ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedno děvče chodilo k sousedce na priadky^[54] Bylo bílé jako ľalie a krásné jako zlatohlav. Ostatní děvčata všechny měly frajery,^[55] aniž byly tak krásné, jen ona žádného dostati nemohla, což ji také velmi mrzelo. Družky její se s chlapci zabávaly, hrály si, a o ni žáden ani nedurnul.^[56] Samotna přišla, přes celý večer předla, a sama zas odešla. — Jednou, když už byla domrzena, pravila k druhým děvčatům: „Už je to do porazenia, vy každá mátě frajera, a o mňa sa žiadon ani něobozre;^[57] veď^[58] len by už prišiel chocaký,^[59] čo by aj čert bol, tak by ma němrzelo.“ —

Na druhý večer přišly děvčata na priadky, každá si sedla a čekala svého milého. Tu mezi druhými přijde i jakýsi neznámý mládenec v černých po pety šatech. Každý se naň čudoval,^[60] jeden druhého se spytoval,^[61] ale ho nikdo neznal. — Každý si přisedl k své milé a ten neznámý k té krásné, co si frajera žádala. Každý večer přišel, krásně se s ní shováral,^[62] ale jak bylo půl noci, nečekal, aby jako ostatní milou domů doprovodil, ale vždy schytil^[63] se a odešel. — Děvče i priadky^[64] dost za ním lašovaly,^[65] ale nemohly vyzkoumat, zkadiaľ^[66] idě a kdě (kam) chodí. Dlouho chodil na priadky, nosíval priadkám svíce, maso, medovce a drahé věci, a nikdo ho nepoznal. — Jednou když se tak hráli, spadlo tomu děvčeti vřeteno a spadlo mládenci neznámému k nohám. Děvče se proň shýblo a tu pozorovalo, že má její frajer místo nohy koňské kopyto. Neřekla nic, ale si pomyslila, to musí být čert.

Její máť, jak to slyšela, že k její dceři nějaký bohatý pán chodívá, začala sa vypytuvať^[67] i naprávala^[68] dceru, aby sa ho spýtala, kdo je, co je a zkadě je, ale nemohl o tom nikdo zvěděti, když to byl čert.

Jednou praví matka: „Hľa že, moja diouka, takto budě najlepšie: vezmi ty jedno klbko priadiva,^[69] a keď si k těbe sadně, jedon koniec mu uviaž na šatu, a potom keď odídě, lašuj ho za tou nitkou, tak ho istě dopáčiš,^[70] koď aj čert budě.“ —

Děvče udělalo, jak matka kázala. Když měla bíti dvanáctá hodina, čert se schytil, a děvče nitku, na které byl ulapený, pomalu popouštělo a pozdalečí ho sledovalo, až přišlo do cmitěra,^[71] k jednej krytbě. „No,“ pomyslí si, „už viem, že si zlé, ďalej nějděm, ale preca nakukněm, čo on tam robí!“ — Pozřela dnu a tu viděla, jak začal mrtvoly sem tam šmýkati, jak z nich všecko trhal a je rozdrapoval. Přestrašená utekla domů, matce všecko vypověděla a od toho času se na priadky zařekla jíti. „No,“ pravila matka, „neboj ty sa nič, len urob kolo okolo domu, aby k nám němuohol pristúpiť, a ja dám chyžu posvetiť.“ — Na zmraku^[72] chyži dobře zavřely a čekaly, co se bude první noc díti. Před půlnocí ukáže se tu čert na obloku^[73] a zamumlá:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“

A dcera mu odpoví: „Veď som ja nič něviděla, čože by som povedala!“ —

„Keď něpovieš, umře ti otěc!“ —

A ona zase odpoví: „Veď,^[74] keď umre, to jeho vec.“ —

Do rána jí otec umřel. —

Na druhý večer čert přišel zase na okno a jako předešle ptal se:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou na cmitěr bežala?“ —

A ona odpověděla: „Čože by som povedala, keď som ja nič něviděla.“ —

„Keď něpovieš, umre ti mať!“ —

„Keď mi umre, umre, jednú umreť musí“ — odpovědělo děvče. — Do rána umřela jí matka.

