ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Soudruzi moji, kteří v gymnasijních škamnách koketovali jako já s Musami, měli již dávno literární epaulety. Jejich jména skvěla se již dokonce v literárních rubrikách, které tehdy u nás oplývaly pro každého autora strdí a mlékem. Já jsem ve venkovském městě dosud jen špikoval feuilleton krajinského listu všemi možnými odrůdami literární tvorby, časem pomáhaje panu redaktoru zápasiti též v lokální části s hydrou strany jemu protichůdné. Všecko pod pseudonymem, ačkoli ta část města, která oním týdeníkem nepohrdala, dokonce věděla, kdo to nosí škrabošky těchto vymyšlených jmen.

Přátelům, kterým vydávali již svazky básní na velíně, pranic jsem však nezáviděl. Hodil jsem občas pažema do vzduchu a řekl si: „Uhlídáte, až přijdu já!“

Strojil jsem se na to, že popadnu býka za rohy. Žádné vsouvání se do literatury vyšlapanou cestičkou belletristických listů: básnička — — črta — novelka. Rovnou mířil jsem na hlavní pevnost: dobudu Národního divadla. To ostatní bude mi přidáno. Prosit mne pak budou redaktoři o příspěvky, až zvítězím v té kapličce, kde Heydukovi v pamětním listu „Národ sobě“ zlatý obrázek scházel. Já o takovém zlatém obrázku věděl. Nosil jsem ho v hlavě — ba již jsem jednotlivé jeho části viděl před sebou na papíře.

Psal jsem drama. A poněvadž kde kdo říkal, že se nemůžeme domoci svého velkého dramatu ze současného života, poněvadž se nám nedostává klubů, salonů, nádherných vill a hlučného života „velké společnosti“ — umínil jsem si, že napíši právě takové drama ze současného života, plné politiky, intrik, hedvábí a lásky — na půdě vymyšlené české nádhery, ale s lidmi domácích tváří.

Psal jsem ten kus čtyři roky. Moje žena, která se zanícením sledovala, kterak rostlo moje drama a odívalo se hávem slov, nedočkala se bohužel jeho dokončení. Nad její rakví vzdal jsem se nejprve všech literárních snů, ale pak mne to popadlo zrovna kleštěmi, abych dobré duši zřídil pomník právě dokonáním díla, jež jsme tak dlouho spolu opřádali nejluznějšími sny a nadějemi.

Počátkem roku 1887 byla moje „Krise“ hotova. Drama o čtyřech efektních aktech — jak jsem soudil: první česká činohra, kterou se sáhlo směle do politického ovzduší našeho, třeba dějiště hry nebylo nijak určitě vyznačeno.

Až hru opíši, pojedu s ní do Prahy. „Teď přicházím také já — kamarádi!“ říkal jsem v duchu, mysle při tom na soudruhy tisknuté na velíně a doporučované pražskou kritikou milému čtenářstvu.

Tehdy jsem měl vzácného představeného. Okresním školním inspektorem, pod nímž jsem v Slaném učiteloval, byl muž, o jakém se nám před tím ani nezdálo. Ve škole sice přísný, až do posledního puntíčku správnosti se dožadující — ale ve stycích s učitelstvem tak roztomilý a vlídný, že jsme se stále ohlíželi, nezakřikne-li ho brzy nějaká instance, poněvadž s námi jedná tak lidsky a laskavě.

Kdo neučiteloval, nepochopí, že okresní inspektor je v rakouském školství pro učitele po Bohu snad nejdůležitější osobou. Na jeho slově záleží, aby učitel dostal lepší nebo horší místo, postoupil, kvinkvenálky získal nebo ztratil, šel do pense na dovolenou nebo vůbec z úřadu. Myslím, že tak mocného úředníka v jiném odvětví ani není.

Když se přes odpor české oposice zřídily v sedmdesátých letech školy podle nových zákonů, vydali naši politikové heslo, že nesmí žádný opravdový vlastenec přijmouti místo okresního inspektora. Vládě tento povel pranic nevadil. Sáhla do jiných zásob a vyslala z nich inspektorů do českých okrsků až až.

Leckde to české školství a zejména učitelové hořce odpykali. Přišli do nejhorších dob na předůležitá místa lidé s úzkými obzory, prosáklí pedanterií a plní podezření vůči všemu vlasteneckému. Ti byli plni ohledu k systému nám nepříznivých vlád — nářků a škod z toho bylo v českých školách k nespočítání.

Teprve když za Taafa v roce 1879 vzdali se naši trpné oposice a vrátili se na říšskou radu, počalo svítati též v českém školství obecném. Nejpodařenějších inspektorských exemplářů systému již odbytého nenáhle se česká škola zhošťovala a na jejich místa nastupovali pak modernější lidé.

My dostali muže vzácných vlastností. Když po inspekci rozhovořil se s námi o tom, co shledal, vlídně upozorňuje na pozorované závady a připouštěje i odpověď, obranu a vysvětlení — když uzavřel výklad svůj nadšeným zahořováním o důležitosti českého školství, o poslání českého učitele — byli bychom šli pro něho do ohně. I ti, kteří vycházeli z porady s jízvami, byli plni nového nadšení pro svůj úřad, poněvadž výtka našeho inspektora nesnižovala, nepotupovala, netiskla v prach.

Ale i jinak representoval se nový náš inspektor znamenitě. Přímo oslňovalo, že v místním odboru Ústřed. Matice školské přijal i úřad pokladníka. Myslím, že to byl jediný případ v tehdejších dobách, kdy i úřednictvo politické bylo toho náhledu, že Taaffův systém náhle smete nějaká vichřice.

Já jsem byl tehdy jednatelem jmenovaného místního odboru matičního. Účast inspektorova působila tu na mne zvlášť příznivě, poněvadž se tím dostávalo jakéhosi posvěcení práci mnohými za příliš malichernou pokládané, a poněvadž inspektor do našich debat vnesl nepopíratelnou noblesu jednání. Jako když do dusné prostory zaproudí čistý vzduch, tak jsme v tom spolkovém mlýně okřávali pojednou, pozorujíce, jak uhlazeně možno i při pivě jednati o všedních věcech a přece beze vší upiatosti.

Jednoho večera v lednu roku 1887 šel jsem ze schůze s inspektorem domů sám. Na prostranném náměstí, které Slanému plným právem může mnoho měst závidět, otázal se mne pojednou: „Četl jste tu novou brožuru „Před učitelským prahem“?

Dosti opatrně jsem přisvědčoval, nevěda, kam míří tato otázka. V hubené té knížce čtly se totiž levity učitelům, kterak neumějí vždy dbáti své osobní cti ani vážnosti vlastního stavu, kterak podlízavě často jednají, zadávají si — ale také školním inspektorům do duše tu mluvil pseudonymní autor.

„Vy si myslíte, že mne snad zaráží, že se v té brožurce kráká inspektorům ve vlasech,“ dokládal jaksi s humorem inspektor. „I jen ať řeknou učitelé, kde je střevíc tlačí — ale hlavní váhu na to kladu, že se tu bez ostychu ukazuje též na vady učitelstva. Taková zpověď může zejména v mladém učitelstvu způsobit mnoho dobrého.“

Inspektor rozhovořil se o jednotlivých částech jmenované knížky, která tím časem budila značnou pozornost v učitelském národě, a neskrblil slovy uznání, když shledal, že knížku dobře znám. Bylo zřejmo, že pátral, neříkám-li jen tak do větru, že jsem ji četl. Před rozchodem se k tomu otevřeně přiznal.

Drže ruku inspektorovu ještě, odpověděl jsem: „Pane inspektore, jak pak bych ji neznal, vždyť jsem ji sám napsal!“

Nemusím snad doličovati závěr této naší rozmluvy. Pouze pro charakteristiku inspektorovu připomínám, že mne popadl pod paží a vrátil se se mnou ještě k náměstí. Se všech stran mne proťukal novými a novými otázkami, až jsem dospěl k veliké literární zpovědi, jejímž vrcholem bylo doznání, že jsem právě dokončil po čtyřleté práci drama.

„A to mi pošlete — já si je přečtu,“ kázal inspektor.

„Opisuji je na čisto.“

„Až je opíšete!“ —

*

Když jsem drama opsal, napadlo mi, že by nejlepší dojem způsobila vlastní moje recitace obsáhlé této práce.

Pamětliv svého režisérského routinérství, domníval jsem se, že čtením dodám pravého světla všem efektům v jednotlivých dějstvích.

Proto jsem smluvil s bratrancem, který na slanských staveništích dokazoval, čemu se naučil v architektuře, že v jeho pohodlném bytě vykoná se recitace mé „Krise“ před tváří inspektorovou. Domácí lékař naši rodiny, bratranec a jeho choť se svojí sestřenicí — učitelkou — tvořili obecenstvo této produkce, k níž sešli jsme se tajně pozdě večer jako k zapovězené modloslužbě.

