Slovenské pohádky a pověsti I

Žili jednou na světě dva králové. Jeden byl Šurina pan král, a byl dobrý a hodný král. — Ten druhý byl ale strigoň^[127] a byl zlý a bezbožný a každý se ho bál. Největší zlost měl ale strigoň král na Šurinu krále, protože byl dobrý a že dostal za ženu pannu, kterou i on míti chtěl. I mstil se na něm, kde jen mohl, a co nejhoršího mohl, to mu dělal. — Šurina pan král měl synka utěšeného, kterého také Šurina jmenovali, na toho strigoň dávno pásl, jak by ho skántril.^[128] Jednoho dne vyšel si mladý Šurina na polovačku,^[129] a jak tu všecek rozjašen za jednou srnou poloval, zaběhl do hustých, dalekých hor (lesů) a přišel lovcům s očí. Jaknáhle to onen strigoň, který vždy na něho pásl, pozoroval, urobil se šarkanem,^[130] uchytil Šurinu mladého krále za pazuchy^[131] a do svého království si ho odnesl. Darmo Šurina křičel a vzpíral se, nikdo ho neslyšel, a strigoň na něho nedbal. — Nedaleko svého zámku spustil se s ním na zem a pak si ho tam dovedl. — Všecka družina i rodina sběhla se, smáli se mladému Šurinovi, i dvě strigoňovy princky jména mu dávaly a naň pokřikovaly, hiba^[132] ta nejmladší, Otolienka, útrpně naň pozerala.^[133] Šurina to všecko dobře pozoroval. Strigoň král dal ho hned do temnice^[134] odvést a přísně zakázal, aby mu kromě vody a chleba ničeho nedávali, a to jednou za den. Otolienka mu ale vždy večer kus masa a pohár vína donesla, neboť si ho od prvního okamžení zamilovala. Ale její otec, ten zlostný strigoň král, aby ho ještě večmej^[135] mohl mučiti, kázal ho z temnice k sobě přivésti. Když ho přivedli, pravil mu hněvivě: „Znáš ty čo, puojděš tu poniže domu, tam najděš jednu cúděnicu,^[136] tú skopeš, stromia nasadíš, ale tak, aby do rána i zráslo i skvitlo i ovocia malo, a ovocinu mi doněsieš. Hybaj!“ — Otolienka při otcově rozkazu jsouc přítomna, bystře na Šurinu pohlídla, ale on pohledu jejímu nerozuměl a ztrápen odešel. — Kterak mohl dokázati takovou robotu? Viděl, že to nemožno a že on život ztratí. Šel na tu čistinu, dal se také do kopání, ale čím dále kopal, tím většího přesvědčení nabýval, že z jeho práce nic nebude. — Rozmrzen odhodil motyku a sedl na mez. „Darmo ja tu robím,“ pravil sám k sobě, „veď toto nikdy človek něslýchal, takú robotu za taký krátky čas spraviť!“ — Položil si hlavu do dlaní a seděl všecek ztrápený.

Také Otolienka se po mládenci rozťažobila.^[137] Králova žena navařila Šurinovi k obědu žab a do hrnka jich vsypala, potom kázala Otolience, aby mu jich zanesla. Otolienka dobře věděla, v čom je vec, — upáčila si^[138] čas, když matka z jizby vyšla, a tu jí vzala proutek, který matka schovaný měla, neboť byla také striga. Byloť jí na pomyšlenou nésti mu k obědu žáby, i nesla mu raději svůj vlastní oběd. Tak se vybrala k Šurinovi a našla ho ztrápeného na zemi sedět. „Ej, duša moja, veď sa mi nětráp“ — volala na něho zdaleka. „Poslala ti, prauda, kráľovna žaby k obedu, ale som ja ich vykydala na zem a dobrý obed ti doniesla.“

