Zlatý fond > Diela > Obrazy ze života Slováků


E-mail (povinné):

Stiahnite si Obrazy ze života ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Božena Němcová:
Obrazy ze života Slováků

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Jaroslav Geňo.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 48 čitateľov

1. Domácí mrav a život

Nejprv tedy něco o domácím životě. Slovák, kde zůstal od cizopasné přírody jak jiných národů, tak i převrácené civilizace nedotknut, zůstal i věren svému patriarchálnímu životu, jímž se už před sty a sty roky předkové jeho chvalně nad mnohé jiné kočovné národy vyznačovali. Jeho mravy zůstaly zbožné, jeho srdce šlechetné, jeho mysl nábožná, jeho duch všeho dobrého a krásného schopný, jeho tělo čerstvé, svěže silné ku každé práci se na tolik hodící, že on bez odporu k nejpilnějším, nejschopnějším, nejnábožnějším a nejmravnějším národům patří. Což dosvědčuje i ta okolnost, že nemanželské dítě se v některých slovenských dědinách za mnoho roků nevyskytne, ba vůbec jsou farnosti až do 3000 duší počítající, jejichž rodné knihy za více let žádné takové dítě nevykazují. Vyskytne-li se však přece někde takový kromobyčejný úkaz, tuť nešťastnice taková nejen že ve všeobecný posměch upadá, ale i tím ji trestají, že jí odstřihnuvše vrkoče, slaměným věncem ověnčují a pak staré baby v skryté nějaké komůrce čepí. Co před nedávném ještě mnohem přísněji se dálo, jelikož místy oba vinníci takto potupení buď na rynku, aneb právě v kostele před oltářem přes celé služby boží stávati museli, jako i mnohým jiným pokutám vystaveni byli. To však zakročením vrchností z větší částky už přestalo.

U Slováků nejvíce ještě ten chvalitebný obyčej panuje, že byťby v kterém domě i více ženatých mužských bylo — což obyčejně také bývá, — jen jediný, a to nejvíce, je-li děd ještě na živě, děd, pakli ne, otec aneb strýc aneb i nejstarší bratr, gazdou (hospodářem) bývá, který všecko řídí a spravuje, každému údu rodiny práci a místo jak v domě tak i na poli vykazuje, každou koupi a prodaj s poradou ostatních obstarává a kterého všickni poslouchati povinni jsou. On obyčejně nejčasněji vstává, a dlouhospáče povzbuzujíc se všemi se po starodávném obyčeji modlívá a při společném stolu jídává. Načež všech po práci rozeslav, jiné k hospodárství potřebné věci obstarává, a co by kde opravy potřebovalo, přehlíží, neumělým radou a pomocí všude přispívá. Na večer pak dává si jak z vykonané práce účet klásti, tak i potřebné návrhy činiti; načež po vykázání na budoucí den práce a vykonání společné nábožnosti všech na odpočinek rozesílá. A přesvědčiv se, že žádný z nich se po nočním touláni nevybral, sám se nejposlednější na odpočinek dává. Zemřel-li pak otec, jenž gazdou byl, následuje ho v hodnosti té bratr aneb i syn jeho, obyčejně nejstarší, někdy i mladší, je-li zdravější a staršího rozumnější. To se však jen po dobrovolném bratrovu poděkování aneb následkem společného celé rodiny usnešení státi může.

