ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[501]

Vdovec jeden měl dceru a ta dcera dle zvyku venkovských děvčat chodívala často k sousedově dceři buď na přástvy, buď s jinou prací. Sousedka byla vdova a lidé si o ní povídali, že je ježibaba. Navzdor tomu se ona ale vždy k sousedovu děvčeti velmi vlídně chovala; když přišla, pěkně s ní mluvila, a napekouc postruhníků a jiných dobrých věcí, vždy ji uhostila. Za to ji děvče velmi rádo vidělo. Jednou, když zase na přástvu přišla, sedly obě děvčata pod preslice a předly. Ježibaba, hamižně se na ně dívajíc, pravila: „Ej, čiže by vám, děti moje, v jednom dome bývať pristalo! Veď by si ty, diouka moja,“ obrátila se k sousedově dceři, „tvojmu otcovi mohla povedať, žeby si ma vzal za ženu, aj jemu sa pomoc zídě, aj mně, a vám by vedno^[502] tak dobre bolo, že len no!“ Mladá sousedka nic na to neříkala, než byla by též ráda své družky matku za macechu dostala.

Když přišla domů, pravila chytře k otci: „Otče, veď by stě sa vy mohli oženiť, veru by sa vám pomoc a mně dobrá macocha tá zišla; mohli by stě si vziať našu súsedu? To by mi bola dobrá macocha.“ — „Ach diouka moja,“ odpověděl otec, „o našej súsedě ľudie hovoria, že je striga; nuž akáže by ti to bola macocha?“

„Eh lenže si ju vy, otče, vezmitě, veru mi tá dobrá budě, veď to ľudie všeličoho natárajú,^[503] aj čo nie prauda.“

Takto děvče otce namlouvalo, až ho i domluvilo. Vzal si sousedku. — Ale co se stalo? — Ještě svatba ani hrubě se nedokončila, už macecha k své pastorkyni jinak se chovala, a tak nehodně, že by se toho do ní nebyla nikdy nadála. Ani jíst, jak se svědčí, jí nedala, jen na mísku s psíkem a posušky z popele jí pekávala k jídlu. Šaty pěkné jí pobrala a jen obnošené vetché šaty od své vlastní dcery jí dávala. Než vlastní dceři křivdu nedělala, ta chodila jako pávice, každý den měla mastné postruhníky a lakotek plné kapsy. Jako se matka zcela přeměnila, tak se i dcera její stala k své dobré družce nehodnou. Pěkně přistrojená chodila za ní a vysmívala se jí řkouc: „Či vidíš, aké ja mám pekné šaty, a ty nič, hiba handry, či vidíš, aké ja mám postruhníky? — Ale ti nědám — čuč těbe!“ — Ubožátko děvče se vždy rozplakalo, že jí div srdce nepuklo lítostí.

Jednou stála při studnici a přebolestně plakala; i viděl ji otec a přijda k ní pravil: „Vidíš, vidíš, diouka moja, dobre som ti ja povedal, že ti to něbudě dobrá macocha. Ale je už raz tak — už teraz len trpezlive znášaj, čo ti Pán Boh prisúdil!“ — „Ej veru dobre! No ale nič to, veď si ja dáko spomuožem. Puojděm si hľadať službičku a tak sa zaopatrím“ — odpověděla rozplakaná dcera, potěšujíc sebe i otce. — Zanedlouho se také vskutku do služby vybrala. Prosila sice matku, aby ji vypravila do služby, jak se sluší a patří, ale ta se na ni zle osopila, že jak ji má vypraviti, nemá-li dobré šaty a nemá-li ruce, aby si vydělala. — Nedala jí nic, mimo co na sobě měla, a jen jí několik v popeli vyválených hnětanek dala na cestu. Takto odešla z domu a šla, kam ji oči vedly. — Když tak chodila, přišla k jedné lavičce. „Pamodaj šťastia, lavička!“ poklonila se jí přívětivě. „Pamodaj aj těbe, dioučička,“ poděkovala lavička, „kděže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach preložže ma, prelož na druhý bok,“ prosila lávka, „už mi od toľko rokou ľudie po tom jednom boku chodia, a nikto ma něvie preložiť. — Nože ma prelož, veru ti buděm na dobrej pomoci.“

Děvčátko lavičku přeložilo a šlo dále. I přišlo zase na cestě k jednomu psíčkovi, který měl chrástu. — „Pamodaj šťastia, psíčku!“ poklonila se mu.

