ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po jezeru čistém stříbropěnném
plová labuť s dlouhým, bílým hrdlem,
kolem kruhy, věnce perlovité.
Nad jezerem čistým, střibropěnným,
letí bystro tři draví sokoli,
tři sokoli, čtvrtý orel bílý.
Na labuť se vrhnou tři sokoli,
na sokoli vrh se orel bílý,
vyrve labuť třem sokolům orel:
Plová labuť s dlouhým, bílým hrdlem,
kolem kruhy, věnce perlovité.
Nebyla to labuť s hrdlem dlouhým,
veď to byla Bogdanova Mara;
nebyli to tři sokoli draví,
veď to byli tři Turcíni vilní;
a nebyl to mladý, bíly orel,
ale byl to Turkobijec Janko.
Vece Janko k Bogdanově dceře:
Héj, ty dívko, květ jsou líce tvoje!
Nechodívej na jezero sama,
ty navrať se k otci Bogdanovi,
Turkobijec poslal svatův k němu.
Chceš-li ty být po milosti jemu,
po milosti jemu, jeho ženou?
Vece jemu Bogdanova dcera:
Jako si ty statný junák Janko,
a si zhubil tři Turcíny vilné;
jako já jsem Bogdanova dcera,
a já věřím v jediného boha,
chci já věrně být ti po milosti,
po milosti tobě, ženou tvojí.
No ty vezmi persten na znamení,
persten zlatý, že chci býti tvojí.
Béře perstén Turkobijec Janko
i zprovází Bogdanovu dceru,
zprovází ji do bílého hradu,
v bílém hradu ku Marinu otci.
A když přišli do bílého hradu,
sedí Bogdan za vrchstolem pyšný,
sedí pyšný, zlaté víno pije,
pije víno a ku svatům vece:
Píte víno, Jankovi svatové,
víno zlaté ze zlatého džbánu;
no mně ne jest dát Jankovi dceru,
ne jest mně ji dáti po dobrotě.
Slyší dobře tvrdé slovo Janko,
i odejde domů s hněvem v srdci.
A kdy došli svatové zas k němu,
počne on jim takto hovořiti:
No svatové, či dá Bogdan dceru,
dceru krásnou, Maru mně za ženu?
A či nedá on ji po dobrotě?
A když nedá on ji po dobrotě —
nu, nasilu vezmu dceru jeho.
Odřeknou mu zpět jeho svatové:
Pobi, bože, Bogdana pyšného!
Sedlej koně, připaš tvrdou šablu,
s tebou ať jdou tvoji pobratimce,
sílou vezmi Bogdanovu dceru.
Z poza hory sivé mračno letí,
v sivém mračnu letí blýskavice,
z blýskavice srší rozzlobení.
Na koníku sivém letí Janko,
a s ním letí dvacet pobratimců,
jejich šable srší rozzlobením.
Vece Janko ku sivému koni:
Héj, Hrudáku, ty můj dobrý koně!
Vidíš persten od Bogdana dcery?
Takým zlatem chci já krášlit tebe,
ty dones mi Bogdanovu dceru.
Hrudák řehce, Hrudák bystro letí,
za ním letí dvacet pobratimců,
jejich šable srší rozzlobením.
Přijde huslář pod háj na polanu,
na polanu ku bílému hradu,
tamo hrá se tři holubů páry,
holubice čtvrtá smutná sedí.
Pročže smutná holubice sedí?
Pročže kalné selzy z očí leje?

Či se lúbi huslářova píseň?