ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co si mám dnes koupit, přemítal starostlivě pan Michl; zase nějakou uzeninu… Uzenina jde na pakostnici. Co takhle sýr a banány? Pravda, sýr jsem měl včera; jednostranná výživa, to taky nedělá dobře. A sýr, to je cítit v žaludku až do rána. Bože, to je hloupé, že člověk musí jíst.

„Pán už má objednáno?“ zeptal se znenadání prodavač za pultem, zatím co balil do papíru růžové plátky šunky. Pan Michl se lekl a polkl naprázdno. Pravda, musím si něco poručit. „Dejte mně třeba… paštiku,“ vyhrkl, a v ústech se mu seběhly sliny. Paštika, ano, to je to pravé. „Paštiku,“ opakoval rozhodně.

„Pastičku, prosím,“ šveholil prodavač. „Pražskou, s lanýži, játrovou, husí, štrasburskou…“

„Štrasburskou,“ rozhodl se pan Michl.

„A okurčičky?“

„A — ano, okurčičky,“ svolil pan Michl. „A housku.“ Rozhlédl se podnikavě po krámě, jako by hledal, co si ještě poručit.

„A co dál, prosím?“ čekal prodavač. Pan Michl maličko potřásl hlavou, jako by chtěl říci: Ne, lituju, ale nemáte tu už nic pro mne, neračte se namáhat. „Nic,“ řekl. „Co to stojí?“

Trochu se lekl ceny, kterou mu prodavač řekl za tu červenou plechovku. Kristepane, to je drahota, přemítal cestou domů; bude to asi pravá štrasburská paštika. Na mou duši, ještě nikdy jsem to nejedl; ale těch nekřesťanských peněz, co za to chtějí! Inu, co dělat; člověku se někdy zachce paštiky. A vždyť ji nemusím sníst celou najednou, utěšoval se pán Michl. Nechám si něco na zítřek; beztoho paštika je těžká do žaludku.

„To budeš koukat, Emane,“ hlásil pan Michl, když otvíral dveře svého domova, „co dnes nesu k večeři.“ Kocour Eman mávl ohonem a zamňoukal. „Aha,“ řekl pan Michl. „Ty bys taky chtěl paštiku, ty neřáde, viď? Kdepak, to nejde. Paštika je drahé žrádlo, kamaráde, já sám jsem to dosud nikdy nejedl. Štrasburská paštika, holenku, to je jenom pro labužníky; ale abys neřekl, dám ti čuchnout.“ Pan Michl si připravil talíř a otevřel trochu s obtížemi plechovku s paštikou; načež vyndal svůj večerník a s poněkud slavnostním pocitem zasedl k večeři. Kocour Eman vyskočil po svém zvyku na stůl, složil pečlivě pod sebe ocas a zatínal drápky předních paciček do ubrusu v rozkošnické netrpělivosti.

„Čuchnout ti dám,“ opakoval pan Michl, nabíraje na vidličku špetku paštiky. „Abys věděl, jak to voní. Na, tu máš.“ Eman stáhl vousy a opatrně, nedůvěřivě přičichl k paštice. Pan Michl se naježil. „Co, nevoní ti? Taková drahá paštika, ty moulo?“ Kocour se zašklebil a očichával paštiku dál s nakrčeným nosem.

Pan Michl se maličko znepokojil a čichl k paštice sám. „Vždyť voní dobře, Emane! Jen přivoň! Nádherná vůně, člověče.“ Eman přešlápl a zaťal drápky do ubrusu. „Chceš kousek?“ ptal se pan Michl. Kocour nervosně cukl ocasem a naznačil chraptivé mňouknutí.

„Co? Co je?“ vyhrkl pan Michl. „Chceš říct, že ta paštika není dobrá?“ Čichl k ní pozorně, ale nic necítil. Čert ví, třeba ten kocour má lepší nos. On v paštikách bývá tenhle, jak se tomu říká, botulin. Strašný jed, pane. Nesmrdí to a nemá to špatnou chuť, a člověk se tím otráví. Pan Michl pocítil ohavný tlak někde u srdce. Chválabohu, že jsem tu paštiku ještě nevzal do úst. Třeba ten kocour poznal čichem nebo instinktem, že té paštice něco je. Raději to nebudu jíst; ale když stála takové ukrutné peníze —

„Koukej, Emane,“ řekl pan Michl. „Já ti dám ochutnat. Je to ta nejjemnější a nejdražší paštika, pravá štrasburská, ale ať taky jednou žereš něco lepšího.“ Vzal z kouta kocourův talířek a naložil na něj kus paštiky. „Tak pocem, Emane!“

Eman skočil ke stolu, až to žuchlo, a mávaje ocasem šel pomalu k svému talířku, usedl na bobek a obezřele čichal k paštice. Nežere, řekl si pan Michl s hrůzou. Je špatná.