„Pamodaj aj těbe, dioučička,“ poděkoval psíček, „kděže iděš, kde?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach nože ma občisť, už veľa^[504] ľudí prešlo ztaděto, a žiaden sa nězmiloval nado mnou. Buděm ti na dobrej pomoci,“ prosil psíček, a děvčátko ho pěkně očistilo. Když ho očistila, šla zase dále. I přišla k staré hrušce. — „Pamodaj šťastia, hruštička!“

„Pamodaj i těbe, dioučička; kděže iděš?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach, strasže so mňa tie hrušky, stras, už ích zdržať němuožem, nikto mi něspomuože; veru ti buděm na dobrej pomoci!“ — prosila ji hruška, a děvčátko střáslo všechny hrušky, že se hrušce hodně odlehčilo. — A zase šla dále. Co chvíle přišla k jednomu bujáčkovi (bejčkovi), který se na louce pásl. — „Pamodaj šťastia, bujáčku!“ pozdravila ho pocestná. — „Pamodaj aj těbe, dioučička, kděže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Nože ma z tej lúky vyžeň, už sa od toľko rokou tu pasiem, a nikto ma něvyháňa. Veru ti buděm na dobrej pomoci.“ I vyhnalo děvčátko bujáčka z louky a šlo dále. — Přišlo k jedné peci, v které hořelo. — „Pamodaj šťastia, piecka!“

„Pamodaj aj těbe, dioučička, kděže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach nože, vyhrab zo mňa ten oheň, už od toľko rokou naveky vo mně horí, a nikto ho něvyhrabe, buděm ti na dobrej pomoci.“ — Při samé peci stálo ohrablo, pocestná je vzala, pec vyhrabala a zase dále se ubírala. Šla dolinami, horami, až přišla jednoho dne do osamotnělého domečku v lese. — Nebylo v domečku nikoho jiného mimo staré babičky; a to byla ježibaba. „Pamodaj šťastia, gazdina“^[505] — pozdravilo děvče.

„Pamodaj i těbe, dioučička, kděže si sa tu vybehala, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku, nuž som sa k vám prišla ohlásiť, či by stě ma do služby něprijali?“

„Ej veru ťa prímem. Či vidíš, nič inšiho robiť něbuděš, hiba týchto jedenásť izieb každý děň vymetať; veď ti tu dobre budě. A tamto je, či vidíš, dvanásta; aleže mi do tej něchoď, ani sa podívať něskúšaj!“

„Ako mi rozkážetě, nuž vám tak buděm robiť,“ odpovědělo děvče stařeně, a jak si trochu od cesty odpočinula, hned se do práce pustila. Vymetala těch jedenácte jizeb, vymetala je každý den, ale do dvanácté se podívati jí ani nenapadlo.

