ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Plný rok jsem již chodil za šenkýřkou „na vypichu“ v Libřicích.

Jezdíval jsem drahou až do Jedlova — ze stanice byla ke krásné vdovičce malá hodinka. Bylo-li málo času, najal jsem si v Praze i fiakr. To bylo ovšem drahé. Vracíval jsem se pozdě v noci, a tu jsem se pak naplatil dost.

Ale nelitoval jsem nikdy vynaložených peněz. Šenkýřka byla jako jablíčko — čtverácká, přítulná — když dala po nějakém upejpání hubičku, věděl člověk, co je ráj.

To se rozumí, že jsem Libřické pálil. Obsadil jsem takovou krásnou pevnost — já: člověk přespolní — dokonce nenáviděný Pražák.

Když jsem někdy pomáhal šenkýřce zrevidovat v pokojíku za kuchyní účty, spočítat příjmy a vydání — při čemž jsem si honorář vybral v hubičkách — a vracel se pak zase do šenkovny, to se na mě mračilo lidí. Připomínám, že v mých zájezdech do Libřic bylo dosti vážných úmyslů. Docela jsem si chtěl paní Pepičku vzíti.

Ale to chtěl také hraběcí pojezdný. Chlapík, který střílel zrovna očima, když jsem se „na vypichu“ objevil, a který byl všecek zsinalý, když jsem se vracel z účetní revise.

Barva se mu vrátila teprve, když mě pak v dardě obehrál. Prohrami v kartách jsem vůbec svou posici v hospodě hájil. Tím jedině jsem usmiřoval denní hosty od pana starosty až k ševci Žežulkovi.

Mimo šenkýřku miloval mě však ještě též libřický pan učitel Nejedlý. Ten se mnou hovořil o světě — imponovalo mu, že často a daleko cestuji — hovoříval se mnou o politice a zvláště pak o divadle.

Byl režisérem ochotnického spolku a do toho assentoval kde koho. Staří, mladí musili na prkna, když přichystal opět nový kus. Z daleka široka přicházeli ochotníci a ochotnice do sálu „na vypichu“ studovati divadelní role, a když bylo představení, sjížděl se celý kraj, aby se potěšil divadelním požitkem.

Jednou vybral pro představení ve prospěch Matice rytířskou hru „Jan Slepý“ — v té vystupovalo tolik osob, že rolemi poděleno bylo celé vůkolí. I na mne došlo — přiřkl mi malou, ale effektní úlohu nějakého prince, který se objeví v posledním jednání a dostane s helmice padlého českého krále tři péra.

Do zkoušek jsem choditi nemusil — říkání mnoho nebylo — prince jsem přijal. V den představení jsem přijel již dopoledne, kdy se po ranní mši konala poslední zkouška na sále — při té se již zkoušely obleky v Praze panem učitelem vypůjčené.

Při zkoušce se však ukázalo, že milý princ musí míti přílbu. Jan Slepý a princ musí míti hlavu v železe — role to přímo předpisuje. A z Prahy došla jenom jedna helmice, malá, těsná, zrovna tak pro ševce Žežulku, jenž Slepého krále hrál.

To byla vážná nesnáz, ale poraditi dovedl kovář Dundr. Věděl o helmici.

Před třiceti lety dali v Libřicích vyčistiti zapadlou studnu na návsi — „obecnici“. V té se našla železná přílba a železná rukavice — obé je uloženo v radní almaře v pastoušce.

Kovář prál, že to zbylo ve vyschlé obecnici asi z dob švédských válek, když táhl Žižka na Prahu.

Švec Žežulka se pamatoval, že před lety helmici i přílbu čistil a olejem v kloubení vlhčil. Než by byl Dundr dva podkováky zrobil, byla přílba na sále i s rukavicí.

Pan učitel ji prohlédl a prohlásil, že by se velmi hodila, bude-li mi dost.

