ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla jedna chudobná matka a měla tři syny a jedno maličké děvčátko; chlapci byli již hodní výrostkové, ale děvčátko bylo ještě maličké, ani neběhalo, ani nemluvilo. Zato nadělali chlapci více křiku; byli svéhlaví a rozpustilí, jakž obyčejně chlapci bývají, matka nestačila jejich pře rozsuzovati a nestačila pozor na ně dávati. Kde jaká škoda, kde jaký křik se strhl, zajisté její chlapci při tom byli; jestli pak je z domu pustiti nechtěla, dům div že vzhůru nohama neobrátili, takové caparty tropili. Ani rady si už s nimi nevěděla. — Jednou pekla chléb; její tři synkové ustavičně za ní lezli, hněvali ji, za sukni ji tahajíce, aby jim už dala toho chleba. Již ji všecka trpělivost pomíjela; říkala jim, že dostanou, až bude upečen, ale to bylo tak, jako když hrách na stěnu hází, — oni přece škemrat nepřestali a přitom se prali jeden s druhým a pod nohama se jí pletli. — Nevědouc již, co s nimi počíti, vyškrábla z díže kus těsta, rozválela je, jen tak před ohněm v horkém popeli napochytro^[532] upekla, a upečenou tu posušku na tři díly roztrhnouc, hodila ji těm chlapcům, řkouc všecka rozhněvána: „Tu ho mátě, bodaj stě sa zhavraněli!“ — Sotva ta slova dořekla, chlapci se proměnili v havrany a ven dveřmi uletěli.

Jak to matka viděla, přešel ji všecek hněv i rozplakala se pláčem usedavým a lomila rukama nad neštěstím svých synů, jež jim těžkým svým zaklením způsobila. — Srdce její začala lítost a bolest hrýzti a nebylo dne, aby nebyla syny svoje oplakávala.

Léta přešly, a o synech ani vidu ani slychu. — V domě bylo sice ticho, ale v duši matčině byl věčný nepokoj a zármutek. — Mezitím vyrostlo malé děvčátko, stala se z ní hodná dívka, krásná, utěšená, bílá jako labuť, červená jako růže, že jí daleko nebylo rovné. Byla veselá — kde se obrátila, vše se usmívalo, byla milá — kam přišla, rádi ji viděli, byla i pracovitá, matčina to pravá ruka. — A že děvče tak spokojené a milé bylo a matku milovalo, ukrývala tato před ní svůj žal, nechtíc, aby se dověděla, že kdy jakých bratrův měla.

Než děvčeti to mnohdy napadlo, proč ona bratra nemá, kdežto jich družky její i po více mají. — Ptala se na to jedenkráte matky, ale ta si vzdychla, rozplakala se, ale odpovědi nedala. — Ptala se jiných lidí a ti pověděli jí, že měla bratry tři, že se ale jedenkráte ztratili a od té doby že není o nich památky.

Jak to děvče slyšelo, běželo k matce. „Ach mamka moja,“ povídá, „ľudia povedajú, že som mala troch bratou; povedztěže mi, kdě sa poděli?“ — „Diouka moja, tí išli svetom!“ odpověděla matka a slze ji polily.

„Nuž, a načože šli svetom? Kděže odišli a kedy? — Či sa viacej něvráťa? Veďže mi už len povedztě, čo a ako sa s nimi stalo?“

„Ach nuž, diouka moja, čo a ako sa s nimi stalo?“ — vzdychla matka a tu teprv vyrozprávěla děvčeti všecko, jací byli a kterak jich v hněvu zaklela, aby zhavraněli, a že budou muset světem lítati, dokud jich nevysvobodí, kdo jim po krvi nejbližší.

„Uspokojtě sa, drahá mati,“ pravila dcera matce, „najbližšia rodina^[533] som ja. Ja puojděm, mati moja, puojděm, vyhľadám ích a vyslobodím, trebárs by mi to ak ťažko padlo.“

„Ach diouka moja, něstrojže sa tak, něstroj, lebo sa nadarmo strojíš. Veď ích ty něnajděš, čo koľko krajín pochodíš. Pánboh vie, kdě tí lietajú. — Nuž a mňa či by si na staré dni tak zanahala, bez všetkej ochrany?“

„Něbanujtě,^[534] mati, že vás zanahám. Mně je súděnuo bratou mojích vyslobodiť a ja ích vyhľadať a vyslobodiť musím, čo by hněď v seděmděsiatej krajině lietali,“ odpověděla dcera matce a nedala se odmluviti, nedala, až konečně matka dost nerada přivolila a po několika dnech na cestu ji vypravila, napekouc jí dobrých postruhníkův.

