ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vrátil jsem se právě z Brna, když se mi v kanceláři pochlubili, že za mé nepřítomnosti uzavřeli obchod s frankfurtskou firmou Putzig a spol.

Spráskl jsem ruce nad hlavou. Ti chlapi viseli nad bankrotem — měl jsem o tom tak bezpečné informace — a jen jsem paty vytáhl — a doma mi provedou takové šílenství. Náš starý měl zase asi hlavu plnou holek, proto sedl těm šejdířům na lep. Nečekal, až se vrátím — jenom podepsal, jako by běželo o dodávku bečky povidel.

Měli jste ho nyní vidět, jak se třásl — hříšník stará — jak vzdychal a úzkostlivě stále ke mně vzhlížel, nenajdu-li cestu z této bryndy. Ale já si ho tentokráte podal — když mi tak do rány vběhl. Nechal jsem ho přes hodinu ve smrtelném potu.

Pak teprve jsem se nabídl, že to ve Frankfurtě srovnám. Prohlížeje oklepek našeho závazku, našel jsem některé chyby v našem prohlášení — to se ví, nejsem-li přítomen, ani korespondenční lístek nedovedou vypravit, aby v něm nebylo závad!

Už jsem věděl, jak na frankfurtské chytráky. Starý se mých slov chytil a počal si hráti na kavalíra. Trochu jsem ho však ještě opíkal různými pochybnostmi. Hrál jsem si s ním, až mi slíbil dvě stovky mimořádné odměny, vypálím-li frankfurtské firmě rybník.

Odpoledne již jsem seděl v rychlíku a druhého dne ráno jsem již plešatého ředitele kropil louhem. Pověděl jsem mu nejprve několik anekdot, pak jsem ho navnadil výběrem rakouských doutníků — na ty jsou v říši vždycky jako diví — a po té jsem vylezl s barvou. Chvílemi to šlo hezky do tuhého — ale když jsem mu z jejich vlastní korespondence dokázal, že ani u soudů ničeho nepořídí, a že tahanice o naši dodávku by jim mohla poštvat nepříjemné věřitele na krk, dal se milý generál na ústup. Před polednem měl jsem již potřebné prohlášení v kapse a tak mohl jsem již starému telegrafovati, že je vyhráno. Jeho pošetilost byla napravena. Dvě stovky — každá jako panna — byly mé!

Poobědval jsem jako hrabě. Stůl jsem si dokonce ozdobil lahví šampaňského. Ať mám z dnešního úspěchu také osobní potěšení.

*

Po šampaňském dostal jsem roupy. Opustiv restaurant, shledal jsem, že se i v střízlivém Frankfurtě na ulici kmitne nějaká hezčí tvářička. Některá postavička mne zrovna dráždila, abych ji do bradičky štípnul — kolem některého pasu by se to bylo tak hezky rukou jelo — ach, šampaňské umí nasazovat brejle!

S horkými parami pod kloboukem jsem se vrátil do svého hotelu. V čítárně jsem starému napsal ještě obšírnější zprávu o svém vítězství, naškrtal jsem několika ženským známostem v různých koutech Prahy pohlednice a pak jsem se uhnízdil v klubovní lenošce, přihrnuv k sobě hromadu francouzských časopisů s pikantními obrázky.

Najednou se objevila v čítárně dáma.

Namířila rovnou ku psacímu stolu u okna a rozhovořila se tu s někým, kdo se tam krčil nad listovní papír. Příliš jsem si těch lidí v šeru nevšímal, ale tolik jsem postřehl, že se hovořilo rusky.

Po chvíli se octla dáma u mého stolu. Vztáhla paži k hromadě časopisů a otázala se mne německy, smí-li si vzíti LE RIRE, který jsem byl právě odložil.

Rozumím ženským — jsem odborníkem v tomto zboží — ale i bez šampaňského byl bych této krasavici dal velkou zlatou medalii. Vteřinu — dvě — nebyl jsem ani slova mocen, tak mne oslnila. Ale pak jsem se uklonil jako kavalír a rusky odpověděv, podal jsem jí žádaný list.

U všech kozlů — ta se na mne zasmála! Jako zralá broskvička, která se vykradla z listí. Zrovna mi zavoněla tím rozkošným pohledem; a tak mne zmátla, že mi časopis vypadl z ruky.

Byla si na ráz vědoma účinu svého zjevu a z nějakého šelmovství počala mne škádlit. Sedla si proti mně do lenošky a vycenila na okamžik za svým žurnálem na mne zoubky, jako bych byl oříšek, který by jí stál za rozlousknutí. Jen si poslužte, krásná Slovanko, řekl jsem jí svým pohledem. Zatelegrafovala mi takovým otřesem krásného poprsí, že mne to nabilo elektřinou podnikavosti.

