ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Zvěrolékař Kornoutek zanechal po sobě krásné jmění, jež testamentem se šesti kodicily rozdělil mezi různé spolky a ústavy rodného města Mladé Stuchlice. Pamatoval na kostel, ostrostřelce, Sokoly, mateřskou školu, na výzdobu oltářů o Božím Těle, a ustanovil, aby zbytek připadl na vypsání nějakého divadelního kusu, který by přispíval ku vzdělání národa českého.

Když slavná městská rada odkaz rozdělila a taksy súčtovala, vybylo na divadelní cenu 786 K 40 h. K radě obecního sekretáře, pana Pilibrůdka, v Čechách méně známého básnickým jménem Archibalda Jasana, bylo ustanoveno vypsati cenu a zároveň jmenovati porotce, kteří by o ceně rozhodli.

Návrh byl slavnou městskou radou schválen, ale o to, kdo by měl do poroty býti zvolen, popraly se oba stuchlické časopisy bezmála tak krvavě, jako když šlo o volbu policejního revisora.

Každý ze statečných redaktorů přál si porotu z jiného literárního tábora. Při tom se máchalo prádlo všech literárních koterií a klik českoslovanských, chválily a haněly se různé literární směry, vyčítalo se všem táborům domácího písemnictví, co jen komu napadlo, ale slavná městská rada z toho nezmoudřela.

Pět schůzí promarnila debatami, do nichž páni radové přinášeli, co jim poradili buď profesoři obecní reálky, neb učitelé městských škol — co slyšeli od obou redaktorů, co říkali v hospodách, a k čemu je pobádal obecní tajemník — méně známý básník Archibald Jasan.

Když páni radové na smrt zemdleni nevěděli kudy kam, připadl lékárník Hořínek na myšlenku, aby se do poroty zvolili tři divadelní recensenti.

A hned navrhl, kteří. Předně pan Jaromír Kolínko, který v rozšířeném svém listě na pranýř staví úpadek domácího písemnictví vůbec, a dramatického zvláště.

Dokud se nebude psát tak, jak Ibsen psával, nepronikne naše dramatická literatura za úzké hranice naše.

Lékárník Hořínek poznamenal, že tento kritik má tak nevymáchané péro, že jistě bude jeho soud až do puntíku spravedlivý. Dosud se mu u nás nelíbilo nic; co ten pochválí, bude jistě výborná věc. Pak nám to Konipáskova kočující společnost musí v sále na radnici zahrát.

Za druhého člena poroty navrhl chvalně známého spisovatele Františka Leopolda Pecku. Je to kritik umírněný, který vyniká zejména tím, že přestal psáti sám divadelní hry, když se přesvědčil, jak je to práce těžká a nevděčná.

Od těch dob změkl a většinou všecko chválí. Bude to znamenitá protiváha vůči panu Jaromíru Kolínkovi.

Za třetího porotce navrhl Edgara Strejcovského, referenta literárního týdenníku Ozón. Ten žádá vždy náladovost a intimitu scén; opovrhuje banálností dějovou a jalovými efekty. Miluje, co se nelíbí davům, chválí jen, co je originelní, ale nikoli nápadné.

„Pánové,“ končil lékárník Hořínek, „budou-li o naší ceně rozhodovati tito tři na slovo vzatí znalci, pak jest o odkaz nezapomenutelného našeho rodáka znamenitě postaráno. Sedm set osmdesátšest korun a čtyřicet haléřů je krásná pobídka pro naše vlastenecké spisovatelstvo. Všichni budou o závod se snažiti, aby napsali, co nejlépe dovedou, a slavná porota vybere pak z těchto krásných kusů to nejlepší. Stuchlická cena prospěje tím domácímu písemnictví a my budeme míti zásluhu, že jsme přání našeho znamenitého rodáka tak dobře vyplnili.“

Návrh lékárníkův byl jednohlasně schválen a příští neděle byl o stuchlickou cenu na drama vypsán v pražských listech veřejný konkurs.

II

Do roka a do dne sešlo se na stuchlické radnici celkem 137 divadelních prací. Na mnohých bylo znáti, že se súčastnily již mnohých závodů o čestné uznání. Byly tam práce veršované i prosaické, pěkně psané i nečitelných rukopisů, svazky objemné i sešitky skromničké — všeho byla plná bedna.

