ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po svém přesídlení do Prahy roku 1894 shodl jsem se s přítelem Karlem Šípkem — vlastního jména Josefem Peškou — že bude kavárna Bristol pod věží u sv. Jindřicha naším útulkem. Šípek (nebudiž maten s hercem Šípkem), výborný humorista, vtipný autor dramatický a šťastný tvůrce libret Kovařovicových oper, docházel sem denně. Já jsem dvakráte, třikráte týdně vynechával. Zde mne Šípek seznámil s Kovařovicem. Dosti dlouho jsme tu my tři sedávali podvečer. Později s jistou pravidelností posedával tu s námi Ignát Herrmann a Jaroslav Kvapil, pak přibývali jíní a jiní literáti a hudebníci, zejména o divadlo se zajímající. Někdy mramorový stolek náš býval obklopen, jako bychom poutavé taroky hráli. Zde se zorganisovala činorodá oposice proti ztrnulému režimu Národního divadla v posledním pětiletí XIX. věku, zde se zlíhl plán památného cyklu spisovatelského spolku Máje 1897 ve smíchovském divadle, jímž zlaté kapličce byl podán důkaz, že je na světě ještě jiný repertoár než její.

Zde mne jako siréna lákal Karel Šípek, abych se věnoval úplně divadlu. Zde mi na stolek položil dopis Josefa Kuffnera, nutkající v lednu 1898, abychom za jeho účasti po smíchovském úspěchu hnuli otázkou druhé scény v Praze, po níž jsme tiskem a schůzemi tak živě volali. Nabízel nejdůvěrněji zřízení divadla na výstavě architektů, pro léto chystané. Řekl jsem tedy „ano“ a tím jsem se pro celý život zapsal divadelnímu čertu.

Výstavní divadlo mělo neobyčejný úspěch. Dokázali jsme v něm, že jsou také ještě mimo Národní divadlo dobří herci na světě a že dobře víme, co je lidovým repertoárem. Kolem dřevěného stanu výstavní Uranie seskupili se přátelé umění nám blízcí, z nichž, když se bylo v Bristolce vše náležitě kulturně súčtovalo, vznikla Společnost Národního divadla, jíž za lecjaké naší pomoci dostalo se roku 1900 do rukou kormidlo zlatého domu nad Vltavou. Vedoucí činitelé Společnosti a její přátelé docházeli pak do Bristolky jako na bursu. Zde se kurs divadla denně hodnotil. Zde byl důležitý opěrný bod přátel Společnosti, když obrovskou stávkou orchestru zachvěly se základy divadla roku 1901. Odtud se vedlo mnoho strategických tahů za této vojny o principy a osoby.

V lednu 1902 doprovodil mne z kavárny jak obyčejně k žižkovskému domovu Šípek a vytasil se s nápadem, abychom se opět jednou s vybranými přáteli a známými sešli u nějaké večeře se zábavným programem. Připravil by se pořad veselých písní, žertovných říkanic, rozpustilých časových kupletů, satyr a různých taškařic, jichž osvědčeným původcem býval především vždy Šípek. Brzy jsme se shodli, že to bude v Choděrově restauraci, kdež hospodařil náš dobrý známý Vacek, a domnívám se, že večer připadl na masopustní pondělek 10. února. Ustanovili jsme na hranicích Žižkova, že B. Kamínský a J. Kvapil se donutí k napsání ostrých časových i osobních rýmovaček, Herrmann že se přivleče i s proslulou svou kytarou a zejména s novou statí pensionovaného divadelního ředitele Vavřince Lebedy, jenž tehdy ve Švandovi impertinentně řádil. K pianu musí Kovařovic. Šípek se uvolil — těžce jako vždy vzdychaje — že napíše takovou a takovou travestii a kuplety na tu a na onu notu, a že si v rozměrném feuilletonu na paškál vezme kde koho z přítomných. Já též dostal patřičná pensa. Večer byl určen jen pro pány a účastnili se ho, pokud mi paměť slouží, mimo nás dva osnovatele: I. Herrmann, obecně milovaný universitní profesor dr. Hlava, básník B. Kaminský, divadelní nadšenec Kirschbaum, advokát JUDr. L. Klumpar, K. Kovařovic, Jaroslav Kvapil, profesor K. Mádl, ředitel G. Schmoranz, malíř Štapfer a snad ještě i architekt Kotěra, inženýr Rosenberg, universitní profesor Rubeška a tiskař Wiesner, mimo tři až čtyři pány, jichž se v paměti dohledati již nemohu. Po večeři rozvinul se pořad v tajnosti chovaný jako by cívku bujaře roztáčel. Herrmann skvěle zazpíval svůj repertoir ku kytaře. Kvapil a Kaminský nás kropili verši ostře střiženými, Lebedův kritický soud o Národním divadle zatřásl salonkem, až jsme se kuckali, Šípkovy kuplety, jako vždy pikantní a rozpustilé, doprovázel Kovařovic na pianě, jež mělo sto vad jak drožkářský komoň. Duchaplný bavič a mistr improvisace JUDr. Klumpar zaranžoval nejprve své proslavené soudní přelíčení, v němž jsme byli my ostatní obžalovanými, porotci, přísedícími, obhájci, obecenstvem, novináři, a on presidentem, špatně podle živých vzorů česky mluvícím a případ úžasně zamotávajícím. Herrmann zahrál svou povážlivou sólovou scénu o herci Vajcrovi a posléze uskutečnil neúnavný dr. Klumpar slavné operní představení za doprovodu Kovařovicova, při němž zpíval sám nejen všechny sólové partie, ale i sbory, a líčil obecenstvu šťavnatě scenerii, vymýšleje si na místě groteskní děj pyramidálního zmatku. Kirschbaum zahrál pak Napoleona, k čemuž ho všeuměl malíř Štapfer neslýchaným způsobem zmaskoval. Štapfer provedl úžasná indická kouzla na podivuhodných nástrojích, jež si ve Vackově kuchyni byl krátce před tím shledal. Já jsem mimo jiné musil na světlo s historickou, po praotcích zděděnou anekdotou o podivuhodném rynholeckém zedníku Kebulovi, která by naplnila sešit, kdyby tiskařský lis snesl bez úrazu její nehoráznosti. Kovařovic hrál ke všemu podle přání, až mu prsty otékaly.

