ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakmile plachta sněhová, zem přikrývající, zmizí a výšiny poosýchají: hned se po vrškách zjeví ovečky s líbezně cinkajícími zvonečky svými, provázené dojímavým zpěvem valachů, notujících si: „Jari, Bože, jari: aby ľudia siali, — aby si dievčinky po roli zpievaly“ atd. Za nedlouho ukáže se na poli i rolník s pluhem svým, a počna v potu tváře své vyráběti chleba vezdejšího, oživí brzo před několika dny ještě mrtvé pole. Tu se vše začne jako v kopci pracovitých mravenců hemžiti; v dolině i na vršku, mastnou i skalnatou půdu železo orné prorývá. Tu zpěvu radujících se z nového života ptáčat veselé dívčinky zpěvem odpovídají: „Kukulienka kuká, že sa hora puká (rozvíjí). Len raz zakukala, hneď sa rozpukala; Kukulienka ranná, kukaj mi do Jána — a po Jáně týžděň zakukaj každý děň.“ A těm opět mládenci plužící: „Kukaly kukanky, keď som šiel od Hanky^[29] — Kukaly vesele, keď som šiel cez (přes) pole — Kukávaj, kukučka, u krivého búčka, kukávaj vesele do čírej jaseně.“ Tak se téměř ani nepřestane, čímž život ten jarní zvláštní půvabnosti nabývá a při libém zpěvu se i sebe těžší práce s radostí vykonávají. — Jenže, želbohu! I tu, jako vůbec při všech věcech, které Slovák koná, zachovává ještě mnoho nerozumných a škodných pověr a pobon. I tu při obdělávání svých polí, rozsívání semene více na čáry nežli na rozum a poznání přírody spoléhá, ačkoliv, jak z vlastní zkušenosti, tak i z písma svatého jen předobře ví, že ani ten, jenž seje a štěpuje, ani ten, jenž zalévá, jest něco, ale jedině Bůh, dle jehož zákonů příroda se řídí. Tak se vidí, že Slovák ještě, jako ve svých národních pověstech, blouzníc o samých zakletých pannách, zámkách atd., jakousi nepochopitelnou moc, která mu vzdor dobrotivému božímu opatrování škoditi se snaží, uznává nad sebou a nad přírodou jej obkličující. A proto se i všemožně usiluje, aby moc tu nepřátelskou proti sobě nerozhněval, nýbrž možno-li s sebou smířil, k svému dobrému naklonil; proto dobytek, jímž pole své obdělávati chce, při prvním vyjití z chléva okuřuje, vejcem a chlebem vytírá, aby mu očarováno nebylo, aby zůstana vždy jako vejce hladký, k hojné úrodě chleba pomáhal. Proto ani po prvníkrát v pondělí s pluhem na roli svou nevyjede, jelikož za to má, že týž den (snad zasvěcený oné nepochopitelné moci) by mu neúrodu přinesti mohl. Z téže příčiny nerad zadělává semeno rostlin, jejichž plod nad zemí roste, jako: pšenice, žita (řeži), ječmena, zelí, máku atp. na sklonku aneb schodu měsíce, domnívaje se, že by ani nevzešlo; v tu dobu zadělává jen rostliny, jejichž užitek pod zemí bývá, jako: zemáky, řepu, cibuli, česnek atp. Taktéž nerad semeno rozsívá v den, jenž jest v kalendáři rakem poznačen, aby zpět nešlo, ale raději v den, který má ryby, aby naň častěji pršelo. Při tom obyčejně ještě rozsevač promíchává své semeno s tím, které na Štědrý večer na stole jeho stálo, přidávaje k němu zemi z hrobu vzaté, a to sice proto, aby bujně zrůstajíc, od žravých ptáků, jmenovitě vrabců, zhubeno nebylo atd. atd.

Že však to všecko jest nerozum a škodlivá pověra, každý rozumný hospodář nám přisvědčí. Mnohem více by sobě naši Slováci prospěli, kdyby starý, v mnohém ohledu neužitečný, ba škodlivý způsob zdělávání pole svého zanechavše, příkladem v rolnictví daleko napřed už pokročilejších národů, také rozumnějšího a cíli přiměřenějšího zdělávání pole a vydatnějšího chování dobytka se uchopili. Nebo budou-li dále vnukové jako dědové — more patrio — zem svou vzdělávati, neomylně se státi musí, že nejen za jinými pokročilejšími národy daleko nazad zůstati, ale vůčihledě chudnouti musí, jak se to už děje. A chudý národ cože může velkého vykonati? Nic, ba jest se obávati, aby se nestal naposledy otrokem bohatšího.