Byla. Měla hledí s mřížovím, které bylo možno zvednouti i spustiti. V nýtech se vše pevně otáčelo.

Rukavice byla, bohužel, pouze jedna, na levou ruku, ale i do té jsem se vešel — mohu se stavěti k obecenstvu vždy levým bokem a budu dělati výborný dojem — soudil pan učitel.

*

Musím doznati, že jsem se na večer těšil. Po vsi se rozneslo, že vystoupím ve skutečné rytířské přílbě, a to napialo zvědavost na nejvyšší míru.

Také hezké šenkýřce jsem se v přílbě ukázal. Nejdříve s hledím spuštěným, a to se dala v kuchyni do křiku, ale pak jsem hledí vytáhl, a tu jsem se náramně líbil. Ovšem jsem měl sametový kabátec, meč a na levé ruce železnou rukavici — tou pohladil jsem služku Barušku, ta utekla strachy do šenkovny — já za ní — hosté mi ji podrželi a já jí dal — jak již jsem byl pln rytířské kuráže — hubičku.

Z toho byla náramná veselost. Jediná šenkýřka se zamračila. A hodně zamračila. — Dokonce po obědě zavřela se do pokojíku v podkroví — a že ji bolí hlava.

Zamrzelo mne to a dost jsem si vyčítal své přenáhlení — ale s těmi rytířskými šaty opravdu vjely do mne nějaké roupy — kozel ví!

No — do večera vše srovnám. A nebude-li jinak, oslním vdovičku s jeviště. Až mi anglický král podá tří péra s helmice mistra Žežulky — já v sametovém kabátě s helmicí na hlavě klesnu na kolena a řeknu: „Královská milosti — můj život jest vždy Váš!“ — to změkne paní Pepička.

Odpoledne bylo nás několik pozváno k učitelovům na kávu. Přišly tam slečinky správcovic a po požehnání i pan kaplan. Hrálo se na piano — já vypravoval anekdoty — než jsem se nadál, byl večer.

Když jsem se vrátil „na vypich“, bylo tu velice živo. Přespolní obecenstvo popíjelo dole, večeřelo se — s paní Pepičkou nebylo možno vyměniti slůvka, ale o to jsem strach neměl. Vím, jak se ženskými. Pro hubičku se takové přátelství nerozbije. Jen až mne uvidí v posledním aktu v helmici — se železnou rukou na meči —

Krásně jsem svou úlohu provedl — i třikrát děkovat jsem se jíti musil, když bylo dohráno.

Ale při poslední pokloně stihla mne nehoda.

Nějak jsem se sklonil příliš — hledí se hnulo a spadlo mi přes obličej. Chtěl jsem je opět zvednouti, ale nešlo to tak lehce, jak jsem si přál. U všech ďasů, hledí se zahryzlo nějak do železného podbradku — neotevřel jsem ho.

Počínám volati o přispění. Páni, kteří se v pokojíku za jevištěm kvapně odličovali, povšimli si teprve po chvíli mých nesnází. Někteří přispěchali ku pomoci — jeden tak, druhý onak pomáhal těžkému hledí, pod nímž bylo mi již velmi nevolno. Ale nic naplat, někde v nýtech byla závada.

Mistr kovář pokládal se za odborníka této práce — hrál si s přílbou, otáčel mi helmu, pod železné okruží prsty zajížděl — až se mi dech tajil — ale na konec zjistil, že to bez nástrojů nepůjde. Skočí pro ně domů.

Má nehoda se rozkřikla.

Ze šenkovny nahrnulo se do šatny lidí, že se ochotníci proti tomu až ozvali. Pan učitel po dobrém i po zlém musil pokojík vyprazdňovati.

Konečně byli všichni již přestrojeni, zbaveni vlásenek a umyti, když se vrátil kovář s různým náčiním.