Šurina král ukázal děvčeti na udělanou práci. „Eh za tú robotu sa něboj — hľa že, tuto mám prútik, ak ním pošibněm túto zem, všetko do rána zrastie, skvitně a ovocie doněsie, jako to otec prikázal.“ — Šurina nevěděl ani, jak má dobrému děvčeti děkovati. — Sedli spolu na zem, povídali sobě a jedli spolu, a než Otolienka odešla, pošibla prútíkem zem, a tu hned rozličné stromoví ze země vyrůstalo, dorostouc zakvitlo a napokon (naposled) ovoce neslo. — Potom Otolienka odešla a Šurina přemýšlel, jak je to děvče dobré a krásné. — Druhý den ráno donesl zlostnému strigoňovi ovoce, čemuž se ten náramně podivil, nebyl by myslel, že to Šurina vykoná. „Nuž, a na dněs akú mi robotu dátě?“ — ptal se ho mladík. „Choď tam a tam na ten briežok,^[139] vykolčuj ho, vysaď vinným kmeňom a zajtra ráno doněs mi hrozno,“^[140] kázal mu rozsršený král strigoň. Šurina se odebral k určité práci, trochu začal kolčovať, ale si myslil: „Eh darmo sa ustávam,^[141] hrozno do rána vyhotoviť němuožem, ak mi to krásne diouča pomáhať něbudě.“ — Sedl si na zem a čekal ji, ale přece bál se, když dlouho nešla, jestli přijde; bylo by se mu zle vedlo. — Ale Šurina mladý král byl šuhaj pěkný a Otolienka ho měla ráda; jako první den přišla i druhý a zdaleka volala na šuhaje, aby se jen netrápil. „Kráľovna ti uvarila hady k obedu, ale som ich ja na zem vykydla; či by si bol hoden jesť hady! Nuž, ten prútik som tiež doniesla, a tú vinicu spravíme, len sa mi nětráp, duša moja.“ —

Podala Šurinovi oběd, pošíbla zem, a hned zmizely staré kmeny, vinná loza vyrůstala ze země, zelenala, kvitla, rostla, a než Otolienka odcházela, visely těžké hrozny na křech.

„Ach krásne diouča, čímže sa ja těbe odslúžim, čo ty pre mňa robíš!“ — pravil jí Šurina. Ale Otolienka se usmála, sebrala hrnček a prútik a odešla domů. — Šurina myslel mezitím na Otolienku.

Ráno donesl strigoňovi hrozno; ten nevěřil ani svým očím, že by to možno bylo, aby to kdo vykonal mimo něho. — Šurina čekal na nový rozkaz. „Puojděš dolu dolinou a najděš tam hromadu skál, tie skaly zomelieš a zajtra doněs napečeného chleba“ — rozkázal král, domnívaje se, to že jistě nevykoná. — Šurina odešel.

Ale to ovoce a ty hrozny vrtaly královně v hlavě. „Mužu, to nějdě po praudě. To naše diouča je v porozumení s Šurinom, lebo by on to sám od seba něbol vykonal. Musím ja to vypáčiť, a potom obidvom poplatím. Puojděm ja sama s obedom, mňa veru nik neoklame.“ — „Jaj!“ vykřikl zlostný král, „čože máš rozprávať, Otoliena je dobré dieťa, nieto^[142] na něj pochyby. Daj ty tomu pokoj, čo máš za nimi lašovať!“^[143]

„No no, starý blázon, ved uvidíš“ — řekla stará striga a umlkla. — Navarila k obědu Šurinovi jaštěric a vypravila Otolienku s obědem. Ale to opatrné děvče zpozorovalo, že se staří o něco smlouvali a že starý král dudral, proto prútík dobře ukryla a s obědem ze zámku pospíchala.

Šurina král nalámal skal — ale kdeže mouka a chléb! Čekal velmi žádostivě na Otolienku, a jak ji zdaleka spatřil, v ústrety jí šel.

„Mala som ti jaštěrice k obedu doniesť, ale by ti něpadly dobre, doniesla som ti lepší obed. — Moja mať má nás v podozrení, že ti ja pomáham; málo chybelo, že ti sama obed nědoniesla, ale ju preca kráľ na lepšie myšlienky priviedol. Keby bola ona došla, boli by smo aj oba o život prišli.“

„Ale by som to za celý svet nědal, že si ty tu, moje krásne sladké diouča,“ zvolal Šurina a uchytil ji za ruce. — Ale ona mu podala oběd, aby jedl; Šurina nechtěl jísti, chtěl se s ní jen shovárať.