Nesedět tam u okna muž, s nímž byla před tím hovořila, byl bych již s ní zapředl hovor — ale takto? Aby mne rozpustile vylákala ze zálohy a pak jako šelma rozsápala odbytím? Ne! — Pozorně — pozorně!

Škoda, že je ta nervosní ručička v rukavičce — snad by mi něco napověděly prstýnky. Z hladkosti jejich dá se souditi na dobu trvání manželství — na společenskou vrstvu — no, nebýt mužíka u okna, na mou duši, že bych seděl již u ní a líbal ty rukavičky a šeptal bych něco pod ty boutony, co mi tak náruživě do duše křičelo šampaňské.

Visel jsem na těch čtveráckých očích, a když se opětně na mne podívala, zahryznuvši perličkami hořeních zoubků do planoucího rtu, vytřeštil jsem na ni oči a vzdychl jsem jako tonoucí.

Zasmála se a pak zaletěla očima do listu. Ale při tom zašeptala francouzsky: „Rozumíte francouzsky, pane?“

„Rozumím a miluji vás, madame!“ odpověděl jsem drze.

„Jste poněkud odvážný, milý pane,“ zašeptl můj protějšek nespouštěje očí s listu. Ale potutelný úsměv říkal: „Pokračuj — pokračuj!“

V tom zaslechl jsem, že muž u psacího stolu povstal. Proto jsem rychle vydechl: „Bydlím v čísle šedesátém osmém — čekám vaši zprávu do páté hodiny.“

Ruska se rozesmála nad časopisem, jako by se jí byl nějaký jeho vtip zalíbil, ale při tom opakovala: „Šedesát osm — dobrá!“

Již jsem byl za hradbou svých novin — neboť u mého protějšku se byl zatím již ocitl muž od psacího stolu. Dáma jala se mu po rusku vyprávěti nějakou anekdotu z RIRU. Smála se tomu jako dítě. Ruskou řečí mi však naznačovala, že její společník nezná francouzského jazyka.

Byl to bledý človíček, asi pětadvacetiletý. Vůči dámě byl neobyčejně uctiv. Na ruce po prstenu ani stopy — není to tedy manžel. Aby mne o podřízenosti svého společníka přesvědčila, zvolala najednou: „Stužka u střevíce!“ Neviděl jsem za stůl, ale dle pohybu těla pozvedla nožku, k níž mladík klesl bez jakékoliv otázky.

Bylo mi horko při tom obřadu s nožkou. Tak horko, že jsem se vzchopil a přistoupil k oknu.

V tom také moje Ruska povstala. Zahoupala se v kyčlích a pronesla několik slov k mladíku. Jako úslužný domestik letěl před ní ke dveřím, jež rozhodil. Líbezná žena nesla se za ním jako balerína. Nádherné boky, semknuté hedvábnou suknicí, blýskly mi do očí. Bohatý vlas utíkající všemi stranami pod kloboukem s nadýchanou pleureusou tvořil rámec rozkošné hlavičky. Tak rozkošné, že mi napadalo, jak je pochopitelno, dají-li se lidé pro taková líčka radostně i zabíjet!

Horký pohled šlehl mi ještě do tváří a pak mi vše zmizelo. Jenom vzpomínka tu zbyla po ní v čítárně — a vůně — vůně, že jsem se jí nabažiti nemohl.

Pak — pak jsem šel schlíple do své osmašedesátky!

*

Vrhl jsem se na divan a zapálil cigaretu. Hlava byla plna ruské dámy. Jak pálily její zraky — jak se jí dmula ňadra korsetem těžce semknutá — jak se dovedla smát — jak rtíky lišácky svírat. Kreslil jsem si v duchu její hlavičku pod skvostným kloboukem, originelní účes, štíhlost pasu a svůdnou linii boků. Když odcházela — co bylo kouzla v té bytosti — co dráždivosti a vábení — — —

Cítila dobře, že na ní očima visím, že ji v duchu líbám — ztráceje poslední ždibec rozvahy.

Nepojedu z Frankfurtu, dokud této pohádky nějak nerozřeším — řekl jsem si. Co je mi do starého — co je mi vůbec do všeho v těchto okamžicích, kdy sebou házím na divanu jako úhoř lačnící po živlu, v němž mu je nejlépe.

