ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden selský gazda a ten měl dceru neobyčejně krásnou. Pověst o její kráse daleko široko se roznášela. Jmenovala se Katarina.

Slyšel o ní též jeden turecký pašalik; ten by ji rád byl za ženu dostal, nevěděl ale kterak. — Otec krásné Katariny zabýval se povoznictvím a měl pěkné koně, o které velmi dbal. — I vyzkoumal Turek, kudy on vždy jezdí, a dal mu do cesty vykopati hlubokou jámu. Gazda jel a přijížděl k tomu místu v soumraku. Jsa povědom cesty, nenadál se nehody, která ho čekala, až tu najednou koně i s vozem do jámy spadli. — Ubohý křičel, volal dobré lidi, volal Boha o pomoc — ale nikde nebylo človíčka. — Turek zatím čekal v záloze, až když slyšel a viděl, že je gazda v největší nouzi, tu ze zálohy vyjel a ptal se ho, co se mu stalo. — Gazda naříkaje ukázal do jámy, kde sebou koně trhali a se kopali až hrůza, a přece ven dostati se nemohli.

„Nuž, ja ti spomuožem, keď mi sľúbiš dať, čo najlepšieho pri srdci máš!“ — řekl mu Turek. — Gazda se ulekl.

„Ach, akože vám to muožem dať, veď mi je najlepšia pri srdci moja krásna dcéra“ — odpověděl mu gazda.

„Nuž veď; těbe bola krásna dcéra a mně budě krásna žena“ — řekl Turek. — Gazda nevěděl, co má dělati, nechtěl slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu bylo mu též líto; sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten nechtěl nic než krásnou Katarinu. — Vida gazda, že Turek jinak nedá a že mu bez jeho pomoci koně zahynou, slíbil mu konečně svoji dceru. Tu zavolal Turek svoje lidi a pomohli gazdovi z jámy. Když Turek domů přijel, oznamoval matce, že si přivede krásnou Kateřinu za ženu, aby ji dobře přijala, kázal přichystati skvostnou hostinu, a hned sezvali svatebníky.

Když přijel gazda domů a dcera mu vstříc přiběhla, rozplakal se nad ní. I ptala se ho Katarina: „Ach tatík premilý — čože vás tak bolí, či hlava, či ruce, a či driek^[421] váš biely?“

„Hlava ma něbolí, ani ma driek biely, ale som ťa predal pohanu Turkovi,“ odpověděl jí otec. „Ach tatík premilý, čože stě robili, za vozík s koňami dušu stě predali“ — naříkala krásná Katarina. — Ale ani její nářek, ani otcův zármutek platen již nebyl, již se nemohlo slovo nazpět vzíti. — Třetí den měl již ženich přijeti. Vskutku také, třetí den jak nastával, viděli zdaleka prach se zdvihati.

„Či sú to mrákavy,^[422] či sú čierňavy?“^[423] ptal se otec dcery.

„Ach tatík premilý, nie sú to mrákavy, nie sú to čierňavy, ale sa už hrnú tí Turci pohani.“ — Když otec viděl, že to ženich jede, pravil dceři: „Katuško, dcéro má, poobliekaj šaty, aby sa rovnaly slnku aj mesiaci!“

Katuška šla do své komůrky a hořce, přehořce plakala; těžko jí bylo za Turka se vdáti. Když si dlouhé žluté vlasy česala, žalostně naříkala: „Vlasy, moje vlasy, škoda vaší krásy! — Kděže vy puojdětě? Za turecké hory; hlavička ma bolí!“

Turek přijel v krásném kočáře s mnoha panstvem a svatovmi^[424] pro svoji krásnou nevěstu, a když mu ji vyvedli, byl radostí všecek omámen. — Když odcházela z domu, bozkala^[425] matku třistokrát a pravila jí: „Matka moja drahá, hľaďtě na mňa, viac ma něuvidítě!“ — Když ji vedli přes práh, zvolala smutně: „Zostávajtě zdravy, tieto naše prahy, čo vás prekráčaly moje biele nohy,“ a když ji do kočáru posadili, žalostně zvolala: „Počkajtě chvílenku, prední furajtieri,^[426] kým sa poďakujem otcovi, matěri. Matěri ďakujem za dobré chovanie, otcovi ďakujem za zlé vydávanie!“

Nechtěla sednout k Turkovi do předního vozu, ale sedla do zadního mezi družičky. Když kus cesty ujeli, vytáhla si Katarina červené jablíčko, co jí matka na cestu dala. Obrátivši se k družičce, prosila ji: „Turkova družička, podaj mi nožíčka, ať ja si odkrojím od smedu^[427] jabĺčka.“ — Ona zamýšlela tím nožem se preklať (probodnouti). Turkova družička odpověděla, že nemá a nedá nožíčka. — Jeli dále, až přijeli k Dunaji.

Tu volala zase na předního jezdce: „Turecký furajtier, počkajže namále, pila bych ja vodu z tohoto Dunaje!“ — Družice nechtěly dovolit, aby slezla; pravily, že jí samy vody naberou do zlatého poháru. — „Nie naučená ja zlatému poháru, ale naučená ľahnúť ku Dunaju.“ — To řkouc s vozu skočila, k břehu běžela, do Dunaje skočila, až se jí vodička nad hlavou sklopila.

Všickni s vozů poskákali, hledali, volali, ale jen žluté její vlasy viděli po vodě plynouti. — „Rybári, rybári, zakladajtě sieti, mladoženka moja dolu vodou letí!“ — volal zoufalý Turek. Rybáři zatáhli sítě jednou, vytáhli rybu, zatáhli po druhé, ale to nebyla již ryba, to byla krásná Katarina. — I zaobalili ji do koberce drahého a smutně jeli domů.

Turkova matka stála na prahu a vyzírala, nemohouc se nevěsty a syna dočkati. — Když viděla, jak jsou všickni smutni, ptala se svatebčanů: „Ej svatovia mojí, čo tak smutní idětě, či vám ju nědali, či vás oklamali?“ — „Veru nám ju dali, nás něoklamali, ale nám zostala pri tichom Dunaji,“ odpověděli svatebníci.

Tu začala Turkyně nad mrtvou nevěstou hořce naříkati:

Místo radosti k veselí přivezl si Turek do domu zármutek a rodiče Kateřiny hořem scházeli, až i sešli.