„Ej my tu rozprávame, a treba múku mleť a chlieb piecť,“ vzpomněla tu Otolienka, a hned vzala prútik, uhodila na skály, a ty se hned začaly drviti, pošibla zem, a vybudoval se mlýn a mouka sama se mlela, samo se těsto mísilo, chléb se válel, do peci sázel a z peci vyvalil. Jak to bylo uděláno, pravila Otolienka: „My němuožme v tom dome dlho bývať, lebo nás naistě kráľovna, mať moja, dopáči^[144] a potom nám budě beda.“

„I ja už na to myslel,“ řekl Šurina, „ažda by dobre bolo, keby smo nočnou hodinou zutěkali. Čože ty myslíš?“

„Naistě, lepšie němuožme urobiť,“ odpověděla Otolienka; „len buď trpezlivý, eště si to rozvážim.“ — S tím se rozloučili. — Ráno donesl Šurina králi napečeného chleba ze skal. Král se od jedu rozpálil, ale neřekl nic. — „No, vidím, že si všetko urobil, čo som ti rozkázal; dněs si odpočiň, zajtra ti zase robotu dám“ — řekl mu a Šurina odešel. Král ale byl všecek rozvzteklen a umluvil se s ženou, že Šurinu krále mladého uvaří v kotli. Otolienka to všecko slyšela a Šurinovi pověděla, co se v domě děje, i umluvili se, že v noci utekou. „Ked buděm umývať riad^[145] a tri razy tanierom^[146] cingněm, hotou sa.“ — Takové mu určila znamení.

I tak se stalo. Půlnoc se blížila, voda zavierala^[147] a Otolienka měla otce vzbudit, ale ona zobudila Šurinu. — „No len ticho,“ šeptala mu, „a eště mi sľúb, že ma nikdy nězapomenieš!“ — Šurina jí to s radostí slíbil, neboť ji velmi miloval. Potom vzala Otolienka prútik, šla k ohnisku, kde voda vřela, udělala na jedné hlaněnce^[148] kolečko prútikem a do toho kolečka plivla. — Pak spravila sebe holubičkou, Šurinu holubem a ven oknem uletěli. — Zanedlouho potom probudil se i strigoň král. „Otolieno,“ volá, „či tá voda vre?“ — „Vre, vre,“ odpovídá slina na hlaněnce. — Po chvíli zase volá otec: „Otolieno, či vstávaš?“ — „Vstávam, vstávam,“ odpověděla zase slinka. — Vtom prebrala se i královna. „Otolieno, podaj mi kintěš a rub“^[149] — volala na dceru, a slinka z hlany zase „hněď, hněď“ odpovídala.

„Jaj, čože je to, že sa tak dlho obliekaš a my toľko musíme čakať,“ po chvíli se zase ozvala královna, a netrpěliva jsouc, vstala z lože, dívá se, a u ohniska nikdo; lůžko Otolienky prázdné a komora prázdná. — „Veď tých dvoch na moju vieru tu niet. Vidíš, starý blázon, tí zutěkali!“ — volala stará. „Aby ích paromova strela,“ vzkřikne starý strigoň a z lůžka se vzchopil.

„To tá tvoja diouka — len jej ver druhý raz, ty starý truľo!“ — Starý se upokořil, vida, že chybil.

„No, a teraz hybaj, sprau sa na biely oblak, a čo muožeš, ich doháňaj!“ — Strigoň se rychle přeměnil a odletěl.

V tu dobu právě povídá Otolienka Šurinovi: „Ej, či mňa ľavé^[150] líčko páli, obozriže sa, obozri, či dakoho něvidíš?“

„Něvidím, něvidím, hiba jedon biely obláčok“ — odpoví Šurina.

„No, veď je to dajedon z nich. Postoj!“ I udeřila prútkem o zem, a hned byla ta role zorána, ona se udělala pšenicí a on ji hlídal, přeměněn v sprostáčka.^[151] Obláček se dolů spustil, starý strigoň k němu přistoupil a ptal se ho: „Človeče, či stě neviděli tu dvoch pocestných ísť, jedného šuhaja s jednou dioukou?“ — „Ba veru som viděl,“ pravil mu Šurina, „ale len vtedy, keď som hen túto pšenicu sial;^[152] vtedy práve ztadiaľto^[153] takých pár ľudí šlo, jakých hľadátě!“ — Starý král zlostně sebou škubl, obrátil se v oblak a zpět odletěl.