Jednou odešla ježibaba kamsi přes pole. Děvče vymetalo jizby, a když vymetlo jedenáctou, přišlo mu na mysl, proč asi nesmí do té dvanácté? Myslela dále, že by snad nebylo tak zle, kdyby tam jen malounko nahlédla, domnívala se, že by to nikdo ani nepoznal. — S tou myšlénkou postavila chvoště do kouta, pomalinku popocházela ke dveřím dvanácté jizby, až je konečně otevřela, ale jen tak, co by jedním okem tam nahlédla. Uprostřed jizby viděla státi tři kádě. „Ej, čože to muože byť v tých kadiach?“ — šeptala si a přitom dvéře více otevírala, víc a více, až vkročila dovnitř. Tu v jedné kádi zlato, v druhé stříbro, v třetí července!^[506] — I vzkříklo děvče podivením, a jako by jí to někdo pošeptal, sehnula se a v první kádi hlavu si okoupala, a vidouc, jak krásné zlaté vlasy má, i ruce i nožky si okoupala. — Tu jí ale přišlo na mysl, co řekne ježibaba, až se vrátí, i uznala, že déle zůstati tam nesmí. I sebrala se rychle a dala se v útěky. Dobře bylo, ale nevelmi. Ježibaba domů se navrátivši a dvéře u dvanácté jizby otevřené, okolo kádi rozlité zlato vidouc, věděla hned, co se dělo. I schytila železné hřebénky, sedla na trlici, a hybaj za děvčetem! — Byla by ji při té peci i dostihla, ale pec propustivši děvčátko, jak docházela k ní ježibaba, se rozvalila a oheň na ni vykydla, v kterém jí trlice shořela. Mezi tím časem mohlo děvče hezký kus cesty uběhnouti, a také uběhla, než na louce, kde se bejček pásl, přece by ji byla ježibaba chytila, slyšela již, jak na ni vykřikuje, — ale tu se bejček na ježibabu rozehnal a tak ji naháněl sem a tam, až děvče daleko uteklo. — A co platno, při hrušce byla jí zase v patách. Hruška nechala děvče podběhnout, ale jak ježibaba podběhnouti ji chtěla, celá se na ni svalila, div že jí kosti nerozdrtila. Než se zpod ní vydrápala a dále běžeti mohla, doběhlo děvčátko k samému psíčkovi. Ale což striga, té je vše lehko, byla hned za ní a byla by ji zajisté chytila, kdyby psíčka nebylo. Ten se jí do cesty postavil a tak na ni štěkal a ji trhal, dokud děvče daleký kus cesty neuběhlo. U samé lávky se děvče po ježibabě ohlédlo, a hle, ona jí v patách. Skočí rychle na lávku, přeběhne, ježibaba skočí též, ale hej — lávka se přelomila a ježibabisko spadlo po uši do vody. — Sotva že se ven vydrápala. Než dále za děvčetem jíti právo neměla; volala jen za ní rozhněvaná: „Ty naničhodná, máš čas, že som ťa nědostihla, lebo by som, či vidíš, týmito hrebienkami bola zlato s těba dolu driapala.“ — Děvče zlatovlasé se na ni neohlíželo, ale utíkalo až nedaleko od domova. — Když docházela, zazpíval kohout sedící na pantě (veřeji):

Děvče zastalo a myslilo si: či mám domů jít, či ne? — Nešla domů, ale sedla k studničce, u které jindy sedávala a plakávala; seděla tam za drahný čas. — Tu najednou zahlédla ji macešina dcera, a poznavši ji, k matce běžela: „Mamo, mamo, veď tá už zo služby prišla, a keby stě veděli, všetka je zlatá. — Sedí tam pri studničke.“ — Hned tam macecha běžela, a vidouc, že pravda, co jí dcera byla řekla, pěkně se k pastorkyni měla a úlisně zvala ji do domu, aby se jen co nejdříve dověděla, kde se tak ozlatila, a svoji dceru na totéž místo poslati mohla. — Šla tedy pastorkyně s ní; jak do jizby vešla, všecko se od její krásy osvítilo. Tu ji začala macecha vychvalovat, jako by ji bůhznájak ráda viděla, a svoji dceru haněla: „Tak je to, ľa, kto do sveta idě a kto si zná vyslúžiť, ale ty něvieš nič, hiba doma sedieť. Nože sa vyber aj ty dakdě, aby preca dač z těba bolo.“

„Eh,“ odmluvila jí dcera, „veď ja veru puojděm, čože by som něišla, len nach mi povie, zkadě mám ísť.“

Pastorkyně všecko jí vypověděla, kudy má jíti; macecha jí připravila pěkné šaty, napekla jí mastných postruhníkův a vypravila ji do služby. — Šla tedy macešina dcera tudy, kudy jí pastorkyně jíti radila.

Jde a přijde k té lavičce; ale ani se jí nepokloní, ani nepozdraví, a když ji lávka sama prosí, aby ji na druhý bok přeložila, pyšně odpoví: „Eh, čože by som sa ja s těbou zapodievala, veď ja mám dlhú cestu pred sebou.“ — Šla dále a lávku nepřeložila. Přišla k psíkovi chrastavému, také ho nepozdravila, a když ji prosil, aby ho očistila, osopila se naň: „Eh čože by som sa ja s tebou, pľuhaustvom, babrať^[507] mala, veď ja buděm mať inšú robotu.“ — Když k hrušce přišla a ta prosila, aby ji střásla, že jí bude k dobré pomoci, ani se neohlédla po ní a dále pospíchala. Bujáčík též prosil, aby ho odehnala z louky, ale ona hrdě šla, jako by neslyšela. Přišla k té peci, co v ní ustavičně oheň hořel, byla plna uhlí, pocestná šla kolem, ani si jí nevšimla, a když ji prosila, aby ji vyhrabala, ani se neohlédla. Konečně došla do osamotnělé chyže v lese, kde ježibaba bydlela. — Vejde do jizby a vidí stařenu seděti za stolem. — „Pamodaj šťastia, gazdina!“ pozdraví. „Pamodaj i těbe, dioučina; kdeže si sa tu vzala, kdě?“

