ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Česká veselohra je stále problémem našich divadel. Veselohra bez fraškovitosti, prostá žertů ze starých ročníků vesele se tvářících listů — s postavami životnými, s námětem našich styků atd. Kritik se o tom již napsalo až až — ale ze všech dohromady nevznikne jediná práce, která by vyhovovala dobrému vkusu i literárnímu požadavku. Je to osudem mého života, že jsem se veselohrou českou tolik zabývati musil — způsobili to do jisté míry i ti, kdož mne k veselohře opět a opět honili. Budiž mi omluvou, že jsem se dal vždy velmi dlouho nutit.

Roku 1897 dokončil jsem veselohru, jíž jsem se byl po několik let obíral. Hrál jsem si dlouho jejím dějovým rozporem a mazlil se přímo jejími postavami. Vše tajně — jako při každé své práci. Nikdo nezví tak lehce jejího podkladu, názvu, dějiště, prostředí. Nemohl bych klidně psáti, kdybych měl pocit, že mi někdo hledí jaksi přes rameno do díla. Skončenou věc pravidelně dám uležeti, dramatickou nejméně několik měsíců. Když se mi z mysli vytratí podrobnosti, čtu, opravuji a pak znovu vše napíši. A zase uschovávám a zase odklad. Pak přečtu znovu a — vyhovuje-li mi vše — dávám přečísti svému prvnímu recensentu — ženě. V poslední době i odrostlým svým dětem. Po důkladném pohovoru napíši pak teprve znění konečné. A na tom již málo pak před zkouškami na jevišti měnívám. Při těch zato dost.

Tyto odklady a změny jsou mi velkou zábavou. Hovořím tak důvěrně se svými milými figurami, bavím se s nimi jako by mne navštěvovaly, zapřádám je na procházkách do nových konfliktů, tvořím jim situace, z nichž se zrodí často mnoho pro jiné pole — těšívám se ve styku s nimi, jak mohu s nemnohými živoucími lidmi. Trvá to ovšem pak několik roků než je nová má veselohra hotova — ale tento průtah je mým osobním nejmilejším sportem — při každém dramatě největší mou radovánkou. Lhostejný je mi pak výsledek premiéry. Líbánky se svou láskou mám již dávno prožity, když se vznáší a klesá opona prvního provedení.

Veselohru, o níž dnes píši, psal jsem déle čtyř let. Odbíhal jsem od ní jako lehkomyslný milenec — vracel se k ní opět kajícně — zase jsem unikal jejím postavám a zase pospíchal v její objetí. Pak jsem ji napsal poprvé — po druhé a po třetí. Přečetla ji žena — konečně ji dostal starý literární kamarád — Josef Peška, v masce pseudonymu Karla Šípka dobře všem přátelům humoru a divadla známý.

Peška se hned narodil jako dramatický odborník. Dokázal to svými dramaty, zdařilými librety a zejména kritikami, jež se četly vždy s největší pozorností. Elegantní stylista — bystrý pozorovatel českého života — kronikář našeho divadelního rozvoje nejlepší — míval pro tisknuté posudky v toulci střely i nejostřejší prosté jedu. Pověděl vše hladce jakoby intarsie leštil — ale v soukromí o rukopisných novinkách mluvíval velmi bez obalu. Nosíval mu tehdy na posouzení svá děcka dramatická kde kdo. Čítal je se zájmem a pak je tak břitce pitval, že naslouchajícímu rodiči pot na čele vyvstával. Nebýval v takovém soukromí pranic ostýchavý. Autor se dověděl snadno mnoho nepříjemností při důvěrné besedě.

Peškovi jsem tedy do kavárny přinesl novou svou veselohru — a s ní nemalá překvapení, poněvadž on právě nejvíce mne pobídkami mrskával, abych nelenošil a pro divadlo opět zase psáti počal. Rukopisu se chopil jako slibného koláče. Že si do rána vše přečte — ujišťoval — zítra posudek že sdělí — prál.

Smluvili jsme, že se zítra sejdeme v místnosti spisovatelského spolku Máje v Zemské bance, kdež toho večera jistě budeme sami, a tam že si o hře, již Peška do té doby přečte, důkladně porozprávíme.