„Čože si vykonal, ty hlava mužská, že si sa tak skoro^[154] vrátil?“ divila se striga.

„Kdo vie, kdě sa tí, — ja som živej duše neviděl, hiba jedného varoučíka^[155] pri pšenici“ — odpověděl starý. — „Nuž čože myslíš, veď to boli oni! Eh takto sa dať oklamať! Či si něveděl vziať jedon klas z tej pšenice, ty starý trúp, ty!“ — zlobila se královna, a starý hned se musel přeměniti v černý oblak a zase uprchlíky honiti.

Otolienka napomenula právě v tu dobu Šurinu, aby se obrátil, nevidí-li někoho za nimi jíti, že ji pravé líčko pálí. — „Vidím tam hľa čierny oblak letieť,“ odpověděl Šurina.

Otolienka věděla hned, že to je jeden z nich. „Postoj,“ kázala, „seba urobím kostolčekom a těba pustovníkom.“ —

I udeřila prútkem o zem a stala se kostelíčkem a Šurina byl poustevníkem. Král spustil se dolů a ptá se poustevníka: „Povedzže mi, bračok, či si neviděl dvúch pocestných, jedného šuhaja s jednou dioukou?“ — „Ja tu odo dávnych čias bývam, ale som nikdy človeka neviděl, hiba keď sa ten kostolček budoval, viděl som dvúch ludí ztadiaľto ísť.“ — Starý král se hrozně mrzel. „Bodaj ích porantalo, keď som sa a daromně ustával,“^[156] s tím vrátil se nazpět. Stará královna ho již čekala, a když viděla, že jde sám, zlostí kypěla. „Nuž, ty starý blázon, zase nikoho něvedieš, čože sa tak nadarmo táraš?^[157] Čo si vykonal, čo si viděl?“ — Král povídal jí, co viděl, a tu ona mu zase řekla, že ten kostelík a ten poustevník byli oni. „Ta iděm ja len sama, však ich ja priženiem“ — řekla a rozprchlená běžela do kouta, obula si veliké čižmy, takové čižmy, že kdo jich obul, jedním krokem míli cesty ušel. — Tak běžela, až se jí hlava natrásala.

„Ej,“ povídá v tu dobu Otolienka, „či ma obe líčka páľa, obozriže sa.“

„No veru už idě, hľaľa, jak si vystupuje, pozri len, pozri!“ — Sotva spatřila Otolienka starou královnu, kázala Šurinovi, aby odběhl kousek cesty napřed, sama pak hned udeřila proutkem o zem a hned se udělalo jezírko a ona sama se udělala kačicou. „Tu stě,“ zvolala matka. „Paromova strela, už mi něujděte!“ — I vyzula boty a za kačicou do vody. Ta plavala ustavičně k prostředku, a když až tam stará královna za ní šla, rychle jako střela odploula ku břehu, kde stály boty, přeměnila se v pannu, boty obula a rychle za Šurinou spěchala, a stará zůstala oklamaná státi v bahně. Ze zlosti zaklela Šurinu, aby hned na Otolienku zapomněl, jak by ho jiná ženská políbila, a Otolienku zaklela, aby s Šurinou sedm let nebývala. — I musela královna dvě stě mil domů pěšky, na cestě všechny kunšty utratila (zapomněla) a starý strigoň se jí ještě k tomu ke všemu vysmál, že se dala oklamati.

Ti dva plní radosti, že jsou již vysvobozeni, šli dále a cestou se radili, kam se nejdřív obrátit. „Najlepšie sa staně,“ mínil Šurina, „keď puojděme prosto k mojim rodičom, tam si budeme dľa vuole žiť.“ — „Ja puojděm s těbou, keď chceš, lebo zostaněm, kdě ma naháš,“ — řeklo děvče. Ale ještě měli dalekou cestu a přešli mnoho dolin i hor i cest, než přišli k městu, kde sídlil starý Šurina pan král. Když ale přišli až tam, tu pravil před branou Šurina své milé: „Vieš ty čo, ja puojděm do zámku, zjavím sa mojim poddaným, a keď ma prijmú, sem sa k těbe vrátim. Ty len tu pri tejto studničke zostaň, alebo vyjdi na tento hrubý strom a čakaj, kým sa vrátim.“

„Ale ty na mňa zapomenieš,“ naříkala si Otolienka, vzpomenouc na matčinu kletbu.

