ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

První dopis, který ředitel z náplavu ranní pošty vylovil, byl anonymní.

Poznal to již dle obálky. Tento druh nežádané korespondence mívá vždy nějaké Kainovo znamení — buď je nějak nápadná obálka — odpichuje se rukopis — známka jest podivně nalepena, někdy je zvláštního druhu uzávěrka, pečeť nebo zálepka. Časem volá z nich parfum: nesu jed — pomluvu — infamii.

Zákulisní život je vůbec podlepen anonymní korespondencí.

Dopis zněl:

„Pozor! Paní Klainová řekla v koridoru u damské lože, že zítra nebude „Modrý princ“! Odřekne, a kdyby prý se direktor na hlavu postavil. Pozor tedy! N. N.“

„Modrý princ“ znamená vyprodaný dům. Změna představení byla by finanční pohromou. Obecenstvo čeká oblíbeného „Modrého prince“ a nevezme za vděk ničím jiným. Odřeknutí čekané operetty znamená vrácení vstupného.

Rychlá porada s kapelníkem — rozumí se: důvěrná — nejdůvěrnější. Je možno, že jest list pouhým zlomyslným žertem — pisatel však nenadává — má tedy asi zájem, aby byl „Princ“. Snad účinkuje v této operettě — ztratil by honorář — nebo je to ostré upozornění, že paní Klainové rostou růžky.

Kapelník upozorňuje, že Klainová chtěla dovolenou a nedostala jí — nechce vlastně tímto způsobem říci, co si myslí?

Řediteli napadla již zmařená dovolená, ale nechtěl kapelníkovi dávati sám zbraň do ruky. Pokládá se za neomylného a proto kapelníkovu poznámku pomíjí mlčením. Upozorňuje za to, že milou subretu ovládá teď soustružník Štrupl — ramenatý lamželezo, který pokládá za ohromný úspěch, že teď na něho kde kdo ukazuje pln závisti. Paní Klainová je pikantní vdovička, rozkošná v trikotových oblecích a líbivá v rolích s krátkými sukénkami. Ale Štrupla prý nechce — má z něho strach — nebožku ženu prý utloukl — karty hrává — pije —

Ale teď přímo zahrnuje veselou vdovu svými pozornostmi a kytice, prsteny, dukáty, náramky posílá do šatny při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Aby mu to neotupilo jednou soustruh! Taková operettní princezna je bezedná studně na zlato a drahé kamínky.

Kapelník krčí rameny a sakruje — již dávno říkal, že se má vzíti místo Klainové Hopsteinová mladší — neb alespoň vedle ní.

To je žhavé uhlí na hlavu ředitelovu, který kdysi Klainové nějak přál — než se objevil soustružník.

Proto ani na tuto poznámku kapelníkovu neodpovídá. Nechce se mu s ředitelského trůnu neomylnosti.

Obírá se obálkou dopisu a zjišťuje, že dopis byl vhozen do schránky v noci — dnes ráno o sedmé byl opatřen na poště razítkem.

Kasírka telefonuje, že doprodává vstupenky na „Modrého prince“. Nebude tedy mnoho dnes chyběti do půltřetí tisícovky příjmu. Ředitel syká, jako by mu chtěli amputovati hlavu. Abonentní díl ke dnešní tržbě — to by byl večer překrásný.

„U všech ďasů — aby tak Klainová —! A nemohl by někdo roli do večera —?“

Kapelník se dušuje, že to není možno. Je to sice jen druhá partie, ale dosti veliká a nesnadná.

Tančí se i v ní, je mnoho prósy — —

Teď nadává ředitel — šeptem jenom, aby si nezadal, a sedaje na generálského koně, rozvíjí válečný plán.

Pro všechny případy zabezpečí se rychle náhradní představení — všechny zkoušky se jako náhodou protáhnou, aby co nejvíce členů zůstalo hodně dlouho po ruce — divadelní mistr dostane důvěrný pokyn, aby ve skladišti nenápadně připravil dekorace pro jinou hru.

Na Klainovou se pak vezmou dvoje kleště — kapelník a lékař — první pod nějakou záminkou pošle k ní spolehlivou osobu na zvědy — leží-li již, byla-li u lékaře, poslala-li omluvenku. Vše nejdiskretněji — v divadle se nesmí rozkřiknouti slůvko „změna“. Dráždí to snadno k odporu u těch, kdo počítají s prázdným večerem.

Divadelní lékař se telefonicky zajišťuje — drátem se k jeho bytu posílá fiakr. Druhý se opatří do ulice blíže divadla, o němž nesmí však nikdo v divadle míti vědomí. Pošle-li Klainová omluvenku příliš pozdě, bude každá minuta jako zlato.

*

O jedenácté je dům již úplně vyprodán. Večer se několik set lidí vrátí od pokladny — ovšem jen, bude-li „Modrý princ“.

Kapelníkův posel nezastihl Klainové doma. Nemocí se tedy asi omlouvati nebude — nelže-li anonymní dopis. Ostatní výmluvy se budou porážeti články smlouvy, instrukcí, divadelním řádem, pohrozí se pokutou a všemi možnými tresty na tomto i na onom světě — pro vyprodaný dům povede se boj do krajnosti. Těmi plány si ředitel dodává v duchu velepotřebné odvahy.

Ale v tiskárně si přece jen již zajišťuje pro všechno sazbu plakátu ohlašujícího změnu — sazbu nenáviděného rudého plakátu, jenž tolik dráždí vždy obecenstvo, abonenty a správu.

II

O půl dvanácté hrom, z něhož je tolik strachu, padá do divadla.

Klainová posílá vysvědčení universitního profesora, že je indisponována. Nervová indisposice — nemůže — ba nesmí hráti a musí ležet.

Divadlem letí povely. Teď jsou všechny oči obráceny k ředitelně — vládce divadla musí ukázati, jak dovede choditi v Napoleonově klobouku.

