Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Vladimír Böhmer, Slavomír Danko, Andrej Slodičák, Jiří Hladůvka. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 71 | čitateľov |
Jedno děvče chodilo k sousedce na priadky[54] Bylo bílé jako ľalie a krásné jako zlatohlav. Ostatní děvčata všechny měly frajery,[55] aniž byly tak krásné, jen ona žádného dostati nemohla, což ji také velmi mrzelo. Družky její se s chlapci zabávaly, hrály si, a o ni žáden ani nedurnul.[56] Samotna přišla, přes celý večer předla, a sama zas odešla. — Jednou, když už byla domrzena, pravila k druhým děvčatům: „Už je to do porazenia, vy každá mátě frajera, a o mňa sa žiadon ani něobozre;[57] veď[58] len by už prišiel chocaký,[59] čo by aj čert bol, tak by ma němrzelo.“ —
Na druhý večer přišly děvčata na priadky, každá si sedla a čekala svého milého. Tu mezi druhými přijde i jakýsi neznámý mládenec v černých po pety šatech. Každý se naň čudoval,[60] jeden druhého se spytoval,[61] ale ho nikdo neznal. — Každý si přisedl k své milé a ten neznámý k té krásné, co si frajera žádala. Každý večer přišel, krásně se s ní shováral,[62] ale jak bylo půl noci, nečekal, aby jako ostatní milou domů doprovodil, ale vždy schytil[63] se a odešel. — Děvče i priadky[64] dost za ním lašovaly,[65] ale nemohly vyzkoumat, zkadiaľ[66] idě a kdě (kam) chodí. Dlouho chodil na priadky, nosíval priadkám svíce, maso, medovce a drahé věci, a nikdo ho nepoznal. — Jednou když se tak hráli, spadlo tomu děvčeti vřeteno a spadlo mládenci neznámému k nohám. Děvče se proň shýblo a tu pozorovalo, že má její frajer místo nohy koňské kopyto. Neřekla nic, ale si pomyslila, to musí být čert.
Její máť, jak to slyšela, že k její dceři nějaký bohatý pán chodívá, začala sa vypytuvať[67] i naprávala[68] dceru, aby sa ho spýtala, kdo je, co je a zkadě je, ale nemohl o tom nikdo zvěděti, když to byl čert.
Jednou praví matka: „Hľa že, moja diouka, takto budě najlepšie: vezmi ty jedno klbko priadiva,[69] a keď si k těbe sadně, jedon koniec mu uviaž na šatu, a potom keď odídě, lašuj ho za tou nitkou, tak ho istě dopáčiš,[70] koď aj čert budě.“ —
Děvče udělalo, jak matka kázala. Když měla bíti dvanáctá hodina, čert se schytil, a děvče nitku, na které byl ulapený, pomalu popouštělo a pozdalečí ho sledovalo, až přišlo do cmitěra,[71] k jednej krytbě. „No,“ pomyslí si, „už viem, že si zlé, ďalej nějděm, ale preca nakukněm, čo on tam robí!“ — Pozřela dnu a tu viděla, jak začal mrtvoly sem tam šmýkati, jak z nich všecko trhal a je rozdrapoval. Přestrašená utekla domů, matce všecko vypověděla a od toho času se na priadky zařekla jíti. „No,“ pravila matka, „neboj ty sa nič, len urob kolo okolo domu, aby k nám němuohol pristúpiť, a ja dám chyžu posvetiť.“ — Na zmraku[72] chyži dobře zavřely a čekaly, co se bude první noc díti. Před půlnocí ukáže se tu čert na obloku[73] a zamumlá:
„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“
A dcera mu odpoví: „Veď som ja nič něviděla, čože by som povedala!“ —
„Keď něpovieš, umře ti otěc!“ —
A ona zase odpoví: „Veď,[74] keď umre, to jeho vec.“ —
Do rána jí otec umřel. —
Na druhý večer čert přišel zase na okno a jako předešle ptal se:
„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou na cmitěr bežala?“ —
A ona odpověděla: „Čože by som povedala, keď som ja nič něviděla.“ —
„Keď něpovieš, umre ti mať!“ —
„Keď mi umre, umre, jednú umreť musí“ — odpovědělo děvče. — Do rána umřela jí matka.