Kocour Eman potrhl ocasem a začal pomalu a decentně okusovat paštiku, jako by se jí trochu štítil. „Tak vidíš,“ vydechl pan Michl s úlevou, „že jí nic není!“

Kocour sežral paštiku a začal si tlapkou čistit vousy a hlavu. Pan Michl se na něj zpytavě díval. Tak vida, neotrávil se, nic mu není. „Nu, co ty,“ řekl mecenášsky. „Pochutnal sis, co? Ty se máš, neřáde!“ Nato uklidněn usedl ke stolu. Kdepak, člověče, taková drahá paštika, ta nemůže být špatná. Přivoněl k ní, mhouře labužnicky oči. Nádherná vůně. Ale třeba se taková otrava botulinem neprojeví hned, napadlo ho najednou. Za chvíli mohou přijít na Emana křeče —

Pan Michl odstrčil talíř a šel se podívat do slovníku B, botulismus čili allantiasis… projeví se za čtyřiadvacet až šestatřicet hodin (sakra!) … za těchto příznaků: ochrnutí očních svalů, zrakové poruchy, vyprahlost v krku, zardělé sliznice, nápadný nedostatek slin (pan Michl polkl mimovolně sliny), ochraptělost, zadržení moči a zácpa, v těžkých případech křeče, ochrnutí a smrt (děkuju pěkně!). Pan Michl jaksi ztratil chuť k jídlu; paštiku zavřel do skříně a pomalu žvýkal housku a okurky. Chudák Eman, řekl si; takové hloupé zvíře sežere zkaženou paštiku a pojde jako pes. Se srdcem plným lítosti zvedl kocoura a posadil si ho na klín. Eman počal horlivě příst, přimhuřuje blahem oči; a pan Michl seděl bez hnutí a hladil ho, ustaraně a smutně mrkaje na nepřečtené noviny.

Té noci vzal Emana do postele. Třeba tu už zítra nebude, tak ať se má dobře. A po celou noc nespal, sedaje chvílemi, aby sáhl na kocoura rukou. Ne, nic mu není. A nos má studený. Kocour Eman pokaždé začal příst téměř hlučně.

„Tak vidíš,“ řekl pan Michl ráno. „Dobrá byla ta paštika, že? Ale večer ji sním sám, abys věděl. Nemysli si, že tě budu po celý život krmit paštikami.“ Kocour Eman otevřel tlamičku něžným a chraptivým mňouknutím. „Ty,“ děl pan Michl ostře, „nechraptíš? Ukaž oči!“ Kocour se na něj díval nehnutýma zlatýma očima. Snad to není ochrnutí očních svalů, zarazil se pan Michl. Ochraptělost a vyprahlost v krku — ještě štěstí, že jsem tu paštiku nevzal do úst. A voněla tak krásně!

Když se pan Michl večer vrátil domů, zavrkal kocour Eman a otřel se mu dlouze o nohu. „Ty,“ řekl pan Michl, „není ti nic? Ukaž oči!“ Eman mávl ocasem a ukázal zlaté a černé oči. „Ještě nemáš vyhráno,“ kázal pan Michl. „Někdy to trvá třicet šest hodin, víš? A co, zácpu nemáš?“ Kocour Eman se mu znovu otřel o nohu a sladce, chraptivě mňoukl. Pan Michl dal na stůl paštiku a večerník. Eman skočil na stůl a přešlapoval, trhaje drápky ubrus.

Pan Michl přivoněl k paštice; voní dobře, ale čert ví, nějak jinak než včera. „Čuchni, Emane,“ řekl, „je ta paštika dobrá?“ Kocour přiblížil k paštice svůj krátký nos a podezíravě čichal. Pan Michl se polekal. Snad abych tu paštiku vyhodil, řekl si. Ten kocour cítí, že s ní něco je. Ne, já to jíst nebudu. To tak, abych se otrávil! Já ji vyhodím, a je to.

Pan Michl se vyklonil z okna, aby si vybral místo, kam hodit konservu. Tamhle na sousední dvůr, co stojí ten akát. Škoda té paštiky, myslel si pan Michl, byla taková drahá… Pravá štrasburská. Nikdy jsem to nejedl. Možná, že není zkažená, ale… Já to jíst nebudu; ale když jsem za to vyhodil tolik peněz… Chtěl bych to jednou jíst. Aspoň jednou v životě. Štrasburská paštika, pane, to je světová lahůdka. Škoda, bože, jaká škoda, říkal si pan Michl lítostivě. Tak zbůhdarma to vyhodit…

Pan Michl se obrátil. Kocour Eman seděl na stole a předl. Můj jediný přítel, cítil pan Michl dojatě. Na mou duši, nerad bych ho ztratil. Ale vyhodit tu paštiku je škoda, stála hříšné peníze. Pravá štrasburská, člověče: je to na ní napsáno, koukej.

Kocour Eman něžně zavrněl.

Pan Michl popadl červenou konservu a postavil ji mlčky na zem. Dělej si s tím, co chceš, potvoro. Sežer si to nebo nech to; ale je škoda to vyhodit. Já sám jsem to nikdy nejedl. A co já, já se vám obejdu bez takových vzácností; dejte mně kus chleba, a nechci nic lepšího. Nač bych musel já jíst takovou drahou paštiku! Ale vyhodit ji, to by byl hřích. Hrozné peníze stojí, kamaráde. Vyhodit, to se nedělá.

Kocour Eman skočil se stolu a šel si čichnout k paštice. Zkoumal ji dlouho a pak ji váhavě sežral.

„Tak vidíš,“ bručel pan Michl. „Žádný kocour ma světě se nemá jako ty. Někdo má na světě štěstí. Já, vidíš, já takové štěstí nemám.“

A té noci pětkrát vstal, aby sáhl na Emana. Kocour předl, až se zalykal.

*

Od té doby se pan Michl někdy zle utrhl na svého kocoura. „Kuš,“ říkal mu vyčítavě, „tys mně sežral mou paštiku!“

(1936)