ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tramvaj řinčí a rachotí nahoru k Olšanským hřbitovům.

„Koukej,“ povídá malý mužík k mládenci v králičím kožiše, „tady se zas něco staví; to bude nějaká škola nebo biograf. Víš, já jsem moc rád, že jsem ho eště jednou viděl. ,A to seš ty,‘ řekl. Ono není o to, že by mu to nějak pomohlo, ale člověk musí ukázat přátelství. ,Tak já zas přijdu,‘ povídal jsem mu, ,ale to už budeš běhat,‘ povídám; a zatím —“

Mládenec v králičím kožiše truchlivě zakýval hlavou.

„Já jsem si vzal metál, aby měl radost,“ pokračoval mužík, „a on řek: ,Tě bůh, to seš ty?‘ Vidíš, že mě poznal. A já mu povídám: ,Jozef, to ti přejde.‘ A on povídá: ,Máničko, dej mi kousek těch drůbků.‘ Pak ona mu dala, a on jenom dvakrát kousnul; jen tak do toho kous, ale nesněd nic. ,Máničko, dej mi kousek těch drůbků,‘“ opakoval mužík dojatě.

Mládenec v králičím kožiše trochu potáhl nosem.

„No jo,“ těšil ho mužík, „dyť to byl tvůj bratr. Ona říkala, že už o sobě neví, ale on se na mě tak podíval a řekl: ,Toníku, to seš ty?‘ Počkej,“ spustil mužík mna si radostně ruce, „co bude mít chudák věnců. Já jsem se byl ptát, co stojí věnec se stuhou, a oni řekli, že pětaosmdesát korun. Pak jsem řek, žádnou stuhu, a já k tomu dám visitku; napsal jsem na ni ,Spi sladce, tvůj Toník‘. To je přece to samé, no ne? Člověk musí ukázat přátelství; ale abych dal dvacet korun za stuhu, to zas ne; beztoho ji někdo na hřbitově potom ukradne.“

„Mně řekli,“ ozval se mládenec v kožiše slabým hlasem, „že věnec s pentlí stojí devadesát korun; a já jsem řekl, ať stojí co chce, ať stojí třeba sto korun, jen když bude pořádnej.“

„Šak to je pro bratra,“ řekl mužík, „ale zato je nádhernej. Na pentli je ve zlatých písmenech ,Poslední sbohem, Jenda a Liduška,‘ — no, já ti říkám, nádherný je to. ,Poslední sbohem, Jenda a Liduška‘,“ opakoval vychutnávaje celou tu krásu. „Eště tam nejsme, eště dvě stanice. Ale že se nám na ten funus vydařil čas, no ne? Bude to mít hezký.“

Mládenec chabě zakýval hlavou.

„Ale jí nic nenechávej,“ radil mu mužík. „Co by s tím, potvora, dělala; beztoho tu sama dlouho nebude. Ať ti dá ten stolek po něm, a co mu zbyly šaty. A o ty hodinky si taky řekni. Já bych jí, mrše, nedal nic. Víš, tu skříň ti musí taky dát; řekni, že je po rodičích.“

„Eště tam nejsme?“ ptal se mládenec tesklivě.

„Eště jedna stanice,“ povídal mužík, „a pak je to kousek pěšky ke kapli. Já myslím, že přijde taky Franta a jiný kamarádi, no, pěkný to bude. Když se s ní nedal oddat, tak ona nemá na nic právo. To bys byl blázen, abys jí něco nechával. A doktorovi neplať, on na to třeba zapomene. Když tu skříň nepotřebuješ, tak ji prodej. Ale ten věnec, to je něco nádhernýho. Tu pentli si pak vem domů, tu je škoda tam nechávat; můžeš si ji pověsit takhle kolem zrcadla, víš? A kdyby vám umřel Ladislav, tak se vám ta pentle zas může hodit. Jen když jsem ho eště jednou viděl; ten ti měl, chudák, takovou radost…“

Tramvaj zpomaluje před vraty na hřbitov.

„Počkej, počkej, až zastaví,“ zadržoval mužík mládence. „Eště bys moh upadnout, a máš dnes takový pěkný šaty. To by ti zkazilo celej pohřeb.“

Načež, podpíraje starostlivě mládence v králičím kožiše, mířil truchlící mužíček ke hřbitovním vratům.

(1928)