ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Ředitel našel ráno divadlo ve varu. Od domovníka k sekretáři — od kapelníka k rozsvěcovačům všechno prahlo zrovna touhou vyzpívati velikou arii žalob na tenoristu Bubínka.

Provedl to tentokráte znamenitě — člověk nemoudrý. Vyvrcholil dosavadní své pošetilosti, že již výše nemohl. Dokud si tropil šašky pouze z ředitele, kapelníků, správních výborů, novinářů, kolegů — z věřitelů, zamilovaných vdov, potřeštěných děvčátek — a někdy i z abonentů — dobře se ze všeho výtočil — po případě vylhal. Ale tentokráte sáhl do žhavých strun — nepovážlivec!

Po páté — desáté a dvanácté to slyšel již užaslý ředitel. Jak Bubínek se včera kdesi pod obraz boží spil — jak se na chodníku před cukerní bankou do tance dal, jak na drožkáře křikl, na střechu jeho ekypáže si sedl a zazpíval Postiliona. A když se půlnočních sov jeho kalibru kolem něho nastavělo, že až strážník zakročiti musil — jak směle se střechy drožky seskočil, strážci nočního klidu chocholatý klobouk s hlavy opovážlivě sejmul, zase na drožku se vyšplhal a tu spustil revoluční písničku, při které starého policajta popadaly mdloby. Než se strážník vzpamatoval, než šavli zákon chránící tasil a ke drožce pro klobouk se prodral, byl Bubínek opět již dole, a to rovnou v automobilu, jenž se tu náhle objevil. Chauffeur zvědavostí puzen poněkud povolil v rychlosti u shluku nočních ptáků, kteří toto představení provázeli ďábelským povykem — ale v tom již seděl vedle něho Bubínek a na dvě důrazné jeho výzvy odhučel s ním automobil za obrovského provolávání slávy. Strážník zahlédl jen nejasně číslo a písmenu pekelného vozidla — ale to viděl zřetelně muž zákona, že z automobilu jeho kloboukem chocholatým Bubínek vítězoslavně mává a poznovu Postiliona prozpěvuje. Na nároží Palackého třídy poslal pak Bubínek jako na rozchodnou do zástupu automobil nadšeně provázejícího klobouk strážníkův — přerušiv operní výňatek hřimavým „Na zdar!“

Pak ovšem již tu bylo strážníků dost, ale po automobilu a hlavně po Bubínkovi ani čutu. Ozbrojená moc sice na to lehce vyklidila náměstí, politovala potupeného soudruha, poradila se, co počít — ale na konec odešli všichni, jimž to dle služebního řádu příslušelo, na komisařství s raportem.

Takový asi byl souhrn zpráv o nočním řádění tenoristy Bubínka, který si ředitel z nejrůznějších sdělení sestavil. Jednotliví příslušníci divadelního domu věděli toho ovšem mnohem více, dle toho, jak jim Bubínek v divadle překážel — jak s ním byli v umělecké konkurenci — jak mu byli málo nebo zhola nic nakloněni.

Ne, neměl ho rád opravdu nikdo z kolegů a kolegyň — tenoristu pošetilého. Maříval omluvenou, ale ještě částěji neomlouvanou nepřítomností zkoušky, k nimž ostatní vybrali se záhy z rána z teplých lůžek — mluvil sebevědomě o svém zlatě v hrdle, smával se jiným, že je musí tenoristé vlastně živit — bez tenoristy že by na operu do divadla nepáchla ani chromá kočka, maříval záhadnými indisposicemi představení, z nichž jiným kynuly honoráře a sláva, popíjel s recensenty dlouho do noci a tam pomlouval všechno od ředitele až k biletářům.

A přece ho u divadla ke zlosti všeho téměř členstva držel nad vodami již jen ředitel. Ten ho bránil i proti nejmocnějšímu členu správního výboru, poslanci Rusému, který imponoval všem svými styky s vídeňskými divadelními kruhy, který si hrál na esthéta, na specielního znalce Wagnera, a při debatách o novinkách zpívával hned celé úryvky na ukázku, že nemarní ve Vídni čas pouhým parlamentním řemeslem.

