ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Josef Egyptský

čili o freudovském vykládání snů

… tedy poslav Farao, povolal Josefa a rychle vypustili ho z žaláře. Kterýžto oholiv se, a změniv roucho své, přišel k Faraonovi.

I řekl Farao Josefovi: Měl jsem sen, a není, kdo by jej vyložil; o tobě pak slyšel jsem to, že když uslyšíš sen, umíš jej vyložiti.

Odpověděl Josef Faraonovi, řka: Není to má věc; Bůh oznámí šťastné věci Faraonovi.

Tedy řekl Farao Josefovi: Zdálo se mi ve snách, že jsem stál na břehu potoka.

A aj, z potoka toho vystupovalo sedm krav tlustých a pěkných na pohledění, kteréžto pásly se na mokřinách.

A aj, sedm jiných krav vystupovalo za nimi churavých a šeredných velmi a hubených; neviděl jsem tak šeredných ve vší zemi Egyptské.

A sežraly krávy ty hubené a šeredné sedm krav prvnějších tlustých.

Viděl jsem také ve snách, ano sedm klasů vyrostlo z stébla jednoho plných a pěkných.

A aj, sedm klasů drobných, tenkých a východním větrem usvadlých vycházelo za nimi.

I pohltili klasové ti drobní sedm klasů pěkných. Což když jsem vypravoval hadačům, nebyl, kdo by mi vyložil.

Odpověděl Josef Faraonovi: Sen Faraonův jednostejný jest. Což Bůh činiti bude, to ukázal Faraonovi.

Věz tedy, že číslice sedm neznamená než tvoje pohlaví.

I řekl Farao: Nerozumím ti, co míníš.

Odpověděl Josef: číslice sedm znamená ve snu pohlaví muže, podobně jako prut, stéblo, strom, komín, hora, vítr, meč, kůň, blesk, pták nebeský, kobylka, klíč, lev, pomník, bič, stůl, kořen, jednička, palice, člověk, kněz, kohout, stříkačka, hůl, pluh, ruka, kámen, hlava, šaty, provaz nebo řemen, lýko, píšťala, motyka, hever a všechny ostatní věci, kteréžkoli jsou,

stejně jako pohlaví ženské naznačují ve snu tyto věci: hrnec, kamna, okna, dveře, oltář, osmička, země, oblaka, hrob, kniha, plot, květina, prsten, řetěz, kůň, vůz, cisterna, cesta, dům, lahvice, tráva, řeka, zahrada, dítě, buben, ovoce, brašna, pec, papyrus, měsíc, les čili háj, rukavice, roští, jakož i všechny ostatní věci, kteréžkoli jsou. Tak tomu jest.

I řekl Farao: Přede dvěma dny se mi zdálo, že dítě tlouklo na buben.

Odpověděl Josef: Tento sen znamená, že v tvé duši procitla úzkost, že již nebudeš moci být otcem.

I řekl Farao: Zplodil jsem hromadu dětí. Proč bych měl úzkost?

Odpověděl Josef: Aj, skryto je v duši tvé před očima tvýma.

Tedy řekl Farao Josefovi: Avšak neřekl jsi mi, co znamená sedmero krav.

I řekl Josef: Číslice sedm neznamená nic než tvůj chtíč; kráva pak znamená ženu, a sedm prvých krav praví, že miluješ ženu tlustou a pěknou na pohledění.

I pravil Farao: Buď Bohu dík, je tomu tak: tlustá je a pěkná na pohledění. Avšak proč se mi zjevuje v podobě krávy?

I řekl Josef Faraonovi: Protože v duši tvé je skryta ohavnost Sodomitů; protože přijímaje ženu představuješ si potají, že (jest) kráva.

I zvolal Farao: Jdi, Israelský; nikdy mi tato mrzkost na mysl nepřišla.

(I řekl Josef): Skryto jesť v mysli tvé.

Řekl tedy Farao Josefovi: Neřekl jsi mi, co znamená sedm krav hubených, kteréžto sežraly sedm krav tlustých.

Tu odpověděl Josef, řka: Sedm krav hubených znamená nový chtíč, který počíná v tobě sžírati chtíč k ženě tlusté a pěkné; zavrhneš a utratíš tuto, abys miloval ženu hubenou a nepatrnou.

