ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nejlépe spravované družstevní divadlo byla Uranie v sedmé části Prahy. Vzniklo r. 1898 na výstavě architektů a inženýrů. Byl jsem jeho rodičem s redaktorem Kuffnerem, od něhož vyšel popud, a se spisovatelem Karlem Šípkem. Po třech letech ujalo se ho zvláštní družstvo, bylo přeneseno do zahrady Prvního Pražského pivovaru, a ten se stal jeho ochranným patronem. Vykonalo jako lidové divadlo veliký kus kulturní práce a patří k nejoblíbenějším v Praze. Nemluví se o něm příliš, klepy z něho se nerojí, ale má věrné a hojné obecenstvo. Styk herců s hledištěm má tu ráz patriarchální shody. Uranie je velkou výchovnou návštěvníků a studnicí dobrých činoherců, kamž velká divadla stále ráda sahají pro své doplňky. Kmen herecký tu tvoří vyzkoušená garda umělců, kterými se měla dávno pochlubiti scéna pražského Národního divadla, ale k jakémusi stavovskému bontonu patří v Uranii, že se jeho členové nedobízejí. Proto tu zůstal a zdárně působí dokonalý charakterní herec Javorčák, mistr masky, šťavnatý komik Kovář, bonhomní otec Spurný, muž líbezného orgánu, neodolatelný bonvivant Čekanský. Dámy jeví vždy více přitažlivosti — proto jich tolik odtud již vylétlo na výsluní větších jevišť. Ale jistě se jim nikde tak dobře nepracovalo jako v Uranii, kdež bohatý repertoir — vynucený potřebou premiéry každého téhodne — poskytuje tolik příležitosti a hereckých popudů.

V hlavě mi po léta straší plán velkého divadla pražského. Našel jsem pro ně již tolik vhodných míst — i skutečných možností, že jsem se podnícením jeho obíral a obírám jak utkvělou myšlenkou. Naposledy jsem je vybudoval ve svém snění na ostrově Štvanici. Vůbec jsem celý ostrov zabral pro divadlo stálé na 3000 lidí, dále pro divadlo v přírodě v klíně velkých stromů asi pro 15 — 20.000 osob — pro budovu loutek ve dne a kabaret večer — pro kino s filmovou ústřednou. Pražská městská rada dala k tomu souhlas — našel jsem finanční zdroje, jenom jsem potřeboval ještě podnikavého nějakého průmyslníka, muže, jenž by pracoval se mnou ze zájmu divadelního. A našel jsem, že je pro tento úkol jako stvořen ředitel Prvního Pražského pivovaru, p. Karel Vendulák.

Muž počestný, plný noblesy a na všechny strany neodvislý. Pochází ze staré vlastenecké rodiny pražské — mohl by se snadno chlubit patricijstvím, kdyby nebyl prost vší honosnosti.

Toho jsem roku 1914 navštívil, když jsem si byl řekl, že hodina řešení velkého divadla pražského uhodila. Naznačil jsem p. Vendulákovi, jak si věc představuji, a upozornil jsem, že pivovar, který řídí, může účastniti se podniku nejen finančně, ale i representačně. Pan Vendulák vše propočítal a nápad můj nadšeně uvítal. Ale nesobecky prohlásil, že na myšlenku tak velkou bude záhodno upozornit ještě jiný pivovarský podnik pražský a některý z plzeňských. A co se divadelního rozuzlení týče, že by bylo nejlépe připraviti již pro příští saisonu k tomu divadlo Uranii, jež tou dobou sám řídil. Ale práce že bude s tím tolik, že by bylo záhodno, abych se já ujal ihned Uranie a připravoval ji k velkému výšinu na Štvanici — zatím pro divadlo v přírodě. To by se mohlo otevříti na jaře 1915.

Po nejpodrobnějším uvážení všech okolností vzal jsem na se úkol říditi Uranii od počátku července 1914 a počal se svými přípravami.

