přírodě“ na příklad jen příležitost k aranžování nových požitků, oddávaly se ženy měšťanské revolučním ideím se značnou dávkou třídního uvědomění a připravovaly se vstoupiti na kolbiště vnitřní politiky. Neckerová, Rolandová, Condorcetová, Staëlová, v jejichž měšťanských salonech shromažďovali se vůdčí duchové revoluční a kde úsudek žen byl ctěn stejně jako úsudek mužů, representovaly měšťanskou revoluci stejně dobře jako jejich manželové, ba někdy i lépe, jako na příklad u Rolandů, kde žena byla jistě silnějšího a bystřejšího ducha než muž. Přispěl k tomu i vliv Ameriky.

„Americké ženy podněcovaly od počátku odpor vlasti proti anglickému panství. Mercy Otisová Warrenová, sestra ohnivého bojovníka za svobodu, Jamesa Otise, sdružovala ve svém saloně vůdce hnutí; když ještě ani Washington nechtěl nic věděti o konečném oddělení kolonií od mateřské země, horlila pro nezávislost Ameriky. Byla v čilé korespondenci s Jeffersonem, a prohlášení nezávislosti projevuje zřejmě stopy jejího ducha. Ona i její přítelkyně Abigail Smithová Adamsová, manželka prvního presidenta Spojených států, byly však také prvními předbojovnicemi rovnoprávnosti ženského pohlaví. Když se měl kontinentální kongres raditi v 1776 o ústavě, psala Abigail Adamsová svému choti: „Nevěnuje-li příští ústava ženám důkladné pozornosti, jsme odhodlány k odboji a nepovažujeme se za povinny podrobiti se zákonům, které nám nezajišťují hlasu ani zastoupení našich zájmů.“ Ve stejné době žádala připuštění ženského pohlaví do veřejných škol a odůvodňovala svůj požadavek tím, že chce-li stát míti hrdiny, státníky a filosofy, musí míti nejdříve ženy opravdu vzdělané. Se zřetelem k tomu byly školy ženám otevřeny, kdežto jejich přání po politické rovnoprávnosti zůstalo ve Spojených státech celkem nesplněno. Toliko New-Jersey a Virginie poskytly jako první státy na světě volební právo svým ženským občanům, kterýžto zákonodárný čin vzbudil daleko za hranicemi Ameriky největší pozornost.“

V 1786 bylo pod vedením Montesquieua, La Harpa a Condorceta založeno v Paříži lyceum, které se stalo brzy shromaždištěm nadaných žen a malého kroužku mužů. Poslední encyklopedisté a jejich žáci přednášeli tu o matematice, chemii, fysice, dějinách, literatuře a filosofii; jejich přednášky však stávaly se s postupem revoluční nálady agitačními řečmi plnými ohně a nadšení. Neupřímný poeta a kritik La Harpe objevil se tu na tribuně ve frygické čapce, mezi žákyněmi byla i potomní paní Tallienová, frivolní „madona thermidorská“.

Revoluční ženy měšťanské, řekli bychom raději: revoluční dámy, byly však velmi daleky toho, aby domyslily ideály spravedlnosti a rovnosti. Jistě měly jinou ideologii a jiný poměr k pracovitému životu než jejich aristokratické konkurentky, ale revoluce je uspokojila ihned, jakmile jim a jejich mužům zabezpečila výsadní místo u „hostiny života“ a trvalý vliv v politické aréně. Více nechtěly, o obecné vzdělání ženského pohlaví se nestaraly, a jakmile revoluce vymkla se z rukou revoluční buržoasie a revoluční vláda přešla na radikální maloměšťáctvo, staly se jejími odpůrci.

Národní shromáždění bylo sice s počátku bombardováno peticemi a letáky, aby uznáno bylo i státem právo žen na vzdělání, ale konstituce z 1791 zaujala k tomu stanovisko odmítavé. „Tayllerand předložil národnímu shromáždění zprávu o nové úpravě veřejného vyučování… Přál si omezení ženského vzdělání na nejmenší míru a, aby to mohl odůvodniti, vrátil se až k otázce, má-li býti na ženy hleděno jako na státní občany. Předeslal, že se to jeví jako nespravedlnost, stojící v nejpříkřejším odporu k ideálům revoluce, stojí-li polovina lidského rodu mimo ústavu, ale dodal, že jinou důležitou okolnost je tu vzíti v úvahu: účelem všech státních zřízení musí býti štěstí co největšího množství. Je-li vyloučení žen ze všech veřejných práv prostředkem pro obojí pohlaví, jimž možno zvýšiti sumu vlastního štěstí, musí je každý stát pojmouti do své ústavy. Poněvadž vychování mužské mládeže má za cíl vzdělání občanů schopných všech práv i povinnosti ke státu, ženám naproti tomu určila příroda život v tichém kruhu uprostřed vlastních dětí a každé přestoupení přírodních zákonů je pramenem neštěstí, nutno, aby vychovávací metody pro obě pohlaví byly zcela rozdílné. Národní shromáždění usneslo se připustiti dívky do veřejných škol toliko do osmého roku, poté svěřiti je domácímu vychování rodičů. Kde toho není, tam mají nastoupiti světské ústavy vzdělávací místo starých ústavů klášterních, aby se v nich dívky vyučily ve všech znalostech a zběhlostech jejich pohlaví přiměřených. Teprve konvent z 1793 postoupil o něco dále nařízením, že všecky děti bez rozdílu pohlaví mají býti společně vychovávány od 5. do 12. roku v tak zvaných maisons d’égalité.“

Ženy, které měly aktivně a hromadně zasáhnouti do revolučních událostí, aniž rozuměly čemu z lidských práv a filosofického řečnění, vyšly z proletářských čtvrtí pařížských, poháněny hladem a láskou, láskou k naříkajícím svým dětem. „Ženy buržoasní zdály se před 1789 býti poraženy slepotou ke strastem a požadavkům žen pracujícího lidu. Horlily pro svobodu a rovnost, pro klidný život v přírodě, pro bratrství a ovšem i pro rovnoprávnost svého pohlaví, pokud běželo o vzdělání a politická práva, ale byly jako vůbec buržoasie oné doby daleky toho, aby přestoupily nebo jen vůbec pohlédly na druhou stranu propasti, která je dělila od proletariátu. Ani memoáry nejznamenitějších žen buržoasních neobsahují vylíčení bídy jejich nejchudších sester, ba ani zmínky o ní.“

*

Francouzská revoluce ocitla se brzy v konfliktu se svými ženami. Ani ženy, ani muži tehdejší nebyli připraveni k tomu, aby mohli rozřešiti ženskou otázku v duchu rovnoprávnosti. Filosofové 18. století nebyli k ženám spravedliví, neboť znali toliko ženy frivolní třídy panské: Rousseau, jehož kritika prokázala ženám velikou službu, odkazoval „napravenou“ a osvobozenou ženu do domácnosti a mateřství; teprve poslední encyklopedista a nešťastný politik Condorcet přiblížil se v několika svých projevech ideologicky požadavkům pohlavní rovnosti. „Vycházel z předpokladu, že ženy jako muži jsou cítící, rozumem obdařené bytosti, schopné mravních představ, a že tudíž musí míti stejná práva jako muži. Žádal pro ně aktivní i pasivní právo volební a nechtěl nic věděti o zákonném jich vyloučení z kteréhokoliv úřadu, při čemž prohlašoval, že je zbytečné zakazovati občanům, aby jich na př. nevolili za vojevůdce, neboť není rovněž třeba zapovídati jim, aby činili slepce soudním sekretářem. Podle Condorcetova názoru byl nejcitelněji porušen princip rovnosti vyslovený revolucí, poněvadž polovina lidského rodu byla oloupena o právo účastniti se zákonodárství. Chce-li se pro tento skutek dosíci uznání, je nutno dokázati, že netoliko přirozená práva žen jsou jiná než práva mužů, nýbrž že i ženy samy jsou neschopny vykonávati občanská práva. Protože je žena člověk jako muž, ať má stejná přirozená práva jako on, neboť buď není vůbec vrozených práv lidských anebo má každý člověk práva stejná, ať jsou jeho pohlaví, náboženství nebo rasa jakékoliv. Pokud běží o důvody, jimiž je dokazována neschopnost ženy vykonávati povinnosti státního občana, obracel se Condorcet nejprve proti těm důvodům, které se týkají fysické konstituce ženské, a vyvozoval, že nemůže uznati, jak by mohly těhotenství a pomíjející churavosti ženské činiti ženy neschopnými vykonávati občanská práva, když i muži jsou vydáni všemožným nemocem, aniž jest pokládáno za nutné odpírati jim proto občanské povinnosti a hodnosti. Dále jest tvrzeno, že žádná žena neprovedla dosud ve vědách nic znamenitého, aniž podala důkazů geniálnosti, při tom však nemyslilo se přece nikdy na to, aby propůjčení občanských práv mužům činěno bylo závislým na jejich nadání. Ani menší míra vědomostí, slabší soudnost, které jsou ženám vytýkány, nemohou, i kdybychom je připustili, býti pokládány za důvod, abychom prohlásili ženy za politicky bezprávné. Jinak bychom se musili důsledně s tímto názorem zříci každé ústavy svobodné a vládu, jakož i vliv na zákonodárství přenechati toliko nepatrnému počtu mužů vědomostmi bohatých a vpravdě osvícených. Co lze spravedlivě ženám vytknouti, jejich nedostatek citu pro spravedlnost, jejich jednostrannost a malé vzdělání, je po hříchu pouhý následek jejich špatného vychování a sociálních poměřů je obklopujících, o jejichž změnu třeba tudíž usilovati. I mnohé důvody utilitářské jsou uváděny proti připuštění žen k občanskému právu: jest prý obava před jejich vlivem na muže, jako by jejich tajný vliv nebyl mnohem povážlivější, než by tomu bylo při vlivu veřejném; věří se také, že by zanedbávaly přirozené povinnosti k domácnosti a dětem, aniž se při tom pomyslí někdy na muže, kteří jsou také nuceni jíti za svým povoláním, za svou prací. Při tom chce se, jak se zdá, úmyslně přehlížeti, že nikoliv všecky ženy mají domácnost a malé děti opatrování potřebné, a že by vykonávání volebního práva nezabralo jim více času, než banální zábavy a vyražení, za nimiž nyní chodí. Takové důvody utilitářské měly vždy ospravedlniti tyranství, nestačily-li důvody jiné: jejich jménem byl spoután obchod a průmysl, jejich jménem byla naplňována Bastila a bylo užíváno mučidel. Ale otázka připuštění žen k občanským právům nesmí býti již odbývána utilitářskými důvody, frázemi a vtipy. I rovnost, kterou Francie pevně stanovila mezi muži, vyvolala příval nabubřelých řečí a laciných vtipů, obstojných důvodů však nemohl nikdo pronésti. Věřím, končil Condorcet, že tomu nebude jinak ani s rovností pohlavní.“

Ale revoluce nešla za Condorcetem a čím více se uchylovala nalevo od své původní linie buržoasní, tím více se klonila k maloměšťáckým ideálům rousseauovským a nelibě hleděla na bouřlivé povahy ženské, které vedly ženské hnutí revoluční. Mnohé tyto ženy skončily pod guillotinou, poněvadž nepochopily revoluční logiky a dávaly se unášeti city, často velmi soukromými tam, kde měly projeviti revoluční rozum. Olympia de Gouges na př., jedna nejvýstřednější žena revoluční, která však měla zároveň smysl pro bídu lidu i bídu svého pohlaví a vydala výmluvný manifest pro práva žen, „byla do nejvyššího vzrušení přivedena rozsudkem smrti nad králem,“ ač v 1789 sama požadovala sesazení krále; lze však velmi pochybovati o tom, že u ní rozhodovaly pouhé momenty sentimentální, když celá věc byla předmětem tuhého boje mezi třídami revoluční společnosti, nikoli prostého politických intrik. Olympia de Gouges první organisovala ženské hnutí v ženských spolcích. Její manifest pro ženská práva dal vzniknouti četným brožurám pro ženské požadavky a proti nim. Módní časopis Journal des femmes proměnil se v první list ženského hnutí, L’Observateur féminin.

Ženské spolky vyznamenávaly se však příliš náruživým a nekritickým zasahováním do politického boje, který v době Konventu dosáhl revolučního vrcholu: běželo o největší věci Francie. Tak se stalo, že Konvent i pařížská Komuna zaujaly k nim odmítavé stanovisko. Ženám byl vytýkán nemravný život a bouřlivý temperament, který z jejich schůzí činil divoká představení. I nejradikálnější politikové odsuzovali vášnivá zasahování žen do politiky; tito heroičtí pracovníci viděli v mnohomluvných spolcích ženských rušivý živel. A tak zůstaly ženy téměř samy. Výbor pro obecné blaho navrhl Konventu zrušení ženských spolků jednou pro vždy. Radikální poslanec Amar odůvodňoval tento návrh před Konventem typickým způsobem protiženským a reakcionářským: „Účelem národních spolků je odhalovati činnost nepřátel obecného blaha, vykonávati dozor nad jednotlivými občany, státními úředníky, ano i nad zákonodárným sborem samým; rozněcovati všeobecné nadšení příkladem republikánských ctností; vzdělávati sama sebe veřejnými rozpravami o chybách nebo přednostech politických nařízení. Mohou se ženy podvoliti těmto stejně užitečným jako těžkým pracím? Nikoli, neboť jsou povinny věnovati se důležitým starostem, které jim uložila příroda… Každé pohlaví je povoláno k činnosti, ktera je mu přiměřena; jeho jednání jsou omezena kruhem, kterého nesmí překročiti, neboť sama příroda vytýčila člověku tyto hranice… Dovoluje ženě počestnost, aby se veřejně ukazovala, s mužem diskutovala a veřejně tváří v tvář národům se vyslovovala o otázkách, na nichž záleží blaho republiky? Celkem jsou ženy neschopny vysokých koncepcí a vážných úvah…“ To nebylo příliš duchaplné. Ale Amar pravil také: „I s jiného hlediska jsou ženské spolky nebezpečné. Povážíme-li, že politické vychování mužovo je posud v červáncích vývoje a že slovo svoboda dovedeme sotva koktati, jak mnohem méně jsou osvíceny ženy, jejichž vzdělání se rovnalo dosud nule! Jejich přítomnost v národních spolcích dovolila by proto činnou účast na vládě lidem, kteří jsou bludu a svedení silněji vystaveni než jiní. Dodejme k tomu, že ženy obzvláště jsou náchylny k rozčilení a že by státní zájmy velmi brzy obětovaly všemu tomu, co přináší náruživá prudkost na sporech a bouřích.“ Tu měl snad Amar kus pravdy v tehdejší době. Konvent zrušil ženské spolky 30. října 1793. Ženy protestovaly bouřlivě. Ale také v pařížské Komuně odmítl je generální prokurátor Chaumette, radikál a mravokárce: „Příroda řekla ženě: Buď ženou! Vychování dětí, domácí starosti, sladké námahy mateřské — to je říše tvé práce; za to tě povznáším k bohyni domácího chrámu, budeš ovládati svými půvaby, krásou a ctnostmi všecko, co tě obklopuje. Bláhové ženy, které se chcete státi muži, co ještě žádáte? Vládnete našimi smysly, zákonodárci leží u vašich nohou, váš despotismus je jediný, jehož naše síla nemůže zlomiti, poněvadž je to láska. Ve jménu přírody, zůstaňte, čím jste, a daleko jsouce toho, abyste nám záviděly boje našeho života, spokojte se tím, že nám dáváte na ně zapomenouti.“ Ženské hnutí bylo potlačeno násilně, ba vynesen byl dokonce zákon, podle něhož měly býti trestány i ženy, které se sejdou u větším počtu než pět.