Peška dostavil se s kotoučem mého rukopisu a když jsme osaměli — řekl, záře očima: „Kamaráde — to je trefa. Veselohra, kterou v Národním divadle v nynější nouzi o novinky popadnou oběma rukama. Gratuluji ti a těším se již, že si ji zde obsadíme. Načrtl jsem si, kdo byl měl hlavní role dostat — — —“

„Chyba lávky! Nezadám ji Národnímu divadlu,“ odpověděl jsem, tiskna přátelskou pravici.

„Blázníš — —?“

„Hru zadám do konkursu Heroldova, jenž vyprší v nejbližších dnech. Pořídím si opis práce a pošlu tajně do souběhu.“

Dr. Herold byl tehdy intendantem pražského Národního divadla a věnoval pět set zlatých na veselohru z českého života, když se byl loni ujal svého úřadu. Nastiňoval tím, jaká je nouze o veselohry u nás — učinil kavalírské gesto a zalichotil se trochu literatuře tímto vstupem na místo velmi zodpovědné. Nuže — mířil jsem na těch pět stovek, které tehdy byly pro spisovatele malým jměním. Přímo jsem si myslil, že mi tato cena nemůže ujít, poněvadž jsme v úzkém kruhu českých dramatiků skoro věděli, co kdo píše a oč se pokouší. Že by se někdo páral s veselohrou, kdo by opravdu na tento úkol stačil, nebylo slechu.

Peška se po měm sdělení dal do nehorázného smíchu. „Štechu — to je největší vtip tvé veselohry — jít s ní pro Heroldovu cenu! Tvá práce je nejsmělejší naší satyrou — nejkurážnějším zasáhnutím v český život — a ty si jdeš pro vavřín vůdce strany, která se jistě bude nejvíce ošívat, až tvé figury rozběhnou se po jevišti. A ty tu cenu jistě odneseš. Nevím o nikom, kdo by veselohru z českého života psal. Štolba dokončuje něco pro jaro — hotov s tím dříve nebude — uhlídáš: ty stovky vyplatí Herold tobě. Už ti předem blahopřeji!“

Pak jsme si rozebrali práci do nejmenších podrobností. Líčil jsem, jak jsem přišel k nápadu — nastiňoval jsem, kterak si role představuji, a popisoval jsem, které skutečné lidi jsem do milé veselohry ze života uvedl.

Peška mi pak sdělil svou námitku. Jedinou, ale závažnou. Hrdinka mé veselohry — děvče povahově nalomené, nedosáhne svého cíle: ženicha velmi dokonalého, a nevdá se vůbec. Peška se domníval, že trestám splašené její ženství příliš, nedám-li jí před posledním klesnutím opony muže. Na toho má přece každá řádná dívka, držící veselohru, právo. Porušuji tradici veseloherní. Navrhoval, abych dal milé Vlastě průběhem hry světélky povahovými možnost polepšení — a abych ji pro radost všech abonentek přece jen na konci zasnoubil. „Je to veselohra,“ — děl Peška — „tvrdostí závěru však drtíš hlavní pilíř veselé hry. Mrskáš takto naše ženství příliš bolestně. Dej jí muže — ať ta postava vnese ve finále trochu červánků do hlediště!“

Bylo to proti mému pevnému úmyslu. Chtěl jsem právě povrchní vlastenky zbičovat, kde jsou nejcitlivější — satyra česká musí býti ostrá, má-li působit — říkal jsem — ale Peška divadlu tolik rozuměl, že jsem přece jen slíbil, že budu o návrhu uvažovati.

„Ale titul to má znamenitý,“ horlil Peška. „Ohnivá země! To se budou na Podřipsku ošívat. A dr. Herold, až ti cenu vysází, řekne ti svým kaustickým způsobem: ,Jako intendant děkuji — jako mladočech bych vás měl vyzvat na souboj! Vždyť já ty lidi znám! To jsou pánové z naší party!‘

„Já jsem přece mladočech,“ zasmál jsem se, „liberalismus strany dovoluje mi tedy švihnouti nejostřeji!“

*

Veselohra s polepšením osudu Vlastina podle rady Peškovy putovala do konkursu. Nikdo o mém účastenství nevěděl. Moje žena a Peška mlčeli. Byli jako já zvědavi na výsledek.