Děvče si postruhníky svázalo do batošku,^[535] ustrojilo se do nových šatů, batošek přehodila si na hřbet, rozloučila se od matky a šla ve jménu božím, kam ji oči vedly a nohy nesly.

Šla dlouho horami, dolinami, pustými cestami, a co z domu vyšla, s člověkem se nepotkala. — I přijde tu ona konečně k Měsíčkové mateři. „Pánboh daj šťastia, pani matka,“ poklonila se jí pocestná.

„Pánboh daj, diouka moja, aj těbe,“ odpověděla jí domácí, „nuž kděže si sa ty tu vybehala,^[536] veď tu něslyšať ani ptáčika, ani toho vrábika, nie že by to človiečika.“

„Ach, nuž, kděže som sa vybehala! Prišla som sa vás spýtať,^[537] či by stě mi dač povedať něveděli o troch havranoch, mojích zakliatych bratoch.“ — „O troch havranoch, tvojích zakliatych bratoch ti ja, diouka moja, povedať něviem, ale dočkaj, kým muoj syn domou prídě, adaj on budě vedieť. Medzitým, aby si dák zle něschodila, skry sa tuto pod koryto, aleže sa ani něpohni, lebo by ťa muohol aj zesť, keby ťa viděl.“ — Děvče vtáhlo se pod koryto a seděla tam tiše, ani nehlesla.

Po nějaké chvíli Měsíc domů se vrátil, ale jak dovnitř vstoupil, hned zvolal na matku: „Mamo fi, človečina tu smrdí, sem s ňou, nach ju zjem!“

„Ach, kděže by sa ti tu človečina vzala, veď znáš, že k nám nikdo něchodí, to sa ti len tak vidí, že si cez noc tuho svietil. Na, tu máš večeru, najedz sa a potom si oddýchni, lebo si sa dokonal.“^[538]

Měsíc matčinými slovy uspokojen, sedl a jedl. Jak se najedl, začal dřímati; — aby čím dříve zaspal, matka mu v hlavě iskala. Zadřímnul — a tu ho matka trochu za vlasy zakrakala. „Mamo,“ probudil se rozmrzen, „čo ma tak kváčetě?“ — A matka mu odpověděla: „Bola som sama kus zadriemala a tu sa mi snilo, že sa dakdo spytoval, či si troch zhavranělých bratou něviděl?“

„Ej, ozaj že viděl, ale Slunce lepšie vidí, to ích muože skuor vypáčiť.“^[539]

„Nože no, veďže len spi,“ uchlácholila ho matka.

Když se Měsíček vyspal, šel zase do cesty a matka radila krásné pocestné: „Diouka moja, tu sa nědopýtaš,^[540] ale choď sbohom ďalej, touto dolinou, popri tom potoku, tam najděš Slniečkovu matku, adaj ti jej syn dač poradí.“

Šlo děvče onou dolinou, bloudilo lesem velmi dlouho, až se přece jen k Sluncové mateři dostalo.

„Pánboh daj šťastia,“ poklonila se jí pocestná. — „Pánboh daj, diouka moja, aj těbe! Nuž, kděže si sa tu vybehala, veď tu něslyšať ani ptáčika, ani vrábika, nie že by to človiečika?“

„Ach nuž, drahá pani matka! Prišla som sa vášho syna spýtať, či by mi dač něveděl povedať o troch havranoch, mojích zakliatych bratoch.“

„O troch havranoch, tvojích zakliatych bratoch či budě vedieť, ti ja povedať němuožem, ale sa ho spýtam. Medzitým, aby si dáko zle něpochodila, skry sa tuto pod koryto, lebo by ťa muohol aj zesť, keby ťa viděl.“ — „Ach pani matka, veďže sa už len zmilujtě nado mnou, skrytě ma dakdě, kdě by bola bezpečná.“ — Matka ji skryla pod koryto. — Sotvaže ji skryla, přišlo Slunce a hned na matku volalo: „Mamo, človečina smrdí, dajtě ju sem, nach ju zjem!“

