ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakmile si který mládenec pannu vyhlídl a se o její lásce alespoň z povzdáleči přesvědčil, aneb jakmile mu rodičové nevěstu vyhledali — co se ještě obyčejněji stává, anoť mnozí rodiče myslí, že už všecko vykonali, když syna oženili: vystrojí se ihned některé zkušené baby, jako strýny, tetky, švakrové atd., co namluvačky, aby s nevěstou promluvily. Přinesše jí nějaký peněžitý dar do „prípraže“ — jak říkají, — vychvalováním ctností a majetku ženichova, jakož i pořádnosti celého domu, jak rodičů tak i děvčinu samu k svolení sňatku tomu namlúvají. Řeknou-li rodičové děvčiny, že dcerka ještě příliš mlada, nezkušena a vůbec k vdáni ještě neschopna, vědí už namluvačky, že z věci nic nebude; pakli ale odpovědí, že si to musí ještě lépe rozmyslit a jak s dcerou tak s ostatní rodinou se poradit, mají to za dobré znamení. Na to se namluvačky co nejsrdečněji poroučejí, vinšujíce všem stálého zdraví a k osvícení myslí jejich daru ducha svatého, aby se budoucího čtvrtku, kde se opět poptati přijdou, vše k obapolné spokojenosti rozhodlo; čemu když rodičové neodporují, jest neklamné znamení, že k sňatku svolí a nyní jen proto se zdráhají, aby se nezdálo, že se dcery své rádi zbaví, také aby je později slušně vyčastovat mohli. Po šťastně odbyté druhé návštěvě přijde ženich — obyčejně v sobotu večer — od starých svatů a čelnějších údů rodiny sprovázený na jisto. Načež dá nevěstě své též „prípraže“ (místy do „zápony“) obyčejně dar z dvacetníků, ba i dukátů, v novém červeném šátku zavinutých, záležející; ráno pak v neděli jde si ohlášky zpravit. Pod ohláškami dělají se velkolepé přípravy ku svatbě; pokrevní a příbuzní, jakož i sousedé a známí snášejí do obou domů „pocty“, záležející z velikých koláčů, masa, často i celých ovcí, obilí, drůbeže atp. Nevěsta krom toho obcházívá „vlkem“ celou obec, ba celou farnost, ptajíc se na „poctivou krásu“. A tu jí každý buď maličko obilí aneb strovy [luštěnin] aneb několik krejcarů milerád udílí, věda, že i jeho dcera neb příbuzná jednou tuže pouť konati bude. Tím způsobem se stává, že sebe chudobnější nevěsta přece několik měřiček obilí si nasnáší; a tím aspoň svatebny hod odbude aneb si chatrný základ k budoucímu hospodárství svému založí. (Namnoze už zapomenuto.)

Když se pak už den k svatbě určený přiblíží — co obyčejně v pondělek bývá, — mladoženich se starými svaty, družby a s ostatní „svatební říší“ jde do domu nevěstiných rodičů, kdež zavinšuje „pan pytač“ (starý svat) následovně: „Slovutní, moudří a opatrní páni, přátelé vážní! Sv. Jeronym uslyšev, že by přátelé jeho zdrávi byli, velice se tomu potěšil: podobně i my, vkráčejíce do domu tohoto a vidouce vás všech do vůle boží zdravých, srdečně se z toho těšíme, prosíme Pána Boha, aby vám i dále milého zdraví udíleti a dílo toto naše duchem sv. žehnati ráčil. Amen.“ Načež hospodář asi takto odpovídá: „Velice se těšíme jak vašemu vinšování, tak i vašemu příchodu, a prosíme Pána Boha, aby váš srdečný vinš vyslyšeti a také vás podobnými dary žehnati ráčil!“ Na to se „pan pytač“ ptá, kdo by byl gazdou domu a oddavačem; čehož se dověděv, takto asi mluví: „Poněvadž jsme pocestní z dalekých krajin přišlí, proto vás prosíme, abyste nám k malému odpočinutí místa a ku kratičkému promluvení ucha svého propůjčiti ráčili.“ Čehož mu za nevěstu pan oddavač asi těmito slovy uděluje: „Vidouce, že lásky vaše chvalitebným, pěkným a křesťanským pořádkem netoliko do domu našeho přicházíte, ale též i pěkné pozdravení a srdečný vinš činíte; nejen že vám k poctivému pobavení a odpočinutí hospodu tuto propůjčujeme, ale vám i dovolujeme řeči takové, které by byly předně Pánu Bohu vzácné a příjemné a nám potřebné a užitečné. Co bysme vám zabrániti chtěli, jsou jedině žaloby a soudy. Amen.