Tu sekretář dal odeslati obecními zřízenci divadelnímu esthetovi, panu Jaromírovi Kolínkovi v Praze, jehož si slavná porota byla zatím zvolila za předsedu.

Páni porotci, kterým původně velice lichotilo, že byli v Malé Stuchlici tak vyznamenáni, a že byli povoláni k soudu nad roční dramatickou úrodou českého národa s pominutím všech dramata tvořících spisovatelů, měli radostné chvíle svého úřadu již za sebou.

Přesvědčili se, že úřad porotců není tak jednoduchý. Spisovatelé z řad osvědčených již domácích dramatiků neostýchali se některému neb i všem členům poroty odhaliti své inkognito. „Ve prospěchu věci“ — jak pravili, upozornili na překvapující stránky svých děl. Našli buď zcela novou látku nebo připadli na nové dramatické effekty, měli úplně nové typy, dosud na jevišti nepoužité situace, v jejich hrách je zakryt buď mysticismus nebo velká satira současných poměrů.

Někteří objasňovali temné některé dosud stránky českých dějin, jiní stupňovali symbolismus Ibsenův odlišným, čistě českým způsobem; ti zase upozorňovali na krásnou tendenci svého díla, oni na rázovitou mluvu svých postav.

Ale hlásili se také autoři, kteří měli jiné plány s cenou — „kdyby slavná porota byla tak laskavá a dobrotiva.“

Několik je jich ve strašné peněžní tísni. Dva měli četné rodiny; jeden přestál těžkou operaci; jiný trpěl v uzavřeném území pro své vlastenecké přesvědčení, jeden by jistě dostal vypsané právě místo odborného učitele, kdyby byl cenou vyznamenán.

Mladý talentovaný básník zajel by si do Itálie a spatřil by moře — pak by teprve napsal něco znamenitého.

Jedna spisovatelka by cenu věnovala Ústř. Matici školské a starší spisovatelka by pamatovala na každého člena poroty uměleckým dárkem. Má hezké obrázky od Mánesa, Navrátila a Pippenhagenové; páni členové slavné poroty by si mohli vybrat.

Jeden horkokrevný dramatický tvůrce napsal, že se zastřelí přede dveřmi kteréhokoli členů poroty, bude-li i tentokráte odmítnut. Mnoho jich udělalo osobní návštěvy, někteří vybídli k zakročení vlivné osoby: poslance, kanovníky, místodržitelské rady, redaktory belletristických časopisů. Jeden poslal za sebe orodovati i stařičkou maminku. — —

Sta a tisíce hromů vyslali už směrem k Mladé Stuchlici páni porotci. Původní potěšení změnilo se u nich v hrůzu, zvláště když se rozpomenuli, že čeká je čtení úžasné bedny rukopisů.

Každý po přečtení několika dramat připadal si jako po prvních pokusech kouření. Když pročtli pět — sedm — deset her, viděli, že jich zbývá ještě více než desetkráte tolik, a že ještě při patnáctém přečteném kuse zdá se, jako by rukopisné pyramidy neubývalo.

Kdyby jejich jména nebyla městská rada rozhlásila do všech koutů, byli by prchli z poroty — avšak nyní nezbývalo než pohroužiti se až ke dnu dramatické zátopy a hledati v ní perlu za 786 K 40 h.

III

Brzy na to, když městský úřad mladostuchlický chlubnou lokálkou denního listu oznámil světu, že se vypsaného konkursu o cenu zvěčnělého zvěrolékaře Kornoutka uchází dobře počítaných stosedmatřicet prací, navštívila člena těžce sužované poroty Františka Leopolda Pecku chvalně známá spisovatelka paní Boleslava Kotrhanzlová.

Veselá tato vdovička divadelní mlčela již tři léta. Neúspěch její na jevišti byl tehdy spečetil kritickým mečem Jaromír Kolínko. Dámy, která v krásné póse zůstala na divadelním kolbišti skoro neživa, nešetřil naprosto.

Napsal o jejím neklamném neúspěchu posudek tak nemilosrdný, že se bála čtrnácte dní na ulici.

Kolínko upřel jí všecko, i českou dobropísemnost. Divadelní hru, kterou v neuvěřitelné plodnosti své rozmnožila počet původních prací, otloukl jí téměř o její krásné kadeře, jež si byla ve Vídni ze zálohy divadelní správy před premierou koupila.

