ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slečně Thalii začal jsem se dvořiti velice záhy. Ve 14. roce svého blahoplodného života napsal jsem první svou veselohru. Byl to opravdu velmi krásný kus! Okřtil jsem jej pyšným názvem: „Vévoda z Burdovalu“, čehož příčinou bylo, že také humoreska, z níž jsem tuto dramatickou prvinu svou slepil, honosila se tímto názvem. Objevil jsem ji v nějakém sešitku starého Rubešova „Palečka“. Rukopis zůstal zachován, nač upozorňuji hlavně ony vlastenecké kruhy, jež kdysi v Praze jistě založí „museum divadelní“. My totiž máme již tolik museí, že co nevidět objeví se nějaký prorok, který nám citelnou mezeru „divadelního musea“ vloží na srdce. Pak bude můj „Vévoda z Burdovalu“ znamenitým číslem inventáře pro poučení i výstrahu milého potomstva.

Nemohu zde bohužel rozhovořiti se šíře o této půvabné své veselohře — avšak tolik aspoň dovolte mi jako pečlivému a milujícímu otci, abych z prvního jednání citoval úvodní slova maloměstského pana purkmistra, bez něhož ani tato první práce má se neobešla.

Hlava města přichází do hostince přímo z protější radnice a při vstupu ulehčuje si poznámkou: „Dnes mne věru potká nějaké neštěstí. „Právě mi přeběhl zajíc přes cestu!“

Račte se vmysliti v poměry malého onoho města, zajíci ve dne na náměstí dávají panu purkmistrovi „dobré jitro“! Tato obec tedy zajisté plným právem zasluhovala pranýř mé veselohry.

„Vévoda z Burdovalu“ hrán byl ve Slaném dvakráte. Po prvé v truhlářské dílně, po druhé na zahradě. Obého útulku popřál mu předobrý otec mého soudruha. Poněvadž však naše obecenstvo při reprise v zahradě zničilo tři keře angreštu, prohlásil výše jmenovaný majetník:

„Jestli mi sem s tou komedií ještě jednou přijdete, dám vám každému pár pohlavků!“

Myslím, že z těchto nabízených tantiém ani autora nevyjímal.

Ustoupili jsme přemoci poměrů a zavřeli jsme na čas divadlo. Třeba jsme později soudruhova tatínka udobřili, nepodařilo se mi přece „Vévodovi z Burdovalu“ proklestiti znova cestu v pořad her. Naše obecenstvo chtělo repertoir pestrý a hodně novinek, byť i při tom domácí literatura trpěla.

Za to hrál se „Vévoda z Burdovalu“ brzy potom v Praze. Národní divadlo nebylo dostastavěno — v „prozatímném“ stýskalo si tehdy mnoho lidí na úzké poměry, proto jsem tam svoji práci ani nezadal. Za to ve Spálené ulici, v domě, kde pan Všetečka tehdy prodával zboží materiální, laky a fermeže, otevřela se brána mé veselohře. V kuchyni na útulném a intimním jevišti slavil „Vévoda z Burdovalu“ pravé triumfy. Dokonce jsme při tom rozbili jedno umyvadlo a polili nějaký „tuplšál“ inkoustem. Střepy jsme však obratně ukryli pod postel a „tuplšál“ vecpali za kamna.

Ovšem že jsme nikdy již milého „Vévodu z Burdovalu“ do Spálené ulice nedostali. A zdá se mi, že přízeň rozhodujících kruhů v domě onom po tomto představení povážlivě ochladla. Nikdy již se tam za mé paměti nehrálo. Jak dalece trosky umyvadla a defekty „tuplšálu“ staly se kamenem úrazu, zůstalo mi zastřeno pro vždy rouškou tajemství.

Mohl bych plným právem „Vévodu z Burdovalu“ nazvati svým prvým kusem. Avšak já mám plný kufr dramat více méně odmítnutých — přes to však velmi dobrých a působivých — prosím — a proto v literární bilanci nezaznamenávám „Vévodu z Burdovalu“ jako opus první — nýbrž připisuji k titulu jeho zcela hrdinně : nic — nic!

Řada let uplynula do chvalně známého moře věčnosti a já se v dvacátém roce svého života octnul opět v milé domovině — v královském městě Slaném, kdež jsem začal dosti odvážně koketovati s literaturou. Ve dne jsem učil svěřenou mládež obecné školy — po škole v místním knihkupectví s řadou přátel a soudruhů pomlouval jsem běh věcí veřejných a večer jsem se doma klaněl modlám literatury.