Telefon řinčí, sluhové lítají — kapelníci, režiséři se rozčilují — herci na oko jsou plni rozhořčení, ale do hrsti se škodolibě smějí.

Z ředitelny se káže, že nesmí nikdo z domu, dokud není zabezpečeno večerní představení — pro vzdálené sólisty letí poslové.

Ke Klainové jede zatím již kapelník a lékař.

Do pacienta malebně na mosazném lůžku poslední akt „Traviaty“ hrajícího mluví oba zástupci správy řečí andělskou; ujišťují, že do večera bude lépe, obecenstvu se indisposice ohlásí — domlouvá se — slibuje — kapelník již prosí —

„Ne — ne — ne — ne!“

U lože sedí jadrná matka subrety a kolem přechází soustružník. Svítí očima, jako by v nich byl oheň všech tří hlav mythologického strážného zvířete.

Nepřipustí, aby si jeho nevěsta zničila hlas — nervy jí nikdo nedá jiné — zničené kariéry jí divadlo nenahradí a zejména tohle divadlo, kterému vůbec měla dáti již dávno výhost. Taková správa — takové platy — zanedbávání — ničení talentu! Má nabídky z Vídně, Berlína — koukal by pan direktor!

Tisíc se jí nabízí tam více, než dostává tady stovek — ale ne; ona je upřímnou Češkou — charakter — trpí, dá po sobě šlapati — dá se umlčovati — hraje „psy“ — role pro statisty — ale zdraví si nezakope! Zpívati dnes nebude — kdyby bylo třeba, použije se i novin na pomoc a kdyby chtěla vstát — on jí nedovolí — on: soustružník!

Matka obstarává roli choru — pláče chvílemi, rukama lomí — pomáhá hubovati úsečnými lidovými rčeními. Když soustružník umlká, chápe se sama sola.

Ať prý se jednou vidí, co se dokáže bez její dcery, se kterou se tak hanebně za všecko její umění zachází — ať dávají „prince“ bez ní — může ho zpívati třeba pan ředitel, který jí odmítl dovolenou jako nějaké posluhovačce — co pak dceru našla někde za humny? „Ne, děvečko zlatá — zpívat nepůjdeš — ať zavrou divadlo — mohou to dáti na plakáty, že jsem ti to já nedovolila — každá poctivá matka mne za to jen pochválí!“

Scéna se odehrává s porozuměním a s citem — Klainová sténá — soustružník bije časem do stolu, plije do záslon — matka si podepírá boky, pak hrozí ve světovou stranu, kde předpokládá divadlo. Po dvojím zalomení rukama vždy ukáže zase pravicí k nebesům.

Nejdřív byl umlčen kapelník. Pak zkoumal ještě sice teplotu a tepnu lékař, ale účinkující poznávali, že také opustí poražen bojiště.

Oba legáti brzy na to také usedli do vozu a ujížděli k divadlu.

Cestou si pověděli, co a jak se poví řediteli.

*

Ředitel přijal oba znalce s náramnou hořkostí. Kapelník se brzy vytratil — nelíhnou se líbeznosti v ředitelně, je-li ohroženo představení.

Na skřipci zůstal jen mladistvý lékař. Ten byl výbuchy ředitelovými brzy tak zmaten, že se podřekl, kterak bude asi těžký boj proti vysvědčení universitní kapacity — ani soud za takových okolností nestavívá prý se na stranu divadla. Ostatně jakási horečka se přece jenom jeví — tep není normální — nervové podráždění tak zhola popříti se nedá — —

Ředitel si v duchu diagnosu lékařovu předkládá v jasnější češtinu: „Universitní professor rozhoduje náhodou o docentuře, o níž se právě ucházím — s tím bych do křížku nerad — soustružník hrozí novinami — ne — od této horké kaše couvnu!“

Kdyby nebyl lékař protekcí všemohoucího poslance Břitvy chráněn, řekl by mu ředitel, co si myslí, ale takto jen syká ošklivá slova do všech koutů místnosti.

Nesmí si však zadati před členstvem a před výborem — musí ukázati, že nehází jen tak flintu do žita, a když jeho hlavní dvoje kleště tak selhaly — což kdyby nyní na nepovolný hřeb šel vlastními zuby?

Vsedne do vozu a zajede sám ke Klainové. Lékař je překvapen, ale radostně chválí tento úmysl. Padá s něho starost — může od žhavého uhlí. V duchu si mne ruce a těší se, že dnes vinárny nezmešká, jak se obával. Ale před ředitelem hraje starostlivého účastníka těžce zkoušené správy.

V divadle se přesvědčuje ředitel již na chodbách, že je dům v ohni. Tváře líčící starost střídají se s neostýchavými výrazy škodolibosti. Těchto je více. Má-li správa nesnáz, věří členstvo, že ji tak tresce Hospodin za všechny nepravosti na ubohém personálu páchané.

Ředitel cítí, že nyní teprve nesmí couvnouti. Přinutí-li Klainovou ke zpěvu — zachrání-li „Modrého prince“, ukáže tím zuby všem. V divadle v nemoc nevěří nikdo, všichni tuší, že se za odmítnutí dovolené mstí člen, který našel nejcitlivější slabinu správy. Mnoho si jich myslí, že tou skulinou také jednou sami si sáhnou na ředitele — na správu — na divadlo.

Ředitel jde k vozu jako suverén. Vrátí-li se s hlavou skloněnou — zaviklá mu často pak někdo repertoirem — tož tedy směle do boje!

U domovníka stojí skupina choristů. Prostořeký Mařatka prohodí zdánlivě stranou, ale aby ředitel slyšel: „Stafra — na Klainovou se vleče největší kanon!“

Všecko se směje.

Ředitel netají, že slyšel, co všechny rozesmálo, a zachraňuje si jaksi cestu k ústupu žertem: „Pane Mařatko, k ctnostem člověka patří nemocné navštěvovati!“

Nová veselost.