Vysmál se jí, že se šla po druhém aktu děkovat, a neodpustil jí ani čtyři vavřínové věnce a tři palmy, nestoudně mezi řádky povídaje, že si je asi krásná autorka koupila sama.

Neomalený kritik v tomto případě měl pravdu sotva poloviční, ale touto nezpůsobností jeho bavila se tehdy celá Praha skoro týden. Ba ani do rodného svého města nemohla podnikavá vdovička na to o Dušičkách navštívit hrob svého manžela, poněvadž nechtěla číst škodolibost s tváří svých rodáků, kteří obzvláště pohrdali literární její slávou. Myslilo se, že poprava Kolínkovy recense byla tak důkladná, že nikdy více již nepokusí se na divadle o nějaký úspěch.

Proto užasl nesmírně spisovatel a v této době dramatický porotce František Leopold Pecka, když půvabná autorka zašelestila v jeho mládeneckém pokoji hedvábím svých rouch. Sotva že vykoktal několik slov na uvítanou, ujala se slova paní Boleslava: „Chlapečku, teď se ukáže, jak daleko se mohu na tebe spolehnout. Ucházím se o cenu mladostuchlickou. Mám tam kus s titulem ‚Sardanapal‘.“

„Sardanapal?“ — otevřel ústa i oči František Leopold Pecka.

„Nemluv — až povím! Ten kus musí dostat cenu. Ty budeš hlasovat pro mne, kdežto Edgar Strejcovský bude hlasovati pro drama Soběslava Hrušky Lounského. Ten je z kliky tak bídné, že nikdo nerozvrátí jeho hlasování. Ale nevadí! Ty musíš pro můj kus získati Jaromíra Kolínka. Nemluv — budeš-li chtít, získáš jej. Odpověz: chceš nebo nechceš se o to pokusit?“

„S Kolínkem jsem na štíru,“ — bránil se úzkostí bledý Pecka. „Když jsem se ucházel o cestovní stipendium, chtěje navštíviti Island, hlasoval ve spolku zahraničních cestovatelů proti výboru, jenž mi navrhoval podporu jednoho sta korun. Za to jsem o jeho kritickém řádění napsal do Brněnských Literárních Luhů strašnou kapitolu. Psal jsem to sírou a pomejemi. Na to mne učinil směšným v jednom svém feuilletonu — s tím člověkem nemohu vyjednávati.“

„Chlapečku, jsi školáček. Kolínko psal o mně tak, že bych měla o něho roztlouci tento slunečník, ale princip umění žádá, aby se člověk zapřel. Tu cenu musím dostati, kdyby mne to mělo život stát. Ředitel Studený vrátil mi drama, ředitel Horký se mi vyhýbá, když mě na ulici zahlédne, a Vlažný mi po šesti urgencích vrátil hru nečtenou. Musím ty hlupáky strestati; pokládají mne za mrtvolu. Na jeviště musím s novou slávou za hromobití a blesku. Vrátím se vítězná a vše podmaňující. Paní Olga Taerentová a slečna Libuše Myšková si myslí, že pohltí české scény — nyní, když jim nejnebezpečnější konkurentku sťal Jaromír Kolínko. Nuže: na jeviště se musím vrátit jako královna — a stuchlický konkurs mne tam doveze ve zlatém voze. Ty se Kolínka bojíš?“

„Ale nebojím se, miláčku — —“

„Třeseš se jako osika — zbledl jsi jako stěna — pot ti vyvstává na čele — neboj se, hošíčku —“ řekla paní Kotrhanzlová a objala hlavu zsinalého porotce. „Teď mi dáš slovo, že budeš hlasovat pro mé drama. Je to čtyřaktová satira ,Sardanapal‘. Je to obraz naší umělecké současnosti. Malovala jsem to ohněm, krví, žíravým vápnem a kolomazí. Jsou tam všichni kejklíři dnešního našeho života. Břicháči se zlatými límci i galopéni — dožebrávající se pětikorunových záloh, škrabající útoky do krajinských listů — jsem tam já, ty, je tam paní Taerentová i slečna Myšková. Nemusíš to číst — ale hlasovat pro mne musíš. Také pana Kolínko jsem tam vyfotografovala. Proto bude můj triumf tím větší, dostanu-li ty stuchlické stovky z jeho ruky. Pamatuj si, miláčku — že musíš hlasovati - jen a pouze pro ,Sardanapala‘, byť do tebe mluvil kdokoliv, kdyby ti paní Taerentová slibovala i královský hrad a kdyby tě slečna Myšková zlíbala jako vesnická chůva. Všecko všem můžeš slíbit, ale hlasovat smíš jen pro mého ,Sardanapala‘. Nemusíš to číst — nejraději nečti vůbec žádnou z těch zadaných blbstev, ale na tvůj hlas počítám. Platí?“

„To se — přece rozumí,“ — koktal Pecka.