Mimo to jsem spolkařil. Ještě dnes volá několik spolků v Slaném k nebi o pomstu, že nemohou ani žít, ani umřít! U kolébky jejich stál jsem skoro vždycky já.

Pouze nejmilejší dítě mé spolkářské činnosti, „Mládenecký kruh“, zemřelo mi po krátkém avšak rozčileném životě úbytěmi. Památku jeho nosím v srdci já, jakož i ti, kteří za některé účty posud nedostali svých peněz.

Tímto spolkem jsme tišiny Slaného před 30 lety nesmírně rozčeřili. Beseda — Zpěvácký spolek — Ochotnický spolek — literární klub a jiné jednoty potácely se od horečky k horečce, když jsme pustili do slánských poměrů „Mládenecký kruh“ jako vesele bzučícího vlka. Dráždili jsme milé tyto spolky tím, že jsme všechny obory činnosti jejich pojali ve své stanovy, že jsme před jejich zábavami pořádali své s nejbohatším programem a že jsme chodili tančit jen do Mládeneckého kruhu. Všecky slečinky byly s námi — za nimi ovšem maminky chtějíce, a tatínkové třeba nechtějíce!

R. 1881 brázdila loď „Mládeneckého kruhu“ vlny slanského jezera snad nejpyšněji. Já v nebetyčné výši jednatelského úřadu měl jsem zrovna roupy. A když jsem zaslechl, že chce Občanská beseda na podzim své členstvo překvapiti akademií, při níž ochotnický spolek po několikaleté nečinnosti sehraje aktovku, prorazil jsem v Mládeneckém kruhu, že takovou akademii uspořádáme již v létě. Z Prahy pozveme koncertního kreslíře, salonní kvarteto, z Kladna hornickou kapelu, a aktovku sehrajeme sami.

„Víš, Štechu,“ — prál přítel Sedláček — „nějakou takovou, do které by se mohly vpáliti kuplety na Slaný.“

„Anebo nějakou,“ — poznamenal kamarád Mrázek — „která by se dala upraviti pro místní poměry. Ať mají v Besedě pifku!“

Mrázek a Sedláček byli moji nejlepší soudruzi. S těmi jsem „Mládeneckému kruhu“ razil cestu, neohlížeje se na levo, ani na pravo. Když si přáli něco místního — nebylo zbytí. Skočím do té vody oběma nohama. Přešiju nějakou aktovku na slanskou fasonu.

Ani jsem pro samé ohlížení se v dramatické literatuře neusnul. A v noci, kdy — jak známo — zlí duchové mají pré, posedl mne jeden z nich myšlenkou, abych takovou lokální aktovku napsal sám. A hned mi napadlo výborné dějiště. Knihkupecký krám, v němž co večer scházela se slanská omladina — nahrazujíc si tak styky kavárenské. Tam jsme za neslýchané shovívavosti našeho přítele knihkupce takřka se udomácnili. Rokovali jsme tu o spolkových projektech, vypůjčovali si deštníky — po případě i zlatky — tam jsme se dvořívali i slečinkám, které v době našich schůzek měly tu nejčasteji co kupovat — knihkupectví bylo nám centrální stanicí styků, počátkem i koncem každé naší akce. Někdy jsme tam i večeřívali. Pan chef nám pak nosil od uzenáře teplé bůčky pod vlastním kabátem. Rajské časy! —

Druhého dne jsem mohl hotový plán aktovky sděliti pod pečetí mlčení vzpomenutým dvěma přátelům. Za týden pak odevzdal jsem jim rukopis.

Byla to krásná práce. Všecko tam bylo, co si může vlastenecké obecenstvo přát. Láska i nenávist — vítězící poctivost a potlačená šalba — byla tam jednota místa, děje a času — byly tam místní poměry — mělo to začátek a mělo to konec — kdo by chtěl po mně vrhnout kamenem, ať se vrátí do roku 1831, nastěhuje se do Slaného a napíše veselohru lepší.

Mrázek a Sedláček, na něž jsem pamatoval zvláště vděčnými rolemi, byli aktovkou elektrisováni. Honem jsme přibrali čtyři spolehlivé soudruhy z Mládeneckého kruhu, angažovali dvě slečinky pro ženské úlohy a dali jsme se do rozpisování úloh.

Až dosud si mé akce bohyně Nemesis nijak nevšímala. Bylo jí docelo lhostejno, způsobím-li lokální svou aktovkou v Slaném někde trochu mrzutostí — jako by mne ignorovala.