Třetí večer zase čert přišel, ptal se jí, a když nepověděla, řekl jí, že umře brat, — a do rána umřel jí bratr. Tak umřeli všickni z domu, až jen ona sama zůstala. Čert dlouho nepřišel a děvče se již radovalo, že více nepřijde. — Tu po roku jednou zvečera čert se zase ukáže na okně a ptá se děvčete:
„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala?“ —
„Čože by som povedala, keď som ja ništ něviděla.“ —
„Povedz, ak něpovieš, umreš i ty“ — hrozil čert. „Nuž, keď umrem, ležať buděm.“ — Vkrátce ochorela a umřela. Poslední její žádost byla, aby ji lidé na krížné[75] cesty pochovali. Sousedi také s velikou lítostí žádost její vyplnili a na krížné cesty ji pochovali. Ležela tam do jari. Na jar vyrostla na jejím hrobě krásná ľalije a velmi utěšeně zakvitla. Tu jednou okolo rovu toho jel mladý kníže, ľalije zdaleka padla mu do oka. — „Hej, postoj!“ volá na svého mládence, „choď[76] a utrhni mi tú krásnu ľaliju!“ — Mládenec, skočí s koně, chce lilii utrhnout, ale se mu ta nedá věru utrhnouti. — „No počkaj, sám si iděm pre ňu,“ praví kníže, a sotva se k ní blížil, lilie se k němu sehnula. Nemohl se kníže s ní dosti natěšit a doma si ji hned na stůl do poháru postavil v pokoji, kde spal. — Večer ulehl spát. Když bylo o půlnoci, ľalije se střese a učiní se pěknou pannou. Potom se procházela okolo stolu a žalostně volala: „Tu jedli, tu pili, a mně nič něněhali!“ — Pak šla k posteli, kde kníže spal, líbala ho, a zase se střásla a stala se ľalijí.
Ráno sluha vypravoval knížeti, co v noci viděl, neboť nespal. Kníže nechtěl tomu věřiti, dokud by sám se nepřesvědčil. Kázal večer sluhovi více jídel přinésti na stůl a nechat je tam státi. Kníže po večeři chtěl bdít, ale nevolky usnul. O půlnoci se ľalije opět střásla, udělala se pannou a začala se okolo stolu procházet, a vidouc jídlo, sedla a jedla. Po jídle přistoupila zase k posteli, pána pobozkala[77] a konečně, jako předtím, v květinu se přeměnila. — To všecko sluha ráno pánovi povídal. — Třetí noc pán se přemohl a nespal. — Viděl, jak se z ní krásná panna udělala, jak k stolu sedla a jedla, a když pak k posteli přistoupila a líbati ho začala, dal se bozkati, jako by spal, když ale od něho odstoupiti chtěla, ulapil ji a více nepustil. Urobila se jaštěricou, hadom, pak ľalijou, ale vše darmo, ani prosba jí nepomohla. — „Něpustím ťa,“ pravil kníže, „dokuď něbuděš takou pannou jako predtým.“ — Půlnoc odbila a ľalija udělala se pannou a zůstala u něho. I zalíbila se mu velice, a umínil si, že si ji za ženu vezme. Dlouho nechtěla na to pristať,[78] ale konečně dala se prehovoriť pod tou výmínkou, že ani on, ani ona nepůjdou nikdy do kostela. — I tak žili spolu dlouhý čas ve veliké radosti. Ona přišla i do polohu a šťastně synka porodila; ale ani předtím, ani potom v kostele nebyla. Tu jí povídá jednou kníže, její muž: „Ale žienka, už by si mohla raz srdce k Bohu obrátiť a aspoň za toho nášho synka sa pomodliť. Druhí idú do kostola, a my sme len naveky[79] doma.“ —
Ona se i hanbila i bála, ale mužově vůli nechtíc odporovati, vybrala se tedy a šli. Jak si v kostele sedne a začne se modliti, tu ukáže se jí prvý její frajer, čert: „He, he, he,“ zarehoce, „už ťa v seděmdesiatom siedmom kostole hľadám; ale si už tu!“ —
Ona se velmi ulekla, a nedomodlíc se, utekla ven, ale čert ji předešel a před kostelem čekal.
„Čože si viděla, čože si viděla, keď si za mnou do cmitěra bežala? — Ak něpovieš, umre ti syn!“ —
Dlouho si matka hútala[80], co má dělati, či má říci, co viděla, či ne, až pak pomyslela, že raději poví, aby syn neumřel. „Viděla som,“ povídala, „jak si mrtvých driapal, kosti im na sviece pre nás vylamoval, meso na pečienku trhal.“ — Jak to vyřkla, čert ji schytil do pekla. Její muž ani chýru[81] víc o ní neslyšel.
[54] Přástky, přástvy.
[55] Milence.
[56] Nezavadil.
[57] Neohlídne.
[58] Nechť.
[59] Ledajaký.
[60] Divil se mu.
[61] Se ptal.
[62] S ní rozprávěl.
[63] Rychle se vzchopil.
[64] Přástevnice.
[65] Sledovaly ho.
[66] Odkud.
[67] Vyptávat.
[68] Dávala jí radu.
[69] Klubko přediva.
[70] Postihneš.
[71] Cmitěr, cintěr, hřbitov
[72] Soumraku.
[73] Okně.
[74] Však, vždyť, nuž.
[75] Křižové.
[76] Choď, jdi.
[77] Zlíbala.
[78] K tomu přivolit.
[79] Ustavičně.
[80] Přemýšlela, hútka, myšlénka
[81] Ani pohádky více po ní nezůstalo —chýr, pověst, hlas.
— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam