ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Prosím, aby se nezapomnělo na těch šestnáct Španělů!“ volal na malíře v kanceláři již asi po desáté baletní mistr.

Divadelní malíři jsou uděláni ze slibů. Je-li jich třeba na jevišti, pak se jistě potloukají v baletním sále — nebo jsou u archiváře. Mají-li býti při zkoušce kostýmů v krejčovně, pokuřují u domovníka nebo jsou v kavárně — neb u fotografa — nebo na Ferdinandce — — — —

Jejich řeči jsou velmi jednoduché. Nikdo nevystačí s tak skrovným počtem osvědčených úsloví jako lidé divadelních štětců. „Račte býti úplně bez starosti!“ — „Zejtra!“ a „Všecko bude!“ S těmito třemi větami na rtech plují všemi katarakty divadelních zmatků. Hrozby režisérů, kletby divadelních mistrů a zoufalství krejčoven jim dráždí jen příjemně žaludek.

„Všecko bude — račte býti úplně bez starosti!“

„Tisíc hromů — ale kdy?“

„Zejtra!“

*

Do kanceláře, kde jsem sekretařil, zaléhalo stále a stále, aby se nezapomnělo na šestnácte Španělů. Chodil s tím režisér, kapelník a zase baletní mistr.

Kapelník při těch starostech o úspěch novinky takřka schnul. On jediný z nás věděl z praxe, co je divadelní krach. A nám do divadla drala se již na schody příšera deficitu.

Nehráli jsme ani měsíc v novém divadle, ale již jsme cítili, že bez pestrého repertoiru pohltí nás fiasko. Nepřivedeme-li do divadla massy, naladí si na nás exekutor jednoho pošmourného dne buben.

Za čtrnácte dnů je tu masopust, jehož lákadla odvedou nám vážené obecenstvo, jako by pecku ze švestky vyloupl. Půvab novoty krásného domu již prchá — to nám povídají denní raporty kasírek. Nezmocníme-li se do Nového roku širokých vrstev, uvízneme v závějích nezaplacených účtů i s pyšnými zahajovacími hesly. Zmrzneme pod střechou prázdného divadla, kde více než tři sta rukou zvedá se několikráte za měsíc pro gáži.

A po masopustě a nedlouhém postu přikvačí léto se svými hrůzami — léto, jehož týdny pohlcují zisky celých zimních měsíců — kdy dle statistických záznamů věší se nejvíce divadelních ředitelů a kdy ani sekvestorům se nechce do divadla. Při těchto úvahách krčíval jsem se za svůj sekretářský stolek a zachvíval se úzkostí, co se asi v létě bude dít…

Ale široká gesta kapelníkova mi dodávala po chvílích děsu zase odvahy. Ten mával nekonečnými pažemi kolem vlajícího vlasu a říkal, že to všecko může spravit operetta. Ale musí se vyhodit pár tisícovek na výpravu! Zvláště první nesmí zklamat — aby se lidé namlsali — sice boudu zavřeme — říkal. A rozžehaje cigaretu dodával pološeptem: „Já už viděl zkrachovaných divadel!“

Do ústrojí divadla jsem se nesměl plést — mou říší byl stoleček s korespondencí — ale přece jenom jsem tu a tam pobídl, abych nenápadně dal členstvu cítit, že nejsem pátým kolem u vozu. V krejčovně, v malírně, při výrobě rekvisit — také někdy u zkoušek jsem postál, s upoceným režisérem pohovořil, sebedůvěrou kapelníkovou se potěšil a s tlukoucím srdcem čekal, vytrhne-li nás opravdu operetta z blat, do nichž kola našeho divadelního korábu nějak zoufale tloukla.

Dva dny před premiérou — pro různé nepřipravenosti stále odkládanou — odejel nám do Vídně ředitel. Správa divadla spadla na mne.

Po zdolání zcela přirozené závrati opásal jsem se generálskou šavlí a vyhoupl se na koně. Nejprve jsem s kapelníkem zrevidoval bojiště, na němž se mělo rozhodnouti, budeme-li v létě tu hráti my či sekvestoři.

Při generální zkoušce scházelo skoro všechno, co dle zákonů božských a lidských mělo býti na místě. Dekorace tu z Vídně sice byly, ale teprve je napínali v malírně — kostýmy se dnem i nocí došívaly v krejčovnách — ani třetina rekvisit nebyla po ruce — ale den premiéry oddáliti již nebylo možno. Do vánočních svátků, které znamenají největší příliv peněz, zbývalo již jen pět dní. A já si nesměl přece potřísniti epolety prvního svého generálství odkladem hry, který by byl znamenal tisícové ztráty. Musí býti a také bude v určený den premiéra!

