ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[82]

Bylo to za blahoslavené paměti Kakoň krále, když v jedné dědině chudá žena, které bylo devadesát šest let, dítě porodila, tak silné a velké, že podobného mu nikdo neviděl. — Sousedé, kde který, chodili na podívanou, ba i do okolních vesnic se ta zvěst roznesla a lidé přicházeli podívati se na to divotvorné dítě. Nebylo pamětníka, by která z žen takové dítě byla kdy porodila. —

„No moja stará, vieš čo?“ řekl uradovaný otec, „ty toho chlapca musíš za děvať rokou nadájať,^[83] lebo muož byť, že dač hodnýho z něho vyrastie.“ — „Nože no, keď len tak chceš, nachže ti budě,“ odpověděla žena a při tom zůstalo. Matka chlapce kojila a chlapec ode dne ke dnu se měnil, že se rodiče nevěděli od divu kde podieť. Po třech letech dovedla ho matka do hory (lesa) k jedné smrčině, či by s to byl vytrhnouti ji; ale nemohl. Odvedla ho domů a poznovu tři roky kojila. V šestém roku zase ho do hory zavedla; to už menší smrčiny vytrhoval jako konopí, ale duby a buky nevládl. „Ej mamo, mamo,“ pravil mateři, „vy stě ma dobře vydojčili, ale sa eště bojím, že by mi to trhania bukou poškodilo. Keby stě vy mňa chceli eště za jednie tri zimy nadájať?“ —

„I keď tak chceš, veď ja to eště urobím,“ slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a největší buky i s kořáním vytrhoval a vrchem dolů obracel. — Nazvali ho Valibuk.

V sedmnáctém roku nemohl Valibuk doma již vydržeti. Neměli rodiče pro něho ani dosti práce, ani stravy. I řekl jim jednoho dne: „Počúvajtěže,^[84] milí rodičia! To znáte dobre, kdo za pecom sedá, že o ničom rozprávať nězná; to by mi k poctivosti něslúžilo, keby ja kus sveta něskúsil. Prosím vás, prepusťtě ma na rok lebo dva, rád by som sa naučiť, ako ľudie na svetě žijú. Něbojtě sa, že na vás zabudněm,^[85] ale vás vo vašej starosti chcem statočně opatriť.“ — Přistali na to i rodiče, v ničem mu překážeti nechtíce.

„Nuž lenže choď sbohom,“ řekl otec, „my ťa vďačně prepúšťame, len, synok, všadě opatrný buď a nikdy ľuďom něubližuj.“ —

Valibuk rozloučil se s svými rodiči, odešel a ještě v tu noc do jedné na pustatině vybudované krčmy dorazil. Seděli tam dva pocestní za stolem. — Valibuk přisedl k nim.

„Dobrí ľudie, zkadě stě?“ zeptal se jich Valibuk.

„Zkaděkoľvek,“ odpověděli pocestní.

„A akýhože stě remesla?“

„Ja som Skalymej,“ odpověděl jeden z nich, „keď mlynský kameň do ruky chytím, stisněm ho tak, že z něho mlieko těčie.“

„A ja,“ povídal druhý pocestný, „ja som Železomej, akuokoľvek hrubuo železo ulapím, všetko dovedna^[86] smiesim.“ — „Nuž a ty, akýhože si remesla?"

„Ja som Valibuk; ja najdriečnějšiu horu^[87] tak vytrhám ako najtěnšie konope,“ řekl Valibuk, a obrátě se k pocestným, dodal: „A keď je tak, bračekouci, buďme dobrí priatělia. Ja chcem s vami chlieb jesť.“ „No veru dobre budě,“ odpověděl Skalymej i Železomej, „i my chceme s těbou chlieb jesť, ani ťa něopustíme.“ — Podali si ruce a věrnost si vespolek slíbili. —

Za rána vybrali se všickni tři do cesty. Nešli dlouho, an se potkali v bahnitém, velmi strmém závoze s vozmi. Gazdové^[88] okolo svých vozů naříkali, nemohše jimi z místa pohnouti.

„Čože vám?“ ptá se jich Valibuk.

„I něvoľa ho metala!“ pravil jeden, „železo vezieme a tu sme do hliny zaviazli. Všetkých osematricať koní sme zapriahli k jednemu, a tu s mesta rušiť^[89] němuožeme. Veď toto človek něslýchal!“ — „Nože no,“ řekl jim Valibuk, „lenže sa nětráptě; ale by sme vás vyslobodili, keby stě nám dali toľko železa, čo jeden z nás odněsie.“ — Gazdové přivolili.

„Len si nabertě všetci traja, koľko odněsietě, ale nám z tej hliny pomáhajtě, lebo tu odkapať^[90] musíme“ — pravili.