Asi k jedenácté hodině vzal mne Šípek stranou a zašeptl mi, že by se mělo improvisovati něco, co by čpělo pražskou veřejností a politikou, v čem by si mohl každý střeliti svým příspěvkem do literatury, radnice, kritiky a novin všech táborů. Politicky jsme beztak byli stejnými kacíři. Napadlo mne, že by se mohla improvisovati voličská schůze. Přizval se k poradě Klumpar a již jsem nato ihned zahájil voličskou schůzi malého města, kdež se o přízeň velectěného voličstva měl ucházeti dr. Klumpar. Oslovil jsem ho jako krajně konservativní místní činitel a napomenul jsem pana kandidáta, aby po svém zvolení radikálně a ostře ve Vídni hájil nezadatelných práv českého národa, až budou okna hradu řinčet, ale aby nám nerozlil ocet u vlády, poněvadž se právě ucházíme o stavbu kasáren, od nichž si slibujeme nejen rozvoj vlastenectví, ale i populace.

Dr. Klumpar byl pro podobná čtveráctví jako stvořen. Byl mistrem slova, hlava překypovala satiryckými šprýmy. Jiskry svých duchaplných nápadů zvyšoval tento elegantní řečník neselhávajícím přednesem. Po tolika letech mohu jeho virtuositu jen výběrem načrtnouti, ale jistě postačí. Děkuje za můj projev prohlásil na příklad, že při příjezdu do staroslavného našeho města, všude v Evropě tolik proslulého — na jeho jméno nemohl však a nemohl připadnouti — dojalo ho až k slzám, že ho přišly též něžné místní družičky uvítati i se svými dítkami. Prohlásiv kohosi z nás za purkmistra, sdělil mu, že se o něm u vídeňského dvora často mluví a že bude tedy hračkou vymoci mu záslužný kříž, když jeho dědeček byl jenom pro menší krádeže trestán a jeho babička byla markytánkou, kterouž celý regiment dokonale miloval. Jen radil, aby se pan purkmistr vážně počal učiti psaní, poněvadž bude musit císaři pánu příjem kříže ve Vídni vlastnoručně potvrditi. Poněvadž ho oslovil kdosi jménem učitelstva, odvětil řečníku, že jeho slavná knížka o loyalitě k nejjasnějšímu rodu panovnickému umožní kandidátu, aby ho prosadil za řídícího na Pankráci, pro kteroužto štaci je svými literárními snahami přímo předurčen. Členům městské rady chválil, že pečují příkladně o zachování starého rázu města, nedávajíce již od nepaměti mésti svých historických ulic. Poněvadž někdo z radikální strany žádal, aby se kandidát po zvolení vyznamenal něčím, co by mohlo po zásluze býti oceněno ve sloupcích místního listu strany, slíbil, že nedovolí, aby se sáhlo na osmiletou návštěvu školní, dodávaje ihned, pro ukonejšení mračících se vrchnostenských úředníků, že se však bude každý rok návštěvy počítati za dva, takže milostivá vrchnost nepřijde pro polní práce s řepou o vítanou pomoc rukou tak mladých a laciných. Odpovídaje na dotazy, slíbil postátnění dluhů obecních, a pokud se jeho věrných voličů týče, i soukromých. Učitelstvo si bude od příštího roku určovati plat všeobecným, rovným a tajným hlasováním samo a daně se zruší vůbec. Náklady obecní, zemské a státní budou se prostě uhrazovati ze subvencí. Proti vládě bude vystupovati nejostřeji — jen pokud se kasáren místních týče naváže styky s příslušnými ministerstvy — diplomaticky na tu dobu odkládaje palcát své české sebevědomé oposice. Od vážených přítomných si pouze vyžádal, aby směl bez porady s důvěrníky strany hlasovati pro výborný zákon, na jehož základě se z naší slavné říše budou tchýně vyvážeti na půvabný a rozsáhlý ostrov v Tichém oceánu. Když se to setkalo s bouřlivým souhlasem, slíbil, že se zřetelem k vydatné podpoře přítomných spisovatelů, o jejichž vavřínech nemůže býti nejmenšího sporu, prosadí, aby na onen slibný ostrov, kde tak výborný pepř roste, byli vyváženi na státní útraty i kritikové, zejména dramatičtí. Pro tuto část návrhu bude s omezením jeho platnosti na deset let, poněvadž pevně věří, že pak každého přejde chuť obtěžovati vážené spisovatelstvo ještě kritikou.