Ale živelné jádro ženského hnutí se nedalo již potlačiti, a hospodářský vývoj dal mu růsti a dozráti. Uvázlo-li ženské hnutí ve Francii za revoluce, byl to důsledek toho, že cíl jeho v této bouřlivé době zdál se ještě temným a jiné těžkosti důležitějšími, a že rozpoutané síly ženského pohlaví nebyly ještě ukázněny delším vývojem v relativní svobodě. Francouzská revoluce potřebovala nejnaléhavěji činů: ženská otázka nemohla tu býti domyšlena pro obecný zájem, plný ještě předsudků proti ženskému pohlaví, které v hospodářském životě nemohlo se ještě samostatně uplatniti. V klidnější Anglii a Německu bylo uvažováno o ženské rovnoprávnosti horlivěji. Německý historik Meiners vydal v 1788 Dějiny ženského pohlaví (pozn. 28) a prohlašoval, že „dějiny žádného národa, ani stavu neposkytují tak vzrušujícího divadla, vzbuzujícího hrůzu i soucit v míře tak veliké, jako dějiny ženy“. V Londýně vydal v 1789 W. Alexander Dějiny ženy (pozn. 29) a tvrdil, že „hnusné nakládání se ženskou částí lidského druhu je vlastní pouze lidskému samci a nemá v celé přírodě protějšku ani vzoru.“ Největšího významu však nabylo dílo Mary Wollstonecraftové: Vindication of the right of women (Obrana ženských práv), jež bylo ihned přeloženo do francouzštiny a němčiny.

Lily Braunová karakterisuje její dílo takto: „Majíc život plný vnitřních i vnějších bojů, poznala všecky strasti svého pohlaví. Již ve svém povolání učitelském zabývala se živě otázkou výchovy a vzdělání a jako první svou literární práci vydala spisek o výchově mladých děvčat. Poté následovalo množství překladů z němčiny a několik samostatných prací, které zabezpečily jí existenci a zároveň jí zjednaly osobní vztahy k jejímu nakladateli Johnsonovi, u něhož našla povzbuzující styk duchovní. Jako všickni jeho hosté sledoval výsledky francouzské revoluce s bouřlivým nadšením, nicméně, byl to Thomas Paine, na jehož hlavě se spojil vavřínový věnec z amerických válek za svobodu s pařížským útokem na Bastilu, který udával tón a v Johnsonově salonu hlásal lidská práva. Tak byla Mary Wollstonecraftová stažena do proudu revolučního hnutí, a Burkův útok na ně byl příčinou, že se tato ohnivá žena veřejně přiznala ke svým ideálům. ,Ospravedlnění lidských práv‘ se nazýval spisek, který učinil její jméno známým i mimo kruh jejích přátel. Ale byl to jen první pokus a úvod k jejímu hlavnímu dílu, Obraně ženských práv, kterou věnovala Tayllerandovi v naději, že bude moci vykonávati vliv na reformu francouzského školství. Věrna jsouc svému náruživému temperamentu, napsala objemný spis za několik neděl, aniž si popřála kdy k pokojnému přemýšlení. Jsou na něm tudíž zřejmy stopy jeho vzniku a myšlenek nikoli úplně spořádaných a často skokem se měnících, které však bez výjimky svědčí o originalitě spisovatelky a bystrosti jejích postřehů. Nejvíce zdůrazňuje výchovu, v jejímž zanedbávání vidí původ chyb a slabostí ženského pohlaví. Chování žen odůvodňuje nezdravým duchem a srovnává je s květinou, která stojí v půdě příliš bujné, vydává krásné květy, ale nemá plodů. Jsou vychovávány ,dámy‘, nikoli však ženy, jsou učeny mravům, nikoli však mravnosti, jejich snahy jsou vedeny k marnostem a nicotným tretkám, nikoli však k vážným cílům, jsou navykány zaměstnávati se hříčkami a rozptylovati se zábavami, místo, aby si zvykaly na práci a volnou dobu věnovaly radostem umění, přírody a věd. Tak jsou vychovávány ony slabé bytosti bezmyšlenkovité přímo k tomu, aby jim pak muži, jejich vlastní vychovatelé, vytýkali trpce slabost a bezmyšlenkovitost. Kdo však pozoruje podrobněji jejich výchovu, nemůže se diviti, že se stávají obětí předsudků, usuzují nesamostatně a jsou nakloněny slepé víře v autoritu. Poměry je obklopující je učinily skutečně lidmi méně cennými. Poněvadž však byly takto sníženy jen uměle, nesmí býti ženské pohlaví posuzováno podle svého přítomného stavu. Nechť se dříve popřeje ženám, aby se mohly vyvíjeti, svoje síly skutkem osvědčovati, a teprve pak nechť je určováno, jaké postavení zaujímají na intelektuální a mravní stupnici. Budou-li pak vychovávány na rozumné bytosti, nebude dovoleno již nakládati s nimi jako s otroky a budou nutně požívati stejných práv jako muži. V tomto směru jeví se Mary Wollstonecraftová vůči Condorcetovi, svému druhu v smýšlení, jako prozřetelnější a zdrželivější. Kdežto Condorcet přiznává na základě lidských práv všude stejných ženskému pohlaví politickou rovnoprávnost a nepokládá nevědomost žen za záminku nerovnosti, poněvadž ani muži nejsou podrobeni zkouškám svých duševních sil, dříve než jsou uznáni za plnoprávné občany státní, prohlašuje Wollstonecraftová reformu ženského vzdělání za předpoklad reformy zákonů. Ve všech ostatních částech svého díla je nicméně pravou žačkou revoluce. Nejen že útočí v mnoha vedlejších myšlenkách prudce na království, vojsko, šlechtu, osvětluje také problém chudoby a prohlašuje ji za podstatnou příčinu neřestí a zločinu. Pro ženy dovozuje z toho nutnost hospodářské nezávislosti na muži. Tento požadavek, pokládaný i v moderní době často za radikální, byl jí po prvé vysloven a staví ji mezi nejosvícenější a nejprozřetelnější předbojovníky ženského hnutí. Ale i v jiné příčině předešla svou dobu: ve jménu čistoty, která musí býti pro obě pohlaví stejná, žádá, aby hoši i dívky byli vychováni společně ve veřejných školách. Jen tam, kde existuje od mládí kamarádský styk nevinný a duchovní závodění mezi pohlavími, stane se láska mezi mužem a ženou hlubší a čistší a manželé budou šťastnější. Kromě duchovní výchovy má existovati i výchova tělesná, aby vyrostlo silnější, krásnější pokolení, aby měla vlast matky, které dovedou roditi a vychovávati zdravé děti… Smělá kniha Mary Wollstonecraftové vzbudila nesmírnou pozornost. Prudké útoky, kterých zakusila, obracely se ovšem i proti její osobě, kterou posměváčkové a karikaturisté představovali jako ohyzdnou mužatku se silnými kostmi, ač to byla žena něžná, v nejlepším smyslu ženská, jako i její dílo poznamenáno je ženskostí…“

Téhož roku jako kniha Wollstonecraftové v Londýně vyšel v Berlíně anonymně spis Theodora z Hippelu O občanské nápravě žen. (pozn. 30) „Již v 1774 dal najevo spisem o manželství, v němž dával ženám i mužům drsné lekce, svůj zájem o postavení ženy v občanském životě. Ale teprve francouzská revoluce, účast žen na jejích bojích povzbudily ho k hlubšímu přemýšlení. Došel k týmž důsledkům jako Condorcet a Mary Wollstonecraftová a neskrýval úžasu nad tím, že francouzská ústava byla tak krátkozraká a nesoucitná a odepřela ženskému pohlaví rovnoprávnost. Dospěl až k prohlášení, že otroctví, je-li trpěno třeba jen v jediné věci, učiní dříve nebo později zase otroky ze všech. Všem námitkám proti emancipaci ženy čelil s říznou ostrostí. Má snad zařízení hodné zavržení, i když je starší tisíce let, jen proto dále trvati, že jeho změna je spojena s nesnázemi a lidé se domnívají, že by to mohlo míti povážlivé následky? Jest se nám konečně rozhodnouti a učiniti z druhého pohlaví národ. Ovšem, bude třeba zcela změněného vychování žen, aby se staly k tomu schopny, neboť nyní, kdy jsou modelovány toliko pro hříčky mužů, mohou své povinnosti jen špatně plniti. Ať jsou vychováváni občané pro stát bez rozdílu pohlaví. Hippel požadoval společné vzdělávání hochů i děvčat a připuštění žen ke všem povoláním. Toliko ,monopol meče‘ má zůstati mužům pro případ, ,že by si stát nemohl či nechtěl pomoci bez lidských bojů.‘ Aby usnadněna byla tělesná výchova, radil k stejnému oblékání dětí do dvanáctého roku; aby se vymýtila ženská bázlivost, která vězí stejně v pocitu nedostatečnosti tělesných sil i ducha, nesmí býti při výchově zanedbávána žádná stránka bytosti. Za pošetilou pokládá námitku, že ženy věnují příliš času svému zdobení; což to nejsou právě muži, kteří jim upírají duši a je omezují na tělo? Nyní nemají jiné olympické dráhy, než jímati muže svými vnadami; budou činiti divy, bude-li jim otevřena dráha jiná. Popíral i přirozenou slabost ženského pohlaví, neboť rodění dětí, které jest obyčejně uváděno jako hlavní příčina této slabosti, dává naopak přirozené vysvědčení o jeho síle. Od účasti žen na správě státní sliboval si mnoho: ,Jistě měli bychom pak méně tyranů, kteří na pevné půdě a zemi vidí rádi pracovati trosečníky nebo kteří těm, kdož zápasí s vlnami, házejí stébla; méně pijavic, které mrhají potem a krví poddaných bez míry a cíle.‘ Tak žádal Hippel osvobození ženy v zájmu státního blaha a pokroku, jako ho Condorcet požadoval v zájmu spravedlnosti a Mary Wollstonecreftová v zájmu mateřství.“

*

Emancipace ženského pohlaví nemohlo býti ovšem dosaženo theoriemi a ideologickými půtkami; rozhodovaly o ní a rozhodují dosud poměry hospodářské. Rozklad patriarchálního zřízení rodinného, jež znamenalo vždy a všude stav nejhlubšího hospodářského i mravního ponížení ženina, rozklad, jejž jsme poznali za pozdního starověku a s nímž jsme se znova setkali v rozsahu mnohem širším a obecnějším v pozdní době kapitalistické, a veliké převraty hospodářské, jež daly vzniknouti renesanci a věku měšťáckému, podporovaly všude vyvinutější a hospodářsky samostatnější ženy v jejich snaze vyniknouti a tím obracely pozornost národů k právům ženského pohlaví. Ať byly zákony a mravy obecné jakékoliv, mohla se žena projeviti a ve skutečnosti také, často proti všem, se projevovala jako rovnocenná osobnost jen tam, kde byla hospodářsky samostatná nebo donucena pracovati a — vyniknouti. Je nasnadě, že ve větším měřítku mohlo se to díti jen v dobách rozkladu mužského panství nebo v dobách hospodářského převratu a přesunu třídní moci.

Vznik liberalismu, který bez hospodářských svých příčin a důsledků byl by zůstal pouhou ideologií, nemohl nestati se zároveň počátkem emancipačního hnutí ženského, a věk kapitalismu rozkládajícího všecky staré formy geneonomické, musil nutně vyvolati rychlou diferenciaci žen. Konec 18. století a počátek 19. století znamenal pro ženské hnutí dobu prvních reformních pokusů o výchovu ženského pohlaví se zřetelem k odborné práci. Vznikaly dívčí školy, a mešťanské ženy počaly volati po právu na práci; dělo se to ve všech kulturních státech téměř zároveň. V Německu byla v 1817 promována Charlotta ze Sieboldu na doktora, ale přes to, že provozovala bez překážek praksi v Darmstadtu, zůstala sama. Netrvalo to nicméně dlouho a nastal pomalý a houževnatý vpád žen do měšťanských povolání, plný dramatických momentů i frašek. Spokojme se na tomto místě stručným přehledem nejvýznamnějších úspěchů měšťanského hnutí ženského.

Nejrychleji a za odporu poměrně malého razily si ženy cestu do hospodářského života v severní Americe. Přítěž minulosti byla tu nepatrná, předchozí vývoj hospodářský krátký, povolání nebyla přeplněna. V normálních školách zavedena byla koedukace, rovněž i ve vyšších školách podobných našim gymnasiím; v 1835 počaly se vzdělané dívky domáhati přístupu na harvardskou universitu — prozatím marně. Ale po několika letech Eliška a Emilie Blackwellové, po náhlé smrti otcově donucené živiti sebe i matku a mladší sourozence, zakotvily po několikerém odmítnutí přece na medicinských školách, jedna v Genevě, druhá v Clevelandu. V 1850 stala se Emilie první lékařkou v nové ženské nemocnici newyorkské, Eliška odešla do Anglie. V 1860 vznikla první ženská kolej Vassarova, na kterou byla v 1866 povolána Marie Mitchelová jako profesorka astronomie a matematiky. Za nedlouho poté dovolil nejvyšší soudní dvůr ve státě Iowa provozovati praksi právního zástupce Arabelle Mansfieldové. Michiganská universita otevřela pak jako první své brány ženám vůbec. V oboru živnostenském dosáhly ženy v 1856 toho, že byla v New-Yorku ze soukromých prostředků zařízena první obchodní a průmyslová škola pro ženy, ač první krámy, v nichž zaměstnány byly ženy jako příručí, byly obecenstvem „mravně rozhořčeným“ bojkotovány. V 1859 založil kupec Petr Cooper stejnou školu ve velkém slohu, která existuje podnes. Vznikl živý spor o ženskou práci, objevila se velká literatura o tomto předmětu pro i proti, ale koleje a průmyslové školy přijímaly ženy stále více, rovněž školy státní a hospodářské, které se velmi rozmnožily, když washingtonský kongres z 1862 přikázal státu k tomu cíli veliké pozemky.

Severoamerická veřejnost přijímala ženské hnutí s odporem, pokud již od dob osvobození otroku bylo především politické; ženské snahy o vyšší vzdělání byly však přijímány méně nelibě. „Byla sice s počátku výtka neženskosti činěna také žačkám prvních ženských kolejí, ba bylo proti nim kázáno i s kazatelen, obzvláště pak bylo potíráno prudce společné vyučování obou pohlaví, ale tento odpor byl omezen brzy jen na několik náboženských horlivců.“ V tomto směru pokračovaly tudíž ženy americké v nové době dosti rychle. V sedmdesátých letech minulého století otvírala se ženám vysoká škola za školou, poskytovaly ženám částečně i akademické hodnosti, ženské spolky se množily ve všech státech. V 1874 byl zřízen na lékařské fakultě bostonské university zvláštní kurs pro ženy, jiné university následovaly tohoto příkladu, ale lékařky nemohly se vzdělávati klinicky, poněvadž z důvodů „morálních“ nebyly připouštěny do nemocnic. Ke vzdělání byly tedy ženy připuštěny, ale hůře bylo, chtěly-li své povolání vykonávati. „Když doktorky Emilie Blackwellová a Marie Zakrzewská usadily se v New-Yorku, kde založily první nemocnici pro ženy, ve které ordinovaly jen ženské lékařky, nemohly nalézti bytu: majitelé domů nechtěly opovržené přijmouti. První juristky buď nebyly soudními dvory připouštěny za advokáty nebo čekaly marně na klienty. Nikdo nechtěl svou věc svěřiti ženám. Ženské duchovní byly vypískávány, někdy i kamením zapuzovány, a ženy graduované na filosofické fakultě dostaly jen zřídka místo učitelské na některé koleji. Poněkud rychleji vnikaly ženy hledající výdělek do povolání obchodních; byla jim tu na ruku sama vláda. Již v 1862 dosadil generál Spinner nedbaje všeobecného rozhořčení, sedm žen za úřednice do Národní banky a 1875 mohl již mluviti o tisíci žen zaměstnaných ve státní službě a označiti jejich výkony za úplně uspokojivé. Podobně osvědčily se ženy i v poštovní službě, kde byly první ženy zaměstnány v polovici let šedesátých… Ale více než svou agitací dosáhly ženy svými výkony za občanské války, kde podaly zvláštní důkaz své pracovní zdatnosti. Dobré jméno získaly si nejen ženy jako ředitelky časopisů a zpravodajky, nýbrž také ženy, které s hrdinnou obětavostí převzaly a jednotně organisovaly ošetřování vojínů a jejich pozůstalých. V té době pojala Klára Bartonová, která až dosud vykonávala úřad duchovního a nyní bezodyšně ošetřovala a pomáhala, hledíc ve tvář největším hrůzám válečným, plán všeobecného svazu ošetřovatelského, který se uskutečnil v 1864 na ženevské konvenci pode jménem Červeného kříže.“ Poté již odpor proti ženskému vzdělání a ženské práci slábl stále více. V 1872 stanoveno bylo ve státě Illinois zákonem, že všecka povolání jsou každému bez rozdílu pohlaví přístupna, tohoto příkladu následovala většina států severoamerických, a v 1879 postavil nejvyšší soud washingtonský zákonem ženy na roveň mužům. Ženy vtrhly také do podnikání obchodního a zvláště ve státech jižních a západních bohatly jako majitelky nebo ředitelky rozsáhlých chovů dobytka a mlékařských hospodářství, jakož i pěstováním zeleniny, ovoce a květin.