„No, len vypriahnitě statky,“^[91] kázal jim Valibuk. Poslechli. Tu — na velký div začal Valibuk těžké vozy do náručí bráti a jeden po druhém na sucho vynášeti.

„I bystudadě, čože to budě!“ vzkříkli gazdové a s otevřenými ústy na Valibuka hleděli. Ani svým očím nevěřili, vidouce, že Valibuk všecky vozy i s nákladem povynosil.

„Vykonali sme prácu, teraz nám plácu,“ řekl Valibuk, „ako stě sľúbili, tak dajtě!“ a hned začal pořádkem s jednoho vozu po druhém železo sbírat, až je dopusta^[92] sebral. — Gazdové začali naříkati. „No mně to všetko eště málo,“ řekl jim Valibuk, „ale už i na tomto pristaněm, ale čo týmto dvom dátě, ako stě vraveli, o to sa startě.“ — Gazdům vyvstával studený pot na čela při těchto slovích. — Skalymej vystřel ruce, chtě vozy i koně i lidi pobrat, ale Valibuk mu to zabránil řka: „Daj pokoj; prestaňme na tomto želiezku!“ Gazdové rádi, že alespoň koně a vozy jim nechati chtějí, nemeškajíce zapřáhli a rychle pryč odjeli. —

„Chlapci,“ prohlásil se Železomej po jejich odjezdu, „vietě čo? — Ja z tohoto želiezka namiesim troje cepou a puojděme na mlatbu.“

„Naozaj,^[93] to ažda dobre budě!“ přisvědčil Valibuk, a sednuv si podle Skalymeje na kládu, přihlížel na práci Železomeje. — Ten začal železo lámati, mísiti, až bylo měkké jako těsto, potom šúľkal z něho cepy a hole, svázal je, a netrvalo to dlouho, byly cepy hotovy. Ty tři cepy vážily dvě stě sedmadevadesát centů. — Potom sebrali se a šli k jednomu pánovi. Ten měl veliké stohy pšenice, a nemohl nikde mlatců dostati. Oznámili se mu tedy, a že jestli by jim ty stohy vymlátiti nedal.

„Keby vás aspoň sto bolo, by vám dal tie stohy načať, ale trom moje stohy pobabriť^[94] nědám," řekl jim pán.

Ej paně, čože by stě mali tak rozprávať; keď vám ich do večera zajtrajšieho něvymlátime, robtě, čo chcetě, s nami. Trebárs nám o hrdlá puojdě, my sa podvoľujeme, len nám robotu dajtě!“ ozval se Valibuk.

„Nuž, a z ktorýhože^[95] chcetě mlátiť?“ zeptal se pán.

„Kdože vás vie,“^[96] řekl mu Železomej, „my sme eště nikdy z dielu němlátili, ale ak nám za ustávanie^[97] to dátě, čo si sami odněsieme, na to pristaněme, a hoc nás vezmetě i na písmo.“^[98]

Pán milerád jim písmo dal, myslelť, že ani patnáct kil^[99] mu neodnesou. — Milí chlapi tedy, sotva se rozbřesklo, vzali cepy a začali mlátit. Nebrali po jednom snopu, ale mlátili do celého stohu takovou silou, že za nedlouhý čas celý stoh na prach zdrobili. Tak šli od stohu k stohu; kouřilo se okolo nich jako z mile.^[100]

„Chlapci,“ pravil Valibuk, když byli hotovi s mlatbou, „lopaty němáme, vydúchajme tie plevy!“ — Dúchali chlapci, až se mrvenina široko daleko zanášela; čisté zrno pak zůstávalo na zemi.

Když pán k tomu přišel, hněval se, že mu slámu rozfoukali, ale mu Skalymej pravil: „Čože mátě ľutovať, nětreba vám ju na role voziť; zo slamy němáte nič, ale z pšenici, len hotujtě diely.“ —

„Dávno sa tie hotovie; ale vy němátě vriec^[101] na vašu čiastku.“

„Ej veď nám ažda požičiatě?^[102] My vám ich statočně prinavrátime“ — ozvali se chlapci.

„Ja na puožičky nědám nič“ — řekl pán.

„Tak tedy to zrno si len do vašej sypárni posnášame?“

„Nože, lenže si složtě,“ pravil jim pán.

Chlapci šli a všecku tu vymlácenou pšenici do jedné velké sýpky posypali. Potom pozavírali dobře okna i dvéře, a když měli všecko přihotoveno, Skalymej objal sýpku, vyložil si ji na plece, pánovi řekli: „Dobre sa majtě!“ a ti tam — odešli.