„Krise“ docílila náramného efektu. Když po 11. hodině noční zvítězila v ní spravedlnost i ctnost, povstal inspektor a řekl: „Ten kus se mi velice líbí. V pátek jedu do Prahy — vezmu jej s sebou a odevzdám jej řediteli Šubertovi. To je můj příbuzný. Uhlídáme, co tomu řekne.“

Noc po tomto úspěchu jsem probděl. Viděl jsem již, kterak prorážím klec, v níž jsem se svými literárními projekty a pokusy odpovídal na útrpné úsměvy přátel toliko svíráním rtů.

Že se moje „Krise“ dostane před tvář tehdejšího velekněze českého divadelnictví v pátek, v tom jsem viděl přešťastný moment. Všecko důležité a významné v životě mém událo se vždy v pátek, počínajíc již mým narozením. Pátek tedy je určen k tomu, abych octl se před hradbou v království českého písemnictví nejnepřístupnější. Dobré znamení!

Z okna mé učebny byla vyhlídka na část trati. Když brzy po osmé hodině určeného pátku kmitl se tu vlak s bílým chocholem páry, zabušilo mi srdce, jako by se jednalo o rozhodnutí, mám-li zůstat na živu.

*

Inspektor se vrátil v sobotu večer. To sem zjistil osobně, poněvadž jsem všecky vlaky od včerejška střehl.

V neděli mne po kostele stihl sluha z hejtmanství se vzkazem páně inspektorovým, že ho mám o 11. hodině vyhledati v bytě. Minuty do této doby měly pro mne hodinové rozměry. Ale konečně prchly přece.

Inspektor mne přivítal stisknutím ruky a ihned dodal: „Především vězte, že se ,Krise‘ v Národním hráti nebude a vůbec že se asi na jeviště nedostane.“

Nekonečný tulich pronikal mi při těchto slovech hruď. Usedaje k pokynu inspektorovu, poslouchám další jeho výklad: „Šubert přijal mou zprávu, že mu nesu divadelní rukopis, velice přátelsky, avšak s ironickou poznámkou, že takové štěstí ho potkává skoro denně. Aby byl rukopis dobrý, to že jest již mnohem — mnohem vzácnější. Ale ještě při polévce, kterou mu maminka právě předložila, dal se do čtení. A když rychle poobědval, odebral se do vedlejší místnosti, aby si mohl ,Krisi‘ pročísti nerušeně. Já se zatím bavil s jeho matkou. Řekl jsem vám přece, že jsme příbuzní?“

Přisvědčil jsem.

„Když přečetl Šubert dva akty, vrátil se a řekl toto: Tento kus se hráti nemůže. Censura nikdy u nás nepustí hru tak ostře politickou na jeviště. Mimo to je drama toto nesmírně dlouhé. Autor neumí hospodařit ještě s časem. Ale přímo překvapuje, jak obratně celý děj je zosnován a zauzlen. Ten člověk má rozhodné nadání pro divadlo. ,Krisi‘ dočtu a ukáži ji pak ještě Stroupežnickému. Na novou práci toho vašeho učitele jsem velice zvědav: ať mne ten človíček navštíví!“

Inspektor při těchto slovech postavil se přede mne a vida, že v této hořkosladké situaci nevím, kterak přerušiti mlčení a neříci nic hloupého, poznamenal: „Já byl přesvědčen, že milou ,Krisi‘ vyaplaudujeme v Národním zcela jistě. Ale po dalším hovoru se Šubertem vidím, že jste vlastně docílil i takto obrovského úspěchu. Přítelínku — dnes se o vás v Národním mluví jako o velice slibném talentu — nedostačí vám to? A hleďte! Ještě něco vám Šubert posílá. Letošní Divadelní Kalendář, ve kterém vás upozorňuje na výborný aforismus Stroupežnického.“ Inspektor sáhl po malé knížce a vyhledal v ní tyto řádky:

„Na první kus plátna, které malíř-začátečník do ruky vzal, jistě nevymaloval dílo umělecké; z prvního kusu hlíny, jež sochařský učeň zpracoval, jistě nevytvořil dílo dokonalé — začátečníci v dramatickém tvoření jsou ale vždy přesvědčeni, že na prvním papíře, který popsali, vytvořili nesmrtelné dílo umělecké. A běda tomu, kdo to neuznává!“

Lad. Střoupežnický.

Pak mi vtiskl kalendářík do ruky a dodal: „Teď se klidně projděte a nemračte se na svět. Až se vám krev trochu usadí, začněte psát pro divadlo něco nového. To tam již dostaneme jistě.“

*

Nové drama jsem již komponoval. Jenom mi scházel kadlub, do něhož bych žhavou tu látku vylil, aby dostala dramatické tělo. Ale dnešní dojmy otřásaly mnou tak, že jsem ztrácel důvěru, že bych stačil napsati něco dokonalejšího, než byla „Krise“, jejíž postavy mne tolik let provázely, s nimiž jsem hovořil, debatoval a takřka žil. Není možno, abych svedl kdy práci, o jejíž dokonalosti byl bych tak přesvědčen jak o „Krisi“. Ale do tohoto stesku stále určitěji drala se ozvěna Stroupežnického aforismu. Trpký dramaturg zašil do jeho slov tolik pravdy, že mne konečně přesvědčilo, co řekl. A již jsem se nové práce tolik nebál. Jiskřily mi již naděje, že dovedu dáti nové myšlence tvar, kterým zvítězím.

Odpoledne vyjel jsem si s kolegou do vzdálené vesnice, kam nás pozvali na kávu s koblihami. Soudruha lákal k těmto požitkům také zjev dcerušky bodrého hospodáře, s nímž jsme se od let oba znali. Byla mi ta vyjížďka velice vhod. Mrazivý vítr mi jistě vyšlehá trochu rozčilení z hlavy, tak rozpálené dnešním sdělením.

Na umrzlé stuze silniční narodil se mi v prudkém letu kolem ztuhlých větví lipového stromořadí nápad, co bude dějištěm nového mého dramatu. Rakousko budoucnosti — parlament vídeňský v době, až se podaří velikému nějakému státníku mnohojazyčné říše vyrovnati všechny protivy a rozpory obrovským dílem smíru. Rakousko postavené na půdici nejideálnější spravedlnosti — — —

Po návratu z kávové besedy dlouho do noci činil jsem si poznámky.

Ale do této práce vrůstal mi jiný projekt.

V adventě chtěl jsem pro sylvestrovskou zábavu Občanské besedy napsati veselou aktovku, k níž mi látku i osoby dal slanský život. Když moje nabídka narazila u některých pánů výborů na ledový despekt, odhodil jsem náčrtek. Ale v lednu vypisoval nový list divadelní „Česká Thalia“ cenu na aktovou veselohru z českého života. Byl jsem tak přesvědčen, že jsem popadl látku velice způsobilou a účinného zpracování schopnou, že jsem takřka věřil, že vyjdu z vypsaného turnaje s úspěchem, napíši-li, co nosím v hlavě.

Tento zápas dvou látek, které volaly ke mně o zpracování, zdržoval mne tak, že, když jsem konečně dal se do psaní, nemohl jsem býti hotov do konce března, jak ustanovoval jmenovaný konkurs. Dopsal jsem tedy před vypršením lhůty pseudonymně, aby redakce prodloužila lhůtu alespoň o 14 dní, kterémužto přání bylo také vyhověno.

Aktovkou tou byly mé „Maloměstské tradice“. V dubnu opsal jsem je na čisto a jel s nimi do Prahy. Především vykonati návštěvu, k níž mne ústy inspektorovými zval ředitel Šubert. Měl jsem tajný plán, že se nenápadně zmíním o této své nové práci. Požádá-li mne ředitel, abych aktovku nechal u něho, nezadám ji do konkursu. Příznivé uznání mé „Krise“ vzbuzovalo ve mně naději, že bych se i takto mohl dostati na jeviště Národního.

Pan Šubert přijal mne se vší blahosklonností, kterou vykrašloval vždy své ředitelství. Dal si vyprávěti děj nového mého dramatu, které mělo hráti v dobách Rakouska „uspokojeného a geniálně usmířeného“, a pochválil nápad takového dramatu budoucnosti. Na to jsem řekl, že mám tuhle v kapse rukopis aktové veselohry.

Na tu však pan ředitel nebyl docela nic zvědav, čemuž jsem se nemálo divil. Dnes se však již nedivím. Ze sta divadelních rukopisů, jež z náprsních kapes vyhlížejí, sotva jeden stojí za zvědavost, což vím nejenom od znalců, ale — bohužel — dokonce i z vlastní zkušenosti.

Pan Šubert schválil, abych si zakonkuroval, kde se příležitost naskytá, a propustil mne, připojiv, že se tedy těší na nové moje drama, které jsem chtěl do zimy napsat.