Posadil si mne na podnožku a nasazoval kleště sem, dláto tam — nýty oklepával, spojení ocelových pásů zkoumal — ale hledí neotevřel. Chvíli po helmici svými nástroji rachotil a pak dal mou ubohou hlavu podržeti panu učiteli — zasadil dláto tam, kde hledí někde za pravým uchem původně kolem silného nýtu se otáčelo — a sevřel mne koleny. Železo jeho náčiní zaskřípalo — mocné trhnutí — a já zaúpěl.

Uvnitř helmice jakési ostré želízko ťalo mě do ucha — cítil jsem, že přilehlo k hlavě a dle všeho mě zranilo. Jakmile se kovář dotkl hledí, zkoušeje, zda povolilo, cítil jsem, že se ostrý kov zařezává do mého ucha. Pro všecko na světě ne tím hnout — ne tím hnout!

Všechno poodstoupilo — kovář zasakroval — cvakl nějakým železným instrumentem v těžké své ruce. Já cítil, že se k místu, kde ucho k hlavě přirůstá, zarývá něco zlého do kůže. Vlhký pramének vleče se již od toho místa ke krku — rozpínám — opatrně, jak jen možno, abych přílbou nehnul — límec košile — sáhnu po praménku, nadnáším zavlhlé prsty před mřížoví prožluklého hledí — krev! —

Tisíc hromů — krev! Zuřivé nadávky posílají má ústa mřížovím — nejčernější čert byl mi dlužen ten nápad hráti divadlo — oblékati na se to bláznovství — lézt do prokleté přílby — teď z toho mám — teď z toho mám!

Pan učitel, jakmile spatřil krev, přivedl ze šenkovny panského lékaře, který dole s pojezdným a starostou hrál bulku.

To se rozumí, že přišel i pojezdný. Na toho jsem tak zrovna čekal.

Doktor si dal posvítit na přílbu se všech stran, při čemž mi stearinem zabryndal i některé otvory hledí — pohrál si přílbou na mé hlavě, pod okruží prstem zajel a pak mi sdělil velkou novinu: že asi nějaké želízko se tam uvnitř uvolnilo a řízlo mne.

Pro tuto pravdu nemuseli doktora volati — na mou duši ne — a zvláště ne pojezdného. Ten se za učitelovými zády smál, až se prohýbal. Mizera — to věřím — jakživ mne tak sklíčeného neviděl — nikdy nebyla plná šenkýřka bezpečnější před mými hubičkami jako v této nešťastné — —

Doktor zapověděl, aby se kovář o další operaci s přílbou pokoušel — nemůže se věděti, co se v přílbě vlastně děje. Bude nutno rozmontovati okruží, ale na to kovář nestačí. Je to stará česká práce — zbrojíři byli u nás velice proslulí — to nerozbourá kovářský nástroj. Zatím byl pojezdný zmizel a když doktor končil svůj ortel, objevil se s paní Pepičkou.

Kdyby mne byli nahého posadili do kopřiv, nebylo by mne to tak pálilo, jako že tato vnadná panička přišla se podívat na mé utrpení.

A jak podívat. Očima jí to šibalsky hrálo, ač se přemáhala. Viděl jsem zcela zřetelně, že si vyměňuje s nezpůsobou, který ji přivedl, významné škodolibé pohledy. Mně se smála — mně — snad se domnívala, že v tom ocelovém pekle nevidím.

Dokonce se pokoušela, nějak mne těšiti — litovala mne — ale viděl jsem, že těžce tají smích a že se musí velice přemáhati, aby nevybuchla jako pojezdný, který se již nyní vůbec neostýchal a tropil si zcela neomaleně šašky z mého neštěstí.

Ano, bylo to již neštěstí. Za šenkýřkou nahrnulo se všelijakých čumilů, ba i služek a čeledínů, kterým bylo zvláště veselo při pohledu na mou hlavu v přílbě. Jako do panoramy začali do šatny putovati zvědavci z dolejška a mnozí z nich radili — ťukali na helmici — obcházeli mne — a brzy doktorovi, brzy kováři líčili, jak by oni neomylně pomohli mojí hlavě z toho zajetí.

