ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mělo se začít třetí jednání jedné reprisy Dvořákovy opery Čert a Káča. V hledišti byla přitlumena světla a šum publika utichl, jako by byl zatažen kohoutkem. Kapelník v orchestru zaklepal a zvedl taktovku. Paní Malá v první řadě křesel zavřela sáček s bonbóny a paní Grossmannová vydechla: „Tuhle předehru já mám děsně ráda.“ Pan Kolman v sedmé řadě zavřel oči, připraven na hluboké požívání „svého Dvořáka“, jak říkal. A z orchestru se počala řinout graciésní ouvertura.

Tu se zavlnila na pravé straně opona a na rampu vyklouzlo malé stvořeníčko; zarazilo se, když vidělo před sebou temnou propast hlediště, a shlíželo se poplašně, kam se ztratit. Ale vtom už je popadl zvonivými drápky polkový rytmus předehry; stvořeníčko počalo dávat rukama takt a drobně podupávat.

Nebylo to větší než osmileté dítě, ale mělo to prsa chlupatá a od pasu dolů to bylo zarostlé kostnatou, ryšavě černou srstí; tlamičku to mělo kozí, špičatou, a v kudrnatých vlasech malé růžky; a podupávalo to pevnými kopýtky na kozích nohou. Publikum se rozčeřilo tichým smíchem. Stvoření na rampě se leklo a zaváhalo; chtělo couvnout, ale narazilo na oponu; podívalo se ustrašeně za sebe, ale vtom už jeho kopýtka začala sama od sebe stepovat a vířit do taktu hudby. Zdálo se, že teprve teď ta osůbka na rampě přemohla trému; otevřela potěšeně tlamičku, olízla se dlouhým růžovým jazýčkem a cele se oddala svému tanci; poskakovala, přisedala k zemi a bubnovala kopýtky se zřejmým nadšením. I její ruce počaly tančit, poletovaly nad hlavou a luskaly vesele prsty; jen vzadu tenký, tuhý ocásek sebou švihal, dávaje takt jako metronom. Nebylo to žádné veliké taneční umění; po pravdě řečeno, bylo to jenom hopkování, poskoky a stepování, ale vyjadřovalo to ukrutnou radost ze života a pohybu; bylo to tak přirozené a půvabné, jako když skáče kůzle nebo štěně si honí ocásek.

Publikum se blaženě usmívalo a ševelilo radostí. Pan kapelník zneklidněl, cítě za sebou vlnu vzrušení, a mával taktovkou energičtěji než jindy; jenom se přísně podíval směrem k bicím nástrojům, co to tam dnes je za divné bubnování a klepání, ale setkal se s věrným a pozorným pohledem pana bubeníka, čekajícího s paličkou v ruce na svou příležitost. Orchestr hrál pilně a svědomitě; nikdo neodvrátil oči od svých partesů a nikdo se nepodíval na rampu. Tam-ta da ta-ta-tum. Hergot, něco dnes není v pořádku, myslil si pan kapelník, a velkými gesty hnal orchestr do forte. Proč se ti lidé vzadu smějí? Asi se něco stalo v hledišti. A aby odvrátil pozornost, řídil pan kapelník předehru pořád silněji, pořád rychleji…

Stvořeníčko na rampě mělo z toho báječnou psinu; dupalo, kmitalo nožkama, natřásalo se, nadskakovalo, pohazovalo hlavou a švihalo ocáskem stále rychleji. Tam-ta-da tam-tam m-tata. Paní Malá, ruce sepjaty na břiše, blaženě a dojatě zářila. Jednou už viděla Čerta a Káču, však tomu bude čtrnáct let, ale tohle tehdy nedávali. Já sic nemám ráda moderní režii, myslila si, ale toto se mi líbí. Chtěla by to sdělit s paní Grossmannovou, ale ta se dívá nábožně na rampu a pokyvuje hlavou. Paní Grossmannová je totiž ohromná hudebnice.

Pan Kolman v sedmé řadě se chmuří. Tohle se nikdy nedělalo, to sem nepatří. Co dnes ti režiséři tropí s Dvořákem, to už přestává všechno, protestuje pan Kolman. A tak rychle se ta předehra taky nikdy nehrála. To je neúcta k Dvořákovi, myslí si pohněvaně pan Kolman. Já o tom napíšu do novin, rozhoduje se. Nazvu to „Ruce pryč od našeho Dvořáka!“ nebo tak nějak.

A najednou poslední takty předehry. Pan kapelník si oddychl a přejel si šátkem zpocené čelo. (Co to dnes s tím publikem bylo?) Opona sebou trhla a počala se zvedat. Křepčící figurka na rampě se lekla, ohlédla se a s poděšeným zameknutím zmizela za portálem, dřív ještě, než se opona vytáhla. Paní Malá v první řadě křesel počala tleskat; ale pan Kolman v sedmé řadě ostře zasyčel, následkem čehož se publikum zarazilo a rozptýlený aplaus rozpačitě ustal. Záda pana kapelníka vyjadřovala čímsi nervosním v lopatkách zřejmou nespokojenost. Snad jsem neměla při otevřené scéně tleskat, myslila si paní Malá, a proto zašeptala paní Grossmannové: „To bylo milé, že?“ „Rozkošné,“ vydechla paní Grossmannová; a paní Malá s úlevou vyňala ze sáčku bonbón. Snad si nikdo nevšiml, že jsem tleskala.

I pan Kolman se uklidnil. Nic dál už neporušilo důstojné provedení opery. Napíšu správě divadla, aby zatrhla takové nepřístojnosti, řekl si, ale pak na to zapomněl.

„Dnes bylo divné publikum,“ bručel kapelník, když bylo po všem. „To bych rád věděl, čemu se tam smáli.“

„To víte, dnes je pondělí,“ děl primista. „Pondělní obecenstvo je vždycky nejhorší.“

A to bylo všecko.

(1936)