Dostavil se počátkem února 1898 na ulici, když jsme s Peškou kamsi putovali. Potkal nás Ladecký, redaktor několika efemérních divadelních časopisů, dramatický autor, jenž se s Národním divadlem byl po několik let o svou hru hašteřil. S radostí nám prozradil: „Dnes měla porota o Heroldovu cenu schůzi. Dopadlo to kapitálně! Potkal mne na Ferdinandce… a řekl, že tak mizerné hry se ještě v žádném konkursu nesešly jako v tomto. Rovnou se to všechno mohlo hodit do pece!“

„Je to pravda?“ ptal se Peška, zrudnuv v obličeji. To měnil barvu za svůj posudek mé práce.

„Na mou duši! Ostatně zítra bude asi výsledek rozhodnutí v novinách.“

Neřekl jsem ani slůvka. Před Ladeckým slovo neopatrné znamenalo podezřelý zájem, a nevítané prozrazení toho bylo by v literárních kruzích vedlo lehce k zjištění mé účasti v nepodařeném závodu o Heroldovo štěstí. Mlčel jsem — mlčel…

Porotec, jehož Ladecký uváděl za svého zpravodaje, byl můj i Peškův dobrý přítel. Literát — ctitel umění — ale především politik. Poslancoval nejprve, pod praporem staročeského vyznání víry — po převratu 1890, kdy překvapujícím způsobem zvítězili mladočeši — učinil však oběť a přidal se k těm, kdož vyhráli. Hnalo jej k tomu asi i voličstvo, jež nechtělo býti v poražené menšinové skupině.

Peška podal Ladeckému ruku, a my zahnuli do ticha postranní ulice. Museli jsme si za tepla o překvapení pohovořit. Peška mluvíval volně, proto i nyní ukrajoval po tenkých skývách. „Je v tom politika, příteli. Lekli se tvé satyry. Herold chtěl veselohru a… bojí se, aby se mu v partaji nevyčetlo, že dal mladočeské peníze za něco, čemu se budou staročeši všude jizlivě smát. Víš, že Stroupežnického na jeviště nepustili mladočeští lidé, když napsal ,Vojtěcha Žáka, výtečníka‘? Zakročili u intendance a nepustili tuto hru do Národního divadla!“

„Ale můj hrdina není mladočech — je to vůbec člověk bez politické barvy — a není poslancem — o mandát se teprve uchází! A nedostane jej!“

„Příteli… vyčetli již několikráte, že v něm není pravé mladočeské krve — proto musí býti opatrným i v literární porotě. Novokřtěnci političtí jsou vždy horlivější než starousedlíci. Uhlídáš — je v tom politika! Výkřik vůči Ladeckému ukazuje, jak mnoho vášně bylo v jeho názoru. Jako literát a člověk je přece… pravým beránkem!“

*

Spal jsem nepokojně po neočekávaném pohlavku. Zaříkal jsem se, že již péra v dramatický kalamář neponořím. Ale vstal jsem ráno s přesvědčením, že je nejlépe dáti volný průběh věci. Prohlášení výsledku konkursu dalo na sebe čekat. Objevilo se v listech teprve v úterý dne 8. února 1898.

Ale před tím se stalo něco překvapujícího. Náhodou — jak nevkusný to prostředek popudu k veselohře — nalezl jsem v zásuvce krátce před kritickým tímto úterkem výstřižek z novin s konkursem o cenu Heroldovu. Četl jsem — četl — a pojednou zjišťuji, že mi do ruky zabloudil trumf ceny nevyvažitelné. Dělo na porotu — blesky, kterými sžehnouti možno, co se upeklo na ohníčku politické úzkostlivosti. Hrst tisícovek neměla pro mne takové ceny, jako úzký proužek novinového papíru, který jsem si ovšem uložil do tobolky jako nejvzácnější šek. Teď jsem přímo číhal na sdělení poroty.