Měl to těžký úkol ředitel chrániti takové hříbě a zejména čeliti tu slovutnému poslanci Rusému, který rád mluvil, rád na ředitele zlatem plombované zoubky ceníval a v divadle nikdy svou esthetickou svíčku pod kebelec nestavěl.

Až dosud vytáhl ředitel Bubínka ze všech horkých kaší, do nichž jako slepý opět a opět lezl, ale tentokráte to dopadne asi špatně — říkal si po těchto Jobových zvěstech z nočního bojiště. Ředitel věřil v Bubínkovu budoucnost — věřil, že z tohoto materiálu zformuje něco překvapujícího, že z něho vypiplá umělce nejčistší stříže — ale když to byl takový divý element, z něhož pro samé tenoristické nectnosti nemohlo se vybaviti, co v něm bylo solidního. Co do Bubínka korepetitoři, kapelníci, režiséři, ředitel a napovědové napěchovali — to jedna noc mezi přáteli probitá sfoukla jako když tabuli mokrou houbou přetře. Druhého dne mohl ředitel začít zase na novo.

Což on konečně začal — ale to již divadelními houštinami fičely zase již vichřice Bubínkovi nepříznivé a poslanec Rusý již opět bral milého ředitele na své kázeňské a esthetické vidličky.

„Kdo ho vlastně tady drží — pana Bubínka — a proč ho drží — pro kabaret u černé lišky, pro pivnici u Přikrylů, pro vinárnu Vochočovic?“ tázal se tak vždycky divadelně protřelý poslanec, rozčileně měře při tom pana direktora.

A divadelní národ byl s úsudkem hotov ještě dříve: Bubínek je jistě asi nějaký ředitelův synovec — ne-li nějaký levoboček. To se to pak v divadle snadně na zkoušky nechodí, zálohy lehce vymáhá, kolegy velkopansky přezírá a kázeň ruší. Ředitel je jeho strýcem — to jest již více než jisto!

Dopadne to zle — opakoval si v duchu již asi po dvacáté ředitel, když si u něho dnes dveře podávali zpravodajové včerejšího božího dopuštění před cukerní bankou. Historie o nočních neplechách rostla každou minutou. Povídalo se již, že Bubínek policajtovi dal několik štulců, že mu z pochvy tasil a chomáč licousů vyškubl — v drožce okna vytřískal, písní o rudém praporu lidi ze sna burcoval — ba již se vědělo, že Bubínka spoutaného patrola za bílého dne k soudu vedla. Někteří kolegové věděli již, kolik měsíců za to vše zákon předpisuje a i o role osiřelé byl tu zájem nemalý.

Před desátou dostavili se do divadla někteří členové správního výboru. Dostali o Bubínkově provinění zprávy telefonické, některé potkali členové divadla — proto šli načerpati pravdy k prameni. Nescházel ovšem poslanec Rusý. Po krátkém střízlivém raportu ředitelově hned vynesl rozsudek: Půjde tedy tentokráte milý pan Bubínek, neboť tuto ostudu si divadlo nemůže dát líbit. Ne — pardon v tomto případě by znamenal úplný rozvrat kázně a dobrého mravu. Ve Vídni loni zpěvák Schillinger ničeho jiného se nedopustil, než že o Sylvestru strážníku na Ringstrasse papírovou čepici nasadil — a musil z divadla. Orodovaly za něho hraběnky a dvorní radové — dokonce poslanci — řekl esthét Rusý, hrdě se vypnuv — a nic platno nebylo. Musil z divadla milý Schillinger, poněvadž si divadlo — ovšem dobře vedené divadlo — nemůže pro jednoho zpěváka rozbít svůj význam — svou čest. Kdyby pan Bubínek pozdě do divadla přišel, ať to odpyká pokutou — dobrá! Kdyby bos před divadlem v neděli o polednách běhal — domluví se mu, vyčiní, až zmodrá — kdyby z Prahy ujel a někde v horoucích peklech bez dovolení zpíval: ať se mu pokutou v kapse ulehčí, ať se mu na černém prkně důtka dá — ale noční orgie na ulicích naši členové dělat nebudou!