Láska bez dlouhých úvodů — bez dlouhého obléhání vyhlédnuté tvrze — bez závazků a zbytečně se vlekoucích řečí — jak je to radostno a milo! Cestovní dobrodružství v neproniknutelných maskách s ovzduším šampaňského a kaviárových koláčků — po prvním útoku kapitulace — halali a rozchod do tmy svého inkognita. — Tetelil jsem se lačností této rozkoše!

*

Za hodinu objevil se parlamentář. Pokojská přišla s lístkem. Francouzská slova: „Číslo devět. Ihned!“

Pokojská dostala marku a po několika pósách před zrcadlem nastoupil jsem cestu do devítky.

V saloně s okny do ulice přijala mne záhadná dáma s jakousi obřadností. Nabídla mi fauteuil a otázala se mne se záhadným úsměvem: „Nuže, milý pane, co si o mně myslíte?“ Pak si usedla proti mně a dodala: „Můžete mluvit rusky nebo německy — jsme tu sami!“

„Myslím, že jste nejsvůdnější ženou na světě —“ řekl jsem, „a prosím, abych vám směl zlíbati ruce.“

„Tu jsou — líbejte!“ rozesmála se a vztáhla ke mně obě paže.

Vpadl jsem do této neočekávané role jako divoch. Když jsem byl ruček se nabažil, obestřel jsem nádhernou hruď její svýma přeochotnýma pažema.

Ale to dopadlo špatně. Než jsem se nadál, semkla mne jako dvěma kleštěmi — zvedla mne a již jsem vězel zase ve fauteuilu, jako by mne tam byli nalili. Stojíc přede mnou se skříženýma pažema, zasmála se na mne: „To se neděje nikdy hned v prvním jednání — můj milý — všecko po pořádku!“

Užasl jsem nad obrovskou její silou — ale nenapadlo mi, co říci. Byl bych se rád zablýskl něčím hodně duchaplným — ale to nebylo naše předměstí, kde jsem se dvěma — třemi novými obraty slov oslňoval hospůdku týden — zde stálo přede mnou něco aristokraticky vznešeného — něco, co přede mnou rostlo do oblak — a mne tlačilo do prachu —

Jen abych nemlčel, prohodil jsem: „Nechtěla byste se mnou povečeřet — dnes — ale zcela sama —“

„Proč ne?“ odpověděla. Lehce se při těch slovech zakymácela v kyčlích, jako když rákosím větřík pohraje.

Zakymácela také mým rozumem. Neboť jsem zase ztratil klid duše a vztáhl jsem opovážlivě ruce k jejímu pasu.

Vrátila mi je jedním pohybem silných paží — jako by jen všetečnou mouchu odháněla. Pak se zase na mne klidně podívala a řekla: „Kdo jste?“

Lhal jsem jako na objednávku. Jsem továrník, mnoho cestuji — obchody — mířím do Londýna — přes Paříž se vrátím.

V duchu jsem při tom počítal, stačí-li na dnešní mé dobrodružství dvě stovky ráno tak lehce vydělané. Že se mění v dým — o tom nebylo již nejmenší pochyby.

„Proč chcete se mnou večeřet?“

„Protože si myslím, že vás po večeři zulíbám a zobjímám. Stisknu vás, že zapomenete dýchat. Nepustím vás z náruči, dokud mi neusnete v loktech.“

„Platí!“

„Opravdu?“

„Budete se mnou večeřet — zde — budeme sami — ale pod jednou podmínkou!“

„Sem s ní!“

„Musíte —“

„Co musím? Řekněte — a půjdu zastřelit policajta před operu — řekněte, a skočím po hlavě odtud na dlažbu nebo vyhodím tento hotel do povětří —“

Vjela do mne nehorázná divokost. Již jsem se neudržel, skočil jsem na bujnou Rusku jako dravec. Popadl jsem její paže, zasunul jí je za hruď a políbil jsem ji divoce. Ale jenom jedenkráte. Jako pírkem mnou zatočila opět — než by kýchl, seděl jsem v křesle jako ve škebli. Těžce jsem oddychoval — slova mocen nebyl.

Cizinka stála přede mnou s vlnícími se ňadry a smála se mi jako školáčkovi: „Lžete, jako by tiskl. Nejste továrníkem — zastupujete pouze pražskou firmu — ale je zřejmo, že jste podnikavý muž. Takové lidi mám ráda. Proto budete se mnou večeřet. Ovšem jen, splníte-li mé podmínky.“

„Všecky!“

„Uhlídáme. Potřebuji muže, jenž mluví rusky. Vy byste se mi obzvláště hodil, protože z vás padají dukáty — vidíte?“

Dotkla se mé brady — mého vlasu — šatu, mých prstů, kravaty — ze všeho pršely jí do dlaně zlaté mince. Kam sáhla, tam se jí do bílých prstíků smekl dukát — již jich byla hromádka na stole, kam je obratně metala.

