ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylť jednou jeden pán a ten měl nesčetného bohatství. Ja nuž ale, cože mu ze všeho bohatství, když neměl potomka, kterému by je rád byl odkázal? — A věru byl již spíše stár než mlád. — Něboráčik! — Každý od Boha den chodíval i se svojí paní do chrámu se modlívat, aby jim Bůh alespoň jednoho syna požehnal.

Dlouho to trvalo, až pak přece jednou paní jeho se cítila. Naděje ze dne na den rostla, a když se již dítě naroditi mělo, snilo se pánovi, že to bude chlapec, ale že ho musejí varovať^[379] do dvanáctého roku, aby země se nedotknul, sice že se jim hned ztratí.

Dobře. Narodil se chlapec, krásný, utěšený. Pán hned povolal devět pěstúnek, které ho musely řadou chovat, a přísně jim poručil, aby dítěti nedovolily země se dotknouti. — Pěstúnky pánův rozkaz statečně zachovávaly; již chybělo chlapci jen několik dní do dvanáctého roku, a ještě se nebyl země dotknul. — Ustavičně ho buď na rukou nosily, aneb v zlaté kolísce kolísaly.

Již pán začal přípravy chystati k nádherné hostině, kterou chtěl vysvobození svého miláčka zpod těžké súdby zasvětiti. — Tu náhle strhl se na dvoře hrozný křik. — Pěstúnka, co právě chlapce na rukou držela, chtíc zvěděti, co se stalo — všetečnice, — zapomněla na svoji povinnost, chlapce na zem postavila, sama pak k oknu běžela, by se dívala ven. Křik se utišil. — Pestúnka chce vzíti chlapce zase na rámě, ale nelze vypověděti její zděšení, když chlapce v jizbě neviděla a na pánův rozkaz vzpomněla. Pustila se do takového nářku a pláče, že se všickni domácí posbíhali. Přiběhl pán, ptal se s strachem, co se stalo, kde je chlapec? — Tu teprv pestúnka, třesoucí se jako osika, s velikou tíží ze sebe vypravila, co se bylo stalo. Zarmoutil se pán neslýchaně, že se mu naděje tak neočekávaně ztroskotala. To okamžení rozposlal sluhy na všechny strany, aby chlapce hledali. Rozkazoval, prosil a zlata sypal jako plev, jen aby mu ho přivedli. — Hledali dost, ale chlapce nalézti nemohli; jako by ho nikdy nebylo bývalo.

Po čase pozoroval zarmoucený pán, že v jedné z jeho nejkrásnějších světnic každou noc, právě o půlnoci, něco hřmotí a žalostně naříká. Pozoroval to po jistý čas, a když to noc co noc hřmotilo a naříkalo, napadla ho vůle přezvěděti, co by to as bylo, ba přišlo mu na um, zdali by to jeho ztracený chlapec nebyl. Vyhlásil tedy, že dá tři sta zlatých tomu, kdo v té světnici jednu noc přebude. — Tři sta zlatých pěkný peníz, dokonce pro chudobného člověka! — Našlo se mnoho takových, co se na to vzali. Ale když přišla dvanáctá a začalo hřmotiti, tu se každý polekal a utekl, mysle si: nehodno za tři sta zlatých životem žertovat. I nemohl se tedy pán dověděti, kdo to hurtuje a pláče, či jeho chlapec, či nějaká potvora.

Nedaleko panského dvora bydlela jedna mlynářská vdova se svými třemi dcerami. — Nebožátka byly velmi chudobný a jen se tak po psotě živily. Pověst o hřmotu a pláči i o třech stech zlatých se i do jejich chaloupky dostala. Tu povídá nejstarší dcera utrápené matce: „Matka moja, čože sa máme biediť? Vari probujem šťastie, puojděm cez^[380] tú jednu noc na vartu, adaj voľačo^[381] dostriehněm. Tri sto zlatých by sa nám ačak dobre zišlo!“ — Matka zavrtěla hlavou, chvíli se zamyslila, konečně pomyslíc na bídné živobytí, dovolila dceři jíti do dvora přenocovat.