Když se zjevilo v novinách, namířil jsem ihned dopoledne do Národního divadla. Nejprve k dramaturgovi, jímž byl tehdy Jan Lier. Peška byl již doslechl, že v porotě o „Ohnivé zemi“ byla debata, v níž na Liera, v porotě též zasedajícího, byl naznačeným členem činěn ostrý nátlak, aby ani mimo souběh o cenu tuto hru na jeviště Národního divadla nepustil. Lier prý slíbil.

Mohl jsem se tedy těšiti na zajímavý pohovor. Jak se asi bude Lier točit!

Když jsem se v kancelářičce dramaturgově objevil, vyčetl jsem z jeho pohledů, že mu autorství „Ohnivé země“ není neznámo. Ale vyložil jsem jako zcela lhostejný případ že jsem autorem této práce, jemu z Heroldova konkursu známé, a otázal se ho, zda byl by ochoten přijmouti ji v repertoir i po nepříznivém rozhodnutí v porotě. Lier se počal diviti, že jsem já autorem této zajímavé — jak děl — hry, a po nějakých okolcích řekl, že by se po jistých změnách mohlo konečně uvažovati o provedení na jevišti Národního divadla. „Ale ovšem — ty změny by musely býti dosti závažné — víte — ono — totiž —“

Na toto řešení nebylo ovšem u mne ani pomyšlení. Já měl v kapse pumu — kdež bych se byl nyní přel o detaily hry a přesuny jejích zápletek! Proto jsem promluvil velmi rozhodně. Tyto divadelní prostředky že znám. Divadlo žádává od autorů, jež přímo odbýti nemůže nebo nechce, aby měnili — pak jim řekne, že změna musí býti ještě v tom a onom — a posléze řekne, že hra tolika změnami ztratila vůbec svůj ráz — že utrpěla na vnitřním vazivu — a proto že na jeviště může nyní ještě méně než původně. „Ne — takové odpovědi nemohu potřebovati. Chci jasnou a upřímnou zprávu, zda se bude ,Ohnivá země‘ hráti tak, jak v hlavních částech se nyní jeví?“

Lier se trochu kroutil — ale po mém novém naléhaní řekl skoro vzdorně: „Nemohu to doporučiti!“

„Proč?“

„Víte — na naše poměry je to hrozně satyrické! Toho naše veřejnost ještě nesnese. Je to tak realistické — víte — doba realismu je již ta tam —“

„Pane dramaturgu — v umění je každá forma dovolena, je-li látkou odůvodněna.“

„Inu, jsou tam některé figury přímo skvostny — na příklad ten Cábal — to je dědek k líbání!“

„Pane dramaturgu, není tu opravdu jiného důvodu pro odmítnutí? Jsme tu sami — ať jdu s pravdou domů — neostýchejte se — promluvte!“

„Inu víte — pane drahý — tam se mluví o poslancích strašně! A na ty se dnes nesmí ani sáhnout! Víte — co se říká ve Francii? Poslanec je Bůh!“

„Ale já tam bičuji člověka, jenž se poslancem jen státi chce — líčím, že k tomu nemá nejmenší způsobilosti — a on také padá pro své nepěkné vlastnosti — vyhrává člověk drsný sice, ale poctivec!“

„Ale když vy si tu tropíte šašky i z voličů. A na ty si Národní divadlo nesmí ukazovat s posměškem! Je už taková doba!“

„Aha — pravím — to je ohlas z poroty — pan… se takto bránil!“

„Bránil! Do protokolu dal, že jsou v kuse takové urážky národa, jako by byly vypsány z Deutsche Zeitungu!“

Povstal jsem. „Nuže, pane dramaturgu — nyní vím, co jsem slyšeti chtěl. Ale nyní uslyšíte zase vy, co se vám líbiti nebude. Protestuji totiž proti výroku poroty —“

„Jakým právem?“

„Poněvadž porota nebyla řádně sestavena.“

„Porota?“

„Ano — a poněvadž učinila výrok, k němuž práva neměla.“

„Jak to?“

„Porota se měla řídit konkursem. V tom je napsáno, že v ní budou zasedati dva zástupci spolku spisovatelů Máje — a Máj nebyl o vyslání jich požádán — v konkursu stálo, že porota ceny nepřiřkne, ale že jen posoudí, je-li možno některou z her na scénu uvésti. Po provedení těchto pak že se sejde, a teprve o přiřknutí ceny rozhodnutí učiní. Vy jste zatím, pánové, dali do veřejnosti, že jste žádné z her cenu nepřiřkli. K tomu jste nebyli oprávněni. Pro tyto závady protestuji proti porotě vůbec a proti jejímu rozhodnutí zvláště.“

Drobná — z ostrých hran, gest a pohledů sestrojená postava Lierova, jenž jako novelista patřil k mým oblíbeným autorům — byla po mém sdělení ještě hrotitější a bodavější. Div se ve svém křesílku nezvrátil.

Nekřísil jsem ho — ale jako tribun jsem se s ním rozloučil, přijav jen ujištění, že je moje sdělení taková zatrolená historie — že se musí přesvědčiti, nemýlím-li se. „Ale — na mou duši — něco takového se mi ještě nikdy nepřihodilo!“

Rovnou k řediteli Šubertovi. Když jsem balíček svého nitroglycerinu položil před jeho velkomožnou tvář — zůstal jako dvořan po katastrofě Šípkové Růženky na okamžik bez hnutí. Jaká to blamáž pro Národní divadlo! Vypsali konkurs a pak se jeho podmínkami v nejmenším neřídili. Šubert mne z různých zakročení za spolek Máj znal a věděl, že se nedám lehce zaplašiti a že o nějakém ústupu mém nemůže tedy býti řeči. Proto se mně jen úzkostlivě otázal, oč mi při této prožluklé příhodě běží. „Přece nebudete chtít Národnímu divadlu způsobiti veřejnou nesnáz? Čeho chcete docíliti?“

„Aby se má veselohra na jevišti Národního divadla hrála!“

„O cenu byste se tedy do sporu nedal?“ oddychl si divadelní kníže.

„O hru se budu křížkovat, jak jen dovedu — o peníze nehnu prstem.“

„Víte — konkurs byl vypsán na veselohru. Nazvete to tedy fraškou — a my vám ji provedeme. Nejde to snad?“

„Moje ,Ohnivá země‘ není fraškou. Mohl bych ji nazvat po případě komedií —“

„Výborně! Víte co? Já si ji přečtu. Dám si vyhledat znění konkursu —“

„Zde je.“ Můj výstřižek vyběhl z tobolky. Šubert si jej obezřele přečetl, ale pak řekl: „Já si přece jen přečtu originál. Není-li v těchto novinách nějaká chyba — nějaké nedopatření.“

Chytal se velmi slabého stébla, milý ředitel. Ale nenamítal jsem nic proti jeho dobré vůli. Zato jsem se poroučel, přijav ujištění, že se mi dostane velmi brzy zprávy. Ale že prosí, abych zatím o věci pomlčel — je to něco tak neočekávaného — je to taková nepochopitelná příhoda —!

Slíbil jsem a vyšel jsem velmi vesele z domu, takovou starostí postiženého.

Druhého dne jsem dostal dopis Lierův, že by se o provedení mé „Ohnivé země“ mohlo mluvit, kdybych nestál na titulu veselohry. Psal velmi přátelsky, ale na konci si ulehčil poznámkou, že je velká brynda, co se stalo!

Dne 8. března mi sdělil ředitel Šubert, že se má „Ohnivá země“ bude v Národním divadle hráti, přistupuji-li na podmínku, že to nebude míti název veselohry. Tím oddálil hru spojitosti s konkursem Heroldovým. Svolil jsem. Charakteristickou byla však jeho poznámka, kterak se mu nezamlouvá, že Vlastu — které jsem dal podle přání Peškova ženicha, odměňuji slibnými vdavkami. To děvče že má odejíti s prázdnem podle jeho soudu. Byl tedy mého původního mínění. Přemýšlel jsem o tom a změnil jsem závěr hry opět. Dal jsem Vlastě ženicha, ale byl jím komický panák, jenž se ve hře chlubíval, že by si tuto dívku za nic nevzal.