Byly to rady hloupé nebo bláznovské — sáhne-li mi někdo neopatrně na přílbu, mohu přijíti o ucho. Kdož ví, nezaťalo-li by se mi nešťastné želízko dokonce do hlavy, ne — nedám si od nikoho sáhnouti na hlavu.

Ale co počíti? Nemohu přece v Libřicích čekati až do rána — naprosto je vyloučeno, že bych jel do Prahy drahou. To by byla bouře ve vlaku, jako na divé zvíře chodili by se na mne dívat pasažéři. Konduktéři by mne na stanicích za propitné ukazovali.

Jenom kočárem a hned v noci musím do Prahy. Tam mi pomohou odborníci — kovář se svými železy ke mně nesmí — a nikdo — nebo ho probodnu.

Tož tedy povoz. Starosta to prohlásil za nemožnost, je skoro půlnoc — kdo pak by tady dal koně na cestu do Prahy.

Vjel do mne ďas. Vyskočil jsem a počal zuřiti. To bych se na to podíval, abych se odtud nedostal, jak já budu chtít; všichni jsou povinni opatřiti mi možnost návratu. A ne-li nikdo jiný, tedy pan učitel. On mi nakukal, abych hrál — nasadil mi ten železňák na hlavu — přece mne tu nenechá ploditi ostudu do rána, aby se k vůli mně všichni uličníci ráno sběhli před „vypich“.

Musil jsem vyhlížet hrozně — šenkýřka po prvních výbuších mého vzteku prchla a pojezdný se přestal smát.

A pak se jali konejšiti mne — pravdu že mám a vůz že se opatří — pan učitel sám dojde do dvora, vzbudí pana správce, kočár bude.

Pak mi pomohli všichni, abych se zbavil rytířského hávu — opatrně se mnou zacházejíce, aby se přílbou nehnulo, a oblékli mne.

Doktor a starosta vzali mne pod paží a svedli mne do šenkovny.

Cesta po schodech nebyla žádnou rozkoší — želízko za uchem zadíralo se mi při každém kroku do kůže jak operační nůž — musil jsem se opatrně snášet s každého schodu, hlavu držeti v klidu a nenakláněti se.

Byl jsem rád, když jsem se octl dole, kdež jsem si vyžádal místo za stolem v koutě, abych si mohl chvílemi oporou hlavy trochu pohověti.

Ale nyní teprve jsem se rozpomenul, že mám úžasný hlad a přímo vražednou žízeň.

Od svačiny u učitelů jsem nedal do úst — zájem o představení, strach o úspěch nedaly tu vzniknouti touze po pivě — prahnul jsem, abych již již se ukázal na jevišti jako rytíř, zachrastil železnou rukavicí a zakoulel očima v železné přílbě — —

Tisíc hromů mělo ten železný čepec rozbít, než se mi dostal na oči — jak budu teď jíst a jak se napiju? Sotva jsem pronesl tato dvě přání, vjela do šenkovny hosty přeplněné opět veselejší nálada. Viděli, že mi není k smrti, chci-li jíst a pít.

Obklopili mne a radili se, jak se dostati k ústům, která za mřížovím proklatého hledí toužila po chladném doušku a po nějakém kuchyňském výrobku paní Pepičky. Ach, tato nešťastná šenkýřka! Jak potměšile se tvářila, když mne do šenkovny přivedli, a s jakými úsměvy přijímala nyní různé výklady pojezdného. Ten se od ní vůbec nyní nehnul. Obskakoval ji, stále něco našeptával. Viděl jsem dobře ze železné své jeskyně, že ji i za ruku chvílemi bral. A ona tomu nebránila — roztomilými úsměvy odpovídala —

To věřím — já v takové komické situaci — nemoha se hájiti — nemoha do kuchyně za pojezdným, který tam stále odbíhal — pomáhaje dokonce již vdovičce při obsluhování hostů —

No, nemít to neštěstí kolem hlavy, nebýt přikován do tohoto kouta — tebe bych vypohlavkoval i s těmi jezdeckými botami — vysadil bych tě až na náves, kam patříš, hlupáku — — —

Porada o tom, jak bych pojedl a napil se, nebrala konce. Ani kávovou lžičkou nebylo možno proniknouti mříž před mými ústy.