V Anglii, ač již v 1835 byly Karolina Herschelová a Mary Somervillová jednomyslně zvoleny za členy Astronomické společnosti pro své vědecké zásluhy, což bylo uznání neslýchané, trvalo to celá desetiletí, než bylo uznáno právo měšťanských žen na práci. Nejprve smutné poměry učitelek vynutily si založení pensijního spolku pro učitelky a v 1846 první seminář učitelek a po několika letech Queens-College a Bedford-College. Po tuhé agitaci dostaly soukromé ústavy ženské vládní schválení. Sčítání lidu v 1851 odkrylo tu hroznou skutečnost, že dva miliony osamělých žen jsou odkázány k samostatné výživě, aniž mají k tomu prostředků. Statistické výsledky zpracovala Leigh Smithová v brožuře Women and Work, která vzbudila živou pozornost, a v 1875 učinila z Englishwomen’s Journalu orgán ženského hnutí. Od roku 1853 počala Mezinárodní společnost telegrafická dosazovati ženy jako telegrafistky, nikoli ovšem z důvodů humanních, nýbrž jako lacinější síly. University zůstávaly ženám přes všecky jejich pokusy zavřeny. V 1859 vznikla za vedení Jessie Boucherettové Společnost pro podporu ženského zaměstnání, která otevřela kursy pro krámské, kreslířky, fotografistky, řezbářky, litografistky, umělé vyšivačky atd. „Kdežto v 1851 nebyla v celé Anglii ani jedna fotografistka nebo účetní a jen 1742 prodavačky, existovalo v 1861 308 účetních, 130 fotografistek a 7000 prodavaček, v 1871 vzrostl počet účetních na 755.“ Sotva kdo tušil asi, co se vyvine jednou z těchto nepatrných cifer, a jaký kvas tu vzniká v měšťácké společnosti.

Tento vývoj pokračoval pro ženy tím příznivěji, že politická svoboda v Anglii spojená se zásadou svobodné soutěže způsobila náhlý hospodářský rozkvět, který prospěl i ženám. Nicméně odpor mužů obávajících se silné konkurence byl i tu dlouhý a houževnatý. Jen po úsilovné agitaci, prudkých bojích literárních a horlivém dobývání malých posic dosáhly ženy toho, že od 1870 do 1894 byly ženy pomalu připouštěny k přednáškám a zkouškám na všech fakultách, kromě lékařské, ač mužští kolegové nedopřáli jim nikde titulů. Za to universita londýnská — pouhý to úřad zkušební — udělovala již v 1878 všecky stupně hodnosti, což bylo tím důležitější, že tyto zkoušky pokládány byly za nejtěžší ze všech. V oboru lékařském nechtěly ženy připustiti žádná škola a žádný zkušební úřad, takže odhodlaly se k svépomoci a s přispěním několika profesorů založily v 1874 Londýnskou školu lékařskou pro ženy, spojenou se ženskou nemocnicí. Jejich energické jednání mělo ten výsledek, že po dvou letech byly zkušební úřady zmocněny usnesením parlamentu, aby zkoušely také studující ženy. — Indické školy vysoké připustily ženy v 1878; austrálské university v Sydneyi a Melbournu nečinily nikdy rozdílu mezi pohlavími.

Pokud běží o přípravné vyučování pro občanská povolání, postarala se Anglie o ženy téměř stejně dobře jako o muže školstvím živnostenským, kupeckým a uměleckým; učitelských seminářů bylo více ženských než mužských. V 1891 otevřena byla pro ženy zahradnická škola ve Swanley, po jejím úspěchů přijala ženy i škola Královské společnosti botanické. V 1898 zřídila lady Warwicková hospodářskou školu pro gentlewomen t. j. pro ženy z měšťanské třídy, i jiné hospodářské školy veřejné otevřely se ženám. Florence Nightingalová, když byla poznala v krymské válce smutné následky diletantského ošetřování nemocných, založila školu pro opatrovnice nemocných v nemocnici sv. Tomáše atd. V pruderní Anglii však na rozdíl od Ameriky neujala se nikde koedukace, a četné odborné školy pro ženské pohlaví mají kratší a méně důkladnou dobu studijní než školy určené pro muže. Přes odpor sobeckého světa mužského možno říci, že anglické vlády podporovaly ženy v jejich snaze dostati se na úřednická místa, aspoň v nižších kategoriích. Roku 1870 převzala vláda od soukromé společnosti telegrafní linky, podržela ženské zřízence a dosadila ženy i do poštovních spořitelen. Marná agitace proti tomu byla jedinou agitací, která se rozvinula v Anglii v tak velkém slohu proti vnikání žen do měšťanských povolání. Na počátku nešeho století bylo v poštovních a telegrafních službách Velké Britanie asi 26.000 žen. Důležitou událostí pro ženy bylo v 1892 zřízení komise k prozkoumání dělnických poměrů, která svěřila čtyřem ženám vyšetření stavu dělnic. Osvědčily se tak, že nedlouho po té byla jedna, miss Abrahamova, dosazena za první tovární inspektorku, a druhá, miss Colletová, za korespondentku v oddělení práce. V soukromých povoláních, kde rozhoduje především osobní způsobilost, dařilo se ženám ještě lépe. Jako v Americe, vynikly i anglické ženy v medicině a nejsilněji zastoupeno je ženské pohlaví v povolání učitelském. Ani v Anglii není však dosud boj za integrální emancipaci ženy dobojován. Stále ještě staví se jim do cesty mužské sobectví a davové předsudky, živené konservativními živly. Ostatně, integrální emancipace ženského pohlaví je konec konců činitel revoluční v dnešní společnosti a jejího úplného a obecného vítězství bude dosaženo až v nové společnosti socialistické.

Ve Francii vystoupila myšlenka osvobození ženy znova do popředí po červencové revoluci, a saint-simonismus počal hlásati osvobození ženino z mužské tyranie i v životě pohlavním. Časopis La femme nouvelle, vycházející v Paříži v letech 1832 — 1834, hlásal, že existence nové ženy zajištěna bude teprve přeměnou zákonů a mravů, a že ženám jest se domáhati práva na práci jako základu pro jejich pravé osvobození. Věc ženského hnutí přijala poté za svou La Gazette des femmes, která ženské požadavky hájila soustavně. V 1847 vzbudil silný dojem svými přednáškami o mravních dějinách ženy Arnošt Legouvé; vydal je po roce tiskem jako Histoire morale des femmes. Také jeho heslem bylo: Práce znamená svobodu a život! „Zákon z 1850, jímž bylo nařízeno obcím s 800 obyvateli založiti alespoň jednu školu, a povolení dané ženám, aby mohly docházeti do přednášek na College de France, možno pokládati za výsledek společné agitace s Legouvém. Ale reakce po 1848 zabránila všemu živějšímu pokroku. Zvláště vyšší dívčí vzděláni po svém mnohoslibném rozmachu utrpělo těžce rychlým vzrůstem výchovných klášterů… Jejich konkurence zničila téměř světské pensionáty; buržoasie vybírala si raději pro své dcery dobře zařízené kláštery, obklopené zahradami a poskytující přednosti všeho druhu, než úzké, temné vychovávácí ústavy světské, a ani učitelky nemohly se udržeti vedle klášterních sester. Pensionátní podučitelky musily zaroveň konati práci služek a dosáhly sotva dvěstě franků ročního platu, a soukromé učitelky byly rády, vydělaly-li si po unavujícím dni, v němž pracovaly dvánact až čtrnáct hodin, čtyři franky: jejich počet z nedostatku jiného druhu povolání pro ženy rostl úžasně: v 1864 bylo v Paříži jen 3000 učitelek na klavír. Teprve příklad Anglie vytrhl ženy z jejich lethargie. Paní Allardová a Jules Simon založily po vzoru anglického spolku dvě společnosti pro odbornou průpravu ženskou. Byly otevřeny obchodní a průmyslové školy pro ženy. Pošta pokusila se nejdříve použiti žen, stát je dosazoval jako školní inspektorky… A jako v Anglii a Americe počala i ve Francii žena, Madeleine Brésová, bušiti na vrata university a žádala o připuštění k přednáškám medicinské fakulty. Její žádost byla předložena ministerstvu, a energickému vystoupení císařovny Eugenie v její prospěch bylo děkovati, že pařížská universita se otevřela ženám a že jim bylo dovoleno nabývati akademických hodností.“ Nicméně zůstala Francie dlouho za Anglií a Amerikou. Částečné otevření university ženám bylo do jisté míry ilusorní, poněvadž předchozí školství ženské nebylo vybudováno. Soukromá iniciativa nestačila. Legouvé se svými přívrženci a přívrženkyněmi usiloval o státní intervenci a žádal zřízení dívčích gymnasií. Teprve v 1880 však odhlasován byl zákon, že stát jest povinen zakládati vyšší školy dívčí s obecní podporou. V praksi byly však tyto školy jen rozšířené školy elementární, které se nikterak nerovnaly chlapeckým gymnasiím. Nicméně veliký pokrok vězel v tom, že stát uznal potřebu vyššího vzdělání ženského a za ředitele a učitele v lyceích určeny byly toliko ženy. V 1881 založena byla École normale v Sevresu, kde jsou vzdělávány dívčí učitelky, pokud se k tomuto povolání nepřipravují studiem na universitě. V 1870 otevřeny byly ženám všecky fakulty (kromě theologické) a ženy mohly dosíci stejných hodností jako muži. Nejurputnější boj bylo ženám svésti s muži v oboru lékařském: studenti i lékaři zůstávali jejich zatvrzelými nepřáteli bezpochyby proto, že lékařství jest jednak povolání ode dávna zvláště výhodné pro šarlatány a ziskuchtivce, nesnášející konkurence svědomitých, jednak z důvodů, o kterých nelze se tu šířiti a které nebyly snad ještě hlouběji analysovány, vychovává často cyniky a odpůrce ženského pohlaví. Také na uměleckou akademii nebyly ženy dlouho připouštěny, třebaže již tehdy měla Francie několik proslulých a oblíbených malířek. „Dobré mravy“ byly pohoršovány představou, že by tu obě pohlaví mohla společně pracovati před nahými modely, jako byly dříve uráženy představou společné práce na klinikách a v nemocnicích. Teprve v 1897 byly ženy připuštěny do umělecké akademie a, aby bylo vyhověno předsudkům, povolila francouzská sněmovna částku na dva zvláštní ateliery pro žákyně.

V Německu vyvolal vliv francouzské revoluce boj o vývoj dívčích škol a dodal ženskému hnutí s počátku bouřlivou povahu politickou, „Radikálové chtěli dáti ženám vzdělání, aby si mohly vydělávati, konservativci proti tomu posilovali a zdůrazňovali domácnost.“ Ale reakce všecko umlčela. „Vysoká škola pro ženy, založená za nejsmělejších vyhlídek Emilií Wüstenfeldovou v 1849 v Hamburku, byla násilím zavřena. I ve Fröbelových dětských zahrádkách, které již zajistily mnoha ženam uspokojivé zaměstnání, byla spatřována hnízda škodlivé osvěty; v 1851 byly státem zrušeny… Jediné povolání pro měšťanské ženy, povolání učitelské, bylo již na nejvýš přeplněno. Od 1825 do 1861 vzrostl počet učitelek v Prusku ze 705 na 7366, kdežto zakládání dívčích škol nepostupovalo ani přibližně stejným způsobem. Stávalo se, že za týden přihlásilo se o místo na škole 114 uchazeček. Vedle toho vykazovalo v 1861 pruské sčítání lidu neméně než 700.000 osamělých žen a dívek.“ Bída lidu vsak rostla, a první zprávy o anglických a francouzských spolcích ženských vyvolaly v Německu nový ruch. Ale byli to především muži, kteří se tu chopili iniciativy. „V 1865 podal Adolf Lette (pozn. 31) pamětní spis Spolku pro blaho pracujících tříd, v němž podle údajů sčítaní lidu a na základě osobních pozorování přimlouval sa za založení spolku podobného vzoru anglickému a francouzskému. Spolek ten měl podle jeho názoru omeziti svou činnost toliko na ženy středního stavu a otvírati jim praktickými kursy učebnými nová odvětví výdělečná.“ „Na sjezdu německých spolků dělnických navrhl Moritz Müller, aby stát i obce se přičinily o zřízení ženských odborových škol, neboť ,ženy jsou oprávněny ke každé práci, které jsou schopny‘; slezský živnostenský sjezd přijal resoluci ve prospěch obchodního vzdělání a připuštění žen do služby poštovní a telegrafní, a v Lipsku svolal setník mimo službu, A. Korn, který hájil ve své Allgemeine Frauenzeitung energicky věc ženskou, v témž roce kdy Lette v Berlíně přednášel, ženskou konferenci, v jejíž čelo se postavila stará předbojovnice ženského hnutí, Luisa Ottová… Praktickým výsledkem bylo založení Všeobecného německého spolku žen a za jeho účel bylo prohlášeno ,zvýšené vzdělání ženského pohlaví a osvobození ženské práce ode všech překážek‘. V Lipsku vznikl spolek radikálnější s vyloučením mužů, organisované ženy německé bojovaly tu po prvé osobně za svá práva. Byl stejně jednostranný a jeho požadavky dokazovaly, že ,zápas o práci, vyšlý z pohnutek čistě hospodářských, jest prvním pramenem občanského hnutí ženského.‘ ,Žádáme pouze, aby ženám bylo otevřeno zápasiště práce,‘ volala Augusta Schmidtová, pravá mluvčí Všeobecného německého spolku. ,Jediná emancipace, které se pro naše ženy domáháme, jest emancipace jejich práce,‘ psala Luisa Ottová. A Fanny Lewald-Stahrová, která o sobě vypravuje, že byla nucena potají pracovati, poněvadž se neslušelo pro děvčata jejího stavu vydělávati peníze, a která uznává, že nejmocnější buditel, ,krutá nouze‘, otevřela tak mnohým oči, prohlásila ,emancipaci práce‘ za jedinou, o které možno prozatím mluviti.“

Německé hnutí ženské pokračovalo pomalu. Organisovalo se především ve vzdělávací spolky, v Berlíně, Lipsku, Hamburku vznikaly obchodní a průmyslové školy pro ženy ze soukromé iniciativy a podpory, ale stát i obce odmítaly příkře ženské snahy. „První petice Lettova spolku, aby zařízena byla dívčí gymnasia, byla s rozhorlením odmrštěna, a za protivníky ženského studia promluvil Jindřich von Sybel, obraceje se prudce proti každé emancipaci a vydal heslo o ,jediném povolání‘ ženy, býti manželkou a matkou, kteréž mají od té doby v ústech jak poetičtí, tak i prosaičtí nepřátelé ženského hnutí.“ Vůči nevdaným byl však von Sybel nedůsledným a prohlašoval za žádoucí založení přírodovědeckých, lékařských a obchodních škol pro ně. Podobné smýšlení jevilo se všude: připouštěli nutnost lepší výchovy dívčí, ale střehli se úzkostlivě přiznati si jejich příčiny. Karakteristické bylo, jednání schůze dívčích učitelů ve Výmaru v 1872. Všeobecně si přáli novou organisaci vyššího školství dívčího, ba i jeho zákonnou úpravu, ale otázka výdělku byla zbaběle zapřena a bylo výslovně prohlašováno, že má dívčí škola umožniti ženinu účast na všeobecném vzdělání duševním, jeho vytváření však má míti zřetel k přirozenosti a životnímu určení ženy. Německý spolek pro vyšší dívčí školství, který vznikl po roce, spočíval právě na těchto zásadách, a pruské ministerstvo vyučování, když se téhož roku rozhodlo zabývati se touto otázkou, postavilo se na stejné stanovisko; učinilo však ženskému hnutí ten ústupek, že prohlásilo, že průprava k příští práci odborové musí býti vyhrazena zvláštním zařízením. Taková zařízení byla však přenechána zcela soukromé iniciativě. Cizinka, miss Archerová, odvážila se toho první a založila pod jménem Victoria-Lyceum v Berlíně ústav, na kterém mohly pokračovati ve vědeckém vzdělání dívky, které absolvovaly školu. Téměř deset let později byla založena v Berlíně Humboldtova Akademie s podobným účelem, aniž s počátku mohly obě vykázati se nějakým praktickým výsledkem, neboť studium na ústavech neopravňovalo k žádným zkouškám. Od Sybelova vystoupení bojováno bylo však literárně, a v osmdesáti letech minulého století stalo se hnutí pro vědecké vyučování žen čilejší.