“ Načež pan pytač vstana, počíná zdaleka široka vykládati celou historii o stvoření světa, o sformování Adama a uvedení ho do ráje, jakož i o utvoření Evy z žebra Adamova, pak o uděleném od Hospodina prvním manželům požehnání, kteréž své vypravování obyčejně takto končívá: „Z těchto slov písma sv. lehce poznati můžeme, že Pán Bůh stavu manželského sám jest způsobitelem a ustanovitelem. Čehož uvažuje tento pan mladoženich N. N., žádal a prosil Pána Boha, aby mu ukázal cestu k vyhledání budoucí své manželky. A poněvadž mu Pán Bůh vaší opatrnosti dceru N., poctivou pannu, v příbytku tomto ukázati ráčil: proto vás prosíme, abyste nám ji do rukou oddati ráčili. Amen.“ — Anebo vypravuje historii o Jakubově, Izákově a Tobiášově ženění a přidává k tomu napomenutí sv. Pavla, aby pro vyvarování se smilství každý svou manželku měl, a řeč svou jak výše s prosbou, aby pro jejich mladoženicha dceru jim dali, končí. — Načež se strany nevěstiny p. oddavač odpovídá: „Z řeči vaší, ctění a slovutní přátelé, vyrozuměl jak p. hospodář, tak i my, že o stavu manželském poctivě ráčíte smýšleti, jakž jste to pěkně z písma sv. dovozovali.“ A chtěje také svou zběhlost v písmě ukázati, celou tu historii i s mnohými přídavky vypravuje, načež pokračuje takto: „Čeho povážíce i rodičové nevěstiny a nechtějíce se vůli boží protiviti, nýbrž se jí poddati, dceru svou N. tomuto vašemu panu ženichovi N. N. rádi by za manželku se slovy písma: ‚Staniž se vůle Páně!‘ oddali, kdyby znali, či ona lásky k němu chová? a kde se včil^[41] zdržuje?“ atd. Na to vystrojený k vyhledání nevěsty oddavač přivádí po pořádku tři družice, ptaje se, je-li tato, kterou míti chtějí? A když odpovídají, že ne, čtveračivé družice, které každému z přišlých hostů ruky podati musí, se ptají: „A či nás nepřijímáte? a či vám nejsme dost pěkné?“ — „Přijímáme, přijímáme,“ — odpovídají oni — „avšak na tom nepřestáváme.“ „A po čem že poznáváte, že nejsme my vaše nevěsty?“ — „Po tom, že nemáte jistého znamení,“ t. j. party,^[42] odpovídají oni. Trvá-li však předvádění družic dlouho, povstana pan pytač, vážně začne mluviti: „Moudří a opatrní přátelé! V Písmě čítáme, že když Jakub sloužil u Labana ujce svého za krásnou Ráchel za celých sedm let, dána mu byla špatná Lia. I řekl on tedy v rozhorlenosti své: ‚Zdaliž jsem za Ráchel nesloužil? Proč jsi mne tedy oklamal?‘ Proto i my prosíme, abyste nás déle neklamali, ale slíbenou nám nevěstu už jednou přivedli“ atd. Vystrojený pro ni oddavač nepřivádí ji, ale přináší dary od ní poslané, a sice pro staré svaty po šátku, pro družby šňůrky a kytky, pro mladoženicha šátek, věneček a kytičku, a takto se vymlouvá: „Jako Noe když byl z korábu svého holubici vypustil, nenavrátilať se prázdna, ale s olivovým, zelenajícím se listem v pysku: tak i já, rovným způsobem vyslaný, vám k upokojení vašemu tyto dary od snoubenice vaší přináším.“ Načež vezma do ruky šátek, podává ho mladoženichovi se slovy: „Tento šátek obětuje vám vaše snoubenice proto, abyste si ním v práci unaven pot s čela stírati mohl; dále věneček tento, aby jako on jest okrúhlý, tak byla i láska vaše manželská bez konce až do smrti; naposledy tuto kytičku jako znak své čistoty panenské, abyste poznal, že poctivost a nevinnost svou věrně zachovala.