ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slečna Hilda Trachtovská odcházela velice pohoršena. Nedostala zálohy, o kterou si zadala, správní výbor zamítl návrh na zvýšení její gáže a také se jí nepovolila pohostinská hra kdesi na venkově. Cupala nožkou, mračila se a konečně vyhrkla: „Je to horší u vás než v…“

„Proč myslíte?“ otázal jsem se jí.

„Ach, což jsem vám nevypravovala o engagementu v tamějším divadle? Nevyprávěla jsem vám o řediteli, který byl postrachem všeho personálu? Ani historii o žlutém automobilu jsem vám dosud nevyprávěla?“

„O žlutém automobilu?“ ptal jsem se. „Nevyprávěla.“

„Není to tu u vás o mnoho lepší, je těžko zde žíti a bylo by nejlépe, kdybych již zmizela. Ale historii o žlutém automobilu vám povím přece, než odejdu.“

Ukázal jsem na sedadlo a slečna Hilda Trachtovská spustila:

Došlo mezi mnou a ředitelem v… ke hroznému výstupu. Dokonce mi ukázal dvéře, když jsem mu úlohu hodila k nohám. Takového psa měla jsem hráti! Povídám: psa! Ale vycenil na mne zuby a řekl, že mě dá vyvésti, nezvednu-li roli, která se kroutila u jeho lakýrek. Co jsem měla dělati? Byl všeho schopen. Mám uměleckou čest a roli jsem zvedla. I tak jsem se přemohla, že jsem řekla, odcházejíc, že toho psa zpívati budu.

Večer jsem šla do divadla, měla zpívati moje konkurentka. Žába, která si vyběhala velkou roli, kterou mě měla zabít! Bude-li míti dnes úspěch, znamená to, že je na postupu do mého oboru. Z hloupé začátečnice, nemající než hezkou larvičku, chtěli tak udělati první soubrettu. Šla jsem se podívati na to vítězství. Rozdala hrůzu volných vstupenek, ale já také nezahálela. Byli tam moji přátelé, a nebylo jich málo. Věděla jsem, že se postarají, aby sláva domýšlivé holčiny nevyrostla až k nebesům.

Do počátku představení scházelo sotva deset minut. Obecenstvo se hemžilo v chodbách, tísnilo u pokladen. Povozy chrlily do vestibulu elegantní dámy v nejnemožnějších pláštěnkách a šálech, pružné pány ve fracích, důstojníky — a mezi tím se hemžilo obecenstva, jako by šlo o premieru.

Vše bylo plno chvatu a divadelního rozčilení. Zlobilo mne to, dráždilo.

Ve dveřích do okružní chodby střetla jsem se s dámou ve fialové pláštěnce, s účesem do hustého krajkoví zahaleným. Dvéře nějak povolily, dotkly se prudce dámy v pláštěnce a již vyklouzlo z její ručky kukátko a předplatní lístek. Obě jsme se sehnuly. Dáma se zmocnila kukátka, já lístku. Dva — tři mžiky, ale okem jsem zachytila číslo předplatního lístku: 368. Růžový lístek: to je přízemí!

Dáma přijala s úsměvem, co jsem jí podávala, kvitujíc slovem „díky“ ochotu. Pak zmizela v obecenstvu, v pravé šatně odkládajícím.

Byla to dáma příliš půvabná a mladá, než aby nebyla zaujala moji pozornost. Kdo to asi je? Již mne nezajímala dnešní operetta, ač jsem se tolik těšila na fiasko své sokyně. Již mne vůbec nezajímalo jeviště. Jen a jen: Kdo je to? kdo? kdo?

Čekala jsem, až se uprázdnilo u prodejny sedadel, až pohasly hlavní lustry v chodbách a pak jsem chvátala do pokladny. „Honem: Kdo má abonováno číslo 368 v přízemí? Dnes je III. čtvrtka!“

Několik hmatů ochotné pokladní a pak odpověď: „Paní Julie Kramrová, choť velkoobchodníka, Hořejší nábřeží 555. Dáma si přála krajové sedadlo na pravé straně. Taková hezká bruneta to je, já se na ni pamatuji. Tohle sedadlo má.“ Pokladní vbodla prstem do plánu na číslo přímo proti zadnímu vchodu v pravo.