„Maloměstské tradice“ putovaly tedy k závodu o cenu „České Thalie“.

Navrátiv se z Prahy, pustil jsem se s velikým zápalem do práce na nové činohře.

*

Dosud mne literárně neznal mimo slanský svět nikdo. Před čtyřmi roky poslal jsem malou arabesku do Květů, ale dostal jsem ji zpět s dopisem, ve kterém Svatopluk Čech velice roztomile vyslovil se o vtipném prý způsobu mého vypravování, ale látka se mu nezamlouvala; chtěl něco jiného ode mne. Byla to drobnůstka „Motýl“, kterou po letech uveřejnily „Zábavné listy“. — Novou novellu — OE — poslal jsem pak do Lumíra, při čemž jsem si výměnou korespondence rozlil s panem Sládkem ocet a dostal práci zpět. Nyní čekala na rozsudek ve Květech. Ale redaktor dlel několik měsíců ve Skandinavii; má novella dřímala v redakčních naplaveninách. U Ignáta Herrmanna právě tak zapadla satira „Půjčovna literárních reků“. Ani k uveřejnění ve „Švandovi Dudákovi“, ani k odpovědi nějaké nedocházelo. Ničím jiným jsem se do literatury dosud opravdově netlačil.

Jenom žurnalistickou lázeň — a to dosti důkladnou — měl jsem za sebou. Psal jsem do denního listu v Praze již od patnáctého svého roku za honorář. Jindy to vylíčím.

Koncem srpna byl jsem s novým dramatem hotov. Nazval jsem je „Žena“. Ale tou dobou mi napadlo, že je vlastně třeba promluviti též s nejdůležitějším rozhodčím o nových kusech, totiž s dramaturgem. Tímto přísným kuchařem, který strojil večeře pro divadelní hody Národního divadla, byl Stroupežnický, do něhož tehdy střílelo se z leva z prava. Odmítnutí autoři, žurnalistické některé koterie a osobní nepřátelé, které Stroupežnický takřka uměle svým vystupováním si tvořil, dokazovali mu denně, co jedovatých šťáv prýští u nás ze všech strání.

Aby se nezdálo, že nerespektuji instancí, oznámil jsem nejdříve řediteli Šubertovi, že jsem nové drama dokončil, ale zeptal jsem se ho zároveň, neměl-li bych o novém kuse promluviti s dramaturgem. Pan Šubert si zahrál s telefonem a ihned mi oznámil, že mám jíti rovnou k Stroupežnickému.

Šel jsem tam jako neproniknutelnou mlhou. Když jsem po zaťukání na dveře přeúzkého, nízkého pokojíka zaslechl nevrlé vyzvání ke vstupu, nebylo mi ovšem lépe. Před tváří Stroupežnického pozbyl jsem pak vůbec vší odvahy. Sotva že jsem zašeptal své jméno.

„Já vím,“ ujal se dramaturg slova sám. „Vy jste tu měl drama v zimě. Poslouchejte — to bylo divadlo pro blázny. To by bylo obecenstvo musilo sedět skoro do půlnoci, než by to byli herci oddeklamovali. To neznáte naše abonenty. A pak ta politika! Ježíš Maria — co vás to napadlo? To by byli zavřeli vás i nás. Ale ani jinak to nebylo k hraní. Tam bylo řečí a takových novinářských frází. Víte — nejprotivnější věc je fráze. Jak mi někdo napíše ,zub času‘ — ,míra spravedlnosti‘ — ,hodina odplaty‘, nebo ,uvědomělé rolnictvo‘ a ,český lev zatřese svojí hřívou‘ — dal bych mu nejraději pár přes hubu — no, darmo se zlobit! Toho se varujte — takové žvanění kazí jenom vkus. Což — nápad to nebyl zlý, napsat kus z politického života. To by dělalo sensaci. Ale to byste nesměl policii takhle běžet do rukou. To nemůže pustit. To by se pro to musilo najít dějiště tak chytře, že by — že by — A proč jste vlastně přišel? Čeho si přejete?“

Nyní, kdy mně dramaturg pouštěl k slovu, měl jsem již zase tolik rovnováhy, že jsem mohl říci, proč přicházím.

„Nový kus?“ hovořil již zase skoro posměšně Stroupežnický. „To tu není žádnou vzácností. Ale dobrý kus — ten bych vzal. Víte — ani ho neposílejte — řekněte mi děj a já budu již vědět, kolik uhodilo.“

Ještě jsme oba stáli. Dramaturg si hrál s lenochem dosti ošumělého fauteuilu, který si asi náležité kapitulace na jevišti byl odsloužil, a já stál na krok ode dveří, mačkaje klobouk v ruce. Sotva jsem řekl, že děj hraje v dobách, kdy Rakousko vyplnilo první historický úkol urovnáním národnostních protiv ve svém lůně, mávl Stroupežnický rukou a řekl: „To je tedy drama s měsíce!“

Když jsem po tomto ledovém střiku začal líčiti figury a řekl, že je tu charakterní poslanec Čech, přerušil mne dramaturg zase: „Ano, poctivý Čech a ničema Němec — ,Hodný Fridolín a zlý Jetřich‘. Takové povídky nechtějí už dnes číst ani děti.“

Vyvedl jsem dramaturga z omylu, a pustil se hned do líčení děje. Myšlenka, že bráním své mládě, ve chvíli nejdůležitější a že tu vlastně peru se o svoje literární bytí, dala mi tolik síly, že jsem nedbal již poznámek hořkého soudce a dával růsti ději svého dramatu.

A tu se odehrála mezi námi scéna, o jakých jsem čítával sice v různých biografiích autorských, ale kterou přes tuto její oprchalou romantiku musím zde alespoň v hlavních rysech naznačit.

Milý dramaturg při exposici celé hry řekl náhle: „Poslouchejte — tohle je dramatické. Teď honem děj — děj! — A sedněte si — tak, a povídejte!“

Když jsem se zabořil do lenošky proti usednuvšímu dramaturgu, počal jsem jednotlivé výstupy své „Ženy“ téměř hráti. Stroupežnický s ohněm vše sledoval a popoháněl mne občas slovy: „Dobře — jen dál!“

Když spadla v mé řeči opona naposledy, vyskočil Stroupežnický a řekl: „Vy máte divadelní krev. Je-li ta věc tak napsána, jak jste ji vyprávěl, budeme to hrát. Menší nějaké nešikovnosti už tu spravíme. Ale teď mi řekněte, co jste studoval, čím jste se literárně vzdělával a jak jste k této látce přišel?“ Dramaturg mne při tom držel za rameno.

Ze všeho jsem se vyzpovídal. Stroupežnický nakladl mi mnoho nových otázek a pak se rozhorlil. „Nu, teď vidíte, jsem-li opravdu člověk, který hledí na osobu. Já vás jakživ neviděl, ale neostýchám se pochváliti, co se mi líbí. Ta banda mi nadává, že jsem tomu či onomu odmítl mizerný kus. Briganti! Ať napíše pan… nebo pan… dobrý kus a já mu třeba za to políbím ruku. Ale jejich plácanice hrát nedám.“ Nyní se rozkřičel Stroupežnický o různých osobách z literárního světa, na nichž v jeho líčení nezůstalo mnoho dobrých nitek. Teprve po dlouhé době pak jsme se rozešli. Slíbil jsem, že bude „Žena“ na čisto opsaná do čtrnácti dnů v jeho rukou.

A také byla. V téže době téměř současně přinesla mi pošta tři velice důležité listy. Svatopluk Čech mi přesrdečně oznamoval, kterak se mu zamlouvá moje novella „OE“, kterou uveřejní na začátku nového ročníku Květů, Ignát Herrmann mi psal, že se mu líbí moje satira a že žádá o informace pro Marolda, který ji bude do „Švandy“ illustrovat, a Jan Ladecký mi ohlašoval, že moje „Maloměstské tradice“ v konkursu České Thalie byly ze sedmnácti zadaných prací uznány za nejlepší.

Hluboký příkop, na který jsem se dobrou půlí dosavadního života svého rozbíhal, byl přeskočen.