„Ach syn muoj, kděže by sa ti sem človek dostal, to sa ti len tak vidí, čo si tuho svietil cez děň. Tu máš večeru, najedz sa a ľahni, lebo si sa dokonal.“ Slunce dalo se matčinými slovy uspokojiti, najedlo se a po chvíli začalo dřímati. Aby čím dříve zaspalo, matka mu v hlavě iskala; jak začalo spáti, zakrákala ho matka za vlasy. I probudilo se a rozmrzeno obořilo se na matku: „Ej mamo, čo ma tak kváčetě?“

„Veď som ťa ja něchcela, ale som bola i ja zadriemala a tu sa mi snilo, že sa dakdo spýtal, či si troch zhavranělých bratou něviděl?“ „Kděže by som ích viděl, veď ja do každého kúta něsvietim; ale Vetrík, ten všetko predúcha, ten budě o ních skuor vedieť.“ — Vtom zase Slunce usnulo a spalo až k ránu.

Ráno vydalo se na cestu; jak odešlo, matka vzbudila pocestnou a pravila jí: „Diouka moja, muoj syn něveděl nič povedať, ale sa ti kázal u Vetríka ohlásiť, že ten budě vedieť. Choď teda k němu — či vidíš, za týmto vrchom býva.“ — Matka Slunce děvčeti cestu pěkně ukázala, vyprovodila ji a děvče zase přes doly a lesy k Větrové matce pospíchalo, až se k ní naostatek dostalo.

„Pánboh daj šťastia, pani matka!“ poklonila se pocestná.

„Pánboh daj, diouka moja, aj těbe!“ — děkovala se jí Větrova matka. „Vítaj! Kděže si sa tu vybehala, veď tu něslyšať ani ptáčika, ani toho vrábika, nie že by to človiečika.“

„Nuž prišla som sa vášho syna spýtať, či něchyroval^[541] dakdě o troch havranoch, mojích zakliatych bratoch?“

„O troch havranoch, tvojích zakliatych bratoch? — Dobre, spýtam sa ho, keď domou prídě, adaj že budě vedieť. Ale čože s těbou urobiť, — aby si dáko zle něpochodila, muohol by ťa aj zesť, keď prídě.“

„Veďže ma už len, moja drahá pani matka, dáko zachráňtě, kdě by ma nědopáčil,“ — prosila pocestná.

I skryla ji matka Větrova pod koryto a přikázala, aby se ani nepohnula.

Větřík přišel domů všecek vydýchaný; — jak domů přifučel, volal na matku: „Mamo, mamo, človečina smrdí, sem ju, nach ju zjem!“

Matka k němu přiskočila, a pěkně se k němu majíc, pravila: „Ach človečina, kděže by sa ti tu vzala, to ťa len tá ľudská duchota^[542] zaráža, čo si velmi tuho dúchal. Tu máš večeru, čo som ti prihotovila, najedz sa a potom si ľahni, aby si si oddýchol.“ — Po těch slovích předložila mu upečeného vola a okov vína a Větřík se upokojil. Když se byl najedl a napil, pobídla ho matka, aby si lehl: „Dokonal si sa, synok, poď ľahni si, poiskám ti kus, chutnějšie zaspíš.“ — Iskala mu, iskala, a když zadřímnul, potáhla ho za vlasy. Větřík, z dřímoty se protrhnuv, zle se na matku obořil, že ho škube. „No lenže sa utíš,“ řekla mu matka, „veď som bola i ja zadriemala a tu sa mi snívalo, že sa dakdo spytuval, či si troch zhavranělých bratou viděl?“

„Ba viděl som ích, na Skleněnom zámku bývajú, tam ích každý děň vidím obletuvať,“ zabručel Větřík, obrátil se na druhý bok a spal dále.

Když se vyspal, odešel zase dúchať po světě. Matka jeho zvolala pocestnou zpod koryta a takto jí pravila: „Diouka moja, ty si sa na velkuo podobrala. Tvojí bratia sú na Skleněnom zámku a Skleněný zámok je hentam za tými horami. Ale něviem, ako sa ty naň dostaněš. No ale dočkaj, upečiem ti jedného ptáčika, toho cestou zješ, aleže si koštialiky^[543] z něho dobre poodkladaj. — Keď príděš pod zámok, z tých koštialikou si urobíš rebrík a po ňom vyjdeš hore ku tvojím bratom.“

Pocestná se za dobrou radu pěkně poděkovala, a když se ptáček upekl, vzala si ho a šla dále. Šla opět hustým lesem, pustými cestami, kudy jí byla Větříkova matka ukázala, a cestou okusovala kostičky z ptáčka a pak je do záponky^[544] ukládala. Po dlouhé chůzi přišla konečně na Skleněný zámek. — Zámek ten byl velký, krásný, byl hladký a průhledný jako oko. Cesty nebylo naň žádné, pocestná by se naň nebyla nikdy dostala, kdyby nebylo kostiček. Ty ona před sebou kladla, jednu nad druhou, a tak po nich nahoru vylezla, jako po žebříku, a oknem se dostala šťastně do zámku.

Vkročivši do krásné světnice, viděla stát uprostřed pokrytý stůl a na stole pro tři osoby připraveno. — „To je večera mojích bratou,“ pravila sama sobě, „už nězadlho musia prísť!“ — I přikročila k jednomu talíři, trochu z něho odjedla a potom skryla se pod postel.

Za chvíli bylo slyšeti šum křídel, na okno sedli tři havrani, ale v tom okamžení, jak na okno sedli, stali se z nich pěkní tři mládenci, kteří do světnice poskákali a za stůl se posadili. Jak sedli, zvrtly se všem talíře. „Hop!“ praví nejstarší, „tu musí byť dakdo z našej rodiny; a mně aj z polieuky dakdo odjedol!“

„Ale čoby to tam, pletky, kděže by sa ti tu vzal,“ — pravili mu bratří a pokojně pustili se do jídla jako jindy. Nejstarší se sice ještě dlouho přel, že musí někdo v zámku býti, strojil se také, že se po večeři podívá, ale po večeři se mu chtělo spát a ráno zapomněl a po snídaní s bratry odletěl.

Děvče zůstalo po celý den ukryto; když se k večeru blížilo, stál tu náhle stůl pokrytý a na něm pro tři osoby připraveno bylo. I přistoupla k stolu, ujedla trochu z jednoho talíře a trochu vína upila z poháru, pak se zase vtáhla pod postel. Za chvíli bylo slyšeti třepetání křídel, bratří se vrátili, sedli na okno, a v mládence se proměnivše, do světnice poskákali a za stůl posedali. — Jako první den, tak i druhý den se jim talíře zvrtly. „Eh,“ povídá střední bratr, „preca si ty, brat, včera darmo něhovoril, že tu dakdo z našej rodiny byť musí. A ľaľa, veď mi aj z polieuky a vína chybí. Nach sa len najem, veď ho vynajděm, kdě je a kdo je.“ — Nejmladší mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluviti a strojil se, že půjde po večeři po zámku hledati. — Ale po večeři byl umdlen, lehl a usnul a ráno časně odletěli, ani si nevzpomněli. Třetí večér sestra zase z jednoho talíře odjedla, z poháru odpila a po jedné posteli se poválela.

Když se bratří vrátili a k stolu zasedli, opět se jim talíře zvrtly. „Ej,“ povídá nejmladší, „už to preca musí byť dačo vo veci. Tie taniere sa každý večer zvrtnú a už teraz mně chybí aj polieuka, aj víno. Veď ho ja vyhľadám, keď stě vy naveky zabudli.“^[545] — I skočil od stolu, schytil meč, a vtom viděl poválenou postel. „Aj postěľ mi je pováľaná!“ — zvolal a začal po světnici hledati a mečem do každého kouta píchati. — I pod lože se díval; a tu hle, pod svým ložem viděl ukryté krásné děvče. „Aha, tu si,“ vzkříkl, „poď von, poď, nach vidíme, či si dobruo, či zluo!“ — „Ach dobruo, dobruo, veď som ja vaša sestra; prišla som vás vyslobodiť!“ pravila jim, vylézajíc ze svého úkrytu.

