Básne z prózy Ladislav

Kto se to tam ponad Váhem přechodí?
Hned se vznáší, hned se noří do vody;
roucho její jako duha rozvitá:
Ach, to víla, krásna víla, Margita!
  Stojí Strečno a pod Strečnem městečko:
Cože pláčeš, cože je ti děvečko?
Ach, Janíka macecha mi miluje
a mne laje, když se mnou se láskuje.
  Byla vdova, mladá vdova, bohatá,
i chtěla být za Janíka provdatá.
Ale Janík, on Margitu miloval
a žádostem macešiným vzdoroval.
  Již se sliby, věrné sliby slíbily,
by se sdali, jenž se věrně lúbili.

Ale tajně přísahala macecha,
že Janíka své pastorce nenechá.
  „Jdiže, milá Margitečko, do Turce,
na svatbu si volej tetku i ujce…“
Než macecha z poza skály skočila
a Margitku do hlubiny sotila.
  „Ó, nešťastná, ty bezbožná vdovice!
Kdeže je tvá Margitečka děvice?“
Volá Janík, křičí Janík u dvora,
on vynesl mrtvou dívku z zádora.
  „Chytejte ji, vlecte k soudu macechu!“
Než macecha vrhá oheň na střechu
a utíká divým čertem na horu
a sama se vrhá ve hloub k zádoru.
  Blčí střecha — v pekle blčí macecha,
svatbu strojí smolová jí vařecha.
Než nad Váhem jako duha rozvitá
tančí kolo krásná víla Margita.