“ A pak se obrátiv k ostatním, říká: „A poněvadž jsme na počátku z řečí vašich vyrozuměli, že jste z dalekých krajin přišli, abyste někde na cestě nezhynuli: tedy vám mladice ta obětuje dar tento koláčů, abyste se jím na cestu posilnili a spolu i přesvědčili, že byla pracovitá při vyhledávání chleba, aneb jak kazatel v příslovích dí, že chleba zahálky nejedla. A tak můj milý synu“ — obrátiv se k ženichovi, řeč svou končí, — „přijav dary tyto a posilniv se pokrmem, můžeš se svými tovaryši v pokoji domů jíti“ atd. — „Na darech těchto my však nepřestáváme,“ — odpovídá pytač — „nýbrž vás ještě jednou prosíme, abyste nám tu poctivou pannu N. k potvrzení stavu manželského do chrámu propustili; však bude-li potřebno, opět vám ji na krátký čas do rukou dáti slibujeme.“ — „Nu vidím, milý synu,“ — odpovídá opět oddavač, — „že řeči písma svatého zachováváš, kde stojí: ‚Neodcházej od ženy rozumné‘, a tak dobře činíš, nebo kdo nalezl ženu statečnú,^[43] nalezl veliký poklad, jelikož ona mnohem dražší jest nad perle a drahé kamení. Než právě proto, že jest tak veliká cena její, nemůžeme ti ji dáti bez zaopatření po tvé smrti; a proto, prvé než ti ji dáme, pýtáme^[44] od tebe věno podle zákonu.“ — Teprva po ukončené věnní smlúvě přivedou mladou nevěstu, celkem už v rouchu svatebním, obyčejně v kožichu a „partě“, z níž nesčíslné pestrobarevné stužky po šíji se vinou, kteráž podá předně všem cizím hostům svou pravici, naposledy přikročí také k mladoženichovi a po ruky podání třikrát se s ním po jizbě zatočí. Potom teprv hosté k stolu sedají a předložené pokrmy pod předsednictvím snoubenců, kteří ale nic nejedí, bez mnohého hluku požívají. Po dokonaném pak krátkém posilnění se všickni společně na prosbu družbovu ubírají do chrámu Páně.

Když pak přijdou do chrámu, usiluje mladá nevěsta, aby si ještě před oddáním na tolik prstů sedla, kolik dítek v manželství míti chce; jestli se jí k tomu času nedostalo, potom když domů přijde, hledí tolika prsty něco dělati. Která ale chce být za několik let v manželství neplodnou, ta před sňatkem na tolik stupňů žebříka neb schodů vystupuje. Při samém pak oltáři hledí opět ženichovi některá na nohu šlápnouti, aby prý v manželství před mužem vždy přednost měla. — Po vykročení z chrámu Páně mladá nevěsta chleb neb koláč, který za ňadry chovala, láme a rozdává družkám ji obklopujícím, a sice nejmilejší napřed, aby se za ní nejskůř^[45] vdala. Načež se všecko hrne do nejbližší hospody, kde se pálenkou a přinešenými koláči častují, a mají-li hudbu s sebou, i tancem asi hodinku se pobaví; nevěsta za celý ten čas ani nejí, ani nepije, ani netancuje. Potom se obě svatební říše na různo rozejdou, tak že nevěsta, družicemi a svaty vyprovoděna, zpět se k rodičům vrací, mladoženich pak se svými hosty domů jde. Tam přišedše, po učiněném obapolném přivítání za nedlouhý čas k dobře opatřeným stolům se usazují, a při veselém zpěvu, žertech, šprýmech a hádankách, někde i při muzice pijí a hodují. Při takovémto svatebním hodu bývají obyčejně tři polévky a více, z nichž hovězí poslední místo zaujímá, tolik asi rozličných omáček, z nichž je nejhlavnější bílá chřenová; pak zelí (kapusta), droby,^[46] několik skopových, telecích, někde i hovězích pečenek, naposledy pak pohanková, krupičná nebo pšenová^[47] kaše. Poslednější bývají milejší proto že se medem osladiti dají, což se při pohankové státi nemůže. — Příchod kaše zvěstuje se třeskem nějakého starého hrnce nebo střepu o dvéře, a tu hned si hosté chystají nějaký penízek pro vyslanstvo kuchařčino, kteréž brzo se objeví, a ukazujíc popálenou ruku, polámané vařečky, rozbité hrnce, mísy a talíře, za náhradu prosí. A tím se i hostina končívá. Hosté, dostavše od svatební mateře několik kousků koláčů a pečenky výsluhy, k svým se ubírají; pak-li je ale muzika, tančí se až hluboko do noci, někde až do bílého dne.

