ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pan Lederer se šoural parkem, oddávaje se svým starostem; a tam se s tím člověkem seznámil. Nebylo na něm nic zvláštního, leda to, že krmil vrabce; bylo jich kolem něho celé hejno, div že mu do kapes nelezli. Pan Lederer se na to díval se zálibou. Tak vida, myslil si, přec jen jsou ještě hodní lidé na světě. A tu se ten člověk plaše ohlédl a kvapně odcházel.

Po chvíli jej pan Lederer našel, jak sedí na lavičce; a protože krom svých starostí neměl zrovna co jiného dělat, sedl si na lavičku vedle něho. Člověk ho s nedůvěrou přeměřil očima a trochu odsedl.

„Tak vy máte rád vrabce,“ ozval se pan Lederer po chvíli.

„Nemám,“ řekl člověk zamračeně.

„Ne?“

„Ne. A vůbec,“ rozkřikl se člověk popuzeně, „nemohu ptáky ani cítit, abyste věděl. Tak.“

„Já jen proto, že jste je krmil,“ mínil pan Lederer.

„Nekrmil. To… to jsem jen vyhazoval z kapes drobečky. Rozumíte, já ptáky zásadně nekrmím. Ať se živí sami, potvory! Co mně je po nich?“

„A tak,“ bručel pan Lederer zklamaně, a nevěděl, co dál říci.

Člověk zatím něco potichu přemílal v pyscích. „Tak vy jste člen Spolku pro krmení vrabců, co?“ vyhrkl najednou.

„Nejsem,“ bránil se pan Lederer.

„Tedy jste ze Spolku pro ochranu zpěvavého ptactva!“

„Taky ne.“

„Člověče, tak z kterého vy jste spolku?“ podivil se neznámý muž.

„Ze žádného,“ řekl pan Lederer. „Totiž… v jednom pohřebním spolku jsem. Izraelský pohřební spolek.“

„Aha,“ bručel člověk podezíravě. „Ale já se nechci dát pohřbít. A krom toho jsem katolík, abyste věděl. A ptáky nekrmím. A dakla už taky nemám.“

„Já mám doma griffonka,“ sděloval pan Lederer. „Takový chlupatý neřád.“

„Tak to se musíte stát členem Spolku pro pěstování chlupatých psů,“ prohlásil člověk rozhodně.

„Proč?“

„Tak. Přijdou na vás a už tam budete. Já jsem jednou dostal kanára a do tří dnů jsem se stal členem Spolku pro chov harckých kanárů na Horním Novém Městě. Prý se my chovatelé kanárů musíme organisovat, a tak. To máte našup. Já jsem měl před šesti lety dakla; dal jsem ho za měsíc pryč, ale ještě pořád musím být členem Spolku pro pěstění čistokrevných loveckých psů. Každý rok vám pošlou složenku a členskou legitimaci. Co má člověk dělat,“ brumlal muž melancholicky. „Já jsem v devatenácti spolcích.“

„To je hodně,“ usoudil pan Lederer.

„Je. Jeden můj kolega je v třiadvaceti; ale on se zajímá o mír a fotografuje. Odpusťte, já jsem myslel, že jste z nějakého spolku pro podporu ptáků. Jednou jsem na příklad dal na ulici šesták slepému, a do půl roku jsem se stal členem sedmi dobročinných spolků.

,Znajíce vaše dobročinné srdce obracíme se na vás,‘ a tak. Ale ještě horší je, když máte ušlechtilé smýšlení. Na ušlechtilé smýšlení je hrůza spolků, pane. A když se někde narodíte, tak to máte hned Spolek rodáků, Krajinský spolek, Východočeský spolek a kdeco. Já to mám někde napsané, ve kterých spolcích jsem,“ řekl člověk hledaje po kapsách. „Já nevím, ale mělo by to mít nějakou hranici. Víte, aby člověk nemusil být v tolika spolcích. Nato by měla být nějaká ochrana nebo zákon. Na příklad, že nikdo nesmí být donucen, aby byl ve víc než dvanácti spolcích.“

„To je těžké,“ mínil pan Lederer. „Zákonem by to asi spravit nešlo; ona je u nás tahleta, jak se tomu říká, spolčovací svoboda…“

„Pěkná svoboda,“ děl člověk hořce. „Nemůžete dělat nic, aby na to nebyl nějaký spolek. Já říkám, mělo by se to nějak organisovat. Měli by se dát dohromady všichni, kdo už těch spolků mají dost, a prosadit, aby byla snížena ta spolková povinnost. Dvanáct spolků by mohlo stačit, ne? Já myslím, že by se to dalo zorganisovat…“

„Jak?“

„To by se na to musil zarazit nový spolek,“ děl člověk zahloubaně. „Já myslím, že by se do něho dala spousta lidí. Měli bychom se zkrátka zorganisovat… Udělat na to takový agilní spolek nebo ligu… a založit spolkový orgán, aby hájil zájmy členů postižených nadměrnými členskými povinnostmi. Zkrátka pořádný spolek na to založit, pane!“

(1936)