Básne a piesne české

Již slunce zašlo za daleké kraje
a luna temnost tiše osvítila,
  slavík nezpíval v háji, hlučné
    vlny plynuly v tichosti noční.

Aj, já spočívám pod zelenou březou,
hledá budoucných má duše obrazy
  věků — a v jemných srdce tužbách
    uzřela, aj, zjevení převeliké.

Z rumů přeslavné Arkony stoletých,
aj, vyjde vládná Slavie Bohyně,
  v bílém rouchu jak květ májový
    sedla na chrámy bohů si slavských.

Věncem pěrestým ozdobená hlava,
krásně se vinou kol něho vlasové,
  palmu v pravé držíc ruce — a
    zásluhy věnce v levé. — Zvolavší:

Aj, já nešťastná matka opuštěna,
ó, dost jsem, již dost kvílila nad syny,
  půjdu k nim, ohromnou radostně
    zvěstujíc osvětu jim budoucí!

Ona na křídlech anděla vznesla se,
tam, nad tatranské přiletěla kraje,
  od Visly v kraj ledný uralský,
    takto hlasem volala želícím:

Vzhůru, vzhůru jednou synové milí,
hle, matka vaše, Slavie, vás volá,
  ó, vstaňte již z temnosti dlouhé,
    a k velikým se hotujte činům.

Nastupte slavné Svatopluků kroky,
pracujte mužně národu k oslavě,
  tak záře ranní vzejde vám — a
    sláva vaše k nebesům se zvedne.

Své věnce věrným složila na čelo,
třem svým pro volnost vlasti milým mužům,
  kteří pro čest a slávu všecku
    strásli zem a lidé se procitli.

Tak světovládná Slavie vznesla se
k rumům posvátným — sedla na svatyni
  padlou — a nad oltářem její
    osvěta Slavstva nová vysvitla

Aj, teď severní strásne uhel zemi,
bdící procitnou spatřiti den nový
  a vlny mořské třikrát zavanou,
    slunce, měsíc, kouli pohli zemskou.

Při trůnu slavné matce naší svatém
vykvětla náhle čtyrovětvá lipa,
  z kteréžto pilné včelky vděčnou
    matce nosí obět až do smrti.

Nu, bratře slavský, mužně pracuj, pracuj,
dokuď život máš národu k oslavě,
  buď láska, svornost heslo tvé —
    by osvěta svítila nad Slovanstvem.