Třetí večer zase čert přišel, ptal se jí, a když nepověděla, řekl jí, že umře brat, — a do rána umřel jí bratr. Tak umřeli všickni z domu, až jen ona sama zůstala. Čert dlouho nepřišel a děvče se již radovalo, že více nepřijde. — Tu po roku jednou zvečera čert se zase ukáže na okně a ptá se děvčete:

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“ —

„Čože by som povedala, keď som ja ništ něviděla.“ —

„Povedz, ak něpovieš, umreš i ty“ — hrozil čert. „Nuž, keď umrem, ležať buděm.“ — Vkrátce ochorela a umřela. Poslední její žádost byla, aby ji lidé na krížné^[75] cesty pochovali. Sousedi také s velikou lítostí žádost její vyplnili a na krížné cesty ji pochovali. Ležela tam do jari. Na jar vyrostla na jejím hrobě krásná ľalije a velmi utěšeně zakvitla. Tu jednou okolo rovu toho jel mladý kníže, ľalije zdaleka padla mu do oka. — „Hej, postoj!“ volá na svého mládence, „choď^[76] a utrhni mi tú krásnu ľaliju!“ — Mládenec, skočí s koně, chce lilii utrhnout, ale se mu ta nedá věru utrhnouti. — „No počkaj, sám si iděm pre ňu,“ praví kníže, a sotva se k ní blížil, lilie se k němu sehnula. Nemohl se kníže s ní dosti natěšit a doma si ji hned na stůl do poháru postavil v pokoji, kde spal. — Večer ulehl spát. Když bylo o půlnoci, ľalije se střese a učiní se pěknou pannou. Potom se procházela okolo stolu a žalostně volala: „Tu jedli, tu pili, a mně nič něněhali!“ — Pak šla k posteli, kde kníže spal, líbala ho, a zase se střásla a stala se ľalijí.

Ráno sluha vypravoval knížeti, co v noci viděl, neboť nespal. Kníže nechtěl tomu věřiti, dokud by sám se nepřesvědčil. Kázal večer sluhovi více jídel přinésti na stůl a nechat je tam státi. Kníže po večeři chtěl bdít, ale nevolky usnul. O půlnoci se ľalije opět střásla, udělala se pannou a začala se okolo stolu procházet, a vidouc jídlo, sedla a jedla. Po jídle přistoupila zase k posteli, pána pobozkala^[77] a konečně, jako předtím, v květinu se přeměnila. — To všecko sluha ráno pánovi povídal. — Třetí noc pán se přemohl a nespal. — Viděl, jak se z ní krásná panna udělala, jak k stolu sedla a jedla, a když pak k posteli přistoupila a líbati ho začala, dal se bozkati, jako by spal, když ale od něho odstoupiti chtěla, ulapil ji a více nepustil. Urobila se jaštěricou, hadom, pak ľalijou, ale vše darmo, ani prosba jí nepomohla. — „Něpustím ťa,“ pravil kníže, „dokuď něbuděš takou pannou jako predtým.“ — Půlnoc odbila a ľalija udělala se pannou a zůstala u něho. I zalíbila se mu velice, a umínil si, že si ji za ženu vezme. Dlouho nechtěla na to pristať,^[78] ale konečně dala se prehovoriť pod tou výmínkou, že ani on, ani ona nepůjdou nikdy do kostela. — I tak žili spolu dlouhý čas ve veliké radosti. Ona přišla i do polohu a šťastně synka porodila; ale ani předtím, ani potom v kostele nebyla. Tu jí povídá jednou kníže, její muž: „Ale žienka, už by si mohla raz srdce k Bohu obrátiť a aspoň za toho nášho synka sa pomodliť. Druhí idú do kostola, a my sme len naveky^[79] doma.“ —

Ona se i hanbila i bála, ale mužově vůli nechtíc odporovati, vybrala se tedy a šli. Jak si v kostele sedne a začne se modliti, tu ukáže se jí prvý její frajer, čert: „He, he, he,“ zarehoce, „už ťa v seděmdesiatom siedmom kostole hľadám; ale si už tu!“ —

Ona se velmi ulekla, a nedomodlíc se, utekla ven, ale čert ji předešel a před kostelem čekal.

„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala? — Ak něpovieš, umre ti syn!“ —

Dlouho si matka hútala^[80], co má dělati, či má říci, co viděla, či ne, až pak pomyslela, že raději poví, aby syn neumřel. „Viděla som,“ povídala, „jak si mrtvých driapal, kosti im na sviece pre nás vylamoval, meso na pečienku trhal.“ — Jak to vyřkla, čert ji schytil do pekla. Její muž ani chýru^[81] víc o ní neslyšel.