Ošklivá pak jest, že neviděl jsi šerednější v zemi Egyptské, neboť tvá duše se hrozí toho, co chceš učiniti. Neboť šeredná je tvá žádost,

krvesmilná a hříšná je tvá žádost, a není horší v zemi Egyptské. Aj, nedospělá sestřička tvá, nebo vlastní dceřička tvá, nebo dceřička bratra tvého nebo sestry tvé, kozlátko nedorostlé vzbudilo v tobě horoucnost chtíče tvého.

I vyskočil Farao a zvolal: Strašná je řeč tato. Nikdy mi na mysl nepřišlo, co pravíš.

Choval jsem na loktech dcery své a dárky jsem dával dětem sester a bratří svých; jako otec jsem svému rodu, a nikdy jsem dítěti neublížil.

I odpověděl Josef: Choval jsi je na loktech pro chtíč svůj a dárky jsi jim dával, abys je naklonil tomu, co bylo skryto v tvé mysli.

Avšak jen utajeno jest a vystupuje ve snu; a zjevuje se ukryto v obrazech a podobenstvích.

Sedmero klasů plných ze stébla jednoho, toť žena z pohlaví tvého, dceřička tvá, kterou chceš učiniti ženou boku svého.

Ale tu vyvstane klas tenký, usvadlý větrem východním; vítr, jenž otřásá klasem, je muž, a východ znamená otce, z něhož jsi vyšel.

Klas usvadlý větrem východním je vetchá a stařičká matka tvá; a hle, tvůj chtíč vzhlédl k ní, i utratíš dceřičku svou a pojmeš svou matku k boku svému. Tak je psáno v tvém snu, a obsaženo v tvé mysli, v hlubině mysli, kterou my Israelští zoveme podvědomí.

Podvědomé je to, co ti není nikterakž známo a co ti, jak pravíš, nikdy nepřišlo na mysl. Obráceně pak, co ti jak živo nepřišlo na mysl, je právě proto v tvém podvědomí; i jest tam krvesmilství, otcovražda, sodomie, ohavnost Chámova, hřích Lothův, komplex Oidipův a všechny druhy mrzkostí gomorhských, babylónských, chaldejských a egyptských, které ti nikdy na mysl nepřišly.

Sen pak není nic jiného než přetékání tvých chtíčů, které jsi potlačil a uvrhl v podvědomí.

I pravím ti: Zdá-li se ti, že trháš ovoce, znamená to, že smilníš. Zdá-li se ti, že krájíš ovoce nožem, vraždíš. Nezdá-li se ti o žádném ovoci, zdá se ti o koních nebo o tekoucí vodě, což je ohavnost nemenší. Rovněž tak zdá-li se ti, že se procházíš v zahradě nebo že si oblékáš kabát. Ó, těch smrtelných hříchů!

I řekl Farao: Prosím, co činiti mám, abych se jich nedopouštěl? Neboť hrozím se napříště usnouti a míti takové sny.

Tedy řekl jemu Josef: Aj, ničehož činiti nemůžeš; ano podvědomí poroučí tobě, což můžeš ty poroučeti jemu? V něm je vše špatné, čeho ses dosud nedopustil. V něm je vše, co je proti přírodě a zákonům božím. Myslíš-li, bdě, na věci slušné a řádné, činíš to jen proto, abys nemyslel na věci nečisté. Tak tomu je.

Tvůj život, o kterém víš ty sám a tvoji bližní, jen přiodívá nahotu a hanbu toho, co je ti skryto. Avšak ve snech se (to vše) zjevuje.

Pročež moudrý je, kdo zná vykládati sny z milosti Boží.

I řekl mu Farao: Prosím, nauč mne tomu. Přísahám, že předhodím psům svou ženu, bude-li se jí zdáti o lvech nebo dokonce o svazku klíčů;

a své dcery ztrestám, budou-li sníti o čemkoliv, co se podobá holi, lýku, člověku nebo číslici sedm,

a své syny vyvrhnu, odváží-li se sníti, že vcházejí dveřmi do domu otcovského.

Neboť strašné a nebezpečné jsou tyto sny.

Poněvadž Bůh dal znáti tobě všecko toto, neníť žádného tak rozumného a moudrého, jako ty jsi.

O fantasii

Když se švec jednoho dne vracel domů, viděl hrát si u novostavby děti na kupě písku; i sedl si na hromadu trámů, hřál se ve slunci a díval se.