Rozmar ředitelův není tedy nejhorší, je-li mu do žertů — soudí se ve skupině. Mařatka je čtvrt hodiny pokládán za velkého hrdinu.

III

U Klainové po příchodu ředitelově hraje se akt salonní veselohry. Ředitel přichází vlastně jenom nemocnou navštíviti, poptati se po jejím zdraví, zjistiti, kdy bude možno asi s milostivou paní v repertoiru počítati.

Ale nenutí — Bůh zachraň — ne! Lékař mu řekl, že je opravdu indisponována — přichází politovat, uklidnit. A jen aby se šetřila milostpaní — večer se dá něco jiného — „Modrý princ“ se odloží — divadlo by si nevzalo na svědomí, aby naše vzácná umělkyně měla snad časným opuštěním lůžka si ublížiti.

Jemné rukavičky ředitelovy matou úplně zpěvačku, matku i soustružníka. Ten si při vstupu ředitelově v myšlenkách, již vyhrnoval rukávy — a zatím, tyto cukrovinky — ústa plná sladkého krému.

Dle toho se hovoří zcela jinak než za přítomností lékaře a kapelníka. Všichni litují, že nemoc porušila repertoir — váží si všichni tolik divadla a zejména pana ředitele.

Soustružník říká, že jest pan ředitel jediný na světě — matka dotvrzuje, že dcera vždy chválí a jen chválí pana direktora.

Přes tyto roztomilosti pokračuje se ve hře: Paní Klainová dvakráte zasténá a požádá o nový ledový obvin hlavy — ředitel pak se ptá pln účasti soustružníka, kdy choroba se počala jevit.

Po krátké odbočce zachrastí však ředitel lehounce zlatým klíčem. Jak slečna Kocourková jednou dostala záchvat a v drožce musela být odvezena domů. Ale večer přece jenom zpívala. Za to dostala tenkrát padesátku.

Ne, že by si to byla diktovala — ředitel zásadně členů nekupuje. Raději by divadlo zavřel. Ale přišla — bez naléhání — a zachránila večer, dostala po prvním aktu obálku s padesátkou.

Klainové zasvítily oči, což řediteli neušlo.

A kytici jí dal — pokračuje ředitel — vida, že zlatý klíček do zámku by se hodil.

Soustružník čenichá nepříjemnou pečeni. Vida, že se Klainová na posteli poněkud vztyčila, sahá do náprsní kapsy a vytahuje za ředitelem tobolku. Vrtí při tom hlavou.

Ředitel to pozoruje v zrcadle, a chápe, že je to pokyn, aby se Klainová na peníze chytiti nedala.

Proto rychle druhý klíč z drahého kovu: „A pak správní výbor slečně Kocourkové zvýšil hned gáži —“

Klainová se očima ptá soustružníka. Ten očima zrovna křičí, že ne! Pacientka zavírá víčka a zasténá.

Zlatými klíči to nepůjde — vidí ředitel. Těžká situace, má-li dnes režii milovník.

Milovníky a otce počítá každé divadlo k nejhorším divadelním neřestem. Matky se již dají snáze obeplouti — nechají se vyplakat, ostrá slova se přijímají s úsměvem a opatrně se odvádějí od hlavního předmětu sporu. Podnítí se v nich sentimentální hnutí — po případě se i přistoupí zdánlivě na jejich stanovisko. Pak se již jen ovíjejí kolem prstu.

Ale otcové mají tvrdé zuby — a milovníci jsou přímo nebezpečni, zejména, mají-li nadité tobolky. Pak přímo vládnou divadelním ženstvem.

Řediteli napadá, nešlo-li by to vystrčením bubáka. Lituje a těší nemocnou, ale náhle se rozpovídá. Kdyby měla choroba nějak se vléci, že by ovšem musil někdo za milostpaní v „Modrém princi“ rychle zaskočiti. Tuto novinku teď obecenstvo žádá — jsou na ni příjmy — a nastudováno prý to má Hopsteinová mladší.

Sršni se vyrojili, jak by do nich byl vstřikl někdo benzinu.

„Hopsteinová?“ volá pan Štrupl. „To vám uteče obecenstvo po prvním aktu. Zabijete si operettu; zadarmo ji nebudou lidé poslouchat — zadarmo! Ta ženská se vycpává a má křivé nohy — v triku je nemožná. Proto ji ředitel Braüer pustil.“

„A zpívat neumí —“ přebírá slovo matka. „Povídali u nás v domě, že by vůbec na „Prince“ nešli, kdyby tuhle Pepička v tom nehrála. Ona jí vlastně patřila role princezny —“

„Ale mamá!“ zasténá Klainová.

„Mlč — proč bych to neřekla panu řediteli, jsem matka. Ať ví, že jsou v tom intriky. Kdyby byla dala hubičku —“

„Komu? Kde?“ táže se ředitel přísně, jako by považoval za neslýchanost, aby v divadle — v divadle jím řízeném —

„Ale mamá!“ sténá pacientka.

„Ať to ví pan ředitel — ať ví, jaké lidi má kolem sebe. Krátce: nebudeme na nikoho žalovat — ale kdyby byla chtěla, mohla princeznu mít! Ale ona má vychování — prosím — ona je kara — chala — charakter! Ale operettu vytrhla ona. Na ni se chodí dívat — na nikoho jiného! V tržnici mne paničky mohly umačkat, jak mi gratulovaly, když bylo po premiéře. A paní radová Foustková řekla, že by pustila abonomá, kdyby se mé dceři mělo ublížit. Z našeho domu by do divadla nepáchl nikdo.“

„Hopsteinová,“ — směje se z široka soustružník, „to bych se šel sám podívat — vzal bych si loži, kdyby v ,Princi‘ vystupovala. A rozdal bych v parteru padesát kukátek, aby se vidělo, že na ní není poctivého těla ani pět kilo. O hlasu nemluvím — toho vůbec jakživa neměla. Račte se optati ředitele Braüera —“

Ředitel vidí, že prohrál bitvu. „Modrý princ“ dnes nebude. Nepomohl-li ani bubák — pryč s bojiště! Hladce odvrací řeč jinam. Hopsteinovou sice ještě trochu chválí, ale hned na ní objevuje nemalé závady — a po několika poklonách a přání rychlého uzdravení odchází.