„Nikdy, moja drahá duša!“ jistil Šurina a líbal ji v líce, a když mu věřiti nechtěla, zapřisahal se jí, že jí nezapomene. Prosila ho ještě, aby se nedal nikomu líbat, a pak ho propustila.

Přijda do města, ptal se Šurina jednoho souseda, co mají nového. „Ach málo velmi,“ odpoví soused, „starý kráľ Šurina umrel, a dědiča němáme, sú to samé pletky teraz.“

I litoval Šurina otce a smuten nad tou zprávou šel do zámku k matce. Matka ho hned poznala i objímala ho a chtěla i bozkať, ale to se jí nedal. — Poznali ho i ostatní, hned se to po krajině rozhlásilo a Šurina mladý princ byl vyhlášen za skutečného krále. Šurina chtěl hned pro svoji ochranitelku si zajet, ale náramně umdlen sedl, by odpočinul, a vtom zadřímal. Tu matka k němu přistoupila a políbila ho; probudil se, ale na Otolienku již nevzpomněl, ani o tom nevěděl, co se s ním dělo. — Když Šurina dlouho nepřicházel, věděla Otolienka již, že na ni zapomněl. Hořce si naříkala a plakala, ale kletba matčina stála. — Odešla od studánky, blíže zámku postavila se k jednomu dvorci a přeměnila se v krásný, vysoký topol. — Zdaleka bylo ten topol viděti, ať se podíval s kterékoliv strany, a zrovna se díval na okna v zámku, kde bydlel Šurina mladý král. Každému se ten topol líbil, každý se mu divil, jen mladý král se naň mrzel, že mu zastiňuje výhled na krajinu, a jednou tak se dopálil, že rozkázal topol skáceti. Prosili lidé, aby ten krásný strom podtíti nedával, ale on zůstal při svém, a tedy topol porazili.

Nedlouho potom vyrostla pod samým zámkem krásná jabloň a každý se divil, kde se tam vzala. — Ale jabloň rostla, kvetla a jablka nesla jako zlato, že jim v chuti rovných nebylo. — Ta jabloň byla i Šurinovi králi velmi milá, nedal žádnému s ní jablka obírati. — Sám je obíral a vůně i chuti si nemohl dosti vychváliti. Ale zase mrzela ta jabloň starou královnu, že jí stíní do jizby, a tak dlouho dudrala a pokoj nedala králi, až se jednou král domrzel a jabloň podtíti kázal.

Zanedlouho, když jabloň porazili, ukázala se na jezírku, zrovna pod okny Šuriny krále, zlatá kačice a ustavičně sem tam plavala a gágala. I bylo to divno všemu lidu, kde se ta krásná zlatá kačice vzala; Šurinovi to bylo také divné, po dlouhé chvíle stával u jezera a díval se na zlatou kačicu. Aby se lépe na ni podívati mohl, kázal, by ji chytili; ale cože — chytali ji, lapali, ale ulapiti nemohli. Poslal král po rybáře, po ptáčníky; ale žádný ji dostati nemohl; plavala pěkně po jezírku, jak navzdor všemu namáhání se jí ale kdo tknul, jako střela odfrkla na druhý konec aneb se schovala pod vodu. — Král, když viděl, že ji žádný nemůže chytiti, dopálil se hněvem na kačicu, sedl na lodičku a že ji sám chytne. — Ale kačice prohnala i krále hezky po jezeře, hned se mu chytiti nedala, — ale když myslil již, že ani on jí nedostane, tu se k němu sama přiblížila až k samé lodičce, a když rukou po ní sáhl, dala se mu chytiti. „Ej kačica ty zlá, čože si také fígle^[158] robila? Teraz ťa ja viac něpustím, teraz buděš moja“ — řekl Šurina král, poláskal kačicu po hrdelci a po hlávce ji pobozkal — a hle, v tu chvíli se přeměnila kačice v Otolienku a Šurina král se ihned rozpomenul, co se s ním bylo dělo. Sedm roků bylo tomu, co je matka zaklela. — I objímal ji pln radosti, dovedl k matce a potom slavili hlučné veselí. Dlouho a šťastně panoval Šurina pan král s krásnou Otolienkou.^[159]