*

V říjnu nastudovali slanští ochotníci „Maloměstské tradice“ a provedli je v hezkém divadle svém k úplné mé spokojenosti. Jak pochopitelno, neobešlo se mé lokální autorství bez místního vzrušení. Ale okolnost, že jsem nosil ostruhy určité místní strany, způsobila, že mi v listě protivníků stáhli za to takřka kůži přes hlavu. Žádný autor nedostal u nás takovou porci snad, jakou mne tu vyčastoval zakuklený recensent, kterého mi doba teprve později odhalila. Byl to jeden ze sladkých mých kolegů —

*

Z Národního divadla stále však odpověď nepřicházela. „Česká Thalia“ publikovala dávno již s posudkem všech zadaných prací výsledek konkursu aktovek — ani tato okolnost nepřiměla Stroupežnického k tomu, aby nějak vzpomenul mého dramatu. A já nikde nenalézal pěšinky, která by vedla k Stroupežnickému. Přímým dotazem nechtěl jsem — bláhovec — prozraditi svou nedočkavost, bál jsem se i, že bych podobnou pobídkou pohněval nevrlého dramaturga. Konečně mi napadlo, že snad Stroupežnický České Thalie ani nečte. Vyslovil se mi při mé návštěvě o některých listech tak nepříznivě, podotknuv, že je ignoruje vůbec; že se to mohlo též zmíněného časopisu týkati, vysvítalo z jeho obsahu velmi jasně. A jiný list o úspěchu mých „Maloměstských tradic“ nezmínil se ani slůvkem.

V této situaci posteskl jsem si dopisem E. Špindlerovi, jemuž jsem pro jeho roudnický list poslal několik informací, jichž si byl vyžádal. Přeochotný přítel popadl věc za žurnalistický cíp. Napsal stručnou zprávičku o konkursu „České Thalie“ a o vítězství mé veselohry do „Národních Listů“ a připojil několik slov, že se asi divadelní obecenstvo setká brzy s nějakým mým dramatem na scéně Národního divadla.

Druhého dne po uveřejnění této noticky byl tu dopis z Národ. divadla. Připojen byl k němu rukopis mé „Ženy“. V dopise oznamoval mi ramaturg, že se moje „Žena“ k provedení na Národním divadle nehodí. —

*

Počátkem roku 1888 počala Č. Thalia uveřejňovati moji aktovku.

Fiasko, které mne tak neočekávaně potkalo s „Ženou“, uzavřelo mi ústa ocelovým zámkem. I našemu inspektoru, když se mne tázal po osudu nové práce, odpověděl jsem jen vyhýbavě, že musím něco ještě opravit. Styděl jsem se za ten ohromný nezdar, poněvadž jsem se domníval, že utonuly mé divadelní sny nadobro.

Ale do Nového roku měl jsem nový nápad, veseloherní. Obíráním se touto látkou vykřísával jsem se nenáhle ze svého pessimismu a když jsem v Č. Thalii uzřel počátek svých „Maloměstských tradic“, šil mnou již zase divadelní ďábel. A že se mne náhodou týmž časem inspektor opět zeptal, co dělá moje dramatická Musa, vyzpovídal jsem se ze všech svých bolestí.

Inspektor se zamyslil a pak řekl: „A co ty ,Maloměstské tradice‘ — ty v Národním hrát nebudou?“

„Myslím, že ne!“ řekl jsem s resignací.

„Nabídl jste jim je?“

„Nenabídl!“

„Člověče — mají vás přijít poníženě prosit? U všech všudy — pište jim tam!“

Tento návrh byl tak rozumný a tak jednoduchý, že jsem ještě téhož dne dopsal řediteli Šubertovi, mohl-li bych zadat do Národního divadla svou aktovku.

Obratem tu byla odpověď, že bude ředitele těšit atd.

Ihned jsem pořídil opis a milé „Maloměstské tradice“ putovaly opět do Prahy.

Za týden přinesli mi kolegové do nedělní průmyslové školy, kde jsem vyučoval, pražské denní listy, v nichž kancelář Národního divadla oznamovala, že jsem zadal loni dvě dramata, z nichž se však žádné nehodilo ku provedení, ale nyní zadaná veselohra moje že byla přijata a že bude provedena ještě v této saisoně.

Myslím, že tato neděle byla mým nejveselejším dnem. —

Za týden přišel teprve z divadla dopis. Stroupežnický, odvolávaje se na novinářskou noticku, oznamoval mi oficielně přijetí mé aktovky a žádal mne o návrh obsazení. Ihned jsem vyhověl a za týden zajel si do Národního divadla.

Rovnou k dramaturgovi.

„Tohle je věc, která se vám povedla,“ volal místo pozdravu na mne, když jsem vstoupil. „V tom jsou figury ze života, chodící na zemi a ne v oblacích. Žádné drama budoucnosti — žádné spravedlivé Rakousko. ,Žena‘ je francouzsky napsaná věc — ale kdybychom to sehráli, vypískali by nás, a vy byste třeba někde dostal bití. Tak daleko ještě nejsme, abychom vídeňské ministry stavěli na oltář. Jak povídám: francouzská komedie! Umíte francouzsky?“

Přiznal jsem se, že nikoliv, ale že jsem velikým ctitelem francouzských dramatiků.

„No víte — ve formě mistři! Ale k duším nejdou. To my musíme chytnout české figury jinak za límec, chceme-li je postavit s úspěchem na jeviště. A jen ze života to brát — jen ze života. Štolba nám teď poslal veselohru — také maloměstskou — to budete koukat, jaké lidi z těch uliček dostal na jeviště. A v tom je poslání českého dramatika. Štolba tam má novináře — to mi celkem vzal před nosem figuru přímo znamenitou — a kopu maloměšťáků: veliký úspěch sklidí. Uhlídáte. Má to vaší aktovce podobný titul, ale nic nevadí. Jmenuje se to ,Maloměstští diplomati‘. Ještě do léta to sehrajeme.“

Pronesl jsem nějaký úsudek o Štolbově dramatické nátuře, ale Stroupežnický hned mi skočil do řeči: „Vám tenkrát dělal někdo v Národních Listech reklamu. Víte — to je něco, co nemohu ani cítit. Také jsem vám hned tu ,Ženu‘ poslal, protože se nedám k ničemu nutit.“

Chtěl jsem dramaturgovi podat malé vysvětlení, ale on přes má slova hrnul ze sebe: „Mnoho jsem se napřemýšlel, máme-li či nemáme to hrát — s Kolárem jsem se radil, se Šubertem — ale teď jsem přesvědčen, že jako Češi nemůžeme ještě běhat kolem Vídně. Počkejte s tím, až bude po korunovaci.“ Stroupežnický se při tom velice kysele zasmál.

Pak se mne otázal, píši-li opět něco nového, a když jsem mu naznačil látku nové celovečerní veselohry, řekl mi, abych se do toho s chutí dal a pamatoval, aby hru nesly životné figury. Určitým lidem ze svého okolí abych to psal přímo na záda.

Brzy před provozováním dostal jsem od Stroupežnického dopis, že se mu závěr mých „Maloměstských tradic“ zdá příliš všední a šablonovitý. Kdybych jej změnil asi tak, že Peřina, jemuž oba milenci vyznali se ze své lásky, k níž dal konečně svolení, vrátí se náhle z chodby a shledá, že se objímají. Zavře tedy každého z nich do jiného pokoje a nyní něco řekne. Abych vymyslil něco veselého, čím by Peřina hru skončil. Dramaturg připomenul výslovně, že tento efekt napadl Frankovskému a že mi to k uvážení posílá.

Uznal jsem, že tento nápad znamenitého herce zabezpečuje úspěch nejrozhodnější části aktovky a ihned jsem dle toho konec přepracoval.

Dne 21. března 1888 byla premiéra „Maloměstských tradic“ a všechna kritika jednomyslně konstatovala veliký úspěch. Jediný Bozděch vyčastoval mne několika posměšky, avšak — snad pod dojmem ostatních úsudků — zašel si na reprisu mé aktovky a pak napsal novou úvahu, ve které se pro „Maloměstské tradice“ nemálo rozehřál.

Stroupežnický měl z výsledku velikou radost a hned se mne ptal, mohl-li by pro mne něco učinit, zejména, chtěl-li bych se odstěhovati do Prahy, že by se pokusil vyškemrati mi tu učitelské místo. Nezbytno že je pro mne, abych byl ve stálém styku s divadlem. Když jsem mu řekl, že bych běžel do Prahy třeba v noci, řekl, že se o věci bude informovat. Netušil, že beze švagrů, strýců a tchyní je pro učitele zázrakem, dostane-li se z venkova do Prahy. Pak se mne zeptal na mé finanční poměry, které nebyly nijak růžové, a nabídl mi, že mi dá překládati něco z němčiny pro divadlo, což jsem vděčně přijal. Také mi hned na to poslal Moserova „Bibliotekáře“, kterého jsem rychle zčeštil. Dostal jsem za překlad čtyřicet zlatých.

Pak mne ale nutil, abych do podzimku dokončil naznačenou veselohru. Takovou důvěru měl ke mně, že ji v oficielní zprávě oznámil již předem jako novinku příští saisony.

Později mne pozval k návštěvě a nabídl mi, abychom spolu přepracovali jeho „Triumfy vědy“, které po jediném představení zmizely s repertoiru — byloť je obecenstvo rozhodně odmítlo. Ale Stroupežnický byl tak přesvědčen o zdravém jádře jejich, že chtěl je rehabilitovati přepracováním. Domníval se, že nějakou postavou, kterou bych do hry přinesl, získaly by na humoru a tím i na účinnosti.

