ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pan Knotek se probudil ve svém mládeneckém loži ve tři čtvrti na sedm. To mohu ještě čtvrt hodiny ležet, pomyslil si spokojeně; a vtom se mu vynořila vzpomínka na včerejší den. Bylo to děsné; mnoho-li včera chybělo, aby byl skočil do Vltavy! Ale dřív by byl napsal panu prokuristovi Polickému dopis, to by si pan Polický nedal za rámeček. Ne, pane Polický, do smrti byste neměl pokoj za to, že jste tak ublížil člověku. Tady u toho stolku seděl pan Knotek do noci nad nepopsaným listem papíru, ochromen tou křivdou a hanbou, která se mu stala v bance. Takového idiota jsme tu ještě neměli, křičel pan Polický; vy jeden Knotku, já už se postarám, aby vás přeložili jinam, ale co tam s takovým prezentem budou dělat, to vědí bozi; vy jste, člověče, ta nejneschopnější síla za posledních tisíc let, a takové věci. To bylo, prosím, před ostatními úředníky a slečnami. Pan Knotek při tom stál rudý a zničený, zatím co pan Polický řval a hodil mu pod nohy ten nešťastný výpis účtu; byl tak ohromen, že se ani nemohl bránit. Abyste věděl, pane Polický, mohl říci, ten účet jsem nedělal já, ale kolega Šembera; jděte si otvírat hubu na pana kolegu Šemberu, pane Polický, a mně dejte pokoj; já už jsem v bance sedmnáct let, pane Polický, a ještě se mi nestala žádná větší chyba. Ale než se pan Knotek dostal k slovu, práskl už pan Polický dveřmi, a v kanceláři nastalo trapné ticho; kolega Šembera se sklonil nad své papíry, aby mu nebylo vidět do tváře, a pak Knotek jako bez ducha vzal svůj klobouk a odešel z kanceláře. Už se sem nevrátím, cítil ustrnule, to je konec. To je konec. Celé odpoledne bloudil po ulicích; zapomněl obědvat a bez večeře se plížil domů jako zloděj, aby napsal ten poslední dopis; pak bude konec, ale pan Polický bude mít do smrti na svědomí život člověka.

Pan Knotek mrkal zamyšleně na stolek, u kterého včera seděl do noci. Co vlastně chtěl psát? Teď si živou mocí nemohl vzpomenout ani na jedno z těch důstojných a hořkých slov, kterými chtěl zatížit svědomí pana Polického. Pravda, bylo mu pak u toho stolku tak bědně a chladno, že se z lítosti nad sebou rozplakal; potom se mu udělalo slabo hladem a smutkem, i vlezl do postele a usnul jako zabitý. Měl bych ten dopis napsat teď, přemýšlel pan Knotek v posteli, ale bylo mu jaksi teple a blaze; ještě chvilku počkám, řekl si, a pak to napíšu; taková věc se musí klidně uvážit.

Pan Knotek se přikryl až po bradu. Co vlastně mám napsat? Inu především to, že ten účet dělal kolega Šembera. Ale to přece nejde, zhrozil se pan Knotek. On ten Šembera je sice vrták, ale tři děti má a ženu, která mu nějak marodí; teprve šest neděl je tomu, co dostal v bance místo — holenku ten by od nás letěl! Nedá se nic dělat, vy jeden Šembero, řekl by pan Polický, ale takové síly my v bance nevedeme. — Leda bych jenom napsal, že jsem já ten účet nedělal, přemítal pan Knotek; ale pak bude pan Polický třeba vyšetřovat, kdo to teda tak popletl, a ten Šembera přijde stejně z místa. To já bych na sebe nerad bral, uvažoval lítostivě pan Knotek. Toho Šemberu musím nějak vynechat. Napíšu jenom panu Polickému, že mi ukřivdil a že mě má na svědomí…

