ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[280]

Byl jeden král a ten král měl velikou a krásnou zahradu, které snad nikde páru nebylo. V té zahradě byl jeden vysoký a rozrastěný strom, rovný jako jedle, krásný jako lípa. Ať přišel do zahrady, kdo přišel, každý nejprv naň oči uprel (opřel) a nevěděl se naň dosti nahledět. — Pro jeho krásu i sám král často si ho obhlížel se všech stran a nikdy se jeho krásy nasytiti nemohl. — I povídá si jednou: „Už by ja len rád vedieť, ak ťa volajú^[281] a či dajaké ovocia nosíš. Sám si dosť hlavu lámem a nič vyhútať^[282] němuožem, prečo pri tvojej kráse od toľkých rokou žiadneho ovocia něnosíš! Zaveľa^[283] by som nědal, keby mi dakdo oznámil, čo je to, jako je to s těbou.“

V myšlénkách odešel ze zahrady, ale mu vždy v hlavě vrtalo, jak by se čeho o tom stromě dověděti mohl. Konečně mu přišlo na rozum, či by mu to moudří lidé pověděti neznali.

Dal zavolati z celé krajiny moudrých lidí, zahradníkův i hadačův. Když se sešli, zavedl jich do zahrady k tomu stromu řka jim: „Moji milí ľudie, od veľa rokou tento strom tu stojí, rastie a ovocia němá; — rád by som vedieť, čo je to za strom a či ovocia doněsie?“

Ti moudří lidé, hádači a zahradníci, hýkali^[284] nad tou krásou, obzerali ho se všech stran, ale na královu otázku nevěděli odpovídat, až se tu přibelhal jeden starý, na palicu^[285] opřený člověk. Ten zpomezi druhých vykročiv, před krále se postavil řka: „Darmo si rozumy hubítě, to sa uhádnuť nědá, ale ja vám o tom divnom strome dačo^[286] poviem.“ — Všickni natrčili uši a stařeček vypravoval dále. „Za mojho malička rozprával mi jedon velmi starý človek, že tomuto stromu ažda v celom svetě páru niet a že také ovocia nosí, jakého ľudie eště něvídali. Pred polnocou sa pučí, po chvíľke kvitně, a zas po chvíľke zlaté ovocia dozrieva. O polnoci ho dakdo oberá — ja něviem kdo.“

Všickni hleděli na starce s podivením, král s vyjasněnou tváří. „Keďže je tak,“ praví na to král, „dám ja na to striehnuť. Strom je muoj, a z mojho stromu muožem aj ovocia oberať, v tom mi ažda nik^[287] brániť něbudě. Tak urobím.“

Královští tři synové stáli u otce a čekali, co dále řekne; král ale přímo k nim se obrativ, pravil jim: „Moji synovie, ja teraz o tom premyšľujem, kdo by sa na to varuvanie^[288] dať muohol. Vy stě mi najvernější, stě hodní, rezkí šuhajci, či by sa z vás jedon na to nědal?“

„Ja sa na to podberiem,“^[289] pravil nejstarší; „ažda ho len dostriehněm a na ukážku vám jedno ovocie doněsiem.“

„Nože no, synu muoj, keď sa na to podberáš, lenže sa statočně podrž“ — řekl mu otec.

Přišel večer. Nejstarší králův syn nazval si druhův, nabrali si pečeně a vína, aby jim veseleji bylo a by také nezaspali; tak připraveni vybrali se do zahrady pod strom. Rozložili si oheň, jedli, pili, smáli se, veselili, takže jim sen ani na oči nepřišel. — Před půlnocí obzerajú^[290] strom, najdou puky; po chvíli se opět dívají, tu se rozvijí květ, a po chvíli místo květu malé bleskavé bobulky viděli. Bobulky navidomočima rostly a krásné, zlaté jablíčka jako hvězdičky po stromě se ligocú (třpytí). Všickni hledí na strom, sotva že dychají. „Len eště jako mak čakajme, kým dozrejú,“ — šeptal princ. — Zblížila se půlnoc; každý se k stromu tlačil, by se nahoru vyrieštil^[291] a jablko utrhl; — tu — hle — blesk, třesk, vichor, hrmavica a strašlivá leja, tma a mrákota jako v rohu, nejinak to bylo, než jako by se svět převrátiti měl. Varovníci^[292] nevěděli, kdě sa, čo sa (kde jsou, co jsou) od strachu. Po chvílce se bouřka utiší; leja přestane a na nebi se měsíček s hvězdičkami ukáže. Varovníci dívají se na strom, o jablkách ani znaku.

