ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nejvzácnější a nejmilejší slavnosti jsou Slovákům beze vší pochybnosti vánoce. Jim se už za celý advent teší staří i mladí. Staří proto, že od nich očekávají duchovní vysvobození skrze narození Krista Pána s jedné, s druhé pak strany tělesné a hmotné požehnání na dobytku a jmění; mladí opět proto, že hojněji než u večer sv. Mikuláše milými věcmi naděleni budou, ale i proto, že jim všeho požívati dovoleno bude. Z té příčiny počna od sv. Lucie každý den na prstech si vypočítávají, skoro-li už přijde Štědrý den. Hospodářové pak o to nejhlavnější péči vedou, aby do svátků pro všechny údy rodiny nové roucho a obuv zaopatřili, jelikož na vánoce žádný, ani sluha ani ten žebrák, v starém každodenním rouchu nechtěl by se v chrámě ukázati. Hospodyně opět se své stránky všemožně se starají, aby si potřebné věci na koláče a jiná jídla v čas opatřily. Nebo na Štědrý večer nesmí ničeho scházeti, byť se za to jindy třeba hladověti muselo; vše, co jen hospodárství poskytuje, musí se připravit, aby potom Pánbůh též všeho požehnal. — V samý už Štědrý den se obyčejně všickni — i evangelíci — přes celý den postívají nejen proto, aby na večer všeho jísti mohli, ale i proto, aby se jim zlatý beránek v noci ukázal. Když se už večer byl přiblížil, sejdou se všickni údové rodiny i se služebnou čeládkou do jizby a posadí neb postaví se za stůl jenž jest čistým ubrusem pokryt a na jehož každém rohu jest pecník chleba též ubrusem pokrytý. Za stolem pak stojí jedna prázdná a jiná rozličným obilím naplněná mísa. Poživše především medem potřených oplatek a uloživše z nich také jistou částku pro dobytek, začnou rozličné polívky z nichžto obyčejně zelná s klobáskou první místo zaujímává, pak houbovou atd. na stůl nositi; po polívkách následují strovy, mezi nimi hrách, z něhož hospodář tři lžíce házívá na stěnu, aby z přilepených tam zrn na úrodnost neb neúrodnost příštího léta souditi mohl. Po strovách přicházejí kaše, po těch masa a buchty makové, medem slazené, kteréž nikdy chyběti nesmějí. Celý dlouhý hod ukončují všeliké druhy ovoce. Z každého jídla dává se do obou mis nejmíň po třech lžičkách. Co se dalo do prázdné mísy, dává se s oplatkami a bochníky ještě toho večera dobytku, aby v dobu, kdy mu Bůh popřál lidské mluvy (s půlnoci), účastným se stal lidského pokrmu. Vše, co druhá mísa obsahuje od jídel, smíchá se s obilím, načež se nechává za celé svátky za stolem státi. Po večeři se buď na ořechy, a sice „pár nepár“, aneb jinak hraje, co zatím chasa dům od domu pod okny známou píseň : „Štědrý večer, můj otčíčku, vinšujeme vám — hospodyňce, hospodári i vašim dítkám; novinu vám neseme, též vás pěkně prosíme“ atd. zpívá a koláče sbírá. — Zmínili jsme se dříve o mísách za stolem, jedné prázdné a jedné s obilím — tak se děje místem. Jinde zase buď pod ubrus rozličné obilí sypávají, aneb od každého druhu obilí nevymlácené snopy do všech úhlů jizby stavějí a přes celé svátky je tam nechávají. Takto posvěcené obilí pilně uschovávají a s tím, kteréž jarního času vyseti mají, míchají, aby ho zúrodnilo; ovesnými klasy zase ovocné stromy obvazují, aby s nich ovoce jako ty klasy dolů viselo. Děvčata hned po západě slunce buď na smetisko se smeťmi vybíhají, aneb ovocnými stromy v zahradě zatřásají, při čemž pilně naslouchají, s které strany štěkot psí nejprve uslyší, neboť s té strany jim jistě galán přijde. O půl noci zase skrz ořechovou skořápku olovo do vody lejou, chtějíce z figur tím způsobem utvořených věk, podobu, stav a zaměstnání budoucích svých milenců vyvěstiti. Čáry a kouzla taková neprovozují jen dívky, ale sami hospodářové a hospodyně. Hospodář obyčejně ještě před večeří posazuje si na hlavu hus a s hlavy jí med líže, aby se drůbež dobře dařila; potom zámek v povětří nad ovcemi zamykává, aby k nim nikdo, ani vlk, ani člověk zloděj, přistoupit nemohl; naposledy v samý slavný den vánoční hned na svítání vyvádí z chléva ovci a třikráte s ní okolo stolu obejde, načež jí žehná a oplatky s medem i jiné věci, kteréž se na stole nalézají, dává. Potom všem šťastné svátky zavinšuje. Hospodyně opět zalezá pod stůl a vdáká jako slepka, aby slepky dobré vajca nesly; potom dobytku rozličné zeliny požívat dává, aby mu nebylo učarováno. V první svátek, když z kostela přišla, lněné a konopné semeno v měchu (pytli) potřásává a s místa na místo nosí, aby se jí dlouhý a hustý len a takovéž konopí urodilo. — Na den Štěpána mučedníka chodí se děvčata před východem slunce k potoku mýti a to na místo, kde se dvoje vody scházejí, aby jako ta voda čerstvy a vzácny byly a skoro se vdaly.

Než kdo by mohl všecky bobony, kterých lid náš v dny tyto užívá, vypsati?