Byl to zámek obehnaný valem a vodním příkopem, do kterého jeden prcek nosil v klobouku vodu; tak vzniklo dílo vojenské, něco mezi Césarovým táborem a středověkým hradem. Později se ukázalo nutným probourat val tunelem, kterým by mohl projíždět vlak; huče a hvízdaje dojel špalíček dřeva do středu opevnění, kde bylo nádraží; pasažéři vystupovali nešetrně šlapajíce po Césarových hradbách. Když takto se octli v neznámé a neobydlené krajině, bylo třeba postavit z teplého písku kulaté černošské chýše; to se dělá tak, že se na zem položí pěst a na ni se nahrne písek; pak se pěst vytáhne, a je to stan, a běda tomu, kdo by jej porušil. Dente et unquibus^[14] budeš hájiti svého domu.

Slečna, která provázela jednoho z těch kloučků, si sedla vedle ševce a řekla: „Včera z toho písku pekli buchty a jindy jej prodávali na váhu jako mouku a cukr.“

„Myslím na to,“ pravil švec, „co vlastně je fantasie.“

Slečna se zahleděla upřeně do svého vyšívání. „Fantasie,“ řekla potom, „to je, vidět ve věcech a v lidech něco jiného, než co opravdu jsou.“

„Ale, ale,“ děl švec káravě, „to říkáte proto, že jste se v někom zklamala. To se stává. Helejte, protože v noci pršelo, dají se dnes stavět z písku tunely a hrady. Zítra bude písek suchý a už z něho nic stavět nepůjde. Co myslíte — řeknou děti, že je písek zklamal a že k ničemu není? Nebo objeví, že se hodí k tomu, aby byl prodáván na váhu jako mouka nebo cukr? Zklamání, to je jen nedostatek fantasie. Fantasie si ví rady.“

„Počkejte, jakpak bych to řekl? Fantasie, to není představovat si něco, co věci nejsou, ale něco, co by mohly být. Nebo něco, co by se z nich dalo udělat. Takový špunt, koukejte, má nápad, že se z písku dá stavět. A já, blbec, chodím podle hromady písku a nepřijdu na to. Já a vy, slečno, my po písku jenom šlapeme. Ale když se člověk zamiluje, objeví třeba, že se do písku dají psát písmena. Tak je to.“

Dívce klesly ruce do klína, neboť si na něco vzpomněla.

„Takový kluk,“ pokračoval švec, „si dovede představit, že by mohl být strojvůdcem, válečníkem, cestovatelem nebo čím. A má pravdu, slečno. Jeho celá fantasie je v tom, že v sobě ještě nepotlačil všelijaké ty možnosti. I vy, slečno, si někdy představujete, čím byste mohla být; ale protože jste dospělá a následkem toho sobecká, myslíte už jen na to, čím byste chtěla být… Nic tak neomezuje fantasii jako sobectví.“

Slečna se maličko urazila. „Vy myslíte, že jsem sobecká?“

„No jej. A nešťastná. A říkáte si, že byste mohla být bohatá a nemusela sloužit hrubým a nevlídným lidem. Že byste mohla být pyšná a krásná paní; kterou by se nikdo neodvážil ponižovat. A víte, slečno, že byste to opravdu mohla být? Mohla. A vy byste mohla být maminka sedmi dětí. Nebo roznášečka novin. Nebo kurva. Ale to už si nepředstavujete, protože se vám to nelíbí, že? Jen se koukněte kolem sebe, co všechno byste mohla být. Bába, co míchá vápno. Tady ta holčička. Nebo tamta zlá, špinavá, ustaraná ženská. Vždyť je to jen náhoda, že jste slečna u dětí; mohlo by z vás být tolik jiných lidí… A já myslím na to, proč jsou lidé tak beznadějně uzavřeni v té hloupé a malé náhodě svého životního příběhu. Z toho všeho, co by mohli být, prožívají jen ten jeden ždibánek, jen to, co náhodou jsou, a k tomu to, co by chtěli být. Nemyslíte, že to je strašné?“

Slečna pokrčila rameny. „Já nevím,“ řekla. „Nemůžeme přece prožít než jenom svůj vlastní život.“

„Já vím,“ pravil švec. „Ale řekněme, že oni, že ti druzí žijí ty své životy za nás, víte? Co já bych mohl být, to někdo jiný je. Člověk se může dívat na všechny lidi jako na druhé možnosti sebe samého. Zkuste to, slečno; podivíte se, jak vás budou lidi zajímat.“