Ale sotva jsme začli rozpisovati role, narovnala se tato paní bohyně v kyčlích a ohlédla se stranou, kde jsme strojili na slanské publikum léčku. Pak se ťukla vznešeným svým prstem do čela, a neštěstí bylo hotovo!

Objevilo se v podobě profesora místního gymnasia, který nám ve výboru Mládeneckého kruhu — důvěrně řečeno — seděl spíše pro parádu než pro přispění.

Když se počalo šuškati, že máme původní dramatickou novinku pro chystanou akademii, a hádalo se, že snad jsem ji upekl na vlastním rožni, poznamenal milý pan profesor, že by měl výbor přece jenom ten kus vlastně znát.

Přítel Sedláček odbyl nápad poznámkou, že to má být překvapením i pro ty, kdož nejsou ve hře zaměstnáni. Dušoval se, že aktovka — jež byla označena nadmíru průhledně titulem „Knihkupec“ — je solidní práce, žádal, aby jen pan profesor byl bez starosti, a chtěl třeba odpřisáhnouti, že to dopadne dobře.

Ale pan profesor se nedal odbýti.

„Půjč mu to tedy — ať si to přečte!“ vyhrkl přítel Mrázek.

Pan profesor poznamenal, že by to měla vlastně číst nějaká komise, ne-li celý výbor.

Nad tím jsem zalomil rukama. Měli jsme až dosud jediný exemplář, z něhož jsme těžce opisovali role; dám-li rukopis na pouť po členech výboru — nedočkáme se jeho návratu a celý projekt uteče nám z rukou.

„Ať se to tedy přečte celému výboru!“ poznamenal suše pan profesor, „ať vidíme, oč tu jde!“

K tomuto návrhu přikývl předseda, za několik minut byl přijat a třetího dne na to putoval jsem po šesté hodině večerní k Bílému beránku, kde měl Mládenecký kruh v těsném pokojíku nad průjezdem svůj stan. Rukopis „Knihkupce“ tiskl jsem na prsa.

A když se dostavil náměstek předsedův a ostatní výboři, počala má recitace.

Trému jsem neměl. Četl jsem s kuráží, — ba spíše již jsem hrál. Jako bych pohyboval dráty osvědčených loutek, tak jsem hovořil za figurky, které měly vylíčiti jakýsi shon v milém nám knihkupectví.

Ale najednou s hrůzou pozoruji, že všechna moje výmluvnost, případná gesta, modulace hlasu a pósy vycházejí na prázdno. Jako kra ledu sedí tu proti mně nehybně pan profesor — a přísnost, která mu na čele kreslí povážlivé vrásky, ta působí i na předsedajícího náměstka. Teď zavrtěl pan profesor hlavou — vidím přes okraj sešitu, že pan náměstek po něm pohrdlivě zakrčil rameny. Teď pan profesor při vtipu, jejž jsem hlasem náležitě uplatnil, zasykl s odporem, a po něm náměstek odmítl jej dokonce mávnutím ruky. Ba již vidím, že se neusmívá ani přítel Sedláček, ani Mrázek — veselohra má pojednou zastírá všechny šlojířem rozpačitého stesku. Pro všechno na světě — těm lidem se můj „Knihkupec“ opravdu nelíbí! Ano — práce má propadá dříve, než ji ožehly lampy jeviště — děcko mé dramatické lásky umírá mi, sotva se objevilo v hamižném světě klamu a strastí.

Ach — co bych byl za to dal, kdybych se tak mohl rázem propadnouti do průjezdu pod námi. — Ó, kdybych mohl prchnouti — někam daleko prchnouti, kde se nelesknou žádné brejle přísného profesora, kde by mnou nepohrdal žádný místopředseda — žádný výbor.

Čím déle jsem četl, tím bylo mi jasnější, že je „Knihkupec“ mrtvě narozeným dítětem. Pan profesor se již nespokojoval pouhými posunky, už padaly zcela ostré a nepochybné poznámky odsouzení — bylo jasno a určito, že s dramatickým svým pokusem padám ke dnu.

Četl jsem již docela ledabylo. Jen abych už mohl doříci, že spadla opona, a poprositi všecky za odpuštění a odpřisáhnouti slavně, že nikdy — nikdy již nepokusím se o to, přelézati zeď zahrady, v níž rostou autorské vavříny.