„Nože no, či to vidítě,“ pravil syn královský, „keď ich dáka^[293] něvoľa do jedného v tej hrmavici obrala. Či to človek slýchal!“ — Ale darmo bažili za jablkami, jablek nebylo.

Ráno vyhlížel král svého syna, sotva se brieždiť^[294] počalo. Nemohl se ho dočkat, až ho viděl konečně pomalu přicházeti. — Jak viděl, že nic nenese, tu mu srdce odpadlo. „Kýhože paroma, synok, veď ty nič něněsieš?“

„No nič,“ pravil syn a všecko otci pověděl. Otec se ho na vše ptal, jak strom kvete, jaké má ovoce, a jen litoval, že mu ani jednoho jablka nenechali a všecky obrali. „Ja by som preca len rád raz v mojom životě to utěšené ovocia vidieť. Keby sa len dakdo našiel, čo by ho dovarovať muohol.“ — Tu se ohlásil stredný jeho syn, že on druhou noc varovať bude. — „Nuž, len to skús, aleže smelo a opatrně, nie jako tvoj brat“ — řekl mu král. Střední syn sotva večera se dočkal. Hned si také dal do zahrady nanositi vína a pečeně a s druhy svými se tam vybral, jako jeho bratr. — Nakladli oheň, veselili se, popíjeli, jako mladí lidé. „Bračekouci,“ povídá královský syn, „treba sa nám postarať, aby sme ztaděto (odtudto) darmo něodišli. Ja tomu, čo prvé zlaté jablko odtrhně, tento muoj drahý prstěň dám!“

„Keď je tak,“ pravil jiný, „ja mu dám svoj paloš zlatý.“ — „A ja čiapku s drahým perom“ — pravil třetí. — „Stojí, stojí,“ řekli všickni a složili na hromádku prsten, paloš i čepici s pérem pro toho, který prvně jablko se stromu snese. Půlnoc se blížila, strom začal pučeti, začal kvésti, odkvete a ukazovaly se blýskavé bobulky. Ty rostly, rostly, a již bylo viděti jablíčka, jak se mezi listem ligocú. Družina se k stromu tlačila. „Počkajtě, nach eště jako mačíčok^[295] dozrú,“ šeptal princ; po chvíli ale sám, nemoha se dočkati, kázal: „No, teraz bračekouci, kdo skorej!^[296]“ Všickni jako splašení hnali se ke stromu s rozpjatýma rukama. Tu je zarazí neobyčejná zima, až jim tváře opekaly;^[297] pod nohama měli klzký led, že za každým krokem na zem padali, — tma je zavalila a zima je tak pronikala, dobre neskrepeněli.^[298]

Tato nechvíle dlouho netrvala; — tma pominula, začalo se oteplovati, led zmizel a na jasném nebi se měsíc s hvězdičkami ukázal. Chlapci dívají se na strom, tu ani jedinkého jablíčka. „Nože, no bračekouci,“ pravil královský syn, „čože z toho má byť? To sa len nikomu něstalo, čo nám. Káže^[299] to bieda na nás prišla!“ — Daremné bylo všecko jich ustávanie.^[300] Mrmlajíce posbírali svoje věci a odešli ze zahrady. Král jich čekal už. V noci ani odpočinku neměl a najisto myslel, že mu druhý syn žádost vyplní. — „No, čo tam, synku?“ ptá se král syna. „A veru nič,“ odpoví syn; „mali sme na polnoc pre zimu zahynúť a na ľadě údy polámať.“

Král nevěděl, kde se od divu podieť — a ustavičně hlavou kýval. Viděl, že je vše namáhání darmo. „Nach si rodí pre koho chce!“ pravil konečně, „ja vidím, že je vše darmo.“ — Tu se ohlásí nejmladší syn královský, krásný to, utěšený šuhaj, že on půjde varovať. „Daj si pokoj, synok, veď vidíš, ako sa bratom vodilo,“ — řekl král.