Ale nezůstalo při dukátech. Z náprsní kapsy mi vyňala stříbrnou klícku — tu vymrštila ke stropu — klícka zmizela — proměnila se v chomáč kytiček. Než dopadly k zemi, dvojím mávnutím plných svých ramen je zachytila. Okamžik to vonné nadělení pohoupala v loktech — pak paže rozevřela: ozvalo se tlesknutí jejích dlaní — kytičky zmizely. Místo nich rozlétlo se kolem mne hejno bílých motýlů. A již mávala krásná žena žaponským vějířem mezi bělásky — než bych byl napočetl tři, motýlkové byli ti tam. Vějíř se jí změnil v štíhlou lahvici. Od hrdla jí odlomila číšku a do té nalila mi vonného likéru. Pokynula — již jsem bez odmluvy pil.

„Jsem Sobolevská. Všiml jste si snad plakátů na nárožích?“

Ach — toť ona kouzelnice, jejímiž vývěskami byl právě Frankfurt polepen! U všech ďasů — ocitl jsem se u této moderní čarodějky — jejímiž čáry byl zpestřen právě program varietního divadla Alcazar.

„Snad se mne proto nebojíte? Vy se mi líbíte — mám kurážné lidi ráda. Posedíme dnes spolu — povečeříme — budeme veselí — prokážete-li mi jistou službu —“

„Prosím —?“

„Roznemohl se mi můj — můj spolupracovník. Musí umět rusky, kdo mi ho má nahradit. Aby se srozuměl s mými lidmi v zákulisí. Nechtěl byste v malebném kostýmu na scéně mi při dvou — třech číslech postát?“

Potil jsem se ledovou rosou. Za celý Frankfurt mne nedostane nikdo na jeviště.

Četla asi v mých myšlenkách. „Okamžik,“ řekla. „Ukáži se vám, jak vystupuji, abyste se mne nebál.“ Lehce se uklonila a již zmizela v sousedním pokoji.

To jsem si však již přísahal, že prchnu z této kličky. Ne — ne — ne! Nebudu tatrmanit na pódiu! Ani za nejžhavější hubičky této líbezné čarodějnice nedostanou mne k této produkci!

Což — abych vůbec prchl, než se moje Ruska vrátí? Skokem jsem u dveří —

Než jsem se rozhodl, zaskřípěly dvéře. Z nich vystoupila moje cizinka. Šeherezáda mých dětských pohádek byla proti této krasavici posluhovačkou!

Bajadéra v hedvábí a gázu, jímž prosvítalo vše, po čem by mohlo zatoužiti mužské srdce lačné objímání, zjevila se mi tu ve střízlivostech hotelového pokojíku — ba již se vznáší ke mně — horký loket svůj ovíjí kolem mého hrdla a nadzvedajíc mi hlavu tiskne mi žhavé políbení na rty.

Což políbení! Její rty přirůstají k mým — závrať se mne zmocňuje — ztrácím vědomí —

„Učiníš — oč tě žádám?“ šeptá mi krásná žena, nepovolujíc ve svém horoucím políbení.

Cítím její dmoucí se ňadra — paže mé bloudí kolem její šíje — šeptám jako ve snu: „Všecko — co budeš chtít!“

Jako na povel rázem vše se změnilo. Zase stála přede mnou v důstojné vzdálenosti — dokonce obrovitý závoj ji zakryl tak, že ani nejostřejší mé pohledy nenašly již těch kouzel, jimiž mne před okamžikem oslnila. Přes závoj hodila řasnatý šál, obratně s boků sejmutý a usedla pak proti mně.

„Nuže?“

Z lenošky proti mně svítí dvé očí jako uhlíčky. Táží se mne, půjdu-li za jejich mamem — ba již se ani netáží — poroučejí mi — hrozí —

Šál se závojem oživují na plném poprsí. Jako změť mrštných plazů vlní se na nádheře její hrudi — brzy odhalujíce — brzy opět skrývajíce poklady drahocenné korsáže. Deset lahví Pommery nerozbilo by tak na padrť mou soudnost a rozvahu jako ty oživené krajky a vlnící se hedvábí.