I šla tedy mlynářčina nejstarší dcera k bohatému pánovi a pověděla mu, co chce na se vzíti. — „Ty by si mala vuoľu ísť na vartu?“ pravil jí pán. „No dobre, dieuka moja, sprobuj šťastie.“

„Veru sprobujem; ale by vás pekně prosila, keby stě mali tú lásku a rozkázali, žeby mi voľačo^[382] sebou dali, by si kus večeri navarila, lebo som veru hladná“ — prosila dcera.

Pán hned rozkázal, aby jí přinesli vařiva. V okamžení přinesli vařiva, ne na jednu, ale na tři večeře; děvče nabralo si, co potřebovalo, vzalo dřevo, zapálilo voskovou svíčku a pak se odebralo do vykázané světnice. — Tam založila si na kozubku^[383] oheň, přistavila hrnečky, prostřela si na stůl, postel si popravila, a tou prací jí tak čas přeběhl, že nevěděla ani jak. Bije dvanáctá. Tu začne cosi po světnici harcovat a jajkat.^[384] Děvče se strachem dívá se z kouta do kouta, ale nikde nic, jako na dlani, a jen hurtuje a jajká; najednou vše umlkne a před ní postaví se krásný chlapec, ptaje se hlasem přívětivým: „Komuže to varíš?“

„Mně,“ odpoví ona. — Zarmoutil se krásný chlapec, a smutně na ni se dívaje, ptal se opět po chvilce: „A komu si to prestrela?“^[385]

„Mně,“ byla zase její odpověď.

Krásný chlapec se ještě více zarmoutil a v sivých jeho očích mu slze hráti počaly. „A komu si to odpravila?“^[386] — ptal se naposled.

„Mně,“ odpovědělo děvče jako předtím. Tu krásného chlapce slze polily, zalomil rukama — a zmizel. Ráno vypověděla mlynářčina dcera pánovi všecko, co viděla a slyšela, ale že se chlapec nad jejími odpovědmi zarmoutil, to zadržela pro sebe. Pán jí slíbených tři sta zlatých odčítal, jsa rád, že ví tolik. Na druhou noc se prostřední sestra vybrala na hlídání a starší dala jí naučení, co dělati a jak odpovídati má. — Ta se dle toho naučení zachovala. — Šla k pánovi, a když jí dovolil, aby ve světnici nocovala, a vařiva jí nanositi dal, vzala, co jí třeba bylo, a odešla do oné světnice. Udělala oheň, přistavila jídlo, prostřela na stůl, odestlala postel a čekala půlnoc. — Když se chlapec ukázal a se jí ptal: „Komuže to varíš? Komu si prestrela? Komu si to popravila?“ — zavždy odpovídala: „Mně, mně, mně.“ — Chlapec jako před tím dnem se rozplakal, zalomil rukama a zmizel. Děvče ráno pánovi všecko vypovědělo, jenže též neřeklo, jak se chlapec nad jejími odpovědmi zarmoutil. — Jako první, dostala i druhá tři sta zlatých.

Třetí den praví nejmladší: „Ej, sestry moje,keď sa vám tak dobre vodilo, že stě po tri sto zlatých doniesly, puojděm aj ja šťastie sprobovať; adaj aj mně Pán Boh ten strach pretrpeť pomuože!“ — Matka měla tu nejmladší dceru nejradši, ale vidouc, že se starším nic nestalo, dovolila i tu. I ona, jako sestry, nejdřív si vyprosila dovolení od pána, potom něco k vaření, nabrala si, co potřebovala, a odešla do světnice. Tam oheň na kozubu rozdělala, hrnečky přistavila, na stůl prostřela, postel odpravila a v strachu a naději čekala půlnoc. Tu náhle bije dvanáctá a po světnici začne to harcovat a jajkat. Děvče ohlíží se z kouta do kouta, nikde nic, všude jako na dlani, a jen harcuje a jajká. — Náhle vše utichne, před ní stane krásný, utěšený chlapec a přívětivým hlasem ptá se: „Komuže to varíš?“ — Sestry jí byly povídaly, jak mu odpovědít má, ale když se na krásného chlapce podívala, myslela, že nebude zle, když i jinak odpoví. „No komuže to varíš?“ netrpělivě ptal se zase chlapec. „Mně — ale ak by si chcel, i pre těba,“ odpovědělo děvče. Tu se začalo zasmútěné čelo chlapcovo jasniti. „A komu si to prestrela?“

„Mně — ale ak by si mal vuoľu, aj pre těba.“ — Lehký úsměv přelítl tvář chlapcovu. „A komu si to odpravila?“ ptal se po třetí.