„Keď sa ím zle vodilo, ažda sa mně vydarí,“ odpověděl syn. — Před večerem se vybral do zahrady, ale sám. Nic nevzal s sebou, jen píšťalu, na kterou si obyčejně hrával. Celá rodinka ho provázela a žehnala. — V zahradě nedaleko stromu zastal. Večer byl tichý, že se ani listek nehýbal. — Začal si pískati, nejprv pomalu, potom rychleji a rychleji; tu si pískal, jako by o něco prosil, tu jako by mu srdce puknúť mělo, tu jako by si smělosti dodával, a zase jak by mu veselost v žilách hrála. Vrchy a doliny se mu ozývaly. — Tu se pojednou blíží půlnoc. — Strom začne pučeti, kvésti, po květu zjeví se zlaté bobulky a z těch vyrůstají zlatá jablíčka. — Královský synek se díval na strom, ale nepřestával pískat, a čím déle se na krásné ovoce díval, tím krásněji mu píšťalka vyrážela. V půlnoci tu náhle přiletí na strom jedna krásná, zlatá panička (slečna), v bílých šatech oblečena, a s ní přiletělo padesát pěkných děvčat. Začaly sbírati jablka. — Královský synek hledí, hledí a nemůže s té zlaté paničky očí spustiti — nikdy podobné krásy neviděl! Přestal pískati, ba přestal i dýchati, jen se díval. — Mezitím děvčata a paní jablka sebraly, — a když je měly sebrané, spustila se zlatá paní rovno se stromu k pěknému královskému synkovi. Stál před ní jako začítaný,^[301] nevěda, čí že je. Zlatá panička se na něho usmála, uklonila hlavu a pravila sladkým hlasem: „Ťažká vec to bola vykonať, čo si ty vykonal; tvoja píšťala vyzradila tvoje něvinné, dobré srdce, a len těbe som mohla ustúpiť. Počuj,^[302] doteraz^[303] ja chodila zlaté jablká oberať, ale teraz prišol rad^[304] na těba. Ja som oberala o polnoci, a ty ich budeš oberať na poludnie.“

Královskému synu se oči zjiskřily, duše mu strblietala. „A kdo si ty a kdě bývaš?“ — ptal se jí.

„Beronou ma volajú,^[305] v Čiernom mestě bývam.“ Řekla a zmizela. — Královský syn stál jako stĺp,^[306] nespustiv očí s místa, kde zlatá panička stála. Žiaľ ho zašiel, když viděl, že je sám, a smutně si její slova opakoval. — Když se rozbřeskovalo, upamatoval se, že má jíti k otci. — Rád si viděl^[307] otce, a proto se ponáhlel, aby ho potěšil. „Dostriehol som, dostriehol, a všetko viem!“ volal zdaleka.

„A kděže ti jablká?“ — ptá se otec.

„Jablk němám, ale buděm mať každý děň,“ odpověděl syn. „Jedno krásne zlaté diouča, volá sa Berona, ich naveky o polnoci oberalo — ale teraz mi kázalo, aby som ich ja na poludnie oberal.“

Otec hlavu radostně zdvihl, syna po tváři láskal a téměř si poskakoval, jako veselý člověk. — Jak zlatá panička řekla, tak bylo; královský syn v každé poledne jablka obíral a otcovi je nosil.

