Básne z prózy Ladislav

Verhni mne, kam chceš, Slávie, žít budu:
rád sic v Slovensku, kdež mi milá žena,
  též mé syny, v nízké chaloupce,
  vedle co ní klokotem potůček.
Milší egyptské ourody než, zde
skalném ve lůně jest mi u Pohroní
  ouzká, zdědil již sem, lahodný
  chléb, co mi jen za potem donáší;
než bych neměl zřít Tatry holé chlumy
víc, Váh ni, rodní Hron by aniž nepil,
  vás ni slyšel, zpěvné rodáčky,
  tvé ni viděl věže, matko, Nitra:
Silnou no bych zdvih pěst ač i k obraně,

preč by vyhnal snad mne divý osud,
  kalným zrakem Tatrám požehnav,
  buď kde budu, Slovanem budu vždy.
Velká je má vlast, od moře Adrie
k výškám uralským, v lípy milém chladu,
  zlostem nedostupném cizincu,
  zdvihne se má kdekoliv chaloupka.
Slavskou řečí vždy modliti se k bohu,
slavský za národ mé chci učit syny,
  slavské i písně vstříc dělům si
  zpívat a jít praporem za slávy.
Tvou mé velebnou berlu budou struny
slávit, tužbo má, Slávio, jenž kmeny
  chráníš milostí vše, svatou, až
  duch mi pokud stane mých ve ňádrách.
Žádná nenávist nehněte mou mysl;
přesný je lásky Slávie duch boží,
  obřad, ni nářečí, ni berla
  snáhy mezí nebudeť mé nikdy.
Jiné jinými, mne stvořitel světa,
sám ejhle on pán, být Slovanem velel:
  Aj, jsem Slovan k bláhu Slovanstva
  živ jsa celý, člověčenstvo žehnám.
Laj mi kdo jen chceš; já Slovanem budu,
věrný syn otců: Slávio, přejže mi
  na hrob malý půdy v Slovensku,
  rád doležím v zemi té se soudu.
Nad mým hrobem si slávikové Hrona
pějtež; po mých ať si Slované chodí
  kostech; a když vstanu s rodáky,
  ať zavolám: pomiluj ny, Kriste!