Sedláček s Mrázkem arci mne přátelsky litovali — tvářili se, jako by s účastí sledovali, co čtu — ale nebylo pochybnosti, že také touží po tom, abych byl již u posledních řádků svého utrpení. „Ubohý kamaráde — to to dopadlo!“ četl jsem jim na očích.

Napadlo mne, abych sklapl sešit nedočtený. Věc se hráti nebude — ortel je hotov — k čemu této vivisekce.

Ale než můj záměr uzrál ve skutek, rozlétly se náhle dveře, do pokojíku vletěl hostinský, bledý jako stěna, a volal, třesa se na celém těle: „Lidičky — Národní divadlo v Praze hoří! Jsou tu telegramy!“

Bylo to dne 12. srpna 1881.

Vyskočili jsme plni úžasu a již jsme kvapili na nádraží, kde nám přítel úředník ukázal soukromé depeše svých pražských kolegů.

Celé město bylo vzrušeno — kdo mohl, letěl na nádraží. Citlivější lidé slzeli — prudčí povahy pronášely odvážná podezření — a již padlo slovo: „Nové sbírky!“ Naše družina začala je uskutečňovat „u bílého beránka“, kam jsme se z nádraží vrátili do hostinské místnosti.

Na talíř zvonila opravdu již měď i stříbro, ba šustily i bankovky. Bylo tu jako v oule a návrhů a nápadů rojilo se do nekonečna. Najednou zvolá Sedláček: „A naše akademie bude ve prospěch Národního!“

„Jaká že akademie?“ padaly otázky.

„Mládenecký kruh ji pořádá. Báječný program. Zpívá se — koncertní kreslení — také divadlo bude při tom. Vybereme peněz jako želez!“

„Co se bude hrát?“ padla otázka.

„Aktovka — docela nová — už ji studujeme.“

Sklíčenost, v niž mne děsná zvěst z Prahy byla uvrhla, nemohla se stupňovat — ale jistě mi zrudly tváře, když jsem slyšel, že se hovoří o mém nešťastném plodu. Proč mne chce přítel zavraždit ještě jednou také zde?

Ale v místnosti bylo všecko v náramném ohni. Pan profesor, který seděl vedle mne, vyskočil, a klepaje mi na rameno volal: „To se musí dávat — to je výborná věc — to se bude hrát!“

Náměstek předsedův pochopil situaci a jal se lichotiti mně: „Vaše aktovka přišla jak na zavolanou! Beze zvaní a bez reklamy bude akademie nabita. My pošleme do Prahy peněz!“

Myslí-liž to vážně? Což nekrčili právě ti dva před hodinou rameny nad mým nešťastným Knihkupcem? Neodsoudili ho naprosto — neodmítli ho i s autorem nade vší pochybnost?

Avšak objasnilo se, že to míněno vážně. Pohroma Národního divadla, která se tehdy pokládala za hotové národní neštěstí, vzkřísila najednou tolik lásky — tolik družnosti, že se při ní ohřál i můj literární siroteček.

Opravdu se „Knihkupec“ také za deset dní potom hrál.

*

Premiéra dopadla jako všecky premiéry. V nabitém sále potlesku až až — ba, jakýs horlivý divák u dveří volal dokonce autora. Co mu chtěl, nevím podnes. Rozumí se, že jsem volání neuposlechl. Člověk nikdy nemůže vědět, co by se mohlo stát.

Byl jsem sice kryt pseudonymem — ale v Slaném prohlédli již spletitější věci, než byl můj pseudonym.

Lhal bych, kdybych se chlubil, že se po provedení mého „Knihkupce“ dály v městě divy a zázraky. Ani tu nemohu poznamenati, že by mi bylo mnoho lidí řeklo, že je můj „Knihkupec“ nějaký zvláštní skvost. Kolegové dokonce mne utěšovali, že si nemusím z toho nic dělat, jestli se to někomu nelíbilo. Není prý to moje živobytí a vidím-li, že v dramatických střevících neumím dobře chodit, že je mohu docela lehce shodit. Satirik učitelského sboru poznamenal otevřeně, že je autorům v Čechách pořád ještě hej, když na špatnou práci nenásleduje arest. Takové a mnohé jiné poznámky nebyly příliš skvělou bilancí!

Přítel knihkupec, kterého jsem tak bez ostychu uvedl na prkna, nemluvil se mnou alespoň týden. Měl k tomu ovšem mnoho důvodů. My si dali na příklad podle dlouhých jeho vousů udělati u friséra falešné, a ke všemu jsme si vypůjčili od originálu naší veselohry hřebíčkový kabát i s mysliveckým kloboukem, ve kterýchžto toaletních součástkách náš knihkupec ozdoboval svůj krám. Když se knihkupec aktovky objevil s těmito pomůckami na jevišti, volalo mnoho posluchačů jméno našeho přítele zcela hlasitě.