Půl roku bylo, jak bylo, — ale po půl roku začínal býti nejmladší synek královský zamyšlený, práce ho netěšila, jídlo mu dobre nepadlo, nic ho netěšilo, postával rád pod stromem, myslel na zlaté děvče, myslel o ní ve dne v noci. Dobádal sa,^[308] že by dobře bylo, kdyby šel Beronu hledat. Oznámil to otci. „Dobre, muoj syn,“ řekl otec, „ja vidím, že za Beronou banuješ^[309] a nikdě mesta němáš. Choď sbohom, vďačně^[310] ťa na cestu vypravím.“ — Synek kázal zbroj připraviti, vybral si sluhu, nabrali potravy, sedli na koně a dali se na pochod. — Horami, polemi, vodami, přes mnohé krajiny krížom krážom^[311] pochodili svět, ale o Černém městě a o zlaté panně Beroně ani chýru ani slychu. Na dlouhé té cestě se vytrovili, takže nic více neměli než každý svého koně a šavli. Tu v té jejich úzkosti, co si dále počnou, přijeli k jednomu zámku. I spěchali k němu, domnívajíce se, že tam někoho najdou, u něhož by se na Černé město a cestu k němu poptali.

V tom zámku bydlela jedna ježibaba,^[312] matka Beronina. —

Ježibaba jich viděla, jak do zámku vjížděli, ihned jim v ústrety šla, přívětivě jich vítala a žádala si věděti, proč se prikonali.^[313]

„Radi by sme vedieť,“ řekl královský syn, „či tu něslýchať o Čiernom meste a o zlatej Beroně.“

„Ba veru chyrovať, děti moje,“ odpověděla ježibaba. „Tu najdětě, čo hľadátě. Berona každý děň tu do mojej zahrady na poludnie chodí a tam ju muožetě aj vidieť, ak sa vám páči.“^[314] Ježibaba čula, že to bude vohľač,^[315] proto se tak pěkně přihovořila; ale více na sobě znáti nedala. Poledne se blížilo a královský syn se do zahrady vybral. — Ježibaba na všecko pozorovala, a jak se trochu vzdálil, zavolala tajně sluhu, na vše se ho vyptala, a že či je to ten král, co Beronu na zlatých jablkách dostihl. Sluha přisvědčil. „No,“ praví mu ježibaba, „na ty túto píšťalku, a keď prvý raz^[316] zazreš Beronu, zapískaj na ňu, aby tvoj pán skuor^[317] k něj bežal. A teraz choď za pánom a vykonaj, čo ti kážem.“

S netrpělivostí projížděl se královský syn po zahradě sem i tam, díval se na vše strany, ale nemohl se dočkati Berony. Tu v pravé poledne zahlédl ji sluha mezi stromovím, jásala se jako slunce. Ihned vzpomněl na ježibabin příkaz, vzal píšťalu, zapískal, a v tom okamžení pán jeho tak tuho zaspal, jako by ho zařezal. Zlatá Berona k němu přikročila, dlouho se mu do očí dívala, ale když viděla, že se neprobouzí, odešla. — Jak odešla, pán se probudil a sluha mu vyprávěl, že Berona při něm byla a právě odešla, než se měl probudit, ale o píšťale nic neřekl. I nevěděl královský syn, má-li se mrzeti na sebe, že zaspal, či na sluhu, že ho nevzbudil; všecek byl domrzen.

Na druhý den, když královský syn do zahrady přišel, opět ježibaba na sluhu pozor dávala, a vyhlídnouc si chvilku, s ním se radila, davši mu opět píšťalku. Zalíbila se naničhodnému chlapu zlatá Berona; i bylo mu tedy vhod, že pán spí a on že na ni může hleděti. — Sotvaže viděl skrze stromoví její tvář se jásati, zapískal, a pán okamžitě usnul. Berona se zase dlouhou chvíli naň dívala, i muselo ji mrzeti, že ho opět spícího našla, než neřekla nic a odešla. — Jak odešla, pán se probudil; — ale když mu sluha vše vyprávěl, tu si div vlasy nerval a sluhu div nezbil, proč ho nevzbudil. Ještě se těšil na třetí den. — Ale cože, když i třetí den ježibaba se sluhou se umluvila a ten rád se na to dal pána svého „cez lavičku previesť!“^[318] — Jak Beronu spatřil, zapísknul, a pán i po třetí usnul jako snop. — Berona k němu přistoupila, žalostně se naň dívala a plakala — ale on se neprobudil. — Dlouho se nemohla odloučit, ale konečně přece se od něho obrátila, sluhovi pak ale takto pravila: „Povedz tvojmu pánovi, aby ti klobúk o jedon klinec^[319] nížej zavesil, že ma len tak dostaně.“ — Vtom zmizela a pán se probudil. Ihned se ptal sluhy, zdali tam zlatá paní byla, a slyše, že tam byla a co mu vzkázala, padl do hrozného zármutku. Vida, že u ježibaby nic nepořídí, odešel pryč a cestou přemýšlel, co poslední slova Beronina asi znamenají. I přemýšlel dlouho, až mu přišlo na um, že mu sluha na zradě stojí. I tu se rozpálil hněvem, uchytil šavli, máchnul sluhovi po hrdle a mžikem mu hlava odfrkla. Zem tělo jeho prehltla.^[320]