Ne — nebudou! Alespoň — dokud je ve správním výboru on — poslanec Rusý — budou se taková allotria trestat a jenom trestat! Kdyby Bubínek do nějaké Blátivé Lhoty bez dovolení byl ujel, a tam třeba ve spolku dráteníků tajně zpíval — omluvil by ho poslanec Rusý — řekl by si: má dluhů jako kvítí, krejčí a ševci jej honí, za byt je dlužen — přimhouříme oko — zavřeme obě — ale tohle byla labutí píseň páně Bubínkova — milý pane řediteli!

Po esthétu Rusém promluvili ostatní členové správního výboru, ale základní melodií této písně hrůzy bylo, co ouverturou zapěl pohoršený poslanec. Ten měl pány výbory ve své esthetické kapse — proto jimi vládl. Již viděl ředitel, že Bubínka nezachrání. Nechce-li nésti vlastní kůži na trh nejbližší schůze správního výboru — musí nad tenoristou, ve kterého tolik nadějí skládal, udělati kříž — —

Když po této předzvěsti velkých starostí páni výboři i s panem poslancem divadelní kázně tak dbalým ředitelnu opustili, rozneslo se všemi divadelními kouty, že právě Bubínkovi odzvonili umíráčkem. Soubreta Čebišová, která vždy s největším respektem vyslovovala jméno pana poslance Rusého, věděla již na kventlík, co se všechno nyní stane. Bubínek poletí, a bude-li ho ředitel hájit, bude si moci po případě také zašněrovat kufr. Poslanec Rusý nedá sebou hrát — je to vlivný člověk, dvakráte mohl již být ministrem — a jistě mu to neuteče — čeká, až to bude na hodně dlouho — a ten pak odtud leckterému členu pomůže na vídeňskou scénu. Ona — Čebišová studuje některé role německy, až bude vhodná příležitost, také štěstí zkusí —

Ředitele neklidně korespondencí se obírajícího o tom, co Čebišová v divadle plnými ústy trousila, přišel zpravit basista Holundr. Jedinký Bubínkův přítel v divadle. Chtěl zjistiti, jaké asi budou nejbližší následky hříchu tenoristova.

Tvářil se, jako by si byl přišel poplakat nad osudem kamaráda Bubínka, ale špatně pochodil. Od ředitele vyslechl věci velmi nepříjemné. Ne — nedá si této ostudy divadlo líbit. Nemůže a nesmí! Dopadne to jako loni s tenoristou Schillingrem ve Vídni. Excellence za něho orodovaly — kněžny, tajní radové, ministři a ještě vyšší kapacity — ale přece jenom musil z divadla, když se byl opovážil a strážníku na Ringstrasse papírové oslí uši vsadil. Kdyby čehokoli jiného se byl dopustil — dal by se obměkčiti ředitel a ve výboru by za něho orodoval, ale takhle ani prstem nehne. Ať si tedy vandruje z divadla, kde se za něho již namluvil a prstů si napálil — ať tedy táhne zase jinému řediteli krev pít a žluče ubírat!

S nepořízenou musil milý basista z ředitelny. Tak byl dojat, že si na jiný povzdech netroufal, než že nyní v divadle budou musit tenoristovi Plevovi ruce líbat. Po odchodu Bubínkově bude nyní všemi Pleva orat.

Ředitel pokrčil rameny a pleskl dlaněma o kyčle: „Nemohu si pomoci — bude se hledat jiný tenor!“

„Ale kde bude zatím náš repertoir?“

„Zavřeme třeba operu — s pimprlaty budu hrát — ale Bubínkem se týrat nedám — —“

Holundr viděl, že již je nejvyšší čas zmizet s jeviště. Tři poklony vykonal ani odpovědi nečekaje, a odešel pozadím, jak tato smutná jeho role kázala.