Družstvo divadla má výbor, který si pro řešení divadelních otázek jmenoval vždy jediného plnomocníka. Nyní jím byl pan Vendulák. Ten s ředitelem podrobné otázky řešil, nezasahuje nijak do umělecké činnosti. Z výboru nikdo nijak do prací divadla nemluvil a se nemísil. Členové divadla vůbec skoro nikoho ani z družstva neznali. Ani mladé dámy ne, což má pro správu zvláštní cenu.

Jako ředitel Uranie nabyl jsem cenných nových zkušeností, a zejména jsem poznal, jak lehce se dá bez dlouhých výborských debat a návrhů říditi divadlo i za nejnesnadnějších dob. Denně navštívil mne v divadle jako plnomocník družstva p. Vendulák a v několika minutách sjednal se mnou, čeho je divadlu třeba. Obden zastavil jsem se u něho v pivovaře a podal mu zprávu o všem, co s Uranií souviselo. Pak mne vyprovodil, a pod stromy divadelní zahrady nebo v alejích holešovických ulic rozřešili jsme lehce, co se naskytlo. Bez rozčilování a bez nejmenších neshod. Pan Vendulák je výborný obchodník a bystrý pozorovatel. Divadlo miluje a je přímý v hovoru jak toledský kord. Nikdy se mezi nás nevetřela nedůvěra — nikdy jsme si nic nezamlčeli — proto Uranie ku prospěchu umění a pro zdar svého členstva překonala všechny krise, jež k ní přivály vichřice válečné. Přál bych každému divadlu takového přítele umění a tak rychle pomáhajícího ochránce, jakého má Uranie v tomto milém muži. A každému divadelnímu řediteli bych přál takového podnikatele nebo podnikatelů zástupce, jakým je tento uhlazený znalec lidí. Tu nebylo úskoků nikdy — žádných neupřímností a ani stopy předstírání. Byla to moje nejlepší divadelní léta!

Velkou pomoc má divadlo ve vrchním režisérovi B. Kovářovi, jenž po mém odchodu stal se mým nástupcem, jak jsem navrhl a prosadil. Jeho zásluhy o divadlo jsou veliké. Dokonalý herec je vzorným divadelním úředníkem, v jehož tvrdší skořápce kryje se obětavý sluha divadelního úkolu. I v tom má Uranie mimořádné štěstí, že se honosí výborným divadelním mistrem, p. Valáškem, jenž dovede všechno, čeho divadlo má potřebu, a jenž má ve velkých skladištích divadla pořádek jako v lékárnických skříních.

Ujal jsem se Uranie počátkem července 1914.

Za čtyři neděle nato vypukla válka. Převrat ve všech divadlech byl nesmírný. Velká zahrada Uranie, kdež jindy v neděli tisíce hostů posedávalo při lidových koncertech, a divadlo, do něhož se vejde více osob než do Národního v Praze, osiřelo. Mělo vůbec toho roku malé návštěvy — po vyhlášení mobilisace prázdnotou přímo strašilo. Družstvo se vzdalo vedení divadla a odevzdalo mi Uranii ve správu. Já prohlásil, že se vzdávám nároku na gáži a jal se hráti pro členy, jimž se výnos představení rozdílel v poměru dřívějších gáží. Tak jsme přečkali nejhorší chvíle než se Praha vzpamatovala.

Získávání obecenstva bylo tehdy velkou starostí všech divadel. V Uranii byli herci mínění, že by se povedlo přivábiti opět diváky nějakou válečnou lidovou hrou. Taková se ukázala v starší anglické literatuře, ale příčila se mi krutostí scén. Odložil jsem ji tedy — ale bez nějakého lákadla dosti nápadného nebylo na návrat uprchlých diváků pomyšlení. Je totiž známým úkazem, že divadlo potřebuje k upozornění na své působení jen silného nějakého popudu. Hry, která by chytla — vzbudila zvědavost — jejíž jméno by se neslo od úst k ústům. Podaří-li se, jsou další návštěvy téměř jisty. Kdo přišel jednou, hledá dům uspokojivého představení opět a opět. Doporučuje, pobízí, nutí známé — tak se tvoří dobrá pověst představení.