Paní Kotrhanzlová políbila chvějícího se kritika — svého tělesně a cele oddaného kritika. Nejprve na čelo — pak vtiskla dlouhý polibek na pobledlé rty.

Na to vzala jeho hlavu do svých rukou a dívajíc se mu ostře do očí, volně zašeptala: „Kolínko bude obrácen jako rukavička. Toho dědka nečesaného na pravou víru obrátím. Pak ovšem je ta cena moje. Pak zazářím zase plným světlem nad českými loužemi — ale pak půjde moje drama až za hranice — překladatel už čeká — budou to hrát Němci. Do polského to přeloží slečna Sylvanská, — mám zajištěno, že to prorazí na maďarskou scénu — chlapečku, pak dostaneš hubičku, že na ni budeš vzpomínat ještě v hodinku smrti — —“

„Sardanapal“ — „Sardanapal“ šeptal František Leopold Pecka, aby nezapomněl, pro který kus má jíti do boje.

Pak si paní Kotrhanzlová zapálila cigaretu, podýmala si chvíli a zulíbavši ještě jednou svého nejoddanějšího recensenta, odnesla parfum své toilety z Peckova bytu.

IV

Nějakou dobu na to zastavil Jaromír Kolínko v Ovocné ulici Františka Leopolda Pecku otázkou: „Kamaráde, komu dáme stuchlickou cenu?“

Tímto oslovením házel starý novinář do propasti zapomenutí všecko, co se bylo událo. Dokonce pod paží chopil Pecku a doprovodil jej několik kroků.

„Já jsem pro hru ,Sardanapal‘,“ — odpovídal tázaný. „To je scénicky účinná věc, má to literární punc, effektní vyvrcholení a účinné satirické hroty.“

„Nevíte, od koho to je?“ pokračoval Kolínko.

„Už jsem se napřemýšlel,“ — hovořil Pecka; „ale tušení nemám. V té záplavě pitomých začátečnických prací ční to jako veliká hora, je to hra, že si k ní můžeme gratulovat.“

„Inu, zlé to není,“ pokračoval Kolínko. „Musím říci, že mne to popadlo. Figury jako z olova, přirozená dikce a hojné effekty. Kozel ví, kdo to napsal. U nás jsou přece dramatikové spočítáni jako doutníky v balíčku — ale o žádném z nich se mi nezdá, že by to svedl. Není to snad některá z našich literárních kvočen?“

„To by žádná z nich nedovedla, kdybychom každé odpustili deset let života, to vůbec neukazuje na ženskou, pane redaktore. To je hra, jako vysoustruhovaná. Má některé slabosti, musí se tu i tam škrtat, také některé effekty jsou příliš násilny, ale je to stavěno, jak se sluší a patří. To by z našich ženských nedovedla žádná — ani všecky dohromady by to nesvedly.“

„Co říká Strejcovský?“ ptal se Kolínko.

„S ním není možno mluvit. Ten bude jen a pouze pro drama Hruškovo. V Ozónu to musil odpřisáhnout. Tahle klika u nás natropí ještě ničemností. Jak se to jmenuje?“

„Nevím, a také mi na tom nezáleží. Co navrhne Strejcovský, už je zcela přirozeně pitomé. Pro to hlasovat není možno. Já jsem s úsudkem hotov; obě ruce zvednu pro hru ,Sardanapal‘, ať už ji napsal třeba můj největší nepřítel.“

„Já také — uhlídáme alespoň, kdo to zplodil —“ přikyvoval Pecka.

