ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— — tak jedu osmdesátkou k té zatáčce a myslím, že mám za ní volnou cestu, to se ví, byla to volovina; jenom jsem trochu ubral plynu a hasím si to vesele do zákrutu. A najednou koukám, přes cestu jde průvod. Funus. Zrovna zatáčel přes silnici do hřbitovních vrat. Tak já šlápnu na brzdu, a lidi, to byl smyk! Jenom se pamatuju, že čtyři mládenci, co nesli rakev, ji hodili na zem a už byli v příkopě, a prásk! můj vozejček narazí zadkem do té rakve na cestě, a truhla letí přes pankejt do pole.

Lezu z vozu ven a říkám si, Krista Pána, jestli jsem sebral taky faráře a pozůstalé truchlící, to bude nadělení! Ale nestalo se nic; na jedné straně silnice stál ministrant s křížkem a na druhé straně farář a pozůstalí; vypadali vám jako voskové figury. Teprve pak se začal farář leknutím klepat a rozčileně brebentí: „Člověče, člověče, to nemáte úctu ani k mrtvým?“ A já byl zatím rád, že jsem nezabil žádného živého! Potom se lidi vzpamatovali; částečně mi začali nadávat a částečně běželi na pomoc tomu nebožtíkovi v rozbité rakvi; to už je, myslím, takový instinkt. A najednou se hrnuli zpátky a leknutím ječeli. On vám z té hromady prken leze živý člověk, šmátrá rukama a chce si sednout. „Copak, copak,“ povídá a pořád se pokouší posadit se.

Já byl u něho, co by řekl švec. „Dědečku,“ povídám, „vždyť by vás byli málem pochovali!“ A pomáhám mu z těch prken ven. On jenom mrká a koktá: „Co? Co? Co?“ Ale vstát nemohl; myslím, že měl nějaký zlomený kotník nebo co od toho nárazu. Co bych vám to dlouze povídal: naložil jsem dědu a faráře do vozu a dovezl jsem je do domu smutku; a za námi šli pozůstalí truchlící a ministrant s křížkem. A muzika, to se rozumí; ani nehrála, protože nevěděla, jak to bude s placením. „Tu rakev zaplatím,“ řekl jsem, „a doktora taky; ale jináč mně můžete poděkovat, že jste nepochovali živého.“ A jel jsem; abych pravdu řekl, byl jsem rád, že to mám za sebou a že se nestalo nic horšího.

Ja, ale teď teprve se to začalo. Nejdřív mně napsal starosta té dědiny slušný dopis: že prý rodina toho domněle mrtvého, nějakého Antonína Bartoše, železničáře na odpočinku, je nemajetná; že chtěla dědečka důstojně pochovat za své poslední našetřené groše; a že teď, když se následkem mé neopatrné jízdy dědeček probudil z mrtvých, budou ho muset pochovávat ještě jednou, což si při své chudobě nemohou dovolit. Abych jim teda zaplatil ten pokažený funus i s farářem, muzikou, hrobařem a pohřební hostinou.

Potom přišel advokátský dopis jménem toho dědečka: že Bartoš Antonín, železničář na odpočinku, žádá náhradu za zničený rubáš; dále několik stovek za léčení zlomeného kotníku; a pět tisíc bolestného za úraz, který mou vinou utrpěl. To už mně bylo trochu hloupé.

Pak nový dopis: že prý dědeček pobíral pensi jako železničář; když v Pánu skonal, zastavili mu ovšem pensi, a teď mu ji ouřady nechtějí znovu vyplácet, jelikož mají od okresního lékaře potvrzení, že zemřel. A prý mě dědeček bude žalovat, abych mu platil doživotní rentu jako náhradu za ztracenou pensi.

Další upomínka: že dědeček od té doby, co jsem ho vzkřísil, postonává a musí se mu vařit silnější strava. A prý jsem ho vůbec zmrzačil; co prý se probudil z mrtvých, není to už on a není vůbec k ničemu. Prý jenom říká: „Už jsem to měl odbyto, a teď musím umřít po druhé! To já mu nedaruju, to mně musí zaplatit, nebo to poženu až k Nejvyššímu soudu. Takhle ublížit chudému člověku! Na to by měl být stejný trest jako na zabití.“ A tak dále.

Nejhorší je, že jsem tehdy neměl zaplacenou pojistku za vůz a pojišťovna je z obliga. Tak já nevím. Co myslíte, budu to musit platit?

(1936)