To samé, co jest hospodář v celém domě, jest opět gazdina (hospodyně) v kuchyni; a právě takový jesti postup vařečky na gazdinu, jako palice (hůl) na gazdu. Avšak povinnost gazdiny není pouze na připravování jídel a šafaření v kuchyni vůbec obmezena; nýbrž jí také náleží vychování vnuků a vnuček, poučování nezkušených nevěst ve vaření, pečení, šití atd., držení pořádku mezi ženskou čeládkou, bdění nad jejich mravností a nábožností a vůbec vzdělávání celého domu. Což se i vskutku stává tam, kde rozumná, bohabojná gazdina řídí dům a zkušený gazda, v milé svornosti jak s ní, tak i s veškerou rodinou, spravuje hospodárství. Nebo tam jistě z malých věcí velké zrůstati, dobrobyt a štěstí jak jednotlivých údů, tak i celé domácnosti se utěšeně zmáhati a spokojenost už i časné žití rajskou radostí oslazovati bude. Což krásné příklady patrně potvrzují. Naproti tomu, kde se od této zlaté „regule“ už odstoupilo aneb odstupuje, kde se do rodinných svazků záhubný červ nesvornosti, závisti, různic vetřel nebo vtírá, kde se místo neposlušnosti svéhlavost, zpurnost uhostila aneb uhošťuje: tam se také odzvonilo aneb odzvání spokojenosti, štěstí, blahobytu; tam roztrhnuvši se mocná před tím rodina na více samostatnýc větví, seslábla, zchudobněla, sklesla, jakž jsme toho, žel Bohu, v poslednější době mnohé smutné příklady viděli, což také jináče být nemůže, nebo jak Písmo dí, „dům rozdvojený padá!“ Proto, Slováci, „národem vás zovou holubičím, neb i holubi jsou takové, že milují hejno spolkové. I vám tedy vlastnost tuto (i navždy) žičím.“ (Kollár.)

Slovák jest jak rodinného místa a řeči, tak i starých zvyků, obyčejů a zaměstnání na tolik milovný, že se od nich jen ztěžka, a i to jen nejvíce z přinucenosti odlučuje. On staré škodlivé předsudky, záhubné pověry a pobony (čáry), po předcích svých zděděné, jako svaté pozůstatky z pokolení na pokolení přechovává, a všeho nového, byť i sebe lepšího, jak v rolnictví a řemeslech, tak i v kupectví a průmyslu zaťatým nepříznivcem jest. Tím se stáva, že sedlák náš, byť i více synů měl, kterých buď na řemeslo, nebo na kupectví a obchod nějaký dáti by mohl, přece toho nečiní, ale jich všech jen k hospodárství má. A tak v pravém smyslu slova se u něho vyplniti musí, že „jaký otec, taký syn, jaká matka, taká Katka“[5] bývá. Je-li pak přece, z nutných příčin, přinucen kterého syna buď na vojnu, aneb k vyhledávání si potřebné živnosti vystrojiti aneb kterou svou dceru do další dědiny provdati aneb právě na službu dáti: tuť byste viděti měli hořekování a naříkání, jímž on je vyprovází! A obyčejně se i stává, že se oni po čase, byť by se jim na novém bydle mnohem lépe než doma vedlo, s nelíčenou radostí domů navracují, říkajíce: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Jeho v cizině skoro taková tesknota a tužba po rodinném místě napadá, jako Švýcara, kterou aby alespoň z částky v sobě umořil, snaží se řeč, kterou doma mluvil, a zvyky a obyčeje, ježto se v rodině jeho zachovávaly, v neporušenosti zachovati. Co snad do sebe aspoň to dobré má, že se Slováci ještě ani na těch místech, kde jsou se všech stran Maďary otočeni, i vzdor mnohým proti nim užívaným prostředkům, ani celkem nezmaďařili, ani svému náboženství nezpronevěrili; ba naopak: mnohé německé a maďarské osady skoro celkem se poslovačily, nač se v předmarcové[6] době sami čelnější maďarští spisovatelé, jako Szemere a Széchényi, který říká, „že se Slováci množí, jako houby po dešti“, hrozně mrzeli a ješte až dosud mrzí.

Jak Slovák řeč svou miluje, sám jsem se v Hevešské stolici, pod samou Matrou při městysi Pastuchově (maďarsky Pásztó), kde se Slováci od Maďarů ničím, ani krojem, ani čistou maďarskou výslovností neliší, přesvědčil,[7] anoť s nikým, o kom jen z pozdálečí tušiti mohou, že slovensky rozumí, jináče za celý svět mluviti nechtějí a to prý proto, jako mi pravili, aby s maďarskou mluvou nemusili i maďarské náboženství (jak evangelicko-helvitské vyznání jmenují) přijati.