Na druhý den potom vystrojí se mladoženich se svou svatební říší — s družbou, někdy i na koni jedoucím a zástavu třemi červenými jablíčky ozdobenou nesoucím, v čele — pro svou nevěstu. Přijdouce do domu, odevzdají přede vším přinešenou „poctu“, záležející z velikého koláče a pěkného, možná-li červeného kohouta, svatebnímu otci a pak se počnou asi takto přimlouvati: „Buď Pánu Bohu chvála, že jsme předně duchovní věci bez překážky ďábelské a lidské vykonali, a pak, jakž jsme vám byli přislíbili, po potvrzení stavu manželského vaši dceru opět do dalšího opatrování do rukou vašich odevzdali. Nyní už přicházíme, abyste nám ji do rukou pro toho mladoženicha odevzdali, a co Bůh spojil, déle nerozlučovali“ atd. Na to je srdečně přivítavše, prosí, aby na maličkou chvilku vstoupili ještě do sousedního domu, dokud se vše pro nevěstu nepřipraví. Za nedlouho je k připravenému stolu povolají a pak asi tak, jakž jsme to u mladoženicha viděli, hostí. Po skončení hostiny povstane starý svat nevěstin, aby jí přečetl „oldomáš“ nebo naučení, a sice asi takto: „Poníženě prosím všech vespolek, nechť se ještě každý maličko na svém místě uspokojí, abysme věc k dobrému konci přivesti a nevěstu do rukou vašich oddati mohli. Nemůžeme to však učiniti, abysme jí prvé nenapomenuli, jak se v manželství chovati a jak si nových rodičů vážiti má, aby šťastnou byla. Nebo čítáme v písmě sv. o Sáře, dceři Raguelově, že když ji měl vystrojiti z domu svého s mladým Tobiášem, dával jí naučení: kterak a jak by se na cestě spravovati a jak by v domě manžela svého, tchána a tchyně své šetřiti a v poctivosti předcházeti měla; proto až posud se mezi pobožnými křesťany chvalitebný tento obyčej zachovává. A tak, milá dcero a mladá nevěsto —“ a tu počne jí předně široce dalece vykládati, co jest stav manželský a jak by se měla v něm podle přikázaní božích chovati, vypočítávaje všech 10 božích přikázaní, a příklady pobožných manželů a manželek před oči jí staví; potom ukončuje dlouhé své naučení asi takto: „Tak i ty, milá dcero a mladá nevěsto, máš podle přikázaní božích žíti, švekruše (tchyně) a všech domácích poctivostí předcházeti, manžela svého milovati, chceš-li býti zde v manželství šťastnou, a jednou se i dostati na svatbu beránkovu. K čemuž tobě Bůh otec, syn i duch sv. uděliž svého požehnání. Amen.“ Potom se zazpívá svatební nábožná píseň a každý z přítomných hostů nějaký maličký peněžitý dar jí udělí. Pak řekne ještě starý svat: „Nu, už se odebereš se svým manželem a zanecháš rodiče své, kteréž snad často jsi rozhněvala. Proto, abys bez odpuštění a požehnání rodičovského nevycházela z domu tohoto, poklekni si na kolena a odpýtej^[48] napřed od své milé matky, která tě porodila, vychovala a do člověčenství (t. j. stavu manželského) nyní přivedla, potom od otce, pokrevných přátelů, vůbec ode všech, aby ti proviněni tvé odpustili a požehnání udělili.“ Co když ona při vzlykání činí, málokteré oko z přítomných suché zůstane. Načež se buď sám mladoženich (aneb jménem jeho starý svat) rodičům nevěstiným jak za křesťanské vychování a ve všech věcech pocvičení, tak i za přátelské počastování poděkuje a nevěstu svou za ruku pojma, k vozu vede, na němž již všecky věci naloženy jsou. Za ten čas nevěstiny družice, aby povstalý smutek zahnaly, zanotují:

Při počátku strofy této práskne pohonič do koní a vůz s nevěstou, s svatební máteří a jinými ženami při zpěvě a křiku ubíhá, co jen koně stačí. Když svatba do dvora ženichova přijela, neslízá nevěsta dříve s vozu, dokud nebyla dražanům (chase) ji obklopujícím kusy chleba a koláčů rozdala, a dokud ji švekruše a jiné ženy nepřivítaly a aby sestoupila, nevyzvaly. Přede dvéře, jimiž jíti má, metávají obyčejně buď kousky dřeva, metlu neb cos podobného, přes co jestli jen jako srnka přeskakuje, aniž by to byla odstranila, mají to za zlé znamení, že bude totiž lenivá a neopatrná; naopak, odstraní-li nametené jí v cestu věci, má se to za dobré znamení, že bude pilná, opatrná a rozšafná. V jizbě odevzdává nejprv