ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hodinu již obcházel divadlo spisovatel Božetěch Citrýn. Krásné Klicperovo divadlo, jež bylo postaveno na Karlovu náměstí mezi českou technikou a nárožím Ječné ulice. Jak známo, bylo zřízeno z milionového odkazu amerického Čecha Leopolda Pištěly, jemuž vděčíme též za dům českého spisovatelstva na nároží Havířské ulice.

Božetěch Citrýn ani dnes nepronikl do divadla k řediteli. Na dopisy mu neodpovídali, telefonem se nedovolal, do budovy ho domovník nepustil.

Má spustit bandurskou v novinách? Má se dovolávat organisace spisovatelské? Má použít nějaké lsti?

Co tak se zaťatými pěstmi kolem paláce dramatické musy okouní, zpozoruje, že se u divadla s domovníkem loučí sluha. Starý Sehnoutek — tak na něho alespoň volali, když se byl s rukopisem ocitl svého času až v předsíni.

Což aby se na tohoto muže obrátil s nějakou chytrou otázkou? Kdo ví, zda nedovede poradit, kudy vede bezpečná cesta do ředitelny? V minutce již hovořil s občanem Sehnoutkem. Čtyřmi doutníky provázeje svůj pozdrav docílil, že se s ním divadelní sluha zastavil.

„Pane sousede, rád bych se dostal k vašemu řediteli. Mám tam rukopis — dosti dlouho již.“

„O jé — to se tam nedostanou, vašnosti. My máme rukopisů!“

„Příteli, přece váš direktor přijímá návštěvy, dole je nápis, že ve středu a v pátek —“

„Jo, nápisů máme u nás dost — ale kdo přichází o nějaké místo, kdo nese rukopis nebo kdo chce angažmá, toho domovník k nám nepustí.“

Božetěch Citrýn vidí, že jsou čtyři doutníky prostřední sorty slabý klíč k srdci Sehnoutkově, a proto mění strategii.

„Nezaskočil byste se mnou, příteli, tuhle k ,zelené šišce‘ na skleničku vína?“

Sluha se opatrně otáčí po divadle zatím, již za stromy schovaném a tváří se, jako by otálel. Jako by povinnost na něho hrozila — ale pak již zase obrací se k „zelené šišce“, kde několik tabulek hovoří o masité snídani, o zaručeně dobrých vínech a ranních polévkách.

„Proč bych nezaskočil?“ povídá. „Nesu role do Nuslí a na Vyšehrad. To neuteče. Pak jdu pobízet kašéra na Vinohrady, aby jistě v sobotu byly rekvisity. Ten nás na holičkách nenechá. Čtvrt hodinky — budiž — když je vašnosta tak laskav —“

Než by šiška se stromu spadla, octli se oba muži ve stínu populární lidové hospody a brzy na to již pochutnávali si na malé papričce, vedle níž svítily sklenky vinného moku.

Solo měl sluha Sehnoutek.

„Jakživ není ředitel pro nikoho doma, kdo nese kus, kdo přichází se saldovaným účtem, kdo chce dostat do divadla dceru, syna nebo kdo nabízí perolín. My divadlo těmi vodičkami kropit nedáme. Kusů je dost, a že umí každá druhá ženská v Čechách zpívat Micaelu, to víme. Účty se teď platit nemohou. Je již pokročilá saisona — kdo do divadla dodává, ten má vědět, že se musí někdy čekat, a proto náš ředitel se dává zapírat.“

„Ale vždyť se pro všechno na světě přece jenom k němu někdy někdo dostane. Jak to ti lidé dělají?“

Sluha vsunul pod vousy objený řízek opaprikovaného masa, usmál se potutelně a po chvíli dodal: „Inu — musí se na to s flintou! Příkladně — kdyby mne pán neprozradil — vím, jak s domovníkem — ale nesmělo by to na mne propuknout.“