Pán se tomu náramně podivil, ještě více ho to ale mrzelo. „Ej,“ zvolá po chvíli, „vypusťte toho bujáka^[103] za nimi, nach ich roztrká!“ —

Kravař vypustil býka a ten prosto za nimi se pustil. —

„Obzritě sa tam, čo to za nami dupajčí?“ pravil Skalymej chlapcům. —

„Vera to,“ odpověděl mu Železomej ohlídnuv se, „toho velkého bujáka za nami pustili.“ —

„No, nič to preto, len vy choďtě!“ kázal jim Valibuk, chytil cep, a když býk k němu doběhl, tak ho po hlavě udeřil, že hned nosem do země zaryl. Potom vzal ho za nohy zadní, přehodil přes plece a šli dále. —

„Ej,“ zvolá po chvíli Železomej, „bračekouci, nahajme my to všetko tu, lebo hľa, už dvoch divých bravou za nami pustili!“ — Než Valibuk kázal opět chlapcům, aby šli napřed, on sám bravů dočekal, cepem zabil, zabité přes plece přehodil a teprv šli dále. —

Po chvíli praví zase Železomej: „Ej, ale už s vozom o štyroch paripách^[104] idú pre nás!“ Sotva to dopověděl, už jim byl vůz v patách; tu se ale Skalymej rychle obrátil a sýpku na vůz hodil, div že se to všecko nezlámalo. — Valibuk rozprášil lidi cepem a Železomej chytil obodze.^[105] Bujáka a bravy naložili také na vůz a pomalu pohýnali dálej k domovu. Doma si to na tři částky rozdělili; Valibuk dal svou část rodičům.

Po této práci šli hledati druhou, a poznovu se vybrali do jednoho velkého města. Dle obyčeje ptali se jednoho měšťana, cože tam nového.

„Ach, bodaj by lepšuo bolo slýchať,“ odpověděl jim měšťan, „naše mesto je vo velkom smútku, ale največší zármutok má náš tu obydlený kráľ. Tieto dni jeho tri dcéry skapaly. Chodily sa každý děň na jedno mesto kúpať, a ztadě kdo vie, kde sa poděly. Povedajú ľudie, že im jedna ježibaba krásu záviděla, a preto ich zakliala, aby sa prepadly, a že skutočně traja drakovia preč ich odviedli. To nik něvie, kdě sa poděly, lenže ich všetky tri do jednej diery pod zem utiahli. Náš kráľ něvie od žiaľu, čo má robiť. Celuo mesto dal čiernym súknom zastreť a sľubuje, že kdokoľvek tie tri dcéry vynajdě a vyslobodí, tomu ktorúkoľvek za ženu dá, i pol kráľoustva.“ — „To je pre nás, puďme ku kráľovi!“ zvolal Valibuk, jak to zaslechl. — Šli. —

„Najjasnější kráľu,“ promluvil Valibuk, když vstoupili před krále, „my sme ľudie cudzí, ale sme vás vo vašom zármutku prišli poľutovať. Vy stě, ako nám ľudie rozpráveli, tri dcéry utratili, ale my vám ich oslobodíme, keď budětě vo vašom kráľouskom slove stáť a potom nám ich za ženy dátě. Pustíme sa za nimi, hoc nás i život stáť budě. Kreme toho žiadame, dajtě nám jeden povraz na tri tisíce siah ukrútiť, aby sme do akejkoľvek hlbočiny sa spustiť mohli. Potom nám dajtě prihotoviť dvanásť kíl kaši,^[106] dvanásť pecí chleba^[107] a dvanásť volou.“ —

„Všetko, čo žiadatě, vám sporiadať dám,“ řekl jim král, „a moje milé děti si za ženy pobertě; len mi ich vysloboďtě.“

I kázal král, aby se všecko přichystalo, jak si to chlapci přáli, a když vše přihotoveno měli, naložili to na sebe, voly před sebou hnali, a tak se ubírali do hlubokých lesů. — Dlouho chodili po těch lesích, až jednou přišli na jednu louku. „Tu zastaněme,“ pravil Valibuk, „v týchto horách sa poobzeráme, či tu dákej diery nieto ta dolu do druhýho sveta!“ Ostatní přistali.

Valibuk a Železomej šli díru hledat a Skalymej měl večeři strojiti. Nakladl ohně, postavil do kotle kaši, zabil vola a přihotoveného začal opekat. — Jak tu samotný u ohně sedí, kaše se dovářela, vůl se dopékal, zaskučí nad ním na vysoké jedli Loktibrada:^[108] „Varíš kašu, varíš, ale jej něbuděš jesť!“ —

„Ej ozaj^[109] ju něbuděm, nach len prídě Valibuk,“ praví Skalymej.