Zase všechno plno sladkých zdvořilostí, vše jako po sametě. Ředitel pln roztomilosti — Klainová usmívá se sladkobolně — matka vyprovází — Štrupl se klaní a jen klaní.

Ve dveřích zachytil ředitel rukávem o kliku — rychle se otáčí, aby šat uvolnil — mrsknuv při tom okem na lože. Tu vidí, že nebohý pacient pro radost soustružníkovu dal k nosu růžový paleček a prstíky že zatřepal, jako když na vojenskou trubku hraje.

Ředitel se tváří, že tohoto posunku neviděl — ale cítí, že je si Klainová svého triumfu tedy plně vědoma. Tento tlakoměr ukazuje na příští bouřky v divadle.

*

Do divadla se vrátil pěšky postranním vchodem, aby unikl zrakům všech, kdož u domovníka chtěli čísti v jeho obličeji.

Odpoledne volají se všech nároží rudé plakáty, že „Modrý princ“ pro náhlé ochuravění pí. Klainové není možný a že místo ohlášené operetty je atd.

U pokladny se vrátilo nespokojenému obecenstvu 1924 K 60 h — slovy: devatenáct set dvacet čtyři koruny 60 haléřů.

IV

Třetího dne napršelo do ředitelny anonymních dopisů.

Ředitel si jich přečetl několik hned na lačný žaludek:

Vážený pane řediteli!

Blbče — zasluhujete, aby vás z divadla vymrskali na chodník. Což nevíte, že všechny důležité role mají se obsazovati dvojmo, aby se nemohl opakovati včerejší skandál? Dát na rohy plakáty, že se něco hráti nemůže — to dovede každý dráteník. K tomu není třeba draze placeného ředitele, správních výborů a kapelníků — —

*

Pane řediteli, kdyby tam místo vás sedělo koště, vedlo by divadlo líp. Vy dovedete jen se nafukovat v loži. Ale divadlo žádá něco jiného než dělat milostpána a sekýrovat personál — —

Ctěni pane!

žádná šmýra bi se neopovážila takle zacházet snaši štvrtkou abonentu. Když máme mýt jednou něco uměleckého, roztůně se paní Klajnová. Proč směse předplatily? Ani nam nenapadne za takovich poměru přeplácet se zas. Bezevší úcty

dlouholeté abonenti.

Dovídám se, že chcete týrat paní Klainovou, proto že byla churava. Dokonce prý se zamýšlí obsadit roli prince jinak. Varujeme vás před tím, neboť si paní Klainové vážíme. To je skutečná umělkyně — k vůli ní chodíme do divadla a jenom k vůli ní. Kdyby vám napadlo dát její role někomu jinému, byl by v divadle takový kravál, že by se nedohrálo.

Upřímní přátelé divadla a mnoho abonentů.

Ředitel odsunul korespondenci. Nebude zatím více čísti. Ale na desku stolu zrovna před kalamář píše si velkými číslicemi: 1924.

To mu bude denně připomínat zločin Klainové. Na toto číslo se podívá, až přijde bujná vdovička šelestiti zde hedvábím, prohýbati se v prolamované bluze, koketovati, plakati, zuřiti, smáti se nebo prosit.

A hned začal jednat.

Do večera byla angažována slečna Hopsteinová mladší. A bezodkladně dostala „Modrého prince“.

Do týdne se mu naučí.

V

Hopsteinová věděla, že jde do lví jámy. Nebude-li opatrna — jak náleží opatrna, zláme v divadle vaz.

Ředitel jí nezachrání — toho divadlem v kabelce nosit nemůže. Žalovat může jíti jednou — dvakrát — po třetí se na ni divadelní vládce zaškaredí a řekne, že stále něco má.

Tolik věděla již z krátké své divadelní dráhy, že musí do tohoto divadla po špičkách, skoro nedýchajíc. Ale hlavní poučky jí dala sestra — v divadelním světě známá učitelka zpěvu, bývalá subreta Hopsteinová starší.

Dáma ještě svěží, dobře rostlá, vzhledná. Nechala divadla nedávno, když zdědila po tetě pěveckou školu. Odešla s prken slavně, poněvadž nečekala, až sestárne, až nad ní počne hlediště krčit rameny.

Nesplněné sny své přenesla na mladší sestru. Z té chce učiniti divadelní hvězdu — věří v její nadání, zná její umělecké prostředky — podaří-li se jí uvésti ji na čelné jeviště — stane se, co si byla umínila.

Na divadlo, kde byla Klainová, nedařilo se jí proklestiti sestře dráhu. Jednou nebylo místa, jindy nechtěli výboři.

Když se konečně i podařilo získati kapelníka, jako skála byl ředitel. Ovšem ředitelé jsou vždy konservativci. Změnu jen v krajní nutnosti. Znamená nové studování celého repertoiru, zdržování, nelibost všeho personálu pro nové zkoušky.

Ale Hopsteinová starší číhala. Nepustila sestry jinam — v divadle se největší změny dějí mimo vše nadání. Je-li sestra na šťastné planetě, spadne jí toužené angažmá třeba přes noc do klína.

*

Stalo se konečně tedy vše dle přání.

Hopsteinová mladší octla se v divadle, jehož brány nepodařilo se tolika lidem rozevřít.

Novicka přinesla do divadla především zlepšení zdravotních poměrů. Klainová se uzdravila na ráz po angažování Hopsteinové. A přiletěla téměř do divadla.

