ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Interview, děl dirigent Pilát, krče rameny. Se vám divím, člověče, že tomu věříte. Já mám taky své zkušenosti s interviewy, a řeknu vám, když už naprosto musím dát někomu interview, tak to potom raději ani nečtu. Marně bych se zlobil. Vlastně by se člověk mohl někdy uřehtat tomu, co se o sobě v takovém interviewu dočte, ale přitom ho dožírá, že to ten novinář tak ledabyle a pokrouceně udělal. Každá lajdácká práce vás dožírá, když do ní vidíte, ne? Někdy až žasnu, proč ten žurnalista tak ukrutně popletl a pokřivil všechno, co jsem mu řekl; jako by zrovna naschvál psal všechno jinak nebo na ruby — ale proč, to mi nejde na rozum. Kdybych byl politik nebo podobně významná osoba, tak dobrá; pak v tom je politika, a ti lidé třeba mají zvláštní zájem vložit někomu do huby, co jakživ neřekl, nebo si vůbec celý rozhovor vymyslet; to se stává. Ale já — jak se říká: já nic, já muzikant; proti mně nikdo nic nemá, leda u nás doma; a přece se mi ještě nestalo, aby v mém interviewu bylo aspoň zpoloviny napsáno, co jsem opravdu řekl.

Tak abyste věděl, jak se to dělá. Třeba mám dirigovat větší koncert v Liverpoolu nebo v Paříži — to víte, když diriguje Maestro Pilát, tak už sama koncertní agentura s tím dělá nějaký fofr. Ještě si v hotelu ani ruce neumeju, a už mi vrátný telefonuje, že se mnou chce mluvit nějaký pán. Prý v důležité věci. Tě bůh, řeknu si, noviny! To víte, noviny se o vás zajímají jenom první den; druhého dne už nejste novinka, a chcete-li, aby se o vás ještě zmínily, musíte se přinejmenším nechat přejet automobilem. Nu co, nechám toho pána chvíli čekat — to jaksi patří k věci; a pak tedy, prosím, co si přejete? Mladý pán se představí, drahý Maestro, ty a ty noviny by o vás chtěly přinést několik slov —

„Co, interview?“ povídám. „Já zásadně nedávám žádné interviewy.“

„Ne, ne,“ brání se mladý pán. „Jen pár slov, docela nenucená rozmluva…“

Resignovaně se poddám. „Nu tak, pane, spusťte!“

Mladý pán vytáhne bloček a ťuká si tužkou na zuby. Na první pohled je vidět, že o mně vůbec nic neví, že ho muzika nebaví a že nemá ponětí, o čem se mnou mluvit. Chvíli se na mne nejistě dívá a pak spustí: „Kdybyste mi, Maestro, něco řekl sám o sobě.“

To mě obyčejně dožere. „Já o sobě nic nevím,“ řeknu mu. „Ale můžete se mnou mluvit o muzice, je-li vám libo.“

Mladý pán vděčně kývne hlavou a horlivě si to zapíše. „Kdy jste začal hrát, mistře?“ ptá se potom.

„Jako malý kluk,“ říkám. „Na piano.“

Mladý pán horlivě píše. „Kde jste se narodil?“

„V Maršově.“

„Kde to je?“

„V Čechách.“

„Kde, prosím?“

„V Čechách. V Krkonoších.“

„Jak, prosím?“

„Krkonoše. Riesengebirge,“ vysvětluju mu. „Monts Géants. Giant Mountains.“

„Aha,“ povídá mladík a překotně píše. „Můžete mi něco říci o svém dětství? Na příklad… čím byl váš otec?“

„Učitelem. Hrál v kostele na varhany. To byly mé prvni hudební dojmy,“ povídám, abych se dostal k muzice. „Víte, takový starý český kantor, muzikant, od přírody — u nás je to rodinná tradice.“ A tak dále. Mladý pán píše a kývá spokojeně hlavou. To je to pravé, co jeho list potřebuje. Bravo, Maestro!

Konečně ho dostanu ven a oddychnu si. Tak, to by bylo odbyto. Víte, já rád bloumám po cizích městech; nikdo tam člověka nezná… Řeknu vám, někdy, když diriguju, bych nejraději praštil taktovkou; taková mne najednou popadne hrůza a ošklivost z toho, že se na mne lidé dívají. V kom není aspoň kousek komediantství, neměl by vůbec vystupovat na veřejnost. Ale to už je jiná kapitola.

Tak ráno dostanu ty noviny. Tučný titulek, „Rozhovor s Maestro Pilátem“. Dobrá. „Maestro Pilát přijal našeho zpravodaje v přepychovém appartementu hotelu X.“ Počkat, vždyť jsem s tím mládencem mluvil v hotelové hale! „Tím výrazněji kontrastovala s nádherným, přímo změkčilým prostředím obrovitá, drsná postava s mohutnou hřívou a něčím nespoutaným v celém zjevu.“ Já měřím stěží metr sedmdesát, a co se týče té hřívy — nu, nechme toho. „Přijal nás s neobyčejnou, přímo překypující srdečností…“ A jejej, myslím si.

„Projel si prošedivělou hřívu prsty a jeho snědá tvář se zachmuřila. Můj původ, řekl, je zastřen tajemstvím; nemohu o sobě mnoho říci. Jen tolik vím, že jsem se narodil v Uhrách, nedaleko Varšavy, v lůně divokých a obrovitých hor. Nad místem mého zrození hučely lesy a burácely vodopády jako varhany v chrámu. To byl první hudební dojem mého života. Prozradím vám, že mým otcem byl starý cikán. Žil životem v přírodě jako sta a sta našich předků. Naše rodinná tradice je pytláctví, svoboda a divoká hra na housle a cymbál. Podnes rád zmizím na čas v táboře svých krajanů a hraji u ohně na houslích písně svého dětství…“

Co vám budu říkat: rozběhl jsem se za těmi novinami do redakce a hledám šéfa. Myslím, že jsem tam tak trochu bouchal do stolu či co, ale ten pán si nakonec sundal brejle a řekl s údivem: „Ale pane, my přece píšeme pro noviny! My musíme podat fakta zajímavě, nemyslíte? Já nechápu, proč vás to vůbec rozčiluje…“

Dnes už by mě to nerozčililo; člověk si zvykne… A pak, myslím si, to asi jinak nejde; žiješ svůj život, ale obraz, který o tobě mají druzí lidé, je už hodně jiný; jakpak teprve, když ten tvůj obraz prochází veřejností! Už vám neřeknu, byl-li ten interview v Liverpoolu nebo Rotterdamu nebo kde; ale jsem přesvědčen, když jsem tam v koncertním, sále vystoupil na dirigentský pult, že celé publikum ve mně opravdu vidělo obrovitého, nespoutaného divocha s vlající hřívou, který křepčí s houslemi v rukou nad cikánským ohněm. — Měl jsem tam totiž tehdy obrovský, fantastický úspěch, člověče. Tak ani nevím, jestli ten novinářský mládenec vlastně neměl jakousi pravdu… víte, aspoň to, co je pravda pro lid a pro veřejnost.

(1938)