Obecenstvo nešlo a nešlo. Bylo ho jen na malé díly členské při výplatách. Proto jsem se rozhodl, že podle námětu anglické hry napíši válečný kus nový — s postavami českými — byť i děj se odehrával daleko za mořem. Tak daleko jíti bylo nutno, poněvadž by censura nebyla propustila hru s dějištěm v některé zemi dohodové — já pak nemohl napsati kus odehrávající se pod praporem rakouským nebo německým. Pustil jsem se do díla a napsal lidovou hru z válečných časů „Pod vlajkou červeného kříže“. Psal jsem ve dne v noci — za čtrnácte dní se hra studovala. Při odevzdání kusu censuře byli jsme upozorněni, že policie nestrpí použití jména „červeného kříže“. Nadepsal jsem hru tedy „Pod vlajkou válečného lazaretu“. Dali jsme polepiti Prahu okázalými plakáty s nápadnou sestrou lékařské pomoci a zkoušeli jsme. Na dva dny před provozováním povolán jsem byl na policejní ředitelství, a tam mi bylo sděleno, že se hra provozovati nesmí. Jeden ze spolehlivých českých úředníků mi zašeptal, že šéf censurního oddělení, rada Demartini přímo vyskakoval, když mu referent zatrhl místa, v nichž Češi v Americe žijící v mé hře mluvili vlastenecky a dokonce zpívali ve finále posledního aktu sborově „Kde domov můj?“ Ale radil, abych šéfa navštívil a smlouval. Je to tvrdý byrokrat, ale divadlu leckdy učinil již ústupky.

Policie je úřad, kde se vždy jedná s příchozími velmi hladce. Zde se koupe strana v teplém cukru. Pan Demartini také div mne neobjímal, ale zároveň horlivě vykládal, co všechno není nyní se zřetelem na válečné časy možno na jevišti říci. Ukazoval mi v rukopise zatrhnutá místa a já smlouval. To bych vypustil — ono změnil — zde bych učinil zkratku výstupu — ale zde, prosím — —

„Ale — když ono — víte — ono je to pořád příliš výlučně české! A my nyní ve válce si musíme zejména připomenouti, že jsme součástí Rakouska — pane drahý — jsme nyní více Rakušany než kdy jindy. A býti musíme! Musíme státu pomáhati — není již doba na oposice — Rakousko bojuje za nejskvělejší budoucnost — národové budou v něm podle toho po vítězství váženi, jak se osvědčí ke trůnu v dobách zlých. Že to Rakousko po boku Německa vyhraje, o tom přece nepochybuje nikdo z nás — a pak se v říši učiní nový pořádek! Chceme všichni přece, aby český národ byl odměněn — aby se potvrdilo, že je nezlomně loyální — že lne k nejjasnější dynastii! Musíme to však prokázat. Ale vaši Čechové v Novém Orleansu zpívají si ,Kde domov můj?‘ — mluví jako na táboru lidu — volají ,Nazdar!‘ To by nepodněcovalo k udatnosti — k úplnému obětování za vlast. Za naši širší vlast. A vůbec máme nyní jen jednu vlast — pane drahý — Rakousko! Válka nás sblížila se všemi národy — Čech — Němec — Maďar — vše jedno. Jmění své i život dejme za císaře — za vlast svou!“

„Ale ti moji lidé v Americe nemluví o nynější válce. Jen se o ní letmo dějí zmínky. Amerika bojuje v mé hře s Mexikem — my jsme s oběma zeměmi v míru — není možno, aby tam horovali pro to, co se odehrává v Evropě.“

„Tedy to tam vpište! A víte co? Já vám tu hru povolím — po těch škrtech, o nichž jsme byli mluvili — zazpívají-li ti Češi v posledním jednání na té slavnosti místo ,Kde domov můj?‘ hymnu ,Zachovej nám, Hospodine!‘ Nejvznešenější chorál na světě. Víte, že jsem plakal, když ji hráli včera na nádraží při odjezdu našeho statečného vojska? Jako dítě — pane — jako dítě!“