„Prišla som sa k vám ohlásiť, či by stě ma do služby něprijali?“

„Ej ba veru ťa prímem, veď som len samotná. Či vidíš, týchto jedenásť izieb mi buděš každý děň vymetať, aleže sa mi do tej dvanástej izby podívať něskúšaj, lebo beda tvojej koži.“ — „Dobre, gazdina, dobre, veď sa ja už len podľa vášho rozkazu buděm spravovať,“ odpověděla dívka a zůstala tam sloužit.

Vymetala tedy těch jedenácte jizeb po jistý čas, až se jí jednou zachtělo podívati se do té dvanácté jizby; — čekala jen na příhodnou dobu, až by ježibaba odešla, by žádost si vyplnila. — To se jí podařilo. — Stařena jednoho dne odešla někam přes pole, a tu děvče hned odhodilo chvoště a pospíchalo ke dveřím dvanácté jizby. — Otevře, vkročí dovnitř, a tu, hle, tři kádě, v jedné července, v druhé stříbro, v třetí zlato. — Jak to zlato viděla, tu hop doň celučičká, a tak se v něm naplákala, že by ji byl mohl ždímati. Potom vyskočila a hybaj, v útěky se dala.

Ježibaba přišla domů — jizby nevymeteny, zlato po zemi rozvláčeno. — „Počkaj, veď sa těbe zlata odněchce!“ vzkřikla a rychle schytivši čižmy, ve kterých na každý krok míli cesty urazila, stáhla na nohy, do ruky železný hřeben, a hajde za děvčetem. — Ta byla zatím doběhla k peci, co v ní ustavičně hořelo, ale pec se před ní svalila a oheň na ni tak kydala, až se zlato na ní roztápěti počínalo. — Sotvaže utekla z té, přišla do druhé bídy. Bujačík na louce se pasoucí ji pustiti nechtěl, naháněl ji tak dlouho, až ježibaba přiběhla; ta hned železným hřebenem po ní čísla, že zlato s ní pršelo. — I shýbla se ježibaba, aby je se země sbírala, a co je baba sbírala, děvče utíkalo dále. Přiběhla k hrušce, ale hruška na ni spadla; než zpod ní vylezla, už ji zase ježibaba dostíhla a zlato s ní česala. Co je po zemi sbírala, děvče opět utíkalo a doběhlo k psíkovi, ale ten na ni štěkal a vyskakoval a pustiti ji nechtěl, dokud ježibaba opět nepřiběhla. Již jí krev srkala, jak jí baba zlato s hlavy a těla drápala. Zase utekla a byla již na lávce, ale běda, lávka se přelomila a ona spadla do vody; ježibaba za ní s hřebenem a česala, dokud kousek zlata na ní viděla. Co hřeben nevzal, to vzala voda. — Napolo mrtva, umáchana, rozdrapána konečně z vody vylezla a k domovu se pomalu vlékla. — Když se k domu blížila, zazpíval kohout sedící na veřejích:

Bojíc se jíti do chyže, šla k studničce, sedla a hořce naříkala: „No, veď som si ja vyslúžila, veď som ja schodila! — Len čo mi mať povie, mně něšťastnici!“ — Matka ji slyšela a po hlase poznala; — plna radosti volala si ji do jizby: „Nože, poď, diouka moja, dnu,^[508] čo sa tam máš okúňať, poď a rozprávaj nám, ako sa ti vodilo, čo si vyslúžila.“ — Šlo tedy děvče do jizby. — Tu ale když viděla matka její zdrápané, zohyzděné tělo, zmáchaný šat, všecka se zděsila: „No, veď si ty vyslúžila, veď si sa mi zachovala, naničhodné dioučisko!“ — začala dceru hřešiti, a od té doby ani vystáti ji nemohla.

Potom zanedlouho se ta zlatá pastorkyně vdala za mladého, bohatého pána a vedlo se jí velmi dobře, protože byla skromná a dobrá; macešina dcera se jen tak po světě okúněla a žáden ji za ženu míti nechtěl.