V ředitelně odehrála všechny scény zoufalství, hněvu, náklonnosti i pokory, aby vyrvala „Modrého prince“ z ruček Hopsteinové mladší.

Není lehko obstáti v takových scénách, kdy tekou potůčky slz, přísahá, se, vyčítá, hrozí a zaklíná. Ředitel však obstál.

Když měkl — podíval se na číslo 1924 a to ho opět zatvrdilo. Ne — nepovolí!

Klainová vyšla z ředitelny jako po prohraném processu. Ale s výrazem, který hlásal, že se odvolá k vyšší instanci.

Ve všech koutech divadla se špehovalo, jak pochodí Klainová v ředitelně. Vyzvídalo se od sluhů, co proniklo dveřmi, a od členů technického personálu, kteří dovedou slyšeti z ventilačních trub hlasité výkřiky ředitelovy. Studovalo se, jak odešla, bouchla-li dveřmi, s kým na chodbě promluvila, jak a co řekla.

Jenom Hopsteinová mladší nebyla zvědava, zkoušela pilně u korepetitora „Modrého prince“, kterého se sestrou vlastně byla již doma nastudovala. Jako by se jí netýkalo, co se děje v divadle. Jako by se přikrčovala, k zemi tlačila.

Za to Klainová spustila ihned na to na plno. Soustružník opatřil časopiseckou kanonádu do divadla, které znehodnocuje nejpřednější umělkyni, do ředitele, v jehož schopnost pojednou mizí důvěra, a do nezralé začátečnice, která přinese na scénu jen fiasko.

Štrupl zařídil, aby se střílelo s několika stran. Z toho bylo mnoho radosti v členstvu. Ať se ředitel také jednou trochu ošívá.

Ale největší radost měla Hopsteinová starší, Nemohlo býti vše lépe opatřeno, než střílí-li se do ředitele, a ví se při tom, kdo děla nabíjí. Mimo to se bije do nového člena, který ještě nevystoupil, upozorňuje se na něho obecenstvo, které v něm vidí oběť zřejmé divadelní intriky — skoro již mučednici.

Ještě týden kdyby to trvalo — přála si zkušená divadelnice.

A když palba byla ještě prudší, šla na zvědy do ředitelny.

Zvážila každé slovo — každé mrknutí ředitelovo, každý jeho posunek a zjistila tak:

1. ředitel proti Klainové zuří, ale nějak si na ni netroufá;

2. kdyby mohl, odpravil by ji, ale má strach, aby Klainová nedostala přece jenom angažmá ve Vídni nebo v Berlíně, kam dle hlasů jejího tisku potřebuje pouze kývnout. Kdyby tam měla pak úspěch, zle by mu to vytýkal tisk a nepříjemně by se tvářil divadelní správní výbor;

3. dokud není zřejmě možno dokázati spojitost Klainové s útoky na divadlo nebo dokud se hezká vdovička nedopustí hrubého porušení smlouvy nebo divadelního řádu, neublíží se jí. — —

*

U divadla není hloupých lidí. Povídání o pošetilých tenoristech patří do říše pohádek. U divadla nejapný nebo zabedněný člověk neroztrhá ani jedny podrážky. Kdo má však pět zdravých smyslů, rychle v zákulisí stává se chytrákem. Studium rolí, hájení posice, zápas o uplatnění se je vysokou školou užitkové diplomatiky. Chybí-li herec, nestane se to z nedostatku chytrosti, nýbrž jen, že dal citu převahu nad svou bystrostí.

Zkušená odbornice — jakou byla Hopsteinová starší — po zjištění myšlenkového horizontu ředitelova věděla, kterak sáhnouti do divadelních cívek, aby Klainovou učinila neškodnou.

Dala se do pláče a požádala, aby pan ředitel dříve dal přece jenom vystoupiti ještě paní Klainové v „Modrém princi“ před zahájením činnosti její sestry v této roli. Aby se paní Klainová nerozčilovala, aby se na její sestru, která jest pouhou nezkušenou začátečnicí, nemračila, aby — aby — aby —

Nepovolila, až to vynutila. Pravé důvody si nechala pro sebe. Věděla, že ovace, které si vdovička se soustružníkem opatří, vyčerpají hlavní díl přízně obecenstva. Pak už ani případné demonstrace proti její sestře při prvním vystoupení nebudou nepřekonatelné. Nebude to přebraná role — bude to jen pokus mladé novicky. Té obecenstvo neublíží.

Pak se nejuctivěji z ředitelny poroučela. Když se ukláněla nejhlouběji, pomyslila si, že milý ředitel nemá potuchy, jak její sestře pomohl.

Ředitel nesnázemi, jež způsobovala Klainová, beztoho již utrmácen, pomyslil si, že mu takto vlastně rozšafná sestra přichází v ústrety a proto svolil.

Když Hopsteinová starší odešla, podíval se do zrcadla, zda mu sluší, že byl vůči Klainové tak milostiv.

U stolu zaletěl jeho zrak na číslo 1924 — ale to již Hopsteinová plakala u domovnice, jak těžce její sestra trpí těmi novinářskými útoky. Hned by šla z divadla.

Poplakala též před skupinou dam sboru. Ty to již roznesou po divadle. Klainová ucítí, že rány bolí a sesílí palbu. To budou nové proudy na mlýn Hopsteinové.

VI

Opětné vystoupení Klainové v „Modrém princi“ před vyprodaným domem, v němž soustružník Štrupl umístil na svůj náklad přes šedesát osob.

Věnce — bouře potlesku — volání — slzy dojaté vdovičky — jásot.

Radost dostavila se u ředitele teprve, když mu účetní podal do lože příjemný výkaz tržby.

*

První vystoupení slečny Hopsteinové mladší.