Bratří poznavše ji, měli velikou radost; i těšili se s ní, posadili mezi sebe, a musela jim povídati o matce a oni jí zase rozprávěli o svém živobytí a ona jim o své cestě. — Konečně pravila jim: „Keď som sa už až sem zakonala a toľko vystála, nože mi povedztě, ako vás mám z tohoto vášho zakliaťa vyslobodiť?“ — „Jaj sestra naša,“ ozvali se bratři, „čo ti to aj povieme, to ty něvyvedieš, lebo ten, kdo nás má vyslobodiť, něsmie za seděm rokou, seděm mesiacou, seděm týždňou, seděm dní a seděm hodín ani slova prehovoriť. Ak len slovo prerečie, všetko nič něstojí a my na večné veky zostaněme zakliati.“

„Ťažko je to, ťažko,“ vzdychla sestra, „ale poručeno Pánu Bohu, ja sa i na to vezmem, keď som sa raz zakonala,^[546] a něpuojděm dotedy domou, kým vás něvyslobodím.“

Když bratří takovýto pevný úmysl sestřin slyšeli, vůli její nechtěli zlomiti. Aby tedy slib svůj lehčeji vykonati mohla, vyhledali jí v lese dutý strom k obývání, aby se žádným mluviti nemusela. Sedla si tedy do toho stromu, zatarasila se, aby ji nikdo neviděl, a bratří jídlem ji zaopatřovali. — Dlouho, velmi dlouho v tom stromě seděla, a nikdy človíčka neviděla. — Jednou ale jel lesem mladý král té země a cesta ho vedla právě okolo toho stromu, kde sestra seděla. Jel čtyřmi koňmi, jako by ho vítr nesl, a tu najednou, jak ke stromu přijíždí, koně jako by se byli zasekli — a nedej bože, s místa pohnouti se nechtěli. Bili jich; frkali, hrabali, vzpínali se, ale od stromu se živou mocí dále pohnouti nechtěli. Tu skočí mladý král s vozu a jde ke stromu. „Už ja to,“ povídá, „musím prezrieť a vypáčiť, čo je to za strom, že sa pri ňom moje koně tak duria!“ — Prohlíží ho, prohlíží, odhrne húštinu, jíž byl zatarasen, dívá se dovnitř stromu, a tu hle — vidí krásnou, utěšenou tvář ženskou. — I prosí ji, aby vyšla k němu ven, a pomohl jí ze stromu vylézti. Hábočky^[547] její byly již velmi chatrné, ale byla v nich přece tak krásná, že se král všecek do ní zahleděl a si umínil za ženu ji vzíti. Když se jí ptal, odkud je, kdo je, jak se do toho stromu dostala, ani slovíčka neodpověděla, a na všechny jeho otázky leda hlavou pokývala neb zakroutila. Konečně ptal se jí, zdali by nechtěla s ním jeti do jeho zámku, a ona stydlivě oči sklopivši, pokrčila ramenem. Tu si ji radostně pojmul do náručí, do vozu si ji odnesl a na pěkný zámek vezl, v té jisté naději, že bude mluviti, jak se jen trochu osmělí.

Když do zámku přijeli, dal ji král do krásných šatů obléci; oblečena v krásných šatech byla ještě krásnější. Od toho času se jen vždy okolo ní měl, s ní se bavil a těšil, ale ona na všechny jeho otázky jen znameními odpovídala, a když ji prosil, aby promluvila, lahodně se naň podívala, rameny pokrčíc. I viděl, že je němá. — To však lásce jeho nepřekáželo, a konečně udělal, co si byl z počátku umínil. Dal přistrojiti velkou hostinu, sezval si hosti a slavila se nádherná svatba. Ani při sobáši^[548] nevěsta nepromluvila, jen pokynutím hlavy svolení najevo dávala.

Od té doby byli tedy svoji a žili šťastně, navzdor tomu, že královna nikdy slova nepromluvila. — Než štěstí toto dlouhého trvání nemělo. Spikli se proti králi nepřátelé a on musel táhnouti do boje a krásnou svou ženu doma nechati. I dal ji do ochrany jedné babě, která na zámku bývala, a potom bolestně s ní se rozžehnav, odejel do boje.

Ta baba měla také jednu dceru, ošklivou, ona ji ale přece chtěla královi namluviti; když si ale král krásnou svoji němou nevěstu z lesa přivedl, všechna naděje jí zmehla. — Rozhněvala se na krále, ale více ještě na královnu, a kterak si hněv na ní vylíti, byla jediná její myšlénka. Tuto se jí naskytla příležitost; stavěla se k ní sice, jako by ji po samé nohy snísti chtěla, ale to byly všecko jen plané řeči, a pod beránčí koží číhal vlk. — Královna byla samodruhá, když král do boje šel; zanedlouho po jeho odjezdu přišla do polohu a měla krásného chlapce se zlatými vlasy a s hvězdičkou na čele. Toho utěšeného chlapce jí ale baba ukradla a místo něho štěně jí podložila. S krásným chlapcem běžela k oknu, chtíc ho do vody hoditi, vtom ale letěl okolo okna havran, a baba hodila ho za havranem, volajíc: „Na si ho, havran, na!“ — a havran chlapce uchytil a bůhvíkam s ním letěl.