„Ven s tím — dáme si ještě po sklínce.“

„Koho nikdy nesmí domovník odbýt, to je na příklad abonent. S tím se v divadle mažeme jak s princem. Nebo se řekne v divadle u vchodu, že jsou v účtech nějaké diference, a pak se místo do účtárny jde nahoru do kanceláře. Nebo se řekne, že je to poselství od pana intendanta — od našeho právního zástupce doktora Palíře, nebo že se mají panu řediteli osobně odevzdat nějaké peníze. Pak domovník jenom zasalutuje a musí pustit.“

„Jinak je vše marno?“

„To si myslím! To je hned ředitel buď na cestách — nebo na zkoušce, u soudu, u intendanta — má zrovna schůzi nebo je porada s kapelníky.“

*

Asi za půl hodiny na to octl se spisovatel Božetěch Citrýn v dosahu ruky domovníka Klicperova divadla.

„Mám abonované křeslo na balkoně, ale rád bych si to zaměnil za loži. Vezmeme si ji společně s kolegou. Ředitel mi telefonuje, že by mi mohl dát v přízemí čtyřku, ale mám přijít hned.“ Citrým mluvil ledabyle — ani nesmekl a ruku měl již na klice.

Domovník posloužil poklonou tak hlubokou, že se mu až premovaná čepice podlahy dotkla. Dvéře se rozlétly a — již náš spisovatel stoupal po schodech.

V předsíni mladšímu sluhovi opět se představil jako slibný abonent a proto za nějakou chvíli již se octl na sedadle vedle ředitelova stolu.

A nyní spustil velice kurážně. „Co je s dramatem ,Thermopyly‘? Budete to hrát — nebudete?“

Ředitel neměl o milém kuse ani potuchy. Ale pamětliv, že si nesmí divadelní vláda nikdy před autory zadat, jal se mluvit opatrně o věci naprosto neznámé.

„Nedá se upříti, je to zajímavá věc, ale naše publikum je nevypočítatelno. To neví nikdy ráno, co bude chtít večer. Dnes se mu líbí krvavé drama — zítra chce operettu — pozejtří vám vypíská frašku, po které se shánělo jako posedlé!“

„Pane řediteli — musím vás upozornit — že —“

„Dovolte — prosím — dovolte. Činil jsem si poznámky o té hře — hned je přinesu — řeknu vám některé své pochybnosti,“ — vytočil se ředitel a již byl ze dveří. Rovnou u sekretáře.

„Pane sekretáři — honem se mi musí doručit nástin obsahu hry ,Thermopyly‘. Není-li tu dramaturg, podívejte se do jeho posudků a naznačte mi krátce, o čem to jedná — dvě tři hlavní osoby udejte — ale už aby to bylo!“

Ředitel se otočil na podpatku a již byl zase před Božetěchem Citrýnem. Teď ho nepustí k slovu. Poví mu své názory o dramatě vůbec — o scestí současné tvorby — o působivosti her — bude mluvit tak dlouho, dokud mu neshledají obsah „Thermopyl“.

Kdyby věděl, že je tu námětem opravdu klassická soutěska starého Řecka — ach, to by se dověděl věcí o těchto končinách milý Božetěch Citrýn — ale, je-li to jen zástěrkový titul nějaké komedie ze života současného — to by mohla být čistá blamáž. Citrýn je žurnalistou — to by tak scházelo, aby mu v žurnalistických houštinách zapálil pak stodolu nad hlavou. Nezbývá než řešiti jalovou přednáškou tuto rovnici o samých neznámých, dokud nepřijde sdělení z dramaturgovy kuchyně.

*

„,Thermopyly‘? Něco tu bude takového —“ zvolal dramaturg zvedaje od dvou párků s křenem vyděšené oči na sekretáře.

„Honem to musí být — starej na to čeká — obsah — zcela stručně — a asi dvě — tři hlavní osoby!“ křikl sekretář — a aby byl z dosahu ohně co nejdříve, už se chápal zase kliky a prchal od stolu dramaturgova.