„Mně — ale ak by sa ti páčilo,^[387] aj pre těba.“

Tu chlapec celkem uradovaný zatleskl do dlaní řka: „Dobre, dobre, keď si to všetko aj pre mňa prihotovila. Ale počkaj chvilku, počkaj, prosím ťa, iděm sa eště skuor^[388] od mojich dobrodincou odobrať, čo ma dosiaľ^[389] opatrovali.“

Tu zavál po jizbě teplý větříček a uprostřed jizby se hluboká propast otevřela, do které se pěkný chlapec pomalu spouštěl. — Děvče, chtíc zvěděti, kam on to jde, chytilo se ho za končík kabátu a zároveň s ním dolů se spouštělo.

Nový svět se jim před očima otevřel. Na pravé straně tekla zlatá řeka, na levé se zlaté vrchy ligotaly^[390] a na prostředku byla krásná zelená louka, tisícero květinami okrášlená. — Chlapec šel popředku a děvče potichúnku, aby jí nezpozoroval, za ním. Na louce shýbal se ku květinám, hládkal je a po nich se ohlížel. — Potom přišli k zlatému lesu; jak se k němu blížili, vylítlo z něho nevídané množství rozličného ptactva, krásně začalo zpívati a mládenečka obletovati, ba i na plece a hlavu mu sedali. Mládenec k nim mluvil a každého přívětivě pohladil. — Mezitím si děvče ulomilo zlatou haluzku a do šátku si ji zavinulo, — aby měla vraj^[391] nějakou památku.

Z toho zlatého lesa přišli do stříbrného a mezi stříbrné vrchy. — Sotvaže se tam přibližovali, vyběhlo z něho množství rozličných zvířat, k mládenečkovi se hrnuly, obskakujíce ho radostně. A on každé zvířátko pohladil a poláskal a s nimi rozmlouval. Mezitím si děvče ulomilo stříbrnou halúzku, neboť jí napadlo: kto vie, či by mi moje sestry uverily, keď ím buděm rozprávať, kdě som bola a čo som viděla.

Když se krásný mládenec ode všech svých dobrodinců byl takto rozloučil, navracoval se tím samým chodníčkem, kterým přišel, a děvče zase potichu za ním. Když přišli k otvoru, chytila se mu za končík kabátiku a vyletěla s ním do té světnice, z které byli před nedávném odešli. — Otvor se za nimi zavřel. — „No, už som sa odobral! Teraz si už muožeme aj zavečerať“ — pravil chlapec, a děvče rychle skočilo k ohni a nosilo na stůl, co bylo navařilo. Posadili se a najedli oba do chuti. Když se najedli, pravil mládenec: „No teraz by sme sa vari mohli už uložiť!“ I uložili se pěkně krásně do odpravené postele, ale děvče položilo doprostřed mezi ně ony halúzky, stříbrnou a zlatou. — Za chvíli usnuli oba.

Druhý den bylo slunce hodně vysoko vystoupilo, ale mlynářčina dcerka se ještě nehlásila. Pán byl již velmi netrpěliv, čekal za dobrou chvíli ještě, ale když ještě slechu o ní nebylo, dostal strach, že se jí snad zle vedlo. I šel se podívat, jak a co je s ní. Ale kdo vypraví jeho radost, když dvéře otevřel a na posteli svého ztraceného syna vedle mlynářčiny dcery ležeti viděl! Jen co se byli právě ze sna probudili. — Otec radoval se jako dítě a všecko vůkolní panstvo dal sezvati, aby se s ním radovali. — Mládenec zhlédna při sobě dvě halúzky, s podivením pravil děvčeti: „Či si ty so mnou až tam dole bola? No keď si mi tak verná, znaj, že si ma vyslobodila. Z týchto halúzok budeme mať dva kaštiele.“^[392] — I vzal ty dvě halúzky, vyhodil je oknem ven, a v tom okamžení vystavily se z nich jeden stříbrný a druhý zlatý zámek, v kterých potom mlynářčina nejmladší dcera s vysvobozeným od ní krásným mladým pánem bývala, a jestli neumřela, dosud bývá.