Pan Knotek se posadil na posteli. Někdo by měl na toho Šemberu dát pozor. Copak, já bych mu řekl: Koukejte, kolego, to se musí takhle; víte co, já vám vždycky raději pomohu — Jenže já už tam nebudu, to je ta chyba; a ten trulant Šembera ztratí místo, jen to fikne. To je hloupá situace, hloubal pan Knotek objímaje svá kolena; vlastně bych tam měl zůstat — A odpustit panu Polickému, že byl na mne tak hrubý, ne? — Ano, odpustit panu Polickému, že mi tak ublížil. A proč ne? On pan Polický je pruďas, ale on to tak, člověče, nemyslí; za chvíli už neví, proč se vztekal. Přísný, to on je, ale pořádek ve svém oddělení má, to se mu musí nechat. Pan Knotek shledával s podivem, že se už vlastně necítí tak hluboce uražen; bylo mu nějak vyrovnaně a téměř příjemně. Já to teda panu Polickému odpustím, šeptal si, a ukážu tomu Šemberovi, jak to má dělat…

Čtvrt na osm. Pan Knotek vyskočil z postele a vrhl se k umyvadlu. Už není pokdy se oholit, jen hodit na sebe šaty a běžet. Pan Knotek běží se schodů, je mu nesmírně lehce a jaře, asi proto, že to tak v sobě urovnal; běží s kloboukem v ruce a je mu radostí do zpěvu. Teď si dá v kavárně svou kávu, mrkne do novin a půjde do banky, jakoby nic…

Pan Knotek si sáhl na hlavu. Co že se na něho lidé tak dívají? Snad má něco na klobouku. Ne, klobouk má přece v ruce. Po ulici jede taxík; najednou se šofér ohlíží na pana Knotka a stočí vůz tak, že div nevjede na chodník. Pan Knotek vrtí hlavou jednak káravě, jednak na znamení, že taxíku nepotřebuje. Zdá se mu, že se lidé zastavují a ohlížejí se po něm; i hmatá chvatně, má-li zapnuté všechny knoflíky a nezapomněl-li si vzít kravatu. Ne, chválabohu, všechno je v pořádku; a pan Knotek s jasnou myslí vstupuje do své kavárny.

Pikolík na něho vytřeštil oči.

„Kávu a noviny,“ kázal pan Knotek a uvelebil se u svého stolu. Číšník mu nese kávu a dívá se užasle kousek nad hladkou pleš pana Knotka. Ve dveřích ke kuchyni se objevuje několik hlav a zírají vyjeveně na pana Knotka.

Pan Knotek se znepokojil. „Co máte?“

Číšník rozpačitě zakašlal. „Račte mít něco na hlavě, pane.“

Pan Knotek si znovu sáhl na hlavu; nic, byla suchá a hladká jako vždycky. „Co mám na hlavě?“ vyhrkl.

„Vypadá to jako šajn,“ vykoktal číšník váhavě. „Já na to pořád koukám…“

Pan Knotek se zamračil; patrně si dělají blázny z jeho lysinky. „Hleďte si svého,“ řekl ostře a pustil se do své kávy. Pro jistotu se nenápadně rozhlédl a objevil svůj obraz v zrcadle; spatřil svou solidní pleš a kolem ní něco jako zlatý kruh — Pan Knotek prudce vstal a šel blíž k zrcadlu. Zlatý kruh šel s ním. Pan Knotek po něm sáhl oběma rukama, ale nenahmatal nic, jeho ruce procházely tím světelným kruhem — byl docela nehmotný a slabounce, jemně na prstech hřál.

„Od čeho to račte mít?“ ptal se číšník se soucitným zájmem.

„Já nevím,“ děl bezradně pan Knotek a náhle se zděsil. S tímhle přece nemůže jít do banky! Co by tomu řekl pan Polický! Pane Knotku, řekl by, to si nechte doma, takovéhle věci; ale v bance vám to trpět nemůžeme. Co mám dělat, myslil si s hrůzou pan Knotek, sundat to nejde a pod klobouk se to taky nedá schovat; jen kdybych aspoň doběhl domů. — „Prosím vás,“ řekl honem, „nemáte tady nějaký deštník? Já bych si to schoval pod deštník.“