Zlostná macecha hned po celém městě roznesla, že královna štěně porodila, a i samému králi novinu tu psala. Král se, pravda, nad takovouto neočekávanou zprávou zarmoutil, proto však ženu svoji nepřestal milovat. Odepsal, že se všelicos ve světě přihodí a že aby jen to štěně dobře opatrovali, dokud by on se nevrátil.

Když se vrátil, našel místo syna štěně a zarmoucenou nad tím královnu; ráda by se byla z toho podezření očistila, a nemohla. Proto přece ale mlčela a král miloval ji jako předtím. — Zanedlouho musel král zase do boje a královnu k porodu se blížící pod ochranou zlostné baby opět nechati musel. Co se stalo? — Stalo se to, že baba krásného chlapce se zlatými vlásky a hvězdičkou na čele oknem ven mimo letícímu havranu hodila a paní štěně podhodila. — Potom roznesla opět po městě novinu, že královna štěně porodila, a totéž královi psala. — Ovšemť že to krále velmi trápilo, ale proto se přece na královnu nehněval, a když domů se vrátil, tak ji miloval jako jindy, aniž že se rmoutí, jí ukázal, vida, jak i ona ustavičně smutná jest.

Musel král potřetíkráte do vojny. I opustil královnu opět samodruhou, a nemaje podezření v babu, královnu jí do ochrany odevzdal. Po třetí porodila královna děvčátko se zlatými vlásky a hvězdičkou na čele. — Baba podhodila jí ale kotě a krásné děvčátko hodila oknem ven mimoletícímu havranu. Potom roznesla hned novinu, že královna mače (kočku) porodila, a králi to odepsala. — Tu již král nemohl se hněvu zdržeti. „Ďalej to trpeť něbuděm. Ani nevraví^[549] a mesto dětí mi potvory rodí a hiba mňa do posmechu pred svetom uvedie!“ — Umínil si, že ji dá zmarniti.

Když se z vojny vrátil, nechtěl ji ani už viděti a odsoudil ji, aby odpravena byla. — Ona, něbožiatko, aby bratry svoje vysvobodila a na věčné časy aby ztraceni nebyli, raději trpěla, ani slovíčko k své obraně nepromluvila, jen oko její se prosebně k králi obracelo, ale ten se pohledu jejímu vyhýbal.

Vyvedli ji tedy do pole a množství lidu sešlo se na podívanou; měliť také na ni zlost, za nějakou bohaprázdnou osobu ji držíce. Již strojil se kat, že jí hlavu setne, vtom kde se vezme, tu se vezme, letí havran a zdaleka křičí: „Hop kate, stoj!“ — Kat zadrží a havran položí mu k nohoum chlapečka se zlatými vlásky a zlatou hvězdičkou na čele řka: „Tu máš tohoto peknieho chlapca, zabávaj sa s ním!“ — Potom uletí a kat i lidé i král dívají se na chlapce, až si zase kat vzpomene na svoji práci. — Ale sotvaže ke královně přistoupil, letí druhý havran, zdaleka volaje: „Hop kate, stoj,“ a i ten položí před něho utěšeného chlapce se zlatými vlásky a zlatou hvězdičkou na čele, řka mu, aby si s ním hrál. A kat se s potěšením díval na chlapce, i král, i ostatní lidé, až si kat vzpomněl na svoji práci.

Již meč napřahoval a o málo, že by byl královnu odpravil, která vše vidouc promluviti nesměla, tu najednou letí třetí havran a nese roztomilé děvčátko zlatovlasé s hvězdou na čele. „Hop kate, stoj!“ volá zdaleka, a slítnuv dolů, položil děvčátko před královnu řka: „A teraz, sestra, vrav!“^[550]V té chvíli sedm roků, sedm měsíců, sedm týhodnů, sedm dní a sedm hodin minulo, co královna svobodění bratrů od kletby započala, — a v té chvíli se proměnili tři havrani v krásné mládence a padli sestře kolem hrdla, děkujíce jí za vysvobození.