svatební máteř nevěstinu „poctu“, záležející z velkého koláče a ze slepky^[49], pak si nevěsta sedne pod pec, aby prý skůř^[50] přivykla, a potom jí dají dítě, kteréž k ňadrům vine, pak koláčem a penízkem obdařené zpět dává. Zatím přišlé baby ji odvedou do komůrky, kde je pro novomanžely lůžko přichystáno, a posadivše ji k boku ženichovu, počnou ji čepit. Prve však družba po učiněném vinši jí věneček s hlavy vezme a družice venku zazpívají: „Ztratila som venček za muža idúci — a našiel ho družba, už ho nenavráci. — Pán družba, pán družba, pekně ťa ja prosím — vráťže mi muoj venček, veď ho rada nosím.“ Potom jí složí s hlavy partu a počnou vrkoče tak rozpletati, že jeden svatebná máteř a druhý družba rozpletá. Čtveračivé družice obyčejně ten, který družba rozpletati má, velmi uměle pozapletávají, aby se družba déle než svatební máteř při něm zdržel a za svou nešikovnost smíchu utržil. Po vykonaném rozpletení a urovnání vlasů se nevěsta řádně očepí. Při celém tom výkone oba mladí manželé jídají medem potřený koláč, proto prý, aby jako koláč ten okrúhlý nikde konce nemá, i manželství jejich aby také bylo, a jako med na koláči sladký jest, tak i manželství jejich vždy sladké aby bylo. Potom vezme mladoženich nevěstu svou pod páží a vstoupí s ní do jizby, kdež ji domácí podáním ruky jako nového úda vítají, co zatím mladá chasa zpívá: „Moje žlté vlasy, škoda vašej krásy — Už vás musím zakrývať; — Moje milé družky — Už vás musím zabývať^[51].“ Po ukončení pak obřadu toho vezme starý svat nůši, v níž se veliká calta, tvaroh, ořechy, trnky^[52] a jablka, jakož i dary pro všechny údy nové rodiny, a sice pro mužské po bílé košili, pro ženské po rukávcích a čepce pro vdané nacházejí, a začne asi takto: „Jako moudrý Syrach mluví, že moudrá hospodyně nespí a nedříme, ale přede na čeládku svou: tak i tato nevěsta nespala, ale předla a pracovala, aby rodiče své oděti mohla, čehož patrným důkazem jsou tyto dary, které vám — a tu je všecky zejmena jmenuje — podává, prosíc vás, abyste to nejen vděčně přijali, ale i v dobrém zdraví zedrali a s ní na jiné pracovali.“ Naposledy rozkrojí přinešenou caltu na tolik kusů kolik je hostů, a každému podává; podobně i ostatní věci. Potom k večeru se přistrojí večeře při níž mladomanželé zavrch^[53] stolu seděti a z jednoho talíře jísti musí, proto že již nejsou dva, ale jeden. Obyčejně však mladá nevěsta, smutná jsouc, při stole málo jídá; tím více jí ale v kuchyni, kde ji nikdo nevidí a kde jí kuchařky nejlepší kousky byly odložily, za něž potom všecky mísy a talíře umyti, stoly a jiné nářadí utříti, síň a jizbu, ba i dvůr umesti musí. Což učiní-li tak za včasu ráno, že ji nikdo z domácích nezpozoroval, mají to za velmi dobré znamení; naopak se kormoutí. Je-li muzika v domě, po večeři se počne tanec a to tím pořádkem, že se mladá nevěsta předně se svým ženichem, pak s družby a naposledy pořádkem se všemi — i s babami — několikkrát zatočí, načež se tančí s tou, kterou kdo pochytí, a to někdy až do bílého dne. Novomanželé však nikdy déle netančí než do půl noci, o kterém čase je na komůrku vyprovodí, neboť musí nevěsta časně ráno vstáti, aby čekající na ni práci pořídila.

Na třetí den konečně se po snídaní svatební říše rozchází, avšak ne prve, dokud řečníkem svým za přijaté dary nebyla učinila slušné poděkování, které asi takto vypadá: „Vědouce, že nevděčnost ani lidem, ani Bohu líbiti se nemůže, protož i my, ubírajíce se už z vůle boží od vás, nechceme, abychom v té nevděčnosti nalezeni byli. A tak tedy děkujeme nejprvé Pánubohu všemohoucímu, že nás chránil od všelikého neštěstí, potom též i vám za dary vaše, kteréž jste před nás předložiti ráčili, vinšujíce při tom, aby dobrotivý Bůh vám stokráte na místo toho nahradil všech dobrých věcí; špižírny pak, kteréž jste pro nás vyprázdnili, abyste mohli hojně a bohatě opět naplniti a po tomto marném životě věčný v nebesích dosáhnouti. Amen.“ A nyní nastane obyčejné v domě ticho a domácí život obvyklým opět počne pohybovat se ruchem.