Člověk, který za slunného rána běží po ulici pod rozevřeným deštníkem, je zajisté poněkud nápadný, ale přece ne tak, jako kdyby kráčel s glorií kolem hlavy. Pan Knotek doběhl domů bez zvláštní příhody, teprve na schodech sousedova služka, která ho potkala, zděšením vykřikla a upustila tašku s nákupy; ona na tmavých schodech taková svatozář svítí zvlášť jasně. Doma se pan Knotek zamkl a běžel k zrcadlu. Ano, měl to kolem hlavy, větší než činely, se světelností asi čtyřiceti svíček; nedalo se to uhasit, ani když na to pustil vodu z kohoutku. Jinak to nepřekáželo v pohybu, v ničem. Čím se mám omluvit v bance, myslil si pan Knotek zoufale; musím se hodit marod, takhle tam přece nemohu. I rozběhl se k domovnici a volal na ni štěrbinou dveří: „Prosím vás, zatelefonujte do banky, že dnes nemohu přijít, že jsem vážně nemocen.“ Na štěstí ho nikdo na schodech nepotkal. Doma se znovu zamkl a pokusil se něco číst; ale každých pár minut vstal a šel k zrcadlu. Zlatý kruh kolem hlavy mu svítil pokojně a jasně.

Po poledni začal mít hrozný hlad; ale nemůže přece s tímhle jít do hospody na oběd. Už ani nevydržel číst; seděl bez hnutí a říkal si: To je konec. Takhle už nikdy nemohu mezi lidi. Měl jsem se raději včera utopit.

Někdo zazvonil.

„Kdo je?“ vyhrkl pan Knotek.

„Doktor Vaňásek. Posílají mne z banky. Můžete mi otevřít?“

Pan Knotek si oddychl nesmírnou úlevou. Lékař mu snad pomůže; a doktor Vaňásek je takový starý moudrý praktik —

„Tak co máme?“ hlaholil starý doktor ve dveřích, „co nás bolí?“

„Podívejte se, pane doktore,“ vydechl pan Knotek, „co se mi udělalo.“

„Kde?“

„Tady, kolem hlavy.“

„A jejej,“ podivil se doktor a začal to zkoumat. „To jsem blázen,“ bručel. „Člověče zlaté, kde jste to vzal?“

„Co to je?“ ptal se pan Knotek úzkostlivě.

„Vypadá to jako gloriola,“ děl starý doktor tak vážně, jako kdyby říkal variola. „To jsem jaktěživ, kamaráde, neviděl. Počkejte, podívám se vám ještě na patelární reflexy^[8] — Hm, i zorničky reagují normálně. A co vaši rodiče, příteli, byli zdraví? Ano? Žádná náboženská exaltovanost, nebo tak něco? Nic? A takhle vidiny a takové věci jste nemiloval?“ Doktor Vaňásek si slavnostně narovnal brejličky. „Poslouchejte, to je zvláštní případ. Já bych vás s tím poslal na nervovou kliniku, aby to zkoumali vědecky. Ono se dnes píše o všelijakých elektrických proudech v mozku — čert ví, asi to bude nějaké elektrické záření. Je to tu silně cítit ozónem. Člověče, z vás bude slavný vědecký případ!“

„Prosím vás, to ne,“ vyhrkl pan Knotek zděšeně. „To by u nás v bance moc neradi viděli, aby se o mně psalo v novinách — Prosím vás, pane doktore, nemohl byste mi z toho nějak pomoci?“

Doktor Vaňásek se zamyslil. „To je těžká věc, holenku. Já vám předepíšu brom, ale — nu, já nevím. Poslouchejte, já jako doktor nevěřím v tyhle nadpřirozené úkazy. Je to jistě jen něco nervového, ale — poslyšte, pane Knotek, neprovedl jste náhodou něco, abych tak řekl, svatého?“

„Jak to svatého?“ divil se pan Knotek.