Za vteřinu byla jsem v pravé chodbě přízemní u okna ve dveřích do hlediště. Nahlédla jsem do parteru, zalitého světlem s ozářeného jeviště, nalezla sedadlo, jehož číslo bylo zcela zřetelno. Zřetelno, poněvadž bylo — prázdno!

„Kde jest dáma s čísla 368?“ otázala jsem se rychle biletářky, „měla fialovou pláštěnku…“

„Teď odešla!“ zvolala naslouchající šatnéřka a biletářka ukázala na vchod při ložových schodech: „Tu již zase odvezl automobil!“

„Automobil?“

„Ta obyčejně jenom divadlo prolétne, ani neodloží. Automobil čeká u vchodu k ložím a ten s ní ujede bůh ví kam. Někdy se vrátí v posledním aktu, někdy vůbec ne.“

Tyto zprávy rozpálily mou zvědavost. Odkvapila jsem k východu u loží, až na chodník jsem vyběhla. Ale ulice byla prázdna. Zdálo se mi, že tu zbylo jen trochu zápachu po spáleném benzinu.

*

Při novém abonentním večeru III. čtvrtky byla jsem včas na chodbě na stráži. Byl činoherní večer, nehrála jsem, mohla jsem se tedy nerušené oddati hladu své zvědavosti.

Několik minut před sedmou zavlála ve dveřích fialová pláštěnka, účes kryl tentokrát perský šál. Ale jinak bylo vše jako minule. Ohnivé oči, rozpálené líce, dmoucí se poprsí v korsáži s hlubokým výstřihem. Honem — honem k východu u loží, čeká-li tu automobil.

Čekala tu žlutá limousina s šoférem v kožešinovém límci. Přitiskla jsem se k risalitu divadelní budovy a číhala. Když se ozvaly v divadle zvonce, volající naposledy obecenstvo do hlediště a hodiny blízké věže počaly ohlašovati sedmou, vyběhla ze dveří fialová pláštěnka. Prudký hmat na kliku, skok do automobilu — bez hlesu, bez pokynu. Jak zabouchla dvířka, rozhučel se stroj a již letěl kolem divadla, čoudem zavaluje svoji stopu.

*

O následujícím představení III. čtvrtky jsem zpívala. Hrála jsem sice s chutí, ale kdykoliv jsem se podívala na prázdné sedadlo 368, s něhož tabulka na mne křičela, že půvabná abonentka i dnes ujela někam za dobrodružstvím, rozčilovalo mne to. A při velké arii druhého aktu napadlo mi, jak proniknu tajemství krásné paničky s Hořejšího nábřeží.

Co mně napadlo, při následujícím večeru III. čtvrtky jsem uskutečnila.

V garderobě jsem sehnala fialový plášť, hlavu jsem si ovinula krajkou a před sedmou hodinou octla jsem se u ložových schodů. Číhala jsem v zákoutí chodby, objeví-li se automobil. Když se ozvaly po prvé zvonce na chodbách, přihrčel žlutý vůz. Byla jsem tak rozčilena, že jsem ani neuvažovala již, mám-li či nemám vykonati, co mi prolétlo hlavou.

Rychle jsem vylítla ze dveří, otevřela automobil, skočila do něho a přirazila dvéře. Šofér, neohlédnuv se ani, ihned na to rozehnal stroj kolem divadla do ulic. Teprve nyní jsem spozorovala, že jsou záclony automobilu spuštěny. Světla mihala se s takovou rychlostí kolem nás, že jsem ani před šoférem nemohla postřehnouti, kudy jedeme. Za nějakou chvíli zmizela světla vůbec, z dunění kol vypozorovala jsem, že jedeme silnicí za město. Do tmy, do neznáma. Jeli jsme asi čtvrt hodiny, octli jsme se v husté aleji, až pojednou povoz zastavil před patrovým stavením, v němž jedno přízemní okno bylo slabě osvětleno.

Jakmile vůz zastavil, otevřela jsem, vyskočila a vběhla ke dveřím domu, kteréž někdo zatím byl otevřel.

