ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slavím tě, došlý od Vltavy břehů
k výškám tatranským, anjeli národa,
jenž světlo mu v temno bludiště,
též potěchu v hryzotách přinášíš.
Vítej s pochodní, již na božím slově
rozžal si jednouc v zápalu víry; no
chtěl tvou satan zhasit mrakem zář;
než zase již z mraků lesk vychází.
Jasná jako když zodrazena s nebe
hvězda sletí přes blankytové stropy
dolu v propast; tak urvána tvá
sláva byla, lidu Tatry, zašla.
Hojí se těžce, co kdy satan raní,
jedem napouští, on řeřavé drapy
zatne kdy kam: Ó, ňádra že tvá
jizlivě on poranil, Vltavko!
Dvě se sta Bílou^[12] let za horou skryly,
krev ještě sákne, jizva posud bolí:
vítězně moudrá však třetím ve
zas z hrobu ven století vycházíš.
Věrná bohu vždy, v chrámě jeho svatém
dlelas ponejprv, tam ses utekla i
před násilím; bůh tě slyšel, a
on zachoval ducha tvích ve ňádrách.
Aj, též ty že služ jemu svatě,
volej slovanský lid k svatyněm jeho,
hlásej: boha kdož se přidrží
sám, toho bůh neopouští nikdy.
Přízní ne pánů tys ožila světa;
klamný je pánů lesk; no ty národu
služ a vzdělávej lid, svobodný
Slávie živ že by byl co národ.
Tě lesk ne, chleb ne, vítěze vůle ni
hlídá, tě hlídá láska synů cnoty:
panna jsi aj čistá, bojovných
síl chovajíc ve milosti outlé.
Zrůstej ve kůru tak milených tvojich
sester: Rusínky, Polky, Ilirky i
Češko! krajin čtyř^[13] jenž, milostná,
lidstvo vedeš k blaženému cíli.
Máť, máť snahou tvou se vyřítiti
v svatý boj zas, hřích zdechne okem její,
zmizíť bludy zlé; tvé a moudrost
má řeči zas velebit člověčstvo.