„Valibuka ti nieto doma, a těbe ju horúcu dopusta zjem“ — zaskuhrala Loktibrada, skočila se stromu, Skalymeje převalila na nátoň, kaši mu do drobtu snědla a vola odnesla.

Sotva se Skalymej Loktibrady zbyl, už Valibuk s vršku volal: „Či navarils kaši a vola upiekols?“ — „Ej horká^[110] upiekol; ale čože — jedna Loktibrada mi ju zedla a vola odniesla,“ žaloval Skalymej a chlapcům vypravoval, co se mu přihodilo. —

„No, veď si ty za chlapa! Či si jej něveděl oči vypiecť? — My celý děň hľadáme, a ty, naničhodník, dáš dajakej potvore všetko pohltať,“ zlobil se Valibuk.

Druhý den zůstal Železomej, by kaši vařil, a Skalymej s Valibukem šli díru hledat. Okolo večera se vrátili. „Či si kaši navaril?“ volal zdaleka již Valibuk. —

„Ej veď som navaril, ale Loktibrada mi ju zedla dopusta!“ — odpověděl smutně Železomej. — „No, už stě vy len pľuháci,“ rozhněval se Valibuk, „choďtěže vy už hľadať, zostanem pri vatre^[111] ja.“ Třetí den šli Železomej s Skalymejem díru hledat a Valibuk zůstal, by vařil večeři. — Natahal si buků, nakladl hranici a rozdělal oheň; potom nasypal do kotle kaši, vtáhl vola na rožeň a začal péci. Mezitím udělal klepec a postavil ho k dopékajícímu se volu. Vtom se ukáže na jedli Loktibrada.

„Varíš kašu, varíš, ale ju něbudeš jesť!“ — zaskučela. „Ej ozaj ju něbuděm, nach len prídu chlapci s cepami. Puď len dolu, puď s toho buka! Čo si, kdo si?“ — Loktibrada mžikem dolů se spustila, chtíc vola uchytit, ale klepec ji zaklopil. — „Aha, tu si!“ zasmál se Valibuk, „no veď ja těbe za kašu zaplatím.“ — I vzal svůj cep a Loktibradu v tom klepci bil, co mu síla stačila.

„Jaj,“ naříkala Loktibrada, „len ma už něbi, dám ti zlata a bohatstva, koľko chceš!“ —

„Nětreba mně nič, mám ja všetkýho dosť; teraz tu buděš, kým moji chlapci něprídu.“ — Mezitím Skalymej i Železomej přišli.

„Nuž, akože je?“ ptali se Valibuka.

„Nuž, akože by bolo, dobre; tu je kaša, tamto pečeňa a hentam Loktibrada,“ řekl jim Valibuk vesele. „Len puďtě, zajedzme si, a potom sa jej eště dač spýtame.“ — Sedli do trávy a jedli, po jídle z trávy povstávali a Valibuk se ozval: „Chlapci, teraz sa spýtame Loktibrady, kdě tá diera do pekla, a dotedy vo troje mlátiť buděme, kým nám jej něukáže.“ —

Pobrali cepy, šli ku klepci a tak do Loktibrady mlátili, že by byla musela hned duši vypustiti, kdyby jakou byla měla. —

„Jaj, už ma len toľko něbitě, už vám poviem, i kdě tá diera, čo ju hľadátě, a ukážem vám ju tam pod jednou velikou skalou!“ — prosila Loktibrada. „No dobre,“ pravil Valibuk, „len ju chlapci na ten povraz zaviažtě, a ak něbudě prauda, tam ju rozmlátime na kolomaž.“

Sebrali se a všickni tři k té skále šli. Skalymej se na ni obořil a kruch za kruchom z ní odlamoval, až se jim poštěstilo díru odkrýti. „Ale kdože puojdě dnu?“

„Ja puojděm!“ ozval se Železomej. — Sotva ho ale na dvě stě sáhů spustili, už potrhoval provazem, aby ho vytáhli. Po něm spustil se Skalymej, ale také nepřišel dále než do polovice.

„No, keď je tak, poručeno Pánubohu,“ řekl Valibuk, „len od diery něodchádzajtě, tu stojtě, ani mi povraz skorej hore něvyťahujtě, kým tri razy ním tuho^[112] nězatriasem, A teraz spúšťajtě!“ — Když byl v polovici, zarazil ho smrad a ten byl horší a horší, potom ho i pálilo, čím dále dolů tím více, až po velikých mukách na dno se dostal. — Ohlíží se kolem sebe v tom podzemním světě — všade pusto, tma a palčivost neslýchaná. Dlouho se rozhlížel, až naostatek maličké světýlko daleko před sebou blyštěti se viděl. Za drahný čas proti tomu světýlku šel, a vždy se mu maličké ukazovalo, až tu konečně dojde a před sebou jeden utěšený od zlata a drahého kamení třpytící se zámek vidí. Bez odkladu vešel dovnitř a tu v světnici viděl samotnú nejstarší královskou dceř.