„Dobrá — dobrá, sezvu vás tedy příštího čtvrtka do výborovny Měšťanského klubu. Budeme hlasovat, a uhlídá se, kdo vyhraje. Ze stuchlické radnice mi beztoho každý týden píší, kdy přiřkneme cenu. Peníze je nespíše svrbí v dlani.“

„Vlastně bychom se měli o ně rozdělit sami — za to čtení. Od rukopisu k rukopisu se mi zdálo, že hloupnu.“

„Peníze bychom měli opravdu dostat vlastně my. Tomu poctěnému se hra již tak jako tak vyplatí; nás odbudou poděkováním — vzpomenou-li si na nás vůbec.“

*

Ve čtvrtek večer zasedala ve výborovně Měšťanského klubu tříčlenná porota, kteréž jako nejstarší předsedal Jaromír Kolínko. Ten vyzval ostatní, aby navrhli kus pro poctu. František Leopold Pecka ujal se slova a prohlásil za nejlepší ze stosedmatřiceti zadaných prací hru „Sardanapal“. Hru rozebral a pochválil. Poukázal sice též na některé nedostatky, ale na konec prohlásil toto drama za epochální ukázku v domácí literatuře.

Od Adama začal mluvit Edgar Strejcovský. Mluvil o zúrodňujících vlivech cizích literatur, hovořil v periodách nepřehledných a posléze prohlásil za práci nejlepší, za dílo, od něhož možno očekávati nejúspěšnější vliv na chudou naši tvorbu, tragedii: „Netrhané květy“.

Naproti tomuto návrhu ozval se energicky Pecka, replikou mu odpověděl Strejcovský, pak mluvili chvílemi oba současně, při čemž předseda klidně vykouřil jedno kuba. Když oběma došel dech, prohlásil Kolínko debatu za skončenou a dal o návrzích hlasovati. Pro drama „Sardanapal“ obě ruce vymrštil Pecka, pro tragedii „Netrhané květy“ nadšeně zamával pravicí Strejcovský.

Na to ujal se slova předsedající Kolínko: „Pánové, tragedie ,Netrhané květy‘ má mnohé pěkné stránky. Ale drama ,Sardanapal‘ vyniká něčím, čeho se vážený pan kolega Pecka nedotkl. Je totiž prosyceno českostí. Je v něm vůně naší doby a přese všechny vady má literární hodnotu. Pro tuto význačnou vlastnost přidávám se k návrhu pana kolegy Františka Leopolda Pecky a hlasuji pro drama ,Sardanapal‘, jemuž následkem toho dvěma ze tří hlasů přiřknuta je cena vypsaná mladostuchlickou městskou radou.“

Strejcovský se po těchto slovech Kolínkovi němě uklonil, pokrčiv jen rameny.

Na to sáhl Kolínko po balíčku který byl přinesl. Zahrál si jeho obalem, načež vyvalilo se z něho množství zalepených obálek. Všichni tři hledali nějakou chvíli, až konečně nalezl sám Kolínko obálku nadepsanou „Sardanapal“. Tu před očima všech rozřízl nožíkem a vyňal z ní novou obálku.

„To je opatrný autor,“ prohodil Pecka.

Rozřezávaje druhý obal, zašeptl Kolínko:

„Věru, jsem žádostiv, kdo ten kus napsal. Dočkati se nemohu.“ Ve vteřině byla na světle vložená navštívenka. Když ji rozložil, četli všichni tři jméno: Boleslava Kotrhanzlová.

„To je neuvěřítelno!“ vykřikl Pecka.

„Na ženskou bych nebyl hádal!“ řekl Kolínko, vrtě hlavou. „To drama má čistě mužský charakter.“

Všichni tři se chvíli divili, pak napsali o výsledku dnešní schůze protokol, podepsali a rozešli se.

V nedělním čísle pražských denních listů bylo všemu světu na to oznámeno, že ze 137 prací, ucházejících se o cenu vypsanou z odkazu stuchlického zvěrolékaře Kornoutka, za nejlepší práci uznáno bylo drama „Sardanapal“, jež napsala — jak se otevřením příslušné obálky zjistilo — paní Boleslava Kotrhanzlová.

Šťastné autorce byla pak cena 764 K 40 h městskou radou vyplacena.

V

Za několik dní po té navštívila redaktora Kolínko paní Boleslava Kotrhanzlová. Služka uvedla dámu do salonu, kamž za okamžik na to z vedlejšího pokoje — pouze plyšovou portierou odděleného — vstoupil pan redaktor.

„Aj, milostpaní jde se pochlubit stuchlickými penězi. Gratuluji — upřímně gratuluji. Nebylo to tak lehké, byly tam hry výborné — ale vaší práci všechna čest!“

„Pane redaktore, jdu se vám poděkovat — a jdu si pro rukopis. Řeklo se mi, že jest u vás. Smím prosit? Ráda bych tam některé maličkosti pozměnila — dostanu jej?“

„Zde je slavný váš ,Sardanapal‘, milostivá paní — jak jsem šťasten, že jsem stál u kolébky jeho vítězné dráhy,“ řekl Kolínko, ukloniv se jako taneční mistr. Jednou rukou nabídl pak rukopis a druhou ukázal na křeslo u okna.

