ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Herdá v serdci radost, Tatrio, mi pne se,
když mlaď tvou, zmužilým posvěcenou duchem,
vzhůr si klestiti cestu
zírám, k Slávie třebnicem.
Ční kdež Germanů dub, potřeby bíče ho
přísné vzhůr švihaly; Francie syn kde se
octnul, neznaje cíle,
hnán on tam je dělohromy.
Než přesnými, oko protra si, tam city
chvátá, cíle vědom, zbor Slovanů mladých,
k chrámům Tatrie slávy,
pálit žertvy již osvětě.
Čisté snáhy není chléb jeho podnětem,
zisku neb lakomost, sláva aniž světa:
Aj, mlaď Tatrie nezná
lesku službě ve národa.
Plésej, ó široká Slávio, toužbo má,
otroctví i Slovák již kruhy rozrazí
hlouposti, v chladu lípy
volný míru požívaje.
Bůh vás otroky suď, jenž hubili ste nás;
pomstou poškvrněný nikdy nebuď, Slovák:
Láskou, pravdy za heslem,
skvěj se, Tatrie osvěto!
Až ten, jenžto laje střeštěně, po bludu
zas vám dobrořečit sám bude v obdivu;
láskať nebo všemohoucí,
jižto pravda vede v boji.
Čest vám zdvihne se tak, dílo vašich rukou,
pevná, jenž přetrvá věčnověké žuly
Tatry: vyschne-li Váh; vás
slávou Slávie ozdobí.