Reformní spolek ženský výchovy, který měl za cíl zřizovati dívčí gymnasia a získati ženám přístup na universitu, rozeslal v 1888 — 9 ministerstvům vyučování a národním zastupitelstvům všech států petici o připuštění žen k maturitním zkouškám na gymnasiích a k studiu na vysokých školách. V témž roce podal oživlý Všeobecný německý spolek ženský ke všem ministerstvům kultu v Německu žádost, aby bylo ženám dovoleno studium mediciny i všecko studium a zkoušky, jimiž muži dosahují schopnosti k vědeckému úřadu učitelskému. Reformnímu spolku ženského vzdělání prohlásily se jednotlivé státy za nekompetentní k řešení této otázky, a říšský sněm zase odkazoval jej na jednotlivé státy; Všeobecný německý spolek ženský dostal od sedmi států zamítavou odpověď, šest států vůbec neodpovědělo. Jen v jedné věci vyhověl stát ženám, udělil totiž Victoria-Lyceu právo vzdělávati nadučitelky a dal je zkoušeti veřejnými úřady zkušebními. Radikálnější spolek Frauenwohl odhodlal se k zakládání reálních kursů pro dívky, z nichž se po několika letech vyvinuly kursy gymnasiální. V 1893 byly připuštěny dívky k abiturientské zkoušce. Ale jen gymnasia ve Pforzheimu a Mannheimu přijímala ženské žáky. Ponenáhlu vznikala však v německých městech dívčí gymnasia podle vzoru gymnasií chlapeckých nebo gymnasiální kursy, město Karlsruhe pak přejalo konečně gymnasium, což byla jakási veřejná sankce pro snahy žen dosud soukromé. Mnichovu a Vratislavi, které chtěly samostatně zříditi dívčí gymnasia, odepřel stát povolení. Tehdejší pruský ministr kultu, dr. Bosse, mluvil o vratislavském podniku jako o plaménku, který musí býti udusen dříve, než vzroste v pustošící plamen. To se stalo v 1898, kdy Rusko mělo třicet let státní dívčí gymnasia a Čína chystala se založiti první gymnasium! V 1891 dostala se do říšského sněmu první petice pro volnost lékařského studia, což bylo pokládáno za revoluční skutek proti „německé ženě“, „německé rodině“ a „německé mravnosti“. Tím spíše, že pro tuto věc vystoupili jediní sociální demokraté s Bebelem v čele. Pomalu však počaly university připouštěti ženy jako hospitantky, hlavně cizinky, a počet těchto žen vzrůstal rok po roce. Ženy připouštěli profesoři všech fakult, i theologické. Toto studium nemělo však valné ceny praktické, poněvadž hospitantky nebyly zkoušeny. Teprve v 1899 usnesla se spolková rada připustiti studentky ke státním zkouškám medicinským a farmaceutickým. Další ústupek vězel v tom, že jim měl býti počítán i celý čas studijní na cizích universitách. To byl pro Německo veliký pokrok, ovšem téměř osmnáct let po Rusku, deset let po Italii, pět let po Turecku a dvě leta po Řecku! Heidelberg a Freiberk poskytly konečně ženám plné akademické právo občanské, a tak cesta k rovnému právu na vzdělání byla definitivně nastoupena.

Boj německých žen o životní povolání byl ještě pomalejší, úzkostlivější a těžší. V 1867 vzbudila petice Všeobecného německého spolku ženského, aby ženy připuštěny byly do služeb poštovních a telegrafních, hlučnou veselost v říšském sněmu Severoněmeckého Spolku, která se po pěti letech opakovala. Stejného osudu dostalo se peticím o připuštění žen k lékárnictví. Ale bursovní krach v letech 1873 — 1874 nutil zvláště četné ženy a dívky, aby usilovaly o nějaké povolání, které by je mohlo uživiti. Byly podávány petice, byl založen stipendijní fond, aby chudé dívky mohly studovati v cizině, mluvilo se o ženském zaměstnání v obecní službě, nemocnicích, chudobincích, pracovnách, vězeních a u mravnostní policie, ale positivního výsledku to nemělo. Četné ženy buržoasní počaly však konati výdělečně práce, jež vykonávaly jinak pro domácnost a rodinu, aby si zlepšily své finanční postavení. Značný boj sváděn byl o rozšíření onoho povolání, v němž ženy byly již doma, o rozšíření povolání učitelského. Tu ovšem působila konkurenční bázeň. Rozpor mezi učiteli a učitelkami zachvátil rychle širší kruhy: „muži chtěli omeziti co nejvíce činnost vychovatelky jen na elementární obory, kdežto ženy, podníceny tímto jednáním, dopouštěly se stejné chyby a chtěly dostati do rukou veškero vyučování, při čemž se přirozeně dovolávaly mravnosti, ženskosti a všech těch krásných slov, která zvláště u Němců jsou oblíbena.“ Ale teprve po dvacetiletém téměř boji nařídilo pruské ministerstvo kultu, aby ženských učebních sil bylo častěji používáno a do vyšších tříd dosazovány nadučitelky. — Německá buržoasie stavěla se příkře i proti ženám lékařkám. Nemohla sice se zřetelem k živnostenské volnosti zabrániti jim, aby své povolání vykonávaly, ale lékařka stavěna byla na roveň fušerům, veřejné postavení bylo jí znemožňováno a byla též stále v nebezpečí, že bude denunciacemi nebo podobnými prostředky připravena o chléb. Petice z 1894, která měla více než 50.000 podpisů a žádala rovnost lékařek s lékaři, byla vládou a většinou sněmovní odmítnuta a jen sociálními demokraty hájena. Německý liberalism, který v reakci po 1848 ztratil demokratického ducha, přenechával hájení liberálních požadavků stále více socialistům, a tak nabývalo ženské hnutí u všech „státotvorných“ stran pověsti jako hnutí socialistické a revoluční, a četné ženy, závislé na svých otcích, mužích a bratrech, odvracely se od něho nebo se stávaly opatrnými a zdrženlivými. I tu boj mediků proti lékařkám byl především boj o chléb. „Někteří byli dosti čestní, že to přímo přiznali, ale jiní jednali jako slepí fanatikové a líčili poměry v cizině nesprávně, aby podepřeli svůj názor.“ Německý sjezd lékařský v 1898 ve Wiesbadenu vyslovil se proti připuštění žen k odborné činnosti lékařské — v témž roce, kdy velký anglický spolek lékařský zvolil si ženu za svou předsedkyni! A tak to šlo dále. V 1899 zdráhal se sjezd německých lékařů zubních přijmouti kolegyni jako účastnici a Berlínský lékařský spolek stavovský denuncoval Podpůrný spolek pro ženské zřízence, že se opovážil dosaditi pro svých 10.000 členů tři lékařky. Policejní presidium nařídilo škrtnutí lékařek z listiny. Klinikové v Halle vydali plamenný protest „v zájmu mravnosti a morálky“ proti účastenství žen na klinických přednáškách. Úředně byla otázka připuštění ženského pohlaví k lékařskému povolání prohlášena za nezralou na lékařské konferenci znalecké — zatím co v Americe, Australii, Rusku provozovaly lékařky praksi již více než dvacet let a neguš habešský a emir afganský jmenovali ženy svými tělesnými a domácími lékaři! Na konec musily to ovšem lékařky vyhráti. Neméně urputný a směšný zároveň byl v Německu na př. boj proti továrním inspektorkám. Vláda vyslovila obavu, že úřednice mohly by se stavěti na stranu dělnic. V saském sněmu prohlásil kterýsi poslanec, že stavovská čest továrníků byla by dosazením žen poskvrněna, a když v březnu 1899 měla o věci rozhodnouti pruská sněmovna, bylo obecně zdůrazňováno, že má býti učiněn toliko pokus a že ženy nemají býti nikterak samostatné, nýbrž býti pokládány toliko za „úředníky druhé kategorie“.

Možno říci, že boj německých žen měšťanských za vzdělání a práci trpěl na straně žen až do světové války nedostatkem energie a jistou zakřiknutostí, důsledky závislosti na buržoasním duchu německém, jejž zvláštní vývoj německého národa v ovzduší válek a hospodářských i mravních běd z nich plynoucích naplnil představami „bázně boží a dobrých mravů“, typických pro dlouhou existenci maloměšťáckou, i tíhou a strohostí, typickými pro militarismus hluboce zakořeněný. Veliké přednosti německého ducha byli těmito jeho vlastnostmi vždy nemálo paralysovány, jakž vidíme i dnes. Nicméně levice ženského hnutí zanechala již v nejnovější době diletantismu a zdrženlivosti, a poháněna vzrůstající bídou, usiluje nyní o nejvyšší cíle. Zastavme se nyní ještě u nejdůležitějších dat ženského hnutí v zemích jiných.

Ve Švédsku vznikly vyšší kursy pro dívky, obchodní škola a seminář pro učitelky v letech 1859 — 1861; časopis Tidskrit for Hennet vedl tu ženské hnutí. V 1870 otevřeny byly ženám dvě university a lékařské povolání. Soňa Kovalevská stala se prvním ženským docentem matematiky ve Štokholmu, následovala ji dr. Ellen Friesová, a v 1897 stala se na téže universitě dr. Elsa Eschelsonová profesorkou práv. V 1898 byly ženy připuštěny k advokacii. V poštovní a telegrafní službě jsou ženy švédské a norské od roku 1860. V Norsku postavil se spolek právníků důrazně na stranu žen, takže byly ihned připuštěny ke správní službě a notářství. Universita otevřela se jim v 1880, a brzy měly přístup ke každému studiu a ke všem zkouškám. Méně podporováno bylo ženské hnutí státem v Dánsku, ač kodaňská universita připustila ženy rovnoprávně již v 1825.

V Rusku vznikly po horlivé agitaci v 1867 universitní kursy ženské. Nejčileji vedly si v tomto směru učitelky, jejichž vzdělání bylo stejně nepatrné jako jejich příjmy, a dosáhly postupně toho, že v Rusku se povzneslo vzdělání učitelek na stupeň velmi vysoký; opatřovaly si také většinou vzdělání universitní. V 1868 promována byla Barbora Rudněvová na doktorku mediciny v Petrohradě, a její krajanka Naděžda Suslavová vykonala doktorské zkoušky v Curychu. Přes panující reakci působily v 1883 jen v Petrohradě již 53 lékařky. Ukázalo se, že „právě venkovské lékařky se nad očekávání osvědčují, ač jsou nuceny jíti za svou praksí v bídných poměrech mezi drsné obyvatelstvo a po špatných venkovských cestách při všech hrůzách ruské zimy.“ Rovněž lékárnice byly v Rusku velmi oblíbeny. Vláda vyhovovala ženským snahám tím, že zřizovala všude hospodářské ústavy pro ženy, podporovala je v otázce továrních inspektorek, zaměstnávala je ve státní bance atd. „Tato podpora, kterou poskytovala ženskému hnutí veřejná správa, jest vysvětlitelná hlavně nedostatkem pracovních sil a malým odporem vedeným proti ní se strany mužů, jenž měl příčinu v tom, že ohromná země a veliký národ mají zvláště pro učitele a lékaře ještě nekonečně mnoho místa.“ Dnes pojalo Rusko sovětské integrální emancipaci ženy a úplnou rovnoprávnost ženy s mužem do všech svých zákonů.

Ještě rychleji než v Rusku postupovalo ženské hnutí ve Finsku. Za to v Belgii, zamořené klerikalismem, svádějí ženy ještě dnes těžké boje za svá práva a vzdělání na práci. Od 1865 pracovaly tu spolky pro průmyslové vzdělání žen a jejich prvním činem bylo zřízení obchodní a průmyslové školy. Podobně v Holandsku, kde prvním praktickým výsledkem hnutí bylo připuštění žen k lékárnictví. Poté dobyly si ženy práva na vzdělání téměř stejné s muži, na gymnasiích zavedena byla koedukace. V 1898 povolána byla dr. Tussenbroeková za profesorku ženského lékařství na universitu utrechtskou, a lékařky vůbec se staly v Holandsku velmi oblíbenými. Ve Švýcarsku připuštěny byly ženy k universitnímu úřadu nejdříve, a úřady zůstaly tu trvale příznivy ženám. Poměrně brzy byly tu ženy činny jako učitelky počtem stále vzrůstající, jako školní inspektorky, opatrovnice chudých, dělnické inspektorky atd., bylo jim přiznáno právo učiti na universitě a v 1899 připuštěny byly jako právní zástupci. V Italii nebyly university nikdy uzavřeny ženským docentům, a od 1890 se staly studentky úplně rovny studentům. Do chlapeckých gymnasií mohly docházeti i dívky; první dívčí gymnasium se stejným učivem otevřeno bylo v Římě 1891. Větší boj sváděn byl toliko o připuštění žen k advokacii, a do státních služeb, kromě poštovních a telegrafních úřednic, přijímány jsou ženy jen zřídka. Španělsko a Portugalsko zůstávaly velmi pozadu, ač jejich university částečně již po staletí byly ženám přístupny. V Turecku připuštěny byly ženy k lékařskému studiu v 1894. V Řecku, Srbsku a Rumunsku dovolena byla ženám brzy téměř stejná práva s muži, pokud běží o vzdělání a povolání, Rumunsko připouštělo je k učitelským stolicím universitním i k advokatuře. „Vysvětliti lze si tento podivuhodný zjev v zemích s kulturou celkem zpožděnou tím, že nával ke studiu a k oborům vědeckým nebyl se strany mužů tak silný, a že měly tak býti ženami zaplněny mezery a jejích soutěží zvýšena práce mužů. K tomu přistupuje, že lékařky právě v mohamedánských zemích vyhovují naléhavé potřebě, neboť nemocné ženy byly tu zbaveny veškeré lékařské pomoci, pocházela-li od mužů.“ Tak obyčej ženu zotročující přispíval zároveň nepřímo k jejímu osvobození.

Z tohoto důvodu i reakční Rakousko se rozhodlo poměrně brzy pro lékařky, aby je mohlo posílati do okupované Bosny a Hercegoviny. Dr. Krajevská byla 1890 první lékařka poslaná do Bosny. Vzdělání mohly však nabýti jen na nerakouské universitě. Již 1878 mohly sice ženy hostovati na přednáškách rakouských universit, ale jako studentky byly připuštěny teprve v 1897 na fakultu filosofickou, kdežto fakulta medicinská byla jim ještě odepřena. V Uhrách připuštěny byly ženy na budapeštské universitě do všech fakult v 1896. Průpravu k universitě poskytovala jim soukromá dívčí gymnasia, která v devadesátých letech minulého století počala býti po tuhé agitaci zřizována v Praze, Vídni, Budapešti, Krakově, Lvově. V 1800 počaly býti přijímány ženy do okresních školních rad v Haliči. O státní a obecní služby sváděn byl stále prudký zápas s muži.

