Básne z prózy Ladislav

Slavím tě, došlý od Vltavy břehů
k výškám tatranským, anjeli národa,
  jenž světlo mu v temno bludiště,
  též potěchu v hryzotách přinášíš.
Vítej s pochodní, již na božím slově
rozžal si jednouc v zápalu víry; no
  chtěl tvou satan zhasit mrakem zář;
  než zase již z mraků lesk vychází.
Jasná jako když zodrazena s nebe
hvězda sletí přes blankytové stropy
  dolu v propast; tak urvána tvá
  sláva byla, lidu Tatry, zašla.
Hojí se těžce, co kdy satan raní,

jedem napouští, on řeřavé drapy
  zatne kdy kam: Ó, ňádra že tvá
  jizlivě on poranil, Vltavko!
Dvě se sta Bílou^[12] let za horou skryly,
krev ještě sákne, jizva posud bolí:
  vítězně moudrá však třetím ve
  zas z hrobu ven století vycházíš.
Věrná bohu vždy, v chrámě jeho svatém
dlelas ponejprv, tam ses utekla i
  před násilím; bůh tě slyšel, a
  on zachoval ducha tvích ve ňádrách.
Aj, též ty že služ jemu svatě,
volej slovanský lid k svatyněm jeho,
  hlásej: boha kdož se přidrží
  sám, toho bůh neopouští nikdy.
Přízní ne pánů tys ožila světa;
klamný je pánů lesk; no ty národu
  služ a vzdělávej lid, svobodný
  Slávie živ že by byl co národ.
Tě lesk ne, chleb ne, vítěze vůle ni
hlídá, tě hlídá láska synů cnoty:
  panna jsi aj čistá, bojovných
  síl chovajíc ve milosti outlé.
Zrůstej ve kůru tak milených tvojich
sester: Rusínky, Polky, Ilirky i
  Češko! krajin čtyř^[13] jenž, milostná,
  lidstvo vedeš k blaženému cíli.
Máť, máť snahou tvou se vyřítiti
v svatý boj zas, hřích zdechne okem její,
  zmizíť bludy zlé; tvé a moudrost
  má řeči zas velebit člověčstvo.