Párky s křenem chladly již hezkou chvíli na opuštěném stole. Dramaturg zjistil, že tu byl rukopis před třemi měsíci zadán, ale poznámky byly velmi nepřesné. Ani z nich nevysvítalo, je-li hra aktová nebo celovečerní. Nic tam nebylo, než „Thermopyly“ a datum.

Honem pro korespondentku. Ta je divadelním satanášem posedlá — což, nepodívala-li se do rukopisu? Kdyby sebe méně jí v paměti uvízlo, čiperný dramaturg si již ostatní domyslí.

Počty se zvědavostí korespondentky však na dobro selhaly. Viděla rukopis — dokonce se pamatuje, že byl sešit a že měl desky ze zeleného tuhého papíru se štítkem.

Teď začal lov v divadelním archivu. V náplavu hudebnin, opsaných rolí, v příhradách s rukopisy domácího i zahraničního původu, mezi stohy nevyřízené korespondence projížděly nyní ruce dramaturgovy, sekretářovy i rozčilené korespondentky — a chaos jen zvyšovalo, že občas zazněl zvonek z ředitelny. Napoleon divadla byl již asi v koncích své dramaturgické rhetoriky. Ale přestat nesměl, neboť jediná Citrýnova otázka — opírající se o reelnost dramatu — odhalí příšernou nahotu páně ředitelova vědění.

Dramaturgovi a korespondentce pomáhala již hledat posluhovačka, a když ani její vědomosti nestačily, zavolán hromosvod všech divadelních zmatků: domovník.

Ten si také potřísnil ruce prachem na stole dramaturgově — ale pojednou, když opětně korespondentka upozornila, že to je takový sešit v zelených deskách, plácl domovník do stolu a prál: „Božínku — to má žena dole! Pan dramaturg to půjčil ženě, když ondyno náš Pepík stonal, ještě s nějakými knížkami. Ona tolik ráda čte — a nejraději kusy!“

Domácí telefon zařinčel a za několik vteřin byla již matka domovnice v kanceláři. Ruce pomáčené ještě tu zástěrou sušila.

Slovu „Thermopyly“ dobře nerozuměla — ale když se jí naznačil kus v zelených deskách se štítkem, již byla doma. A hned podávala hladové kanceláři živnou mannu jeho obsahu.

Byl jeden továrník, ten měl dceru a ta se zamilovala do vojáka, který musil do Marokka. A na lodi je druhé jednání, kde se dcera octne, a pak ji chce důstojník svést a ten se s tím vojákem octne v zajetí těch Arabů a tu nastane bitva — a — — a —

„Pitomost!!“ pronáší úsudek dramaturg. „Slátanina. Když již nevědí kudy kam — tož paluba lodní — a teď dokonce Arabové,“ dodává, črtaje rychle pro ředitele poznámky. Ale zároveň posílá z kanceláře domovníka, posluhovačku i dramaturgickou domovnici. Ale ta při odchodu kus brání: „Pane dramaturg, to není špatnej kus! Já už jich něco viděla — ale tohle je dobrá věc —“

„Jdou se, matko, utopit — jdou,“ volá nevrle dramaturg.

*

Poznámky dramaturgovy putují do rukou sekretářových, ten pak zvoní do ředitelny zvláštním způsobem. Ředitel rozumí, že je záchrana jeho reputace blízka a opouští na okamžik Citrýna.

Sekretář mluví, že se na kus upamatoval, že rukopis také četl — a pronáší, do poznámek dramaturgových nedbale nahlížeje, soud o této práci velmi nepříznivý. Ředitel hlavou kývá — a již je zase v blízkosti neodbytného spisovatele.

Teď je na koni. Na lístku je toho tolik, že by o hře mohl mluvit v učené společnosti. Uhlídá pan Citrýn, jak je nedostatečno jeho dílo.