V zemích mimoevropských, nehledíc k civilisované Australii, kde požívaly ženy velmi brzy stejných práv na vzdělání a povolání jako muži a bez překážek působily především jako tovární a školní inspektorky, ministerské úřednice, lékařky, státní zástupci a učitelky, praktikovaly ženy již na samém počátku dvacátého století jako advokátky a lékařky v Mexiku a Brasilii, v Indii byly ženám přístupny rovnoprávně university, studentky přijímala i universita japonská, byla tu založena vlastní vysoká škola ženská a ženy zaměstnány byly v poštovní službě, Čína zřídila dívčí gymnasium a na pekinské universitě učili ženští profesoři.

Boj měšťanských žen o vzdělání a zaměstnání stal se tedy v druhé polovině 19. století promýšleným a rostoucím tažením, nápadně shodným ve všech kulturních zemích, jemuž ani nejzarytější a nejmocnější odpůrci nemohli učiniti přítrž: je tudíž nutno pokládati jej za zákonitý zjev sociologický, jehož příčiny nevězí v nějakém módním poblouzení duchů, nýbrž v hospodářských a sociálních poměrech.

První pohnutkou měšťanských žen k boji o práci byla jistě ta okolnost, že veliký počet žen nemohl se vdáti, poněvadž nebylo mužů, nebo chuť k ženění byla u mužů nepatrná. Tu nerozhodoval ovšem jen statistický přebytek žen v určitých zemích nebo krajinách, který na př. v letech 1888 až 1891 kolísal v různých zemích evropských mezi 1005 — 1092 ženami na 1000 mužů, nýbrž také ta zkušenost, že v plodnějším proletariátu rodí se více hochů, kdežto v méně plodném měšťáctvu více děvčat, a končiny s velikým nadbytkem mužů děkují za to převaze průmyslového dělnictva a četným vojákům nebo vystěhovalcům nižších tříd: tu tedy přes absolutní přebytek mužů trvá relativní přebytek žen v měšťáctvu a možnost sňatku pro ně je omezena. Možnost vdáti se zůstává ostatně pro ženské pohlaví vůbec nedokonalá, poněvadž je stále více žen dvacetiletých až čtyřicetiletých než mužů více než pětadvacetiletých až pětačtyřicetiletých. V letech 1890 až 1895 činily vdané ženy v Německu, Rakousku, Francii, Anglii a ve Spojených státech 41,71 až 61,95 % všech žen nejméně patnáctiletých. Svobodné ženy nejméně čtyřicetileté, u nichž tedy pravděpodobnost sňatku je velmi malá, činily v hlavních zemích evropských 10,7 až 18,3 %, vdovy pak 10,70 až 16,67 % žen nejméně patnáctiletých. Pokud pak běží o nechuť k ženění známe již její kořeny, které v době nejnovější jsou stále hlubší a četnější; víme, že je notorická. Lily Braunová vystihuje to dosti dobře:

„Moderní mladý muž z měšťanských kruhů, ať je to úředník, důstojník, spisovatel, umělec nebo kupec, má pravidelně jen příjem, zajišťující sotva jemu samému živobytí jeho stavu přiměřené… Jeho mládenecký život, který ho v té příčině zvláště ve velkém městě uspokojuje, je mu příjemnější a lacinější, než by byl život manželský, který nad to zdá se mu, porozhlédne-li se mezi ženatými známými, jen velmi zřídka vábivým. I požadavky srdce může za málo peněz uspokojiti; přivede-li na svět děti, nestojí ho tolik, jako by stály děti manželské, nemá odpovědnosti za jejich vzrůst, a děti nemají naň úplná práva. Ožení-li se vůbec, děje se to nezřídka až v oné době, kdy narazil na hořké dno prožitých radovánek a potřebuje klidu a péče. Ale vstoupení ve sňatek je stále stěžováno i mužům z občanských kruhů, kteří myslí s mravní vážností a rádi by se oženili. Jejich příjmy jsou k jejich potřebám v největším nepoměru; také jejich povolání samo ztěžuje často založení rodiny, neboť je s ním spojeno cestování a častá změna místa a jeho úspěch bývá tudíž závislý na snadnější jejich pohyblivosti. Ale vina — možno-li vůbec mluviti o vině při důsledcích hospodářského vývoje — vina, že sňatky ubývají, nejde toliko na vrub mužův. V buržoasii, zvláště v měšťáctvu středním, k němuž se pokrokové myšlenky dostanou velmi těžko, je vychování dcer prováděno celkem tak, že odstraší od sňatku právě nejlepší muže: nedovedou se státi ani duševně rovnými družkami ani dobrými hospodyněmi a matkami; jsou diletantky ve všech věcech, od svých povrchních vědomostí školských a trapných pokusů uměleckých až k svému ubitému životu citovému. Jsou pro muže předmětem luxu, nikoli o mnoho jinak, než jsou pro mohamedány ženy harémové, a nejsou způsobilé zvyšovati touhu po manželství.“

Obě naznačené příčiny ženského boje o práci — přebytek žen a nechut mužů k ženění — nemizí také a neslábnou, a důvody proti sňatkům se množí a porostou, jakž jsme ostatně také již viděli. Již na konci minulého století ucházelo se podle šetření provedeného ve Francii na př. při jedné soutěži jen v seinském kraji více než 8000 žen o 193 volná místa školní; pro 200 míst, která vypsala pošta, hlásilo se asi 5000 žen; u Francouzské banky, která obsazuje ročně nejvýše 25 nových míst, představilo se více než 6000 žen hledajících práci; Crédit Lyonnais měl asi 80 míst a na ně 800 uchazeček a v Magasinu du Louvre hlásívalo se průměrně 100 žen na jedno volné místo. Na pruských universitách, které chovají se k ženám dosti odmítavě, vzrostl počet žen od 1895 do 1899 ze 117 na 414; na švýcarských universitách činil vzrůst od 1890 do 1900 ze 184 na 1026. Obecná tíseň hospodářská, tu větší, tu menší podle kolísání hospodářské nejistoty, která je průvodním zjevem rozkladu soukromokapitalistického pořádku, zostřuje boj o život, nutí stále více i měšťanské ženy středních vrstev k výdělečné práci, což mění pomalu i jejich názory na poměr k druhému pohlaví a na geneonomické instituce.

Další příčina vpádu měšťanských žen do úřadů a světa odborně pracujícího souvisí, jak ostatně také již víme, se zanikajícími funkcemi rodinnými. L. Braunová vystihla to dosti dobře již před třiceti lety: „Množí se známky, podle nichž nejen nezaopatřená žena buržoasní, nýbrž i žena v manželství zaopatřená je nucena hledati si odborovou činnost, stejně jako proletářka, byť často i z jiných důvodů. Při tom nemyslím na ty ženy, které dělají konkurenci modistce, aby rozmnožily své příjmy pro domácnost a toalety, nýbrž myslím spíše na ony, jejichž síly ladem ležící volají po činnosti. Jejich počet vzrůstá, čím více je průmysl zbavuje povinností hospodyně a škola povinností matky. Plynové ohniště, elektrické osvětlení, ústřední topení, parní prádelny jsou dnes již důležití činitelé v emancipačním boji ženy a mají v nejrozmanitějších formách neomezený vývoj před sebou. Dětské školky, veřejné vyučování školní, vzrůstající náklonnost svěřovati dorůstající děti na léta ústavům, které je pokud možno vzdalují městského vlivu škodlivého duševně i tělesně — to vše vrací měšťanské matce možnost volného použití času, což zvětšováno jest ještě tím, že odborová práce a politické zájmy odvádějí muže stále více z domu. O těch věcech může souditi každý podle libosti, může se k nim stavěti přátelsky nebo nepřátelsky — popříti však jich nelze a na nich spočívá další pokrok ženského hnutí, nehledíc k nevyhnutelnému dalšímu rozkladu tradicionelního života rodinného. Nezaměstnané manželky a matky mají na vybranou, aby ubíjely čas zábavou nebo vyplnily jej užitečným zaměstnáním. Nejlepší z nich touží po práci. Nejprve ji našly v dobročinných spolcích; se vzrůstajícím poznáním vyvíjí se pak ze škodlivé často dobročinnosti vážnější sociální práce pomocná, která vede konečně k touze po pravidelné činnosti odborové.“

Jednou důležitou hospodářskou příčinou rychlého vnikání žen do měšťanských povolání byly však a jsou povšechně dosud i jejich nižší požadavky mzdové; jako pro továrníky, tak i pro stát a jiné podniky znamená ženská práce úsporu. Příčiny nižšího cenění ženské práce nelze ovšem hledati v horších výkonech žen, nýbrž v jiných okolnostech. „Nejprve je žena samostatně si vydělávající pojem, který se nikterak nesnáší s pojmem tradicionelní, mužem živené ženy. Na odměnu za její práci je tudíž hleděno jen jako na příspěvek k živobytí, nikoli jako na úplné krytí jejich potřeb, a sentimentální poukazování na ochranu rodiny, jímž t. zv. lidumilové chtějí pomoci chudému děvčeti, vyrůstá z téže půdy, z níž roste drsný cynismus, s nímž kupci a řiditelé divadel vhánějí svoje zřízenkyné v náruč milosrdných ,přátel‘. Ale vina není pouze na straně chlebodárců. Až do nedávné doby bylo vzdělání ženy pro odborovou práci nedostatečné a diletantismus tím zplozený znehodnocoval nejen ženskou práci vůbec, nýbrž trpěly jím často i ony ženy, které dovedly již totéž co muži. A ještě jiný moment pro měšťanskou práci ženskou karakteristický přistupuje k tomu: veliký počet žen hledajících práci není zcela odkázán na její výtěžek; buď bydlí u rodičů a chtějí si vydělati toliko na vedlejší potřeby, nebo mají nějakou rentu, která nestačí úplně na živobytí — v obou případech se stává, že se nabízejí za méně než muži nebo, což jest horší ještě, za méně než jejich konkurentky, které trpí skutečnou nouzí. A činí to bez rozpaků. Chybí jim veškeren cit solidárnosti. Jejich osamocení jako dcer, manželek nebo matek v sobeckém těsném světě, osamocení trvající staletí učinilo je krátkozrakými a sobeckými. Teprve skutečná nouze obecná stane se kvasem, který je sjednotí a pomůže řešiti otázku mzdy.“ To se dnes ovšem již děje.

Celkem tedy můžeme říci, že ženské hnutí, které mělo svůj původ v středních vrstvách měšťanských, poháněno bylo nejvíce bojem o práci, který vyvolán byl přebytkem žen, jejich špatnými vyhlídkami na sňatek a hospodářskou tísní. Běží tudíž o živelnou otázku hospodářskou. Ale boj o práci, v němž ženy, celkem vzato, zvítězily, poněvadž jim pomáhaly na jedné straně úpadek rodinných funkcí, na druhé straně nižší požadavky mzdové, vyvolal nutně ženské úsilí o vzdělání, a se vzděláním se objevily stejně nutné požadavky rovnoprávnosti a osvobození z tisíciletého poddanství.

*

Vedle ženské práce v oborech více nebo méně vyhrazených měšťanskému živlu objevuje se však v 19. století také hromadná ženská práce proletářská, která měla rovněž svůj vývoj. Kdo by chtěl vypsati dějiny proletářské práce ženské v 19. století, tomu bylo by zároveň psáti dějiny stroje. Stroj to byl, který jako kouzelník vylákal svou rachotící řečí a ohnivým dechem ony temné nekonečné zástupy bledých žen z jejich tichých domovů a přijal je do svých služeb. Nebylo sice nikdy doby, ve které veliká část obecných potřeb nebyla by bývala opatřována ruční prací ženskou, ale teprve od té doby, kdy počala síla stroje nahrazovati sílu lidských svalů, bylo možno zjednati spousty dělníků bez svalové síly. Muž ovládal výrobu s kladivem a kleštěmi, s hoblíkem a pilou ve své silné pěsti; ovládá ji ještě i pak, když hnací síla složitějších prostředků výrobních rozmnožuje sílu lidskou, ale musí učiniti vedle sebe místo ženě, čím více se rozvíjejí mechanické síly hnací, a na místě brutálnějších vlastností lidského těla jest vyžadována obratnost a zručnost. Ženská a dětská práce byly proto nezbytným důsledkem vzkvétajícího velkoprůmyslu. Ale jako nemá ustavičná snaha po technickém zdokonalení mravních pohnutek nějakého přání zbaviti člověka břemena, zmenšiti námahu a zkrátiti dobu pracovní, nýbrž je ovládána požadavkem zlevnění výroby, tak vede stejný požadavek k zaměstnání žen jako dělnic. Stroj vybírá si nejlacinější pracovní sílu ztělesněnou v ženě a vybírá si ji tak, jak to vyžadují pracovní způsoby. Vynalezení nového stroje nebo nové použití hnací síly dovoluje nahraditi silného dělníka vyučeného necvičeným děvčetem. Tedy teprve změněný pochod pracovní umožňuje zaměstnávati ženy.

„Na sklonku 18. století byl proveden onen veliký obrat na poli techniky, který nabyl tak dalekosáhlého významu pro vývoj průmyslu. Vynález spřádacího stroje (Spinning-Jenny), česacího stroje, bobinetového stavu, mechanického stavu tkalcovského, punčochářského stavu a mnoha jiných, objevil se v téže době jako vynález parního stroje a jejich důsledkem byl nesmírný převrat ve výrobním životě. Ve skutečnosti byl to stroj, který přispěl k vytvoření reálního základu pro demokratické myšlenky, které až do té doby se vznášely v mlze fantastických snů: zvýšená výroba odňala četné věci spotřeby výlučnému držení privilegovaných tříd a dávala je širším vrstvám lidu. Na místě jednoho vřetena, s nímž člověk dříve předl, nastupuje již počátkem 19. století stroj o dvanácti i více vřetenech, na místě čtyř drátů, jimiž dříve pletli, nastoupil punčochářský stav se sty drátů… Stejný krok s technickým zdokonalením přádelnictví udržovalo si i tkalcovství ve všech odvětvích pracovních… Činnost dělníkova při všech těchto strojích… jest omezena, jsou-li v chodu, většinou na to, že stroj se vysune, přetrhne-li se vlákno, aby mohlo býti navázáno. Dnes používá se namnoze již mechanických přístrojů vysunovacích, takže odpadá nutnost trvalé, napjaté pozornosti, a dělníku třeba jen přetržené vlákno svázati, jakmile stroj se zastaví. Je pochopitelné, že tato práce, vyžadující útlých, hbitých prstů, stala se prací žen. Tkaní na stavu tkalcovském pohybem rukou nebo nohou bývalo téměř vždy prací mužskou. Jakmile na místě síly svalové stala se hybným činitelem síla strojová, ustoupil muž ženám, ba i dětem.“ A toto převratné působení stroje rozrůstalo se do všech oborů. Můžeme pokračovati s Braunovou:

„Kdo by obrátil svůj zrak na nepřetržitou řadu podivuhodných vynálezů, které zplodilo 19. století, a nevěděl by nic o sociálním a politickém vývoji, ten by jistě očekával, že uvidí před sebou zdravé a šťastné lidstvo, zbavené těžké práce, zbohatlé nesmírně zvýšenou výrobou. Ve skutečnosti z toho všeho neuvidí nic. Stroje… učinily velké množství lidu závislým na svých majitelích; pokud pro svou velikost a složitost nebo zavedením motorického pohonu učinily nutným tovární systém, vyrvaly lidi z jejich domácnosti, z vlastních dílen, oloupily je o samostatnou existenci a lákaly i ženy do svých služeb, neboť potřebovaly necvičené síly pracovní, a síly nejlevnější byly jim nejvítanější. Proto také byl vzrůst ženské práce nejrychlejší tam, kde používání strojů vyvinulo se nejvyšší měrou. To je zřejmo zvláště v mateřské zemi velkého průmyslu v Anglii. Již roku 1839 poznamenal lord Ashley, že ze 419.560 továrních dělníků ve Velké Britanii bylo 242.296 žen; v továrnách na bavlnu bylo žen 56 a 1/4 %, v továrnách na vlnu 69 a 1/2 %, v továrnách na hedvábí 70 a 1/2 %, v přádelnách 70 a 1/2 % všech dělníků. O dvacet let později zjistil anglický inspektor tovární Robert Baker, že od 1835 přibylo mužských dělníků o 92 %, ženských však o 131 %. Od roku 1841 do 1891 vzrostl počet mužských dělníků průmyslových o 53 %, ženských o 221 %.“