„Co s tím,“ namítla dívka. „Nikdo se nenají koláče, který někdo jiný jí za něj.“

„Nenají,“ řekl švec. „Ale kdyby lidé měli víc fantasie, dovedli by se líp o ty koláče rozdělit. Musíš být dítětem, chceš-li rozumět dětem; musíš mít v sobě chudého, abys rozuměl chudým. Koukejte slečno, takový kluk, to je vlastně zástup mužů; je v něm strojník, voják, stavitel, já nevím co všechno. A když dospěje, zbývá z té tlupy jen jeden človíček. Pro krista pána, kam se poděli ti druzí? Kde by byli, jsou zasuti; ale dejte pozor, někdy ještě nejsou mrtvi…

Šaty dělají člověka

U plotu ševcovy zahrady se zastavil člověk vedoucí za ruku děvčátko a řekl: „Heleď, Máničko, kytičky.“ Načež dodal: „Dobrý den, pane. Máme to počasíčko.“

Tlustý muž, který protrhával mátu peprnou, nezvedl ani hlavu a bručel: „Dobrý den.“

„Koukám,“ děl hovorně člověk za plotem, „jak vám to narostlo.“

Zahradník se zvedl a narovnával si záda. „Narostlo,“ řekl… „Tak se mně zdá, jako bych vás odněkud znal. Ba ne, já si vás s někým pletu.“

Člověk za plotem vycenil zuby. „Já jsem přece ten strážník, co vám tudy denně chodí. Dnes mám volný den…“

„A jejej,“ podivil se zahradník. „Koukejme, ani bych vás v tom civilu nepoznal. Teď jste docela jiný člověk, strážníku. V uniformě jste takový těžký a veliký chlap…“

„To dělají ty šaty,“ pravil strážník.

Zahradník vrtěl hlavou. „A máte docela jiný hlas. Jindy — jako byste lidi jen okřikoval. Hubu držet, co je to za pořádek, a tak. A chodíte vždycky jako pilíř. Já jsem si vás dobře všiml, strážníku.“

„To říká i má žena,“ podotkl strážník. „Prý si na ni tak neotvírám hubu, když jsem v civilu, a vůbec. Víte, člověk má docela jiný pocit, když nemá na sobě šavli a uniformu.“

„Je mu lehčeji,“ mínil tlustý muž.

„Lehčeji… a tak divně. Jako by ho vyměnil.“

„Poslouchejte,“ děl zahradník, „ten váš potěr by si tady v zahradě mohl natrhat jahod, ne?“

„Děkuju, pane,“ řekl strážník. „To je něco pro Máničku.“

A když oba muži usedli na lavičku, pravil strážník: „To u nás máme policejního radu, náramný pes. Ale jak se s ním setkám na plovárně v plavkách, tak je to docela jiný člověk. Kdepak, v plavkách, to nejde dělat pána. V tom pádu platí víc ten, kdo má lepší svaly, že?“

Tlustý muž zamyšleně přikyvoval. „Vidíte, strážníku, proto tihle potentáti nosili zlatohlav a korunu…“

„Aby tím působili na ty druhé.“

„Aby tím působili sami na sebe. Vy na příklad musíte mít uniformu, abyste si mohl otvírat hubu na lidi. A král musel mít korunu — nejen pro lidi, ale sám pro sebe. Kdybyste mu oblékl zástěru, tak by se mu, holenku, těžko kralovalo.“

„Říká se,“ děl strážník, „že šaty dělají člověka.“

„Je to tak,“ pravil tlustý muž. „Na příklad usedlý, konservativní člověk si dává šít pořád stejné šaty a boty — proč? Protože změnit šaty, to máte jako změnit povahu nebo názory, to je skoro — stát se jiným člověkem. Proto hříšníci oblékali mnišský hábit, aby na sebe vzali nového člověka. A já jsem slyšel, že herec může doopravdy hrát žebráka nebo rytíře jenom tehdy, když na sebe oblékne hadry žebrákovy nebo rytířův pancíř; dokud nemá ty pravé šaty, tak to není to.“

„Já,“ řekl strážník, „jsem znal jednoho žebráka, ten vám byl křivý jako houžev. A jednou večer ho vidím, jak si to hasí do biografu, hotový frajer. Tak jsem ho vzal s sebou na komisařství a tam mu povídám, člověče, ukažte, jak to děláte, abyste vypadal jako mrzák. A on povídá, nemůžu, pane vrchní, na mou duši nemůžu, to bych si musel vzít ty hadry.“

