ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Stalo se to na přátelském zápase S. K. měšťanka Žižkov versus kvarta gymnasia Praha XI. Přes obětavou práci obrany, v níž zvláště vynikal Ferda Zápotocký, prohrávala to žižkovská měšťanka ke konci druhého poločasu už dvěma k nule a její svatyně byla obležena prudkými útoky. Právě když na její branku letěl nový nezadržitelný míč kvartána Zdeňka Poppra, řečeného Káďa, stalo se něco podivného: míč se ve vzduchu zastavil, roztočil se s nesmírnou rychlostí a po chvilce váhání letěl zpátky, aby dopadl jako bolid^[1] do sítě nepřátelské branky. Bylo to čtyři minuty před koncem druhého poločasu. Nikdo ani kloudně neviděl, jak se to stalo, i hrálo se dál; skvělý Zdeněk Poppr se opět zmocnil míče, prorazil obranu a zblízka dělovou přízemní ranou poslal míč do branky S. K. měšťanky Žižkov. Třicet diváků, kteří fandili státnímu gymnasiu, už propuklo v jásot; ale míč nebyl nikde; všichni hráči jej začali hledat, až nakonec sám brankář kvarty gymnasia Praha XI. objevil ztracený míč, pokojně ležící v jeho vlastní brance. Zatím už byl odpískán konec zápasu. Mužstvo kvarty sice protestovalo proti tomuto neregulérnímu gólu, ale nedalo se nic dělat; výsledek zápasu byl dvě ke dvěma.

*

Od toho dne kráčelo fotbalové mužstvo S. K. měšťanky Žižkov od vítězství k vítězství. Nandalo to měšťance Libeň tři k nule; roztrhlo kvintu holešovické reálky poměrem čtyři k jedné; porazilo sextu kolínského gymnasia na jeho vlastní půdě poměrem dvě k jedné (poměr raněných dva ke dvěma); a porazivši i reformní reálné gymnasium Praha XIX., dorost S. K. Slavie, měšťanku v Košířích a německé reálné gymnasium Praha II., mělo se utkat s vybranou jedenáctkou S. K. Vysokoškolského Sportu. Byl to v dějinách světa bezpříkladný úspěch.

Ale ani z vítězného mužstva si nikdo neuvědomil, že na všech těchto triumfálních zápasech S. K. měšťanky Žižkov byl jako tichý divák přítomen žák první třídy měšťanky na Žižkově, Bohumil Smutný. Nikdo s ním vůbec nemluvil, jelikož to byl mravný a zbožný chlapec. Nikdo si ho nevšímal ve škole ani na poli cti. Jenom zmíněný už Zdeněk Poppr (který ze žárlivosti a závisti doprovázel nepřátelskou jedenáctku na všech jejích bojištích) si povšiml tohoto věrného a skromného diváka; i viděl, že se Bohumil Smutný v kritických okamžicích vytrácí, aby za nejbližší bariérou nebo keřem padl na kolena a horoucně se modlil šeptaje: „Pane Bože, smiluj se! Dej, ať naši udělají gól!“ A v tu chvíli se zastavil letící míč a obrátil se do branky protivníků; nebo najednou zmizel, aby byl vyloven ze sítě odpůrců; nebo se kutálel pomalu po hřišti, zatím co nepřátelské síly padaly a klopýtaly, jako by tajemná síla poutala jejich nohy. A Zdeněk Poppr, řečený Káďa, o tom řekl svému staršímu bratrovi, MUSt. Záviši Popprovi z Vysokoškolského Sportu.

Den před historickým zápasem S. K. měšťanky Žižkov versus S. K. Vysokoškolský Sport čekal před žižkovskou měšťankou mladý muž na žáka Bohumila Smutného. Představil se mu jako Záviš Poppr, medik a sportovec, a řekl mu:. „Já vím, pane Smutný, že jste taky ohromný sportovec; povídal mi náš Zdeněk, že moc rád chodíte na kopanou. Ale tak si myslím, že asi dost neznáte pravidla; kamaráde, to musíte ovládat, chcete-li mít něco ze hry! Náhodou mám zrovna volnou chvíli, a tak jsem si řekl, že bych vám něco o kopané pověděl, abyste věděl, jak se má regulérně hrát.“

Toho dne chodil MUSt. Záviš Poppr tři hodiny s Bohumilem Smutným po žižkovských ulicích a vysvětloval mu, co je roh, trestné území, ofsajd, ruka, útok a obrana, přihrávání, fair hra, iregulérní hra, trestný kop, robinsonáda, surovost, souhra a tak dále. Bohumil Smutný jen kýval hlavou a říkal: „Ano, prosím. Já rozumím, prosím. Ano, prosím, budu si to už pamatovat.“ A nakonec uctivě poděkoval, neboť byl to hodný a mravný chlapec, a ne takový rošťák, jako je leckdo z dnešních mladých mužů.

Den nato se konal zápas S. K. měšťanky Žižkov versus Vysokoškolský Sport. V druhém poločase už vedl Vysokoškolský Sport šest k nule. Mezi diváky seděl Bohumil Smutný, potil se hrůzou, ruce měl křečovitě sepjaté a modlil se: „Pane Bože, smiluj se a udělej něco… ale aby to bylo podle pravidel… aby naši dali regulérní gól… udělej zázrak, ale fair!“

Koncem druhého poločasu vedl Vysokoškolský Sport jedenáct k nule; a MUSt. Poppr šeptal svému bratrovi: „Tak vidíš: jakmile platí pravidla, nedají se dělat žádné zázraky.“

(1936)