Pan lesní se vyslovil, že by mě tak ještě nejspíše mohli obživit makarony. Ten by proklouzl nějakou skulinou hledí — ale kde pak by vzali v Libřicích makarony.

Tož aspoň pít — pít! Leknu žízní — nepřijde-li nějaká pomoc —

To se povedlo již snáze. Přinesli ze stodoly stébla slámy a z těch mi zrobili brzy dobrou pomůcku — nasadil jsem si nejpřípadnější stéblo do úst, druhý konec zahnul jsem do naplněné sklenice a počal ssáti — — Ach, jak se mi ulevilo — jak jsem se osvěžil. Nepovolil jsem, dokud byla kapka ve sklenici.

Honem druhou — druhou! Po tolikerém utrpení jaký to lék — jaká pomoc!

Všichni měli z mé žízně nehoráznou radost, i paní šenkýřka přišla se podívat, jak mi chutná — rozumí se, že s pojezdným po boku.

Kdybych nebyl rozvážný muž — hodil bych sklenici po tvojí hlavě — panáku protivný! No, až mi z té klece pomohou — uhlídáš, jak tě spořádám, tatrmane — jak zametu kolem paní Pepičky, kterou si ovšem potom zabezpečím. Tohle se vícekráte nebude opakovati — hlavu na to sázím — domýšlivý smíšku. Pak já se budu smát — — rozumíš? Ach, jak jsem v rozčilení hlavou hnul, bodlo mne želízko za uši — připomínajíc zoufalou mou situaci.

*

Jenom na minutu mít hrom v moci, rozprášil bych to všechno, říkal jsem si, sténaje již horkem v ocelové pasti.

Hosté se tvářili, že mne litují a že se mnou cítí, plni účasti se mnou hovořili, ale viděl jsem dobře, že to byla pouhá licoměrnost. Když myslili, že jsou mimo můj dohled, šklebili se, lokty šťouchali, ukazovali si mne jako figuru z panoptika a chechtali se do hrsti.

Zlořečený pojezdný chodil do kuchyně jako domů. Ovšem — já byl na řetězu —!

*

O jedné hodině v noci přijel pan učitel s kočárem, kterým se pan správce nade mnou slitoval — to se rozumí, že se přišel také na mne podívat. Kdy pak něco podobného zase uvidí!

Již jsem si připadal jako lesní muž, kterého ukazují o pouti. Každý mne okukoval, na oko litoval, ale div mne očima nepohltil. Již abych byl ve voze a Libřice měl za zády.

Posadili mn do zavřeného kočáru plni starostlivosti, opatřili mi pokrývky a loučili se se mnou, jako by se jednalo o popravu — i paní hostinská přišla — to se ví — s pojezdným —

Křikl jsem zuřivě na kočího, aby jel — ať již mám to bídné hnízdo za zády a již abych byl v Praze.

*

Nikdo by netušil, jak jsou potravní zřízenci na pražské hranici zvědaví. Když jsem se octl u bývalé brány, ramenatý dozorce nepovolil a posvítil si zvědavě až do kočáru.

Když spatřil přílbu, v úžase odskočil a zavolal kolegu — pak dalšího. Z úřadovní budovy přišel i obrejlený jakýsi hodnostář a s ním policejní strážník.