Kněžna se ulekla, vidouc člověka; avšak se mu přece jen hned mile přihovořila: „Ach, čože tu robíš, čo tu hľadáš, muoj drahý priatěľko?“ —

„Těba, krásna kňažna,“ řekl Valibuk, „bez meškania poď so mnou.“

„Nie,“ odpoví kněžna, „aby ja s těbou šla, ale ty ztaděto odísť musíš; lebo aknáhle muoj muž, drak so šesť hlavami, domou prídě, hněď tvojmu životu koniec budě.“

„Toho sa ja něľakám“ — odřekl jí Valibuk. Vtom strhl se hluk, drak se domů vracel — a svůj budzogan^[113] třicet centů těžký hodil napřed, aby mu ho nebylo třeba nositi. Tu strachem zaujatá kněžna prosila Valibuka: „Ach muoj drahý priatěľ, poď skoro do tejto tmavej komory, lebo muoj muž hněď domou prídě a v okamžení ťa zožerie.“

„Zožerie, nězožerie,“ odpověděl Valibuk, na její prosbu ale byl přece volen jíti, dříve ale zdvihl budzogan a na třicet mil cesty draku vstříc ho opět hodil. — Drak si ho zdvihl a mrmlaje domů si ho nesl. Rozjeděn do světnice vstoupil a všecky kouty prohlídna zařval: „Fi, človečina smrdí!“

„Ach,“ praví kněžna, „kděže by sa ti tu vzala. Veď ty vieš, že tu nikdy človek něbol ani něbudě.“

„Fi, fi, človečina smrdí! — Sem s ním, kdekoľvek je, lebo keď nie, ja tento plameň něuhasím, len keď těba zožrem!“ — zařval poznovu a plamen mu z úst sršel. „Ach drahý mužu,“ prosila kněžna, „buď milostivý muojmu bratovi, ktorý ma prišol navštíviť.“

„Dobre,“ zabručel drak, „odpustím tvojmu bratovi, len nach sem prídě a so mnou si zaje!“ — V tom okamžení vkročil do světnice Valibuk a drakovi se poklonil. „Či si to ty,“ ptá se ho drak, „čo muoj budzogáň nazpak hodil?“

„Ja!“ odpověděl Valibuk.

K olovrantu^[114] donesl drak olověný chléb a dřevěný nůž, i pobízel Valibuka, aby si ukrojil a zajedl, že potom půjdou svoje síly zkusit.

„Ja tvoj chlieb jesť něbuděm, ale preto ti moju silu ukážem!“ řekl Valibuk. Zatím mu kněžna od svého jídla dala a on si chutně zajedl. Potom vybrali se do boje, na humno, které olovem zalité bylo.

„Švagre, ulap ma a vraz ma, koľko vládzeš, do toho olova!“ — Valibuk se nedal ponoukat, chytil draka a po pas do olova ho vrazil. Drak z olova vyskočil a vrazil Valibuka doň výše pasu. Valibuk z olova vyskočil a vrazil doň draka až po hlavy. Potom uchopil cep a všech šest hlav mu roztřískal.

Potom odešel ke kněžně do světnice a pravil jí: „Krásna kňažna, urob so mnou, čo chceš, tvoj muž od mojich rúk umrel.“

„Ach drahý víťaz, požehnané sú tvoje kroky! Ja sa ti něviem čím odmeniť, že si ma oslobodil!“ — I skočila k němu, líbala ho i objímala radostí. „No,“ řekl Valibuk — „buď nahotove, pokiaľ sa vrátim, lebo ja i tvoje sestry chcem vyslobodiť a odprevadiť vás k vášmu drahýmu otcovi.“ — Řka to, odešel. — Přišel k druhému, ještě krásnějšímu zámku a tu zase rovno do světnice vešel. Seděla tam prostřední dceř královská, všecka ztrápená. Jak viděla člověka, ožila radostí, ale srdce ji zabolelo, když pomyslila, co se bude s ním díti. — „Ach milý človeče, kohože tu hľadáš?“ ptala se ho. „Těba, pekná kňažná,“ odpověděl Valibuk.

„Ach utěkajže, muoj drahý, z tohoto mesta, tu nič něnabuděš. Ak sa muoj muž, drak s děviatima hlavami, vráti a tu ťa dostihně, naraz ťa zožerie.“

Vtom povstal hřmot náramný; drak hodil si domů budzogan šedesáte centů těžký, aby se nemusel s ním nésti. Valibuk vyběhl před práh, budzogan zdvihl a na šedesáte mil hodil ho nazpět.