Bál jsem se, že bych se podobnou věcí nyní tříštil, mám-li do podzimka býti se svou veselohrou hotov. Stroupežnický to uznal a shodli jsme se, že si o tom pohovoříme v zimě.

Za to se ke mně rozhovořil o účinnosti na jevišti a o tom, kterak má autor hospodařiti se slovem. Zaskočil do archivu a přinesl mi drama českého autora, které se těšilo značnému úspěchu, a ukázal mi, kterak prospěl této práci svými opravami a zejména škrty.

„To je vlastně můj kus,“ řekl Stroupežnický, veda můj zrak od jedné stránky ke druhé, v nichž se to hemžilo doplňky a kde ničící jeho škrty táhly se často přes několik listů za sebou.

„Samé žvanění do prázdna — to musilo ven,“ volal dramaturg. „Teď je z toho teprve divadlo. Dříve to byl novinářský úvodník a povídka pro mládež. Vůbec vám radím, abyste nad každou svou větou se zamyslil, je-li jí na jevišti třeba. Teprve ten, kdo umí vyhazovati zbytečnosti z kusů — je dramatik. Abyste to poznal, půjčím vám nějaký rukopis, který jsem pro divadlo upravil. Uhlídáte, co všechno je zbytečno. Vezmete si to s sebou a doma se z toho mnohému přiučíte.“

Stroupežnický vyhledal pak rukopis „Berty Malinové“ a ten jsem si odvezl do Slaného.

*

Otevřeně přiznávám, že jsem se pro divadlo naučil nejvíce z těchto úprav Stroupežnického a z jeho škrtů. Poznal jsem, jak je bláhovo lpěti na slově, které při deklamaci s jeviště nemůže míti žádného účinku, a kdyby bylo stylistickou perlou. Doznávají-li mi povolaní divadelníci, že píši tak ekonomicky, že se z mých věcí musí velmi málo škrtati, vděčím za to věru jen Stroupežnickému.

S důrazem připomínám, že skoro vždy poslechnu zkušeného režiséra a svědomitého herce, navrhuje-li mi škrt v textu. Účinnou věc pravý divadelník nikdy rád z role nevypouští, proto jsem vděčen, upozorní-li mne na nějakou zbytečnost nebo mrtvý bod, kterým se maří drahocenný čas, reprodukci s jeviště vyměřený.

Ještě před zadáním „Maloměstských tradic“ do Národního divadla napadlo mi, že bych neměl „Ženu“ nechat umřít v kufru, kam jsem kladl své rukopisy. Divadelní sbírky vydávali tehdy: Šimáček, Pospíšil, Knapp a Srp. K Šimáčkovům jsem si se svou prací netroufal. Neznaje pražských poměrů, myslil jsem, že pořadatel takové nóbl sbírky, kde se tiskly skoro jen věci na Národním divadle hrané, ani by se mnou nemluvil. Od Pospíšilů mi odpověděli, že na ten čas na můj rukopis nemohou reflektovati, pan Srp mi hanebným pravopisem oznamoval, že uveřejňuje pouze cenné práce. Komiku této odpovědi pochopí, kdo si přečte seznam věcí v Srpově sbírce uveřejňovaných. Připomínám, že jsem rukopisem pány nakladatele neobtěžoval, pouhými dopisy jsem se hlásil, že jsem živ. Pan Knapp mne odkázal na svého redaktora p. Schwaba-Polabského a ten „Ženu“ přijal. Nakladatel mi nabídl honorářem 40 knih své divadelní sbírky a dvacet zlatých za celé drama.

V mých poměrech i to byl vítaný příjem. Ihned jsem svolil.

V tom právě oznámily noviny, že jsou „Maloměstské tradice“ přijaty na Národní divadlo.

V zápětí dopsal mi p. Bohuslav Šimáček, divadelní nadšenec prvního řádu, jenž sám pořádal si naznačenou sbírku divadelních her, neposlal-li bych mu rukopisy oněch dvou dramat, o nichž divadelní kancelář právě napsala, že se ku provedení na Národním divadle nehodily.

Druhého dne byla „Krise“ u Šimáčků. V připojeném dopise jsem prohodil, že mám plán děj hry položiti s ohledem na censuru do nějaké cizí země, na př. do Irska. Skoro obratem (28. února 1888) odpověděl mi p. B. Šimáček obšírným listem.

Pro charakteristiku doby je dopis ten právě tak zajímavý jako pro osvětlení mé práce. Uvádím jej tedy doslovně:

„Předem, prosím, přijměte srdečnou a upřímnou gratulaci ku své práci. Přijde mi do rukou dost původních, dramatických prací, jednak direktními zásilkami autorů, jednak tím, že se o věc sám velmi interessuji, ale mohu říci, že jsem dosud nečetl práci nového a divadelnímu obecenstvu neznámého autora, jež by mne tak byla upoutala jak svou myšlenkou, tak provedením a znalostí divadelní techniky. Neumím lichotiti a proto prosím, byste rovněž i tyto řádky nepokládal za lichocení — a proto řeknu vám stručnou svoji myšlenku: vaše práce při svém provozování se dočká nejskvělejšího úspěchu. — Ovšem, že děj musíte přeložiti do Irska, jináče kus nemůže se ani dostati na prkna, ani vyjíti v knize. Máte pravdu, že kus trochu ztratí na svých figurách i dějišti — ale moudrému napověz; obecenstvo naše je již bohudíky aspoň do té míry vzděláno, že dovede číst mezi řádky a rozuměti na jiném dějišti. A pak drama samo sebou je dosti silné, aby nepotřebovalo pod nohama českou půdu.

Dovolil jste mi učiniti výtky, jež bych na práci Vaší našel; používám Vašeho svolení a nečiním výtky, nýbrž upozorňuji a ptám se pouze na tyto věci: Z jakého důvodu je použito motivu se šperkem, jejž Jasan jménem strany koupí baronce? Vím, že na jeho základě končí effektně dva akty — ale s dějem samým souvisí velice volně. — Za druhé se mi zdá vniknutí presidentovo k paní Jasanové trochu nemožné, a celé jeho chování příliš náhlé, rovněž jako paní Jasanová opět některé příliš dlouhé monology vede — což ovšem jsou věci, jichž opravení by nebylo tak obtížné. — Třetí věc nalézám v závěrečném aktu, který odhalením zrádkyně na základě průvodního listu upomíná až příliš živě na Sardouovu ,Vlasť‘. — Toť tři hlavní věci, jež dle mého mínění by se mohly změniti, a v tom se mnou souhlasí též můj bratranec,^[1] jemuž mimo to se nezdá dosti přirozenou poněkud affektovaná náboženská naivnost Otilky, rovněž jako prosté odpuštění Jasanovo Faryšovi, na základě pouhého: ,Ve chvíli, kdy plesá národ jako jedněmi ústy — nesmím viděti jiných slz než radosti.‘ Jasan je příliš železná povaha, než aby dal na city své takto působiti. Toť vše, co se mi zdá, že by mohlo zavdati podnět k výtkám. Doufám, že mi nezazlíte, že jsem Vašeho dovolení v plné míře užil. Abych Vám vypočítával přednosti Vašeho díla, nebudete zajisté na mně žádati; víte o nich lépe než já. O všem ostatním si promluvíme raději ústně, až buď přijedete do Prahy a navštívíte nás, aneb až mi bude možno podívati se na kole do Slaného. Mohl-li byste mi zaříditi, abych ,Ženu‘ mohl čísti před vytištěním, prokázal byste mi velikou radost.

Maloměstské tradice Vám budou dobrou předpravou u obecenstva. Je to charakteristické pro divadelní správu, že žádného z mladších autorů nechce na poprvé nechati vystoupiti celovečerní prací a žádá vždy jednoaktovku, kdežto dobré a cenné velké práce nechává ležeti. U Vás je to ovšem jinak, ale má správa divadelní aktovku za něco snadného? Snadnějšího než práce celovečerní? Kdybyste mi něco o svém novém kuse sdělil, byl bych Vám velice povděčen. Rukopis ,Krise‘ zašlu Vám zítra nebo pozítří; dovolil jsem si ho ještě půjčiti bratrovi ku přečtení!

Odpusťte, že psaní mé je tak páté přes deváté stylisováno; umím psáti jen psaní obchodní.“

Na to jsem poslal p. B. Šimáčkovi rukopis „Ženy“. Odpověděl mi takto:

„Chystal jsem se Vám psáti až později, až bude bratranec míti přečtenu Vaši ,Ženu‘; Vaše laskavá pozornost však prokázaná mi zasláním Vašich ,Maloměstských tradic‘ nutí mne, abych učinil tak dříve.