Tento vývoj byl všude týž. „Od 1840, kdy textilní průmysl v Německu nabýval důležitosti, vzmáhala se ženská práce děsivou měrou. Venkovské dívky hrnuly se houfně do továrních měst; malá místa, na př. Gladbach, přilákala za jeden rok na sta žen do svých zdí, a v Krefeldu byl z toho přebytek žen o 50 %. V Americe bylo v přádelnách massachusettských v 1816 vedle 10.000 mužů 66.000 žen a v továrnách na bavlnu v dvacetipěti státech Unie byla zaměstnána v 1850 již 62.661 dělnice; o deset let později vzrostly na 75.169, kdežto v továrnách pletacích bylo v téže době třikrát tolik žen jako mužů. Ve Spojených státech vůbec bylo v 1870 zaměstnáno v průmyslu na 100 pracujících mužů asi 17 žen, v 1890 však na 100 mužů více než 25 žen… Stroj potřeboval hbitých prstů ženských a podnikatelstvo laciné pracovní síly ženské. Za doby Adama Smitha vyrobilo deset mužů dělbou práce asi 48.000 jehel denně, Marx uvádí, že stroj vyrobí za jedenáct hodin 145.000 jehel, a jediná žena dohlíží na čtyři stroje, což se rovná denní výrobe 600.000 kusů. Jedna žena nahradila tudíž téměř 130 mužů. V Remeši bylo zaměstnáno počátkem 19. století 10.000 česačů vlny plnou měrou, po zavedení česacího stroje nebylo tu brzy ani jednoho muže, neboť u strojů stály mladé dívky… Před padesáti lety házel tkadlec koberců člunek rukou a vyrobil 45 až 50 anglických loket, nyní vyrábí stroj za dozoru jedné dívky 360 loket týdně, t. j. udělá práci za sedm mužů, atd.“ (pozn. 32)

Vypuzování mužů ženami z továren znamenalo ovšem jen přesunování; vzrůst ženské práce byl sice značně větší než vzrůst práce mužské, ale povšechně předstihoval stále počet pracujících mužů počet pracujících žen. Zato však ženská konkurence na počátku 19. století rozčilila nemálo mysli a spolu s ohrožením řemesla stroji vedla místy ke známým vzpourám a povstáním. „Boj, ovšem bez ohně a meče, byl i tehdy, pokoušel-li se řemeslník křečovitě udržeti se proti stroji a snižoval cenu výrobků své práce tak dlouho, až sestoupil na nejnižší stupeň existenční možnosti a byl pak nucen vstoupiti do služby nepřítelovy se ženou i dcerou.“

„Kde dělnice po prvé vstoupily do továrních vrat, tam se setkaly se všeobecným opovržením, ba dokonce i s urážkami nejsprostšího způsobu. Zhusta se stávalo, že bylo jim plížiti se do dílen zadními dvířky, aby se tam vůbec dostaly. Co v Anglii za rychlého vývoje průmyslového se dělo způsobem zvláště hrubým, to se opakovalo, byť i v mírnější podobě, také na pevnině. Všude pohlíželi muži na své soudružky v práci s nenávistí a nedůvěrou a hleděli se jich zbaviti. Ruch německých řemeslníků v době revoluční vzbudil na rozličných místech v zemi dokonce malá vzbouření proti ženám, a berlínský cech krejčovský zašel tak daleko, že u ministerstva živnostenského navrhl, aby ženám, vyjímajíc vdovy po krejčovských mistrech bylo zakázáno řemeslo krejčovské, a módní sklady nesměly prodávati hotové šaty ženské. Stejné city, které pudily cech k tomuto návrhu, ovládaly i frankfurtský cech řemeslnický v 1848, když žádal kategorické zákony proti tovární soustavě, která připravovala širokou půdu pro ženskou práci.“

Tomu nelze se diviti, neboť ženy dělnice „pomýšlely jen na ukojení nejbližších potřeb osobních, neobyčejně skrovných; staleté potlačování ženského pohlaví, neustálá kázání o pokoře a skromnosti, věčně opakované tvrzení o menší hodnotě žen, jemuž konečně ženy samy uvěřily, vymstilo se nyní na mužích; dělnice se spokojily se mzdou, která jim zabezpečila právě jen denní chléb; byvše vychovány za otrokyně, neměly v sobě již žádné odbojné přirozenosti. Stávaly se rušitelkami stávek, nepociťujíce při tom nic jiného než radost z příležitosti k práci; dávaly se vykořisťovati do nejkrajnější míry a snášely to jako osud, jen když mohly ukojiti na den nejkrutší hlad svých dětí. Pocit solidarity se soudruhy v práci byl nezbytně úplně cizí těm, jejichž nejvyšší ctností bylo dosud, že pokládaly jedině svou domácnost za svůj svět. Tak se nezbytně staly tím, čím byly… špinavými konkurentkami mužů. Stlačovaly mzdy a odnímaly vždy více mužům možnost, aby mohli sami své rodiny uživiti; takovým způsobem přiváděla každá nově přistupující dělnice průmyslová houfy jiných za sebou.“

Ale stroj, který ženy přivedl do továrny, počal je brzy z ní zase vypuzovati. „Kdežto na př. dříve dvě navíječky hedvábí potřebovaly jedné dívky k šlehání kokonů, zaměstnal stroj 25 i více navíječek a zbavil nejméně šest dívek výživy. Tím, že zavedeny byly zlepšené stroje v tkalcovnách hornoelsaských, zmenšil se počet dělníků přes značné rozmnožení továren z 23.000 v 1828 na 19.000 v 1851; v třicetipěti anglických prádelnách bylo v 1829 o 1060 předláků více než v 1841, ačkoli počet vřeten byl rozmnožen o 99 tisíc, a v letech šedesátých odstranil jediný zdokonalený stroj spřádací polovinu všech dělnic. Nejhroznější následky mělo zavedení šicího stroje. Jediná továrna v New-Yorku, která v 1862 postavila 400 šicích strojů, z nichž každý vykonával práci šesti ručních šiček, připravila o chléb asi 2000 šiček. Požehnání, jež si mnohé slibovaly od šicího stroje, že budou moci ženy ve vlastní domácnosti hleděti si výdělku, proměnilo se rychle v kletbu: nejslabší ruční dělníci byli zničeni; v Londýně přibývalo smrtí z hladu souběžně s jeho rozšířením.“

V t. zv. domáckém průmyslu nebylo pro ženy lépe. „Módní závody, které prodávaly hotové šaty švadlen po domácku činných, vyskytly se teprve v polovině 19. století, když šicí stroj umožnil hromadnou výrobu. Rostly jako houby ze země a hleděly se navzájem zničiti, což bylo možno jen stoupajícím vykořisťováním dělnic. Všecky šičky trpěly trojím zlem — přílišnou prací, nedostatkem vzduchu a potravy. V sezoně sedalo v Londýně asi 30 děvčat pospolu v místnostech, které sotva třetině poskytovaly potřebného vzduchu, spaly po dvou v jedné posteli v malých dusných děrách, dostaly-li se vůbec ke spánku, neboť nepřetržitá doba pracovní po 18 až 24 hodiny, ba i po 26 hodin nenáležela rozhodně k výjimkám; jedinou hranicí jejich pracovního výkonu byla fysická neschopnost udržeti ještě jehlu. Nezničily-li se přepracováním, jako ubohá Mary Anne Walkleyová, o níž vypravuje Marx, hrozil jim v mrtvé sezoně hlad. Za 4 a 1/2 šilinků týdně pracovaly ve čtyřicátých letech londýnské šičky šatů 16 i více hodin denně. A přece byly ještě ve skvělém postavení proti svým družkám, které šily prádlo: Za obyčejnou košili dostaly 1 a 1/2 pence, za elegantní košili, jejíž zhotovení vyžadovalo 18 hodin práce, činila jejich mzda 6 pencí. Týdenní mzdy 2 a 1/2 až 3 šilinky byly při namáhavé práci obvyklé.“ V Americe ani v Paříži neměly se lépe.

Není tu místa na podrobný a obšírný popis vykořisťování, které následovalo po vpádu strojové výroby a postihovalo ovšem nejen ženy, nýbrž i muže. „Kam vkročil průmysl, následovaly ho nouze a nářek jako jeho stín.“ Ale cesta, kterou bylo projíti průmyslové dělnici v 19. století, byla strašlivá. „Z útrap nekonečné práce, která neznala neděle, které noc nebyla posvátná, z přeplněných špinavých domů, z oblak prachu a vroucí páry, která naplňovala továrny, rostla do ohromné šíře příšera s vpadlýma očima, která od nynějška bez oddechu, bez smilování kráčela ulicemi chudých a otravovala vzduch svým dechem: souchotiny… Německé říšské šetření z 1874 prohlásilo se zvláštním cynismem, že dělnice v továrnách na zápalky trpí sice nekrosou a zničí si zcela nebo částečně dolní kost čelistní, že jim to však zcela nic neškodí. Zjistilo se také, že v továrenské atmosféře nezbytně onemocní plícemi ti, kdož jsou k tomu ,náchylni‘. A kdo tu nebyl k tomu náchylen? Vzrůstající tělesná degenerace pracujícího obyvatelstva mluvila zřejměji, než to mohla činiti všecka úřední šetření. Ale nezůstalo jen při tělesné degeneraci. Společná práce pohlavní ve žhavém horku, téměř bez oděvu, skoro úplný nedostatek zvláštních místností pro mytí a oblékání, společná práce muže a ženy v zamlklých, tmavých chodbách dolů a raný vstup dětí do tohoto života a ruchu, stupňoval nespořádané styky pohlavní a pustošil nevinnost dětí. Také bytové poměry podporovaly tento mravní úpadek. Nejen, že bylo pohlavím, noclehářům a noclehářkám i dětem bez pořádku bydliti společně v těsných místnostech, byli k tomu nuceni i zaměstnavateli. V cihelnách, dolech, při polní práci — všude byly jim vykazovány ke spaní bídné baráky, do nichž sehnali je společně jako stádo. Mnohem více ještě než tyto okolnosti vnější, jimiž trpěli stejně muži i ženy, působily na mravnost dělnic poměry mzdové. Byly poměry tyto určovány požadavky vdaných žen, které potřebovaly pouze přídavek k platu mužovu, a dívek, které bydlily u rodičů a měly často starati se jen o oděv; ženy osamělé byly nuceny nejtrpčí bídou, aby se ohlédly po jiném doplnění. Jedny — nejšťastnější z nich — neměly vlastního místa ke spánku a trávily své noci u svých milovníků, proto se rozšiřovalo souložení; ve Francii podporoval to zákon ještě tím, že nemanželské dítě mělo býti na obtíž jen matce, a tak podle ankety ze čtyřicátých let připadalo tam v jednom průmyslu na jednoho ženatého dělníka dvanáct dělníků žijících v konkubinátě. Ostatní — a to byly zase nejnešťastnější — učily nouze a hlad brzy prodávati tělo jako pracovní sílu. Všecky průmyslové krise zvyšovaly jejich počet. Jak často zvítězily v boji o chléb proti konkurentce na pracovní místo toliko tím, že se oddaly pánům nebo dílovedoucím! Tovární děvče nepožívalo proto často větší vážnosti než pouliční nevěstka.“

V zemědělství nebylo pro ženu lépe, tím méně pak ženám jako služkám. Měly nejsprostší stravu, bylo jim spáti po dvou a po třech v místnostech, které nezasloužily ani názvu komůrky, často po dvou v jedné posteli, která se podobala mučidlu. Ač byly přidržovány k práci od časného jitra až do západu, vadili se s nimi zaměstnavatelé ustavičně a požadovali stále více. Mnohem více než jiné dělnice byly služky vydány na pospas zdivočilé části mužů, zvláště vzdělaných. V 1866 byla ve veřejných porodnicích pařížských téměř polovina služek, a více než polovina nemanželských dětí měla služky za matky. Ve stejnou dobu byla mezi deseti pařížskými prostitutkami vždy jedna svedená služka, a představovaly ve Francii celou třetinu vražednic dětí.

Vývoj spěl ovšem k tomu, že ženská práce spojená s domácností a domovním hospodářstvím byla znehodnocována a vystřídávána jinými obory činnosti; v posledních dvaceti letech minulého století počalo typické ubývání domácích služek. Zato se počalo šířiti povolání prodavaček. „Kdežto odborně vzdělané obchodní zřízenkyně přicházely nejvíce z kruhů měšťanských, hrnuly se do povolání nevyučených prodavaček stále více dcery proletářské. Toto hnutí počalo již v polovině 19. století, ale nevystupovalo hromadně. Teprve když dělnické vrstvy pozdvihly se vzděláním, vyšším způsobem života a lepšími pracovními podmínkami, mohly pomýšleti pro sve dcery na místa, která vyžadovala do jisté míry jemnějších způsobů a napohled stála o několik stupňů výše než ženská práce v továrnách nebo dílnách. Kdo však přihlédl pozorněji, viděl sotva již nějaké světlo pro samý stín: nízká mzda a vykořisťování nejkrajnější šly tu pospolu, a nesmírně rychlý vzrůst počtu prodavaček bylo žel přičísti většinou tomu, že se podřizovaly podmínkám, které byl by každý muž s rozhořčením zamítl. Činily to nejen z jakési naivní neznalosti toho, co mohou požadovati, nýbrž i v ostrém konkurenčním boji s četnými dívkami středního stavu, které, poněvadž měly přídavek od rodičů nebo vlastní příjem malý, spokojovaly se s každou mzdou, která byla pro ně toliko částkou na útratu.“

Vidíme tedy, že v 19. století nastal značný přírůstek ženské práce proletářské, který však omezoval se hlavně na průmysl a obchod. Rostoucí nepoměr mezi příjmem mužů a potřebami rodiny hnal ženy do námezdné práce; houfným vstupováním do výdělečného života působily však zase na obecné stlačení mezd. Jako polní dělnice, čeleď a služky ženy ubývaly jednak pro nízké mzdy a dlouhou dobu pracovní, jednak pro vzrůstající potřebu větší volnosti a radosti. Výdělečná práce žen byla ovšem již známá před devatenáctým stoletím, ale pohybovala se hlavně v mezích t. zv. ženské práce v domácnosti. Strojová revoluce to změnila, hromadný příliv žen do průmyslu dal vzniknouti tovární dělnici a obsluhovatelce stroje, moderní proletářce. Ale jen nesmírnou nouzí a bídou vykoupila si proletářská žena historický převrat ve své existenci, své vřadění do proletářské armády, skrze kterou dosáhne jednou svého osvobození spolu s celým ženským pohlavím.