Drak vida, že se mu budzogan vrátil, zabručel a domů si ho nesl. Kněžna zatím Valibuka do komory schovala. Jak vkročil drak do světnice, hněvem rozpálen, prohlížel všecky kouty, plamen mu z úst sršel, i zařval: „Fuj, človečina, fuj!“

„Ach milý mužu, kděže by sa ti tu vzala, veď to vieš, že tu nikda človek něbol ani něbudě,“ odpověděla kněžna.

Ale drak fučel po světnici a poznovu zařval: „Fuj, človečina, fuj! Či ho vydáš, či něvydáš? Keď nie, najprú těba, potom toho zožeriem!“ — Tu se vrhla přestrašená kněžna před ním na kolena a prosila: „Prijmi ma na milosť i mojho brata, ktorý ma prišol navštíviť!“

„Na milosť vás beriem,“ odpověděl drak, „nach len tvoj brat sem prídě, ja sa po priatěľsky s ním poshovárať chcem.“

Valibuk přišel, vítali se, a jeden druhého okem přeměřil od hlavy do paty.

„Švagre, či si ty to ten víťaz, čo muoj budzogáň nazpak hodil?“ — ptal se drak.

„Ja som!“ odpověděl Valibuk.

„Nože no, zajedzme si, po večeri puojděme naše sily skúsiť.“ — K večeři přinesl drak železný chléb a olověný nůž. „Zajedz si, švagre, a posilni — so mnou robotu budeš mať,“ pobízel drak. — „Ja som dosť mocný, ani mi mocnějším byť netreba. Ale ak ty potrebuješ, najedz sa,“ odpověděl mu smělý šuhaj.

Drak jedl, až mu jiskry od zubů pršely; Valibukovi dala kněžna jíst.

„Nuž poďme už na priestor^[115] a skúsme, kdo je mocnější!“ řekl drak, když se byl najedl.

Vyšli na humno, které bylo železem zapuštěné. „Ulap ma ty najprú, lebo ak ťa ja skorej^[116] ulapím, hádam, že něbuděš mať viac času mňa ulapiť,“ — řekl drak.

„Ej, keď si tak trúfaš, len ťa za to něulapím. Tu som, chyť ma ty najprú, muoj život ti je na vuoľu“ — odpověděl mu Valibuk.

Vtom drak opáše Valibuka a mrští jím do železa po samé paží. — Valibuk ale tak hbitě ze železa vyskočil, že polovici humna s sebou vytrhl. — Tu drakovi srdce odpadlo. „Nuž veď ažda dosť budě, mohli sme si pokoj dať,“ pravil.

„Pokoj,“ zvolal Valibuk rozhněván, „ozaj pokoj, len skorej vám, paně švagre, musím ukázať, ako sa koly do stromou zabíjajú!“ Vtom ulapiv draka, tak silně ho do země zarazil, že se jen na hlavách zastavil. „Nože, poď von!“ volal naň, ale drak se pohnouti nemohl. I chytil Valibuk cep a všechny hlavy drakovi roztřepal na prach. Potom vrátil se ku kněžně: „Milá kňažna,“ pravil jí, „ty si od tvojho muža oslobodzená, teraz ale, pokiaľ sa něvrátim a tvoju sestru oslobodím, do cesty sa hotuj, potom vás k vášmu otcovi zavediem.“ — Kněžna mu děkovala, a on bez meškání k třetímu zámku se ubíral. — Ten byl nejkrásnější, všecko se od zlata třpytilo, takže nemohl oči na něm dost napásti. — Světnice byla ale nejkrásnější. Kněžna smutně se po ní procházela. Jak Valibuka spatřila, div že nepadla od radosti a žalu.

„Ach človeče,“ zvolala, „načože si ty sem prišol? Utěkaj, ak len muožeš, muoj muž, drak s dvanásť hlavami, hněď sa vráti a zožerie ťa!“ — Tak ho s pláčem napomínala, neboť jí bylo mladého líto. Ale Valibuk jí řekl: „Eh kňažna, lenže sa nětráp, veď sa ja tvojho muža něľakám!“ — Vtom se zem zatřásla; drakův budzogan před zámkem dopadl. Prudce letěl, neboť ho drak na sto mil daleko zalúčil.^[117] — Valibuk vyskočil ven, budzogan zdvihl, po dvakrát jím nad hlavou zvrtnul (zatočil), potom ho na dvě stě mil daleko hodil. Tak v povětří zahučel, jako nejhroznější bouře když se žene. —