„Inu, něco neobvyklého. Nějaký ctnostný skutek nebo tak.“

„Já o ničem takovém nevím, pane doktore,“ zajíkal se pan Knotek. „Leda to, že jsem celý den nejedl.“

„Snad vás to po jídle přejde,“ bručel starý doktor. „Já v bance ohlásím, že máte chřipku. — Poslyšte, já bych na vašem místě zkusil trochu se rouhat.“

„Rouhat se?“

„Ano. Nebo vůbec nějak hřešit. Škodit vám to nemůže, a za zkoušku to stojí. Třeba se vám to pak ztratí samo. Nu, já se na vás přijdu zítra podívat.“

Pan Knotek zůstal sám a zkoušel rouhat se, stoje před zrcadlem. Ale asi měl na rouhání příliš málo fantasie nebo co: prostě světelný kruh kolem jeho hlavy se ani nezachvěl. Pana Knotka už nic rouhavého nenapadlo, i vyplázl na svůj obraz v zrcadle jazyk a zničeně si sedl. Měl hlad a byl vysílen, že by skoro plakal. Mně už nic nepomůže, myslil si zdrceně. A to všecko mám z toho, že jsem odpustil tomu psu Polickému. Jako by mi stál za to: ras na lidi je to, a kariérista, že mu rovno není. To se ví, na slečinky v bance si hubu neotevře. To bych rád věděl, pane Polický, proč si tu zrzavou typistku tak často voláte na diktát. Ne že bych si chtěl něco myslet, pane Polický; ale takový starý dědek jako vy toho nemá zapotřebí. To přijde jednomu draho, pane Polický; taková mladá holka, to jde do peněz. Potom si takový prokurista nebo ředitel zašpekuluje na burse, a banka přijde ke škodě. Tak to chodí, pane Polický, a na to se má našinec koukat? Měl by někdo upozornit správní radu, aby si dala na pana prokuristu pozor. A na tu zrzavou typku taky. Jen se jí zeptejte, kde bere peníze na ty své šminky a hedvábné punčochy. — Copak se to patří, takové punčochy do banky? Nosím já hedvábné punčochy? To se ví, taková holka chodí do banky jen proto, aby ulovila nějakého ředitele; pak si to tam šminkuje hubu, místo aby si to hledělo své práce. Všechny jsou stejné, myslil si pohoršeně pan Knotek; kdybych já byl prokuristou, to bych s tím, pane, jinak zatočil…

Nebo ten Šembera, přemítal pan Knotek. Dostal se k nám z protekce, a neumí ani sečíst dvě a dvě. Tobě já budu pomáhat, to víš! Taková pápěra, ale děti musí mít. Já si ženu a děti nemohu dovolit, holenku; kam bych přišel se svým platem! Takové lehkomyslné lidi by vůbec neměla banka brát do služeb. A že ti stůně žena, pane Šembero — však ono se ví, proč. To se ví, musela si nechat pomoci; z toho by byl kriminál, pane kolego, kdyby to někdo píchl. Ne, ne, podruhé už tě krýt nebudu, až zas něco popleteš; ať se každý stará o sebe a dost. Banka není na to, aby někomu pomáhala. Ještě by mně mohl říci, pane Knotek, víte, co je vaše povinnost? Upozornit na každou chybu, a ne ji zastírat. To by vám mohlo pokazit postup, pane Knotek; hleďte si svého a nekoukejte vpravo ani vlevo. Kdo to chce někam přivést, nesmí se oddávat falešnému soucitu. Má nějaký soucit pan prokurista Polický nebo pan ředitel? Tak vidíte, pane Knotek!

Pan Knotek zíval hladem a slabostí. Bože, kdybych aspoň mohl ven! Pln lítosti sám nad sebou vstal a šel se podívat do zrcadla. Viděl tam jen obyčejnou rozmrzelou lidskou tvář, a kolem ní nic, docela nic. Nebylo ani památky po nějaké záři. Pan Knotek se div nedotýkal zrcadla nosem, ale neobjevil nic, jen prořídlé vlasy a něco vrásek kolem očí; místo zlatého kruhu bylo vidět jenom šero a osiřelost nevlídného pokoje.

Pan Knotek si oddychl s nekonečnou úlevou. Tak zítra ráno už zase může jít do banky.

(1938)