Děkuji Vám tudíž předem za Vaši přátelskou vzpomínku na mne, jakož i za srdečné věnování a gratuluji předem Vám k úspěchu, jehož veselohra Vaše jistě si vydobude.

Použiji zároveň této příležitosti, abych opětně dle Vašeho svolení Vám sdělil své mínění o Vaší ,Ženě‘. — Jsem rád, že jsem ji dostal až po ,Krisi‘, neboť souhlasím úplně s Vámi, že je pevněji a účinněji ještě stavěna než tato. Obdivoval jsem se Vaší technice, kterou ovládáte měrou svrchovanou, jakož i obratnosti, s jakou se pohybujete v kruzích Vašemu působení přece velmi vzdálených, jakož i celé divadelní myšlence celého kusu. Proto mne mrzí, že tato Vaše práce neměla by vyjíti u nás. Je-li Vám možno zadati ji do naší sbírky, udělal byste mi velkou radost.

Jen s jednou věcí v dramatě Vašem nesouhlasím. Je to rozuzlení, a to ona báječná povolnost v odpuštění ženě, kterouž Lichtenberg má k ní. Vždyť žena ta je přece raffinovaná zlodějka, o níž on ví, s jakým plánem úmysl svůj provedla — že zbloudila láskou k Satellimu, mohl by jí odpustiti, třeba i poblouznění to se stalo v momentu, kde vůči němu — Lichtenbergovi — nasazovala masku nově vzplanulé lásky — jeť podobný psychologický moment i ve Vrchlického ,Nad propastí‘, kde rovněž cit povinnosti zbloudilou ženu opět uvádí do náruče manželovy — avšak, aby muž, jako Lichtenberg, který je líčen jako povaha ocelová, nejpoctivější, s citem pro právo tak vyvinutým, mohl odpustiti žene zlodějce na pouhé její ,odpusť!‘ je nespravedlivé i se stanoviska morálky, i se stanoviska divadelního. Myslíte, že to diváka uspokojí, když vidí ženu, která tak bídně vůči svému muži se zachovala, zcela bez trestu odcházeti s jeviště? Mne aspoň konec takový neuspokojuje, a dle slov Kuffnerových v posledním sešitě ,Květů‘, když by po Vašem kuse opona spadla a hlasovalo se, kdo je pro a kdo proti, já první bych vstal a mluvil proti a vedl třeba i důkladnou filipiku!

Ovšem jinače by bylo, kdyby kus Váš zabýval se řešením otázky, jak se muž má zachovati k ženě, která se tak zachovala jako Viktorie k Lichtenbergovi, a kdyby tato tendence z kusu vyznívala. Pak by ale krádež sama spadala do exposice a rozhodný moment krise by nesměla býti krádež, nýbrž rozhodnutí manželovo. Pak by ovšem intrice s uzmutím rukopisu nesmělo se věnovati tolik děje, aby úplně zabavila diváka tou měrou, že na samotnou tendenci zapomíná.

A z toho dedukuji jedinou výtku, kterou ,Ženě‘ mohu činiti, výtku, která je věcí osobního náhledu a která ceně kusu v nejmenším neubírá a která při divadelním kusu takřka dle náhledu mnohých spíše je předností: totiž že divadelnost látky samé Vás tak uchvátila, že na psychický proces a stanovisko tendenční jste dle mého náhledu pozapomněl. Toť výsledek, k němuž jsem po delším uvažování dospěl; vím, že jsem mluvil dosti otevřeně, ba snad tak otevřeně, že se Vás to snad může dotknouti — ale vím, že mi prominete; je to v lidské povaze, že člověk spíše dovede hovořiti o nějaké vadě než o přednosti, a ostatně, co na mém mínění sejde? Jsou jiné, daleko povolanější hlasy, které rozhodnou o správnosti či nesprávnosti mého náhledu, který abyste v bilanci našeho vzájemného poměru nekladl do mých passiv, snažně Vás prosím. Vracím-li se však nyní ještě jednou k tomuto momentu, činím tak proto, abych vysvětlil, proč jsem Vám zaslal mimo ,Vlasť‘ též ,Divokou kachnu‘. Zdá se mi totiž, co Francouzi ve svých dramatech mají dobrého: techniku, effekt, divadelnost v míře nejvyšší mohou vykázati též kusy Vaše; chybí-li něco Vašim kusům — což je můj úplně soukromý náhled — jest to ona životnost, oduševnělost a ať tak dím, filosofie dramatiků norských, jmenovitě Ibsena a Björnsona. A poněvadž pak ,Divokou kachnu‘ pokládám za nejdokonalejší z těch dramat, kde látka sama o sobě dosti nedivadelní a jednoduchá prostředky prostými a hlavně svou vniterní silou jest zpracována, takže dojem její je nezahladitelný — proto dovolil jsem si Vám kus ten poslati, nevěda ovšem, znáte-li jej, čili nic. Bude-li Vás tak interesovati jako mne, a nabudete-li pro tuto tvorbu dramatickou takových sympatií jako já, bude mi potěšením, budu-li Vám moci posloužit ostatními kusy norských dramatiků. Tím končím, poněvadž mi papír dochází a vím, že, kdybych vzal nový list, že bych jej rovněž celý popsal, nač bohužel mi chybí času, ježto jsem myslel, že Vám napíši pouze pár řádků, a píši v komptoiru.

Doufám, že se mi podaří v brzku v Slaném Vás navštíviti a důkladně ústně s Vámi si pohovořiti.“

Jaroslav Vrchlický byl tehdy divadelním referentem Hlasu Národa. O mých „Maloměstských tradicích“ zmínil se velice příznivě, a když jsem mu byl představen, vybídl mne, abych mu poslal ku přečtení, až opět něco pro divadlo napíši. Poslal jsem mu „Ženu“ když ji u Knappů vydali.

Poslal mi pak tento list:

„Srdečný dík za ,Ženu‘ — má vervu a machu přímo Sardouovskou, a zůstane mi nevysvětlitelným tajemstvím, proč se na divadlo Národní nedostala. Podle tohoto kusu Vás teprve cením. Vložte k ostrosti povah, a pevnosti stavby ještě více srdce a citu, víc intimnosti — ovšem nemůže vše býti najednou a při jediné látce. Těším se upřímně na další práci Vaši atd.“

V létě téhož roku hrálo se nové drama Šubertovo „Praktikus“. Noviny tehdy psaly, že je to první drama z veřejného života českého. M. A. Šimáček napsal však v posudku svém (Světozor č. 46.) toto:

„K novince páně Šubertově pojil se již z té příčiny zvláštní interes, že autor Praktikusa opustil pole historické tragedie a veselohry a zasáhl do pohnutých dob z nedávné minulosti naší, a to hned do zákulisí veřejného národního života z r. 1869. Není ovšem prvním, který zašel si pro látku do kruhů žurnalistických, poslaneckých a politických vůbec (připomínám jen Jeřábkovy Cesty veřejného mínění a zvláště dvě odmítnutá Štechova dramata Krisi a Ženu).“

*

Za těchto okolností velice nadšeně pustil jsem se do nové veselohry, které jsem dal jméno „Zákopy“.

Po prázdninách roku 1888 zadal jsem ji Národnímu divadlu.

Jednoho dne v říjnu potká mne v Slaném redaktor místního listu a otáže se mne, četl-li jsem již referáty brněnských časopisů o úspěchu mé „Ženy“, kterou v tamějším Národním divadle sehrál ředitel Švanda ze Semčic.

Ani potuchy jsem o tom neměl. Švanda mne o povolení ku provozování nežádal, představení ani jeho výsledek mi neoznámil. Honem jsem se tedy nyní sháněl po brněnských časopisech. Musil jsem se až zardívati, když jsem v nich četl, jak mne v Brně ovíjejí vavřínem.

Bylo to pro mne nesmírným překvapením, tím radostnějším, že obecenstvo nevypískalo tuto hru pro její „rakušáctví“, které v Stroupežnickém zvrátilo původní úmysl — ba že dle vzácně souhlasných referátů přijalo drama s enthusiasmem.

V Praze, kde jsem zatím měl již několik literárních přátel, oznámil mi jeden, že u Stroupežnického kdosi spatřil v seznamu her, které pro zimní saisonu projektoval, i mou „Ženu“. A to bylo před brněnským úspěchem. Jistě nyní zhostí se svých rozpaků — doufal jsem již.

Jan Ladecký, který do Stroupežnického střílel na ostro v „České Thalii“, upletl z brněnského vítězství „Ženy“ bič, kterým švihl dramaturga bezohledně. Napsal totiž do nejbližšího čísla Č. Thalie tuto zprávu:

„Dramaturgická neschopnost.