„Půjdu — to se ví, že půjdu — kam jen budete chtít —“ šeptám, přivíraje oči již k smrti zemdlen dráždivostí chvíle —

„Nuže — rychle tedy do divadla!“ volá Sobolevská. „Musíte se seznámit se vším, abyste nebyl v rozpacích.“ Mizí za dveřmi, odkud v několika minutách zjevuje se v plášti s jakýmsi turbanem na hlavě.

„Půjdeme!“ praví. Doprovází mne k mé osmašedesátce — z ní vycházím po chvíli ve svrchníku.

Automobil nás dopravil do divadla Alcazaru, kdež jsem musil se podrobiti dosti tuhé zkoušce. Ruští lidé mi vše vysvětlili. Posléze mi ukázali v podlaze tři nepatrné hroty. Byla to želízka, jichž dotyk upozorňoval pomocníky za scénou a v propadle.

Po prvním pokynu Sobolevské jsem stoupl na první hrot — a v papírových girandolách se objevila živá ovčička, kterou z podzemí vsunuli na jeviště. Když mi rusky řekla: „Nesměj se, báťuško!“ musil jsem vstoupiti na druhé želízko. To vzplanul ebenový stoleček uprostřed jeviště rudým ohněm, a z něho vzlétly dvě holubičky s modrými stužkami. Třetím znamením bylo, že krásná cizinka mrštila kouzelnou ferulí do povětří. V sufitách ji někdo obratně lapil — ale v tom jsem již musil tisknouti třetí želízko. Jen jsem se však hrotu dotkl — moje krasavice počala se před mýma očima vznášeti do výše.

Jak se to dálo, nevím a nepochopil jsem. Nikde nebylo viděti nejmenší pomůcky, sebe nepatrnějšího pojítka, drátu nebo něčeho podobného. Jak stála uprostřed, tak počala pojednou opouštěti podlahu a nějakou záhadnou silou směřovala tam, kde před tím byli chytili její kouzelnou hůlku. Když byla asi metr nad podlahou, pokynula pravicí a já stiskl hrot po druhé. Na to se mi bajadéra volně opět vrátila k zemi.

Tím byl můj úkol skončen. Opona spadla a já se mohl vzdáliti s jeviště.

Tuto zkoušku jsem musil opakovati třikráte. Sobolevská byla po té tak spokojena, že mne beze všech ostychů přede všemi svými lidmi na scéně políbila.

Francouzsky mi při tom zašeptla, že je to závdavek našeho tete-a-tete po představení —

Sirka by byla ode mne chytila —

*

Do večera mne již Sobolevská nepustila z rukou. Vypil jsem u ní v hotelu láhev lehkého vína, pojedl šunky a sýra, a pak nás opět automobil dopravil do Alcazaru. Tam mne oblékli jako Čerkéza, a když došlo na Sobolevskou, objevil jsem se s ní na scéně.

Ničeho jsem nepopletl. Moje čísla byla provázena bouřemi potlesku přeplněného domu. Když spadla opona po našem čísle naposledy a Sobolevská rozjařená úspěchem ocitla se u mne v kulisách, políbila mne tak náruživě, že jsem se jí v pažích zachvěl jako školáček.

„A teď pojedeme k nám a povečeříme spolu — baťuško — povečeříme —“ Úsměvem při tom mi slibovala mohamedánské nebe — ženština divoká —

*

Noc jsem strávil opravdu pod jednou střechou se Sobolevskou. Ale ne v hotelu — a odděleně.

Když jsme v Alcazaru oba opustili své šatny, uvítali nás na koridoru dva zdvořilí pánové. Co řekl druhý mé krásce, nevím, ale můj neočekávaný společník mi zašeptl: „Ve jménu zákona vás zatýkám. Budete-li se vzpírat, dám vám pouta.“

Posadili mne do jedné a moji Rusku do druhé drožky a za několik minut nás vylodili do nevlídné budovy se zamřížovanými okny.

*

Nikdy již jsem se se Sobolevskou nesetkal.

Ale tři noci a tři dny mne ve Frankfurtě vyslýchali náramně zvědaví pánové. Rakouský konsul protelegrafoval mi stovku, než mi z Prahy opatřil tak neklamné důkazy mé neposkvrněnosti, že mi dovolili z Frankfurtu odjet.

Ale Sobolevské nepustili. Šest německých důstojníků zle odpykalo, že s ní prošampanisovali několik nocí. Byla prý to špehounka francouzské vlády, která se stále ještě prý velice zajímá o porýnská opevnění. Sobolevské přiřkli čtyři léta žaláře — ale ona se s vojenským tribunálem vyrovnala asi na pětadvacet procent. Zmizela jim po roce jako dým!

Jak by nezmizela — taková kouzelnice…!