Nemůžeme na tomto místě podrobně sledovati vývoj ženské práce proletářské až do nejnovější doby podle jednotlivých oborů a statistických tabulek. Vzrůstá u žen svobodných, vdaných i ovdovělých, nehledíc k různým výkyvům místním i časovým, vzrůstá nepřetržitě jako jedna příčina i jeden důsledek revoluční proměny celé společnosti. Dnes boj proletářských žen za práci, řádnou mzdu a všecky ostatní požadavky proletářského hnutí ženského, zásadní i denní, splývá ovšem s bojem žen zproletářštělých stavů středních za stejné požadavky i s bojem proletariátu mužského, manuelního i inteligentského, v jedno veliké hnutí za osvobození všech pracujících. Tu detailní posice a poměry v jednotlivých oborech jsou už jen věcí odborových organisací a dělnických politiků. Nelze ovšem přehlížeti, že přes veškero ochranné zákonodárství, přes úspěchy třídního boje proletářského a vyšší poměrně životní úroveň pracujících davů jest svět práce namnoze dosud a především pro ženu peklo zalidněné bledými a vysílenými obětmi nemilosrdného vykořisťování. Ženská pokolení, která procházejí kapitalistickým světem práce, nejsou šťastna, nerozdávají štěstí a nedávají života šťastným dětem. S tohoto hlediska mají snadnou práci maloměšťáčtí ideologové, kteří odkazují ženu znovu do domácnosti nebo jen k jejím funkcím pohlavním. Zdánlivě nejpokrokovější z nich tvrdí, že vpád ženy do výrobního procesu je toliko škodlivý důsledek kapitalistického systému, s nímž musí pominouti. Jestliže však přímými popudy k boji žen o práci byly ekonomické poměry vyplývající ze systému hospodářské nerovnosti a nespravedlnosti, neznamená to nikterak, že vývoj lidstva nebyl by i za jiných popudů dospěl po svých hlavních cestách individualisace, diferenciace a socialisace k témuž nezbytnému důsledku: k rovnoprávnosti žen na poli práce. Toliko ve světě práce mohlo ženské pohlaví nabýti jasnosti, které je činí schopným duchovní i hmotné samostatnosti a solidarity se všemi pracujícími. „Stroj, který uvrhl ženu do nouze a bídy, pomáhá ji také, aby se z nich osvobodila. Bez něho byla by zůstala žena v osamocení, překážce každého pokroku. Strojem byla vřaděna do vojska proletářů, bohatý proud její lásky a jejího soucitu byl rozšířen za kruh rodiny; učila se trpěti se svými soudruhy v práci a naučila se také bojovati pro ně a za ně se stejnou oddaností, s jakou bojovala dříve za vlastní tělo a krev.“ A svou samostatnost udrží si ženské pohlaví v každé pracující společnosti zase jen vlastním účastenstvím ve výrobním procesu.

*

Dělnické hnutí ženské, jemuž nebylo jako ženskému hnutí měšťanskému zápasiti o právo na práci, nýbrž o zlepšení pracovních a existenčních podmínek, jest už touto svou obrannou povahou ve skutečnosti jen součástkou velkého hnutí dělnického, a sjednocení dělníků a dělnic ve vlastních odborových organisacích, družstvech a organisacích politických mělo býti tedy od počátku samozřejmým důsledkem společné práce a společných cílů. V praksi bylo to však ztěžováno jednak, jako na př. v Německu, tím, že ženy byly zákonem vyloučeny z politických spolků, a hranice mezi hospodářskými a politickými otázkami jsou velmi kolísavé, jednak starým předsudkem mužským, který se stavěl proti přijímání ženských členů. Tak se stalo, že dělnické ženy dostávaly se do vleku názorů vládnoucích v měšťanském hnutí ženském a zakládaly s počátku odborová sdružení jen pro ženy.

V Anglii, baště trade-unionismu, vznikl jistý počet ženských jednot již na počátku sedmdesátých let, ale neměly dlouhého trvání. Teprve velikému organisačnímu talentu dřívější sazečky, Emmy Smithové, později mrs. Patersonové, podařilo se zavésti do celého hnutí systém tím, že v 1874 založila ženskou obrannou ligu (Women’s Protective and Provident League) a za cíl sdružení označila organisování dělnic a to v mužských sdruženích odborových, pokud budou připuštěny, nebo v ženských, pokud běží jen o ženská povolání nebo tam, kde muži ženy vylučují. Teprve však v 1889 rozhodl se anglický kongres odborový v Dundee uznati zásadně nutnost organisace dělnic a slíbil jim podporu. Přes to rozhodlo se z 1282 dělnických jednot toliko 111 k tomu, aby připustily ženské členy, což jest zjevný důkaz, jak zakořeněny byly předsudky i v dělnictvu anglickém, jehož odborové hnutí je nejstarší a největší. Celkový počet organisovaných žen dělnických činil v 1899 120.448, což nebylo číslo veliké, uvážíme-li, že již v 1824 byly v Lancashiru mnohé tkadlečky členy dělnické jednoty, a v letech 1833 až 34 hrnuly se ženy do Owen’s Grand National. V Anglii nebyly také organisaci žen činěny žádné překážky ani státem ani úřady.

V témže roce jako v Anglii pokusily se ve Francii pařížské švadleny založiti syndikát, který však dosáhl jen 100 členů a po několika letech se rozešel. Organisace francouzských dělnic počala ve skutečnosti velmi pozdě a se zřetelem k tomu, že ani jí nebyly kladeny překážky, nevynikala nikdy početnou silou. V 1900 bylo ve Francii 30.975 ženských členů odborových v 254 odborových sdruženích, z nichž 17 bylo pouze ženských. V průmyslu tabákovém byly organisovány 10.194 ženy, v textilním 6802, v oděvnickém 1597. Částečně lze si to vysvětliti i povahou francouzského dělnictva vůbec, která pro organisaci nemá mnoho smyslu.

V Německu, kde měšťácký vliv působil velmi tísnivě, počato bylo se zakládáním ženských spolků dělnických s povahou přibližně odborovou mnohem později, zanikaly však rychle beze stop svého působení. Teprve vnější popud oddělil ostře hnutí dělnic od měšťanského hnutí ženského a učinil je schopným života. „V 1882 přišla do Berlína hraběnka Guillaume-Schacková, aby tu vedla propagandu myšlenek anglické federace pro potírání prostituce. Ale kulturní spolek, který založila, nevyvolal, jak doufala, velké hnutí podobné anglickému za odstranění státní regulace a kontroly prostituce: vznikly jen tři spolky povahy čistě lidumilné, které měly za cíl vychovávati osiřelé dívky, zakládati útulky a podobné věci! Jejich ředitelky obrátily se také na dělnice, které měly uznati, jak nezbytné je jejich mravní povznesení. Ale doby závislosti byly už ty tam. Dělnice odstrčily ruku těchto dobrodinců a prohlásily, že kdo chce pomoci dělnické třídě, musí nejprve bojovati za to, aby se zlepšilo jejich postavení materielní.“ S heslem: Proletářské ženy, spojte se! založen byl spolek k zastupování zájmů dělnic, který pojal do svých stanov úpravu mzdových sporů a poptavárny práce, ale snahy po ochraně dělnic ještě odmítal, a další zbytek měšťáckého pojetí vězel i v tom, že sjednocoval pouze dělnice. První zdařilé hnutí dělnic vzniklo, když vláda projektovala clo z příze k šití, které by bylo silně postihlo šičky, poněvadž přízi samy dodávaly. Vznikly další dva spolky dělnic, Severní spolek berlínských dělnic a Odborný spolek šiček plášťů; paní Guillaume-Schacková podporovala je časopisem Die Staatsbürgerin, v němž smutné postavení dělnic bylo nemilosrdně odhalováno. Brzy poté vystoupilo hnutí německých dělnic i pro zákonnou ochranu dělnic a tím se zbavilo posledního zbytku měšťanské tradice. Ale v té chvíli přišla reakce se svým protisocialistickým zákonem, Die Staatsbürgerin byla policejně zakázána, i všecky spolky dělnic rozpuštěny a jejich vůdkyně obžalovány. Nicméně persekuce, která se pokusila zničiti i odborové hnutí, posílila jen city solidarity dělníků s dělnicemi. V 1890 vznikla v Německu Ústřední komise odborová, která již přijetím jedné ženy do předsednictva naznačila svoje stanovisko. Dala ihned pokyn všem spolkovým předsedům, aby podali návrhy na změnu stanov, pokud vylučovaly ženy z členství. „Ženy obětavostí a vytrvalostí, jaké najdeš jen u proletariátu, cestovaly neúnavně podle pokynů generální komise z místa na místo, vzdorovaly všemu policejnímu týrání, jemuž byly vydány v míře velmi značné; v úzkých, ztuchlých místnostech mluvily často večer za večerem, aby vysvětlily svým posluchačkám, že mohou své postavení zlepšiti jen tehdy, semknou-li se společně se soudruhy v práci a budou-li čeliti ziskuchtivosti a vykořisťovací snaze podnikatelské spojenými silami.“ Výsledkem tohoto úsilí byl vzrůst ženské organisace: německá sdružení odborová, která v 1892 měla 4355 ženských členů, měla jich v 1900 již 22.844. — V Rakousku šířila se organisace dělnic zvláště pomalu. V 1892 bylo napočítáno odborově organisovaných dělnic 4263, v 1896 5761, v 1899 9206.

Ve Spojených státech přijal první velký spolek dělnický na odborovém základě, Knights of Labour, který vstoupil do života v 1870, po desetiletém trvání ženské členy, postavil je na roveň mužským a zahájil účinnou propagandu mezi dělnicemi, vysílaje ženské agitátorky. Americká odborová sdružení nikdy se nepostavila proti ženám odmítavě a proto tu jen zřídka vznikly samostatné spolky ženské. V jednotlivých živnostech založily organisované ženy městské výbory, v nichž všecky živnosti jsou zastoupeny delegátkami a radí se tu o zvláštních ženských zájmech. Založen byl také Všeobecný americký dělnický svaz žen, který si vzal za úkol zastupovati zájmy dělnic a dětí a vyšetřovati stížnosti do pracovních podmínek. Nicméně přes příznivé podmínky jsou americké dělnice organisovány jen v malém počtu. Hlavní příčinou toho je stálý příliv cizích živlů neukázněných, z nichž velká část ženského dělnictva je doplňována a které přijímají nejhorší podmínky.

Možno říci, že teprve velké zevní úspěchy dělnického hnutí, jejichž důsledkem bylo oficielní uznání odborových organisací dělnických státem a více nebo méně i svazy zaměstnavatelskými, čímž vznikla větší nebo menší povinnost, aby každý dělník bez rozdílu pohlaví byl v závodě odborově organisován, přivedly ženský živel dělnický do odborových organisací v dnešním rozsahu. Před tím odborová organisace žen všude selhávala, nikoli jen pro odpor mužů a mládí odborového hnutí. Odborové hnutí mužů jest jaksi moderním pokračováním starých spolků tovaryšských a podobných společenstev, v nichž ženy nebyly nikdy účastny, a pak důsledkem nepřímého nátlaku prováděného vykořisťujícím velkoprůmyslem. V tomto velkoprůmyslu měly ženy zřídka převládající posici: kde ji měly, na př. v monopolisovaném tabákovém průmyslu francouzském, tam byly také poměrně nejlépe organisovány. Nejhůře bylo tomu se ženskou organisací tam, „kde převládal domácí průmysl, na př. ve všech živnostech oděvnických, a kde dělnice pracovaly jednotlivě jako v domácí službě a částečně při polním hospodářství. Nejenže dělnice byla tu odříznuta od vlivu sociálního hnutí, že jako dělnice nebo služka v domácnosti těžce přicházela k vědomí solidárního spojení se svými druhy v práci, nýbrž žila také — a to je moment, který nebývá nikdy dostatečně zdůrazňován — téměř v úplné odloučenosti od dělníka mužského, hlavního zprostředkovatele politického a odborného osvícení… V hospodářském a sociálním životě není žena tak schopna organisace jako muž. Muži je práce jediným povoláním; žena je sice nucena, aby s ním o závod se hnala bezoddyšně za výdělkem, ale vedle toho jest jí choditi ještě po tolika cestách, že zůstává nutně za mužem a záhy se unaví a nemá ani dosti kdy, aby přemýšlela o svém postavení a podmínkách své práce. Stala se dělnicí, ale zůstala také hospodyní a matkou. Kdežto muž na schůzích se vzdělává, se dorozumívá se soudruhy, čte knihy a noviny, žena vaří, šije, spravuje, pečuje o děti, vychovává je a opatruje; k vůli dětem stává se často prudkou odpůrkyní sdružení, které žádá na ní příspěvky, jichž ona potřebuje často nezbytně k ukojení vlastních svých potřeb, a které by mohlo jí dokonce nutiti k zastavení práce. A jako přinesla s sebou do moderního života výdělkového svou starou činnost hospodyňskou, tak nedovedla ani setřásti staré sny a tradice. Téměř každé mladé děvče očekává manželství jako něco, co vyplní a vyžádá si celého jeho života. Mladá dělnice nečiní tu výjimky: její práce není pro ni životním povoláním, nýbrž jen průchodní stanicí k vlastnímu povolání, manželství. Proto nemá zájmu na odborovém sdružení a dává peníze, které by musila dáti na příspěvky, raději na trochu té parády a tretek, aby učinila svou bytost před vykupitelem mužem co možná svůdnou.“ Tak to líčí Braunová a takové bylo to namnoze opravdu až do včerejška.

Dalším činitelem brzdícím organisaci dělnic byla ta okolnost, že „ženy pro své chatrné vzdělání a menší mnohdy schopnost tělesnou vykonávaly velmi často práci kvalitativně i kvantitativně méně hodnotnou. Ale odborové sdružení vyžadovalo od svých členů dodržení podmínek, na př. mzdové sazby, která ovšem předpokládá také jistý stupeň výkonnosti. Spolek londýnských sazečů rozhodl se přijímati ženy za stejných podmínek jako muže, přijal však jen jediného ženského člena, poněvadž ostatní nebyly s to, aby vyhověly spolkovým podmínkám. Rovněž francouzští typografové prohlásili, že chtějí ženy přijímati, přijmou-li mzdovou sazbu — nenašla se však ani jediná, která by byla mohla přistoupiti, poněvadž jednak její výkony nevyhovovaly, jednak podnikatelé hledali v ženské práci jen práci lacinou. Uzavírala-li se tedy některá odborová sdružení ženám, dělo se to v domnění, že by vstup žen měl za nezbytný následek snížení odborových podmínek. Nebylo to mínění neoprávněné, neboť mzdové sazby v průmyslu se silnou účastí ženskou řídily se obyčejně podle sazby ženské a nikoli mužské.

Rostoucí rozsah ženské práce v průmyslu spolu s rostoucím uvědomením dělnic, získaným v politickém hnutí dělnickém, přispívaly vedle zmíněných již úspěchů dělnického hnutí pomalu k tomu, aby příčiny nevalné odborové organisovanosti byly odstraněny. Plně nezmizely ovšem podnes.

Vedle odborových sdružení, jejichž cílem jest zvýšení dělníkova příjmu a zlepšování jeho pracovních podmínek, jsou druhou svépomocnou zbraní dělnickou družstva, jejichž původním účelem je levnější obstarávání životních potřeb. Chudí tkalci angličtí byli průkopníky velkého anglického hnutí družstevního. Ženy, ač jako hospodyně mohly míti o věc zájem, nehrály tu význačnější úlohy. Teprve v 1883 bylo založeno v Anglii ženské družstvo, jehož odbory jsou ve spojení s konsumními spolky a jež má jen ten účel, aby budilo mezi ženami zájem pro družstva. Do roku 1900 mělo 284 pobočné spolky se 13.000 členů. Ve Francii rychleji, v Německu velmi pomalu povstávaly družstevní spolky, jejichž hospodářské úkoly a výhody pro dělnickou třídu za dnešního pořádku nesmíme přeceňovati po zkušenostech, kterých bylo s nimi nabyto za jejich obecného rozkvětu v nejnovější době. Theorie, které družstevním hnutím chtěly provésti hospodářskou přestavbu společnosti na socialistický základ, byly již odloženy, a dělnická družstva, nehledíc k drobným úsporám, jež tu a tam svým členům umožňují, jsou dnes především baštami politických stran dělnických, které nejsou vždy prospěšny věci proletariátu. Z různých důvodů vězících především v nemožnosti účelného hospodaření mají nejmenší porozumění pro družstva právě dělníci špatně placení: tudíž i ženy opravdu proletářské podle stavu svého živobytí.

Pravé světlo do ženského hnutí dělnického vnesl však revolučně vědecký socialismus, Marx-Engelsův základ k dialekticko-materialistickému odhalení pravé skutečnosti hospodářského a sociálního života, a jejich výzva, že svět třeba nejen poznávati, nýbrž také měniti k lepšímu. Komunistický manifest prohlásil, že třeba zrušiti postavení žen jako pouhých nástrojů výrobních, že je třeba ženy osvoboditi nikoliv od práce, nýbrž od otroctví pracovního. A jeho heslo: Proletáři všech zemí, spojte se! bylo adresováno nejen mužům, nýbrž i ženám, a znamenajíc na jedné straně první jasný výraz moderního vývoje socialistického, který vykopal nesmírnou propast mezi zájmy třídy a společnosti měšťácké a zájmy proletariátu, znamenalo zároveň první veřejné prohlášení ženiny dospělosti, vykoupené prací a bídou.

