ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden bača; když byl bača, musel bývat vysoko v horách na salaši, kde vše řídil. Také někdy ovce pásal. Když ovce pásal, obyčejně si při nich pískal na píšťalu, anebo ležel na zemi, dívaje se po obloze, po horách, na ovce a na zelený pažit.

Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu dobu, „keď idú hady do zeme spať,“ — ležel milý bača na zemi, hlavu maje opřenu o loket, a díval se před sebe po hoře dolů.

Tu najednou se podivil! Veliké množství hadů přilézalo se všech stran ke skále, která bačovi přímo před očima stála; když ke skále přilezli, vzal každý had na jazyk jakousi zelinku, která tam rostla, zelinkou dotknul se skály, ta se otevřela a hadi jeden po druhém ve skále zmizeli.

Bača zdvihl se se země, poručil psovi Dunajovi, aby ovce zavracel, sám pak šel ke skále mysle si: „Musím ja pozrieť, jaká to zelinka a kamže ti hadovia lezú.“ — Byla to zelinka — neznal jaká; když ji ale utrhl a skály se jí dotknul, skála i jemu se otevřela. — Vešel dovnitř a octnul se v jeskyni, jejíž stěny třpytily se od zlata i od stříbra. A prostřed jeskyně stál zlatý stůl, na stole v kotouček svinut ležel velikánský starý had. — Spal. — Okolo stolu leželi sami hadové. Všickni spali, ani se nehnuli, když bača vešel.

Bačovi se jeskyně líbila, dokud si ji několikráte neobešel, pak mu ale začala býti dlouhá chvíle, vzpomněl na ovce a chtěl jíti zpátky mysle si: „Viděl som, čo som chcel, iděm nazpak.“ — Bylo snadno říci „iděm“, ale kudy ven? Skála se za bačou zavřela, když do jeskyně vešel, co by ale dělati měl, co říci, aby se mu skála otevřela, to bača nevěděl, a protož musel v jeskyni zůstati.

„Eh, keď němuožem von, buděm spať,“ řekl si konečně, zaobalil se do huně, lehl na zem a usnul. — Nezdálo se mu, že dlouho spí, když ho jakýsi šust a šum probudil. Dívá se kolem sebe, myslí, že spí v kolibě;^[482] tu vidí nad sebou, kolem sebe třpytící se stěny, zlatý stůl, na stole starého hada, kolem stolu množství hadů, kteří zlatý stůl lízají, ptajíce se přes chvíli: „Už čas?“

Starý had je nechává mluvit, až pak konečně zdvihne pomalu hlavu řka: „Už čas!“

Jak to vyřknul, natáhl se od hlavy do chvostu jako prut, slezl se stolu na zem a ubíral se ke vchodu jeskyně. Hadi všickni lezli za ním.

Bača se pořádně protáhl, zívnul si, vstal a šel za hady mysle si: „Kadě oni puojdu, puojděm i ja.“ — Snadno říci „puojděm i ja“ — jen jak?

Starý had dotknul se skály, ta se otevřela a hadi jeden za druhým vyšli ven. Když byl i poslední had venku, chtěl bača také ven, ale skála se mu před samičkým nosem zavřela a starý had naň hvízdajícím hlasem zasyčel: „Eh ty človiečku, musíš zostať tu!“

„Eh čo by som tu robil? — Gazdoustvo němátě a spať naveky něbuděm. Pusťtě mňa von, mám ouce na salaši a doma zlú ženu; budě ma hrešiť, kebych včas něprihnal,“ — pravil.

„Ty skorej odtiaľ něpuojděš, dokiaľ něsložíš trojnásobnú prísahu, že něbuděš vraveť,^[483] kdě si bol a jak si sa k nám dostal,“ zahvízdl had.

Co měl bača dělati, rád se trojnásobnou přísahou zavázal, že nic nepoví, jen aby přišel ven.

„Něbuděš-li prísahu držať, veru sa ti zle povodí,“ hrozil had bačovi, když ho ven pouštěl.

Jaká to změna venku; bačovi začaly se od leku nohy třásti, když viděl, kterak se čas změnil, že místo jeseni panuje jaro. „Beda mně!“ naříkal, „ja človek sprostáček, čo som to urobil! — Veď som ja zimu prespal vo skale! Jaj ouce moje, kdě vás najděm! Jaj, žena moja čo budě vraveť!“ — takto smutně naříkaje, kráčel ke kolibě. U koliby viděl ženu, že tam cosi dělá. Nejsa ještě na její výčitky připraven, schoval se do košiaru.^[484] Když v tom košiaru seděl, viděl, že tu odkudsi k ženě přistoupil pěkný člověk jakýs, a slyšel, jak se jí ptá, kde má muže?

Bačová se dala do pláče a vypravovala tomu člověku, kterak v jeseni jednoho dne bača s ovcemi odešel do hory a víc že nepřišel. Pes Dunaj že ovce přivedl, bači ale — že od té doby není. — „Snáď že ho vlci zožrali, lebo ho bosorky^[485] na kusy po hore rozvláčily,“ doložila bačová. — „Ej něplač, žena moja,“ volal na ni bača z košiaru, „veď som ja živý! Nězožrali ma vlci, ani ma bosorky po hore něrozvláčily, ale som ja zimu v košiaru prespal!“ — To se ale s dobrou bača potázal.