V knihkupectví dopadla kritika kusu vůbec nepříznivě. Přátelé i nepřátelé litovali mne s vroucností, která mne — upřímně řečeno — ani příliš netěšila.

V besedě vypadly posudky ještě hůře. Tam jim někdo namluvil, že v komickém tatíku, který v mé veselohře zastupoval plnokrevné měšťáctví, zobrazen je jistě buď pan A. nebo B. nebo pan X., a to prý je vlastně ode mne neslýchanou mizerností. Ještě štěstí prý, že je to tak bídný kus.

Viděl jsem, že tedy asi můj „Knihkupec“ není úhelným kamenem naší dramatické literatury — ale přece jen myslil jsem, že mne slanská veřejnost posuzuje trochu ostře. Na štěstí vyjdou v sobotu místní noviny a tam přítel redaktor, jemuž jsem svými literárními hříchy vycpával občas feuilleton, jistě nějak věcně sice, ale přece jen s uznáním ocení mou práci. V sobotu si Slaný přečte literární posudek!

V pátek pro mne poslal přítel redaktor. Nebyl na akademii a neviděl aktovku. Referát mít musí a proto jej mám napsat — já!

Safraporte — to je zatrolená věc. Já přece nemohu psát o vlastní své práci. Ale redaktor mne z rozpaků lehce vyvedl. Potřebuji prý napsat pouze: „Na to byla sehrána aktovka ,Knihkupec‘ od Ježíka Špičky“ — (to byl můj pseudonym) a redaktor k tomu připojí nějaké ocenění sám. Slyšel cosi od toho — cosi od onoho — napíše tam něco, že budu jistě spokojen.

Dobrá — vyhověl jsem!

Ale v sobotu jsem toho ve spřáteleném listě mnoho nenašel. Pan redaktor před slovo aktovka přidal jediný přívlastek: dobrá. A tak celý posudek vyzněl v tato slova: „Na to byla sehrána dobrá aktovka ,Knihkupec‘.“

To bylo málo balšámu na rozbolestněné mé srdce. Maminka moje milá, která jediná na světě cítila se mnou upřímně, vpravila se trochu v mou situaci a řekla mi: „No — nic si z toho všeho, Venoušku, nedělej. Ale po druhé se do takových věcí nepleť. Nač pak bys taky potřeboval psát jim divadla? Jen když ti dá Pámbíček zdraví — to je hlavní věc!“

*

Druhého dne však objevil se na zachmuřeném obzoru mého autorství neočekávaně příznivý paprsek. Na procházce setkal se se mnou pan oficiál Žandolín — však už je také na pravdě boží — a ten vyklopil na mne vrchovatou míru svého uznání.

„Pane učitel — ta jejich veselohra — to je výborná věc. Povídám: výborná!“ prál a ťukal mi blahosklonně na rameno.

Znal jsem pana oficiála dobře. Jeho dvě slečinky — obě tančily dokonale! — měly pro své valčíky ve mně jistého tanečníka. Pan oficiál „udělal“ na vojně felbébla a teď měl hezké postavení v Slaném. Že by si byl všímal literatury, dosud jsem nepozoroval — ale z dnešní jeho řeči bylo vidět, že je znalec. A jistě dobrý znalec, když se mu líbí můj Knihkupec.

Ejhle, jak se mi karta obrací! Pan Žandolín — nejlepší tarokář Občanské besedy — netají se s tím, že je moje práce dobrá — ba on dí dokonce, že výborná! Jak směšně připadal mi v té chvíli pan redaktor s jediným svým slovíčkem přízně. Tuhle je osoba vážená — muž, který zastupuje samo obecenstvo — a to bylo a bude vždy nejlepším rozhodčím — tu je člověk, který je prost všeho strannictví — vždyť je sloupem tarokové sekce v protichůdné nám besedě — a hle! mužně a otevřeně pronáší svůj ryzí a upřímný soud.

