Básne z prózy Ladislav

Daleké jsem otčiny syn,
ode Tatry holých výšin;
smutný chodím po cizině,
tužbou v srdci po otčině.
  Prázdný mi svět po rovinách,
po vás toužím vysočinách,
po holech, kde lezou stáda,
píseň v stráněch hrá si ráda.
  Ach, v studeném, cizém světě
nik zde nezná, co mne hněte;
městami jdu lidnatými,
pustinami skalnatými.
  Hlas můj větrem v lese šumí,
nik, nik mi zde nerozumí.
Kde jste, Tatry nebenosné?
Doly nízké, medonosné?
  Ta jsou lesy, tam jsou háje,

tam jsou milé, rodné kraje,
tam je Ďumbier převysoký,
tam je rod můj modrooký.
  Zbořené tam rodné hrady,
zadumením lípy chladí,
oltáře tam dávných dědů
žalný hovor s rodem vedou.
  Tam mi mrtví někdy vstanou,
zaklátí teď vnuků hanou,
probuzení hlasem s hora,
Svatoboje ze Zobora.
  Znáte Křiváň, lidé boží?
Na božím tam vlast má loži:
hej, Považí! hej, Pohroní!
srdce kalnou slzu roní.
  Plznou lesy. Vlastovičko,
zdraví-li mé Hanky líčko?
Tá ví, co se ve mně svírá,
co má tužba, co má víra!