II

Ředitel měl plnou hlavu Plevy. Viděl, jak se do písmeny splní, co Holundr předpovídal. Jak ho bude Pleva týrat, představení indisposicemi mařit, a jak se pak bude ve schůzích správního výboru poslanec Rusý naparovat. Jak bude žalostně rukama lomit a imitovat zděšení: „Pánové — my nemáme vlastně žádného repertoiru — žijeme ze dne na den — opery se obecenstvu slibují, ale pak se odříkají!“

A bude zase do omrzení opět vykládat, jak to dělají ve Vídni a jak si tam vědí rady ředitelé — a soubreta Čebišová zase bude po divadle trousit, že starý padne, že už si uzlíky doma váže — —

Napadlo mu, což kdyby zkusil z té louže nějak vytáhnouti Bubínka na policii. Rada Wimmer je starý přítel divadla — což kdyby přece bylo nějak možno nešťastného tenoristu vrátit ještě na břeh?

Dvakráte přešel ředitelnu — a pak již spěchal zadními vraty z divadla. Za několik minut na to seděl v rozviklaném křesle na očích rady Wimmra.

Ale mnoho toho nenapovídal slavnému úřadu. Rada byl dnes nějak se všech stran opečen. Kam ředitel řečí sáhl, tam to zabolelo.

Ne — nepromine se tentokráte ani vlas panu Bubínkovi. Ne — na strážníky si nedá policie sáhnout. Můžeme zamhouřit oko, povykuje-li nachmelená společnost o půlnoci, leze-li ten či onen blázen na kandelábry, obrací v parku lavice nohama vzhůru — ale strážník je nedotknutelný! Z toho si šašky tropit nedáme a nedáme! Nasazuje za občany život — bdí nad jejich majetkem, ochraňuje jejich práva — a proto jim nedá zákon ublížit! Ani tenorista si nesmí dovolit toho nejmenšího vůči nim. A kdyby měl v hrdle tón nad svatovítskou věž!

Ředitel se alespoň z této řeči radovy dověděl, co vlastně bylo jako provinění Bubínkovo zjištěno. Dověděl se i číslo automobilu, a i to vyslechl, že někde na nábřeží Bubínek s něho seskočil, odměniv dříve chauffeura čtyřmi korunami. Zpíval jako blázen arii z Postiliona — strážníkův klobouk vymrštiv před tím do povětří. Pak zmizel a domů se vůbec ještě nevrátil.

„Ale my se ho dočkáme — do Ameriky neuteče. A že se provinil, to mu dokážeme. Markér z kavárny Fidibus ho na drožce viděl. Křičel na něho: ,Pane Bubínku!‘ Ten se strážníkem, jehož klobouk nevážně byl na dlažbu vržen, stačí, abychom si pana Bubínka nějakým paragrafem už tady otočili. Pane řediteli — lituji velice, ale tentokráte musí všechny ohledy stranou. Ve Vídni tenorista Schillinger na Ringstrasse nic jiného neprovedl, než že na strážníka o půlnoci jazyk vyplázl — a prosím: musil z divadla, poněvadž v Rakousku platí zákon i na tenoristy. Policie není hysterická slečinka, která ztrácí před vysokým c poslední špetku rozumu. Policie tentokráte mlčet nebude. Noviny budou zvonit velkými zvony — a my se schováme?“

Noviny! Tato zmínka píchla ředitele až k ledvinám. Již neměl stání a honem se obrátil a do divadla spěchal.

Teď pracoval telefon. Do redakcí listů, které mají odpoledníky, letěly jeho zoufalé prosby, aby se umlčela noční příhoda Bubínka — tenoristy nemoudrého. Než všechny tyto listy ředitel uprosil, jezdil již v automobilu od redakce k redakci ostatních listů tajemník a dovolával se jménem ředitelství svrchovaného milosrdenství pro Bubínka. Lhal, jak mu ředitel byl nakázal. Že má tenorista otce nebo matku na smrtelné posteli. Že jenom ze zoufalství minulé noci rozum ztrácel. V listě, kde nezastihl nikoho, šel uprošovat tajemník choť majitele listu — a tu byla na smrt zase choť tenoristova. Dokonce rozplakal tuto jemnocitnou dámu dojemným líčením a za to přijal ujištění, že se vlas zkřivit nesmí pěvci, jenž tak nepřekonatelně Troubadoura minulé středy zpíval.