„Četl jsem ty ,Thermopyly‘, milý pane — již jsem našel poznámky, které jsem si byl tehdy učinil — vše se mi opět v hlavě oživuje — povím vám něco z toho. Předně: nemyslíte — že již ten titul je poněkud — řekněme — poněkud —“

„S tím to asi nepůjde — to vidím,“ hovoří Citrýn, „chtěl jsem původní titul nahraditi něčím výraznějším — —“

„Titul nesmí býti rébusem, milý pane, ten musí na diváka křiknout, ale nesmí ho zarazit! Vidíte — sám již to uznáváte, ale jsou tu jiné závady. Je v tom vidět snahu — poctivou snahu — ale všecko jest ještě tak primitivní — tak — tak nehotové, nevýrazné. Dikce jest ještě u vás v plénkách. Uznávám, že je to pro začátečníka tvrdým oříškem, charakterisovati též mluvou — ale naše divadlo nemůže klesnouti na pokusné jeviště nováčků.“

„Pane řediteli —“

„Nebraňte se tomu slovu — není v něm ani za mák urážky — jenom tím charakterisuji váš pokus. Má to slibné náběhy k divadelnímu účinu — je v tom znáti jistou dávku dramatické odvahy — ale nic více! Je to pramének teprve — ani o potůčku se ještě mluviti nemůže — a my můžeme do svého divadelního řečiště sváděti jenom opravdu silné toky — skutečné řeky a ne — byť i dosti hlučící již stružky.“

„Pane řediteli — —“

„Dovolte — hned jsem hotov. Když jsem vaši práci přečetl, musil jsem se zasmáti, jakou scenerií operujete. Pane zlatý — paluba lodi, to je již příliš okoukané prostředí. Všimněte si, že se takového nevkusu nedopustí žádný seriosní dramatik. O ději, ve kterém operujete arabskými končinami, kleštěnci a zpěvy matrosů — mohlo by se snad mluviti při nějaké revui nebo v operettě. Krátce: vrátíme vám práci, která pro začátečníka bude po letech jednou znamenitým měřítkem, odkud vyšel, ale hrát to nemůžeme a nebudeme. Snad jsem mluvil poněkud tvrdě, ale že se zajímám o vaši tvorbu, toho je důkazem, že jsem vaší práci si sám přečetl a dokonce celou přečetl —“

Teď však již pásmo ředitelova oteckého výkladu nadobro přerval Božetěch Citrýn.

„Pane řediteli, myslím, že jste se ještě nikdy nenalézal v omylu tak osudném jako dnes. Vždyť to není mé drama, které jsem vám zadal. Je to překlad německé veselohry ,Deine Freunde‘, která měla minulého téhodne tak veliký úspěch ve zdejším německém divadle. Já vám zadal překlad hned po sensačním úspěchu v Berlíně. Výslovně jsem na to v dopise upozornil. I to jsem tam napsal, že jsem dal hře titul ,Thermopyly‘. Co pak jste si toho nikdo nevšiml?“

„Deine Freunde?!“

„Ano — což jste nikdo mého dopisu nečetl? Kdož ví, není-li již dnes pozdě? Snad vás již zase předstihli na Vinohradech nebo v Národním a vy jste zase přišli o působivou novinku!“

„Pane redaktore — dovolte — dovolte —“ koktal užaslý ředitel, prchaje k sekretáři — s ním k dramaturgovi — opouštěje Citrýna, jenž se cítil tak jistým v sedle, že se uvelebil na pohovce a směle si ve svatyni Klicperova divadla zapálil jeden ze svých laciných doutníků —

*

O tři neděle později seděl pan Citrýn v přízemní loži lepého divadla na Karlovu náměstí, nemoha se již dočkati, až zvednou oponu při dnešní premiéře. Hraje se německá veselohra „Thermopyly“, jejíž překlad byl sám pořídil.