Poslední požehnání dala jí sestra těmito slovy: „Trémy, která se tě před obecenstvem zmocní, nepotlačuj — kdyby rychle minula, hřej ji nějakou chvíli. To působí dobře, strach se při začátečnici žádá. Obecenstvo je rádo soucitno, pomyslí si, že jsi nezkušena a žes prosta vyzývavé smělosti.

Ale pak se vzchop. Ve čtvrtém výstupu máš výšky — ty vydrž! Jinak roli umíš, žádný strach! Po potlesku — ten je opatřen — děkuj se poněkud neohrabaně — ruce stále k srdci a hluboké poklony — nejhlubší — obecenstvo si pomyslí: vida, jak jsem mocným činitelem — takové poklony. Tím zuřivěji budou tleskat.“

„Ale budou-li syčet —“ namítla mladší.

„Nevadilo by — vědělo by se, odkud vítr vane. Jen ty nesmíš na scéně ztratit hlavu. Pamatuj si: hned úzkostlivé pohledy na levo — na pravo a pak pláč. Dost pláče — ale neopustit scény! Kdo vytrvá, vyhraje. Dva šátky musíš mít a jeden jako v úzkosti ztratíš. Ne zvedat. Chvíli slzy a pak teprve druhý šátek. Vzlykot — naznačit bezradnost — ale ne s jeviště!“

„Kytice?“

„Nic takového! Nesmí to na scénu, kdyby někdo i poslal. Dala jsem rekvisitáři zlatku, aby je schoval. Ostatní mají objednané kytice, abys je svými nezastínila. Ty se zatím budeš od nich takhle krásně lišit. Obecenstvo tě polituje, že jsi jako sirotek — bez přátel a bez ctitelů. To bude výborné! A teď tři křížky!“

Všecko bylo, jak Hopsteinová starší předpověděla. Sykotu se neozval ani stín — potlesku bylo až až. A obecenstvo vycházejíc libovalo si, jaká skromná slečinka to měla úspěch. To měl jednou ředitel šťastnou ruku. Už jen abychom ji viděli brzy v nové roli. Zrovna, když jí Klainová tolik ubližuje a všecko proti ní štve!

*

Soustružníkovi novináři pracovali jako negři. V divadle pak konala svou povinnost pí. Klainová. Zdržovala zkoušky novinek, churavěla s nezvratnými vysvědčeními, vyvolávala šarvátky a na Hopsteinovou metala síru, jakmile se octla v dostřelu. Divadlo se někdy kymácelo jako loď v bouři, když se podrážděné vdově zamanulo.

Všichni viděli, že se jedná již o nepokrytý boj proti Hopsteinové — jednu z obou odvezou — ale kterou? Novicka se líbí a Klainová tak obratně vyhazuje podkopy, že ji není možno za ruce lapit. Kdo s koho?

Ředitel se rozhodl již, že Klainová půjde, ale důvod — všemu světu jasný důvod — stále tu chyběl. Aby pak měla jinde úspěch — že zde nezůstane, to věděl — toho by si nepřál. Hlaholu cizích oslavných zvonů se bál. S hlasem to jde již u ní ke sklonu — ale je to líbivá tvář, dobře formovaná postava — je tu oheň v očích —

Hopsteinová o překot studuje role Klainové — kdyby byl důvod — ulehčí se divadlu na ráz o jednu velkou gáži a vrátí se do domu dřívější pokoj.

V těchto palčivých rozpacích přišla na pomoc Hopsteinová starší. Vyčíhala osudný psychologický okamžik a přišla důkladně vyzbrojena.

Přeuctivě — skoro jen šeptajíc — po nějakých nářcích ve jménu ubohé sestry nadhodila, že by si paní Klainová přece jen tolik neměla dovolovati. Kdyby z tohoto divadla musila — kohout po ní nezakokrhá.

„Ona by šla do Vídně nebo —“

„— nebo do Berlína, to čteme teď na všech stranách, jenom že je tomu právě naopak!“

„Naopak?“

„Ano, prosím. Učinila jsem pokus. S agenturou Sternovou mám po léta styky. Učinil mi k vůli a nabízel všem operettním německým scénám důvěrně paní Klainovou.“

„Aj?“

„Tu jsou odpovědi z míst, kde zpívala v zimě na zkoušku.“

Hopsteinová předložila několik listů. Řekli prý jí již, že není možno. Německých subret je teď přebytek. Zahálí dost mladých a půvabných zpěvaček tohoto oboru. O jedno místo hrůza uchazeček.

„Zde — prosím — se dokonce vyslovili nepříznivě o jejím hlase — tu se píše pak, že vadí řeč, přízvuk —“

Hopsteinová dávala tím do ruky užaslému řediteli na Klainovou do ruky pušku. Listy mu svěřila a přeuctivě se z ředitelny vysmekla.

Tahle puma má spolehlivý doutnák.

VII

Už zabezpečila Hopsteinová starší sestře také jeden z listů. Zatím pro skromné noticky. Až ředitel střelu namíří, nemůže škodit jeden hlásek.

Jenom aby se dostavil již příznivý okamžik.

Objevil se, kde ho naprosto nečekala.

Na dvoře domu, kam šla navštíviti přítelkyni, zaslechla s pavlače povel fiakristy kočímu: „V neděli ve dvě odpoledne k panu Štruplovi, soustružníkovi. Zavřený vůz. A píci — vrátíte se v noci.“

Zavřený vůz? Zavřený vůz? Teď v létě? Proč? Pojede s Klainovou a nechce být viděn? Ale v neděli večer je „Modrý princ“. Říkalo se, že bude zpívat Klainová — kam ten vůz? Zavřený — proč?

V sobotu oznámil kapelník slečně Hopsteinové, že bude zpívati zejtra v „Modrém princi“. Paní Klainová ochuravěla.

*

U Hopsteinů nezamhouřili v noci na neděli oka. Hlídat se musí byt Štruplův a Klainové. V ředitelně leží lékařské vysvědčení — role je dvojmo obsazena — aby to tak byl výlet proti ostrému příkazu smlouvy, že nemocný člen nesmí opustit domov?