Před redakcí si vzpomněl tajemník, že je Bubínek vlastně svoboden, a že to vyjde na světlo, až se vzácná paní šéfka listu v divadle abonentek zeptá — ale na další úvahy času nezbývalo. Musil ještě též do listů německých a na novinářskou bursu, odkud se telefonují zprávy do listů mimopražských. Jak pán a velitel kázal, tak zadupával všechny praménky, jimiž by pro nečest divadla a škodu Bubínkovu mohlo se do světa rozlíti, co se minulé noci odehrálo před cukerní bankou a na střeše drožky, v automobilu, na nábřeží a v temnu, do něhož ani bystré oči policie dosud nebyly pronikly.

Ředitel zatím nelenil. Po návratu z policie přicitoval do kanceláře basistu Holundra. A tomu vylíčil, že je Bubínek ztracen, poněvadž si na něho našla policie svědka. Markér z kavárny Fidibus bude proti němu vypovídat. Kdyby ten se na nic nepamatoval — kdyby na policii jen rameny krčil, byl by Bubínek zachráněn.

Basista chápal rychle jako premiant. Zamrkal jenom, a už se poroučel. Ve dveřích řekl: „Markér bude mlčet!“ A již letěl do kavárny, tam bydliště markérovo zjistil a k němu spěchal. V bytě číšníkově od dětí se dověděl, že už se tu po něm sháněli dnes dvakráte z policie, ale že šel tatínek do páry. Má se prý tedy odpoledne k panu radovi vypraviti. Basista vsedl na tramway a honem do horké lázně spěchal.

III

O půl dvanácté ohlásil řediteli sluha podivnou věc. Na chodbě čeká a o audienci žádá — Bubínek!

Sluha se až zajíkal, když toto jméno vyslovoval. Také ředitele chytala se skoro závrať po tomto sdělení. Jenom rukama a hnutím hlavy naznačil, aby vstoupil tedy obžalovanec.

Bubínek vešel, jako by ho již vedli před soudnou stolici dva žandarmové. Koktal něco ve dveřích, na ředitele plaše zíraje.

Ředitel zatím byl se již tak dalece vzpamatoval, že přijal vinníka v pose Caesara. Vztyčil se za stolem, jako by chtěl na planoucí hranici poslat tisíc zatvrzelých kacířů.

Chvílemi pronikal očima Bubínka, pak rukama zalomil jako zkormoucený genius vlasti a teprve po nové umělecké pause zašeptl jako v posledním tažení: „Co jste to provedl, člověče nešťastný?“

Bubínek — tenorista, jež z každého druhého nároží dívá se z fotografických výkladců na mimojdoucí, jako by si byl právě podmanil všechny záložny království Českého, stál tu jako lapený penězokaz.

„Co vám to jenom napadlo?“

Po dlouhé chvíli, když se byl několikráte ohlédl, není-li tu někde přece jen snad náhodou spásná budka nápovědní, ulehčil si Bubínek — opět rameny krče, povzdechem: „Já potřeboval peníze.“

„Peníze?“

„Nabídli mi tři stovky — pane řediteli — švec mne honí — krejčí mi už psal advokátem —“

Ředitel se chytl stolu — zazdálo se mu, že se s ním ředitelna točí — co to povídá Bubínek — co to povídá?

„Kdo vám nabídl? Jaké tři stovky?“

„Ředitel Slepejš — jel jsem tedy a zpíval!“

„Kde jste zpíval? Kdy jste zpíval?“ křikl ředitel, aby si uvědomil, že není bludem, v čem se nalézá. O čem to mluví tento sklíčený zpěvák — co je se Slepejšem, který se západočeskou divadelní společností bloudí po vlastech českých?

„Zpíval — v Dolních Mátohách — včera…“

„Vy jste včera byl v Dolních Mátohách?“ zvolal ředitel a postoupil z chráněné posice psacího stolu blíže k Bubínkovi.

„Ano. Zpíval jsem Troubadoura. — Pane řediteli — nebylo času na dovolování — telegram přišel po poledni — večer nebylo u nás nebezpečí, že budu musit zaskočit — nabídli tři stovky — jel jsem tedy a — a —“

„A kdy jste se vrátil?“ vzkřikl ředitel — ale to již lomcoval límcem Bubínkova svrchníku.

„Teď — prosím — rychlíkem — —“

„A v noci — kde jste byl v noci?“ křičel mu téměř do očí ředitel, límce z rukou třesoucích se nepouštěje.