Po hlavní zkoušce v mé kanceláři se naléhalo na vše možné. Nejčastěji ozvaly se výkřiky, budou-li určitě ti Španělé. V divadelním malíři byla malá dušička. Křičel na něj režisér, baletní mistr, kapelník — a když si pomáhal osvědčenými větami: „Račte býti úplně bez starosti!“ „Zejtra!“ a „Všecko bude!“, mávali mu všichni kolem hlavy pažemi a ulehčovali si takovými projevy nedůvěry, že by byl i pouhý ministr-krajan musil po nich podati demissi. Ale malíř není ministrem a proto nedocházívá ke krisím v divadle, rejdí-li hromy kolem jeho ustarané hlavy.

Generálský střapec jsem měl — opovážil jsem se tedy také optat malíře: „Příteli — namaloval jste vůbec ty španělské figury?“

Malíř zahrál scénu tak opovržlivého odmítnutí mé smělé pochybnosti, že jsem až zavrávoral. Ale vlasatý muž učinil více. Zmizel a za několik vteřin mi vlál nad hlavou několika obrázky boubelatých Španělek a roztancovaných Španělů. Pak učinil veliké gesto a odešel, ulehčiv si na prahu rčením: „Všecko bude, pánové!“

Odešel režisér, dokouřil cigaretu kapelník, zapřel jsem se několika lidem, kteří chtěli splátky na své uctivé účty — ale pak jsem se rozběhl do krejčovny.

Kdo v divadle věří jinému než svým očím, toho v uzlíčku odnesou. Podívám se na ty španělské hávy — podívám, je-li o ně takový strach. A již jsem v dílně byl na inspekci.

V krejčovském Babylonu mi musili vyhledat všech šestnácte rouch. Osm pánů do nich oblékneme a osm dam. Úbory byly roztomilé — to potěšíme vážené obecenstvo, které již včera bylo rozebralo poslední vstupenky.

Druhého dne odpoledne před premiérou byla schůze správního výboru. V té bylo také premiérové horečky až až. Ale jako velitel nastávajícího vítězství zcela jistý ubezpečil jsem jako pověstný francouzský ministr divadelní sněmovnu, že je v armádě vše připraveno až do posledního knoflíku na kamaších.

Ještě ohlas mého ubezpečení nerozplynul se dýmem výborovny, když do místnosti vrazil kapelník. Bled a těžce dech popadaje zvolal: „Pane sekretáři — nejsou Španělé!“

„Jak pak ne — jsou v krejčovně — já je viděl!“

„Nejsou — ty oblékne sbor — ale pro balet není ani nitky!“

„Šestnáct Španělů —“ koktám.

„Pro sbor — ale druhých šestnáct pro balet schází!“

Zatočila se se mnou výborovna. Za mého vedení — za mé zodpovědnosti není vše v pořádku — nedostává se důležitých kostýmů…

Kapelník čechrá rozčileně vlasy a do stropu před celým výborem metá přísahy, že nesedne dříve k pultu, dokud nebude balet oblečen — hrozí demissí —

Takových hrozeb sice nikdo v divadle nikdy vážně nepojímá, ale přece jen mne výbor rychle posílá do divadelní plískanice, abych zařídil, čeho je nezbytně třeba.

Je půl sedmé. Kde vzít šestnáct Španělů — dopravit je do divadla — obléci do nich šestnácte dam a vše to do sedmi. Ale to již projednáváme na chodbě, kterou se řítíme s kapelníkem na jeviště.

Než jsme se snesli se schodů, byl plán pohotově.

Balet vystoupí až ve druhém jednání. To je krásná doba. V té se již mnoho neopatrných lidí dokonce i oženilo. Proč by se za ten čas neobléklo šestnácte čiperných děvčátek!

A hned jsme jednali. Kapelník již kázal domovníkovi zjednati fiakra, do něhož za okamžik usedl příručí účtárny opatřený mými informacemi. Jel do největší pražské půjčovny kostýmů, s jejímž majitelem se již smlouvám telefonicky. Házíme si po telefonu stovky jako míče — než příručí sahá na kliku závodu, rovnají v krámě již pro nás žádané obleky.

Chybí do sedmi hodin deset minut, když hlásí domovník, že již jede příručí s vydluženým Španělskem.

Ale to mi již hlava šediví jinou starostí. Divadelní mistr hlásí, že u dekoračního vozu nějaký čert praskl — ve vzdálené ulici — všechen technický personál odnáší dekorace na svých bedrech do divadla. Ale ani pomyšlení, že by tu mohly býti dekorace před sedmou. Dokud je propadlo nevyhoupne na jeviště, hrát se nemůže.

Volám zoufale nějakou otázku, ale divadelní mistr je již na útěku k jevišti, kde z propasti pod jevištěm loví bezpočet rukou plátna rámovím napiatá.

Bije sedmá.