O polednách zjistila posluhovačka slečen Hopsteinových, že po druhé hodině přijel k domu, v němž Klainová bydlí, zavřený fiakr, který milou subretu odvezl pak i s mateří — pak odešla z domu i služka — na dveřích visí zámek jak u pevnostních vrat.

Hopsteinová po této zprávě se vztyčila.

„Teď všecko uděláš, jak ti nakáži. Všecko do posledního puntíku. Já se na byt Klainových půjdu ještě sama podívat, není-li tu omyl. Do divadla ti půjdu říci, je-li tomu tak. A pak to uděláš, jak říkám.“

Na to v rychlosti naznačila, co se všechno musí státi při odpoledním představení veselohry „KLeopatřina jehla“, v jejímž druhém a třetím jednání měla Hopsteinová mladší nevelkou roli.

„Jak vyjdeš ze šatny, popadnou tě křeče — pěna kolem úst a zaťaté pěsti, pamatuj! To nepozná ani doktor!“

*

Na poslední akt odpoledního představení zašel si do divadla i ředitel — vlastně šel na zvědy, jaký bude asi večer příjem. —

A když zaslechl, že bude jistě „Modrý princ“ vyprodán, šel si vyslechnout poslední scénu oblíbené veselohry.

Obecenstvo dům utěšeně naplňující baví se výborně, žádný vtip neselhává, každý hrot žertu podněcuje veselý hlahol hlediště. Na scéně se scházejí hosté — nyní přijde Hopsteinová a zapěje kuplet.

Má přijít z leva — ale nejde — u všech všudy — její otec přichází sám. Na jevišti je malý zmatek — ale otec mluví několik slov mimo roli — tím vše jaksi urovnává. Je to zkušený herec — má dnes režii. Již se jistě něco přihodilo — usedá ke klavíru a zpívá kuplet sám.

Ředitel v loži nervosně luská prsty — co se děje? Co se děje? Hopsteinová se neobjevuje.

V tom vchází do lože biletářka. Pan ředitel má jít okamžitě za scénu — omdlela slečna Hopsteinová — — —.

V šatně již křísí lékař ubohou dívku. Křeče — vysvětluje řediteli a upozorňuje na pěnu kolem úst a zaťaté pěstě. Garderobierka rozpíná omdlelou, lékař činí různé pokusy osvěžovací.

„Drožku — a domů!“

Za několik minut je možno Hopsteinovou vyvésti na chodbu, vsaditi brzy na to do zjednaného povozu.

Se scény přichází režisér. Líčí, kterak v poslední chvíli zvěděl, že Hopsteinová je v šatně bez sebe a jak rychle ji nahradil, aby bylo lze kus dohráti.

Garderobierka praví, že u Hopsteinové byla starší sestra v šatně s nějakým dopisem a že po jejím odchodu slečna pojednou se skácela jako mrtvola na zem. Jistě nějaká nepříjemná zpráva. Štěstí, že byl lékař v divadle dozírající hned po ruce. Snad by ji prý nebyli vzkřísili.

Lékař se vrací z ulice, kdež byl v drožce umístil a dozoru vrchní garderobierky odevzdal Hopsteinovou.

V tom se ředitel chytá za hlavu: „Pro všechno na světě — je možno, aby večer vystoupila v ,Princi‘?“

„Ani pomyšlení!“ odpovídá lékař, „musí ležet!“

„To je strašné — Klainová je nemocna. Honem ke Klainové — sluha — nebo kdo je po ruce. Není-li mrtva, musí hrát! Nikdo z domu — a vůz hned pro kapelníka! Lidé z technického personálu, jichž nejnutněji netřeba, rozběhnou se pro solisty.“

Závrať se pokouší o ředitele — minulo již půl šesté — co bude večer? Co bude večer?

Opona padá za živého potlesku, ale herci se děkují pouze jedenkráte. Již zavírají železnou — nutno rychle starati se o večerní hru.

Na jevišti kolem ředitele všechno plno rozčilení. Navrhuje se, co hráti, nebude-li moci Klainová. K čemu jsou dekorace po ruce — zjišťuje se — koho ze solistů rychle najdou a kde —

Od Klainové přichází uřícený sluha, že není nikdo doma. Na dveřích visací zámek. Odjela prý v poledne — tak tvrdí domovnice — ve fiakru s matkou. Kam, neřekla.

Nejtěžší provinění herce! Zmařiti svévolně představení! Ohlásiti nemoc a lehkomyslně zmizeti z dosahu — neříci, kam!

Přichází kapelník. Rady však neví. K té zpěvohře schází to, k jiné ono.

Korepetitora, na scéně právě se objevivšího, posílá ředitel k Hopsteinové. Snad přece by bylo možno — ať ji prosí — zapřísahá — kdyby jenom mohla na nohou stát. Škrtnou se nejnamáhavější sola, vypustí se tance — obecenstvu vše vysvětlí a za poshovění požádá režisér. Ale rychle — rychle — je již téměř šestá.

Minuty nemají konce. Za korepetitorem jede k Hopsteinové ve fiakru kapelník —

*

Obecenstvo se již schází u divadla. Těší se na požitek. Mnozí nevrle odcházejí, zahlédnuvše za skleněnými dveřmi tabulku nad pokladnou: „Vyprodáno“.

Nikdo z těch, kteří se procházejí před budovou, nemá tušení, že je uvnitř zoufalý shon — počítají se dostavující se solisti a zjišťuje se, co by bylo možno hráti. Sotva to bude však něco jiného než činohra.

„Vrátíme skoro tři tisíce, bude-li činohra,“ šeptá kasírka řediteli. „Půltřetího, bude-li jen změna zpěvohry —“

Ředitel vzpomíná na číslo 1924. Tiskne dlaně k spánkům a uniká kasírce, která zná své publikum jako nikdo.