Kroj Slováků jako i jejich nářečí se téměř v každé stolici více méně od sebe liší; nejpůvodnější se snad jen v hornějších stolicích, jehož se také nejvíce při popise tomto držeti budeme, zachoval. Jest pak u mužských následující: Na hlavě širokou střechou opatřený, skoro podobu velikého talíře mající širák (klobouk), který jak proti horoucím slunečním paprskům, tak i proti nemilému dešti hájí.[8] V zimě místo jeho zastává nízká teplá berančice. Na těle nosí úzké gatě a kratičkou, někde jen na půl břicha sahající košili, jíž s nohavicemi široký, někdy i střevíc přesahající, mnohými žlutými prackami[9] a blyštícími knoflíky ozdobený kožený opasek poutá. Opasek ten, v němž kuřák peníze, písma[10] a vůbec vše, co se do něho směstnati dá, také dýmku a tabák s křesivem neb sirkami nosívá, chrání ho přestydnutí a ublížení, a jest spolu znakem (podle své větší neb menší okrasy a širokosti) jeho chudoby neb bohatství. Prsa mu kryje z modrého sukna vkusně vyšívaný a žlutými lesklými (u majetnějších i stříbrnými) knoflíky ozdobený náprsník (vesta), kterého však nikdy nezapíná. Nohavice nosí nejvíce z bílého, někde i černého sukna úzce na tělo přiléhající, které se při kotníkách řemínky z krpců[11] hoře[12] vytočenými malebně připevňují. V čas sucha však místo krpců obouvá si soukenné papuče, kteréž jsou buď okolo nohy černé a při kotníkách bílé, aneb naopak. Nad to mívá při chladnějším počasí na plecích bílou, někde černou soukennou šiřici či halenu, pod niž v zimě teplý krátký kožich obléká. Krk ale v letě i v zimě vždy holý nechává, nejináče i prsa. V dolnějších stolicích, jako v obou Nitranských, Prešpurské atd., kroj mužský se od hoře[13] vypsaného jedině tím liší, že tam chlapi[14] místo nízkého vysoký, homolovitý, úzkou střechou obrubený širáček, místo krpců nejvíce čižmy králičkami ozdobené, místo šiřic vkusné, attile[15] podobné, úzce na tělo přilehající kabanky nosí, kteréž halenami, vojenským dlouhým plášťům nenepodobnými, přikrývají, a to nejvíce bez opasku. Ženský kroj, krom košile, kterou zdobí (zvláště u panen) krásně vyšívané rukávce, sestává z větší částky z plátěných sukní, které se vysoko, obyčejně až po prsa zástěrkou barvenou upevňují. Vdané nosí na hlavě ohřeblovano připravené,[16] krajkami (čipkami) obšité čepce, na něž si v zimě a pri sychravějším počasí přehazují bílou plachetku; svobodné nosí hladko učesané vlasy s dvěma dolů po hřbetě visícíma vrkoči, z nichž mnohé různobarevné stužky se vlní; při tom mívají též zadní část hlavy bílou dlouhou (někdy i na půldruhé sáhy) šátkou[17] tak přikrytou, že oba konce až k patám dolů visí. Nohy své obouvají ženské, jako mužští, do krpců a papuc,[18] avšak mnohem vkusněji zhotovených z nichž se vinou vlněné punčochy až po kolena. Před chladnem se ochraňují halenami a před ostrostí zimní dlouhými na květováno vyšívanými kožichy. Oděv majetnějších sedlaček,[19] zvlášť v dolejších stolicích, jedině větší nádherou a tím od oděvu v hořejších stolicích se různí, že jsou tu místo krpců čižmy, místo plátěných sukní soukenné, místo halen modré soukenné kabátky a mentičky[20] místy i stříbrnými knoflíčky ozdobené, konečně místo sprostých skvostnější čepce. A jako oděv dolňáků[21] se větší nádherou, tak se i domy jejich v srovnání s horňáckými[22] chalupami, větší úhledností a pevnějším stavením vyznačují. Čím zajisté nížeji jdeme, tím z pevnějšího materiálu, z cihel a hlíny zděné domy nalezneme; a naopak: čím výše se octneme, tím i neúhlednější dřevěné chalupy bez komínů (dymníků) a dvéře bez zámků spatříme, kteréž, jak nás hned při prvním pohledu o skrovném majetku obyvatelů poučí, taktéž nám o jejich bezpečnosti a pěkné pohostinnosti důkaz poskytnou. A vskutku, na „Horňákách“ můžeš bezpečně za roky přebývat, aniž bys uslyšel o větší krádeži, nežli jest slepka,[23] hus,[24] kačena, ovce atd., kterou nanejvýš jen z hladu nějaký bídák[25] spáchal. Při tom bezpečně můžeš vstoupit do kterékoli chalupy aneb koliby,[26] a nemusíš se bát, že tě co cizince (jestli tě jen za černokněžníka nedrží) neb žebráka ven vyženou aneb jen škaredým okem měřiti budou, nýbrž naopak ujištěn býti můžeš, že ti v čas potřeby i nejposlednějším, mlékem, sýrem, chlebem, ovocem, a to bez očekávání jaké odměny poslouží. A kdyby se přihodilo, že bys v čas sbírání (česání) ovoce okolo sadu šel, nejen že ti nebrání jísti, nýbrž sami tě slovy „Poďtěže na zrelé“ povolají; v kolibách tě nadto zdravou žinčicí (syrovátkou) valaši počastují a dívčiny ti cestu libým zpěvem slovenským, všude po polích se ozývajícím, osladí. Tato pohostinnost a přirozená Slovákovi úslužnost a přívětivost jen tam trochu otupěla, kde se s ním buď nemilosrdně a nelidsky nakládalo, aneb kde jinými národy, zvlášť zdrženlivými Němci, opatrnějším se státi musil.