„V Mátohách — v Dolních Mátohách —“

„Vy jste nebyl v noci před cukerní bankou? Nepral jste se s policajtem? Neujel jste v automobilu?“

„V noci?“

„V noci — ano — dnes v noci — vždyť vás honí policie — vždyť vás poznal markér z kavárny Fidibus!“

Bubínek se po těchto zprávách zapotácel — zamnul si čelo a pak klesl do křesla u psacího stolu. Jenom polohlasně pronesl při tom: „Pro Krista Pána — to byl Šťastný!“

„Šťastný? Jaký Šťastný?“ zvolal ředitel, pokročiv za Bubínkem.

„Pro Boha živého — já to nemohu říci — já — on —“ koktal Bubínek.

„Musíte to říci — vždyť máte být propuštěn proto z divadla — byli tu výboři — už je to ujednáno — mluvte, člověče —“

„To nemohu říci — to je takové tajemství —“ svíjel se v křesle ubohý Troubadour.

Ředitel vytáhl ze svých zásob roli otce a zahrál scénu blahovolné pečlivosti. Několikráte jako bubákem zatřepal nad hlavou tenoristovou poslancem Rusým — a dokonce soubretou Čebišovou, která nemiluje Bubínka. Otce vystřídal pak přísným, ale shovívavým soudcem — pak mu připomenul všechna dobrodiní, jež byl Bubínkovi již prokázal — —

Tenorista všech těchto dobrých skutků neuznával, ale skřipec byl tak těsný, že na konec odhodlal se ke kajícné zpovědi.

Šťastný — onen záhadný muž, jehož jméno uklouzlo rtům Bubínkovým ve chvíli velké úzkosti, byl starý jeho kamarád. Adjunkt hospodářský v blízkých Bělicích, kamž se byl před několika měsíci dostal rozhodnutím milostivé vrchnosti z nějakého moravského zákoutí. A ten mu byl tak nesmírně podoben, že mu již třikráte mohl vypomoci. Lehal si za něho do postele, když chtěl Bubínek nějak z Prahy vyklouznouti. Ošálil tak již dvakráte divadelního lékaře v šeru svého bytu, jednou sluhu, jednou dokonce i přítele Holundra. Když včera přišla depeše s nabídkou tří stovek, pozval si ho Bubínek telefonem zase z Bělic. Aby se mu v posteli nestýskalo, připravil mu doma několik mělnických a mísu krájené uzeniny. Kvartýrskou — dobře cvičenou — dal na stráž a odejel.

Řediteli se zdálo, že mu někdo vypravuje obsah podařené operety — tak jej napínala tato zpověď vzdychajícího tenoristy.

„Je již nepochybno,“ hovořil Bubínek, „že se Šťastný do těch lahví v mém bytě podíval přehluboko. Pak v noci, když měl jít na dráhu, někde se dorazil a potom prováděl neplechy. Ale já — pane řediteli, se ničím neprovinil — já si zatím v Mátohách poctivě peníze vydělával, byť jsem i dovolení neměl —“

„Člověče, vy máte alibi!“ zajásal ředitel. A když Bubínek tázavě na něho se podíval, dodal: „Alibi! Vy dokážete policii a třeba hrdelnímu soudu, že jste před cukerní bankou v noci býti nemohl — že jste zpíval v Mátohách, že jste tam dlel do rána — dokáže to Slepejš a někdo z obecenstva —“

„Tisíc lidí — prosím! Bendili jsme do rána v besedě. Byl tam pan purkmistr, celá divadelní společnost, učitelové — profesoři —“

„Ale teď honem k panu radovi — a o Šťastném ani muk — sice nám ho zavrou!“

Ředitel říkal: „Nám!“ Bubínek viděl, že sedí již v měkkém. Jako srnec z křesla vyskočil a za nějakou chvíli ho již na policii hlásili panu radovi — — —

*

Záhadného muže s chodníku před cukerní bankou hledá pan rada Wimmer ještě dnes. Všech vážených čtenářů snažně prosíme, aby nikomu z policie, o čem se tu dočetli, v zájmu oblíbeného teroristy neříkali.