ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„— ono se řekne společenský život, ale já vám řeknu, pořád ještě to nemá dobrou organisaci. Člověk si může vypůjčit frak nebo smoking; může si vypůjčit sklepníky, pianisty, ba i tyhle, jak se říká, panské k nakousnutí, dokonce i se zástěrkou; může si objednat domů celou večeři pro hosty až do poslední houstičky i s mísami a se vším všudy. Ono se už udělalo dost pro pozvednutí společenského života, ale ještě pořád jsou mezery, pane. Abych tak řekl, přímo palčivé mezery.

Tak třeba jste někam pozván na čaj, na recepci nebo na něco takového; zazvoníte u dveří v nejlepší náladě, a v předsíni najednou shledáte, že tam ještě nevisí žádný kabát a klobouk. Hrozný pocit, pane. Člověk by nejraději utekl nebo řekl, že zapomněl doma kapesník a že se za chvilku vrátí, ale ono to už nejde; aby se nezdálo, že vás to přivedlo z konceptu, podivíte se hlasitě: „To jsem tady první?“ A ta holka v bílé zástěrce udělá pukrle a zachichtne se: „Ano, prosím.“ A už jste v tom; už padnete do rukou hostitelům a mumláte rozpačitě, že jste snad přišel trochu brzo, že se vám předbíhají hodinky nebo co; kdežto oni vás až příliš horlivě ujišťují, že je to naopak těší a že někdo musí být první. To je ovšem pravda; ale to ještě neznamená, že zrovna vy musíte být ten někdo, nemám pravdu? Nic naplat, první host vždycky připadá sám sobě trochu hloupě a trapně: jako by to pozvání pokládal za přílišnou čest, jako by se nějak nápadně vtíral či co — prostě nedůstojná situace; a jako z udělání uplyne hodně dlouhá chvíle, než se objeví druhý host — ti další, potvory, už se hrnou proudem. A tak přešlapujete před hostiteli, nevíte, co povídat (protože jsou roztržití čekáním), a raději byste se viděl bůhvíkde. Zkrátka jste jako opařený a toho dne už ničím nenapravíte svou porouchanou sebeúctu.

A teď si představte, co takových čajů, večeří a vůbec společností za sezónu je, a že pokaždé nějaký smolař, který za to nemůže, musí dělat truchlivou figuru prvního hosta. To se nedá ani spočítat, pane, co lidí tím je za sezónu potrefeno. A tak mě napadlo, že by se tomu měla nějak udělat přítrž. Na příklad bych zařídil půjčovnu prvních hostí z povolání. Stačilo by zatelefonovat, a já bych poslal na místo činu čtvrt hodiny před začátkem svého člověka, aby tam byl jako první host; za to by dostal dvacet korun a jídlo. To se rozumí, musel by mít slušné šaty, vzdělání a vůbec odborný výcvik. Za dvacet korun by byl obyčejný student nebo starý, tichý a jemný pensista; sportovec by byl ovšem dražší, řekněme za padesát korun; distingovaný cizinec nebo ruský kníže by stál asi šedesát kaček. Můj první host z povolání by byl na místě dříve, než by mohl přijít jiný první host; stál by s hostiteli, dokud by se nedostavil další host, potom by snědl nějaký obložený chlebíček a diskrétně by se ztratil. Říkám vám, ledaskdo by při tom udělal své štěstí; seznámí se s lepšími lidmi, a to víte, když lidé někoho znají ze společnosti — Zkrátka věc má i svou sociální stránku, pane; šla by zařídit bez velkých investic… stačila by malá kancelář a telefon…"

(1936)