Odvracím se od Sodomy na jevišti k dírce v oponě, abych ustrnul nad hledištěm již již požitek představení čekajícím. Kapelník mi ťuká v tom na rameno. „Panečku — nezačneme-li honem — s těmi tam bude patálie! Všecko sedí jako ve škole. Co budeme dělat?“

Odpovídám výkřikem otázky na divadelního mistra: „Jak dlouho potřebujete ještě?“

„Dvacet minut — ale ty jistě!“

Hned je kolem mne a kapelníka skupina herců. Odhadují práci a usuzují, že to za dvacet minut nebude. Někdo míní, aby se průtah oznámil obecenstvu.

Kapelníka tím berou na vidličky. Omluva bere náladu — jako když sejmete smetanu s krajáče — zvláště před premiérou. Ne — na obecenstvo se musí jinak. A již mne vleče do kulis, aby mne zasvětil ve svůj plán. Když domluvil, rozburácelo se hlediště hrůzným potleskem. Abychom to na jevišti snad dokonce nepřeslechli, pomáhá se tu i tam nohama. Znám ty bouřky dobře — sám jsem si tak často v divadle na pána hrál…

Ale my jsme již s kapelníkem plán byli připravili. Lapíme svého milého tyrana — tím je míněno vážené obecenstvo — do sítě jako mřenku.

Již vchází kapelník do propasti orchestru. Slavnostně — jako panovník při korunovaci. Úsměvy si cestu klestí, duse tím zároveň hněvivý potlesk. Já zatím zaujímám v loži správního výboru dobře kryté místo, z něhož se vidíme s kapelníkem.

S jeviště chodbami vine se ke mně strategický řetěz stráží, jež mi od režiséra stále ohlašují postup prací na jevišti.

Dvacet minut — hlásím kapelníkovi oběma rukama dvakráte všemi prsty do vzduchu švihnuv.

To je dlouhá doba. Ouvertura trvá jenom šest minut — začít se tedy nemůže. Ale kapelník je muž divadelních kejklů znalý. Chvíli se zaměstnává partiturou, pak několikráte se rozpřáhne, jako by již chtěl orchestr z otěží pustit — zase počne se s hudebníky dorozumívat — až pojednou kouzelnou feruli svého úřadu náhle položí a rychle odspěchá pod naši loži k bubeníkovi. Pronese několik slov k němu a vrátí se k pultu.

Telegrafuji, že je nám ještě třeba asi osmnácti minut.

V tom vchází do lože bubeník s poselstvím: budou hráti ouverturu bez přestávky dvakráte. Máme opatřiti vydatný potlesk, a nedám-li umluvené znamení, že může opona vzhůru, budou ji po projevech obecenstva opakovati. Umluvené znamení je dlaň na čelo.

Nikdo neošálí pohněvané obecenstvo. Těchto kapelníkových průtahů nabažilo se již a spustilo nyní zcela neostýchavě novou střelbu dlaní. Všecka omrzelost čekání, hněv vyvolaný okolky kapelníkovými, dráždivé otálení dalo dlaním tolik zápalu, že se otřásá hlediště. A již jdou zase nohy na pomoc.

Jak je příšerný tento projev zlosti — co je v něm lačnosti odvety za naše šalby — co furoru uražených hostů, kteří si byli koupili právo na naši dochvilnost.

Kapelník se vztyčuje u pultu. Mrsknuv očima na sedmnáctku mými prsty odpočítanou, zakrouží taktovkou nad orchestrem — tne jí do prázdna — a již dusí fanfáry trub povyky rozčileného obecenstva.

Nyní mohu na jeviště. Odhaduji potřebu času, sečkávám, až zavrou jícen propadla, z něhož posledním dekoracím pomáhá kde kdo — pak z krejčoven a z účtárny diriguji na různá místa hlediště statečné bojovníky. Ti mi pomohou protáhnouti potlesk po ouvertuře na dobu nezbytností žádanou.

Pak honem na stráž v lóži.

Dvakráte bez přestávky proletěl orchestr ouverturou. Poslední takty hlučí hledištěm — finále zaburácí — a již potlesku divoká bora odměňuje spoceného kapelníka i jeho spolubojovníky.

Ukazuji, že potřebujeme ještě asi pět minut. Ale honem již zase pomáhám sesilovati potlesk, aby byl důvod k opakování. Bojujeme o minuty jako v průlomu pevnosti.

Než by potlesk seslábl, švihá kapelník svou maršálskou holí do povětří.

Opakuje ouverturu. Tempem rychlíku žene dirigent svou družinu spletí skladby — jako by o dostizích již ani života nevážil. Před finále má však již můj signál: na jevišti vykouzlili taneční síň. Až do posledního knoflíku na kamaši opravdu jest nyní vše v pořádku. Baletní dívky jsou pro druhý akt již dokonce v kostýmech — jenom uštvaný kadeřník se jimi ještě zabývá. Jakmile ouvertura dozní, potřebuje kapelník jen tlačítka se dotknout — a opona odhalí již scénu úplně připravenou.

*

Opona se vznáší — sbor vpadá veselou písní. Představení je zachráněno.

Do půl osmé schází minuta.