V této formě se „Ohnivá země“ hrála a dosáhla při své premiéře 26. května téhož roku velkého úspěchu. Posudky vesměs vyzněly v rozum, že je to nejopovážlivější, ale šťastná satyra na české politické dostihy. Dnes patří k mým nejhranějším pracím. Knižně se doprodává páté její vydání.

Ale tím nebyla historie mé veselohry skončena. Čas prchal, a já ji zadal před vypršením lhůty do konkursu o cenu Náprstkovu. Chtěl jsem míti umělecké zadostiučinění. Byl jsem tehdy ještě víry, že konkurs může býti očistnou lázní pro zármutky autorů, nepřilepených na kliky kamarádů. Dal jsem své práci jméno „Vlasta“. Bylo v názvu tom trochu jizlivě symbolistní vůně z českého mythu. A čekal jsem na výsledek.

Příhoda s Heroldovým konkursem se neutajila. Lier se v kavárně zasmál, že se bude hráti má veselohra, kterou porota z politických důvodů nechtěla pustiti na jeviště. To se literární Prahou rozletělo. Dva autoři si po této zprávě dupli na Národní divadlo, že jim také v tomto osudném konkursu byly zakřiknuty děti dramatického přičinění, a žádali o uvedení svých děl na jeviště. Také museli se podrobiti novému křtu svých prací, a pak teprve byli připuštěni v záři jevištního uznání. Viková-Kunětická nazvala svou „Neznámou pevninu“ prostě hrou, Mervart svého „Servusa“ poslušně však fraškou. Aby nemohli před hrdelním soudem domáhati se snad ceny Heroldovy. Tak soudil podivným právnickým vzletem ředitel Šubert.

Porota o Náprstkovu cenu opět složena byla z pěti znalců jako slavná družina, která měla rozplýtvati dar Heroldův. A náhodou se v ní sešli čtyři soudci z konkursu Heroldova. Pánové byli svoláni již po hlučném úspěchu „Ohnivé země“, a nyní se velmi hořce radili. Zaslechli klep, že chci prese všecko ujišťování Šuberta naléhati na nové rozhodnutí o Heroldovy finanční vavříny. Toho se lekli. Zvolili si v této náhlé starosti za předsedu politika…, jenž byl „Ohnivou zemi“ prohlásil skoro za národní neštěstí, a mudrovali.

Jeden z členů navrhoval cenu hře málo známého dramatika, která byla však ostatními velmi příkře odsouzena; svorně hlasovali pro „Ohnivou zemi“. Ta byla ověnčena tedy třemi stovkami zlatek. Znamenalo to, že skoro všichni pánové z poroty Heroldovy učinili malé literární harakiri.

Když ze schůze odcházeli, otázal se jeden ze soudců onoho hajitele hry, pro niž se nezvedla než jediná ruka, zda se mu „Ohnivá země“ nelíbí. Ten odpověděl: „Já jí nečetl.“

„Ale viděl jste ji přece na jevišti Národního divadla?“

„Neviděl. Vůbec jí neznám. Já dal čestné slovo kamarádu, že budu za všech okolností pro jeho práci. Tomu slovu jsem dostál. Proto jsem ani těch zadaných her nečetl…!“

Heroldova cena se stala poté Bílou paní české dramaturgie. Byla po léta vypisována, ale stále nebyla udělena, ač původní podmínky byly změněny. Po letech si osud pak začtveračil tím, že mne zvolili do této soudné společnosti o cenu stálým nezdarem provázenou. A zase tu byl pronesen náhled, aby se cena neudělovala. Proti tomu však vyslovil jsem se se zápalem. Žádal jsem o hlasování, která ze zadaných prací je nejlepší, a navrhl jsem, aby se peníze tak dlouho na osvobození čekající daly hře, která zde vyniká nad ostatními. Návrh můj byl přijat a cena Heroldova zmizela tím z oblasti literárních vtipů nadobro.