Zuřil jsem, chladem časného jitra ještě více popuzen, a neuctivě jsem na ně křikl, aby si mne nepřehlíželi jako divé zvíře. To a to se mi stalo, a teď ať už mne nezdržují.

Policejnímu strážníku napadlo asi, že by moje zakuklení způsobilo náramnou švandu na komisařství — to bude podívaná pro kolegy a úřednictvo — pomyslil si dle všeho, a již dal rozkaz, že musím před pana komisaře. Zabouchl dvířka, vyskočil na kozlík — a již mne vezli.

Před komisařstvím vyvolal celou strážnici, aby mi pomohla, a pak mne vedl jako předpotopní zvíře do kanceláře.

Tam to způsobilo takovou sensaci, že probudili dokonce i pana radu. Je prý to tak zvláštní případ, něco neočekávaného, že se nemůže vědět, co všechno za mým líčením vězí — tak a podobně mluvili a nepustili mne.

Brečel jsem již v tom železném neštěstí, které na mne sám satanáš poslal. Snad mne s tou ohlávkou ke všemu ještě zavrou — neb odvezou do pozorovacího oddělení, ale to jim dříve demoluji komisariát — již je mi všecko lhostejno, rozbiji to zde na cucky —!

Z pana rady měl jsem strach — je-li pro zachování starého rázu města Prahy — kdož ví, neporučí-li mi úředně, abych v tom strašném plecháči chodil alespoň týden k „Vejvodovům“ — nebo mne pošle do musea — nezavře-li mne vůbec pro nedovolené nošení výzbroje. —

Ale pan rada byl báječný přítel člověčenstva. Poradil mi, abych jel, jak jsem, rovnou na kliniku, slíbil, že zatají mé pravé jméno, aby se neoctlo v novinách, a poradil mi, abych i na klinice své jméno lékaři jen zašeptal. Pak mi dal zdvořile muže v civilních šatech, který mne doprovodil v libřickém kočáře na kliniku.

*

V nemocnici jsem provedl vše znamenitě. Když zmizel můj průvodčí, prohlásil jsem se za pojezdného z Libřic, jehož jméno jsem si pro všechny nemilé případy vypůjčil. Pan professor mne odvedl do nějakého operačního sálu, ukázal mne asi třiceti studentům, pak mne obklíčili dva nějací mechanikové — a za deset minut byla má těžce utýraná hlava na svobodě!

*

Ale druhého dne byly všecky noviny plny zpráv o případu pana ...., pojezdného z Libřic, nadepsaných buď „Muž se železnou hlavou“ nebo „Moderní rytíř“, „Hlava v kleci“, „Muž se železnou maskou“. —

Pak se objevily v obrázkových listech snímky mé ubohé postavy, pořízené dle všeho některým studentem na klinice. Fotografie zaskvěly se ve výkladních skříních — a brzy mne prodávali na pohlednicích.

Ale toho jsem se již nedočkal — to jsem již prodával zboží naší firmy v Rusku, kam jsem zajel, když rozzuřený pojezdný z Libřic poslal první opravu do novin

*

Mnoho mu to neprospělo — první zprávy měly takový úspěch, že mu jeho zaslána, redakcemi dosti ostříhaná, příliš nepomohla. Říkají mu ještě dnes daleko široko kolem Libřic: „Železný pojezdný“.

*

Ovšem smáti se může přece jenom do hrsti. Vždyť mu můj případ s přílbou vynesl sňatek s krásnou vdovičkou.

Tu mi vzal — ničema — i s oblíbenou hospodou a pěknou hromádkou záloženských knížek.

Kdybych si byl tehdy nenamluvil jedno řádné děvče z baletu — možná, že bych byl šel do Libřic šenkýřku hájit — ale takhle jsem brzy na hubičky z „Vypichu“ zapomněl.

Baletka — to byla neznámá dosud struna na kytaře mého života. Tu jsem pro nejistou šenkýřku nemohl přece dáti z ruky.