Nemohla jsem promluviti slova, když jsem ve tmavé chodbě zpozorovala muže, který se ke mně bleskurychle přiblížil. Chtěla jsem promluviti, otázati se něco, ale zatím kvapně počal on:

„Rychle do vozu, váš muž je v divadle, musíte zpět. Telefonovali mi, že se po vás ptá.“

Zašeptala jsem: „Za okamžik! Za okamžik!“

Na to otevřel neznámý dvéře do přízemní místnosti a vpustil mne. Pak na několik vteřin zmizel, nejspíše, aby dal pokyn šoférovi.

Byl to staromodně, avšak pohodlně zařízený pokojík. Než jsem se v něm poohlédla, rozevřely se dvéře a vstoupil neznámý.

Přiskočil ke mně, jal se mně pomáhati z pláštěnky, při čemž mne lehce políbil na šíji. Ale v tom se mi vydral z hrdla hrozný výkřik.

Přede mnou stál můj — ředitel!

*

Nastala hrozná scéna. Myslila jsem, že mne rozsápe — ten náš ředitel.

Opřela jsem se o lenoch květované pohovky a nechala jsem ho zuřit, dupat a zatínat pěsti.

Když vychladl a sípaje téměř zabořil se do lenošky u kamen — počala jsem mluviti. Volně, tiše, skoro šeptem — však mne znáte.

Řekla jsem mu, že jsem jinak nemohla zachrániti krásnou paničku, která nevěděla ničeho o tom, že ji její manžel stopuje. Dověděla jsem se o tom a ujela jsem jí automobilem — tím jsem vykonala dobrodiní, za které nezasluhuji těchto výčitek a nenávistných výbuchů.

Mluvila jsem jako bůh. Pokořila jsem ředitele, že mi konečně jako Romeo padl k nohám, ruce mi zulíbal — no — nechci býti indiskretní — zulíbal mne vůbec —

*

A pak mne odvezl do města. V postranní uličce mne vysadil z automobilu a sám odejel do divadla. —

Druhého dne jsem podplatila domovnici v č. 555 na Hořejším nábřeží, abych se dověděla něco bližšího o paní Julii Kramrové, choti velkoobchodníka.

Ale peníze byly zbytečně vyhozeny. Nikdo v domě o této dámě a jejím choti nevěděl nic. Ani v sousedním na levo, ani na pravo.

Také v adresáři, který jsem šla odtud rovnou prohlédnouti do kavárny, nenašlo se o velkoobchodníku toho jména ani slůvka.

*

A když jsem se vrátila domů, čekal na mne sluha z divadla. Přinesl mi gáži na tři měsíce a — výpověď s poukazem, abych neprodleně vrátila všechny role — — —

Rozumí se, že jsem sluhovi ukázala dvéře a odjela hned k řediteli.

A tu tento výlupek divadelní mizernosti všecko mi do očí popřel.

Zapřel, že se se mnou v noci sešel, že mne odvezl ve žlutém automobilu, zapřel, že mne líbal — všechno — všechno — a na konec mi radil, abych šla k lékaři. Mám prý halucinace a to je prý povážlivé — — —

Zuřivě jsem bouchla dveřmi, když jsem odcházela — a na schodech jsem rozlámala slunečník na kousky — tak jsem byla rozčilením schvácena.

*

Výpověď zůstala v platnosti. Vůbec mne již ani do divadla nevpustili. Ale dostala jsem angažmá zde a proto jsem brzy na to ujela.

Na nádraží do vagonu přinesl mi v poslední chvíli posluha krabičku. Byly v ní tyto brilianty, jež mám v uších. Ctitelů tak spendilních jsem tam neměla — mohl býti tedy dárcem buď ředitel nebo neznámá dáma z čísla 368, která se od osudné noci v divadle již neukázala.

Dárcem však jistě nebyl ředitel, neboť mi zlatník později potvrdil, že jsou brilianty pravé.

Takové noblese příčí se vůbec úřad divadelního ředitele.

Rozumíte — pane —

*

Vyšla jako královna, ale dveřmi nebouchla. Proto dostala zvýšení gáže. Ovšem jsem musil dříve její historkou pobaviti v důvěrnosti správní výbor.