Ale paní Kotrhanzlová neusedla. Prohlédla si objemný sešit nejprve, a pak když se přesvědčila, že jest omyl vyloučen, počala, jako by zahajovala sněmovní zasedání: „Děkuji, srdečně vám děkuji, příteli drahý. Stuchlická porota mne zase vrátila literatuře — to byla vaše a vašich soudruhů zásluha —“

„Hlasovali jsme pro nejlepší práci, milostivá paní — ne pro vás —“

„Hlasovali jste pro Ibsena — můj zlatý, ano, pro Ibsena!“

„Pro Ibsena? Tomu nerozumím —“ zašeptl Kolínko, pootevřev ústa a pověsiv se zrakem na oči hezké vdovičky.

„Ano, pro Ibsena. Začátek toho dramatu je můj až do 28. stránky. Napsala jsem, co mi napadlo. Nemá to hlavy ani paty. Ale pak jsem již jen opisovala. Kus ,Divoké kachny‘, něco z ,Nepřítele lidu‘, pak ,Rosmrsholm‘ a zase ,Divokou kachnu‘. Závěrek je strakatinou z ,Nory‘. To jste uznali za nejlepší práci — přiřkli jste tomu cenu sedmsetšedesátčtyř korun čtyřiceti haléřů — což je nyní do všech úhlů světa vytroubeno. Tady v tobolce mám šek na peníze.“

„Milostpaní — dovolte —“

„Dosáhla jsem, čeho jsem si přála. Před celou českou veřejností svléknu vám larvu neposkvrněného recensenta. Ukáži vás, jak vlastně vypadáte. Odvezla jsem vás v automobilu na Maxmiliánku, a v pokojíčku jsem tam s vámi povečeřela a opila vás šampaňským. Jako oktaván vyznal jste mi tam lásku a opil se pak jako vojenský dovolenec. Domů jsem vás dala doprovoditi v automobilu číšníkem. Nebyl byste býval našel, kde bydlíte. Pak jste mi udělal návštěvu — dostal jste ode mne dvě hubičky — a za týden jste mi přiřknul stuchlickou cenu. Tohle všecko povím některým naším týdenníkem české veřejnosti. Pak se ovšem musíte jít utopit. Řeknete-li mi, se kterého mostu skočíte do Vltavy, půjdu se na vás podívat a hodím za vámi kritiky, kterými jste mne líčil jako blázna a analfabeta. Ty stovky ze Stuchlic dám na Matici, a tohle drama do musea. Podívejte se — je nadepsáno ,Sardanapal‘. Mluvte, jak je vám?“

Paní Kotrhanzlová po těchto slovech se usadila na křeslo u okna jako carevna. Svitek rukopisu opírala při tom o koleno, které se v hedvábné sukni tak impertinentně rýsovalo.

Kolínko stál před ní — opřen o psací stůl. Zatínal rty, přimhuřoval oči, pak luskl prsty — ale nepromluvil.

To byla pastva pro zraky dámy v křesle.

Kolínko si přejel čelo dlaní a pak přešel dvakráte pokoj. Sekl při tom jednou pohledem na křeslo, kde plálo dvé hadích zraků — ale nenapadlo mu, co říci — natož, co počít?

V tom se rozhrnula plyšová portiera, dělící salon od sousedního pokoje. Na scéně objevil se ramenatý vousáč — hlavní redaktor denního listu, v němž byl Kolínko zaměstnán — pan Přibyl.

Pozdravil a nevšímaje si téměř svého redakčního kolegy kráčel přímo ke Kotrhanzlové. „Milostivá paní,“ rozhovořil se, „gratuluji vám k obrovskému vašemu úspěchu při stuchlickém konkursu. Na neděli jsem objednal do feuilletonu našeho listu váš životopisný nástin — musíme vás vzít trochu na ramena po tomto vítězství.“ Při těch slovech se usadil vedle užaslé autorky a jako náhodou sáhl po rukopisu, který v těchto okamžicích nervosními pohyby krásné ručky tloukl do oblého kolínka v hedvábné suknici.