Kdyby se byla zazpívala tehdy rakouská hymna na jevišti Uranie, myslím, že by to byl býval poslední večer našich představení. Ale tomuto policejnímu muži jsem to nemohl přece říci. Nemohl jsem v době, kdy se Němci řítili k Paříži, pokrčiti ani rameny. Ale poznamenal jsem: „Hymna je něco tak slavnostního, že se bojím, aby v dnešní rozčilené době někdo nepoužil této příležitosti —“

„Nepoužil příležitosti?“ otázal se pan Demartini. „Ať to zkusí, pane drahý — ať to zkusí! A skončeme to! Dnes je úterý. Oznamte mi, že se bude zpívat na konec rakouská hymna — škrtněte nebo změňte zatržená místa — a ve čtvrtek ráno máte povolení. Není-li možno — kus zapovíme. Bylo by mi líto — ale — —!“

S tím mi podal rukopis a vypoklonkoval mne z kanceláře.

Vstupenky na premiéru šly již na dračku. Byli jsme první se hrou časového podkladu. Dokonce s novinkou, v níž se blýskala česká jména na ceduli — to bylo vábidlo! Kasírka se smála — ale my s Kovářem se radili, co počít. Že hymnu zpívat nebudeme, o tom nebylo pochyby. Ale jak se proplésti zásekami páně Demartinovými?

Za noc přepsal jsem hru pro censuru znovu. A ráno jsem napsal dopis panu šéfu censury. Že jsem změnil to a ono podle přání — některé dialogy vypustil — ale že upozorňuji, že na tomto kuse záleží, zda se Uranie udrží v nynějších zlých dobách. Nemáme obecenstva, jež válka byla rozehnala — po dlouhé době je možnost zachrániti premiérový večer, pro existenci asi sta rodin udržeti divadlo vůbec. Zakáže-li nám však úřad hru, na niž je tolik přihlášek na premiéru a i již na neděli — bude to situace k zoufání. Napsal jsem svého stesku celé strany, a nakonec jsem připojil malé sdělení. Válečná mobilisace nám sáhla do hudby, která se vůbec rozešla, a do sborů, jež se rozutekly. Proto při dnešní zkoušce, kdy jsme si chtěli pomoci technickým personálem a členy ve hře nezaměstnanými, dopadlo to tak žalostně, že se všechny zpěvy musely ve hře vypustiti. Byl to paskvil — obecenstvo by nám jistě projevilo nevoli, kdybychom se opovážili za takovýchto okolností zapěti ať již rakouskou hymnu nebo „Kde domov můj?“ Hra musí skončiti, bohužel, beze zpěvu.

Dopoledne jsem hru zadal — večer jsem si šel pro rozhodnutí. Večer před premiérou.

Rada Demartini se hryzl do rtů — díval se na mne jako by mne leptal, a pak zašeptl: „Ta hymna není tedy možná?“

Zavrtěl jsem hlavou a pohlížel jsem na něho právě tak pronikavě. Oba jsme si myslili to své — dvě české dušičky, které pod perutěmi obouhlavého orla měly tak různá mínění — ale neřekli jsme nikdo nic. Pak Demartini vstal a podal mi ruku. „Hrejte to tedy, jak jste mi to zadali. Budiž!“ A drže mne za ruku, vyvedl mne ke dveřím. Jak jsem byl rád, když jsem byl z nich —

„Pod vlajkou válečného lazaretu“ vrátilo nám rychle hojnost dřívějšího obecenstva a přivedlo zástupy nového. Brzy nato měli již herci plné předválečné gáže a přišli mi nabídnout, abych si nyní sám též určil svou. Rozhodl jsem, že se spokojím s tou, co mají přední členové. Po několika dalších měsících pak ujalo se divadla opět družstvo. Za jeho péče nebylo již obav o budoucnost. Ale to již začínaly se jeviti červánky lepších divadelních dob.