Jak bačová slova jeho zaslechla, nechala pláče a začala ho nečistě hřešiti. „Bodaj ti sto hromovitých bohou do duše udrelo, ty pochabo, ty pľuho! Si ty statočný chlap? — Či si ty bača! Poručí ouce do vuole božej, ľahně do košiaru a spí jako had v zime! Či to kdo slýchal?“

Bača dával ženě v duchu za pravdu, že ale pravdu povědíti nesměl, mlčel, ani nedutal. Ten pěkný člověk povídal ale jeho ženě, aby se upokojila, že její muž nespal v košiaru, že byl někde jinde, a když mu bača poví, nač se ho tázati bude, že mu dá mnoho peněz. Bačová se ještě více jedovala, že ji muž obelhal, a chtěla dokonce věděti, kde byl. Kdo ví, co by se bylo dělo, ale pěkný pán jí slíbil peníze, aby jen mlčela, a domluvil jí, aby šla domů, sám pak si vzal baču na starost.

Když bačová odešla, vzal pěkný pán na se svoji přirozenou postavu, a tu viděl bača před sebou černoknižníka z hor. — Poznal ho hned, protože má černoknižník v čele třetí oko. — Černoknižník je člověk velice mocný, on se umí spraviti na jakoukoli postavu, a kdo by se mu chtěl protiviti, toho hned udělá třebas beranem. — Bača se černoknižníka velice ulekl, měl ještě před ním větší strach než před ženou.

Černoknižník ptal se ho, kde byl, co viděl? — Bača se přenáramně ulekl té otázky. Co měl říci? — Bál se starého hada a zrušení přísahy, a černoknižníka trojokého se také bál. — Když se ho ale černoknižník po druhé — po třetí — a již hrozným hlasem ptal, kde byl a co viděl, když jeho postava před ním — jak se mu zdálo — rostla, tu zapomněl bača na přísahu. Přiznal se, kde byl, i co ve skále viděl a jak se tam dostal.

„No dobre,“ řekl černokněžník, „tedy poď so mnou, ukáž mi tú skalu i tú zelinku.“ — Bača musel jíti.

Když přišli ke skále, utrhl bača zelinku, položil na skálu a skála se otevřela. — Černoknižník ale nechtěl, aby tam bača vešel, aniž on dále šel, vytáhl jen jakousi knihu a začal z ní říkati. Bača strachem bledl.

Tu se najednou země zatřásla, ze skály ozývalo se syčení, hvízdání a ven vylezl ukrutný šarkan,^[486] na nějž se byl starý had přetvořil. Z tlamy mu šlehal oheň, hlava byla hrozitánská, chvostem tloukl nalevo napravo, a který strom zasáhl, ten přerazil.

„Hoď mu tú ohláuku na hrdlo!“ rozkázal černoknižník, podávaje bačovi jakousi pásku, přitom ale oči s knihy nespouštěl. — Bača vzal pásku, ale bál se k šarkanu přistoupiti; teprv když mu to černoknižník po druhé i po třetí rozkázal, byl volen uposlechnout. Avšak běda bačovi! — Jak mu ohlávku na krk hoditi chtěl, šarkan se po něm zatočil, a než se bača čeho nadál, seděl šarkanu na hřbetu a ten zdvihl se s ním ponad hory (lesy). V tom okamžení udělala se čirá tma, jen oheň, co šarkan z tlamy a očí vyšlehoval, svítil jim na cestu. Země se otřásala, kamení sypalo se s vrchů dolů. Zlostně mrskal si šarkan boky, který buček, kterou jedlinu zasáhl, zlomil jako proutek, a vody tolik na zem chrlil, že tekla po vrchách dolů jako Váh. — Hrůza hrůzoucí to byla. Bača byl polomrtev.

Pomalu se přece hněv šarkanův mírnil, nemrskal více chvostem, přestal vodu pouštěti, z tlamy nešlehal mu oheň. — Bača přicházel k sobě, myslil, že se šarkan spustí dolů. Ale na tom nebylo dosti, šarkan jako by ho chtěl více vytrestati. Pomalu, pomalinku zdvihal se výš a výše nad hory, vždy výše, až se zdály bačovi vysokánské vrchy a hole^[487] jen co mraveneční hromádky; a ještě výše vystupoval šarkan, a když neviděl bača nic než slunce, hvězdy a mraky, zůstal s ním šarkan v povětří viset.

„Jaj bože, čože si počněm? Tu visím v povetrí; skočím-li dolu, zabijem sa, a do něba lietať němuožem!“ tak si naříkal bača a dal se do hořkého pláče. — Šarkan nic. — „Šarkaně, veľkomožný paně šarkaně, zmilujtě sa,“ prosil šarkana po chvíli, „sleťtěže zase dolu, prisámbohu^[488] vás do svojej smrti něpohněvám.“ — Kámen by se byl slitoval nad ubohým bačou! Šarkan funěl a frkal, a neřekl ani my tvy, ani se nehnul. — Tu najednou se donáší k uším bačovým hlas skřivánka. Bača se zaradoval. Blíže a blíže přiletoval k němu skřivánek; když se již nad ním vznášel, prosil ho bača: „Škovránku, ptáčku Bohu milý, prosím ťa, doleťže ty k Otcu něbeskému a vypovedz mu moju biedu. Povedz mu, že ho pozdravujem, že volám o božiu pomoc!“

Skřivánek odletěl k Otci nebeskému a vyřídil bačovu prosbu. I slitoval se Otec nebeský nad bačou, napsal cosi zlatým písmem na blánku březového listu, dal listek skřivánkovi do zobáčku, nařídiv mu, aby ho spustil šarkanu na hlavu.

Skřivánek letěl do povětří, a sletěv nad šarkanovu hlavu, pustil na ni březový, zlatem popsaný listek; v tom okamžení spustil se šarkan s bačou na zem.

Když se bača vzpamatoval, viděl, že stojí u své koliby na salaši, viděl, jak pes Dunaj zavracuje ovce, — viděl na vrbě zvonec a pohádce je konec.