„Tak to vidíte. Ten žebrák žil vlastně ve dvou osobách a střídal je. Vy taky, strážníku. Jednou jste takový fouňa v uniformě a podruhé jste docela slušný civil. Pokaždé máte jiný hlas, jinou chůzi a jinou duši. Máte společné jen to já, jen to tělo; ale jináč — dva lidi. Já na příklad — já jsem byl švec a teď jsem zahradník. To víte, nás ševce zabily mašiny, a tak jsem se chytil zahradnictví. Pěstuju tyhle léčivé byliny. A to byste nevěřil, jaký je rozdíl mezi ševcem a zahradníkem. Nebo tohle — byl jsem ženatý a žena mně zemřela. A já vám řeknu, strážníku: ženáč a vdovec, to jsou dva docela různí lidé. Jako bych teď byl někdo jiný, ale nechal si to své já na památku. Víte, jako kdyby se člověk stěhoval z jednoho města do druhého a vzal s sebou nějaký starý krám: hodiny nebo lampu… Člověk s sebou stěhuje své já a myslí si, že je pořád ten samý… Já jsem byl dítě, učeň, švec a bylinář, já byl anarchista, já byl na vojně, měl jsem ženu a ztratil jsem ji — člověče, bylo toho ažaž; a při tom všem pořád to jedno já; já jsem se tolikrát změnil, ale nezměnilo se já.“

Když bolí zuby

„Poslouchejte,“ řekl doktor, „člověk si nejvíc uvědomuje své Ego, když ho něco bolí. V takovou chvíli vám je všechno jedno a jste jen vy, jen vy s tou svou bolestí —“

„Pravda,“ bručel švec. „Tuhle jsem vám měl zánět okostice — Tři dny jsem se s tím zubem, potvorou, trápil.“

„Já vím,“ pravil doktor uznale. „Takový zub, to dovede bolet, o jej.“

„O jej,“ souhlasil švec. „To má člověk pocit, že je jen ta bolest; a všechno ostatní — jako by najednou bylo daleké a cizí. Děsně cizí. I vlastní život je člověku cizí — Bolest je sobecká. Pro člověka, který trpí, je jen ta bolest a nic jiného; sebe sama si uvědomuje jen tou bolestí; to, co nebolí, to nejsem já —

Já jsem na to dával dobrý pozor, doktore: když člověka bolí zub, tak jeho já je ten zub a co s ním souvisí; jeho celé já je v tom zubě. To je takové maličké, tupé a ukrutně soustředěné já, které nevidí a neslyší, nic nemyslí, nic nechce a cítí jen tu bolest. Jako zvíře. A k tomuhle já přicházejí na návštěvu — všelijaké myšlenky. Jedna říká: To přejde, to přejde, to přejde. Druhá zase uvažuje a radí: Zkusit takhle obkladek, nebo vypláchnout heřmánkem — A třetí káže: Jaképak cavyky: jít k zubaři a ven s tím zubem. A ty myšlenky melou své, hádají se, přicházejí a odcházejí — jako cizí lidé; a zatím to pravé já sedí schouleno jako zvíře, komíhá sebou a nechápe nic než tu svou bolest. A pak tam je ještě někdo, kdo se na to všechno mlčky dívá; ale to nejsem já, to je někdo jiný. Já jsem jenom ten chudák, co má bolest a strach.

A pak ta jedna myšlenka, ta energická, řekne: Je to blbec, kdopak se má na takové trápení dívat. A popadne člověka za límec a dostrká ho k zubaři, a ještě nad ním stojí a hlídá ho, aby neutekl. Tady budeš sedět, a basta. A potom ta myšlenka řekne nahlas — já ne, rozumíte, ale ona to řekla, já ji slyšel a srdce mi spadlo do kalhot — ona řekne: Když myslíte, zubaři, tak ten zub vytrhněte. A teď máte v sobě dva: jeden, který se bojí a zavírá oči; a druhý, který se kouká na zubaře, na kleště a na to vyděšené zvířátko, ale ten druhý, to nejsem já. A ryc! najednou — jako by ve vašem vědomí něco prasklo. Zub je venku.“

„To je šok,“ řekl doktor. „Přirozená věc.“

„Přirozená věc,“ pokyvoval švec, „ale taky věc náramně zvláštní, doktore. Já nevím, jestli jste si toho někdy všiml. V tu vteřinu — jako by vás něco zaplavilo. Jako by se rázem vysvobodilo to ubohé já, zavřené v bolesti a strachu, a rozlilo se ve vás jako řeka. Najednou máte své normální, široké já, které kouká, myslí, mele hubou a zajímá se o celý svět. Já vám toho u toho zubaře napovídal, ani se neptejte.“