„Už som si bratou vyslobodila,“ promluvila královna, — „už ti teraz,^[551] najmilší muoj, rozpoviem, prečo som něhovorila a ako ťa ježibaba oklamala, podhadzujúc mně štěňa a mača^[552] mesto krásnych dětí, ktorie som ja porodila a ktorie ona von oblokom^[553] vyhádzala.“ — I vyrozprávěla vše králi od počátku až do konce a bratří jí zase pověděli, že oni děti její, když je baba ven vyhazovala, pochytali a na Skleněném zámku opatrovali a nyní že je sestře přinesli.

Krále polévaly slze litosti a radosti a pokorně prosil ženu svoji, aby mu hněv jeho a ukrutnost proti ní odpustila, že zklamán nemilosrdně s ní nakládal. — Ona mu mileráda odpustila a na všecko trápení zapomněla; vždyť měla svoje krásné děti, svoje bratry i milého muže zase.

Král dal velikou hostinu přistrojiti a mnoho panstva na ni pozval. Před hostinou držel ale súd nad ježibabou, a když hostům předložil otázku, co by zasloužil takový člověk, který chtěl čtyry lidi zmarnit, tu všickni usoudili, že by se takový člověk měl zabedniti do sudu a s vysokého vrchu spustiti do propasti. — Takovýto soud bylť i také na babě zlomyslné vykonán. — Od toho času žil král se svojí krásnou ženou a dětmi spokojeně a šťastně; ti tři bratří jeli potom pro starou matku, přivedli ji na králův rozkaz do královského domu a všechněm se dobře vedlo do smrti.

*

V jednom variantu této pohádky vypravuje se takto: Když sestra z domu odešla, bratry svoje vysvoboditi, přišla do lesa a potkala stařečka. Pozdravila ho přívětivě, a když se jí ptal, kam jde, všecko mu vyrozprávěla, ptajíc se ho na radu. Stařeček řekl jí, že jsou její bratři na Skleněném zámku, a dal jí radu, aby až ku Skleněnému zámku dojde, knoflíčky od kožíšku si utrhala a před sebe kladla, že se jí z nich udělají schůdky, po kterýchž se nahoru dostane. (Ten stařeček byl anděl, který měl ty bratry pod ochranou.) — Sestra dostala se šťastně do Skleněného zámku, našla tam pokrytý stůl, jídla na něm a postele popravené. Ujedla jednomu polívky, druhému upila vína, třetímu postel pocuchala. Bratři přišli, poznali, že tam někdo byl, hledali a našli sestru. — Ona si umíní, že jich vysvobodí, a vůle jí neodpadne, ani když jí bratří řeknou, že nesmí sedm let, sedm měsíců, sedm týhodnů, sedm dní a sedm hodin ani jediné slovo promluviti. — Jde do lesa pro lehčí zadržení slibu a tam bydlí ve stromu a kořínkami se živíc. Král přijde do toho lesa na polovačku, najde ji, vezme s sebou na svůj zámek a tak ji miluje, že si ji konečně za ženu vezme. Na to má zlost jedna ježibaba, která v zámku bydlí a svoji škaredou dceru králi dáti mínila. Uvrhne velkou zášť na mladou královnu, a když král do vojny jíti musí a královna zatím do polohu přijde, podloží jí psíčka a králi píše, že ho královna porodila. Dítě zařezané v jedné věži ukryla. Tak se to stane po třikráte. Po dvakráte to král odpustí královně, poněvadž ji velmi rád má, po třetí káže, aby ji ze zámku vyhnali. — Vyhnali ji a ona šla zase do onoho lesa a tam žila jako předtím od kořínků. — Po nějakém čase tam král zase lovil a našel ji. Při pohledu na ni cítil velikou lítost a milost k ní a začal ji odprošovati, a v té chvíli minulo právě oněch určitých sedm roků, sedm měsíců, sedm týdnů, sedm dní a sedm hodin určeného mlčení. Bratří byli vysvobozeni a ona směla promluviti. I začala tedy králi všecko vypravovati, jak a co se stalo, že ježibaba krásné její děti zařezala, že ona si jich ale zase vzkřísí jistou bylinkou, kterou jí had jeden přinesl. — Všecko trápení se obrátilo v radost. Zlou babu dal král usmrtit a potom žili již šťastně do smrti. Vysvobození bratři nabravše si ze Skleněného zámku hodně bohatství, k své matce se navrátili a statečně se živili.

Podobná těm je česká: O sedmi krkavcích.