Básne z prózy Ladislav

Herdá v serdci radost, Tatrio, mi pne se,
když mlaď tvou, zmužilým posvěcenou duchem,
  vzhůr si klestiti cestu
  zírám, k Slávie třebnicem.
Ční kdež Germanů dub, potřeby bíče ho
přísné vzhůr švihaly; Francie syn kde se
  octnul, neznaje cíle,
  hnán on tam je dělohromy.
Než přesnými, oko protra si, tam city
chvátá, cíle vědom, zbor Slovanů mladých,
  k chrámům Tatrie slávy,
  pálit žertvy již osvětě.
Čisté snáhy není chléb jeho podnětem,
zisku neb lakomost, sláva aniž světa:

  Aj, mlaď Tatrie nezná
  lesku službě ve národa.
Plésej, ó široká Slávio, toužbo má,
otroctví i Slovák již kruhy rozrazí
  hlouposti, v chladu lípy
  volný míru požívaje.
Bůh vás otroky suď, jenž hubili ste nás;
pomstou poškvrněný nikdy nebuď, Slovák:
  Láskou, pravdy za heslem,
  skvěj se, Tatrie osvěto!
Až ten, jenžto laje střeštěně, po bludu
zas vám dobrořečit sám bude v obdivu;
  láskať nebo všemohoucí,
  jižto pravda vede v boji.
Čest vám zdvihne se tak, dílo vašich rukou,
pevná, jenž přetrvá věčnověké žuly
  Tatry: vyschne-li Váh; vás
  slávou Slávie ozdobí.