Královský syn, nevěrného sluhy zproštěn, sám chodil horami, dolinami, rudnými cestami, kam ho oči vedly. Tu slyší strašný křik, že se až hory ozývaly. Jde za křikem a tu přijde na jednu lúčku, na které se tři čerti o kepeň,^[321] papuče^[322] a korbáčik hádali.

„Boh daj šťastia; čo sa tak trhátě?“ pozdravil rozpajeděné^[323] čerty.

„Horký^[324] sa nětrhať, keď ani jedon ustúpiť něchce,“ zvolali čerti všickni najednou, div ho neohlušili.

„Něškrečtě všetci, jedon rozprávaj a vy mlčtě“ — kázal královský synek.

„Nuž, počujže. Tento kepeň, tieto papuče a tento korbáčik sme po otcovi zdědili, a je to vzácne dědictvo. — Kdo sa do kepenčoka zakrúti, toho ani čert něuvidí; kdo papuče obuje, toho hněď ta odnesie, kdě len chce; kdo týmto korbáčikom plesně, hněď je tam, kdě si zamyslí! S týmito vecami by sme sa mali poděliť, ale každý chce mať i kepenčok i papuče i korbáč, a preto sa trháme.“

„Ale stě vy blázni,“ praví jim královský syn, „ja vás naskutku dobre podělím, ak pristanětě.^[325] V tom je prauda, že by to najlepšie bolo, keby sa to dědictvo jednému z vás dostalo; a keď ich krem toho každý chce mať, dobre, nachže všetko dostaně jedon. Ale jak! — Nuž vynditě tamto na ten vrch, vecí tu nahajtě, a ktorý najskuor sem pribehně, dostaně všetko. No, či sa vám to páči?“ — Blázni čerti přistali a šli všichni tři na ten veliký vrch.

Vtom chytrý královský syn přehodil kepeň přes sebe, papuče obul, a korbáčíkem švihna, pravil: „Chcem byť pred Čiernym mestom, kdě býva zlatá Berona!“ a v tom okamžení ho to do povětří zdvihlo, letěl ponad vrchy, krajiny a vody, až se octnul před branou Černého města. Shodil hned plášť i pantofle a korbáč odhodil. Jedna z těch pěkných padesáti děvčat, co s Beronou přilétaly jablka obírat, právě se tam nedaleko motala.^[326] Jak spatřila královského syna, běžela hned své paní to oznámit. — Berona nechtěla uvěřiti, myslela, že on se k ní nikdy nedostane, poslala druhou, třetí z panen, ale když všecky jednostejně tvrdily, že je to on, tu k němu pospíchala, by ho vítala. — Spolu s ní přihnali se za královským synem i ti tři čerti. „Sto okovaných!“ zarevali jedním hlasem, „sem kepeň, papuče a korbáčik!“ — Královský synek jim to hodil a pěkně jim poděkoval. Bez jejich bláznovské hádky nebyl by se dostal ku zlatému svému děvčeti. Ta si ho zavedla do svého zámku a udělala ho pánem nad sebou i celou krajinou. Kdyby byli neumřeli, mohli žíti ještě!