Pan Žandolín pochválil mi aktovku se všech stran. Nerozbíral děj — nehovořil o osobách — ale jen stále opakoval, jak se bavil, co se nasmál, a vždy končil: „Inu — pane učitel, to se jim povedlo. Napíšou zas brzy nějakou takovou komedii a vpálejí tam zas nějakého Slaňáka — ať pukne, koho se to bude týkat.“

Po téhle chvále jsem byl na koni. Rekl-li pan oficiál, že je Knihkupec spravedlivě dobrý kus — pak jistě také dobrý je. Řekl to poctivý úředník — pan oficiál — pan Žandolín! —

Teď si mohl z mé práce tropit šašky, kdo jen chtěl. Jako genius dobra nad všemi pošklebky milých přátel i nad hanou odpůrců vznáší se pan Žandolín. Jako anděl míru v říze běloskvoucí letěl v mých vidinách azurem. V jedné ruce třímal odznak besedy: z brusu nové taroky, druhou tiskl k svému poctivému srdci rukopis mého Knihkupce. Aby mu dal Bůh splnění všech tužeb a dcerám jeho solidní ženichy. Já ovšem bych si nebyl vzal žádnou.

Za několik dní vkročil jsem večer do čítárny Občanské besedy, abych si denními časopisy poněkud rozšířil politický horizont. V místnosti, která měla ze síně zvláštní vchod, seděl pan adjunkt Břeněk a hroužil se v gotiku písma německé Politiky. Chtěl jsem se dáti také do čtení — ale najednou pozoruji, že je v sousední herně jakás prudší debata.

Nepotřeboval jsem ani naklonit ucho a slyším zcela zřetelně své jméno.

„Ano,“ — praví kdosi — „to si říkejte, co chcete, ten hlupák v té frašce měl být starý Vogler, náš zasloužilý spolučlen. To bylo namířeno proti nám všem — proti celé besedě!“

„Snad se nebudeme pro jednu pitomou komedii hádat?“ prál jiný. „Pro mne a za mne mohou v Mládeneckém kruhu hrát denně frašky o nás — mně je to všecko holstrfux!“

„Vůbec to byla smutná veselohra! Nedovedou-li nic lepšího — tohle si mohli uspořit. Vůbec — já být tím knihkupcem — já bych se dlouho neptal, šel bych a dal bych každému z toho výboru pár — víme pardubickejch, a bylo by po komedii. To má za to, že tam u něho ostouzejí besedu.“

„Prý to byl kus — že to sotva dohráli.“

„No — povídám — ostuda hotová!“

„Viděli to, pane kontrolor?“

„Živého ani mrtvého mne Mládenecký kruh neuvidí.“

„To se jdu raději podívat na pimprlácké divadlo.“

„Co oni — pane oficiál — oni tam přece byli se slečinkami?“

„Jo — pan Žandolín tam byl!“

„Žandolín? — Žandolín?“ ptám se, taje v sobě dech. „Žandolín? Ach — počkejte vy krátkozrací kritikastři — nyní zamává perutěmi anděl spravedlnosti nad hlavou vaší — povídám si a otáčím se s vítěznou tváří k panu adjunktovi, který hodil před chvílí Politikou a bavil se tím, kterak jsem přítomen ortelu besední herny. Teď bude mluvit můj člověk — můj advokát!“

„Pane oficiál — oni to tedy viděli — zač to stálo — prosím jich!“ zní opět v herně.

„Mám-li říci pravdu,“ — rozkolébává se k posudku pan oficiál — „bylo to pro kočku! Jakživ jsem větší nesmysl neviděl. Nemělo to ani hlavu — ani patu! Když spadla opona — jsem si odpliv’ a šel jsem ze sálu!“

*

Se strhaným zrakem obracím se k panu adjunktovi. Chci mu říci, že to není pravé mínění páně Žandolínovo — že jistě podlehl suggesci besedního antagonismu — že jistě činí násilí svému přesvědčení — vždyť mi ondyno téměř odpřisáhl, jak dokonalá, jak výborná věc je můj Knihkupec — chci usmívajícímu se panu Břeňkovi vysvětlit vše od a až do z — ale ten povstává již a blíže se ke mně, praví s potutelným úsměvem: „Ale je ten oficiál starý kejklíř! Víte-li pak, že o celou akademii vlastně ani nezavadil? Vstrčil holky do sálu a šel s námi do pětky, kde mastil taroky až do půlnoci. Já mu kibicoval celý ten čas. Nic si z toho nedělejte, pane učiteli, když to haní on — jen když to chválí ostatní!“

Trojhranná dýka protkla mi srdce těmito slovy. Když to chválí ostatní! Vždyť pan Žandolín byl jediný člověk, který si mého „Knihkupce“ liboval, a ten — ten ho neviděl!