Kuchyně hornozemského Slováka, jako jest velmi skrovná, tak se též jeví příliš malou rozmanitostí pokrmů. Má-li náš Horňák jen hojnost zelí a zemáků, co obyčejně každodenně jídá trochu suchých hrušek, kousek chleba (co však zřídka u něho bývá) a málo omasty,[27] spokojí se tím za celou zimu, a v letě při čerstvém mléku, zdravé žinčici a sýru s malou zásobou ječné mouky snáší milerád břímě dne a horka a žije mnohého boháče, hodujícího na každý den skvostně, spokojeněji. Masa obyčejně krom výročních slavností, svateb, křtin a karů (pohrobní kvas) na jeho stole nikdy nebývá.[28] A přece při tom všem jest nejen zdravý a veselý, ale i k nejtěžší práci schopný. Co ho však nejvíce hubí, jest nesmírné užívání pálenky, která nesmí při žádné příležitosti chyběti, sic by se domníval, že mu bude hned veselosti a potřebné ku práci síly scházeti, což je ovšem šeredný blud a záhubný sebeklam.



[5] Kateřinka, t. j. dcera

[6] předbřeznové, t. j. před březnem 1848; marec = březen

[7] Tak vytištěno.

[8] chrání

[9] přezkami

[10] písemnosti

[11] sandálů

[12] hore — nahoru

[13] nahoře

[14] mužové

[15] kabát šňůrami ozdobený, na způsob naší čamary

[16] prolamovaně upravené

[17] slovensky šatkou — šátkem

[18] vlastně papučí

[19] selek

[20] mentieka — ozdobný kožíšek, jak jej nosí v Uhrách

[21] v jižních župách slovenských

[22] v severních slovenských župách

[23] slovensky sliepka — slepice

[24] husa

[25] ubožák

[26] chatrče, boudy

[27] omastky

[28] Viz o tom Kodymovu Zdravovědu: Oddělení o pokrmech. R. [„Posla z Prahy“.]




Božena Němcová

— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.