Když pan V. Štech vydal v ,Ochotnickém divadle‘ svoji od dramaturga Národ. divadla odmítnutou práci ,Žena‘, napsali jsme v úvodu kritické úvahy o této hře takto: Když byla divadelní správou přijata Štechova jednoaktovka ,Maloměstské tradice‘ k provozování, hlásaly bulletiny kanceláře Národního divadla, že pan Štech zadal již dvě práce před tím, ale že nebyly dosud uznány za schopny objeviti se na naší scéně. Byla to neslušnost vůči mladému autoru, cítil to každý — spisovatel zajisté nejvíce. Neslušnost tím patrnější, poněvadž alespoň o právě vydané ,Ženě‘ žádný odborně vzdělaný dramaturg nesmí říci, že je pro jeviště neschopna.

Ovšem není bez vad nová práce mladého dramatika, ale chce-li odmítati správa divadla práce takové, pak může docela jednoduše celou českou dramatickou produkci z divadla vyhodit a říci: máme Národní divadlo pro francouzské frašky.

Před několika dny hrála se ,Žena‘ v Brně. S jakým úspěchem, píše v dnešním čísle náš brněnský referent. Přiložený úryvek referátu, z ,Moravské Orlice‘ shoduje se téměř do slova s úvahou J. Ladeckého v čísle 17. našeho listu. Uvážíme-li, jak by asi mluvila kritika při bezvadném provedení, jakého by mohla ,Žena‘ dodělati se jen na Národním divadle, poněvadž, by se dala při nynějším ensemblu dosti dobře obsaditi, musíme se tázati: Kde by byla možná u velkého divadla taká dramaturgická neznalost?“

Tyto řádky způsobily mi mnoho hořkostí. Když jsem se po marném čekání na rozhodnutí o svých „Zákopech“ odhodlal poptati se na jich osud v Národním divadle, dostal jsem od ředitele Šuberta zprávu velice neurčitou. Že má dramaturg nějaké závažné prý pochybnosti. Sám dosud práci nečetl, a proto abych navštívil Stroupežnického.

Setkal jsem se s dramaturgem na chodbě. S kyselým úsměvem opětoval můj pozdrav, ale ihned pustil do mne všechny náboje, které dle všeho plnil pro mne trhavým prachem již delší dobu.

„Už jsem vám to jednou řekl — že žádné noviny mne nebudou komandovat,“ křičel, veda mne posunkem k své těsné kanceláři. „A nejmíň Česká Thalie. Kdyby vám dali v Brně zlatý věnec — pro naše Národní divadlo to neznamená nic. A revolverem se sem vůbec nikdo nedostane.“

Rozhodiv dveře, ani mi nenabídl sedadlo. Hodil kloboukem a pokračoval bez ohledu na mé pokusy ujmouti se slova: „Intrikami mne nikdo nesvrhne. Já mám smlouvu a jsem tu úplně samostatným činitelem. Může se odvolat z mého slova — kdo chce — k řediteli, ale karabáčováním v listech mne nikdo nepoučí. Desetkrát mohou z Brna psát, že jste Shakespeare — když my řekneme, že se to pro naše divadlo nehodí — tedy se to hrát nebude. A kdyby se pan Ladecký na hlavu stavěl!“

Konečně jsem přece domohl se slova. Ctí svou jsem se doložil, že noticka octla se v České Thalii bez mého vědomí, že v pražském literárním kruhu pouze s I. Herrmannem, M. A. Šimáčkem a K. Šípkem jsem v bližších stycích, a že nemůže být ani řeči o tom, že bych proti němu konspiroval.

Stroupežnický ale mých vysvětlivek celkem nedbal. Byl tehdy na kordy již téměř s celým naším literárním světem. Řadě osob jal se nyní vyčítati, proč z osobních příčin pokoušejí se podrazit mu nohy, vytrhl ze zásuvky některé dopisy, pak mi citoval úryvky z recensí, časopiseckých polemik a rozčileně replikoval na ně. Takřka choroba z toho všeho vyzírala.

Najednou přešel k mým „Zákopům“.

„Kdybych vám to dal zahrát, jak jste to napsal, mohl byste se jít rovnou utopit. Takové fiasko byste utržil. Já to však jednou provedu. Já popadnu práci některého renomovaného literáta a dám ji zahrát, aby mi nevyčítali, že se tu hrají jenom moje věci a Šubertovy. A tu budou koukat, jaká z toho bude blamáž. Ale pak budu mít alespoň pokoj! — Ty vaše ,Zákopy‘ jsou nemožny. Četl jsem jenom dva akty, ale mám toho po krk. Vůbec vám radím, nechte veselých a pište vážné věci. Tady jste rozhodně zvrhl. Až to dočtu, povím vám, mohlo-li by se to vůbec spravit a kde. Zatím to nestojí ani za fajfku tabáku.“ —

*

Tenkráte jsem šel z Národního divadla jako zmrskán.

Po nějakém čase vrátil mi Stroupežnický kus s dopisem, v němž upozorňoval mne na moment, kterého bych se mohl chytit, abych „Zákopy“ přepracoval. Ale já měl divadla dost. Uráželo mne podezření Stroupežnického, a poněvadž on byl tehdy všemohoucím rozhodčím ve věcech dramatické tvorby — jiné instance tu nebylo — řekl jsem si, že nebudu více divadlo psát. —

Tou dobou stíhaly mne v rodině bolestné rány, a proto jsem vůbec literatuře počal unikati.

Jednou v létě roku 1889 setkal se se mnou Stroupežnický v chodbě Národního divadla.

Neobyčejně přátelsky podal mi ruku a hned se mne ptal: „Kdy přinesete ty ,Zákopy‘?“

Řekl jsem mu, že nebudu už pro divadlo psát.

„Bloude — v kom to vězí, z toho to nikdo nevymlátí. Jen to přepracujte a přijďte s tím. Či máte něco nového v hlavě?“

Řekl jsem, že nic. Ale rodilo se mi již v mysli nové drama. To však jsem chtěl zadati do Náprstkova konkursu. Chtěl jsem zkusiti štěstí opět touto cestou.

Z některých narážek Stroupežnického jsem soudil, že mne v duši asi rehabilitoval. Snad i to myslil, že scénu, kterou jsme spolu měli, dám někde na novinářský pospas. A když se přesvědčil, že jsem se nikomu o jeho výbuších nezmínil, snad jej to usmířilo.

Ale na „Zákopy“ jsem ani nyní nesáhl.

Počal jsem psáti drama, které jsem v dubnu 1890 zadal do konkursu Náprstkova pod titulem „Prapor“.

Když noviny přinesly zprávu, které hry a s jakými hesly byly zadány k této soutěži, hovořili jsme o tom při pivě v úzkém kroužku v Praze, kam jsem si byl zajel. Čelný literát, který těšil se tehdy velké autoritě mezi námi, řekl: „Již podle těch názvů a hesel mohli by ty kusy hodit rovnou do pece.“

Všichni jsme se smíchem svědčili. Za půl roku se ukázalo, že jsme byli v besedujícím onom kvartetu dva, kteří hodili udicí po Náprstkově odkazu.

Cenu dostal v srpnu M. A. Šimáček za „Svět malých lidí“.

V srpnu jsem dopsal Stroupežnickému, mohl-li bych své nové drama zadati do Národního divadla. Když odpověděl, že se na ně těší, poslal jsem mu „Prapor“. Když mne pozval na to počátkem září k sobě, prohodil jsem, že mé drama bylo v Náprstkově konkursu.

„To se tam tedy sešlo autorů letos!“ vzdychl Stroupežnický s hořkým úsměvem. Pak se odmlčel a po chvíli jal se stýskati na domácí poměry. Sklíčen nořil se při tom do svého fauteuilu a žaloval na celou řadu osob. „To udělali schválně, že dali tu cenu Šimáčkovi!“ vyskočilo mu pojednou z úst.

Domníval jsem se, že to povídá proto, poněvadž měl s M. A. Šimáčkem polemiku pro dva odmítnuté kusy, ale později jsem se dověděl, že se ucházel o cenu také sám s prací, jejíž původ dle jeho mínění porotě nezůstal utajen. Bylo to drama „Vojtěch Žák výtečník“. Zadal je pod heslem „Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu“. Ale mimo něho ještě jiní osvědčení již autoři konkurovali tehdy marně o cenu.

Sklíčenosti Stroupežnického přibyl později ještě jiný důvod. Správa Národního divadla nedovolila provésti „Vojtěcha Žáka“, poněvadž z poslaneckých kruhů vystoupilo se proti této práci.

O mém dramatě mluvil Stroupežnický málo. Chtěl nějakou změnu v exposici — jinou v posledním aktu. Ale já si příliš živě při tom vzpomínal jednoho jeho výroku: „Někdy nezbavíme se zadané hry jinak, než že žádáme změny. Čím to však autor více opravuje, tím je kus horší. Pak ho má i autor dost.“ Vytočil jsem se tedy jakž takž a vyrazil z divadla.