Měli jsme s drem Klumparem smluveno, že budu vždy jako předseda radikálním, kdykoli se počne topiti v loyalitě a naopak že couvnu, když spustí hrozbami proti vládě. Z toho se vyvinulo mnoho komických situaci, jež daly zase podnět k novým a novým interpelacím, jimiž se divoký guláš projevů bláznivě kořenil. Odpovídaje komusi prohlásil neúnavný kandidát, že nebude v Čechách lépe, dokud se nebudou jako za času sv. Václava odtud opět posílati největší volové do Němec. On sám půjde v parlamentě tak daleko, že navrhne, aby se zvýšily hřivny stříbra, za něž si naši odvěcí sousedé tento náš vývoz k nim dávali líbiti. Na otázku, zda vláda opravdu zamýšlí zavésti spisování básní stroji, odvětil, že prosadí, aby každý, komu dva jen poněkud čtení znalí občané potvrdí, že je spisovatelem, byl na státní útraty ubytován, živen a odměňován, vzdá-li se ve prospěch národa pro celý další život literární činnosti vůbec. Bude však povinen nositi dlouhé vlasy a procházeti se denně o polednách po Příkopech. Mimo to bude povinností státních spisovatelů, jen aby na našich krásných národních slavnostech v pavilonech, národním vyšíváním vyzdobených, každému, kdo na slavnost nepřišel na volnou vstupenku, podpisovali pohlednice.

Chumelice časových vtipů a zejména osobních žíhadel, jež pouze ukázkově nastiňuji, kterýchž však podrobněji uvésti naprosto nelze, zúčastnili se v tónině Klumparově všichni s mladistvou ohnivostí, rozviřujíce potyčky a výkřiky v halas smíchu, jímž jsme si o závod ulehčovali. Nakonec rozjel se Kovařovic po klávesách udiveného pianina, naplniv místnost pražskými popěvky. K některým napsali přítomní básníci na místě splašené texty — křikli je v nás, a pak tu zněl chorál masopustního rozmaru, jakéhož jsem nikdy předtím ani poté svědkem již nebyl. V nejlepším se objevilo šampaňské, někým ze společnosti na důkaz uspokojení věnované…

To jsme však již se Šípkem skrytě odcházeli. Chtěli jsme zmizeti, když bylo vše v nejlepším. Napili jsme se dosyta radosti vzácné besedy. Tolik vtipných hlav nás dva potutelné pořadatele vyčastovalo kypícími nápady a poházelo girandolami originálního humoru. Jakou si to neseme výslužku! Ani krůpěje hořkosti neskanulo v něčí číšku — vše bylo milé, poněvadž jsme si všichni dobře rozuměli.

„Bylo to tak znamenité,“ prál Šípek, „že se bojím, aby této výborné společnosti nebyl to poslední večer nepřekonatelné zábavy. Vím o večerech ladného souladu, které byly jaksi hranou přátelství, jež je umožnilo.“

Rozpomínal jsem se, rozpomínal. Opravdu vím sám o tom a onom přátelském rozkochání, jež bylo puntíkem dlouholetých kamarádství a družných styků. Antická bázeň z nepřejícnosti bohů nebyla ani pro mne bez dokladů. Ale to jsme se již pod věží sv. Jindřicha rozcházeli, když jsme se v těchto mrazivých úvahách hlouběji octli.

Šípkova obava nebyla jalová. V Národním divadle se brzo nato připravovala dosti plochá Jeromova veselohra „Miss Hobbs“. V českém životě se v divadelním kotli nejjistěji rozvaří pro umělecký neb osobní rozpor i zdánlivě skálopevná přátelství a družnosti. Pro dámskou roli v této hře nastaly ve Společnosti Národního divadla rozmíšky, jež z jiných důvodů nakynuly a nakonec rozlily se do stružek veřejných úvah. Část společnosti pro tento rozlad vystoupila pak okázale z divadla, a když se oposičně spojila se starým Družstvem v celek, vznikl ze secese s počátku jen zákulisní zárodek změny divadelních poměrů pražských. Veselý večer u Choděrů byl opravdu té skupiny, jež se jím tak originálně pobavila, posledním slovem přátelské pospolitosti. Šípkova předtucha nelhala.