„Dovolíte, milostivá paní?“ zašeptl, a než napadlo rozčilené autorce odpověděti, zmocnil se objemného sešitu.

„Musím se pokloniti vaší duchaplnosti, milostpaní,“ pokračoval. „Jste dáma, která by mohla býti od hodiny ministrem. Povídáte, že Ibsen — opravdu Ibsen?“

„Ano,“ řekla autorka, ale při tom se neklidně podívala na Přibyla. Povstala a instinktivně sáhla po rukopisu.

„Neuvěřitelno,“ — sladce zašeptl Přibyl. Odkloniv pak ruku od paže její povstal též a přiblížil se k oknu. Zde obrátil dva, tři listy ještě — ale pak náhle rukopis přeložil a rychle vsunul do náprsní kapsy.

„Ibsen — Ibsen — pravíte, milostivá paní — a kde že je ten záhadný rukopis, o který tu byl spor před chvílí?“ řekl při tom, jako by se ptal, kolik stupňů má dnes voda.

„Pane redaktore — vraťte mi můj rukopis!“ vzkřikla Kotrhanzlová, spěchajíc k Přibylovi.

„Jaký rukopis?“ zvolal Kolínko, zamířiv k oknu pomáhat kolegovi, vida, jakým způsobem ho chce starý přítel zachrániti.

„Pánové —“ vykřikla paní Boleslava, vidouc past, které se nenadála. „Vy mi vrátíte rukopis, nebo začnu křičet, až se budou lidé sbíhat. Zavolám policii a dám vás, pane redaktore, prohledat!“

„Milostivá paní — je vidět, že jste přepracována. Máte halucinace a mluvíte jako ze sna. Posaďte se a uklidněte se,“ hovořil redaktor Přibyl, vzav Kotrhanzlovou za ruku a uváděje ji k pohovce.

Když usedla, posadil se vedle ní a pokračoval: „Vy jste dosáhla ohromného úspěchu. Drama vaše bylo poctěno mezi stosedmatřiceti. Nyní na vás přišla deprese, a vy nechcete se ,Sardanapalem‘ na jeviště. Bojíte se neúspěchu a zejména toho, že po premiére vrhnou se na vás všechny proudy české literární závisti. Proto nechcete, aby se vaše drama hrálo — proto jste je zničila. Zůstane pouze dílem rukopisným. Bude se o něm psáti v literárních kronikách, ale vy je nikdy nesvěříte šalbě divadelních lamp. V návalu rozčilení spálila jste rukopis a ze svých studijních náčrtů nechcete je poznovu vzkřísiti. Bylo by to pro vás mukou. Raději sednete a napíšete drama nové. To já sám nabídnu divadlu, které určíte, a sám o něm napíšu kritiku. Přítel Kolínko by mohl podlehnouti dojmům vašich dřívějších her. Já budu o vaší práci psáti zcela nepředpojatě. Platí?“

Krásná vdova seděla na pohovce jako žačka měšťanské školy. Starý novinářský praktikus mluvil k ní jako lékař, uklidňující před velkou operací pacienta. Slova nedovedla pronésti.

Mnoho času jí však Přibyl ku přemýšlení nedal. Pokračoval ihned: „A úspěch váš při stuchlickém konkursu přivádí mne na výbornou myšlenku. Napíšete pro náš list z českého života román — velký sociální román. Na celý rok. Za čtrnácte dní mi oznámíte hlavní jeho dějové rysy, a za měsíc na to dodáte nám tolik rukopisu, abychom mohli začít s uveřejňováním. Uděláme mu velikou reklamu. Plakáty s vaší podobiznou polepíme země koruny české, o vás přineseme feuilleton. Milostivá paní — budete s námi spokojena. Platí?“

„Platí,“ — zašeptala autorka, chvějíc se rozčilením.

„Ale teď, milostivá paní, opustíme tohoto recensenta, jemuž se však nijak nedivím. Povečeřela jste s ním na Maxmiliánce a dostal od vás dvě hubičky. Milostivá paní, v zájmu vašem a jeho dovezu vás nyní do vašeho bytu, dříve ještě, než se jeho paní manželka vrátí. Smím vám nabídnouti průvod?“

*

Všechna nároží polepena jsou právě návěštími, ohlašujícími nový román z péra slavné spisovatelky české, paní Boleslavy Kotrhanzlové. Doporučujeme toto dílo též vzácné pozornosti našeho čtenářstva.