Obrazy ze života Slováků

^[57]

Co se opatrování nemocných týče, tu jest Slovák velkým fatalistou. Z vlastního puzení k nemocnému skoro nikdy, a na radu jiných zkušených lidí též jen velmi zřídka lékaře povolává, a to ne snad proto, že by mu na pozdravení nemocného nezáleželo, ani proto, žeby si tím chtěl útrat ušetřit, — ačkoliv i to nemálo k tomu dopomáhá, — ale zvláště proto, že se domnívá, že Bůh, který na člověka nemoc poslal, ji i bez pomoci lékaře — uzná-li to jen za dobré — vyléčí; jinak i pomoc lékarská nic neprospěje. A proto obyčejně, radí-li se mu, aby si zkušeného lékaře povolal, odpovídává: Nač bych to činil? Bude-li mne Pánbůh uzdraviti chtět, učiní to i bez toho; pakli ne, proti věku není léku. A však mýlil by se každý, kdo by se domýšlel, že by Slovák svých nemocných beze vší opatery^[58] a beze všech léků zemírati nechával. Naopak, on je skůř^[59] svou převelikou opaterou, nejmilejšími pokrmy a nápoji, zvláště otravní pálenkou — bez níž žádnou nemoc léčiti neumí — a mnohými od starých bab, jakož i od „zemských bohů“ raděnými léky usmrcuje. A vskutku nevíme^[60] se rozhonout: či by on nemocným svým — pražádným léčením víc, nežli svou ochotností v poskytování rozličných, často škodlivých léků lépe neposloužil? Vidí-li pak opatrovníci nemocného, že už k smrti pracuje, složí ho ihned na zem, aby prý lehčeji umřít mohl. Potom pak, přesvědčivše se o skutečném úmrtí jeho, oblékají ho do čistých bílých šatů. Na to všickni nad ním se modlí a zpívají, ba každý večer se u něho scházívají a pohřební písničky nad ním odzpěvují. Když ho pak už do truhly dávají, pilně hledí na to, aby se s ním ani stebélka slámy, ani byličky^[61] sena nedostalo, sic by toho leta úroda buď mrazem nebo krupobitím sešla. Naproti tomu přikládají každému věc, kteráž mu za živa nejmilejší byla. Kuřákovi dýmku, korhelovi^[62] skleničku, lakomcovi peníze, panně kytičku atd., sice by si jistě po smrti pro to přišel. Chtějí-li se pak blech nebo ploštic (štěnic) sprostiti, uzavírají s ním několik z každého druhu. Někde rukou mrtvého shánějí si nemilé bradavice s těla; jinde zase klincem^[63] z umrlčí truhly vzatým bolení zubů léčí; jinde opět vykopaným kouskem dřeva z truhly zahánějí ze zelnic housenice a jinde jiné bobony se dělají. Po odbytém už pohřbu — při němž ženy, plačíce a rukama lámajíce, všecky ctnosti, někdy i náhodou nectnosti, zemřelého vyčítají, sejde se celá rodina^[64] na spláchnutí přetěžkého zármutku pro zemřelého, kde při pití kořalky a přikusování masa, koláčů neb chleba brzo zapomínají na mrtvé. Kary tyto místy tak hlučné a útratné bývají, že nimi hospodářové velice zúbožují (chudnou). Odbývajíť prý kary proto, aby se zemřelému zalíbili i příkladu Davida následovali, který uslyšev, že mu dítko zemřelo, též jedl a pil.