ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak zas nám odešel jeden náš člen, starý Pollitzer, víte, co prodával psací stroje, dej mu bůh věčnou slávu; pravda, bylo mu už něco přes osmdesát let, ale ještě tu mohl dlouho být; chudák, chodil tak rád na ty naše úterky. Kdybychom mohli tušit, že nás tak brzy opustí, byli bychom ho zvolili za našeho předsedu, ne že by byl z těch větších věřitelů, on měl za panem baronem jenom pár tisíc, ale aby měl starý pán radost. To se zas musí nechat, mezi námi je dobrá vůle, pane, jako v málokterém spolku. Inu, teď už se to nedá spravit; ale věnec jsme mu dali na rakev, radost se podívat.

Jaký že je to spolek? To máte tak: žil v Praze nějaký pan baron Biháry, takový veliký a urozený člověk, vlasy jako havran a oči — no, ženské se za ním jen bláznily. Měl v Bubenči najatou vilu, dvě auta, a co se týče milenek, tak jenom podle účtů jich bylo sedm; marná sláva, byl to kavalír, ten pan baron. Měl mít velkostatek na Slovensku, lesní panství tamhle někde u Jasiny, nějakou celulosku, sklárnu a navrtaný petrolej kdesi u Antalovců; zkrátka báječný majetek. Nemáte ponětí, co na to potřeboval traktorů, mašin, kancelářských zařízení, šeků, psacích strojů, šperků a kytic; pravda, takový majetek má hroznou režii, ale pan baron se taky uměl ukázat; všecko dělal ve velkém — člověk by na něm zrovna oči nechal. Ono se pak ukázalo, že celuloska není, petrolej není, lesní panství není a velkostatek taky ne; byla jenom sklárna, ale stroje z ní pan baron už dávno prodal; a taky se ukázalo, že pan baron Biháry není žádný baron, ale nějaký Chaim Roth tamhle z Perečína. Mělo se na něho udělat udání jako pro podvod a takové věci, ale když se sešlo pár jeho věřitelů, tak viděli, že by si na něm mnoho nevyžalovali; něco těch koberců a voňavek, co měl ve vile, by nikoho nevytrhlo, to dá rozum. Když pana barona zavřou, tak přijdeme o všecko, řekli si ti věřitelé; ale třeba jednou, pacholek mizerná, přijde nějak k penězům; gauner on je, hubu má jako šlejfíř a vystupovat umí jako kníže; může se nám bohatě oženit nebo co — zkrátka v takovém pádu by nám mohl zaplatit aspoň něco; jenom ho nesmíme zničit, nebo své peníze už nikdy neuvidíme. A tak se všechny žaloby odvolaly a udělal se spolek věřitelů; bylo nás asi sto sedmdesát — ono vám to bylo jako tihle rotariáni,^[3] od každého povolání někdo: obchodníci s auty, vrchní sklepníci, bankéři, krejčí, klenotníci, květináři, jeden stavitel, jeden koňař, parfumerie, švadlena, pár advokátů, nějaká kurva a kdekdo, dohromady asi za šestnáct nebo sedmnáct milionů; a teď jsme se scházeli a radili, jak pana barona zachránit, aby to s ním neprasklo. Museli jsme ho držet nad vodou, aby mohl semhle tamhle zkusit své štěstí, a přitom dávat pozor, aby něco nespískal, po čem by ho zabásli; jednou jsme ho na den ztratili z očí, a už nám zaválel nějaký podvod a my jsme to museli potichu vyrovnat. — Jo, pane, to byly napínavé doby! On byl pan baron zrovna posedlý po kartách, a jen falešně hrát a jen falešně hrát. Nebo se chtěl dát na špionáž, to prý nese báječné peníze. Pořád ho někdo z nás musel hlídat — ale to se musí nechat, pan baron byl ukrutně milý společník; vždycky nás skvěle pohostil a pak řekl, zaplaťte to a napište mi to na účet. Co platno, jakživi jsme tolik neužili jako tehdy s panem baronem. A taky jsme si na sebe zvykli a tuze dobře jsme si všichni rozuměli: samí takoví starší, rozšafní, zkušení lidé, kteří by jenom chtěli vidět své peníze, co měli za panem baronem.

A pak nám pan baron zmizel. Prý utekl do Ameriky, do Hollywoodu nebo kam. Copak ten, ten se neztratí a možná, že jednou udělá ohromné peníze; kdopak ví, třeba se nám po letech vrátí. Jenže, víte, my věřitelé jsme si na sebe opravdu zvykli; pan baron nám sice ukrutně chyběl, a ty peníze taky, ale ještě víc by nám chybělo, kdybychom se přestali jednou týdně scházet. My jsme si vždycky tak pěkně popovídali o těhletěch hospodářských věcech, to víte, co je dnes těch trampot a šikán, a taky už není v kšeftě ta solidnost, jako bývala dřív; taky jsme si vyměňovali zkušenosti z různých branží. Kdepak jinde by se našinec dostal k tomu, aby slyšel, jak to vypadá v automobilech nebo v květinářství; ale u nás, v tom našem spolku, jsou všecky ty branže, jak se říká, jako na jedné lodi. A tak jsme si řekli, vem to nešť, našeho pana barona vzal čert, ale my tuhle jsme se jednou našli a budeme k sobě držet dál, a bašta. No, tak my se každého úterka scházíme dál, už po deset let; vždycky si vzpomeneme na našeho pana barona, jak on se, chudák, v té Americe potlouká, a pak mluvíme o těch zlých časech, člověk si aspoň uleví, i o všelijakých nemocech si může pohovořit. Ba, už asi dvanáct z nás je na pravdě boží. Starý pan Pollitzer nám teď bude tuze chybět. Škoda, že jste nikdy nepotkal pana barona Biháryho; to vám byl takový šarmantní pán, a vy byste aspoň mohl chodit do našeho spolku.

(1937)