*

Čtvrt na sedmou ukazuje již číselník — kasírka naléhá na rozhodnutí, co se má oznámiti obecenstvu.

Až přijde kapelník!

Všechen personál tvoří s jeviště až k domovníkovi řadu — v té to najednou zalomozí — —

„Bude ,Princ‘!“ volá se chodbou — a zpráva ta letí na jeviště. Všechno ustupuje, aby mohl projíti těžce oddychující kapelník. Není mocen slova — jenom za sebe ukazuje a volá: „Bude — bude!“

Za ním kvapí Hopsteinová starší!

„Pane řediteli — já prince zazpívám sama.“

„Prince?“

„Studovala jsem ho se sestrou — znám každé slovo. Nápověda ať mne nespustí s očí — ostatní ať pomohou — scénu znám. Teď rychle kostym — triko vezmu sestřino.“

„Slečno — dostanete královský honorář,“ volá ředitel, objímaje resolutní dámu očima.

„Ničeho nepřijmu — pro vás, pane řediteli, jdu do ohně. Je to má povinnost — zastoupiti sestru — doma ji ošetří sousedka. Jenom rychle zkusit kvarteta a pak alespoň duetto při pianě — a ten kostym — kostym!“

Jásot ozve se jevištěm. Ovace se téměř pořádají slečně Hopsteinové. Zachránila představení. Na rukou bezmála ji vnášejí do sborového sálu. Kapelník usedá k pianu a již se zkouší kvarteta. Zpívající dámu měří garderobierka — kadeřnice zabývá se jejím účesem — o překot se vše připravuje, aby představení v pravou chvíli mohlo začíti. Teď ještě duetto a pak rychle do šatny.

VIII

Ve hlavní přestávce po prvním aktu, jehož závěrem bylo nesčetné vyvolávání hrdinné slečny Hopsteinové starší, pozval ředitel zářící umělkyni do pokojíku režisérů, kdež jí vzdal díky nejroztomilejším způsobem.

Radostně dojatá dáma slzíc děkovala za slova uznání a skromně omlouvala, že výkon jest jen nedostatečný. Ale má již zprávy z domova, že je sestře lépe, a to ji povzbudí, posílí, nadchne atd. atd.

Ředitel si vzpomněl, že musí nyní tasit meč křivdy kárající a zavolal sluhu.

Před Hopsteinovou, aby byla významným svědkem jeho ředitelské přísnosti, nařídil sluhovi, aby zjistil, je-li paní Klainová již doma a není-li, aby čekal před domem tak dlouho, až se vrátí — a zjistil hodinu!

Horlivost sluhovu podnítil třemi doutníky s papírovým obojkem.

„To aby snad byl ještě jeden svědek — prosím,“ zašveholila Hopsteinová.

„Zcela dobře. Vezměte s sebou Brychtu. Za tu hlídku dostanete oba ráno honorář,“ přál ředitel a pak v milosti propustil Hopsteinovou starší i sluhu.

Na chodbě dohonila sluhu Hopsteinová a zašeptala mu: „Pane Skůro, vezměte si do kapsy sirky a zjistěte číslo vozu, kdyby přijela fiakrem nebo drožkou.“

Sluha odpověděl tím, že ukázal krabičku sirek — bez těch se nehne.

*

O půl jedné v noci uvítal dámy a soustružníka z fiakru vystupující divadelní sluha, oznámiv jim, že má zjistiti hodinu jejich návratu.

Pak si posvítil — nedbaje rozčileného křiku Štruplova — na číslo fiakru. Brychta si napsal číslo na kus papíru — žena z něho sestaví terno na Prahu.

*

Druhého dne o 10. hodině dostala pí. Klainová písemné, okamžité propuštění z divadla, poněvadž nejhruběji porušila odstavec c) osmého článku smlouvy.

*

V nejbližší schůzi správního výboru referoval ředitel o děsných nesnázích nedělního představení. Ale v poslední chvíli ho napadlo, aby za sestru zaskočila slečna Hopsteinová starší. Jeho naléhání se podařilo zvábiti k tomuto husarskému kousku tuto umělkyni a tak zachrániti představení.

Na to:

1. vysloveny byly řediteli a v protokole poznamenány díky správního výboru za osvědčenou duchapřítomnost a energii;

2. slečně Hopsteinové starší objedná se zlatý náramek v ceně dvou set korun se jménem zachráněné operetty a dnem šlechetného jejího obětování se divadlu;

3. slečně Hopsteinové mladší zvýšena gáže o 30 procent.

*

Po nemalém úspěchu slečny Hopsteinové starší, když se rozhlásilo, že je to dnes zvláště oblíbená dáma u správy divadla, přihlásilo se nových čtrnáct dívek do pěvecké její školy.

Za měsíc po pamětném zachránění „Modrého prince“ vdala se paní Klainová za soustružníka Štrupla.

Dnes je abonentkou lože na prvním balkoně.

Ke každému svému představení dostaví se i s manželem, který vůbec nesmírně zkrotl. Důkaz tuhé kázně.

Žádné pitky — toulky — karty. Milostivá toho netrpí.

Jedinou jeho zábavou je divadlo. Může tam i usnout, ale scházet nesmí. V přestávkách prochází se paní Štruplová chodbami, ovívá se vějířem a trousí do obecenstva poznámky: „To je repertoir — k zbláznění! — Takové představení by si neopovážil poskytnouti abonentům ani pan Štilípek!“

Divadelní ředitel Štilípek dle úsudku všech znalců vlasteneckého divadelnictví sedí se svou skrovnou družinou na nejnižší příčce uměleckého žebříčku.

„To se zase předplatíme — to se ví — to raději vyhodím peníze oknem. Ty dekorace — ten orchestr! Zpěvačky vůbec nemají — a to se trpí — trpí! Skandál!“