Drak se musel zpátky pro budzogan vrátit; proklínaje hodil si ho na plece a rozjeděn domů pospíchal. Všecek rozsršen vstoupil do světnice. Kněžna Valibuka ukryla, ale drak ho hned zapáchl. „Fuj, človečina, fuj!“ zařval jako vůl a na ženu se obořil. „Koho tu máš, vyvadluj^[118] ho, síce ťa prehltněm!“ Kněžna div neomdlela. —

„Čože mám robiť, už ti len praudu poviem, prišol ma muoj brat navštíviť. Ach, ale ťa prosím, ukroť svoj hněu a něublíž mu“ — pravila mu kněžna. „Dobre, tvoj brat je muoj švagor. Len ho priveď sem, chcem si s ním povečerať!“ — Valibuk přišel. „Vítaj, švagre“ — pravil mu drak hromovým hlasem, „či si ty to, čo si mi muoj budzogáň zahodil, že som sa za ním musel vracať a na pleci ho vláčiť domou?“

„Ja som!“ řekl Valibuk.

„Ty si chlap!“ řekl drak, „počul som i od Loktibrady o tebe, že ma prídeš navštíviť. Sem tvoju pravú ruku, nach ťa statočne privítam.“ — Stiskli si ruce; Valibukovi krev zpod nehtů vystříkla, ale drak měl kosti v prstech rozmačkané. Zapištěl bolestí. „Ej,“ povídá, „či to dakdo slýchal, že si ty taký chlap! Ale si len zavečerajme, potom sa opáčime, kdo sme, čo sme. Lebo by to len velká potupa bola, keby tvoja jedna hlava nad mojimi dvanástimi panovať mala!“ — Přinesl drak ocelový chléb a mosazný nůž a pobízel Valibuka, aby jedl.

„Něpotrebujem sa oceľovať,“ řekl mu Valibuk, „mňa mať moja za děvať rokou naveky oceľovala a Boh ma zahartoval^[119] — na tom prestaněm. — Ale po tvojich prstoch poznávam, že si sa ty eště dosť nězahartoval, no tedy sa len naoceľuj!“ — V draku kypělo jako v kotli. Opatrná kněžna viděla, co se děje, i donesla Valibukovi od svého jídla a prsten mu dala, který mu síly za sto chlapů přidal. Valibuk jí poděkoval, občerstvil se a potom šli s drakem na prostranné humno. Na ocelovém humně doboha se hotovili. — Drak začal dvanácti chvosty^[120] okolo sebe šibati, pukati, svíjeti se, řval a plameny šlehal z úst; kam stoupil, všecko pod ním praštělo, a jak zařval, všecko se třáslo.

„Hoj čože,“ začal se najednou zdúvať,^[121] „či ja mám s takou muchou bojovať, hanba a večná pokuta mi budě, že sa s tebou babrím.^[122] Ale nič to preto — vdýchni tvoju dušu, komu chceš, lebo keď ťa raz ulapím, viac nědýchněš.“ „A ty, Harfa“ — (Harfa byl jeho kůň, s dvanácti křídly, na kterém se nosíval) — „něhraj, a ty, ptáku, něspievaj, pokiaľ ho zo sveta nězněsiem!“ — Po těch slovech uchytil Valibuka, mrštil jím, až se po pas do ocele zaryl. — Valibuk ale hbitě vyskočil, popadl draka a tak prudce ho do tvrdého ocele vrazil, jako skálu do vody, že se mu hned dvě hlavy otřásly a zemdlely. — Valibuk skočil, chytil cep a ostatní hlavy mu posrážel jako jablka. — Potom si chvilku oddechl. — Křídlatý kůň zmizel a pták odletěl. — Valibuk se vrátil ku kněžně do zámku.

„Krásna kňažna,“ oznamoval jí radostně, „už som moju prácu dokonal. I těba i tvoje sestry som od vašich pekelníkou šťastlive oslobodil. Teraz k vášmu otcovi vás odvediem, ale najprú, čo sa ti páči, so sebou pober!“

„Velký Boh ťa požehnaj!“ odpověděla kněžna. „Ja na tvoju lásku nikdy nězabudněm. Ja nielen něktorie veci, ale celý zámok so všetkými poklady ľahko odněsiem. Mám jeden prútik, keď tým na zámočnú bránu uděrím, celý zámok sa na zlaté jablko obráti.“ —

Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli, kněžna bránu zavřela, uhodila na ni proutkem, a zámek proměnil se v zlaté jablko, které si kněžna schovala. — Šli k druhé sestře, a i ta měla proutek, kterým si svůj zámek v zlaté jablko proměnila. — Tak i třetí. Potom, když už všechny svoje zámky při sobě měly, vedl je Valibuk k onomu otvoru, kudy byl dolů přišel. — Potom je připravil a jednu po druhé vytáhli chlapci nahoru; nejmladší, od které měl Valibuk prsten na prstě, naposled. — Přišla řada na něho; ale on byl šuhaj opatrný, myslel si, aby ho od polovic dolů nespustili; přivázal místo sebe velký kámen na provaz, aby zkusil, zdali jsou poctiví. —

„No,“ povídají si ti nahoře, „to už je Valibuk taký ťažký!“ Jak byl asi v polovici, tu náhle provaz přeřezali a kámen s velkým hřmotem dolů spadl a na drobné kousky se roztřískal. „No hľa, tak by som ja bol pochodil!“ — řekl si Valibuk, když to viděl. — Rozžalen chodil v podzemním světě sám a bloudil tam po celých sedm roků. — Jak se tam potuloval, pozoroval, že na jedné skále každý rok jakýs veliký pták vejce snáší, ale že ani jediné mladé vychovati nemůže. Vždy mu je cosi sežralo. Ten pták bol Kmochta pták, a co mu mláďata žral, byl veličizný had. Když to Valibuk vyzkoumal, na hada lašoval,^[123] a jak chtěl zase do hnízda lézti, zabil ho. —

Za krátký čas přiletěl Kmochta pták a velice se zaradoval, vida tam mládě živé; myslel, že zase zhynulo. Tu spatřil Valibuka.

„Ach dobrý človeče, azda si to ty moje mladé od smrti zachoval? Veru ti všetko dám, čo si len zažiadaš!“ — řekl mu pták.

„Veru ja,“ pravil mu Valibuk, „tam toho hada zabil. Ale ťa prosím, len ma z tohoto podzemského sveta oslobodz!“

„No dobre, i to sa ti muože stať,“ řekl mu na to pták, „len nasoľ sto volou a prihotuj sto sudou vody, keď buděm hore s tebou letieť a z pysku mi plameň budě blčať, tak mi vždy cent mesa a okov vody podaj.“

Valibuk s radostí sto volů zabil, nasolil, i vodu přihotovil, a když bylo vše přihotoveno, na ptáka se vším vysedl. — Letěli dlouho, dlouho, a když ptákovi plamen z úst šlehal, vždy mu hodil cent masa a okov vody mu podal. Než maso již došlo, konec cesty nebyli a pták měl hlad. — Tu si Valibuk rychle kus masa z nohy odřezal a ptákovi hodil. — Potom hned na boží světlo šťastně se dostali.

„Ej,“ povídá Kmochta pták, když s něho Valibuk slezl, „či to bolo dobré meso, čo si mi naostatok hodil!“

„Veru,“ usmál se Valibuk, „to bolo z mojej nohy, lebo mi už došlo.“

„No,“ řekl mu pták, „veď ja ti to zahojím, len či smo šťastně vyšli.“ — I dal mu na nohu lístek jakýs, a hned se mu rána zahojila a maso narostlo. —

Valibuk se ptákovi pěkně poděkoval a šel do královského města. Celé město bylo červeným suknem pokryto! —

„Čože tu za novina?“ ptal se jednoho měšťana. „Veru velmi dobrá; tri kráľouské dcéry sa našly a najmladšia sa dněs za jedného, čo ich oslobodil, vydáva“ — odpověděl měšťan. — Tu chvátal Valibuk rychle do královské paloty,^[124] kde se hostina strojila. Kněžna prikázala, aby každého, byť i žebrák byl, vpustili, a co žádá, aby mu dali. — Valibuk vejda do pitvora,^[125] prosil o pohár vína. Kněžna hned kázala červeného vína do svého poháru nalíti a jemu podati. Valibuk do polovice vypil a vpustiv do poháru prsten, co mu kněžna v podzemním zámku na památku dala, pohár kněžně vrátil.

Jak prsten kněžna v poháru spatřila, vyskočila, radostně zvolajíc: „Tento je ten opravdivý Valibuk, čo nás oslobodil, a nie Skalymej, čo má kamenné srdce a povraz Valibukovi odrezal. — Ja som Valibukovi tento prstěň daruvala a vernosť mu sľúbila!“ — Po těch slovech k svému sľúbenci přiskočila. —

Skalymeje ze zámku vyhnali a Železomej šel s ním. On byl sice s nejstarší kněžnou již sdán, ale ho ona ráda neviděla, neboť jestli i ráno čist byl, až se třpytil, do večera přece vyhlížel jako rzavé železo. Nebyl do stříbrného zámku súci. Valibuk se hned se svou kněžnou sesobášil^[126] a dlouho žili v zlatém zámku svém a žijou potud, jestli neumřeli.