V programech sociálně demokratických stran všech zemí jako tehdejších nositelek vědeckého a revolučního socialismu zaujímala emancipace ženy místo velmi široké a v organisacích strany byla ženám přiznána, pokud to připouštěly zákony, plná rovnoprávnost. Měly místo i hlas na sjezdech, byly členy předsednictev, dělily se s muži i o politickou agitaci a získávaly proto značný vliv na jednání strany.

Ještě v 1869 na dělnickém sjezdu v Eisenachu došlo při delší debatě o ženské práci k projevům mužského nepřátelství k ženské konkurenci a byl tu podán návrh, aby požadavek odstranění ženské práce byl pojat do programu strany. Návrh byl však zamítnut z těch důvodů, že cíl jím sledovaný jest nedosažitelný a potlačení práce žen odkázaných na výdělek vehnalo by je do prostituce; nebezpečná konkurence ženské práce dá se však odkliditi: jejich organisací s muži, probouzením jejich třídního vědomí, pozdvižením ženy na rovnoprávnou družku.

Emancipačnímu hnutí ženskému přinesl t. zv. marxismus jediné opravdu vědecké odůvodnění, vyložil jeho hospodářské příčiny a sociální důsledky a namířil je logicky proti soudobým řádům výrobním, proti nespravedlnosti i přetvářce soukromokapitalistické společnosti. V té chvíli se počaly také nadobro rozcházeti cesty ženského hnutí dělnického a ženského hnutí měšťanského. Gothajský sjezd soc. dem. strany vyslovil to velmi zřetelně: „Jako bojovnice v třídním boji potřebuje proletářka právě tak, aby byla právně a politicky postavena na roveň muži, jako žena v nižším a středním měšťáctvu a žena z měšťácké inteligence. Jako samostatná dělnice má stejnou potřebu volně nakládati svými příjmy (mzdou) a svou osobou jako žena z velké buržoasie. Ale přes všecky styčné body v právních a politických požadavcích reformních nemá proletářka nic společného se ženami jiných tříd v rozhodujících zájmech hospodářských. Emancipace ženy proletářské nemůže tudíž býti dílem žen všech tříd, nýbrž jediné dílem veškerého proletariátu bez rozdílu pohlaví.“ A dále: „Svou výdělkovou prací je proletářská žena postavena na roveň hospodářsky muži své třídy. Ale tato rovnost znamená, že jako proletář jest jen ještě krutěji vykořisťována kapitalistou než on. Emancipační boj proletářek není tudíž bojem proti mužům vlastní třídy, nýbrž bojem s muži jejich třídy proti třídě kapitalistické. Prvním cílem tohoto boje je zřízení závor proti kapitalistickému vykořisťování. Posledním cílem je politická vláda proletariátu, aby byla odklizena vláda třídní a dosažena socialistická společnost.“

Vývoji emancipačního hnutí ženského v tomto nejzávažnějším směru prospěla nemálo kniha Augusta Bebela: Žena a socialismus (Stuttgart 1891), která po prvé podrobně dokazovala dějinami i statistikou nezbytnou souvislost ženské otázky s otázkou sociální a nezbytnost hospodářského osvobození ženy pro konečnou její emancipaci.

Jisté vztahy měšťanského hnutí ženského ke hnutí dělnic, jež trvaly dosti dlouho, ukazovaly jen rostoucí propast mezi názory buržoasními a socialistickými. V Anglii bojovalo ženské hnutí měšťanské, stojící pod vlivem měšťáckého liberalismu, jménem osobní svobody a rovnosti pohlaví proti každému ochrannému omezení ženské práce zákonem, proti ochrannému dělnickému zákonodárství vůbec. Francouzské hnutí ženské postavilo se rovněž proti každé zvláštní ochraně dělnic ještě na sjezdu v 1900; ovšem vlivem francouzského socialismu žádalo ji v rozšířené míře pro obě pohlaví a prohlásilo se také pro osmihodinnou dobu pracovní. V Německu vylučoval Svaz německých spolků ženských ze sebe „socialistické spolky dělnic, jak se samo sebou rozumí.“ Když pak za vedení radikálního spolku Frauenwohl povstalo v tomto svazu sdružení pokrokových spolků ženských, jež navrhlo, aby svaz prohlásil za žádoucí dorozumění mezi socialistickým a měšťanským hnutím ženským, bylo s tím odmrštěno a svaz prohlásil jen, že „má býti brán zřetel k možnosti dorozumění od případu k případu“. Zvláště výrazně projevila se třídní povaha měšťanského hnutí ženského v odporu proti lidským právům služebných: pro tuto otázku nebylo na ženských sjezdech nikdy kdy, za to tím rozvláčněji bylo jednáno o různých akcích dobročinných, které měšťáckým paničkám propůjčovaly zdání lidumilnosti a sociální práce, ve skutečnosti však potlačovaly porozumění pro práva pracujícího člověka. I mezi měšťanskými ženami ovšem se vyskytly a vyskytují výjimky, a četné intelektuálky desertují z ideového a morálního světa buržoasního k socialistům.

Měšťanské hnutí ženské pozbylo dnes již svého dějinného významu, představuje jakýsi přežitek, jehož snahy a cíle jsou více nebo méně malicherné. Přítomnost i budoucnost ženské emancipace nespočívá na nějakém třidním míru naplněném lidumilností a na nějakém nadtřídním hnutí ženském, nýbrž je naopak otázkou třídního boje a otázkou hospodářského a sociálního vývoje k socialismu. Zostřený třídní boj dnešní, důsledek rozkladu soukromo-kapitalistických řádů a dlouhé, úspěšné existence sovětského svazu socialistických republik, zatlačuje buržoasní ženy jako jejich manžely stále více k reakci, jak jest zcela přirozeno, a staví je proti ženám socialistickým, ať už dělnicím nebo intelektuálkám. To je však zdravější a účelnější, než by byla nějaká kompromisní a bezmocná jednota ženského hnutí.

Celý další svazek tohoto díla bylo by lze vyplniti vylíčením pokroků ženského hnutí v kulturních zemích orientálních, jako jest Turecko, Indie, Japonsko, Čína a zvláštní svazek mohli bychom věnovati také ženské otázce, pokud ještě existuje v Sovětském svazu. Ale překročili bychom daný program a rozsah tohoto díla a nemohli bychom tím prodloužiti všeobecnou linii těchto Dějin, nýbrž pojednávali bychom jen o specielních úsecích, které jsou ještě v plném varu událostí.

Lidská společnost může býti trvale obrozena a osvobozena ode všech hromadných bludů a nespravedlností toliko silami oplodněnými duchem západního pokroku. Veškero t. zv. světlo z východu je vždy jen stará pověra. Na šestině zeměkoule odehrává se dnes největší dějinná událost kladné povahy od dob Francouzské revoluce: veliký zápas o socialistické budování. A tento zápas odehrává se ve společnosti, ve které žena jest podle všech zákonů postavena na roveň muži. Síly, které tento zápas vyvolaly a vedou, byly od počátku řízeny duchem vědeckého socialismu revolučního, který se zrodil na Západě a znamená v dnešní podobě poslední doposud slovo v sociálním vývoji lidstva. I to, co v zemích východních kultur vidíme měniti tvářnost společnosti, je západní civilisace a západní myšlenka (ve smyslu dobrém i špatném) v boji s domácí tradicí, nejčastěji náboženskou, která udržuje lid v lethargii a činí jej neschopným pokroku a vysvobození z drápů cizích i domácích vykořisťovatelů. Také koloniální a polokoloniální země mohou býti obrozeny a vysvobozeny jen prostředky oplodněnými západním duchem, jeho vědou, jeho socialismem, jeho proletářskou revolucí. Ve všech také, pokud jsou již schopny modernějšího vývoje, hlásí se ženy o svá práva a emancipace ženského pohlaví je na postupu. Ale k radikálnímu řezu mezi panským hnutím ženským a hnutím proletářek mají tyto země většinou ještě velmi daleko; je tu jednak nutno odstraňovati vžité obyčeje a mravy speciální, pro většinu posvěcené náboženstvím nebo tradicí, jednak zasahují tu často do ženského hnutí i sektářské vlivy evropské. Toliko v Sovětském svazu je vedeno ženské hnutí soustavně a jednotně k integrální emancipaci ženy; i tu jsou ovšem tu a tam nutny zřetele k tradičním mravům východních národů. Velmi zřetelně jeví se zmíněný stav na příklad v „Listině svobody“, kterou vydaly indické ženy shromážděné v r. 1928 na „ženském dni“ v Madrasu, a jejichž 16 bodů zní asi takto:

1. Toto shromáždění žen ve všech částech Indie věří, že v zájmu tělesného blaha národa všecky plány, týkající se péče o těhotné ženy a boje proti dnešní veliké úmrtnosti dětské, měly by býti především podporovány veřejnými penězi a štědrými subvencemi. Žádá, aby byly vypláceny podpory mateřství ženám pracujícím pod Továrním zákonem, aby byly zavedeny vdovské pense a vydán zákon, jímž by právo poručnické k vlastním dětem bylo přiřčeno stejně matce jako otci.

2. Toto shromáždění se raduje z nadšení, které projevily ženy loňského roku na ženské konferenci pro reformu výchovy. Schvaluje memorandum s resolucemi přijatými Všeindickou konferencí ženskou v Puně. Je si vědomo toho, že se indický národ nemůže pozvednouti, dokud zůstane negramotným. Proto žádá, aby bylo zavedeno povinné obecné vyučování každého hocha a každé dívky, zvláště také dívek mohamedánských.

3. Toto shromáždění je toho názoru, že by měla býti zavedena povinná lékařská prohlídka dětí jako nezbytná součástka úplného výchovného systému v celé Indii. Proto žádá naléhavě, aby byla vybudována péče o děti vadné a jejich správnou výchovu příslušným zákonodárstvím a soudnictvím, veřejnými školami atd.

4. Toto shromáždění zdůrazňuje nutnost toho, aby se ženy organisovaly a podporovaly ženská sdružení za účelem sebevýchovy a schopnosti činně spolupracovati na obnově sociální a národní.

5. Toto shromáždění apeluje na každou ženu, aby si uvědomila svou odpovědnost a ujala se některého úseku sociální služby, jako je péče o matky a děti, navštěvování nemocných a sirotčinců, reforma vězení, čestná práce vychovatelská, práce mezi dívčím dorostem, záchranná péče o dívky a boj s domy neřesti, činnost umělecká, rekreační, občanská a politická.

6. Toto shromáždění odsuzuje nejdůrazněji nepřirozený a zhoubný mrav, který dovoluje v Indii, aby se nezralá a nevzdělaná děvčata stala matkami v dětském věku. Žádá Ústřední vládu a Zemské rady zákonodárné, aby následovaly příkladu indických států Baroda, Kašmír, Rajkot, Misur, Gondal a Indur, které zvýšily zákonitý věk pro sňatek. Toto shromáždění žádá, aby tato věková hranice byla stanovena pro dívky na šestnáct a pro hochy na jednadvacet let.

7. Toto shromáždění zavrhuje nekalý mrav zakupování manželů a žádá naléhavě, aby rodiče připsali dceři jako její naprosté vlastnictví tu částku, kterou by byli platili za manžela.

8. Toto shromáždění odsuzuje mrav, jímž jsou ženy donucovány k odloučenosti systémem t. zv. purdah, a naléhá na všecky Hindy a Mohamedány, kteří udržují tento obyčej, aby jej okamžitě zrušili v zájmu lidskosti a národního blaha.

9. Toto shromáždění žádá okamžitou revisi a reformu dědického a následnického práva pro hindské ženy, jakož i práva na majetek v rodinách spojených nebo rozdělených a jejích práva Stri Dhanam.

10. Toto shromáždění žen uznává povinnost žen, aby podporovaly domácí průmysl své země a požaduje vyšší úroveň krásy v průmyslové výrobě i v občanském životě.

11. Toto shromáždění žádá, aby byl stanoven stejný plat za stejnou práci beze zřetele na pohlaví ve všech odvětvích práce rukodělné a aby v továrnách a dílnách nebyly zaměstnávány děti, leč by bylo postaráno o přísnou inspekci, a aby zaměstnavatelé dětí byli zákonem donuceni přihlašovati své průmyslové podniky.

12. Ženy vědomé si zhoubných vlivů alkoholismu na život rodiny i rasu, přejí si naléhavě, aby zlo alkoholismu bylo všemi prostředky potíráno. Žádají, aby vláda zahájila reformu v tomto směru značným snížením počtu povolených prodejen na rok 1928 a přísně bděla nad dodržováním dosavadních předpisů o raném zavírání těchto prodejen.

13. Ženy žádají, aby byla požadována stejná úroveň pohlavní čistoty a pohlavní mravnosti u mužů i u žen. Ženy tudíž žádají, aby žena měla právo vydávati se v manželství podle své vůle, a požadují také zvýšení věkové hranice pro toto rozhodnutí. Žádají stejná práva pro zákonitou rozluku a stejný rozvodový zákon pro muže i ženy, dále zrušení systému devadasí (angl. nautch-girls, chrámových tanečnic, přidržovaných k prostituci, pozn. překl.) a okamžité účinné zákonodárství proti prostituci.

14. Ženy vyzývají zemské vlády, městské rady a okresní výbory, aby reservovaly poměrný počet mandátů ženským zástupkyním a organisovaným ženským sdružením daly možnost voliti ze svého středu zástupkyně, které by jim poskytla vláda; žádají, aby do každého shromáždění byly také jmenovány aspoň dvě ženy. Vyzývají organisované strany politické, aby při každých volbách postavily i ženské kandidatury.

15. Ženy věří, že žádný národ nemůže splniti své dharma, nevládne-li si sám. Toto shromáždění prohlašuje, že nadešla nyní doba, aby Indie dosáhla naprosté samosprávy.

16. Jako přirozené udržovatelky života, vyzývají i indické ženy všecky národy a vlády světa a zejména vládu indickou, aby zavrhla válku, pěstovala jednotu a udržovala mír.

Tato „listina svobody“ není první ani poslední formulace požadavku indických žen; její jednostranná, měšťanská a kompromisní povaha je zřejmá, a patrný je v ní také sekretářský vliv takových sdružení, jako jest YWCA, která tu jako jinde provozuje lidumilnou „sociální práci“ v duchu ideologie spíše škodlivé než užitečné, poněvadž odvrací pozornost od hospodářského jádra otázek k jejich morálnímu povrchu.

Ale i zde jako všude jsou živelné příčiny emancipace žen, vězící v hospodářském a sociálním vývoji lidstva, stále při díle a po všech oklikách povedou nutně ke splynutí pravých emancipačních ideálů ženských s vědeckým socialismem revolučním — nebude-li ovšem přirozený vývoj lidstva porušen katastrofami, jimž temné mocnosti naší společnosti — buržoasní diplomacie, válečný průmysl, vojáci a církve — jsou schopny dáti přednost před hospodářskou a sociální spravedlností, a jichž organisovaný proletariát nedovedl by odvrátiti nebo aspoň ve svůj prospěch změniti. Běží dnes o největší věci lidstva a největší věci lidstva jsou v sázce. Pod povrchem demokratického řečnění a odzbrojovacího tajtrlictví pracují mezinárodní žraloci průmysloví a finanční k tomu, aby zlomili provždy socialismus revolučního proletariátu nejprve doma a pak ovšem tam, kde poprvé v dějinách ztělesňuje své snahy v celé ohromné říši v Sovětském svazu. Poněvadž však pro budoucnost nezapomínají přítomnosti, jsou si ve vlasech navzájem a čekají jen na výhodnou příležitost, aby obnovili světovou válku ve formách nejstrašlivějších. Nikdo neví dne ani hodiny blížících se katastrof. Mohou býti v kritické chvíli odvráceny jen uvědomělým proletariátem pochopí-li zároveň všecky matky, ženy a milenky, že také o jejich věc běží, a nedají-li se ošálit zločinnými frázemi.