E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Podpovídky

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Miroslava Školníková, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Darina Kotlárová, Martina Pinková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

Prostopášník

„Prosím vás,“ řekl pan Smítek, „copak vy ženatí víte o životě? Sedíte doma v papučích, pijete svůj půllitr piva a v deset hodin dobrou noc, přitáhnete si peřinu k bradě a chrníte. Tomu vy říkáte život.“

„Vám se to mluví, pane Smítku,“ namítl pan Rous, „vy si můžete žít ze své gáže jako vévoda. Ale kdybyste měl živit ženu a pár těch harantů —“

„Jděte,“ zabručel pan Smítek znechuceně, „ze své gáže! Kdepak bych já mohl žít ze své gáže? Ta mně nestačí ani na diškerece. Jsou lokály, kde nemůžete dát pikolovi míň než padesátikorunu. A hudbě? pane, to položíte na talíř tisicikorunu a nikdo ani nemrkne.“

„No, to zas neříkejte, pane Smítek,“ řekl pan Kroll; „tisícikorunu muzikantům, to jsem ještě neslyšel; to byste byl křen, kdybyste jim tolik dával za trochu toho fidlání.“

„Poslouchejte,“ pravil pan Smítek, „tomu vy zase nerozumíte. Takový muzikant dělá, jako by koukal do partesů, a zatím dává pozor, s kým sedíte, co děláte, o čem se mluví, kolik je v písku a tak. Když udělá palcem takhle, to znamená: Plať a já budu mlčet. Tak je to, pane.“

„Jsou to potvory,“ řekl pan Kroll s podivem.

„Jsou. Koukejte se, pane Rous, dnes byste ze mne nevytřepal ani korunu; a večer mám na čestné slovo zaplatit dvanáct tisíc. A vy ženatí si myslíte, že máte bůhvíjaké starosti, když jste dlužni sto dvacet korun u hokynáře.“

„Dvanáct tisíc?“ mínil pan Rous, „člověče, to bych nechtěl být ve vaší kůži.“

„Ah co,“ zívl pan Smítek rozkošnicky, „aspoň člověk něco užije. Pane, taková včerejší noc. — Co bych vám to povídal! Mládenci, to je život —“

„Ale dluhy,“ děl přísně pan Kroll, „dluhy byste dělat neměl; dostanou vás do rukou lichváři a je s vámi amen. Tak to chodí.“

„Dluhy,“ řekl pan Smítek bezstarostně, „to nic nevadí; jen když má člověk styky. Tuhle mně řekl jeden bankéř z Amsterodamu — to vám byly báječné ženské! hergot, ta jedna mulatka, lidi, to nemáte ponětí — jo, tak ten bankéř mně povídal: Kupte si mexické papíry; do týdne vyděláte na jednom osmdesát dolarů. Víte, člověk musí mít styky; a ty v posteli nenajde.“

„A koupil jste ty papíry?“ ptal se pan Rous se zájmem.

„To už jsem dávno utratil,“ uhýbal pan Smítek. „Nějak bylo, nějak bude. Víte, já mám rád vzrušení. A i když taková noc stojí pár tisíc, dobrá, poznal jsem kus života.“

„Však podle toho vypadáte,“ bručel pan Kroll. „Počkejte, jak budete za pár let cejtit ledviny nebo játra.“

„Co na tom,“ řekl pan Smítek s hříšnou lehkomyslností. „Jen když jsem vyžil svůj život.“

*

Toho večera si koupil pan Smítek kus paštiky a deset deka eidamu, načež šel domů a uvařil si čaj. Kus paštiky a okraje od sýra dostala jeho kočka Lízinka, potom si tlapkou omyla tvář a chtěla jít ven.

„Ty darebnice, ty lehkomyslná osobo,“ káral ji pan Smítek, „už zas bys chtěla jít na toulky? Jen seď pěkně doma; co ti tu schází? Už jsi dost stará, abys měla rozum, ty couro,“ řekl něžně pan Smítek a vzal si Lízinku na klín; pak si dal na uši sluchátka, nařídil krystal a poslouchal, co je dnes v rádiu. Někdo tam recitoval nějaké básně; pan Smítek zkoušel dávat k tomu nohou takt, ale když se mu to dobře neshodovalo, počal se nudit, i zatahal Lízinku za ocas. Lízinka se jen tak lehce otočila a sekla ho po ruce; pak pro jistotu seskočila s klína a blýskala očima zpod postele.

Ty básně a Lízinčina špatná nálada nějak rozladily pana Smítka; i přečetl ještě kus novin, ve kterých si přinesl domů sýr, a o desáté už ležel v posteli; o půl jedenácté vyskočila na postel Lízinka a uvelebila se mu na nohou, ale to už pan Smítek spal.

*

„Ah áhahah,“ zíval pan Smítek druhého dne, „zatracený život! Lidi, to zas byla noc! Koukejte,“ řekl ukazuje svou ruku, „tady ten drápanec; to vám bylo děvče — nějaká Ruska, Lízinka se jmenovala — jako divoká kočka; ta vám vyváděla…“ Pan Smítek beznadějně mávl rukou. „Co vám to budu povídat! Vy bačkoráři, copak vy víte, jaký je život? Ech, ať hrozí člověku kriminál nebo smrt: jen když poznal život! Ale vy — dejte mi svatý pokoj s tou vaší měšťáckou morálkou!“

(1928)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.