Na cestě jsem potkal p. B. Šimáčka.

Optal jsem se ho, přijme-li do své sbírky moje nové drama. Výslovně jsem řekl, že je v Národním divadle hráti nebudou. P. Šimáček přijal je beze všeho ihned. Druhého dne pak dostal můj rukopis. Název kusu jsem však změnil v „Zlatý déšť“.

V Brně tehdy chystalo se družstvo k pokusu hráti v Národním divadle ve vlastní režii. Jmenovali intendantem redaktora Václava Hübnera a požádali mne, abych nové drama, o kterém se dověděli, dal tu provésti při zahájení saisony. Ředitel Švanda sám mne v Slaném za tou příčinou navštívil. Zdálo se mi, že bych úspěchem hry v Brně proklestil si přece snad cestu do Národního divadla v Praze mnohem lépe než přímým zadáním práce. Svolil jsem tedy. Ale zároveň dal jsem hru studovati v Slaném ochotníkům, kteří se usnesli, že věnují výnos představení spolku Máji.

Pan Hübner — jak v českém životě přirozeno — povoláním na čelné místo intendanta rozmnožil náležitě řadu svých politických a osobních nepřátel. Při první příležitosti chystali se sevříti mu hrdlo.

O tom všem neměl jsem potuchy, a když mne pozvali do Brna ku premiéře, zajel jsem tam. Hlavním důvodem bylo mi, abych shlédnutím představení učinil náležité opravy neb změny pro představení v Slaném, ke kterému chystalo se neobyčejné množství literátů a divadelních odborníků z Prahy.

Představení brněnské mne neuspokojilo. Hlavní hrdina, kterého jsem vyzbrojil tolika výraznými periodami, sehrál roli svou neobyčejně ploše. Bez ohně a beze vzletu. Také jinak bylo viděti, kterak vše bylo nastudováno nakvap. Ale úspěch zevnější hra měla. Odjížděl jsem potěšen se zevním výsledkem a ovšem též i s mnohým poučením, jehož chtěl jsem při slanském provedení použíti.

Současně se mnou přivezl do Slaného vlak pražské Národní Listy, do nichž žurnalista Hübnerovi protichůdný telegrafoval z Brna o úplném fiasku mé premiéry, kterou prý nová éra začala velmi nešťastně…

V Brně z toho povstaly zlé novinářské polemiky, družstvo Národního divadla poslalo mi jako náplast vysvětlení, abych na tento úkaz pohlížel jako na truchlivý výron místních bojů a osobního nepřátelství — ale tehdy jsem si řekl, že se dramatické činnosti vzdám. Jenom před soudruhy v péře chtěl jsem rehabilitovati „Zlatý déšť“.

To se mi představením v Slaném, k němuž slétlo se literátů z Prahy jako much, dle mého zdání podařilo. Ale další divadelní nápady nechal jsem si v zápisnících.

Ani to mne ku práci nezlákalo, že mi „Zlatý déšť“ neobyčejně příznivě v Liter. listech pochválil G. Schauer, kritik tehdy na slovo braný. Ani okolnost, že hru nastudovaly četné společnosti a ochot. jednoty. Zuřivě až bránil jsem se již polibkům Thaliiným.

*

Přítel Ignát Herrmann, jemuž jsem celou tu trnitou dráhu svého dramatického tvoření jednou večer vylíčil, učinil mi návrh, abych za těchto poměrů nesázel vše na jedinou divadelní kartu a vrátil se k humoresce, satiře a novelle. Mluvil tak přesvědčivě, že jsem ho uposlechl. Na jaře r. 1891 dostal pro „Švandu“ moji novou humoresku „Lavina“, po níž jich následoval pak celý řetěz.

Ani Stroupežnický nezlákal mne, když mne při náhodném setkání vybídl, abych se přece do opravy „Zlatého deště“ nebo „Zákopů“ dal. Ani na vějičku, že spolu spravíme „Triumfy vědy“, jsem si nesedl.

Deset let zůstal jsem dalek scéně Národního divadla. Po takové časové mezeře hrála se teprve roku 1898 moje nová veselohra „Ohnivá země“ v zlaté kapličce. Pojal jsem do ní jednu osobu ze „Zákopů“, nad nimiž jsem udělal definitivní kříž.

Ale s „Ohnivou zemí“ kráčel jsem opět bolestným trním, právě tak i s další prací svou „Třetím zvoněním“. Obě hry měly mimořádný úspěch. A přes to způsobily mi mnoho bolestí. Je to mým osudem. Každá kniha má přinesla mi až dosud vždy nějaký veliký žal.

Vysvětlení těchto úkazů však je podmíněno vylíčením neobyčejně složitých poměrů v literárním našem zákulisí. Nezůstanu jich dlužen — ale neudeřila ještě pravá chvíle.

*

Než k tomu dojde, musím zde připojiti, jak se mi po třiceti letech — opakuj si to číslo, čtenáři milý: po třiceti letech — dostalo přece jen jakéhosi dostiučinění za útrapy s dramatem „Žena“. Za světové války, kdy byla svrchovaná nouze o novinky divadelní, a kdy jsem řídil v Praze divadlo Uranii, vybrala si k benefici své dramatická umělkyně Zdeňka Gräfová tuto hru pro den 4. října 1917.

Za třicet let po napsání dostala se tedy práce má na oči posuzovatelů pražských. Myslím, že sloužím literární a divadelní historii, uvádím-li z recensí této doby stati pro mou hru zvláště důležité. Otiskuji z kritik listů:

Národní Listy, 7. října 1917.

Za třicet let po svém vzniku dostává se tato nejstarší hra Štechova po prvé… Je to patrná křivda, že nevešla v širší známost v době, v jejímž slohu a vkusu byla stvořena…

Mimoděk ptáme se, proč v době svého vzniku, vyhovujíc jejím požadavkům — v době, kdy panovala spíše chudoba než dostatek her tak dobře pracovaných, nedostala se na jeviště Národního divadla, kde — ještě později — mohly býti provozovány práce ceny mnohem menší (posudek jmenuje na ukázku několik jich)? Odpověď jest novým příspěvkem k pravdě vždy více zřejmější, že to byl omyl pokládati Stroupežnického za dobrého dramaturga. (Karel Mašek.)

Národní Politika, 6. října 1917.

Je to práce třicet let stará. Psal ji mladý slanský učitel roku 1887 a premiéra její u Švandy v brněnském Národním divadle r. 1888 měla velmi živý úspěch, na němž lví podíl měla tehdejší heroina M. Procházková. Hra měla býti provozována tehdy i na Národním divadle (pražském), ale pro polemiku mezi tehdejším dramaturgem Stroupežnickým a vydavatelem Č. Thalie J. Ladeckým s provedení sešlo… (Dr. Hanuš Jelínek.)

Zlatá Praha, 17. října 1917.

Štechova „Žena“ má svou zajímavou divadelní minulost. Byla napsána r. 1887 ve Slaném, kde tehdy autor učiteloval, zadána Národnímu divadlu, ale přes své kvalitativní přednosti nepřipuštěna na jeviště pro celý roj právě se vyskytnuvších intrik a polemik, jak o tom Štech sám ve své zpovědi v Divadelních paběrcích z r. 1902 vtipně vypravuje. Když vyšla kniha tiskem v Knappově Ochotnickém divadle r. 1888, sehrána byla bez vědomí autorova ředitelem Švandou v Národním divadle v Brně s pronikavým úspěchem, vyvolala v různých listech prudké a oprávněné výtky proti tehdejší artistické správě pražského Národního divadla a zmizela navždy z patrnosti. Dnes po třiceti letech objevuje se znova na jevišti o čestném večeru sl. Gräfové. Je příznačno pro naše divadelní poměry, že příliš často slýcháme stesk po nedostatku dobrých, umělecky hodnotných starších původních her pro naše česká četná jeviště, a že domnělým tím nedostatkem omlouvá se provozování všelijakého zboží ledajakých autorů, jichž práce nemají nejen literární ceny, ale jsou nadto hotovým nevkusem či snůškou duchaprázdného povídání a trivialit. A hle — zde jedna z původních her, jež, třeba byla z prvních autorových pokusů, svými kladnými literárními vlastnostmi předčí vysoko mnohou dnešní z ciziny k nám kolportovanou novinku a svou dokonalou technikou budí pravý obdiv…

(Karel Engelmüller.)

Slyším často nářky autorů, kterým vrátili z divadla kus. Musím se však jen usmívati, měřím-li jejich trampoty svými zklamáními. Aby se ulehčilo jim i jiným, kteří si pro pelyněk do divadla teprve půjdou, napsal jsem tuto hořkou vzpomínku. Bolesti jiných oslazují mnohým lidem život. Nechť si tito náležitě tedy posloužiti ráčí.